Lidstvo je zapleteno do dvojího boje:
proti chudobě a proti omylům.
George J. Holyoake
Tážete-li se vzdělaného marxisty, co je základní teorií Karla Marxe, pravděpodobně vám odpoví: „historický materialismus“ nebo „materialistický výklad historie“. Položíte-li tuto otázku prostému člověku - nechť je marxista nebo ne - odpoví vám pravděpodobně: „třídní boj“. A budete-li se ho dále dotazovat, co si pod tím představuje, vysvětlí vám to asi takto: „boj mezí kapitálem a prací, mezi dvěma třídami: mezi kapitalisty a proletáři“.
Otevřete-li knihu vynikajícího ruského marxisty G. Plechanova, budete číst hned na jejím začátku:
„Marxismus je dokonalý teoretický systém. Vyjádřeno stručně: je to současný materialismus, nejvyšší stadium oné filosofie, onoho hlediska na veškerenstvo, jehož základy byly položeny ve starém Řecku Demokritem a částečně jeho předchůdci, ionskými mysliteli. Ve skutečnosti ... hylozoismus není nic jiného než naivní materialismus.“[1]
Pro řadové komunisty však marxismus není ničím takovým. Marxismus pro ně znamená učení o tom, že současný sociální řád je systémem vykořisťování práce kapitálem, že zde je nesmiřitelný boj o plody práce mezi kapitalisty a proletáři, zvaný „třídní boj“, který v nedaleké budoucnosti skončí sociální revolucí, jež odstraní kapitalismus, zničí kapitalisty a zavede nový sociální systém, který bude beztřídní, bezestátní a bude tudíž osvobozen od vykořisťování.
Ve skutečnosti právě tato nauka o třídním boji vypaluje socialismu marxistické znamení, kterým se liší od dřívějších utopistických a romantických systémů, a je to právě tato nauka, která znemožňuje v parlamentech demokratických zemí mírumilovnou spolupráci mezi marxisty a nemarxisty. Aplikace této doktríny ruskými bolševiky způsobila vzestup fašismu a přivodila napětí mezi Východem a Západem.
Marxova nauka o třídním boji je velmi jasně vyjádřena v prvé části Komunistického manifestu (1848), která má titul „Buržoazie a proletariát“. Engels, nejbližší přítel a spolupracovník Marxův, vysvětluje tyto pojmy v poznámce k anglickému vydání takto: „Buržoazií nazýváme třídu moderních kapitalistů, vlastníků výrobních prostředků a zaměstnavatelů námezdních dělníků. Proletariátem nazýváme moderní námezdní dělníky, kteří, nemajíce vlastních výrobních prostředků, jsou nuceni prodávat svoji práci, aby mohli žít. “[2]
Jádro Marxovy doktríny o třídním boji se nachází v těchto odstavcích Manifestu:
„Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů.
Svobodný a otrok, patricij a plebejec, baron a nevolník, cechovní mistr a tovaryš, zkrátka utlačovatel a utlačovaný, stáli proti sobě ve stálém protikladu, vedli nepřetržitý, tu skrytý, tu otevřený boj, který pokaždé končil revolučním přetvořením celé společnosti nebo společným zánikem bojujících tříd.
V dřívějších dějinných epochách se téměř všude setkáváme s úplným rozčleněním společnosti v různé stavy, s celou stupnicí různých společenských postavení. Ve starém Římě jsou to patricijové, rytíři, plebejci a otroci; ve středověku feudální páni, vasalové, cechovní mistři, tovaryši a nevolníci a kromě toho téměř v každé z těchto tříd je ještě zvláštní odstupňování.
Novodobá měšťanská společnost, vzešlá ze zániku feudální společnosti, třídní protiklady neodstranila. Přinesla jen nové třídy, nové podmínky útisku a nové formy boje místo starých.
