Osobnost Josefa Macka, profesora ekonomie na Vysoké škole obchodní v Praze a na Pittsburghské univerzitě v USA, zůstává naší ekonomické obci stále málo známá. Proč se však po tolika letech vracet k tomuto ekonomickému teoretikovi, národohospodáři, politikovi, filozofovi, právníkovi a pedagogovi? Domnívám se, že je hned několik důvodů.
Za prvé jde o otázku kontinuity československé ekonomické obce a myšlení. Josef Macek, náš nejvýraznější keynesiánec poválečného období, je chybějícím článkem mezi silnou osobností Karla Engliše z 20. a 30. let, metodologicky výrazně spojenou s rakouskou subjektivně psychologickou školou a s německou historickou školou, i se světovým vývojem ekonomie poznamenaným anglo-americkou koncepcí nastupující na konci 30. let a přetrvávající prakticky až do dneška. Naši současní ekonomové by si měli uvědomit, že při přibližování se k soudobým proudům ekonomické vědy nezačínají ve vakuu ani na zelené louce, ale že mají předchůdce světového rozhledu.
Za druhé, mnohé otázky, kterými se profesor Macek zabýval po druhé světové válce, musíme dnes řešit znova. Československo na počátku 90. let stojí opět na křižovatce vlastních dějin. Podobně jako v letech 1918, 1946 a 1968 bude volit cestu svého dalšího osudu a špatnou volbu by pak muselo dlouho vykupovat. Přestože rozhodnutí o hlavních strategických liniích československé politiky bylo přijato v první polovině roku 1990, jejich všeobecná akceptace je ve společnosti stále diskutována a není zřejmé, zda bude podrobena revizi. Transparentně naivní argumentace populistů, útočících na tržní ekonomiku zleva i zprava, získávají s podivem větší ohlas, než by se kdokoli na počátku roku 1990 nadál. Pro mnohé lidi zůstaly kořeny totalitní a marxisticko-leninské ekonomické a politické doktríny v jejich povědomí, odkud se postupně hlásí o slovo. Studie Josefa Macka Dědictví marxismu je ukázkou brilantní argumentace a varováním, že pokud se z historie nepoučíme, nelze vyloučit, že si ji budeme muset znova zopakovat.
Za třetí je to kultura Mackova metodologického uvažování, jeho způsob kombinace logiky s historickými fakty a způsob jemné analýzy sociálních objektů vyplývajících z pochopení dvojí podmíněnosti sociálních jevů. Je to na jedné straně dimenze funkčně technická, kterou lze analyzovat logickým úsudkem, a na druhé straně je to dimenze hodnotová, týkající se spravedlnosti, demokracie a rovnosti. Tu druhou lze pochopit jen v širším kontextu historické, politické a etické analýzy. Macek si byl vždy vědom, jak demagogové staví právě na této dvojznačnosti sociálních systémů a jak si ji dovedou navzájem zaměňovat, zamlžovat a využívat pro své mocenské cíle.
Nelze opomenout, že Macek byl významným československým politikem a funkcionářem Sociálně demokratické strany. Strany, která po válce totálně selhala. Nicméně byl to právě on, kdo přesně chápal, že největší nebezpečí nejen pro ni, ale i pro celou společnost znamenal po válce ideologický kolaps levého středu politické linie a jeho propad na cestu „vědeckého komunismu“ a „viditelné ruky“, nahrazení demokracie příkazy, záměna logické analýzy mesiášskou vizí a etiky pseudonáboženskou doktrínou.
Práce Dědictví marxismu je původní rukopis Josefa Macka, který se stal základem knihy An Essay on the Impact of Marxism vydané anglicky v roce 1955. Shrnuje Mackovy zkušenosti s marxisticko-leninskou ekonomickou a politickou doktrínou a s praxí jejího fungování. Jak se čtenář může přesvědčit, argumenty, které používá k její analýze, zůstaly živé až do dnešních dnů.
