Slepá ulička neoliberalismu
Ještě nikdy v dějinách nestálo lidstvo před tak vzrušujícími perspektivami, nemohlo využívat tak slibné prostředky vědy a technologie. Náš výrobní a inovační potenciál nebyl dosud nikdy na tak vysoké úrovni. Ještě nikdy jsme neměli k dispozici tak velké možnosti, jak zvládnout svůj vlastní osud a řídit své vlastní dějiny.
Tomu by mělo logicky odpovídat období pokroku, dynamiky, optimismu. Paradoxně ale žijeme ve znepokojivém světě. Strach, úzkost a obavy ovládají realitu a zatemňují obzory.
Pod vlivem dominantní mocnosti s černobílým viděním světa vzniká bezprostřední hrozba války, která může jen prohloubit trhlinu mezi Severem a Jihem, už nyní tvrdě rozdělenými demarkační čarou mezi bohatými a chudými. To vytvoří další živnou půdu pro frustrace, tmářství, různé integrismy a nenávisti, ze kterých už nyní vyrůstá terorismus. Jedna za druhou přicházejí ekologické hrozby a katastrofy, včera předvídatelné a dnes už zcela zřejmé; světové veřejné statky, které tvoří naše životního prostředí, jsou namísto ochrany sprostě obětovány zákonu zisku. Totéž platí o životech milionů žen a mužů trpících léčitelnými nemocemi, které ale nadvláda peněz odsuzuje k smrti.
Na všech stranách narůstá nerovnost: exploze světového bohatství je doprovázena bídou. Každé čtyři vteřiny zabije na naší planetě hlad jednoho člověka. Mladé země, které vstoupily do hry ekonomické modernizace, zažily bezprecedentní finanční krize, často s katastrofickými důsledky pro vlastní obyvatelstvo. V nejvíce zvýhodněných zemích pak zákon bezuzdné konkurence a výlučné honby za ziskem narušuje sociální soudržnost a institucionální rámec regulace. Na všech stranách narůstá nejistota: na ulici stejně jako na našich talířích, v práci stejně jako v důchodu.
Tvrdili nám, že směřování celého světa k tržnímu hospodářství a demokracii znamená konec dějin. Že nám otevře cestu do světa štěstí, v němž dialog a obchodní výměna zajistí trvalý mír. Vysvětlovali nám, že chudoba bude ustupovat úměrně tomu, jak se budou po celém světě šířit nejlepší technologie a nejefektivnější způsoby výroby. Nyní ale stojíme tváří v tvář opakovaným hospodářským a finančním krizím ve světě neschopném zaručit přístup k vodě pro více než miliardu jedinců, ve světě, který nedokáže odstranit hladomor v nejchudších zemích ani nezaměstnanost a chudobu v těch nejbohatších...
Kde je tedy chyba?
Pro nás, socialisty, není na tomto paradoxu nic přirozeného a nevyhnutelného.
Je to důsledek vítězství politiky neoliberalismu, který se od počátku 80. let snaží o podrobení veškeré lidské aktivity výlučnému požadavku ziskovosti kapitálu. Liberální pravice, která udává tón v západních vládách, využila ztrátu důvěryhodnosti státu a oslabení sociálního hnutí způsobené krizí, vzrůstem nezaměstnanosti a dále prohloubené zhroucením komunismu, aby trvale omezovala dopad akcí veřejnosti a systematicky deregulovala trhy.
Za necelé desetiletí jsme ze světa, jehož rámec vytvářely instituce a jehož pravidla definovaly zákony, přešli do džungle trhu a liberálního zmatku. Kultura všeobecné konkurence krok za krokem ničí všechny vazby a všechna práva zabezpečující důstojnost osob a sociální soudržnost. Konkurenceschopnost vyžaduje snižování daňových a sociálních odvodů a tím také postupnou demontáž sociální ochrany, omezování veřejných investic do vzdělání, bydlení a kolektivních zařízení. Tak postupuje kupředu nerovnost a narůstá násilí: ekonomická válka degeneruje v necivilizovanou válku rozdělující společnost a veřejný prostor na gheta pro chudé a opevněné tábory pro bohaté v bludném kruhu násilí a represe.
V tomtéž procesu byly ve prospěch soukromé sféry do značné míry narušeny nevyhnutelné politické a sociální kompromisy mezi „jednotlivcem“ a „společenstvím“, mezi „soukromým zájmem“ a „obecným zájmem“, čímž ztrácejí smysl představy o společné budoucnosti a vytrácí se autorita obecných pravidel.
Alternativní projekt
Nová dynamičnost světového kapitalismu dokázala v některých lidech vyvolat víru, že její nepříznivé sociální a ekologické dopady jsou jen dočasnou cenou, kterou je třeba zaplatit za ohromný nárůst světového bohatství, v němž bychom pak měli najít zdroje pro opětovné vytvoření spravedlivějšího, jistějšího a ekologicky ohleduplnějšího světa. Avšak přelud tohoto nového obchodnického ráje se podobně jako přelud nové ekonomiky rozplývá před realitou bezvýchodnosti, do které nevyhnutelně vede absolutní nadvláda zájmů malého počtu lidí nad obecným zájmem.
Dnes se už zcela zřetelně ukazuje, že tento kapitalismus je ekonomicky neefektivní, sociálně nepřijatelný a ekologicky neudržitelný. Je proto úkolem socialistů vytvořit alternativní projekt schopný skoncovat se zneužíváním zdrojů a rozštěpem mezi štěstím a pokrokem, projekt schopný dát pokrok opět do služeb lidstva.
Není za těchto podmínek zřejmé, že socialistický projekt musí přijít s odpovědí, která bude radikálně odlišná od odpovědi liberální pravice? Není zřejmé, že je ho třeba postavit na sérii rozchodů s ekonomickou, sociální a ekologickou bezvýchodností kapitalismu a liberální globalizace?
Přesto ale, bez ohledu na prohlášení předchozího sjezdu, tyto zřejmé skutečnosti se nesetkávají s jednomyslným souhlasem ani v naší straně, ani v dalších socialistických a sociálně demokratických stranách Evropy.
Jsou tomu sotva čtyři roky, co socialisté vládli v naprosté většině zemí Evropské unie. Jak využili tuto historickou šanci? V nejlepším případě jen pasivně sledovali proces potržňování; v horším sami přispěli k jeho posilování tím, že svou politiku podřídili liberálním receptům: privatizaci veřejných služeb, snižování daní z vysokých příjmů a jiných požitků, omezování veřejných statků, tlumení mzdových požadavků, flexibilitě práce.
Dobrým příkladem tohoto liberálního scestí, které odmítáme, je všudypřítomná debata o bezpečnosti. Ústup zákona lidí před zákony trhu nás vede do světa plného hrozeb. Ale volby 21. dubna 2002 ukázaly, že ještě víc než reálný nárůst těchto hrozeb nás ohrožuje záchvat kolektivní úzkosti vyplývající z pocitu, že žijeme ve vesmíru, kde už nikdo nic neřídí, ve světě bez vlády. Pro Národní frontu (Front national - krajně pravicová francouzská strana, pozn. překl.) se hlasovalo ve vesnicích, kde nejsou nezaměstnaní, cizinci ani kriminalita. Takto narůstá neurčitý strach z jiných lidí a okolního světa, který vyvolává neodolatelnou potřebu ochrany. Pravice odpovídá na toto volání po bezpečnosti vynášením represe a snižováním sociálních výdajů, aby mohla investovat do vězení a policie. Tato ďábelská logika dovádí neoliberální projekt k jeho přirozenému završení: k vytvoření státu - četníka, zcela zaneprázdněného potlačováním nepořádků způsobených svobodnou honbou za obchodním ziskem. Je to přechod od „státu ochránce“ ke „státu trestajícímu“. Někteří socialisté sotva dokáží skrýt své uspokojení. Avšak levice musí proti této liberální logice, úzkoprsé ve svých cílech a zvrácené ve svých účelech, postavit radikálně odlišný globální projekt. Projekt, který na místo pouhé „bezpečné ulice“ postaví „Bezpečí Života“ (bezpečnost na veřejnosti, bezpečnost sociální, bezpečnost v práci, bezpečnost výživy, důchodů, životního prostředí atd.).
Cesta k tomu vede přes nová regulační opatření přijatá všeobecným hlasováním, přes rekonstrukci nových kompromisů mezi obecným zájmem a dílčími zájmy, mezi jednotlivcem a společenstvím, mezi veřejnou a soukromou sférou, kompromisů, které dají odpověď na očekávání a naděje nejen levicového lidu, ale většiny našich spoluobčanů.
Nikoli pokusy schovat se v ochranném stínu liberalismu, ale jasným vykreslením budoucnosti svých vlastních hodnot získá socialismus opět přesvědčivost a prospěšnost.
To je důvod, proč odmítáme tuto liberální úchylku, která skoro všude vede levici k nezdaru, zamlžuje socialistickou identitu, uvádí do zoufalství naše voliče, ruší rozdíl mezi pravicí a levicí, vede k volební neúčasti a rozšiřuje publikum krajní pravice. Právě absence důvěryhodného alternativního projektu vydává Evropu opět do rukou revanšistické pravice, rozhodnuté odbourat to, co zbývá z našich sociálních výdobytků a ještě dále rozšířit zákon zisku. Právě neschopnost sociální demokracie načrtnout nový horizont může zítra dotlačit početné občany do náruče krajní pravice.
Alternativní projekt vyžaduje jednoznačnou strategii
Chceme-li vidět věci jasně, musíme si přiznat, že jde o náš vlastní neúspěch. Je to nezdar naší politiky, našeho diskurzu, nejen prostá nehoda v procesu střídání stran majících politickou moc. Nemá zřejmě jen jednu příčinu a nikdo nepopírá celkově pozitivní bilanci vlády Lionela Jospina. Ale vedle velkých reforem, které se stanou součástí sociálních dějin naší země, jsem udělali příliš mnoho ústupků liberálním požadavkům (snížení daňové zátěže opcí na cenné papíry, kapitálové otevření francouzského Telecomu, snížení daní pro vyšší příjmové třídy, sezónní variabilita pracovní doby, fakticky rezignovaný postoj k rušení stipendií, přijetí Amsterdamské smlouvy, mzdová politika atd.) a skoro nic pro zlepšení pracovních podmínek a odměňování obrovské většiny lidí pracujících za mzdu, většiny, kterou tvoří dělníci a zaměstnanci. Neuvědomili jsme si velikost obav vyvolávaných světem, v němž se hromadí nejistoty všeho druhu a který podněcuje volání - občas iracionální, ale nicméně reálné - po obnově silné veřejné autority, jež by obnovila primát kolektivního zájmu a zavedla pořádek do džungle, ve které se každý stará jen o sebe. Jestliže demagogická pravice dokázala získat vítězství strachu, není to pouze chyba médií, je tomu tak především proto, že jsme se zřekli úkolu ztělesnit důvěryhodnou alternativu ve světě, který vytvořil neoliberalismus - ve světě bez pevných bodů, bez útočiště, bez perspektivy pro převážnou většinu lidí.
Máme-li mít jasno, musíme si výslovně zvolit mezi dvěma liniemi, které se táhnou evropským socialismem a naší stranou. Jedné jde o střídání politických stran u moci bez alternativy, o pokojný výkon moci rozdělené mezi levý a pravý střed lišící se pouze rozsahem sociálních vylepšení, která se nijak nedotýkají tržní logiky. Druhá usiluje o nový svět vedený logikou obecného dobra, směřující k rovnosti a autentické demokracii, která dá do rukou občanů moc, jež si dnes pro sebe zabrali držitelé kapitálu a různé oligarchie. „Nový svět“ se přeje tuto druhou linii. Je to shromáždění soudruhů a soudružek odjakživa odmítajících a kritizujících tuto liberální a centristickou úchylku evropské levice, je to alternativní projekt navrhující nutný a uskutečnitelný rozchod s logikou, které kraluje zisk.
Pouze jednoznačná strategie umožní sjednocení celé levice.