Naše epocha, epocha buržoazie, se však vyznačuje tím, že třídní protiklady zjednodušila. Celá společnost se stále více štěpí ve dva velké nepřátelské tábory, ve dvě velké, přímo proti sobě stojící třídy: buržoazii a proletariát.“
***
„Vidíme tedy, jak sama novodobá buržoazie je produktem dlouhého vývojového procesu, řady převratů ve způsobu výroby a směny.“
***
„Buržoazie ... si konečně po vytvoření velkého průmyslu a světového trhu vybojovala v moderním zastupitelském státě výlučné politické panství. Moderní státní moc je jen výborem, který spravuje společenské záležitosti celé buržoazní třídy.“[3]
Z těchto citátů Marxovy nauky o třídách je naprosto zřejmé, že podle dějinného zjištění vždy byly a jsou dvě třídy: třída majitelů výrobních prostředků a třída lidí bez těchto prostředků, jejichž existence tudíž závisí na těchto majitelích. Tato závislost byla zajištěna podvodem, násilím a politickou, tj. státní mocí, jež je kontrolována vlastníky výrobních prostředků. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků, podepřené politickou mocí vlastníků, to je podle Marxe příčinou vykořisťování námezdních dělníků.
Vykořisťovaní dělníci, tvrdí Marx, jako členové výrazné sociální třídy, si uvědomovali své vykořisťování a bouřili se proti němu. Byly to vzpoury otroků proti otrokářům, tovaryšů proti cechům, námezdních dělníků proti kapitalistickým zaměstnavatelům. Podle Marxe proletariát útočil původně proti nástrojům produkce - dělníci ničili stroje a zapalovali továrny. Avšak později začali lépe chápat své třídní zájmy a organizovali stálá sdružení a bojovali o politickou moc. „ Každý třídní boj je však bojem politickým“, napsal Marx v Manifestu.[4] Z jeho hlediska je to zcela logické: jestliže příčinou vykořisťování je zákonná instituce soukromého vlastnictví výrobních prostředků a jestliže zákony jsou dílem politických činitelů, potom je nutno hledat vítězství v třídním boji, v uchopení a udržení politické mocí.
Marx si zjednodušil složitou stavbu moderní společností tím, že ji rozdělil jen do dvou tříd: buržoazie a proletariátu.[5] Názvem buržoazie vystihuje soukromé vlastníky výrobních prostředků (a přirozeně také jejich pomocníky v mašinérii státu), kteří zajišťují jejich politickou moc pro účely jejich hospodářského vykořisťování. Avšak ne všichni kapitalisté náleží do nepřátelského tábora buržoazie. Přečtěme si, co dále stojí v Manifestu:
„Nakonec, když se třídníboj blíží k rozhodnutí, nabývá proces rozkladu v panující třídě, v celé staré společnosti tak prudkého a tak pronikavého rázu, že malá část panující třídy se zříká své třídy a přidává se k třídě revoluční, k třídě, které patří budoucnost. Proto, jako dříve část šlechty přecházela k buržoazii, přechází nyní část buržoazie k proletariátu, a to zejména část měšťáků-ideologů, kteří se povznesli k teoretickému pochopení celého dějinného vývoje.
Ze všech tříd, které dnes stojí proti buržoazii, je skutečně revoluční třídou toliko proletariát. Ostatní třídy upadají a zanikají s vývojem velkého průmyslu, proletariát je však jeho nejvlastnějším produktem.“[6]
V tomto odstavci si vyhradil Marx pro sebe a pro svého přítele, bohatého obchodníka Engelse, místo uvnitř revolučního proletářského hnutí a marxistických stran. Avšak nebylo to pro ně příliš radostné místo! Poněvadž podle Marxe buržoa teprve teoretickým poznáním přichází k přesvědčení, že „v rukou proletariátu nachází se budoucnost“, dívají se dělníci úkosem na „doktory“, tj. inteligenci, jako na dezertéry jejich vlastní třídy a dovolují jim zaujmout důležité pozice teprve po dlouhodobé zkoušce. Doktor filozofie Marx a prosperující obchodník Engels je učili nevěřit třídnímu nepříteli!
