Alexander Dubček zemřel

Alexander Dubček, jeden z nejznámějších československých a slovenských politiků, vůdčí postava Pražského jara 1968 a první polistopadový předseda federálního parlamentu, zemřel v sobotu ve 21.25 v pražské nemocnici Na Homolce. Příčinou úmrtí bylo selhání životně důležitých orgánů, především srdce, ledvin a plic.

Čím byl a čím nebyl Alexander Dubček, o tom rozhodne s nutným odstupem času historie. Bude muset vážit mnohé a bude muset vážit na jemných vahách, než zjistí, co převažovalo v životě a činech tohoto muže. Nevýrazný totalitní politik? Výrazný komunistický reformátor? Bázlivý vůdce státu? Charakterní člověk? To všechno a ještě mnoho jiného bude zkoumat budoucí historik. Budiž nám dnes dovoleno hodnocení nejstručnější: Alexander Dubček byl ze všeho nejvíce obětí.

Byl obětí ideologie, která ho spoutávala a oslepovala od mladického věku. Byl obětí své neschopnosti s touto ideologií se rázně a definitivně rozejít, když nejdříve svým prostým člověčenstvím a později i drastickou srpnovou zkušeností odhalil její zločinnou podstatu. Byl obětí své věrnosti komunistické straně: ona ho pošpinila a jen ona ho může znovu očistit. Dvacet let trpělivě čekal na tuto očistu a žádným stykem s občanským disentem nechtěl budoucí očišťovatelce svého jména práci ztížit.

Pro svět byl a ještě dlouho bude Alexander Dubček nejznámějším Slovákem a jedním z nejznámějších představitelů Československa. Nezpochybnitelné místo v historii získal během sedmi hvězdných měsíců "pražského jara" roku 1968. Historie bývá často nespravedlivá, dokud je ještě v rukou pamětníků. Ti mají tendenci, zejména šlo-li o pokus nezdařený, vnímat spíše chyby a zápory protagonistovy. Doufáme, že historie, až se stane skutečně dějinami, vyřkne spravedlivě: Alexander Dubček byl tím mužem, který dal našim národům naději, když beznaděj se už stávala způsobem života.

Jiří Hanák

Prošel kalvárií
Politici k úmrtí Alexandera Dubčeka

Dráhu straníka-profesionála zahájil Alexander Dubček v roce 1949. Prošel celou hierarchií komunistických stranických funkcí od vedoucího tajemníka okresního výboru KSS po prvního tajemníka ÚV KSS. Začátkem ledna 1968 byl zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ a stal se představitelem tzv. obrodného procesu ve straně a společnosti, který byl charakterizován jako demokratizační úsilí o "socialismus s lidskou tváři". Neúspěch reformního procesu, proti němuž vystoupily státy Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 vojenskou invazí a následnou okupací Československa, znamenal i osobní politický nezdar A. Dubčeka.

Po listopadu 1989 nastala v politickém životě Alexandra Dubčeka další etapa a po dvaceti letech odmlky se vrátil do veřejného politického života. Jako reprezentant kontinuity úsilí o obrodu společnosti na principech demokracie a humanismu byl 28. prosince 1989 zvolen předsedou Federálního shromáždění.

Úmrtím A. Dubčeka přichází ČSFR o politika, který svým významem přesáhl hranice našeho státu a stal se politikem známým a uznávaným v celém světě, uvedla v prohlášení ODS. Smrt A. Dubčeka se hluboce dotkla Václava Havla: "Znal jsem ho jako milého, otevřeného a skromného člověka." Konstatoval také, že A. Dubček byl nepochybně významnou osobností moderních československých dějin. "V roce 1968 stál v čele smělého pokusu humanizovat komunistický systém, čímž si získal velký mezinárodní respekt. Dvacet let byl potom vyhnán z politického života. V čele Federálního shromáždění vykonal mnoho práce, byl přesvědčeným stoupencem myšlenky společného státu Čechů a Slováků," uvedl V. Havel.

A. M. Húska (HZDS): A. Dubček představoval nejen pro Slováky, ale i pro zahraniční veřejnost vedoucí osobnost odporu proti totalitě a symbol pokusu o setřesení okovů poddanství cizí moci.

D. Kroupa (ODA): Patřil k nejvýznamnějším čs. politikům desetiletí. Přes řadu výhrad k jeho politice ODA vždy oceňovala jeho upřímné snahy o demokratizaci a jeho stejně upřímný vztah k Československé republice.