Pouze sjednocení na základě jasné linie alternativního projektu umožní straně znovu kolem sebe sjednotit celou levici. Kdo může vážně předpokládat, pokud ovšem nesází na rezignaci a beznaděj levicového lidu, že komunisté, zelení, ti, kdo hlasovali pro některého z našich dřívějších soudruhů, aktivisté hnutí za alternativu globalizace, lidé z občanských sdružení, kterým se za posledních pět let tak málo naslouchalo, že se všichni sjednotí na linii, která je poskvrněna sociálním liberalismem nebo má k němu sklon? Jak mohou dát svou důvěru těm, kdo nyní v opozici kážou pro potřebu kongresu pravý opak toho, co říkali nebo dělali včera, když byli u moci? O Francouzích se říká, že mají krátkou paměť. Ale není ještě tak vzdálená doba, kdy někteří z nás tvrdili, že „přerozdělování, to je už za námi“, nebo licitovali, do jaké míry se má kapitálově otevřít E.D.F! (Electricité de France, státní společnost zajišťující výrobu a distribuci elektřiny - pozn. překl.).
Toto nutné ujasnění by tedy nepřinesla sterilní a umělá debata, v níž by proti sobě stáli, opět pouze pro potřebu sjezdu, „levicoví reformisté“ a levičáci hlásící se k nějakému radikálnímu křídlu. Pokud někdo zapomněl, socialisté jsou reformisty od sjezdu v Tours roku 1920. A po celou dobu jsou pokládáni za levicové! Naopak, vychvalovači Tonyho Blaira jakoby najednou zmizeli z obrazu...
O co jde, a o tom není žádných pochyb, je projekt přijatelný pro celou institucionální levici, který umožní navázat dialog s levicí sociálních hnutí a občanských organizací, aby se všechny složky levice s výjimkou těch, kdo si udělali náboženství z extrémismu, mohly zapojit do společného boje až přijde jeho chvíle. Protože pouze sjednocení celé levice jí dá schopnost znovu získat většinu.
Nástroj boje
Je třeba, abychom se vážně zamysleli nad tím, jakým způsobem Socialistická strana jako vládní strana opět zopakovala neodpovědné jednání, s nímž se rozhodla skoncovat roku 1993. Byla prakticky potichu, důvěřovala svým vůdcům, svým činovníkům a průzkumům veřejného mínění, takže nepůsobila jako opravdové obousměrné pojítko mezi vládnoucími a ovládanými. Paralyzována omezeními, které jí vnutila logika vládní většiny, zůstávala stranou debat propukajících a řešených přes její hlavu. Pokud si vzpomenete, že klíčovou politickou a mediální událostí našeho sjezdu v Grenoblu bylo obrácení volebního kalendáře, připravené v tajnosti a ohlášené poslední den, uvědomíte si, do jaké míry nás logika prezidentských voleb zbavila schopností skutečně debatovat a přemýšlet!
Hlavním nepřítelem levice je depolitizace. Nic by tedy nebylo horšího než odpolitizování strany. A přece právě o to jde podle všeho některým lidem, kteří sní o výměně poměrného volebního systému za většinový, čímž by se zrušila vazba mezi politickými orientacemi a výběrem vedoucích představitelů. Splést si nutnou demokratizaci se zakuklenými pokusy o depolitizaci by byla fatální chyba. Potřebujeme nástroj kolektivního přemýšlení, boje, a nikoli marketingovou pomůcku nebo dekorativní pozadí pro televizní přenos. Už nepotřebujeme nepotopitelnou byrokracii, která je schopna lhostejně aplikovat libovolnou politiku i její opak.
Sjezd strany musí dát orientaci
Svým hlasováním či volební neúčastí vyjádřili Francouzi a Francouzky nesouhlas s levicí, která se už neodlišuje od pravice a akceptuje svět, v němž se politika vzdává možnosti vládnout a dávat směr dějinám. Je třeba vědět, zda je chceme posilovat v jejich lhostejnosti a odmítání, říkat jim, jak velkou mají pravdu, když věří, že se socialisté vzdali snahy o měnění světa a jen čekají, až na ně zase přijde řada při obsazování paláce Republiky. Abychom jim tlumočili toto poselství, stačí nic neměnit a tvářit se, jako by se nestalo nic vážného. Ti, kdo si myslí, že se zde jedná o moderní a nezvratný vývoj k jakési vládě dvou stran kolem středu, nevidí, že reálnější je jiný vývoj: trvalý vzestup populistické krajní pravice živený rozmělňováním rozdílů mezi vládnoucí levicí a pravicí. Tak jako 21. dubna 2002 pak může jít opět o střídání moci mezi pravicí a krajní pravicí, ale se vzrůstající šancí na vítězství extrémistů.
Nepřejeme si takový vývoj a právě o tom musíme debatovat. Protože letos v květnu budeme stát před podobně důležitým rozhodnutím jako kdysi na našem sjezdu v Metách. Tehdy šlo o volbu mezi jednotnou levicí a nějakou hypotetickou třetí cestou, která si netroufala říci, co vlastně je. Rozhodli jsme se tehdy pro jednotnou levici a tak si otevřeli cestu k budoucím vítězstvím.
V Dijonu se budeme muset rozhodnout, zda socialismus má nebo nemá budoucnost, budeme muset říci, zda jej lze nebo nelze rozpustit v liberalismu.
Pokud jde o nás, říkáme jasně: ano socialismu, ne sociálnímu liberalismu.
Neoliberální politické projekty nám vnucují svou logiku už dvacet let. Všudypřítomná konkurence a celosvětová deregulace financí prohloubila nerovnosti, vytvořila stav trvalé nejistoty a převálcovala sociální solidaritu. Kapitalismus vstoupil do nového věku poznačeného dominací finanční sféry a nadnárodních podniků. Vytvářejí se nová pravidla hry, která převracejí existující poměr sil, vytvářejí nové nerovnováhy a hluboce pozměňují podmínky, za nichž probíhá socialistický zápas.
Tato nová organizace světa se projevuje koncentrací moci a oslabením demokracie. Posvěcuje nadřazenost soukromých zájmů nad obecným zájmem. Je tedy hluboce protikladná emancipačnímu úsilí socialismu.
Bez celé řady rozchodů s logikou soudobého kapitalismu svět ještě dále zabředne do čtyř slepých uliček - ekonomické, sociální, ekologické a politické -, ve kterých už nyní vězíme.
Liberální ideologie dodnes propaguje tezi, podle níž všeobecná deregulace vytváří nejúčinnější systém využívání zdrojů a produkování statků a služeb dokonale odpovídajících potřebám. Jak se ukázalo, v teorii je to nejapnost a v praxi katastrofa.
Úplně svobodné trhy jsou v praxi zcela neefektivní: plodí nerovnosti, plýtvání a krize, znásobují škodlivé dopady a vylučují kolektivní statky. Abychom se o tom přesvědčili, stačí konstatovat, jaké jsou důsledky liberalizace trhů a finanční deregulace:
Tato selhání nejsou dílem náhody nebo machinací několika „gaunerů“. V dobách, kdy byly evropské ekonomiky smíšené, tj. měly významný veřejný sektor, byly např. mnohem stabilnější než dnes. Právě tyto nerovnováhy jsou přímým důsledkem převládající logiky současného kapitalismu.
To, o co půjde v nejbližších letech, je prosazování skutečné smíšené ekonomiky a překračování kapitalismu tím způsobem, že tržní sféra bude podrobena silné politické regulaci, která obnoví primát obecného zájmu a sociálního pokroku.
2.1.1. Skutečná regulace mezinárodního obchodu a pohybů kapitálu
Na posledním vrcholném setkání Světové obchodní organizace v Dauhá v únoru 2002 si někteří lidé blahopřáli k „pokrokům“ ve výrobě generických léčiv určených chudým zemím. Dnes vidíme, že se jednalo o špatný obchod: Světová obchodní organizace odmítá importy levných léčiv do těchto zemí, aby ochránila zájmy farmaceutických firem...
Taková koncepce je pobuřující. Musíme převrátit hierarchii mezinárodních norem v oblasti obchodu, aby nad zákonem zisku převládly ekologické, zdravotní a vzdělávací imperativy. Za tímto účelem musí Francie a Evropa navrhnout novou konstrukci práva odpovídající těmto principům. Dnešní právo jim nevyhovuje, právě naopak. Lze akceptovat, aby se Evropská unie pustila do licitace se Spojenými státy tím, že navrhne liberalizaci nových odvětví, jak se to stalo při jednáních o nové Všeobecné dohodě o obchodu a službách (GATS, General Agreement on Trade and Services)? Máme snad mlčet z toho důvodu, že tuto pozici zastává francouzský evropský komisař jmenovaný levicí?
Stejně tak se stavíme proti politice Mezinárodního měnového fondu nutící rozvojové země, aby otevřely své vnitřní trhy za cenu těžkých ekonomických propadů.
Konečně musí socialisté upustit od dogmatu absolutní svobody kapitálových pohybů. Daň Tobinova typu by umožnila brzdit zejména spekulativní toky, které svým rozsahem dokáží za několik hodin srazit na kolena celé ekonomiky a brutálně uvrhnout do bídy miliony osob. Speciální zvýšená daň by umožnila zaútočit na daňové ráje. Přispěla by k ústupu narůstající financializaci ekonomiky. Francouzští poslanci se už po dlouhých debatách rozhodli v zásadě hlasovat pro takové opatření. Na co čekáme, abychom začali obhajovat toto stanovisko uvnitř Strany evropských socialistů a dál pak v Socialistické internacionále?
2.1.2. Evropskou ekonomiku do služeb obecného zájmu
Moderní kapitalismus má tendenci svádět z cesty konkurenci tím, že ji odvádí od jejího jediného legitimního účelu: stimulace zvyšování kvality statků a jejich přizpůsobování potřebám. Požadavek přemrštěné míry rentability kapitálu (15%) má ve skutečnosti za důsledek snižování mzdových nákladů, intenzifikaci práce, změkčování kvalitativních a bezpečnostních norem, ohromné zadlužení, fúze a akvizice, které se z dlouhodobého hlediska ukáží většinou jako neefektivní.
Tuto katastrofu konkurence organizované na liberální způsob nelze napravit bez hluboké změny právního rámce. Konkurenci je třeba podřídit sociálním, daňovým a ekologickým normám, aby se znovu soustředila na kvalitu a vhodnost produktů.
To by mělo být hlavním smyslem vytváření evropských struktur. I když se Evropa možná vyznamenala zavedením několika pravidel přispívajících k ochraně spotřebitelů, je tomu zcela jinak s jejím působením v daňové, sociální a ekologické oblasti. Nabídnout spotřebiteli určité záruky a přitom zapomenout, že je současně zaměstnancem a občanem znamená jednou rukou dávat a druhou brát. Máme ještě dál váhat před rozchodem se současnou logikou výstavby Evropy? Tím spíše, že bez Sociální úmluvy zavádějící zejména minimální mzdu, bez harmonizace daní, která zablokuje snižování daní z vysokých příjmů a z kapitálu, bez posilování ekologických norem se Evropa po svém rozšíření zase o trochu víc zredukuje na velký deregulovaný trh.
2.1.3. Podpora veřejných služeb
Evropské veřejné služby už po dvě desetiletí snášejí liberalismem inspirovanou politiku, kterou provádějí jak pravicové, tak levicové vlády. Kdysi se snad dalo věřit, že zavedení konkurence přirozeně zvýhodní spotřebitele co do ceny i kvality. Nic takového se ale nestalo.
Úpadek britských železnic, přerušování dodávek elektřiny v nervových centrech amerického impéria (Kalifornie a New York), znepokojující degradace veřejných poštovních služeb ve Švédsku, finanční fiasko francouzského Telecomu: příkladů neúspěchu je spousta. Nemůže se jednat o pouhou shodu okolností.
Mezi volnou konkurencí a požadavkem rovnosti veřejných služeb je hluboký rozpor. Nelze současně usilovat o maximální zisk a zaručit princip rovného pokrytí, tj. stejné ceny pro všechny uživatele na daném území. Nutně dojde k okamžiku, kdy provozovatel pod konkurenčním tlakem odstoupí od služeb, které jsou nejméně rentabilní. Tak se společnost Air France musela soustředit na své výnosné linky a opustit ostatní; Air Lib se na nich ostatně vylámala zuby.