Engels napsal v září 1879 dlouhý dopis Augustu Bebelovi, Vilému Liebknechtovi, Brackemu a jiným německým sociálním demokratům, v němž stanoví tyto podmínky pro přijetí intelektuálů do sociálně demokratické strany: 1. „Tito lidé musí přinésti skutečně kulturní prvky.“ (To znamená ovšem nekonečné přežvykování Marxovy doktríny. Engels totiž vytýká intelektuálům, že dávají přednost předělat marxismus podle svého vlastního vkusu, místo toho, „aby důkladně studovali novou nauku“, přičemž každý z nich se snaží „upravit ji tak, aby se hodila do názoru, který si již osvojil“, a takto poučovat i druhé.) 2. „Měli by si z celého srdce osvojit proletářská hlediska. Avšak tito pánové, jak je prokázáno, jsou přeplněni a přecpáni buržoazními a maloburžoazními ideami ... V dělnické straně jsou znehodnocujícím živlem. Jestliže jsou důvody, aby byli trpěni - a pro tento okamžik jsou - potom je povinností pouze je trpět, nedovolit jim však vedoucí roli ve straně a setrvat v přesvědčení, že rozchod s nimi je jenom otázkou času. Zdá se dokonce, že tento čas již přišel. „ (Tento dopis napsal Engels podle Marxovy instrukce. Marx žádal, aby se jednalo bez okolků a nemilosrdně. Dopis mířil na Karla Höchberga, vydavatele periodického časopisu „Die Zukunft“.)
Postoj anglické Labour Party vůči vzdělaným a zámožným stoupencům sociálního hnutí byl zcela odlišný. V Anglii socialismus spočívá na etických principech a nikoliv na Marxově nauce o třídním boji a na budoucí diktatuře proletariátu. Angličtí socialističtí dělníci považovali oddanost socialismu u intelektuálů, aristokratů a zámožné buržoazie za důkaz síly morálních a politických principů socialismu. Usoudili podle toho, že tyto jsou tak mocné, že jim nemůže odolat ani ten, kdo vývojem sociální spravedlnosti utrpí materiální ztráty, a že cítí morální povinnost zapojit se - i přes vlastní oběti - do socialistického hnutí.
Podle Marxova názoru vyskytují se zběhové nejen v třídě kapitalistů, ale i mezi proletáři. Tyto Marx nazývá „lumpenproletariátem“ a vyjádřil se o nich v Manifestu takto:
„Lumpenproletariát, tento pasívní produkt hniloby nejnižších vrstev staré společnosti, bývá místy proletářskou revolucí strhován do hnutí, ale vlivem celého svého životního postavení bude spíše ochoten zaprodat se pro reakční rejdy.“[7]
Toto Marxovo proroctví, jako mnoho jiných, se neuskutečnilo. V Říjnové revoluci, právě tak jako při pozdějších státních převratech ve východní a střední Evropě, byl lumpenproletariát vítaným spojencem marxistických revolucionářů a měl vynikající úlohu ve vládě lůzy, která v těchto zemích potlačila nejzákladnější mravní principy a na dlouhou dobu zkompromitovala socialistické hnutí.[8]
Podle Marxe naše epocha „zjednodušila třídní antagonismus“. Ve skutečnosti to učinil pouze Marx. Dnes není sociální antagonismus o nic méně komplikovaný než dříve. Spočívá totiž více na různých zájmech, než na pouhém vlastnictví výrobních prostředků.
Avšak zaměřme nyní svoji pozornost na hospodářský antagonismus. Každý ví, že kdekoliv se něco prodává nebo kupuje, vypůjčuje nebo půjčuje, pronajímá nebo pojišťuje, vždy jsou ve hře dva sobě navzájem odporující zájmy: toho, kdo chce něco prodat, vypůjčit si, najmout si, pojistit za co možno nejvýhodnějších podmínek a na druhé straně toho, kdo chce něco koupit, zapůjčit, pronajmout za rovněž co nejvýhodnějších podmínek. Hospodářské rozpory mezi stranami v jednání o cenu jsou velmi často spojeny se zájmovými rozpory konkurentů v nabídce a poptávce.