J. Čarnogurský (KDH): Slovensko ztrácí svého velkého syna.

J. Horák (ČSSD): Byl příkladem bývalého komunisty, který byl čestným člověkem, a proto musel projít svou "kalvárií".

"Pociťuji úctu k tomuto muži a skláním se před ním," řekl včera o zesnulém Alexandru Dubčekovi bývalý sovětský prezident Michail Gorbačov. "Kdybychom všichni sledovali cestu, kterou zahájilo Československo, cestu vyhýbající se zákrutům a extrémům, myslím, že bychom byli jiní, svět by byl jiný a nynější změny by se nezaváděly tak těžce," řekl M. Gorbačov.

Nově zvolený americký prezident Bill Clinton včera prohlásil, že ho Dubčekova smrt rozesmutněla. Dodal: "Jsem rád, že se dožil demokratizace východní Evropy."

Hlubokou soustrast italského Senátu nad úmrtím Alexandra Dubčeka tlumočil v poselství předsedovi Federálního shromáždění ČSFR předseda Senátu Giovanni Spadolini.

Předsedkyně dolní komory (Bundestagu) německého parlamentu Rita Süssmuthová včera v Bonnu označila Alexandra Dubčeka za "symbol změny, demokracie a lidských práv v celé Evropě".

Nizozemská vláda včera vzdala hold Alexandru Dubčekovi, kterého označila "za významnou politickou osobnost, jež svým bojem za socialismus s lidskou tváří symbolizovala pro hodně lidí naději na demokracii a svobodu v Československu".

Podle předsedy rakouského parlamentu, sociálního demokrata Heinze Fischera, byl Alexander Dubček světovou osobností symbolizující odpor Československa ke komunismu prosazovanému silou.

Smrt politika
V sobotu zemřel Alexander Dubček

Praha (nak) - Jedenasedmdesátiletý poslanec Federálního shromáždění a předseda SDSS Alexander Dubček zemřel v sobotu ve 21.20 hod. v pražské nemocnici Na Homolce. Více než dva měsíce se na léčbě jeho těžkých zranění podílel tým specialistů v čele s primářem ARO MUDr. Milanem Ročněm. "Celkový stav pacienta byl již delší dobu kritický," informoval nás včera český ministr zdravotnictví MUDr. Petr Lom. "Bezprostřední příčinou úmrtí bylo selhání životně důležitých funkcí, především srdce, ledvin a plic." Pacient byl podle ministra Loma ošetřován s maximálním nasazením a na nejvyšší možné úrovni.

Alexander Dubček havaroval 1. září na dálnici Dl Praha - Brno na 88. kilometru u Humpolce při cestě do Federálního shromáždění. S těžkými poraněními hrudníku, pánve a páteře byl nejprve dopraven do nemocnice v Humpolci a poté vrtulníkem převezen do pražské nemocnice Na Homolce. Několik dní po autonehodě byl Alexander Dubček při vědomí a komunikoval s lékaři i návštěvami. Třetího září se podrobil několikahodinové neurologické operaci, při níž lékaři uvolnili rozdrcený páteřní kanál. Po dočasně stabilizaci v druhé polovině září stav Alexandera Dubčeka zkomplikovaly neurologické a dýchací potíže.

Alexander Dubček byl denně napojován na umělou ledvinu a na dýchací přístroj. V polovině října musel pacient absolvovat další operaci, jejímž cílem byla dekomprese míšního kanálu.
I přesto, že se o Alexandera Dubčeka staral tým odborníků nemocnice Na Homolce a konziliáři pražských i mimopražských nemocnic, krize se prohlubovala v důsledku postupného selhávání životně důležitých funkcí.

Svět o Dubčekovi

Washington, Moskva - Nově zvolený americký prezident Bill Clinton včera prohlásil, že ho Dubčekova smrt rozesmutnila. Dodal: "Jsem rád, že se dožil demokratizace východní Evropy."

"Pociťuji úctu k tomuto muži a skláním se před ním," řekl dnes o zesnulém Alexanderu Dubčekovi bývalý sovětský prezident Michail Gorbačov. Československé reformy měly sloužit jako model komunistickému světu, prohlásil Gorbačov před odletem do Berlína, kde má převzít čestné občanství.

Řekli o Dubčekovi

Jan Stráský, předseda vlády ČSFR: "Je třeba zapomenout na všechna politická dělítka a skutečně, i vůči světu, kde byl oblíbenější než doma, zhodnotit tuto osobnost."