Na druhé straně jsou zapotřebí velké a dlouhodobé investice, které nemohou přinést ovoce za pouhých několik let: pouze veřejná moc mohla vytvořit a vybudovat síť vysokorychlostních vlaků TGV.
To je důvod, proč jsme se postavili proti úplné nebo částečné privatizaci veřejných podniků (France Telecom, Air France, projekt kapitálového otevření elektrárenské společnosti EDF). Když do jejich správních rad proniknou investoři sledující krátkodobou rentabilitu, výsledkem je, že veřejné podniky vždy postupně ztrácejí charakter veřejné služby.
Jelikož zavádění konkurence a privatizace nefunguje, proč z toho nevyvodit důsledky? Proč si nepředstavit zavedení velkých konsorcií veřejných služeb na celoevropské úrovni, demokraticky kontrolovaných institucemi společenství? Je nelogické myslet si, že to přinese prospěch všem občanům Unie, které pobuřuje úpadek služeb a rozhořčuje, když musí sahat do svých peněženek, aby se zaplatily propastné dluhy a vytvořily zdroje pro vykrvácené podniky? Podobně, proč nevytvořit pro veřejné služby nové horizonty, jako je veřejná kontrola vodního a odpadového hospodářství, nebo třebas rovný přístup k vysokorychlostnímu internetu?
2.1.4. Podpora sociální a solidární ekonomiky
Alternativy ke kapitalistickému principu v tržních ekonomikách existují: je to sektor sociální a solidární ekonomiky, který už svou samotnou existencí dokazuje, že lze mít ekonomiku nepodrobenou zisku, se kterou jsou lidé spokojeni, která se vyvíjí a dokonce vynáší! Vzájemné pojišťovny, družstevní společnosti, sdružení, místní směnné systémy produkují efektivně statky a služby, přičemž vytvářejí mezi lidmi mnohem pevnější pojítka než prostý vztah mezi nabídkou a poptávkou. Jejich cílem je úsilí o kvalitu, solidaritu, kolektivní dobrodružství. Daňová politika musí podporovat zaměstnanost a výrobu v těchto strukturách, které spojují ekonomickou efektivnost se starostí o blaho kolektivu.
2.1.5. Levicová hospodářská politika existuje
Ještě si vzpomínáme na větu, kterou vyslovil roku 1998 před francouzskými poslanci Tony Blair: „Hospodářská politika není levicová ani pravicová; je buď dobrá, nebo špatná.“ Tento výrok má závažné důsledky: jako by naznačoval, že vláda bez ohledu na svou politickou orientaci se musí vždy uspokojit s více nebo méně vhodnou správou toho, co existuje, bez jakékoli naděje, že by to mohla změnit. Avšak levici charakterizuje právě to, že se snaží stavět proti spontánnímu pohybu ekonomiky.
Hospodářská politika není neutrální. Manévrovací prostor pro sestavování rozpočtu (známý „společný fond“ ) byl využit hlavně ke snižování daní takovým způsobem, že přinesl prospěch nejbohatším domácnostem (10% daňových poplatníků platí 60% celkového objemu daně z příjmu). Tyto peníze pak krutě chyběly, když se zhoršila hospodářská situace. Nakolik se hospodářská politika dokáže vzdálit levicovým hodnotám a jak může být současně špatná...
Hospodářská politika je základem schopnosti státu intervenovat. Monetaristické požadavky Paktu stability a zaměření Ústřední evropské banky však znemožňují levicovým vládám, aby realizovaly svůj program. Jak lze uvolnit desítky miliard eur potřebné na mzdy ošetřovatelek nebo na odstranění ghet, jestliže se demokraticky zvolené vlády ve svém jednání musí podřizovat diktátu „stupidních“ pravidel, řečeno slovy předsedy Evropské komise Romana Prodiho?
Musíme se pustit do nesmlouvavé konfrontace s liberály, pokud jde o prostředky a cíle hospodářské politiky. Nejdůležitější faktor vytváření pracovních míst je silný růst podporovaný politikou, která nebude posedlá snižováním deficitu nebo bojem proti imaginární inflaci.
2.1.6. Ekonomika ve službách plné zaměstnanosti a společenského pokroku
V průběhu posledních dvaceti let se podíl mezd na vyprodukovaném bohatství pravidelně snižoval. I když roku 2001 poprvé mírně vzrostl, celkový trend se nezvrátil. Už na našem předchozím sjezdu v Grenoblu jsme navrhli konání pravidelné výroční tripartitní konference státu, odborů a zaměstnavatelů, která by stanovila vývoj kupní síly lidí pracujících v námezdním poměru a přijímala opatření proti platové diskriminaci žen. Vedení strany tento návrh zamítlo a tím zabránilo jeho začlenění do výsledného dokumentu. Není pochyb, že takové kroky hodně zavážily v okamžiku voleb.
Zkrácení pracovní doby nepochybně umožnilo vytvoření statisíců pracovních míst, na druhé straně je ale faktem, že došlo i k odchylkám od původního závěru. Možnosti ročního vyrovnání využila řada podniků k další intenzifikaci práce, omezení tvorby pracovních míst a placení přesčasů podle tarifů pro normální pracovní dobu. U vědomí tohoto chování zaměstnavatelů je nutné přijmout dvě opatření: zrušit Fillonův zákon o pracovní době a přísněji vymezit dohody o ročním vyrovnání.
Konečně si také nesmíme zakazovat podněcování podniků k tomu, aby dojednávaly dohody o přechodu na 32-hodinový pracovní týden se 4 pracovními dny podle vzoru prvního Aubryho zákona.
Za profesní sociální jistoty
Naše rozvinuté ekonomiky procházejí neustálými šoky vyvolávanými inovacemi a zrychlováním technologických změn. Jako dosud nikdy se jednotlivá povolání stávají „praktickými vědami“. Ať vycházejí z řemeslné tradice nebo mají nedávnější původ, žádné z nich se už nemůže vyhnout požadavku znalosti nejnovější technologie s příslušným hlubším základem, a to na každé kvalifikační úrovni.
Tento cíl „trvalé profesionalizace“ má každému budoucímu zaměstnanci dát možnost, aby si dlouhodobě zajistil svou pracovní kariéru. Taková politika se staví proti příliš úzce specializované přípravě, která rychle zastarává. Jejím cílem je vysoce kvalitní výchozí vzdělání jak v základních znalostech, tak v technické a odborné oblasti, aby se tak vytvořila potřebná základna pro trvalé rekvalifikování zaměstnanců.
Aby měl každý konkrétní možnost přístupu ke vzdělání, navrhujeme vytvoření Veřejné národní služby zaměstnanosti vytvářející „profesní sociální jistoty“, které by zaručovaly zaměstnancům určitá práva přenosná z jedné profese na druhou po celou dobu jejich aktivního života, ať by zaměstnanec změnil zaměstnavatele, profesi, nebo si vzal určitý čas na vzdělávání. Tato nová záruka by zaměstnancům garantovala právo na skutečnou profesionální mobilitu tím, že by jim umožnila zachovat si plat po dobu hledání zaměstnání nebo odborné přípravy.
Pro liberály existují jednotlivci pouze jako spotřebitelé. Jinak se každý může po libosti chytit jakékoli identity a solidarity existující v komunitě. Jasně o tom svědčí stav americké společnosti: liberalismus a komunitarismus jsou dvě strany téže mince. Socialisté zastávají jiný model společnosti, kde lidi navzájem sjednocují politická a sociální práva, nikoli komunitní nebo tržní vazby. V naší zemi tato solidární společnost, která umožňuje rovnost, má své jméno: Republika.
Na rozdíl od pravice si myslíme, že republikánské aspirace jsou protikladem liberální logiky. Přijetí imperativu tržní konkurenceschopnosti vede ve skutečnosti ke snižování daňových a sociálních odvodů. Jeho důsledkem je pokles veřejných výdajů na vzdělávání, kolektivní zařízení, bydlení. Stát pak zvládá z toho vyplývající společenský zmatek pouze pomocí bezpečnostní politiky, která je neefektivní a ohrožuje občanské svobody. To je slepá ulička, dnes už dokonale ilustrovaná Spojenými státy: nahrazení „státu ochránce“ „státem trestajícím“. Francie se dnes vydává stejnou cestou: vláda ruší tisíce pracovních míst dohlížejících pedagogů a vychovatelů na středních školách, ale investuje do vězení pro nezletilé. Levice musí mít odvahu říci, že bezpečnost není pouze bezpečnost na ulici, ale bezpečnost v celém životě.
Je naléhavé dát odpověď na rozklad společnosti, který je vepsán v liberálním projektu. Vyjít ze sociální slepé uličky znamená prosazovat a posilovat klíčové principy levice: vytvářet solidární, laickou a bezpečnou společnost, nedělitelnou Republiku, v níž vládne princip rovnosti všech částí.
2.2.1. Za solidární společnost
Solidarita prostřednictvím progresivního zdanění
Potvrzujeme, že jsme přívrženci progresivního zdanění. Jako nástroj přerozdělování bohatství a snižování nerovností tvoří základ společenské smlouvy spojující navzájem občany. Daň z příjmu, jediná skutečně progresivní daň, je pro nás vzorem, který musí být inspirací pro provádění spravedlivé, efektivní a solidární fiskální politiky.
Navrhujeme proto zrušit výjimky z progresivní daně z příjmu, jako jsou majetkové úlevy nebo snížené zdanění kapitálových opcí. Navíc neexistuje důvod, proč by nemělo být progresivní také daňové zatížení podniků.
Daň z přidané hodnoty stanovená ve stejné výši pro všechny předměty běžné spotřeby je naopak od základu nespravedlivá. Člověk s minimální mzdou, který utratí prakticky celý svůj výdělek, platí pevnou sazbu DPH ze všech svých příjmů, zatímco lépe situovaní lidé mohou uniknout zdanění značné části svých zdrojů prostřednictvím spoření. Navrhujeme postupné snížení sazby DPH ve Francii na evropský průměr 15%. Pokud jde o daň z bydlení, měnící se bez objektivního zdůvodnění podle místa, kde člověk žije, měla by být zrušena, což předpokládá úplné přepracování našeho systému místních daní.
Konečně odmítáme princip negativní daně, kategorie, jejímž výrazem je u nás roční přídavek k nízkým platům (prime pour l’emploi). Ve všech zemích, které se k němu uchýlily, měl za důsledek zablokování nízkých mezd. Je třeba jej zrušit, nahradit plánem revalorizace minimální mzdy a automatickým dorovnáním na její úroveň smluvních minim nižších než minimální mzda. Šek od státu ke konci roku nikdy nenahradí zvýšení mzdy.
Pokud jde o financování sociální ochrany, přejeme si, aby více podporovalo zaměstnanost tím, že příspěvek zaměstnavatele by byl stanoven podle celkového objemu přidané hodnoty.
Mezigenerační solidarita: důchody založené na přerozdělování
Pouze důchodový systém založený na přerozdělování může zaručit slušnou úroveň důchodu pro všechny. Tento výdobytek Osvobození (po skončeni II. světové války, pozn. překl.), který je podmínkou a zárukou solidarity mezi generacemi, nelze považovat za neprofinancovatelné privilegium v době, kdy naše země produkuje více bohatství než kdykoli předtím. Potvrzujeme tedy náš naprostý odpor ke všem systémům kapitalizace, i když se obratně prezentují v podobě mzdového spoření na francouzský způsob.
Stejně tak musíme obhajovat právo na odchod do důchodu v šedesáti letech a udržení současného poměru mezi důchodem a mzdou. Jedno nelze oddělovat od druhého: zachovat formálně právo na odchod do důchodu v šedesáti letech, avšak snížit přitom uvedený poměr by znamenalo vytvoření pasti pro nižší příjmy a vznik další sociální nespravedlnosti, protože by fakticky vyhradilo právo na odchod těm, kdo by na něj měli prostředky. Otázka základu pro výpočet poměru mezi důchodem a mzdou se tak stává zásadní věcí s ohledem na důsledky Balladurovy reformy, požadující při výpočtu důchodu přechod z 10 na 25 nejlepších let.
Pro nás je vyloučeno, aby debata o důchodech vyústila v jakékoli zpochybnění sociálních výdobytků. Ti, kdo si představují, že v této otázce dojde k politickému konsensu si neuvědomují, že by to znamenalo rozsáhlý sociální útok na soudržnost naší společnosti.