Jestliže za daných podmínek je jedna strana, ať již jednotlivec nebo skupina, nucena buď platit nadměrnou cenu, mzdu, úroky, nájem nebo pojišťovací prémii, anebo je nucena přijmout nízkou cenu, mzdu nebo nájem, nastává vykořisťování jednotlivce jednotlivcem, které v každém takovém případě nazýváme lichvou. Jestliže podobné vykořisťování se objevuje hromadně, máme co činit se sociálním problémem. Zásadně se tu jedná o spravedlivou cenu v nejširším slova smyslu - o odvěký problém lidstva.
Marx představoval skutečnost třídního antagonismu mezi buržoazií a proletariátem jako třídní boj – Klassenkampf. Podle něho je to nejnovější a konečná forma zápasu mezi vykořisťovaným a vykořisťovatelem. Vykořisťování je v zásadě pojem morální, příbuzný s loupeží, vyděračstvím, lichvářstvím. Avšak Marx a jeho stoupenci odmítli mluvit o vztazích mezí třídami. Podle nich morálka jako třídní jev váže pouze vztah nepřátelský, stav válečný a cílem každé třídy je dosáhnout vítězství - tj. zvítězit nad nepřítelem.
Howard Selsam v eseji „Etika Komunistického manifestu“ napsal:
„Skutečně, prvé přečtení Manifestu by mohlo lehce vést k názoru, že základní etické pochopení se točí okolo posouzení vykořisťování. Historická společnost se vždy dělila na vykořisťovatele a vykořisťované: dělník je vykořisťován kapitalistou a tak dále. Avšak při pečlivém studiu celého dokumentu se ukáže, že se zde nejedná o projevy morálního úsudku, ale prostě o popis morálních vztahů. O žádný etický závěr se tam neusiluje, ani se neodvozuje z jeho termínů. Na námitku, že zde bylo použito závažných termínů, možno odpovědět, že těchto termínů bylo používáno odedávna při popisování základních rysů vztahů třídního vlastnictví. Dále je z leckterého marxistického způsobu používání těchto závažných termínů jasné, že neobsahují žádné morální prvky, že je jich tudíž používáno ve vztahu k otroctví a feudalismu právě tak, jako ke kapitalismu, a že o těchto systémech bylo uznáno, že jsou pokrokové, jelikož přispěly k sociálnímu vývoji lidstva.“[9]
Podle marxistů tedy „není třeba věčného morálního zákona. Kapitalismus je špatný, jelikož proletariát tak usoudil ze stanoviska svých třídních potřeb a zájmů. “[10] Čtenář se mýlí, domnívá-li se, že bylo vidět pot na čele pana Selsama, když předchozí řádky psal. Jeho názory jsou přijatou naukou přesvědčeného marxisty. Mají-li dělníci bez marxistického vzdělání takové požadavky, obyčejně věří a argumentují tím, že jejich věc je spravedlivá. Vzdělaní marxisté nepotřebují tuto hypotézu. Hodnotí pouze její hodnotu pro vedení propagandy.[11]
Vzdělaní marxisté odmítají ospravedlňovat požadavky proletariátu; trvají pouze na ukojení zájmů proletariátu. Avšak odmítají-li uspokojit požadavky proletariátu, vzdávají se také námitek proti buržoazii, proti vlastníkům výrobních prostředků a jejím spojencům ve státní správě, školství, církvi, tisku a jiných oborech. Jestliže „vykořisťování“ není mravní kategorií, ale pouhým výrazem, vystihujícím, nikoliv však odsuzujícím, určitý sociální vztah, potom nikdo není morálně nucen se rozhodnout, kterou stranu hájit, a může si v třídním boji zvolit svoji stranu podle svých třídních zájmů. Marx ukazuje pouze cestu, kam vývoj společnosti směřuje. Teoretické vyškolení a prozíravost ukáží marxistovi správného koně, na kterého může vsadit, a umožní mu vybrat si onu stranu barikády, která zvítězí - máme-li použít marxistické terminologie. Sledováním kroutící se stezky marxistické etiky dostihne vzdělaný marxista určitě dobře známé cesty chladně uvažujícího kariéristy.