Předseda Národní rady SR Ivan Gašparovič: "Odešel Slovák, který tvořil dějiny česko-slovenské vzájemnosti. V jeho politickém odkazu, v poslední době někdy i nechápaném, není ani slůvka nenávisti či pomsty, i když za poslední dvě desetiletí zažil příkoří více než dost."

Michal Kováč, předseda Federálního shromáždění: "Nikoli náhodou se po listopadové revoluci stal předsedou Federálního shromáždění. V tomto období byly přijaty rozhodující zákony pro zabezpečení právního charakteru čs. státu a transformace společnosti do podmínek pluralitního politického systému a tržního mechanismu."

Petr Čermák, výkonný místopředseda ODS: "Jeho úmrtím přichází ČSFR o politika, který svým významem přesáhl hranice našeho státu a stal se politikem známým a uznávaným v celém světě."

Augustín Marián Húska, místopředseda HZDS: "Odchod určitě nejznámější slovenské osobnosti je pro nás všechny nejsmutnější skutečností. HZDS, i já osobně, se sklání před jeho věčnou památkou."

Jiří Horák, předseda ČSSD: "Je příkladem bývalých komunistů, kteří se úplně a zásadně rozešli s komunismem, aby proti němu úspěšně bojovali. Za to si zaslouží naše uznání."

Bohuslav Géci, ředitel tiskového a informačního odboru vlády SR: "Jeho osobnost zanechala v politice Slovenska i Československa výrazné stopy, které měly mimo jiné svůj podíl na zviditelnění Slovenska ve světě."

Jiří Svoboda, předseda KSČM: "Výzva reformistů roku 1968, kterou zosobňoval a bude zosobňovat i v budoucnosti, stále trvá jako výzva k cestě ke světu demokracie a sociální spravedlnosti."
Jaroslav Volf, místopředseda Sociálně demokratické strany Slovenska: "Byl v kontaktu s lidmi, ptal se i dával odpovědi. Představoval ideální spojení občana a politika, a tím si získal důvěru." (r)

Statečný v bezmoci

Říkává se - o mrtvých jen dobře. I když pro politické osobnosti platívá z tohoto všeodpouštějícího pravidla zhusta výjimka, na Alexandera Dubčeka bychom měli vzpomínat s chápavou, velkorysou úctou.

Ano, byl to komunista: zdědil tu "víru uhlířskou" i s láskou k socialistické velezemi na Východě po otci, který patřil k zakladatelům proletářského Interhelpa. Do komunistické strany vstoupil ve svých osmnácti, v roce 1939. Jedenadvacet let jí pak oddaně sloužil všude, kam -jak se říkalo - ho strana postavila. Pátého ledna 1968 byl jako první tajemník ÚV KSČ dokonce instalován až na samý vrcholek stranické pyramidy. Tím drastičtější byl posléze jeho pád, politický i lidský, když v noci na 21. srpna 1968 vtrhlo do Československa skoncovat se "socialismem s lidskou tváří" na tři čtvrtě miliónu Brežněvových třídních bratrů.

Až jako rukojmí kremelského chána a ještě později, kdy ho Husákové, Biľakové a spol. vyhodili z jeho "rodné strany" a odsoudili do vnitřní emigrace, snad začal postupně nahlížet hloubku svých iluzí. Ve zralém věku se jich stěží mohl zbavit úplně. Slouží mu však ke cti, že nepřevlékl kabát, nezapřel vlastní levicově spíše cítěné než v teorii zakotvené Já. Přes intermezzo ve Veřejnosti proti násilí završil svou politickou pouť ve slovenské sociální demokracii. Pro mnohé překvapivě nikoli ve favorizovaném HZDS, jehož nacionalistické třeštění nemínil zaštítit svým jménem.

A to jméno mělo zvuk! Mnozí jistě nebudou souhlasit, když si vzpomenou třeba na často neuspokojivé Dubčekovy výkony v čele polistopadového federálního parlamentu - ale bylo tomu tak. Těm mladším a nejmladším to třeba nepřipadá, ale pro mnohé příslušníky dnešní střední a starší generace - už ne ani tak u nás, jako spíše v cizině - zosobňuje Alexander Dubček pád jisté velké iluze a děkují mu za historické poučení fundamentální povahy. On totiž svým lidsky jímavým údělem, svou statečností v bezmoci v roce osmašedesátém i po něm demonstroval růžovými vidinami ještě stále omámené části intelektuálů, že komunismus nelze reformovat, zcivilizovat, že není pro lidstvo nadějí, nýbrž záludnou hrozbou, a je tudíž načase se podle toho zařídit.