V této otázce chceme respektovat vyjednávací možnosti našich sociálních partnerů s výhradou, že jakákoli dohoda bude legitimní pouze tehdy, pokud ji podepíší odborové organizace představující většinu zaměstnanců.
Konečně je žádoucí, abychom se jasně vyslovili ke třem prvkům systému: za prvé je třeba znovu vázat důchody na růst mezd; za druhé, dát možnost odchodu do důchodu s plným důchodem těm zaměstnancům, kteří platili příspěvky po dobu čtyřiceti let, i když ještě nedosáhli věku šedesáti let; za třetí, zvýhodnit při výpočtu bodového základu pro důchod zaměstnance vykonávající zvláště obtížná zaměstnání.
Solidárnější platové podmínky
Zvyšování počtu chudých pracujících a lidí s nejistým zaměstnáním svědčí o zhoršování celkové platové situace. Vcelku jsou ve Francii více než tři miliony pracujících žijících pod hranicí chudoby, což nás přibližuje k sociálně postiženým zemím, jako byla Anglie v období po vládě M. Thatcherové. To je nepřijatelné.
Je pravda, že levice bojovala proti náhlé explozi zaměstnání na částečný úvazek tím, že zrušila třicetiprocentní snížení sociálních poplatků za zaměstnance přijaté na částečný úvazek. Tento vývoj se ovšem nepodařilo zvrátit: na částečný úvazek pracuje 17% ekonomicky aktivních lidí, přičemž 60% z nich by chtělo pracovat na plný úvazek. Víme také, že ti, kdo nejvíce ztrácejí částečnými úvazky, jsou ženy, na něž připadá přes 80% celkového počtu těchto úvazků.
Tváří v tvář tomuto vývoji znovu prohlašujeme, že základní formou pracovní smlouvy sankcionovanou obecným právem musí zůstat smlouva na dobu neurčitou. Příliš mnoho podnikatelů se systematicky uchyluje ke smlouvám na dobu určitou a prozatímním výpomocem. Aby upouštěli od těchto praktik, navrhujeme zavést úpravu sociálních dávek podniků: ty, které budou zneužívat práci v nejistém pracovním poměru, by měly být znevýhodněny ve srovnání s ostatními. Zneužívání by se pak mohlo omezit stanovením maximálního podílu nejistých pracovních poměrů, který by se dojednával pro jednotlivá odvětví. Obecné pracovní právo s intenzivnějším zasahováním inspekce práce by se mělo aplikovat také na domácí pracovníky, zejména na ty, kdo pracují prostřednictvím počítačů. Zvláštní úsilí bude třeba vynaložit směrem k učňům a sezónním pracovníkům, kterým navrhujeme přiznat odškodnění z titulu nejistoty.
Nejistota je konečně hrozbou, která visí nad samotnou existencí zaměstnání. Navrhujeme především posílit ochranu před propouštěním z osobních důvodů tím, že bude povinností zaměstnavatele, aby prokázal oprávněnost takového propuštění. Pokud jde o propouštění z ekonomických důvodů, navrhujeme, aby bylo anulováno, pokud nebude respektována povinnost nabídky nového pracovního zařazení. Konečně chceme výslovně vyloučit z kategorie propouštění z ekonomických důvodů burzovní propouštění. Pokud dojde k propouštění pouze kvůli tomu, že své odměny musí dostat akcionáři, jak tomu bylo v případě společností Danone a Michelin, bude také prohlášeno za neplatné. Ve všech případech musí anulace propuštění umožnit zpětné přijetí zaměstnance a pokud je to nemožné, ztrojnásobení odstupného. Pro burzovní propouštění navrhujeme zvláštní odškodnění minimálně ve výši tříměsíčního platu za každý odpracovaný rok, které ale nesmí být nižší než objem platů za 18 posledních měsíců.
2.2.2. Laicita proti uzavření do zvláštní identity
Ve světě, kde panuje individualismus a konsumerismus, kde narůstá neschopnost vzájemné komunikace, kde se tříští sociální vazby, je logické, že se lidé uzavírají do zvláštní identity.
Exploze požadavků různých identit a vytváření nových komunit, které jsme dnes svědky, lze vysvětlit neschopností politiků dát nějaký smysl kolektivní akci. Komunitarismus je všude, přívrženců nálepkování lidských bytostí jsou celé pluky. Tendence k uzavírání se lidí do specifických identit (kulturních, náboženských, sexuálních) je katastrofická, protože vede k popírání existence společného světa.
Vytvářet společnost, to znamená právě naopak potvrdit naši oddanost laicitě, jedinému způsobu, jak lze žít společně. Přejeme si posílení veřejného prostoru, to jest místa, kde si občané mohou vyměňovat názory a vyjednávat bez ohledu na své odlišnosti. Občanský postoj a laicita se zde doplňují a posilují navzájem: obrana a podpora laicity se opět musí stát jedním z ústředních bodů socialistického projektu.
Je také třeba požadovat pro všechny lidi to, co tvoří podstatu laicity: absolutní svobodu svědomí; rovnost pro všechny občany; nezávislost veřejné sféry ve vztahu k obchodníkům, chrámu a jiným. Je také třeba, abychom připomněli univerzální poslání laicity. Ve Francii, v Evropě, na mezinárodní úrovni umožňuje zachovat prostor pro debaty a definici společných pravidel, který je chráněn před neoprávněnými zásahy soukromých zájmů. V tomto smyslu nabývá laicita nepochybně antiliberální charakter. Jde vlastně o schopnost mužů a žen rozhodovat sami o sobě bez odvolávání se na transcendentálno, při zachování priority jejich vlastních kolektivních rozhodnutí přijímaných demokratickým způsobem.
Jak lze tedy tolerovat, že se naše strana nechá někdy unést a podporuje projekty povzbuzující partikularismy, které ohrožují jednotu Republiky? Jak můžeme akceptovat, aby socialisté argumentující údajně nepochybným „faktem komunitarismu“ začínají otevřeně velebit diferenciaci práv? Nesouhlasíme s těmito bludy a vyzýváme socialisty, aby se vzpamatovali.
2.2.3. Proti brutalitě a ohrožování bezpečnosti: obnovit právo na bezpečí
Nikdo nebude popírat, že naši spoluobčané a zejména ti nejvíce znevýhodnění jsou obětí násilí a zákona silnějšího. Otázku ohrožování bezpečnosti prožívají globálním způsobem, i když jejich pobouření krystalizuje pod vlivem každodenní drobné kriminality. Jejich očekávání jsou projevem zvýšené potřeby, aby je stát chránil před celým souhrnem ohrožujících faktů: násilím, nejistotou zaměstnání, sociální nerovností, nestabilitou mezinárodní situace, ekologicky motivovanými obavami i obavami o budoucnost našeho systému sociální ochrany a důchodového systému.
Současná bezpečnostní ideologie však omezuje činnost v této oblasti na potlačování nejkřiklavějších potíží bez kladení otázek o jejich příčinách. Dodejme, že „právo na bezpečí“ se postupně stává zbožím, což prohlubuje nerovnosti mezi bohatými a chudými.
Tato politika je ve svých důsledcích nespravedlivá a neefektivní. Ve střednědobém a dlouhodobém pohledu může násilí ustupovat pouze tehdy, jestliže se společnost sama rozvíjí co do svých hodnot, doporučení, své úrovně sociální soudržnosti. Nepřejeme si liberální společnost, která nedokáže integrovat do Republiky všechny občany a proto reaguje represivními metodami na frustrace a sociální škody, které sama způsobila. Právě v této otázce spíše než ve vytáčkách kolem Sarkozyho zákonů potřebujeme ideologickou konfrontaci s liberály.
Raffarinova decentralizace: zvětšování nerovností
Liberálové chtějí udělat z decentralizace nástroj na demontáž státu a záminku ke zpochybnění republikánské rovnosti. Odsuzujeme Raffarinovy projekty, které povedou nevyhnutelně k prohlubování propasti mezi bohatými a chudými regiony a obcemi. Decentralizace nesmí vyústit ani v uzavírání se do sebe, ani ve zpochybnění principu rovnosti. Proti konkurenci jednotlivých území stavíme jejich solidaritu. Zejména je třeba rozšířit a vyjasnit mechanismy finančního vyrovnávání mezi kolektivitami, které jsou dnes naprosto nedostatečné.
Proti ghetům ofenzivní politiku opětovného posilování republikanismu
Dopustili jsme, aby se v Republice zavedla zhoubná politika: vznikla v ní gheta. V některých čtvrtích, z nichž dezertoval stát se svými službami, zbývá jen jediná cesta, jak se z toho dostat: odejít. Násilí ve svých těžších i lehčích formách je zde všudypřítomné, prostorová a etnická diskriminace obyvatel vyvolává reakce útěku do specifické identity a komunitarismus.
Vytváření ghet má vliv na společnost jako celek: ti, kdo v nich nežijí, se jich bojí a snaží se před nimi chránit všemi prostředky. Kolik obyvatel venkova a obytných čtvrtí hlasovalo pro krajní pravici v naději, že se tak ochrání před touto hrozbou?
Tato logika odporuje našemu ideálu. Namísto solidarity posiluje strach z druhých lidí a uzavírání se do sebe. Existence ghet ohrožuje samotnou Republiku a zpochybňuje celý její základ: etnicismus a komunitarismus proti laicitě, násilí proti právu, bída a diskriminace proti sociální spravedlnosti.
Aby byla obnovena rovnost na celém území státu, je tedy třeba bezpodmínečně zrušit gheta a obnovit v městech společenskou soudržnost a prolínání. Tento úkol vyžaduje globální úsilí a mobilizaci veřejných služeb, předpokládá novou urbanistiku, volá po hlubokých právních a demokratických reformách. Pouze pevná politická vůle a prostředky na její výši umožní, aby se z obyvatel těchto čtvrtí stali plnoprávní občané. Jsme zejména přívrženci voluntaristické politiky zavádění veřejných služeb (pošty, komisariátů, dětských jeslí, sociálních služeb, hromadné dopravy) do všech čtvrtí ponechaných svému osudu. Financování těchto opatření by mohla napomoci zvláštní daň ze spekulací s nemovitostmi a finančních spekulací. Bude také třeba posílit nástroje Aubryho zákona proti diskriminaci a rozšířit je na všechny oblasti, aby byla definitivně vykořeněna tato pohroma dopadající především na mladé Francouze původem z imigrace, kteří žijí v lidových čtvrtích.
Ztroskotání lodí Erika a Prestige, krize šílených krav, hovězího s hormony nebo kuřat s nitráty, rozsáhlé záplavy a sesuvy půdy... je těžké popírat ekologickou krizi, která postihuje naši planetu. Vědomí tohoto problému v posledních letech nepochybně pokročilo: v roce 1987 se objevil pojem udržitelného rozvoje, v Riu de Janeiro se v roce 1992 konal summit Země. Ale je třeba si přiznat skutečnost: výsledky nepřicházejí. Opravdové plovoucí skládky odpadu nadále znečišťují pobřeží, zatímco dále narůstají emise skleníkových plynů. A hrozí, že tato krize bude dále sílit: pokud rozvojové země dosáhnou našeho stupně rozvoje se stejným způsobem výroby, budeme zítra potřebovat několik Zemí, abychom uspokojili své potřeby.
Nyní už nelze najít odpověď na ekologickou krizi beztoho, že bychom zpochybnili logiku současného způsobu výroby, v níž tato krize koření. Zde tak jako jinde se nám liberálové pokoušejí vnutit svá řešení.Tak například se nám doporučuje jako všelék proti skleníkovému efektu vytvoření trhu na práva ke znečišťování, které navrhly Spojené státy a převzala Evropská komise. A přesto: podobné „řešení“ by nutně vedlo k soustředění práv na znečišťování v rukou bohatých zemí a velkých neekologických podniků; vznikl by monopol znemožňující do budoucna veškerý rozvoj jiných zemí a méně znečišťujících technických řešení v jiných podnicích. Takto vzniklý trh by mimo jiné bylo skoro nemožné zpochybnit!
