Alexander Dubček zemřel
Alexander Dubček, jeden z nejznámějších československých a
slovenských politiků, vůdčí postava Pražského jara 1968 a první
polistopadový předseda federálního parlamentu, zemřel v sobotu ve
21.25 v pražské nemocnici Na Homolce. Příčinou úmrtí bylo selhání
životně důležitých orgánů, především srdce, ledvin a plic.
Čím byl a čím nebyl Alexander Dubček, o tom rozhodne s nutným
odstupem času historie. Bude muset vážit mnohé a bude muset vážit na
jemných vahách, než zjistí, co převažovalo v životě a činech
tohoto muže. Nevýrazný totalitní politik? Výrazný komunistický
reformátor? Bázlivý vůdce státu? Charakterní člověk? To všechno a
ještě mnoho jiného bude zkoumat budoucí historik. Budiž nám dnes
dovoleno hodnocení nejstručnější: Alexander Dubček byl ze všeho
nejvíce obětí.
Byl obětí ideologie, která ho spoutávala a oslepovala od mladického
věku. Byl obětí své neschopnosti s touto ideologií se rázně a
definitivně rozejít, když nejdříve svým prostým člověčenstvím a
později i drastickou srpnovou zkušeností odhalil její zločinnou
podstatu. Byl obětí své věrnosti komunistické straně: ona ho pošpinila
a jen ona ho může znovu očistit. Dvacet let trpělivě čekal na tuto očistu
a žádným stykem s občanským disentem nechtěl budoucí očišťovatelce
svého jména práci ztížit.
Pro svět byl a ještě dlouho bude Alexander Dubček nejznámějším
Slovákem a jedním z nejznámějších představitelů Československa.
Nezpochybnitelné místo v historii získal během sedmi hvězdných měsíců
"pražského jara" roku 1968. Historie bývá často
nespravedlivá, dokud je ještě v rukou pamětníků. Ti mají tendenci,
zejména šlo-li o pokus nezdařený, vnímat spíše chyby a zápory
protagonistovy. Doufáme, že historie, až se stane skutečně dějinami,
vyřkne spravedlivě: Alexander Dubček byl tím mužem, který dal našim
národům naději, když beznaděj se už stávala způsobem života.
Jiří Hanák
Prošel kalvárií
Politici k úmrtí Alexandera Dubčeka
Dráhu straníka-profesionála zahájil Alexander Dubček v roce 1949.
Prošel celou hierarchií komunistických stranických funkcí od vedoucího
tajemníka okresního výboru KSS po prvního tajemníka ÚV KSS. Začátkem
ledna 1968 byl zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ a stal se představitelem
tzv. obrodného procesu ve straně a společnosti, který byl
charakterizován jako demokratizační úsilí o "socialismus s
lidskou tváři". Neúspěch reformního procesu, proti němuž
vystoupily státy Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 vojenskou invazí a následnou
okupací Československa, znamenal i osobní politický nezdar A. Dubčeka.
Po listopadu 1989 nastala v politickém životě Alexandra Dubčeka další
etapa a po dvaceti letech odmlky se vrátil do veřejného politického života.
Jako reprezentant kontinuity úsilí o obrodu společnosti na principech
demokracie a humanismu byl 28. prosince 1989 zvolen předsedou Federálního
shromáždění.
Úmrtím A. Dubčeka přichází ČSFR o politika, který svým významem
přesáhl hranice našeho státu a stal se politikem známým a uznávaným
v celém světě, uvedla v prohlášení ODS. Smrt A. Dubčeka se hluboce
dotkla Václava Havla: "Znal jsem ho jako milého, otevřeného a
skromného člověka." Konstatoval také, že A. Dubček byl
nepochybně významnou osobností moderních československých dějin.
"V roce 1968 stál v čele smělého pokusu humanizovat komunistický
systém, čímž si získal velký mezinárodní respekt. Dvacet let byl
potom vyhnán z politického života. V čele Federálního shromáždění
vykonal mnoho práce, byl přesvědčeným stoupencem myšlenky společného
státu Čechů a Slováků," uvedl V. Havel.
A. M. Húska (HZDS): A. Dubček představoval nejen pro Slováky, ale i
pro zahraniční veřejnost vedoucí osobnost odporu proti totalitě a
symbol pokusu o setřesení okovů poddanství cizí moci.
D. Kroupa (ODA): Patřil k nejvýznamnějším čs. politikům
desetiletí. Přes řadu výhrad k jeho politice ODA vždy oceňovala jeho
upřímné snahy o demokratizaci a jeho stejně upřímný vztah k Československé
republice.
