Jen málokteré slovo je v posledních letech používáno tak často, jako globalizace. Toto číslo "Emancipace" přináší dva rozdílné (a diskutabilní) pohledy na globalizaci - odlišné přesto, že jde v obou případech o pohledy založené na podobných představách o nevyhnutelnosti ekonomické globalizace. Toto stanovisko není ani zdaleka jednotně přijímáno v rámci levice - mezi levicově orientovanými proudy se můžeme setkat s nejrůznějšími názory na globalizaci. Na druhém pólu jsou ti, kteří se domnívají, že je třeba usilovat o zastavení nebo zpomalení globalizace, a to buď posilováním (a obranou) suverenity národních států, nebo vytvářením jakýchsi ekonomicky autarkních a autonomních enkláv s lokalizovaným (a lokálně omezeným), ekologicky vyváženým hospodářstvím bez výraznějších vnějších vazeb. (Nevysloveným - nebo přinejmenším nezdůrazňovaným předpokladem tohoto modelu je "omezení růstu" na jakousi "přijatelnou úroveň", nebo úplné odmítání koncepce "růstu" jako škodlivé a zničující iluze.) První skupinu názorů, prosazování národních států, by snad bylo možno označit jako "konzervativní" (neboť jim jde víceméně o zachování či konzervaci současného stavu). Názorově stojí blízko odpůrcům globalizace z řad radikální pravice. Druhá skupina má blízko k ekologickým iniciativám a stranám a její stanovisko zpochybňuje naše současné chápání pokroku, má blízko k hledání jakéhosi "rovnovážného stavu", splynutí s přírodou, které by na nové úrovni znovuoživilo jednotu, jaká panovala mezi přírodou a primitivními lidmi (v době vznikání základů lidské společnosti), stanoviska této skupiny by proto snad bylo možno označit jako "primitivistická" nebo "fundamentalistická" (v jiném smyslu ovšem, než jak jsou tyto termíny většinou používány v současném politicko-kulturním slovníku). Vedle toho jsou odpůrci globalizace ovšem i skuteční fundamentalisté, kteří vidí východisko v návratu k tradičním hodnotám (křesťanství, islámu, první republice, monarchickému principu atd.).
V posledních několika letech jsme měli i u nás, v jinak "zapadlé" střední Evropě, možnost sledovat zblízka různé formy antiglobalizačních protestů , často jen živelného odporu a boje proti víceméně zástupným symbolům - od MacDonalda až po banky. Tak jako na počátku kapitalistické industrializace útočili dělníci proti strojům, tak i dnes převážně mládež útočí proti viditelným důsledkům (a symbolickým ikonám) kapitalistické globalizace, usnadnění pohybu kapitálu a zboží - a právě v důsledku této globalizace jsou zmíněné symboly stejné v Praze jako v Rio de Janeiru, v Tokyu jako ve Washingtonu. Jen menšina těchto účastníků mnohde skutečně masových demonstrací a protestů, tzv. "odpůrců globalizace", jak nám je "přesně" a "pravdivě" ukazují média, patří však skutečně k odpůrcům globalizace, charakterizovaným v předchozím odstavci. Daleko častěji jde o zastánce "jiné globalizace", kteří chápou, že čas nelze zastavit ani obrátit a že návrat k přírodnímu stavu je právě tak málo možný jako návrat k plně suverénním národním státům (a stejně nemožný jako návrat k právovárečným měšťanům, mýtům , výročním trhům a cechovní organizaci práce). Usilují však o to, aby se rozvíjely pozitivní stránky globalizace (usnadnění pohybu osob, výměny informací atd. - právě proti těmto aspektům globalizace nejvíc bojují fundamentalisté všech barev) a omezily její škodlivé důsledky. To zdaleka neznamená, že by jejich názory byly jednotné - společné je pouze jejich východisko, jaké sdílí také oba dokumenty publikované v tomto čísle.