Zachování životního prostředí není slučitelné s deregulovaným trhem, primátem zisku, zříkání se vlivu občanů. Naopak. Pouze rozhodná akce vedoucí k regulaci tržní sféry a posílení veřejné sféry dokáže odvrátit ekologickou krizi. Pro nás jsou socialismus a ekologie dva aspekty téhož zápasu: o trvale udržitelný a humánní rozvoj.
2.3.1. Rozhodnutí pro trvale udržitelný a humánní rozvoj
Kapitalismus naší epochy hodnotí v zásadě lidské činy ve světle míry zisku držitelů kapitálu, ať to má jakékoli sociální nebo ekologické důsledky. Dobře to ukazuje míra bohatství národů - slavný hrubý domácí produkt (HDP) na jednoho obyvatele sloužící jako kritérium pro veškeré mezinárodní srovnávání zemí: do něj se stejným způsobem započítávají investice vynaložené na stavbu vězení i škol, do výzkumu ve zdravotnictví i zbrojním průmyslu, na vynalézání čistých technologických postupů i čištění ropných skvrn.
Koncepce trvale udržitelného rozvoje a humánního rozvoje naopak usilují o orientování ekonomické činnosti, inovací a technického pokroku takovým způsobem, aby sloužily sociální soudržnosti, neuspokojeným lidským potřebám a respektování životního prostředí.
2.3.2. Nástroje pro jinou logiku
Existují nástroje, kterými lze vynutit požadavky trvale udržitelného a lidského rozvoje tváří v tvář šílené logice akumulace kapitálu. Již nyní umožňují indikátory lidského rozvoje vyhodnocovat činnost ve veřejné sféře na základě sociálních kritérií jako je výše nerovností nebo míra gramotnosti. Tuto metodu lze upravit podle místních podmínek nebo konkrétní oblasti činnosti vlády. Cíle veřejných akcí lze tedy od nynějška definovat jasným a demokratickým způsobem. Jestliže jsou známy a veřejnost se s nimi ztotožní, jsou s to konkrétně vést politiku orgánů státní a veřejné správy a zabránit, aby sklouzávaly do krátkozrakého řízení podléhajícího více úzkým nátlakovým skupinám než občanům. Navrhujeme, aby si socialisté osvojili tuto metodu a uplatňovali ji všude, kde nesou odpovědnost.
Dalším rozhodujícím nástrojem ve službách trvale udržitelného rozvoje je uznání světových veřejných statků. Vzácné a pro život nezbytné statky jako je voda nebo lidský genom musí být chráněny před logikou působení trhu. Je na státech a mezinárodních institucích, aby zajistily jejich správu tak, aby bylo zaručeno jejich zachování a rovný přístup všech lidí k nim. Ve Francii jde například o znovuvytvoření skutečné veřejné vodárenské služby.
Konečně je třeba zavést takovou hierarchii norem na celosvětové úrovni, která zajistí nadřazenost ekologických požadavků nad požadavky volného oběhu zboží. V tomto ohledu je nepřijatelné, že vrcholně politické rozhodnutí zda akceptovat nebo neakceptovat na evropské půdě geneticky upravené organismy se stává předmětem prostého technického smlouvání při mezinárodních obchodních jednáních ve Světové obchodní organizaci. Zde je třeba uplatnit to, co je lepší z ekologického hlediska: stát musí mít vždy možnost přijmout odlišnou zákonnou úpravu, pokud vytváří lepší ochranu. Je třeba vytvořit mezinárodní organizaci zabývající se otázkami životního prostředí, vybavit ji prostředky pro expertní činnost a dát jí kontrolní a sankční pravomoci, aby mohla dohlížet na uskutečňování konvencí o životním prostředí a rozhodovat v potenciálních sporech mezi zeměmi nebo v případech rozporů mezi normami.
Jde také o vytvoření souladu mezi vědeckým pokrokem a lidským rozvojem. Genetické manipulace vyvolávají značnou pozornost sdělovacích prostředků: invaze geneticky upravených organismů, šarlatáni prodávající svoji metodu reproduktivního klonování na internetu vyvolaly oprávněný odpor obyvatelstva. Faktem nicméně zůstává, že vědecké pokroky v biotechnologiích se mohou stát mimořádným příslibem. Ať už budou odpovědi na pokroky vědeckého výzkumu jakékoli, stanou se legitimní pouze na základě skutečné diskuse. Z tohoto důvodu doporučujeme, aby se socialisté začali co nejrychleji a do hloubky zamýšlet nad tématem biotechnologií a zejména terapeutického klonování.
Žádný z nutných rozchodů s potržňováním světa nelze provést, pokud nebude znovu zaručena nezávislost politiky na soukromých zájmech, pokud rozhodování v politických a sociálních otázkách nebude opět podrobeno účinné kontrole občanů.
Tváří v tvář liberální globalizaci je naléhavě zapotřebí nový demokratický projekt, který povede k lepší účasti občanů a obnoví jejich efektivní kontrolní a sankční moc. Ve Francii nás tato nutnost vede k obhajobě nastolení Šesté republiky.
Demokracie se také musí stát všeobecnou, neomezovat se pouze na oblast politického života.
Především proto, že neexistuje efektivní politická demokracie bez sociální spravedlnosti. Rovná účast občanů na veřejném rozhodování ve skutečnosti předpokládá, že všichni mají k dispozici podobné podmínky co do disponibility, prostředků, znalostí a motivace: rovný přístup ke vzdělání, práci, bydlení, zdravotní péči atd. je podmínkou plného uplatnění člověka jako občana.
Dále, protože obnova demokratických hodnot by byla jen zdánlivá a marná, pokud by se zastavila u bran mezinárodních finančních institucí, které také určují osudy národů, Evropské komise, která píše podstatnou část našeho práva, médií, které utvářejí politickou informovanost občanů, škol a podniků, které zabírají nejdůležitější část našeho času a do značné míry určují naše sociální poměry.
2.4.1. Šestá republika, republika parlamentní
Naše instituce způsobují oslabování suverenity lidu. Tím, že Pátá republika soustředila podstatnou část moci v rukou prezidenta republiky, podvázala veškeré možnosti konkrétních zásahů občanů a především jejich představitelů v parlamentu. Do všech úseků veřejného života roznesla kulturu autority a ztráty odpovědností, čímž přispěla k oslabení občanského ducha. Kombinace „poprezidenšťování“ institucí a dnešní přehnané medializace způsobuje, že se všechny zásadní debaty stále více personalizují. V takovém kontextu se stávají možné jakékoli mystifikace: aby vyhrál poslední prezidentské volby, kandidát Chirac neopomněl ani jedinou!
Levice věřila, že se těmto institucím dokáže přizpůsobit. Ke společenské transformaci však nemůže dojít bez mobilizace občanů a tedy ani bez institucí, které ji umožní. Protože jsme zapomněli na tuto nutnost, nedokázali jsme zabránit oligarchické úchylce naší demokracie, která je krajně znepokojivá. Dokonce jsme jí příliš často ustupovali, když jsme akceptovali vznik řady „nezávislých“ orgánů jako je Nejvyšší rada pro audiovizuální prostředky, které nemají žádnou odpovědnost vůči občanům, a předávání suverenity (občas dokonce ve jménu nezávislosti!) mezinárodním orgánům, které nemají přímou politickou odpovědnost. Proto navrhujeme, aby socialisté vzali tyto otázky vážně a postavili se za projekt nové republiky, která vrátí moc do rukou lidu.
Chceme Šestou republiku, která bude dávat přednost konfrontaci různých projektů, repolitizaci veřejné debaty, suverenitě občana. Proto se rozhodujeme především pro takovou republiku, která se opírá o reprezentativní instituce lidu v jeho rozmanitosti, založené na debatě idejí. Proto se stavíme za nastolení parlamentního režimu, který skoncuje s řadou mechanismů umlčujících parlament zavedených Pátou republikou (článek 49.3, podřízení programu jednání obou komor parlamentu rozhodnutí vlády…). Stejně tak jsme za sjednocenou a odpovědnou exekutivu, proti dvojhlavému systému prezident-předseda vlády. Konečně si myslíme, že socialisté musí zpochybnit přemrštěné pravomoci senátu, horní komory se způsobem výběru členů, který je přinejmenším diskutabilní, ale která nicméně dokáže zablokovat zásadní institucionální reformy.
Omezení kumulace mandátů, vytvoření opravdového statutu voleného představitele, a rozšíření přístupu do všech volených funkcí těm, kteří jsou z nich do značné míry vyloučeni (mladí, ženy, lidové vrstvy) – to vše jsou také nutné nástroje oživení naší demokracie. Stejně tak považujeme za potřebné, aby se Socialistická strana zavázala, že pokud se vrátí k moci, dá konečně cizincům hlasovací právo v místních volbách.
2.4.2. Hospodářská a sociální demokracie
Demokracie se nesmí zastavit u bran podniků. Proto jim je třeba vnutit zastoupení zaměstnanců přímo uvnitř vlastních rozhodovacích struktur. Zaměstnanci se dnes mohou účastnit diskusí o budoucnosti svého závodu jedině tak, že se stanou akcionáři! Z tohoto důvodu si přejeme, aby se socialisté jasně vyslovili pro účast zaměstnanců na úrovni jedné třetiny ve správních radách a jedné poloviny v dozorčích radách akciových společností.
Také v sociální oblasti potřebuje demokracie hlubokou obnovu. Pravidla pro zastupování vyhlášená na celostátní úrovni v roce 1967 dnes už zastarala. Navrhujeme, aby se každé tři roky konaly ve všech odborových a profesionálních organizacích volby zastupitelů s pětiprocentní minimální klauzulí; volby by proběhly ve stejný okamžik, aby se zjistil počet přívrženců každé organizace.
Tím, že bychom představitelům odborů navrátili demokratickou legitimitu, mohli bychom skoncovat se známou nelogičností kolektivního vyjednávání ve Francii, kdy se považuje za schválenou každá kolektivní smlouva, pokud ji podepíše jediná „reprezentativní“ odborová organizace, i když je naprosto menšinová, a to jak na úrovni závodu, oboru (viz dohoda UIMM z roku 1998) nebo celostátně (viz dohoda PARE z roku 2000). Plnou demokracii, nic než demokracii: kolektivní smlouva, a to na jakékoli úrovni, nemůže vstoupit v platnost, pokud ji neschválí odborové organizace představující absolutní většinu hlasů odevzdaných ve volbách do jejich zastupitelských orgánů.
Demokracii nelze vdechnout život, pokud k tomu nedostane prostředky. Naše dějiny v této oblasti vedly ke vzniku odborových organizací nepochybně legitimních podle zákona i hlasování, ale s nevelkým množstvím členů. Pro dobré fungování demokracie v sociální oblasti proto bude vhodné zajistit odborovým organizacím dostatečné finance, aby mohly rozvíjet svou činnost. Z tohoto důvodu navrhujeme zahájit debatu o financování odborů z veřejných prostředků.
Konečně navrhujeme snížit zákonem stanovené minimum pro působení výborů pro hygienu a bezpečnost práce a odborových delegátů z 50 zaměstnanců na 20 zaměstnanců v podniku. Ve stejném duchu je nesen požadavek, aby byl strukturován sociální dialog také ve velmi malých podnicích. Za tímto účelem navrhujeme organizovat v den voleb zástupců zaměstnanců v podnicích také volby mezipodnikových odborových delegátů v jednotlivých pracovních aglomeracích, kteří by měli přesný mandát k dojednávání dohod a kolektivních smluv ve velmi malých podnicích. Pravomoci těchto delegátů by byly obdobné pravomocím delegátů zaměstnanců a členů podnikových výborů.
2.4.3. Demokracie prostřednictvím školy a škola demokracie
Pro nás, socialisty, má vzdělání trojí poslání: utvářet osvíceného člověka schopného humánního soužití se sobě podobnými, vychovávat svobodného občana, který solidárně vytváří politickou společnost vedenou obecným zájmem, poskytovat kvalifikaci výrobci, který zvládá techniku, aby odpovídal na potřeby lidí. Vzdělání je tedy hluboce založenou a dlouhodobou odpovědí na výzvy integrace mladých lidí. Tím, že je nositelem hodnot úsilí, zásluh a práce, přispívá k zápasům za sociální rovnost a tyčí se jako obranná zeď proti merkantilismu, existenční nejistotě a nerovnostem.