Macek jasně ukazuje, jak bylo možno již ve 40. letech rozpoznat, že marxismus-leninismus vede společnost do slepé uličky. V tom je jeho poselství skutečně výjimečné a světové. Předběhlo naše další ekonomické myšlení nejméně o jednu generaci.
Praha, listopad 1991
Vladimír Benáček
Profesor dr. Josef Macek se narodil 13. září 1887 v Krumpachu, okres Zábřeh na Moravě. Pocházel z dělnické rodiny. Maturoval na českém gymnáziu v Zábřehu roku 1906. Studoval práva na České Karlově - Ferdinandově univerzitě v Praze, doktorát získal v roce 1911. Poté studoval filozofii na české i německé univerzitě v Praze a v letech 1913-14 na univerzitě v Berlíně.
Od roku 1912 do roku 1918 pracoval na Českoslovanské obchodní akademii v Praze. Od roku 1921 byl mimořádným a od roku 1926 řádným profesorem národního hospodářství na Vysoké škole obchodní při Vysokém učení technickém v Praze. Od roku 1923 do roku 1949 působil jako vedoucí redaktor revue Naše doba, kterou založil a od roku 1894 po dobu dvaceti let redigoval T. G. Masaryk.
Politicky byl prof. Macek od roku 1917 zapojen v Sociálně demokratické straně, kde udržoval úzký kontakt se skupinou Františka Modráčka. Na protest proti bolševizaci sociální demokracie po první světové válce z ní dokonce na pět let vystoupil. Po několik let byl starostou pražské pobočky Dělnické akademie. V letech 1920—1924 je členem parlamentu a pak také v letech 1928—1939. Po druhé světové válce pokračoval v práci pro Sociálně demokratickou stranu. Když došlo k její fúzi s komunistickou stranou, odmítl v této straně zůstat. Stal se tak terčem politických útoků a postupně mu byla znemožněna jak literární činnost, tak i práce ve škole.
Profesor Macek za dramatických okolností koncem roku 1949 emigroval z Československa. Začal přednášet ekonomii na Pittsburghské univerzitě, School of Bussiness Administration, kde získal roku 1953 profesuru. V letech 1957—1961 byl profesorem na Chatham College. Od května 1952 se stal také členem výboru Rady svobodného Československa. Zemřel 19. 2. 1972 ve Vancouveru v Kanadě.
***
Vyzbrojuješ-li, čti,
Čteš-li -
vyzbrojuj se!
Torquato Tasso:
Osvobozený Jeruzalém I.
Karel Marx a Bedřich Engels uveřejnili v únoru 1848 „Komunistický manifest“ jako spisek hlásající názory nevýznamného „Svazu komunistů“, dříve „Svazu spravedlivých“. O sto let později byl tento manifest uveřejněn v plném rozsahu vládou Spojených států v oficiální publikaci „The Strategy and Tactics of World Communism“ jako zpráva Výboru pro zahraniční záležitosti. V této zprávě jsou na str. 5 tato pozoruhodná slova: „Musíme komunismus analyzovat důkladněji než v minulosti. Taková studia o komunismu nesmí být pouze studiemi specialistů, avšak musí být jasně formulována v termínech, které jsou srozumitelné demokraticky smýšlejícím lidem celého světa. Skutečnost, že komunismus nevěří ani v mír, ani v hospodářské ozdravění a že jeho nadějí je pouze chaos a diktatura - tato skutečnost musí být všem naprosto jasná. S faktem, že jakákoliv upřímná spolupráce s komunismem i na úrovni našich cílů je pro nás bezesporu nepřijatelná, nelze diskutovat.“
Základní chyba, které se vzhledem k nacistům dopouštěli občané demokratických zemí, spočívala v tom, že nečetli Hitlerův Mein Kampf. Pokud se komunismu týče, lidé se dopouštěli téže chyby tím, že nečetli knihy a články Marxovy, Leninovy a Stalinovy. Případně - když je četli - podceňovali jejich obsah a nebádali o příčinách jejich vlivu a tudíž nečelili přesvědčivými důvody útočné Marxově a Leninově doktríně, ani existujícímu sociálnímu zlu činy ještě více přesvědčivými.