J. Čarnogurský (KDH): Slovensko ztrácí svého velkého syna.
J. Horák (ČSSD): Byl příkladem bývalého komunisty, který byl čestným
člověkem, a proto musel projít svou "kalvárií".
"Pociťuji úctu k tomuto muži a skláním se před ním,"
řekl včera o zesnulém Alexandru Dubčekovi bývalý sovětský
prezident Michail Gorbačov. "Kdybychom všichni sledovali cestu,
kterou zahájilo Československo, cestu vyhýbající se zákrutům a extrémům,
myslím, že bychom byli jiní, svět by byl jiný a nynější změny by
se nezaváděly tak těžce," řekl M. Gorbačov.
Nově zvolený americký prezident Bill Clinton včera prohlásil, že
ho Dubčekova smrt rozesmutněla. Dodal: "Jsem rád, že se dožil
demokratizace východní Evropy."
Hlubokou soustrast italského Senátu nad úmrtím Alexandra Dubčeka
tlumočil v poselství předsedovi Federálního shromáždění ČSFR předseda
Senátu Giovanni Spadolini.
Předsedkyně dolní komory (Bundestagu) německého parlamentu Rita Süssmuthová
včera v Bonnu označila Alexandra Dubčeka za "symbol změny,
demokracie a lidských práv v celé Evropě".
Nizozemská vláda včera vzdala hold Alexandru Dubčekovi, kterého
označila "za významnou politickou osobnost, jež svým bojem za
socialismus s lidskou tváří symbolizovala pro hodně lidí naději na
demokracii a svobodu v Československu".
Podle předsedy rakouského parlamentu, sociálního demokrata Heinze
Fischera, byl Alexander Dubček světovou osobností symbolizující odpor
Československa ke komunismu prosazovanému silou. |
|
Smrt politika
V sobotu zemřel Alexander Dubček
Praha (nak) - Jedenasedmdesátiletý poslanec Federálního shromáždění
a předseda SDSS Alexander Dubček zemřel v sobotu ve 21.20 hod. v pražské
nemocnici Na Homolce. Více než dva měsíce se na léčbě jeho těžkých
zranění podílel tým specialistů v čele s primářem ARO MUDr.
Milanem Ročněm. "Celkový stav pacienta byl již delší dobu
kritický," informoval nás včera český ministr zdravotnictví
MUDr. Petr Lom. "Bezprostřední příčinou úmrtí bylo selhání
životně důležitých funkcí, především srdce, ledvin a plic."
Pacient byl podle ministra Loma ošetřován s maximálním nasazením a
na nejvyšší možné úrovni.
Alexander Dubček havaroval 1. září na dálnici Dl Praha - Brno na
88. kilometru u Humpolce při cestě do Federálního shromáždění. S těžkými
poraněními hrudníku, pánve a páteře byl nejprve dopraven do
nemocnice v Humpolci a poté vrtulníkem převezen do pražské nemocnice
Na Homolce. Několik dní po autonehodě byl Alexander Dubček při vědomí
a komunikoval s lékaři i návštěvami. Třetího září se podrobil několikahodinové
neurologické operaci, při níž lékaři uvolnili rozdrcený páteřní
kanál. Po dočasně stabilizaci v druhé polovině září stav
Alexandera Dubčeka zkomplikovaly neurologické a dýchací potíže.
Alexander Dubček byl denně napojován na umělou ledvinu a na dýchací
přístroj. V polovině října musel pacient absolvovat další operaci,
jejímž cílem byla dekomprese míšního kanálu.
I přesto, že se o Alexandera Dubčeka staral tým odborníků nemocnice
Na Homolce a konziliáři pražských i mimopražských nemocnic, krize se
prohlubovala v důsledku postupného selhávání životně důležitých
funkcí.
Svět o Dubčekovi
Washington, Moskva - Nově zvolený americký prezident Bill Clinton včera
prohlásil, že ho Dubčekova smrt rozesmutnila. Dodal: "Jsem rád,
že se dožil demokratizace východní Evropy."
"Pociťuji úctu k tomuto muži a skláním se před ním,"
řekl dnes o zesnulém Alexanderu Dubčekovi bývalý sovětský prezident
Michail Gorbačov. Československé reformy měly sloužit jako model
komunistickému světu, prohlásil Gorbačov před odletem do Berlína,
kde má převzít čestné občanství.
Řekli o Dubčekovi
Jan Stráský, předseda vlády ČSFR: "Je třeba zapomenout na všechna
politická dělítka a skutečně, i vůči světu, kde byl oblíbenější
než doma, zhodnotit tuto osobnost."