V naší zemi bylo dosaženo obrovského pokroku ve zmasovění přístupu ke vzdělání a současném zvyšování jeho kvality. Všechny etapy vzdělávacího procesu však nadále tíží břemeno výchozích sociálních a kulturních nerovností, které znevýhodňují děti pocházející z lidových vrstev. Naše strana musí tedy být také vlajkonošem demokratizace školství tím, že iniciativně zahájí diskusi o problematice vzdělávání se všemi, kterých se to týká. Postavme se tímto náročným přístupem proti politice Raffarinovy vlády, která omezuje prostředky vynakládané na vzdělávání, aby urychlila jeho demontáž prostřednictvím decentralizace a regionalizace školství a částečnou autonomní privatizací školských zařízení.
Dvojí cíl 80% každého věkového ročníku na úrovni maturity a 100% osob s kvalifikací na výstupu ze systému je nadále aktuální. Za tím účelem musí veřejná vzdělávací služba nabízet všem stejné podmínky studia a diversifikovat nabídku jednotlivých druhů vzdělání tak, aby došlo k opravdové personalizaci průběhu vzdělávání. Prostředkem k naplnění těchto cílů je autonomní statut s příslušnou finanční podporou pro mladé lidí v procesu vzdělávání a rozvoj globálního veřejného vzdělávacího systému umožňujícího celoživotní školení podle principu „trvalé profesionalizace“.
Jak poslání školství, tak jeho organizace musí být prostoupena všeobsáhlou koncepcí laicity. Tento princip je aktuálnější než kdykoli předtím ve světě podléhajícímu nejrůznějším druhům tmářství. Jeho rozšíření musí škole umožnit, aby čelila novému tmářství – akademismu, merkantilismu a komunitarismu. Ve skutečnosti se teď otevírají nové fronty pro laický zápas tváří v tvář ofenzívě obchodníků pronikajících do škol (pod pláštíkem her, značkového zboží, různých vzdělávacích nabídek a finančního partnerství) a ofenzívě nových konvertitů požadujících, aby byl se vším důrazem vyučován „fakt náboženství“. Jednou věcí je výuka dějin náboženství jako součásti obecných dějin, zajišťovaná (již nyní) laickými učiteli republiky, jinou věcí je ale převlékat dogmata za náboženská „fakta“ a pověřovat teology všemožných věr, aby je předkládali mladým myslím.
2.4.4. Demokracie prostřednictvím kultury
Naším stálým cílem musí být také demokratizace přístupu ke kultuře. Kultura je v zásadě rozpolcenou doménou mezi pravicí a levicí, protože pravice reprodukuje akademickou kulturu pro elitu bez politické vůle otevřít k ní přístup a levice má otevřenou koncepci kultury: otevřenou k občanům, vůči novým kulturám, vůči světu.
Naše koncepce rovného přístupu ke kultuře vyžaduje nastolení politiky zaměřené třemi směry:
2.4.5. Média, podstatná součást zápasu o demokracii
Je zbytečné vracet se k obrovské mediální kampani na téma ohrožení bezpečnosti, která byla rozpoutána za posledních prezidentských voleb. Moc médií, zejména televize, je neodmyslitelnou daností politického, hospodářského, sociálního a kulturního života.
Socialisté, nepochybně zpražení neúspěchem pokusu o regulaci tisku v roce 1984, se nijak hlouběji nad touto otázkou nezamýšleli, s výjimkou jednotlivých vystoupení, která se rozhořčovala nad špinavým obsahem toho či onoho pořadu nebo se znepokojovala tím, jak malý časový prostor dostává pro svá vystoupení parlamentní opozice.
Avšak proces koncentrace tisku, televize a vydavatelství dnes jasně staví na pořad dne otázku zachování pluralismu. Koupě společnosti Vivendi Universal Publishing vydavatelstvím Hachette ještě prohloubila tuto tendenci, v jejímž důsledku se Francie, s výjimkou jistých totalitárních států, stává zemí s nejvyšší koncentrací knižního trhu. Také zde je dnes nutností regulace, bez níž by monopoly vznikající v důsledku koncentrace médií způsobily nenapravitelné škody svobodě projevu.
Konečně je nesporným faktem kulturní bankrot veřejných televizí (s výjimkou společností Arte a France 5). Socialisté musí opětovně trvat na tom, že veřejnou kontrolu těchto televizních stanic nelze redukovat na požadavek rentability a údaje peoplemetru; že obsahy šířené těmito stanicemi musí být v souladu s posláním veřejné audiovizuální služby – poskytovat informace, vzdělání a kvalitní zábavu.
2.4.6. Federální a demokratická Evropa
Složitost fungování společenství, neprůhlednost politického rozhodování, váha technokracie – to vše společně vyvolává lhostejnost, nedůvěru, ba i otevřené nepřátelství občanů vůči Evropě. Institucionální zmatky posilují pocit „to nejsme my, to Brusel!“. Liberální síly se přizpůsobují situaci, která jim v konečném součtu nechává volné pole chráněné před požadavky všeobecného volebního práva, na němž mohou vytvářet lidem štěstí proti jejich vůli!
Ať se jedná o měnu, obranu nebo diplomacii, Evropa zůstane politicky bezmocná, pokud nebude vybavena demokratickými federálními instancemi (odpovědná exekutiva, dvoukomorový parlament atd….). Navíc bez odporu obyvatelstva dotčených zemí a jeho možnosti vyjadřovat vlastní stanoviska zvítězí kurs směrem k sociálnímu a daňovému minimu, zdůvodňovaný vnitroevropskou a světovou konkurencí; rozhodovat bude trh a zákon peněz, který prosadí svá vlastní pravidla. Evropa trhů a financí je federální už nyní. Postavme proti ní ekonomickou, sociální a politickou Evropu, pokud nechceme, aby ještě dlouho zůstala pouhou zónou volného obchodu.
Rozhodnutí socialistů musí být jasné: pro sociální evropskou republiku. Evropská republika – to znamená instituce založené na primátu obecného zájmu a občanského rozhodování, na ústavě dávající rozhodující úlohu suverénnímu parlamentu, který jmenuje evropskou, parlamentu odpovědnou vládu. Ústava musí jasně stanovit, co patří na evropskou úroveň a co na národní úrovně, a ustavit druhou komoru složenou ze zástupců národních parlamentů. Ústava musí být prodiskutování a demokraticky přijata ústavodárným shromážděním. Ty země Unie, které ji ratifikují, vytvoří avantgardu působící v Unii jako politický motor.
Evropě totiž dnes opět hrozí úpadek demokracie. Nyní platné podmínky rozšíření nutně vyústí ve vznik ještě neprůhlednějšího a ještě méně ovladatelného celku. Jak lze věřit v možnost demokratického fungování zítřejší Evropy 25 zemí? Z tohoto důvodu navrhujeme, aby socialisté stanovili reformu politických institucí Evropy jako předběžnou podmínku pro jakékoli rozšíření.
Jde o to vytvořit si tentokrát prostředky pro hlubokou reorientaci evropských struktur.
Ještě nedávno vládli socialisté a sociální demokraté ve třinácti z patnácti evropských zemí. Tehdy existovala představa, že tato historická šance umožní, aby se Evropa stalo ohniskem odporu a alternativy vůči liberální globalizaci. Co z ní ale udělali? V nejlepším případě nic. V nejhorším případě ozbrojené rameno nového věku kapitalismu pouze přihlížející demontáži sociálního zákonodárství a redukování kolektivních služeb, čemuž chtěli evropští občané zabránit právě tím, že hlasovali pro levici.
V lůně evropské sociální demokracie opravdu existují dvě ideologické linie. To je důvod, proč ve většině těchto stran dochází k podobným diskusím, jako u nás. Existuje socialismus souputnický a přizpůsobivý, a socialismus boje proti liberální globalizaci, socialismus společenské proměny, který usiluje o reálnou rovnost a efektivní demokracii. V této konfrontaci musí francouzská Socialistická strana jasně říci, kde stojí.
„Moderní“ levice většinou zvolila přizpůsobení se logice nového finančnického transnacionálního kapitalismu. Až na několik výjimek se většina evropských socialistů – poté, co přišli v 80. letech o moc – zapojila do procesu ideologické revize, v němž se vzdala jakékoli ambice na radikální společenskou přeměnu a do svých programů začlenila část liberálních předpisů: privatizaci, deregulaci, liberalizaci trhů, flexibilitu trhu práce, omezení veřejných výdajů a snížení daňových a sociálních odvodů.
Konec XX. století tak přinesl nejkatastrofálnější z politických paradoxů. V polovině 90. let, v okamžiku, kdy ekonomické, ekologické a sociální škody napáchané neoliberální globalizací zdiskreditovaly pravici, ujala se znovu řízení Evropy levice zčásti ovlivněná pravicovými idejemi. Tehdy ovšem existovala historická příležitost uvést do chodu politickou strukturu Evropy ve službách náročného sociálního modelu, která by shora harmonizovala sociální a ekologické normy, koordinovala makroekonomické politiky na podporu plné zaměstnanosti, a vynutila si ve spojenectví s rozvojovými zeměmi demokratizaci mezinárodních finančních institucí.
Důvodem, proč to socialisté neudělali, bylo, že jedna část evropských levicových vlád konvertovala ke kultu blairovské „třetí cesty“, zatímco druhá kladla jen chabý odpor ze strachu, aby nezpochybnila evropskou stavbu. Jestliže se v průběhu posledních pěti let Evropa nestala, jak jsme doufali, hradbou proti totální komercializaci světa, stalo se tak proto, že si to většina levicových vlád nepřála nebo podle toho nejednala.
Francouzi liberální politiku pravidelně odmítají. Tvrdosti, znehodnocování sociální legislativy, útoky proti našemu důchodovému systému založenému na rozdělování, demontáž veřejných služeb – nic z toho nenachází v očích voličů milost. Pokud levice získá vládní moc, vždy se tak stane na základě programu, jehož součásti tvoří priorita zaměstnanosti, zvyšování kupní síly nízkých platů, sociální reformy a prosazování veřejných služeb a statků. Volební kampaň roku 1997 nebyla z tohoto hlediska výjimkou.
Všichni si uvědomujeme jedinečnost a specifičnost francouzského socialismu (který v letech 1997 až 2002 ztělesňoval Lionel Jospin) v rámci evropské sociální demokracie. Třetí cesta, kterou teoreticky zdůvodňoval Tony Blair, měla mezi vedoucími představiteli Socialistické strany málo otevřených příznivců. Naše vláda vděčila za svou popularitu právě antiliberálním stanoviskům, které jsme dokázali zaujmout, jako byla podpora kupní síly, zkracování pracovní doby, zaměstnání pro mladé lidi…
I když naši porážku na jaře roku 2002 nelze vysvětlit pouze jedinou příčinou, trváme na tom, že k ní přispělo postupné vzdalování se od našich původních cílů. Určitý počet rozhodnutí inspirovaných liberalismem zamlžil naši socialistickou identitu a způsobil, že se naše politika stala nesrozumitelnou. Mnoho zaměstnanců roztrpčila naše zřejmá neschopnost postavit se proti nárůstu propouštění z burzovních důvodů. Nejskromněji žijící Francouze rozhněvalo snížení daně z příjmu a zmenšení daňového zatížení cenných papírů typu opcí ve jménu „atraktivnosti území“, což správně pochopili jako dárek nejlépe situovaným domácnostem. Nejasnosti zákona o zkracování pracovní doby, které využili v některých případech zaměstnavatelé jako nástroj k flexibilizaci práce nebo omezování mzdových požadavků, vyostřily frustraci a neporozumění pracujících, jinak nakloněných zákonu o 35-hodinové pracovní době. Pochybnosti mezi našimi voliči vyvolal také nedostatečně jasný postoj k budoucnosti našeho důchodového systému. Několik dnů před prezidentskými volbami nás poškodily katastrofické závěry summitu v Barceloně. A konečně posílila nedůvěru občanů k Evropě skutečnost, že jsme se vzdali zásadních politických a sociálních požadavků v klíčových fázích vytváření Evropy (smlouvy přijaté v Amsterodamu, v Nice za francouzského předsednictví, rozšíření Evropy).