Autoři knih o marxismu přinášejí obyčejně Marxovu nauku, analyzují ji a snaží se vysvětlit, co „Marx skutečně mínil“. Málo knih však bylo věnováno studiu toho, jak byl Marx svými stoupenci skutečně pochopen a jak tím byla jejich jednání ovlivněna. V této knize se o to pokusím.
„Co Marx skutečně chtěl“, je závažné ze stanoviska vědy. Avšak z hlediska praktického a politického je daleko důležitější, „jak byl Marx pochopen“. Kdo studuje sociální teorie a dějiny socialistických nauk, snaží se přijít na pravý smysl Marxem sepsaných myšlenek. Avšak historik sociálních hnutí a politik, který se snaží předvídat budoucí důsledky marxismu, se zajímá více o zjištění, jak byl Marx pochopen. Je-li pravda, že „podle jich ovoce poznáte je“, potom podle činnosti a vlády marxistických politických stran můžeme posoudit, jak marxisté Marxovu nauku pochopili.
Uvědomělý marxista činí rozdíl mezi tzv. „vědeckým“ marxismem a „laickým“ marxismem. Pod pojmem „vědecký“ marxismus rozumí se vlastní Marxova interpretace - zatímco jiné interpretace se považují za úchylky, a to buď pravé nebo levé. Ti, kteří se odchýlili, jsou v nejlepším případě označeni za kacíře, renegáty nebo odpadlíky, obyčejně však jednoduše za zrádce nebo padouchy, anebo za kapitalistické zaprodance.
Výrazu „laického“ marxismu užívají školení marxisté pro takové pojetí marxistické nauky, které proniklo a rozšířilo se mezi prostým lidem, jenž nemá ani vyššího vzdělání, ani čas a zájem, aby četl „Kapitál“ a jiná rozsáhlá Marxova díla. Obyčejně se tito lidé spokojí s „Komunistickým manifestem“ a zpravidla znají z tohoto spisku pouze několik hesel.
Mezitím co „vědecký“ plamen marxismu naplňuje objemné svazky marxistických teoretiků a naplňuje jedem jejich nekonečné polemiky, „laický“ marxismus je ideologií, která ovlivňuje jednání marxistických politických stran. Marx sám zdůraznil praktický účinek teorie. V Tezích o Feuerbachovi napsal:
„Veškerý společenský život je podstatně praktický. Všechna mystéria, která dávají teorii popud k mysticismu, nacházejí své racionální řešení v lidské praxi a v pochopení této praxe... Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.“ (Teze o Feuerbachovi 8, 11).
Je Marx zodpovědný za to, jak ho chápal Lenin, a obzvláště pak za to, jak ho chápal prostý lid, jehož většina jeho knihy nikdy ani nečetla? Neprotestoval Marx sám proti zkreslování svých názorů vtipnou poznámkou: „Pánové, já nejsem marxista!“
Zajisté ho nikdo nemůže činit zodpovědným za vše, co se v jeho jménu podniklo. Avšak je to nejen oprávněné, ale i poučné zjistit, jak dalece on sám dal podnět k takovému chápání a k takové interpretaci svých slov, která se v praxi jeho stoupenců velmi neblaze projevila. Avšak Marx nejenže tento podnět dal, on skutečně velmi často opakoval nejzávažnější teze Komunistického manifestu, teze, inspirující organizaci, kterou nazval proletariátem a který měl proměnit jeho teorii v praxi, aby tak „změnil se svět“.
