V pátek 4. září 1992 rozhodl Ústavní soud v Brně ve věci 83 poslanců tehdejšího Federálního shromáždění, kteří navrhovali vypuštění dvou paragrafů trestního zákona.
Přečtěte si, jak kauzu popisoval pravicově laděný Prostor o den později:
BRNO - Ústavní soud v Brně rozhodl včera u návrhu 83 poslanců FS zrušit platnost paragrafu 260 a 261 (ten je mírnější formou paragrafu 260) zákona 557 z roku 1991, v němž se říká, že ten, kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť (jako např. komunismus nebo fašismus) bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.
Navrhovatelé, vesměs poslanci KSČM v odůvodnění tvrdili, že tyto paragrafy odporují Listině základních práv a svobod a ustanovením mezinárodního paktu o občanských a lidských právech publikovaných u nás v roce 1976.
Ústavní soud včera rozhodl, že paragraf 260, až po závorku Listině základních práv a svobod neodporuje, text v závorce však ano. V odůvodnění. se praví, že pojmy komunismus a fašismus nejsou v zákoně dostatečně definovány jako trestné činy. Ty musejí mít přesnou skutkovou podstatu. "Soud se domnívá," řekl předseda Ústavního soudu JUDr. E. Valko, "že paragraf 260 i bez závorky stačí zcela k tomu, aby byl postižen například ten, kdo hlásá a podporuje fašismus nebo komunismus s úmyslem poškodit někoho nebo omezit jeho svobodu a práva."
Soud tedy nevyhověl návrhu poslanců KSČM, aby byly z trestního zákona vypuštěny paragrafy 260 a 261. Jisté vítězství však přece jen mohou slavit - jejich ideologie, která zcela otevřeně hlásá třídní nenávist a potlačování lidských práv, není už v zákoně uváděna vedle fašismu. Z textu zákona zmizela.
Přesto se mluvčí navrhovatelů JUDr. J. Mečl po vynesení rozsudku vítězně netvářil. Rozhodnutí označil za "konzervativní, protože nevyhovělo návrhu v celé jeho podobě".
Soudce JUDr. I. Trimaj prohlásil, že "není člověka toho, který by se zavděčil všem", a konstatoval, že na znění zákona 260 se podepsal spěch, s nímž bylo nutno paragraf vytvořit a dodal, že "fašismus i komunismus se mohly v textu zákona objevit, jen kdyby tam byly šikovněji zakomponovány."
Během uplynulých deseti let se v ČR objevilo několik případů právě v souvislosti s šířením informací, které by mohly být hodnoceny jako naplňující skutkovou podstatu popsanou trestním zákonem v uvedených paragrafech 260 a 261. Stačí připomenout vydavatelský počin Michala Zítka, jemuž soud vyměřil tři roky vězení podmíněně a dvoumilionovou pokutu za to, že vydal českou verzi Hitlerova Mein Kampfu, nebo odmítání Městského zastupitelstva ve Vysokém nad Jizerou zrušit svou vyhlášku "O zákazu agitace a propagace KSČM, hnutí a stran projevujících sympatie ke komunismu, na správním území města".
Vzpomněl jsem si v této souvislosti i na kontroverzní film českého režiséra
žijícího v Americe Miloše Formana "Lid versus Larry Flynt". Není
podstatné, že v něm šlo o šíření pornografie a ne ideologie. Šlo o
svobodu šíření slova bez jakýchkoliv bariér vytvořených státem. Ochrana
svobody slova je v USA v konečné instanci chráněna prvním dodatkem Ústavy
Spojených států:
"Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství za
státní, nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství.
Právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, právo
lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti
o nápravu křivd."
Docela dobrý článek o ochraně svobody projevu v USA z pera Martina Schmarze naleznete zde. Oproti jiným jeho článkům vřele doporučuji.
V Čechách (a podobně v řadě států Evropy) je svoboda slova v některých případech omezena. Paradoxně tak u nás činí sama Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku (ústava čl. 3 a čl. 112). Listina totiž v článku 17, odst. (4) připouští omezení zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Přijetí takového zákona ovšem není naproti tomu v USA možné.
Udělejme ještě jeden krok - podívejme se na Všeobecnou deklaraci lidských práv. Ta je totiž článkem 10 ústavy bezprostředně závazná
a má přednost před zákonem (ale ne před ústavním zákonem).
Deklarace v článku 19 říká:
"Každý má právo na svobodu přesvědčení
a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení,
a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky
jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice."
V deklaraci jsou všechna práva omezena pouze sama sebou, tj. práva jednoho
končí tam, kde začínají práva druhého. To je zakotveno v posledním článku
deklarace v článku 30:
"Nic v této deklaraci nemůže být vykládáno jako by dávalo kterémukoli
státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjet činnost nebo
dopouštět se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv
nebo některé ze svobod v této deklaraci uvedených."
Všeobecná deklarace lidských práv nezapře svůj anglosaský původ, zatímco Listina základních práv a svobod voní kontinentem. Omezení práva se v ní děje zákonem a je jí kromě práva jedince bezprostředně chráněn sám stát.
Myslím, že by se skutečná levice měla otázkami svobody více zabývat.
Milan Neubert, 4. září 2002