Porážka roku 2002 není tedy podle nás odmítnutím levicové politiky. Je svědectvím toho, že naše voličská základna byla zmatena naším tápáním v některých otázkách.
Ve snaze zdůvodnit odklon vládní politiky se vedoucí přestavitelé naší strany opírali o pohled na francouzskou společnost, který odmítáme.
Existuje hrubá analýza stojící v podstatě na tvrzení, že posilování „středních tříd“ (objekt, který nemá sociologickou definici) a exploze individualismu si vyžaduje „nové odpovědi“ v minulosti vyhrazené liberálům, jako je snižování daní z příjmu.
Netajili jsme se svou skepsí a odlišným názorem. Co znamená výraz „střední třída“ ve Francii, kde skoro 60% ekonomicky aktivního obyvatelstva tvoří dělníci a zaměstnanci s měsíčním platem nepřesahujícím 1200 eur?
Svou úlohu sehrála skutečnost, že vládní opatření určená lidovým třídám se zaměřovala především na vrstvy vylučované z pracovního trhu. To způsobilo, že naprostá většina zaměstnanců pracujících za hubené platy ve stále tvrdších a nejistějších podmínkách získala pocit, že na ni levice zapomněla. Zaslepeni myšlenkou „středních tříd“, socialisté zapomněli na důležitost boje za kupní sílu.
Tak se stalo, že nesmyslné hledání imaginárního politického středu přivedlo socialisty jen k tomu, že se ztenčila jejich podpora v těch vrstvách, které byly jejich nejvěrnější oporou, že natrvalo zamlžili svou identitu, smazali rozdíl mezi pravicí a levicí a v důsledku toho začali podporovat lhostejnost, neúčast ve volbách, omrzelost nebo znechucení, způsobují odchod aktivních členů ze strany a stimulují růst různých extremismů.
Program a strategie tvoří nerozlučnou jednotu. To, co chceme dělat, určuje také, s kým se to dá dělat. Sociálně liberální orientace nás vede k tomu, abychom se po n-té pokoušeli o alianci se středem. Tím, že přijmeme orientaci rozhodné opozice vůči neoliberalismu naopak volíme jednotu levicových sil proti pravici. Taková strategie je podle nás podmínkou účinné opozice a společného vítězství.
Dnes hovoří všechny důvody pro rezolutní a nesmlouvavou opozici; je ovšem nutno uznat, že taková pořád není ani svou silou, ani důsledností. Nechápeme například, jak mohla Socialistická strana obvinit Jacquese Chiraka a pravici, že porušili své „evropské závazky“ ve věci deficitu veřejných financí,, když jsme před pěti lety dokazovali voličům škodlivost Paktu stability. Hodně by se toho také dalo říci o zmatcích ve stanoviscích strany a jejích hlavních představitelů při projednávání Sarkozyho zákona. Podobných příkladů je bohužel spousta. Proč klub socialistických poslanců v Národním shromáždění odmítl předložit k přezkoumání Ústavní radě skandální ustanovení Fillonova zákona, která narušují náš zákon o sociální modernizaci, se zdůvodněním, že jsme si nebyli jisti, že vyhrajeme? Jak můžeme být důvěryhodní, když v Paříži odsuzujeme útoky pravice proti veřejným službám a současně v Bruselu hlasujeme pro liberalizaci železniční dopravy, jak to udělala letos v lednu většina našich evropských poslanců?
Někteří naši soudruzi si ve skutečnosti myslí, že střídání u moci je prostý přírodní jev, jako pohyb kyvadla, že stačí počkat a voliči unavení Raffarinovou vládou se k nám zase vrátí. Za těchto podmínek je opozice spíše záležitostí stylu než nevyhnutelného boje. Tato vyčkávací pozice nám ale znemožňuje sehrávat nezastupitelnou roli síly, která čelí revanšistické pravici systematicky usilující o odbourání sociálních výdobytků, jež jsme předtím zavedli. Pokud nebudeme organizovat tento odpor, potvrdíme tím teze pravice, posílíme politickou lhostejnost a s ní související vzestup krajní pravice. Nepodceňujme destruktivní schopnosti pravice: když je u kormidla, organizuje postupný rozpad manévrovacího prostoru politiky a umožňuje tak šíření tržní logiky, individualismu a strachu.
4.2.1. Jednota je nejdůležitější
V každé etapě své historie stála levice před zásadní otázkou jednoty. Nejednotnost představuje pro levici závažnou překážku. Pouze když je jednotná, dokáže zmobilizovat společnost kolem projektu alternativy vůči vládnoucímu liberalismu a dostat se k moci.
Jednota levice je politickou otázkou, kterou nelze vyřešit v koutě u stolu těsně před volbami.
Především proto, že se levice může shromáždit pouze tehdy, když bude sdílet společný projekt. Také v tomto ohledu bude mít jednání našeho sjezdu rozhodující důsledky pro budoucnost. Víme přece, že není možné vytvořit jednotu levice na základě sociálně liberální linie. Ani zelení, ani komunisté nepodepíší nový společný program, pokud nebude znamenat rozchod s tržní logikou, která je zodpovědná za sociální hrůzy a ekologickou katastrofu.
Dále proto, že jednota levice se vytváří už od nynějšího okamžiku, kde se její jednotlivé síly hluboce zamýšlejí nad svou identitou a strategií a kdy je naléhavě potřebná společné akce proti pravicové politice. Právě v současném okamžiku je třeba zejména zabránit, aby levice upadla do smrtelné léčky: aby se rozštěpila na radikální pól omezující se jen na rejstřík konfrontace a pól levicového středu, omezující se na správu věcí tak jak jsou. Akceptovat takový vývoj by znamenalo zpečetit návrat do dob před sjezdem v Épinay, k rozštěpu, který držel levici vzdálenou od moci po celých 25 let.
Požadujeme ujasnění politiky, které jedině může zabránit explozi levice. Je udivující, když ti, kdo takové ujasnění odmítají, nás dnes obviňují, že chceme vytvořit radikální pól nebo dokonce alianci s krajní levicí. Jediným důkazem této imaginární strategie je zjištění, že krajní levice sdílí některé z našich kritických postojů k sociálliberalismu. To není seriózní. Skutečnost, že to či ono hnutí sdílí některý z našich argumentů, z něj ještě nedělá našeho spojence a především není odpovědí na jedinou podstatnou otázku: je tento argument správný, nebo ne? Nemáme pravdu, když se stavíme proti privatizaci veřejných služeb? Nemáme pravdu, když požadujeme silné politické a sociální instituce jako předpoklad úspěšného rozšíření Evropské unie? Nemáme pravdu, když si stanovíme jako absolutní politickou prioritu snižování nerovností a rovný přístup k základním sociálním právům na bydlení, vzdělání, práci, zdraví, kulturu? Nemáme pravdu, když odmítáme potržňování lidské bytosti a kultury?
Jedině politická pozice Nového světa může ve skutečnosti zabránit rozštěpení levice na dva póly neschopné sjednocení ke společné vládě. Jedině ona marginalizuje politický prostor sektářské extrémní levice, která umí jedině protestovat, a naopak nabízí přijatelné politické vyústění jak aktivistům, tak voličům krajní levice, kteří by rádi opět viděli u moci vládu sociální transformace.
Aby byla jednota skutečná a efektivní, musí být jasná. Volební dohody učiněné na poslední chvíli bez společného programu a sdílených závazků nevyvolají žádnou dynamiku. Proto trpěla pluralistická levice tak těžce neexistencí vládní smlouvy. Pouhý volební kartel nemůže přesvědčit voliče s různými specifickými orientacemi, aby hlasovali společně. Kolik měst nás už stály za posledních místních voleb špatné přesuny hlasů a oslabení republikánské discipliny bez ohledu na pokyny generálních štábů?
Z tohoto důvodu je třeba uskutečnit novou jednotu levice na základě jasné linie a skutečné vládní smlouvy. Navíc je přijetí programu také podmínkou rehabilitace politiky. Doba slepé důvěry a absolutního delegování skončila, pokud vůbec kdy existovala. Nedobudeme ztracený terén, pokud jasně neřekneme, co chceme dělat a s kým to chceme dělat.
4.2.3. Jednota musí být globální
Strategií socialistů musí být shromáždění všech, kdo mají zájem na změně a na rozchodech, které socialisté navrhují. Nejde pouze o vytvoření volební aliance, ale ještě víc o její vyjádření ve strategii mobilizace společnosti a aktivizace občanů. Musíme proto zajisté pracovat na jednotě politických stran, ale ve vazbě na dynamiku sociálních hnutí. Nynější orientaci Socialistické strany nás vzdálila, ba dokonce odřízla od značného části životních sil levice, zejména od rostoucího hnutí odporu proti liberální globalizaci. Pro nás je přitom společný zápas politické a sociální levice podmínkou opětovného dobytí ztracených pozic. Socialisté tedy musí usilovat o to, aby shromáždili ve společném projektu a praxi všechny, kdo jednají nebo chtějí jednat proti liberální globalizaci a jejím dopadům.
Konečně potřebujeme vytvářet jednotu jiným způsobem. Často praktikovaná jednota na nejvyšší úrovni vylučuje řadové členy stran a občany, kteří vyznávají levicové hodnoty beztoho, že by se hlásili k některé politické straně. Z tohoto důvodu se dynamika jednoty, poháněná iniciativami na nejvyšší úrovni, musí současně opírat o praxi spoluúčasti na základní úrovni. Musí se realizovat také lokálně, ve městech a kantonech Francie, a to zejména mimo období voleb. Socialistické sekce a federace, které vyvíjejí iniciativu v tomto směru, společná shromáždění v okresech, setkání všech levicových sil na místní úrovni, společné iniciativy se setkávají s pozoruhodným úspěchem. Nepochybujme to tom, že část levicového lidu jeví značnou ochotu k akcím, která dnes ale zůstává nevyužita, protože chybí jednotný a otevřený přístup.
V okamžiku, kdy ve straně začala diskuse po dvojí jarní porážce, se můžeme shodnout na dvou bodech. Na levici nelze nic udělat bez Socialistické strany. Problém je, že se nic nedá udělat ani se Socialistickou stranou takovou, jaká je dnes. Ano, naše strana naléhavě potřebuje hlubokou reformu! Ale nespokojme se s pouhými slovy: tato jednomyslně požadovaná „obnova“ nespočívá jen v prosté úpravě stanov. Stejně tak je nutná „obnova hlav“ a řídících týmů, ale ani to všechno zdaleka nestačí: nutností se stala skutečná repolitizace naší strany.
V průběhu let způsobila volební rutina a jiné zvyky, že Socialistická strana postupně zapomněla dělat politiku a místo analýzy společnosti se uspokojovala s průzkumy veřejného mínění bez vzájemných souvislostí a s nulovým dosahem. Nemůžeme vystačit s tím, že budeme učeně přemítat nad pohyby veřejného mínění. V situaci, kdy naše společnost krutě postrádá orientační body, nástroje k sebepochopení, je ubohé, že se Socialistická strana postupně mění v pouhou ozvučnou skříň a pod záminkou, že „naslouchá“ našim spoluobčanům, zaujímá čistě oportunistický a pasivní postoj.
Povinnost upřímnosti
Při organizování našich diskusí musí panovat povinnost upřímnosti. Přikazuje ho především úcta k našim vlastním členům. Náš sjezd jim musí umožnit, aby rozhodli, a proto jim musí předložit jasné alternativy. Matení, snaha o „vyváženost“ ve stylu ani ryba ani rak, personalizace debat, to vše zbavuje členy strany podstaty jejich vlivu: určování orientace strany.
Dnes vedení neváhá slibovat pro zítřek to, proti čemu včera bojovalo s plným vědomím, že to platí pouze pro dnešek ! Respektujeme právo každého na změnu názoru, i když není vždy snadné zachovat si důvěru veřejnosti, když se v opozici popírá to, co se hlásalo, když jsme byli u moci. Víme ale také, že je nemožné přesvědčit kohokoli o upřímnosti vlastního postoje, když se přijímají protikladná stanoviska z jednoho týdne na druhý, jak tomu bylo například u kapitálového otevření státní společnosti zajišťující výrobu a distribuci elektřiny, nebo když se jedná v rozporu s vlastními slovy. A navíc dobře víme, že vedoucí představitelé socialistů svedení sociálně liberální linií už dlouho projevují silný odpor proti tomu, aby jejich orientace byla předložena k hlasování členské základně.