Při projednávání omylů určitých nauk se vyskytuje zvláštní potíž v tom, že v některé z nich může být zrnko pravdy. Je všeobecně známo, že je daleko těžší odhalit tzv. polopravdu, než odhalit a vyvrátit naprostý omyl. Proto polopravdy, které se mezi lidem rozšířily, jsou daleko nebezpečnější než omyly. Jakmile některý kritik připustí, že v některé Marxově tezi se nachází třeba jen zrnko pravdy, marxisté to líčí ihned jako „veřejné přiznání odpůrcovo“, že Marx byl největším myslitelem všech dob. Antimarxisté, obzvláště ti, kteří sami nečetli projevy těch, kdož je kritizují, a vidí pouze jejich zkomolené a pokřivené interpretace, kloní se velmi často k tomu, aby takovému kritikovi vypálili znamení „skrytého marxisty“. Obě strany jsou tudíž leckdy v pokušení „dokázat příliš mnoho“.
V diskusích o Marxově nauce se vyskytuje jiná nesnáz: odmítáme-li ji, neznamená to ještě, že popíráme fakta, na nichž Marx svoji teorii vybudoval. Jeho teorie, tj. vysvětlování určitých fakt, může být nesprávná, avšak fakta samotná mohou být správná. Např. Ricardova pracovní teorie hodnoty a na ní se zakládající Marxova teorie o nadhodnotě je nesprávná; avšak neznamená, že by děsivé podmínky mzdových výdělků v prvé polovině devatenáctého století v Anglii neexistovaly. Marx je popisuje podle záznamů továrních inspektorů. Jeho teorie o třídním boji je sice nesprávná, avšak neznamená, že třídní rozdíly neexistují a že mezi nimi a uvnitř nich není antagonismus. Nikdo nemůže popírat fakt nedobrovolné chudoby mas. Výklad chudoby, její příčiny a její náprava - to bylo po tisíc let předmětem diskusí. Tak také skutečnost nedobrovolné nezaměstnanosti nemůže být popírána - je již tisíc let známá - vzpomeňte si na podobenství o dělnících na vinici! (Evangelium podle Matouše, kap. 20). Předmětem mnoha úvah je vysvětlení a náprava nezaměstnaností, buď aby se jí předešlo, anebo aby se zmírnila.
Zdá se, že někteří kritikové Marxe jsou toho mínění, že mají-li se jeho teorie vyvrátit, je třeba popírat fakta, na kterých je zakládal. Této chyby často využívají jeho stoupenci: tím, že dokážou existenci těchto skutečností, vyvolávají dojem, že Marxova teorie a jeho výklad těchto skutečností jsou správné. Výsledkem je nekonečná a beznadějná spleť faktů a teorií, jež zmate mnoho poctivých lidí, kteří, jak se zdá, nejsou schopni rozeznat falešnou teorii od pravé skutečností. Někteří z nich byli dokonce svedeni k domněnce, že odmítá-li někdo nějakou falešnou Marxovu teorii, např. o nezaměstnanosti, že tím hájí nějakou zavrženíhodnou skutečnost - v tomto případě bídu a nezaměstnanost. Kolik antimarxistů se dostalo do této neblahé situace a podezření.
***
V následujících kapitolách je mnoho citátů Marxe a marxistů, Lenina, Stalina a také jejich kritiků, ponejvíce očitých svědků tragických důsledků marxismu, leninismu a stalinismu. Mnohé tyto citáty jsou buď veřejnosti neznámé, anebo byly přehlédnuty, či zapomenuty. Rád bych poděkoval těm, kteří mi dovolili, abych je citoval. V připojených poznámkách jsou plně uvedeni.
Valná část tohoto rukopisu byla ukončena v r. 1952, kap. VIII. začátkem r. 1953.
Jsem velice vděčen za milou pomoc americkým kolegům: J. P. Watsonovi, A. M. Woodruffovi, R. L. Richmanovi a R. H. Scottovi, profesorům na School of Business Administration na Pittsburghské universitě, dále svým americkým a českým přátelům dr. Jiřímu Rieglovi, Johnu Horvathovi, Miroslavu Ficovi a dr. Antonínu Srbovi. Obzvláště jsem zavázán slečně Barbaře E. Millenové z Pittsburghské univerzity za její péči o vydání tohoto rukopisu.
Pittsburgh, 1955
Josef Macek