Za jinou, spravedlivější globalizaci
Program Jiný svět je možný, jiný svět je naléhavou nutností vychází z toho, že cesta zpět, k "idylickým dobám" národně omezených kapitalistických trhů není možná a ani žádoucí (a volání po ní je reakční a potenciálně nebezpečné), že je ale nezbytné na celosvětový ekonomický rozměr kapitalismu odpovědět také jeho celosvětovou politickou regulací, jakýmsi přenesením "sociálního státu" do celosvětového měřítka. Protože jde o program (západo)evropských socialistů, vymezuje úkoly především v rámci Evropské unie - podle ekologickými iniciativami proslaveného hesla "myslete globálně, jednejte lokálně!" Byl bych rád, kdyby tento program vyvolal co nejširší odezvu v rámci SDS - měli bychom diskutovat nejen jeho zásadní východisko, ale také nakolik my, SDS, můžeme prakticky přispět k prosazování obdobných myšlenek v rámci ČR a Evropy. Zdá se mi, že potvrzuje správnost naší zásadní proevropské orientace a současně podtrhuje oprávněnost našich konkrétních výhrad a požadavků na změny v evropských mechanismech.
Dokument je určitě možná "radikálně" kritizovat a vytýkat mu, že bez odstranění hlavních, konečných příčin, tj. kapitalismu jako takového, není možné dosáhnout zásadního zlepšení celosvětového stavu. Nejradikálnější kritici by tomuto návrhu patrně vytkli, že reformistické "sociální léčitelství" tohoto stylu může jen oddalovat konečný revoluční výbuch, prodlužovat existenci kapitalismu, tak jako ji prodloužil "sociální stát".Taková diskuse by nás ale v žádném případě neměla odvádět od faktu, že jde o návrhy konkrétních opatření, která by sice nevyřešila všechny bolesti současného světa, ale určitě by zmírnila jejich průběh, a přinesla by zlepšení stamilionům obyvatel naší planety. A o takový cíl stojí za to usilovat, bez ohledu na případné ideové výhrady. Pokud jde o "konečný revoluční výbuch", obávám se, že bychom bohužel stáli na "špatné straně barikády", resp. by naše postoje byly mimo rozlišovací schopnost útočníků v této poslední bitvě. To jistě není dostatečný objektivní argument (ačkoliv subjektivně jej osobně považuji za dosti důležitý) - jako dostatečný objektivní argument by snad ale mohlo posloužit krátké zamyšlení nad ničivými silami, jaké se podařilo koncentrovat do současných zbrojních zásob, a na nesmírné, historicky nevídané utrpení, které by taková bitva přinesla, bez ohledu na beztak nejistý výsledek. Věřím, že žádný revolucionář, který je současně humanistou (a jiné skutečné revolucionáře si nedokážu představit), by takové riziko nebyl ochoten podstoupit.
Globalizace motorem změn?
Zkrácený překlad studie "Deset nepřátel globalizace" představuje další typ postoje ke globalizaci - ta je zde chápána jako hnací síla a vyjádření změn, které v konečném důsledku povedou k překonání současné kapitalistické společnosti. Úkolem levice není tedy - podle zastánců těchto názorů - globalizaci brzdit nebo jí klást do cesty nějaké překážky, ale naopak jí "urovnávat cestu".
Pravděpodobně nejvýznamnějším příkladem podobného stanoviska je kniha "Impérium (Empire)", jejímiž autory jsou americký literární teoretik Michael Hardt a italský politický filozof Antonio Negri (na kterého by se bezesporu hodila nálepka levicového radikála; jeho články, v nichž teoreticky obhajoval působení italské "autonomní levice", známější pod názvem "Rudé brigády", mu zajistily dlouhodobé ubytování na státní útraty v římské věznici Rebibbia).