Předseda Národní rady SR Ivan Gašparovič: "Odešel Slovák,
který tvořil dějiny česko-slovenské vzájemnosti. V jeho politickém
odkazu, v poslední době někdy i nechápaném, není ani slůvka nenávisti
či pomsty, i když za poslední dvě desetiletí zažil příkoří více
než dost."
Michal Kováč, předseda Federálního shromáždění: "Nikoli náhodou
se po listopadové revoluci stal předsedou Federálního shromáždění.
V tomto období byly přijaty rozhodující zákony pro zabezpečení právního
charakteru čs. státu a transformace společnosti do podmínek pluralitního
politického systému a tržního mechanismu."
Petr Čermák, výkonný místopředseda ODS: "Jeho úmrtím přichází
ČSFR o politika, který svým významem přesáhl hranice našeho státu
a stal se politikem známým a uznávaným v celém světě."
Augustín Marián Húska, místopředseda HZDS: "Odchod určitě
nejznámější slovenské osobnosti je pro nás všechny nejsmutnější
skutečností. HZDS, i já osobně, se sklání před jeho věčnou památkou."
Jiří Horák, předseda ČSSD: "Je příkladem bývalých
komunistů, kteří se úplně a zásadně rozešli s komunismem, aby
proti němu úspěšně bojovali. Za to si zaslouží naše uznání."
Bohuslav Géci, ředitel tiskového a informačního odboru vlády SR:
"Jeho osobnost zanechala v politice Slovenska i Československa výrazné
stopy, které měly mimo jiné svůj podíl na zviditelnění Slovenska ve
světě."
Jiří Svoboda, předseda KSČM: "Výzva reformistů roku 1968,
kterou zosobňoval a bude zosobňovat i v budoucnosti, stále trvá jako výzva
k cestě ke světu demokracie a sociální spravedlnosti."
Jaroslav Volf, místopředseda Sociálně demokratické strany Slovenska:
"Byl v kontaktu s lidmi, ptal se i dával odpovědi. Představoval
ideální spojení občana a politika, a tím si získal důvěru."
(r)
Statečný v bezmoci
Říkává se - o mrtvých jen dobře. I když pro politické osobnosti
platívá z tohoto všeodpouštějícího pravidla zhusta výjimka, na
Alexandera Dubčeka bychom měli vzpomínat s chápavou, velkorysou úctou.
Ano, byl to komunista: zdědil tu "víru uhlířskou" i s láskou
k socialistické velezemi na Východě po otci, který patřil k
zakladatelům proletářského Interhelpa. Do komunistické strany
vstoupil ve svých osmnácti, v roce 1939. Jedenadvacet let jí pak oddaně
sloužil všude, kam -jak se říkalo - ho strana postavila. Pátého
ledna 1968 byl jako první tajemník ÚV KSČ dokonce instalován až na
samý vrcholek stranické pyramidy. Tím drastičtější byl posléze
jeho pád, politický i lidský, když v noci na 21. srpna 1968 vtrhlo do
Československa skoncovat se "socialismem s lidskou tváří" na
tři čtvrtě miliónu Brežněvových třídních bratrů.
Až jako rukojmí kremelského chána a ještě později, kdy ho Husákové,
Biľakové a spol. vyhodili z jeho "rodné strany" a odsoudili
do vnitřní emigrace, snad začal postupně nahlížet hloubku svých
iluzí. Ve zralém věku se jich stěží mohl zbavit úplně. Slouží mu
však ke cti, že nepřevlékl kabát, nezapřel vlastní levicově spíše
cítěné než v teorii zakotvené Já. Přes intermezzo ve Veřejnosti
proti násilí završil svou politickou pouť ve slovenské sociální
demokracii. Pro mnohé překvapivě nikoli ve favorizovaném HZDS, jehož
nacionalistické třeštění nemínil zaštítit svým jménem.
A to jméno mělo zvuk! Mnozí jistě nebudou souhlasit, když si
vzpomenou třeba na často neuspokojivé Dubčekovy výkony v čele
polistopadového federálního parlamentu - ale bylo tomu tak. Těm mladším
a nejmladším to třeba nepřipadá, ale pro mnohé příslušníky dnešní
střední a starší generace - už ne ani tak u nás, jako spíše v
cizině - zosobňuje Alexander Dubček pád jisté velké iluze a děkují
mu za historické poučení fundamentální povahy. On totiž svým lidsky
jímavým údělem, svou statečností v bezmoci v roce osmašedesátém i
po něm demonstroval růžovými vidinami ještě stále omámené části
intelektuálů, že komunismus nelze reformovat, zcivilizovat, že není
pro lidstvo nadějí, nýbrž záludnou hrozbou, a je tudíž načase se
podle toho zařídit.
