14. září 1992 zveřejnilo Rudé právo v rubrice Ring volný úvahu Pavla Dostála, inspirovanou sérií personálních změn ve státním aparátu po červnových volbách, ze kterých vyšly vítězně ODS a HZDS. Obě strany tehdy vytvořily formální federální vládu a začaly chystat republikový rozvod.
Pavel Dostál
Právo lidu a vzápětí po něm Lidové noviny zveřejnily jako seriál seznamy osob doporučených k zařazení do jednotné centrální evidence představitelů a exponentů pravice. Publikované seznamy v 70. letech vypracovala Komunistická strana Československa a jejich smyslem bylo vyloučit z veřejného života všechny osoby, které byly normalizačnímu režimu nepohodlné v důsledku svých politických názorů či postojů. Bohužel, v souvislosti s tím, co se děje v současnosti na slovenské či české politické scéně, nelze tento systém třídění občanů na ty, kteří mohou, a na ty, kteří nemohou, pokládat za historicky překonanou etapu nelehké cesty z kapitalismu do kapitalismu.
Z politických jednání mezi ODS a HZDS a následně prováděných kádrových a personálních změn na obou březích řeky Moravy je zřejmé, že i tyto dvě vítězné strany mají zřejmě jakési své „seznamy“ osob, jejichž setrvávání ve veřejném životě či jejich případně uplatnění ve složkách státní správy je nežádoucí. Jeden z Mečiarových mužů, Augustin M. Húska, odpověděl dokonce na otázku, jak že je to s jistou konkrétní osobou a jejím dalším setrváním ve funkci, že neví, neboť si nemůže všechna ta jména, která padla v souvislosti s personálními změnami, zapamatovat.
Mezitím ale česká vláda nedoporučila za soudce Nejvyššího soudu Pavla Rychetského a Ludvík Brunner musel uvolnit křeslo generálního prokurátora České republiky. Petr Uhl coby generální ředitel ČSTK nevyhovuje oběma vítězným politickým stranám, zatímco Vojtěch Wágner je ve funkci náměstka ministra zahraničních věcí pro změnu nevyhovující pouze pro HZDS. Podobný osud čeká prý v Radě Evropy Egona Lánského a z Vídně do Bratislavy se má vrátit Magda Vášáryová. Všeobecně známou skutečností je také to, že již v minulé federální vládě Václav Klaus opakovaně požadoval jménem ODS odvolání ústředního ředitele Čs. televize Jiřího Kantůrka, takže jeho další setrvání ve funkci je zřejmě už jenom otázkou času. Odvolání Štefana Bačinského z FBIS se prý stalo v horkém létě pod platanem v Brně jablkem sváru a Vladimír Mečiar si údajně několikrát oblékal sako a chtěl odejít. Další kádrové změny vycházející z politických dohod mezi ODS a HZDS jsou zřejmě připraveny.
Samozřejmě že se nedomnívám, že by měl kdokoli zastávat svou funkci nadosmrti, ale zároveň nejsem přesvědčen o tom, že by o těchto věcech měly opět rozhodovat pouze a jenom partajnické sekretariáty v Praze a Bratislavě. To by totiž bylo pouhou recidivou stavu, který už tady jednou byl a kdy rozhodnutí komunistického byra bylo závazným pro všechny složky státní správy. Myslím, že by nemělo znovu platit to, co se zpívá v jedné z písní V+W: „My už nejsme lidi, my jsme jenom partaje…“ Důvodem prováděných změn není totiž nekompetentnost, neschopnost či nedostatek kvalifikace vyměňovaných, ale jejich politická příslušnost a postoje. Případně názory na to či ono. Například na státoprávní uspořádání.
Na rozdíl od komunistů mají však obě vítězné strany ve svém názvu demokracii, která znamená vládu lidu a která umožňuje maximální faktickou účast plnoprávných občanů na řízení a správě státu. Pokud ovšem nemá pravdu marxistická encyklopedie, která tvrdí, že v podmínkách kapitalismu je tato možnost pouze formální a podléhá diktátu politických stran.
Není také jistě bez zajímavosti, že některá jména těch, kdo jsou na seznamu kádrových změn dohodnutých mezi ODS a HZDS, najde pilný čtenář také v oněch seznamech exponentů pravice z let sedmdesátých. A pak prý že se historie neopakuje.
Pokud se stranická příslušnost a politické názory stanou opět rozhodujícím faktorem v personální politice, pokud mají být opět „správné“ stranické legitimace pracovní knížkou a otevírat dveře, pak bych se asi měl začít rychle omlouvat všem těm lidem, kterým jsem po listopadu 1989 sliboval něco jiného. A nebylo jich málo. Byla jich plná náměstí. Jakže to zpívá Karel Kryl?
„Nad mozkem poslušnost
a nad rozumem víra
a správná příslušnost
je víc než v botě díra...“
Pavel Dostál
(Autor je poslancem FS za ČSSD)
Pavel Dostál měl pravdu, když správně připomínal kádrové čistky v 70. letech minulého století, které byly tehdy prováděny na pokyny aparátu KSČ. Existence seznamů jednotné centrální evidence představitelů a exponentů pravice byla prokázána a seznamy byly po převratu v roce 1989 opravdu zveřejněny. Je ovšem otázkou, jak dalece byly autentické.
Vzpomněl jsem si v té souvislosti na zveřejnění lustračních seznamů, které byly tehdy veřejnosti prezentovány jako "úplné". Nejde mi na tomto místě o jejich morální oprávnění, já s jejich zveřejněním nesouhlasím, protože ublížily nevinným lidem a protože stejně nedosáhly toho, čeho zjevně jejich "autor" Petr Cibulka dosáhnout chtěl (alespoň mu to věřím).
Chci tu jen připomenout, že zveřejněné seznamy nebyly úplné. Připustím-li na chvilku možnost, že určitá skupina před listopadem 89 chystala (a prosadila) majetkový převrat, a to je prosím předpoklad, ze kterého nepochybně Cibulka vychází, musela být přece natolik silná, že dokázala sebe i své okolí ze seznamů rychle vymazat, pokud snad byla tak hloupá, že se na něj dostala. Časový prostor pro takovou operaci existoval.
Z informací, které jsou dnes na internetu k dispozici, vyplývá, že počátkem roku 1990 se do již existujícího zvlášního archivu dostaly složky všech nových politických špiček (přečtěte si pokyn ministra vnitra) a teprve po nějaké době z něj snad byly uvolněny. Neznám samozřejmě genezi Cibulkových seznamů, ostatně o to ani moc nestojím, ale troufnu si říci, že v té jeho "síti" velké ryby nezůstaly. A trestat malé bez velkých je nemorální a věcně zbytečné.
Milan Neubert, 14. září 2002