Kniha "Impérium" je mimořádně diskutabilní a inspirativní, a pokusím se k ní v některém z dalších čísel Emancipace vrátit. Její autoři vycházejí z názoru, že současné světové uspořádání představuje přechod od klasického imperialismu (národních imperií) k jednomu velkému, celosvětovému Impériu. Jako všechny ostatní transformace kapitalistické společnosti, argumentují autoři, nebyl tento přechod vyvolán vnitřními potřebami nebo "chtěním" kapitálu, ale je jeho reakcí na úspěšný boj pracujících (za zvyšování mezd, za politickou a odborovou reprezentaci atd.), reakcí na sociální stát. Pro tento přechod je charakteristická změna výrobního způsobu a metod ovládání a vykořisťování mas - a nové způsoby jsou sice efektivnější, ale dávají také více šancí utlačovaným k boji proti systému a jím vnucované disciplíně, navíc dávají tomuto boji "planetární rozměr". Proto musí utlačovaní "tlačit Impérium kupředu" (push the Empire) a docílit toho, aby se nové způsoby staly univerzální, světovou normou (a současně demaskovat národní buržoazii, která by si chtěla chránit pod firmou "národního státu" své specifické podmínky vykořisťování). Boj "lidského společenství" (multitude) proti represivně-kontrolním mechanismům státu (přesněji velestátu, tj. Impéria), který už začal, a který se musí vést souběžně a současně s "tlakem na Impérium" je pak (a jedině pak) schopen překonat starou společnost, a zahájit budování společnosti nové. Autoři sami v závěru knihy píší: " ... pro to nenavrhujeme žádné modely. Jen lidské společenství vytvoří pomocí praktických pokusů nabídku modelů a určí, kdy a jak se ty z nich, které jsou možné, stanou realitou." Kniha nezapře vztahy jednoho z autorů k italskému anarcho-syndikalismu, je ale nesporným pokusem o reálnou levicovou alternativní analýzu, a to pokusem logicky a filosoficky velmi propracovaným.
U stati "Deset nepřátel globalizace" si něčím takovým nejsem ani trochu jist. Možná jde jen o jisté zkreslení překladu nebo výběru, ale text působí jako typický, až učebnicový příklad ekonomického liberalismu, tak typický, že až váhám, nejde-li o záměrnou karikaturu. I kdybych vše ostatní prominul a pominul, nedovedu si představit skutečně levicového autora, který soudí, že je třeba prosazovat "hodnotovou orientaci na maximalizaci užitku a efektu"a na "vytváření potřeb", a který myslí vážně tvrzení, že by samospráva měla být omezena na úroveň obcí a občanské iniciativy zcela vytlačeny ze sféry globálního rozhodování. Ani minulost levicového radikála ani citáty z Marxe mne nepřesvědčí, že toto je levicové orientace. Srovnání této stati s manifestem francouzské socialistické levice je velmi poučné a užitečné, texty působí jako pozitiv a negativ téhož obrazu. Doufám, že vyprovokují čtenáře Emancipace k zaujetí vlastního stanoviska ke globalizaci - pokud se podaří taková stanoviska převést do formy textů, redakce Emancipace je jistě uvítá jako další příspěvky k diskusi.
Mohlo by se zdát, že jako malá strana malého národa můžeme "nechat globalizaci stranou", a že bychom se měli soustředit na výhradně "drobnou práci" a bezprostřední sociální potřeby obyvatel české kotliny a moravských úvalů. Jsem však přesvědčen, že každé dlouhodobě nosné a efektivní řešení prostě musí brát v úvahu svět okolo nás, a že levice na tento rozměr nemůže rezignovat nikdy. Máme koneckonců i dobrý domácí historický příklad aplikace onoho "myslit globálně, jednat lokálně" - husitská revoluce také lokálně vyzvala na souboj globální, univerzalistickou sílu, mocný Řím (ne nepodobný dnešnímu Impériu). A i když boj nakonec prohrála, nebylo to s ostudou - ideje mohou být silnější než křížové výpravy. Cesta k řešení lokálních problémů vede často přes globální souvislosti, a čím přesněji si to uvědomíme a budeme to schopni analyzovat, tím lépe pro nás.
Jiří Hudeček, 2. 2. 2002
Emancipace 2002/1