Jen připustíme-li, že Dubček se stal mýtem, nepřekvapí nás, proč to, co v Československu nastalo po 17. listopadu 1989, chápali mnozí především na Západě jako dovršení díla, které on započal. Částečně jim to možná našeptal i Václav Havel, když se před svou první prezidentskou volbou vyjádřil, že by byl rád, kdyby v jeho blízkostí pracoval Alexander Dubček.

Od té doby už uplynuly bezmála tři roky: my postupně klademe základy nesocialistického, vskutku demokratického státu. Tedy zgruntu jiného, než o jakém snil po většinu svého jedenasedmdesátiletého životního údělu Alexander Dubček. Jiného ovšem i proto, že i přičiněním Dubčekovým nám bylo už před čtyřiadvaceti lety přesvědčit se, jak chutná příslib svobody, a oč víc pak bolí poznání, že slepé uličky skutečně nikam nevedou.
(pen)

Zemřel člověk, jehož jméno zůstane symbolem snů o politické reformě, píší sdělovací prostředky ve světě

Paříž (Od našeho stálého zpravodaje) - Všechny francouzské rozhlasové a televizní stanice, stejně tak jako nedělní Journal du Dimanche přinášejí zprávu o smrti Alexandera Dubčeka coby svou nejdůležitější informaci a v dlouhých komentářích rozebírají život hlavního představitele "pražského jara". Spolu - jak už to vypadá - s nejpopulárnějším Čechoslovákem 20. století odchází muž, o kterém všichni podotýkají, že byl "nejvážnějším kandidátem na funkci prezidenta budoucí Slovenské republiky".

Sláva Alexandera Dubčeka ve Francii a v západním světě vůbec může v Československu a zejména v Čechách překvapit poté, co se zjevně zhroutila komunistická idea a všechny naděje, které se k ní vázaly. Šedesátý osmý je zde totiž symbolem zoufalé snahy o obrodu ideálu, s kterým mnozí sympatizovali. Devětaosmdesátý je, na rozdíl od toho, pouhým znovunastolením hospodářského systému, o kterém všichni až moc dobře vědí, že je nevyhnutelný.
Petr Fleischmann

Smrt Alexandera Dubčeka zanechává v Československu politické vakuum, zvláště pak na Slovensku, které tak zůstává bez uchazeče o prezidentský úřad, jenž se zdál Dubčekovi šitý na míru.
V Dubčekovi zemřel symbol minulosti, symbol pravděpodobně utopického a zoufalého pokusu smířit komunismus s demokracií. Dubček byl symbolem socialismu s lidskou tváří, kterému se na Východě nevěřilo a na Západě nebylo zapotřebí věřit.
agentura ANSA (Itálie)

Alexander Dubček byl mimovolným hrdinou. Bez této skromné a poctivé tváře by nebylo bývalo "pražského jara". Jeho přínos pro polistopadový vývoj byl menší ve srovnání s Václavem Havlem a jeho působení ve funkci předsedy Federálního shromáždění symbolem už narušené jednoty. Právě rozdělení mezi Čechy a Slováky však v době před autonehodou vyneslo Dubčekovu osobnost znovu do popředí. Dubček byl možná jediný, kdo se mohl pokusit postavit most mezi minulostí a budoucností.
Il Messaggero (Itálie)

Dubčekův šarm a otevřenost v šedesátých letech byly v přímém kontrastu s beztvářnou uniformitou jeho předchůdců. Populární časopisy zveřejňovaly na prvních stranách fotografie tohoto dynamického, tehdy 46letého muže v plavkách při skoku z desetimetrového můstku do vody nebo obklopeného mladými revolucionáři a hvězdami populární hudby.
Po listopadu 1989 již Dubček nezískal moc jako v šedesátých letech, protože "sametovou revoluci" provázela silná touha po osobní svobodě a svobodném podnikání. Dubčekův obraz politického mučedníka mu nestačil k získání skutečné moci. Nebyl schopen řešit věci, jako je ekonomická reforma... Jakožto předseda FS byl často kritizován za pomalé odbourávání zbytků bývalého režimu... Jeho jméno však zůstane symbolem snů o politické reformě.
agentura AP (USA)