Marx nazval vztah mezi dvěma třídami „válkou“ (význam německého výrazu Klassenkampf by se dal lépe vyjádřit slovem „boj, srážka“). Vzdělaní čtenáři Manifestu chápou snad tento výraz jako metaforu. Je obvyklé mluvit o boji s analfabetismem, pověrou nebo tuberkulózou. Každý ví, že s těmito třemi věcmi nelze bojovat, avšak že analfabetismus se dá odstranit vzděláním, pověra výchovou a poučením a tuberkulóza buď prevencí, nebo léčením. Mluvíme o východu anebo západu slunce, ačkoli víme, že slunce ani nevychází, ani nezapadá. Naše řeč by byla příliš jednotvárná, kdybychom neužívali metafor. Avšak jejích používání je oprávněné jedině tehdy, jestliže ti, ke kterým mluvíme, chápou jejich použití pouze jako obrazné, a nikoliv jako přesné vyjádření skutečnosti.
Marxova doktrína o třídním boji a jeho ukončení sociální revolucí našla své první přívržence mezi Němci. Marxova terminologie vyhovovala jejich zálibě v militarismu a Marxovy články a řeči se záhy hemžily vojenskými výrazy: boj, zbraně, vítězství, porážka, porobení. Tento slovník byl značně rozšířen ruskými bolševiky. Je těžké říci, v jakém smyslu vlastně Marx používal bojových výrazů tam, kde se píše o třídním boji. Ten, kdo čte jeho blahořečení násilným revoltám v historii i během jeho života, je náchylný věřit, že to myslí opravdově. A tak to také chápali nejen prostí lidé, ale i intelektuálové.
Marx neočekával uvnitř kapitalistického systému postupný pokrok a konečné vítězství.[12] Naopak jeho teorie o koncentraci kapitálu a politické moci na jednom pólu a bídy a bezmocného otroctví na druhém obsahuje v sobě víru v obrácený politický vývoj - vývoj směrem k oligarchii. (O Marxových dalších očekáváních v tomto směru budeme mluvit později.)
Není divu, že Marxova nauka byla přijata v plném rozsahu jako věštba a jako výzva k vyvrácení kapitalistického společenského řádu lidmi, kteří byli potlačováni despotickými vládci a neměli zkušenosti s demokratickým způsobem života. Avšak jakmile se někteří Marxovi přívrženci blíže seznámili s demokracií a více se dozvěděli o hospodářském životě v moderním státě a světě, počala mizet jejich víra v násilnou revoluci a nakonec se změnila jen v pochybný rituál při slavnostních příležitostech.[13] Jméno Německé sociálně demokratické strany dělníků, nejstarší a kdysi nejsilnější marxistické strany, již samo o sobě naznačuje v marxismu včasnou úchylku doprava. Němečtí sociální demokraté přijali z Manifestu marxistická hesla, avšak ve své praxi spoléhali spíše na demokratický vývoj, než na násilnou revoluci. Podobné rozpory mezi slovy a činy můžeme pozorovat všude, kde se socialistické strany utvořily podle německého vzoru. Později mohli komunisté snadno dokazovat, že tito sociální demokraté zradili svého mistra, že byli neupřímní, falešní a že vůbec nebyli marxisty. Obrana „marxistických“ demokratů byla ovšem slabá, poněvadž se snažili obhájit obojí: jak marxistickou nedemokratickou doktrínu a její hesla, tak také svoji nemarxistickou praxi.