V Páté republice se nedoporučuje říkat jasně, co si kdo myslí. Nezapomeňme na známý mechanismus prezidentských voleb: „V prvním kole se vybírá, v druhém vylučuje“. Pak je lepší nešokovat a tedy raději nic neříkat. Nepřejeme si, aby naši stranu ovládla taková depolitizace. Proto říkáme jasně to, co si myslíme v naději, že každý bude dělat totéž. Někteří nám raději odpovídají zpochybňováním upřímnosti našeho úsilí a s úsměvem říkají: „všichni víme, že sjezd se vyhrává na levici.“ Tyto sarkasmy však mohou zasáhnout jejich vlastní tvůrce. Neboť kdo se tedy uchyluje k póze? Ti, kdo dnes říkají totéž, co říkali včera, i když občas utržili výsměch těch, kdo si mysleli, že už mají zajištěnu svou budoucnost po prezidentských volbách? Nebo ti, kdo dnes burácejí z tribun proti tomu, co zastávali včera, a to se stejnou přesvědčivostí a rozhodností? Prvním úkolem obnovy, v každém případě tím nejnaléhavějším, je nepochybně odmítnutí dvojakosti !
Socialistická strana je stranou vlády a poslanců, není ale masovou stranou. Nemůže se honosit ani počtem členů (nízkým), ani svými vazbami (vzdálenými) na společenská hnutí, zejména na odbory. Důsledkem těchto strukturálních slabin je jistý způsob praktikování moci: Pokud strana vládne, neexistuje žádná protiváha moci v členské základně ani v odborech. Navíc konverze většiny čelných socialistů k institucím Páté republiky (dokladem, pokud je vůbec nějaký zapotřebí, je převrácení volebního kalendáře) posílila přirozenou tendenci k prostému ztotožnění se vedení strany a poslanců s vládními stanovisky. Na povrchu to působí dojmem efektivnosti. Přispívá to však k odtrhování sféry vedení od skutečných aspirací společnosti.Nelze než konstatovat neschopnost strany dešifrovat „výstražné signály“, které se přitom hromadily v průběhu celého volebního období.
Když byla Socialistická strana v letech 1997 až 2002 u vlády, znovu zopakovala tytéž chyby, o nichž se po roce 1993 zapřísahávala, že se jich zbaví. Tichá a diskrétní strana, povolný poslanecký klub, sebeuspokojení vládnoucích, absence kritického odstupu, slepá důvěra ve výzkumy veřejného mínění. Abychom znovu neupadli do stejných omylů, uvažujme už od dneška o opatřeních znemožňujících uvedené úchylky, kterých dnes jak se zdá všichni litují.
To by znamenalo významný pokrok. Bude se nám namítat, že straně nenáleží „diktovat“ svou politiku vládě. Ale indikativní každoroční hlasování strany o významných reformách by bylo neocenitelné. Pokud bychom se zeptali našich členů na snížení daně z příjmů, určitě bychom mohli konstatovat všeobecný pesimismus naší základny vůči opatření, které naši soudruzi v odpovědných funkcích prezentovali jako zcela prioritní!
Konzultace s členy o rozpočtu obce nebo okresu jsou dnes výjimkou. Samozřejmě nejde o to, abychom nahrazovali voliče. Ale když volení představitelé z našich řad budou vysvětlovat svým soudruhům, co dělají, bude to rozumná a užitečná praxe.
Kolokvia, konventy, sjezdy: Socialistické straně na první pohled nechybí příležitosti k debatám. Řada věcí by se přesto měla zlepšit. V nynějším stadiu diskuse nejde o to, předložit reformy stanov hotové na klíč. Nicméně považujeme za důležité dohodnout se na několika jasných principech v zájmu životnosti demokracie uvnitř naší strany.
Dát slovo členům: každý o závod tvrdí, že právě o to mu jde. Konkrétně ale vše závisí na tom, jakou možnost mají členové, aby se skutečně podíleli na vypracovávání textů naší strany. Zkušenosti posledních let ukazují, že tomu tak není. Tak například na posledních konventech strany bylo přísně omezeno právo na připomínky. Vedení přišlo s myšlenkou, že připomínka má být „kompatibilní“ s textem, k němž se vztahuje, a samo se prohlásilo za oprávněna tuto „kompatibilitu“ posuzovat! Na obhajobu tohoto rozhodnutí někteří argumentují nezralostí prostého člena ochotného hlasovat pro jakýkoli „maximalistický“ text. Je třeba skoncovat s touto skandální praxí, která zavádí demokratickou debatu na scestí. Na sjezdu v Dijonu je třeba v našich stanovách opětovně potvrdit respektování plného a ničím neomezovaného práva na připomínky.
Nestačí jen debatovat a vyměňovat si názory. Důležité je, aby se přijímala jasná kolektivní rozhodnutí a aby se pravidelně kontrolovalo jejich uskutečňování. Všechny stranické struktury by si měly stanovit plány činnosti a rozvoje. Všechny by měly vyhodnocovat akce zmíněných struktur na základě seriózní diskuse a hlasování o zprávách o činnosti. Platí to zejména pro Celostátní radu. Mohli jsme si to ověřit v minulém volebním období: parlament naší strany je odrazem Národního shromáždění Páté republiky! V nejlepším případě je tribunou pro vůdce jednotlivých názorových skupin. V nejhorším případě pouze ohlašovnou. To všechno se stihne za 3 hodiny… Je čas vrátit jednání naší celostátní rady ústřední postavení jako skutečnému rozhodujícímu orgánu naší strany.
V protikladu k držitelům demokratického centralismu jsme jako pravidlo vnitřního fungování naší strany vyzdvihli respektování rozmanitosti a vyjadřování plurality názorů. To je důvod, proč absolutně odmítáme návrhy směřující jménem „demokracie členstva“ k posílení principu většinových voleb. Jedině poměrný volební systém totiž umožňuje, aby bylo členstvo reprezentováno ve své rozmanitosti a aby se diskuse soustředila na politické otázky. Člověk se totiž socialisticky neangažuje především jako obyvatel Lille nebo Marseille, ale především na základě jistého souhrnu přesvědčení, návrhů a analýz, které by podle jeho představ měla strana vyslyšet. Nový způsob zastoupení členů v celostátních orgánech, který má údajně lépe odrážet realitu ve federacích, ve skutečnosti jenom dál potlačí diskusi o ideách a myšlenkových proudech. Tento návrh navíc vychází z chybné analýzy. Demokracii ve straně neomezuje existence jednotlivých proudů, ale způsob, jakým fungují, protože žijí podle principu kooptace shora, zatímco naše stanovy jasně říkají, že funkcionáři strany jsou vybíráni členskou základnou, což platí i pro každý názorový proud.
Jak už bylo řečeno, myšlení socialistů silně ovlivnila logika Páté republiky. Dokladem toho jsou pravidla určování prvních tajemníků (na úrovni celostátní, federální a v sekcích) ve všeobecných volbách bez vazby na politickou orientaci, ke které se hlásí. Doveden do absurdity tento systém vyúsťuje ve stav, kdy jsou k provádění odlišné politiky voleni stále stejní funkcionáři. Depolitizace je nepřítelem levice. Na potíže Socialistické strany tedy nebudeme odpovídat tím, že v jejím nitru posílíme tento nebezpečný jev. Do systému je naopak třeba vrátit politiku, která v něm zoufale chybí.
Jak v opozici, tak u moci je třeba potvrdit nezastupitelnost úlohy, kterou sehrávají naši aktivní členové. K tomu je ovšem třeba vytvořit prostředky, které budou trvale napomáhat vytváření aktivní, bojovné strany.
Strana musí předávat svou paměť, své zkušenosti a poskytovat svým členům povinné školení, bez něhož nemohou působit, ani svobodně jednat ve straně a společnosti, aby tak sloužili svým idejím. Od nynějška musíme začít s náročnou politikou školení členů. Musí být seriózní a systematicky organizovaná. V současnosti se nepočítá se žádnou činností, která by seznamovala členy s dějinami našeho hnutí, nejdůležitějšími texty, které ho utvářejí, závěry z analýz našich konventů a sjezdovými texty a také např. s naší kritikou charakteristických rysů současného kapitalismu.
Vnitřní diskuse a volební kampaně nesmí být nepřekročitelným horizontem činnosti strany. Akce, mobilizace za dosažení politických a občanských cílů v mezivolebním období, účast na mobilizacích sociálního hnutí podepřená přesvědčivou argumentací – to vše zpřístupňuje naše ideje a hodnoty širšímu publiku, ale také obohacuje naše vlastní vzdělání a politické zkušenosti. Naše účast na těchto mobilizacích se musí stát předmětem seriózní práce. Nestačí podepsat výzvu nebo improvizovat na poslední chvíli manifestaci, aby socialisté zaujali v sociálním hnutí místo, které jim náleží.
Základním rysem socialismu je také odmítnutí oddělování politiky, ekonomiky a sociálního aspektu. Nemějme tedy strach z posilování vztahů mezi stranou a odbory! Také velmi životaschopné družstevní hnutí, v němž se angažuje mnoho našich členů, má tendenci stále více se vzdalovat od politiky. Příčiny této nedůvěry lze pochopit. Kvůli tomu se ovšem nelze vzdávat snahy o překonání propasti, která odděluje stranu od družstevního hnutí. Socialistická strana nesmí ignorovat požadavky, které toto hnutí tlumočí. Také to jsou požadavky levicového lidu.
V tomto duchu, vedle nutného posílení podnikového sektoru, by bylo dobré opět se vrátit k myšlence „hlídky společenských hnutí“, která bývala součástí Národní rady strany až do brestského sjezdu a měla plná hlasovací práva ve všech otázkách týkajících se politické orientace. Tvořili ji členové pocházející z odborového a družstevního hnutí, volení na základě osobních kvalit.
Jako příslušníci levice a v širším smyslu jako součást levicového lidu očekáváme po 21. dubnu 2002 od strany, že se probudí k novému životu. I když by nemělo smysl neustále se zabývat naší jarní porážkou, bylo by neodpovědné nevyvodit z ní několik závěrů. Pokud se sjezd v Dijonu bude nadále držet jen cvičení ve stylu nebo povinných figur, vyvoláme dojem, že jsme nic nepochopili.
Chceme užitečný sjezd strany. To je důvod, proč voláme po potřebných vyjasněních. Abychom mohli hovořit nahlas, musíme hovořit jasně.
Chceme také odpovědný sjezd strany. To předpokládá, že každý dodrží povinnost upřímnosti.
Chceme náročný sjezd strany. Proti těm, kdo věří na přirozené a pokojné střídání u moci stavíme nedávnou zkušenost, která tento názor popírá. 21. dubna se nemyslitelné stalo skutečností: kandidát Národní fronty předstihl kandidáta Socialistické strany. Aby se zabránilo opakování podobné katastrofy, musí být socialisté schopni ztělesnit důvěryhodnou alternativu vůči pravici i extrémní pravici.
Tváří v tvář sociálnímu, ekonomickému a ekologickému neúspěchu liberalismu, tváří v tvář nejistotám současnosti a obavám z budoucnosti musíme vytvořit důvěryhodný projekt, který vrátí člověku schopnost zvládnout svůj osud a řídit své vlastní dějiny. Právě to se od nás očekává.
Na cestě k tomuto cíli se v jistých otázkách musíme rozejít s liberalismem a dosáhnout nové demokratické kompromisy mezi obecným zájmem a dílčími zájmy, mezi veřejnou a soukromou sférou. Taková musí být ambice socialistů: vytvořit spravedlivější, solidárnější a mírový svět.
Pro tuto cestu se rozhodl „Nový svět“: pro projekt s jasnou politickou linií a strategií, pro bojovný a demokratický nástroj, který bude jeho nositelem a realizátorem. Zveme všechny, kdo se cítí tímto projektem osloveni, aby po našem boku oživili naději na změnu. Tak, abychom na závěr sjezdu měli stranu připravenou k pochodu, aby přišel čas opětovných vítězství.
Materiál levice Socialistické strany Francie před sjezden v Dijonu, duben 2003