Jen připustíme-li, že Dubček se stal mýtem, nepřekvapí nás, proč
to, co v Československu nastalo po 17. listopadu 1989, chápali mnozí především
na Západě jako dovršení díla, které on započal. Částečně jim to
možná našeptal i Václav Havel, když se před svou první
prezidentskou volbou vyjádřil, že by byl rád, kdyby v jeho blízkostí
pracoval Alexander Dubček.
Od té doby už uplynuly bezmála tři roky: my postupně klademe základy
nesocialistického, vskutku demokratického státu. Tedy zgruntu jiného,
než o jakém snil po většinu svého jedenasedmdesátiletého životního
údělu Alexander Dubček. Jiného ovšem i proto, že i přičiněním
Dubčekovým nám bylo už před čtyřiadvaceti lety přesvědčit se,
jak chutná příslib svobody, a oč víc pak bolí poznání, že slepé
uličky skutečně nikam nevedou.
(pen)
Zemřel člověk, jehož jméno zůstane symbolem snů o politické
reformě, píší sdělovací prostředky ve světě
Paříž (Od našeho stálého zpravodaje) - Všechny francouzské
rozhlasové a televizní stanice, stejně tak jako nedělní Journal du
Dimanche přinášejí zprávu o smrti Alexandera Dubčeka coby svou nejdůležitější
informaci a v dlouhých komentářích rozebírají život hlavního představitele
"pražského jara". Spolu - jak už to vypadá - s nejpopulárnějším
Čechoslovákem 20. století odchází muž, o kterém všichni podotýkají,
že byl "nejvážnějším kandidátem na funkci prezidenta budoucí
Slovenské republiky".
Sláva Alexandera Dubčeka ve Francii a v západním světě vůbec může
v Československu a zejména v Čechách překvapit poté, co se zjevně
zhroutila komunistická idea a všechny naděje, které se k ní vázaly.
Šedesátý osmý je zde totiž symbolem zoufalé snahy o obrodu ideálu,
s kterým mnozí sympatizovali. Devětaosmdesátý je, na rozdíl od toho,
pouhým znovunastolením hospodářského systému, o kterém všichni až
moc dobře vědí, že je nevyhnutelný.
Petr Fleischmann
Smrt Alexandera Dubčeka zanechává v Československu politické
vakuum, zvláště pak na Slovensku, které tak zůstává bez uchazeče o
prezidentský úřad, jenž se zdál Dubčekovi šitý na míru.
V Dubčekovi zemřel symbol minulosti, symbol pravděpodobně utopického
a zoufalého pokusu smířit komunismus s demokracií. Dubček byl
symbolem socialismu s lidskou tváří, kterému se na Východě nevěřilo
a na Západě nebylo zapotřebí věřit.
agentura ANSA (Itálie)
Alexander Dubček byl mimovolným hrdinou. Bez této skromné a poctivé
tváře by nebylo bývalo "pražského jara". Jeho přínos pro
polistopadový vývoj byl menší ve srovnání s Václavem Havlem a jeho
působení ve funkci předsedy Federálního shromáždění symbolem už
narušené jednoty. Právě rozdělení mezi Čechy a Slováky však v době
před autonehodou vyneslo Dubčekovu osobnost znovu do popředí. Dubček
byl možná jediný, kdo se mohl pokusit postavit most mezi minulostí a
budoucností.
Il Messaggero (Itálie)
Dubčekův šarm a otevřenost v šedesátých letech byly v přímém
kontrastu s beztvářnou uniformitou jeho předchůdců. Populární časopisy
zveřejňovaly na prvních stranách fotografie tohoto dynamického, tehdy
46letého muže v plavkách při skoku z desetimetrového můstku do vody
nebo obklopeného mladými revolucionáři a hvězdami populární hudby.
Po listopadu 1989 již Dubček nezískal moc jako v šedesátých letech,
protože "sametovou revoluci" provázela silná touha po osobní
svobodě a svobodném podnikání. Dubčekův obraz politického mučedníka
mu nestačil k získání skutečné moci. Nebyl schopen řešit věci,
jako je ekonomická reforma... Jakožto předseda FS byl často kritizován
za pomalé odbourávání zbytků bývalého režimu... Jeho jméno však
zůstane symbolem snů o politické reformě.
agentura AP (USA) |