Po první světové válce se Německá sociálně demokratická strana a jí podobné strany v jiných státech zhroutily, a to nejdříve po stránce ideové. Později se ve velké hospodářské krizi zhroutily jako politické faktory. Měly sice Marxovu „vědeckou analýzu“ kapitalismu a jeho předpověď o dějinné nutnosti jeho zhroucení, avšak byly zcela bezmocné vůči paradoxu „bídy uprostřed hojnosti“. Marxova falešná teorie zavinila jejich zánik. Některé zdolal fašismus a nacismus, některé komunismus.
Avšak vraťme se k marxistické nauce o třídním boji. Marxisté v demokratických zemích, přinejmenším v jejich většině, snad chápou „třídní boj“ jako metaforu pro označení úsilí dosáhnout politické moci v kapitalistickém státě. Což Marx neprohlásil, že „každý třídní boj je politickým bojem“? Avšak marxisté v demokratických zemích zřejmě nesouhlasí s Marxem, že morální principy jsou pouze třídním produktem a že zavazují pouze příslušníky dotyčné třídy. Ba právě naopak: oni sami si nárokují politická práva a hospodářské reformy jménem právě těch zásad, které byly uznané buržoazií. Demokratická metoda spočívá v tom, že protivníci jsou přemoženi nezvratnými argumenty, že je uznávají, a tyto zásady tak docílí souladu a podpory většiny.
V carském Rusku a mezi ruskými politickými exulanty byla v minulosti teorie o třídním boji a sociální revoluci brána doslovně jako instruktáž násilných činů k dosažení sociální změny a nezbytného násilného boje v současnosti s vrcholným cílem: ozbrojenou revolucí zničit kapitalistický systém. Není zde společné platformy mezi utiskovateli a utiskovanými, mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými. Je to skutečně válka a podle toho ji třeba vést. Heslo o třídním boji, společně se spoustou bojových výrazů - to vše vedlo k přesvědčení, že je dovoleno všechno, co může zničit třídního nepřítele. Ruští revolucionáři začali studovat Marxova a Leninova díla důkladněji, než intelektuálové jiných národů, napsal Gustav Mayer v Engelsově biografii.[14] Prvý překlad Marxova Kapitálu (díl I.) do ruštiny vyšel v r. 1872, kdežto do angličtiny byl přeložen teprve tři roky po Marxově smrti - 1886. Otto Rühle, autor vynikajícího Marxova životopisu, se vyjádřil takto o selhání jeho vlivu na dělnické hnutí v Anglii:
„Pro Marxe byl stav jeho hnutí v Anglii obzvláště trapný. Třicet let tam žil a pracoval, avšak z toho, co tam zasel, se ani jedno zrnko neujalo. Ovšemže i tam bylo dělnické hnutí, avšak to nevzalo Marxe a jeho učení na vědomí a osobní styky s jeho vůdci byly přerušeny - často se vzájemným rozhořčením. Nikde si nedrželi Marxe tak od těla jako zde.“[15]
Nemohlo tomu ani být jinak. Marx interpretoval dějiny jako sérii třídních bojů, které by měly pokračovat až do konečné revoluce, po níž by nastala diktatura proletariátu. Toto jeho nadšení pro násilnou akci všeho druhu se nemohlo v demokratické Anglii zalíbit.[16] Vyhovovalo však ruským revolucionářům. Ti přijali teorii o třídním boji jako zjevení, které opravňovalo vše, co podnikli proti carismu, proti této - podle jejich názoru - baště kapitalismu.
Jakmile si Marx a jeho spojenci osvojili teorii, že proletariát je zapleten do opravdové války s třídou kapitalistů, bylo jejich logickým závěrem, že na tento boj je nutno aplikovat takové zákony, které platí pro válku. Třídní boj byl v jejich očích obdobou občanské války, poněvadž jejím cílem je přemoci nepřítele. Jsou v něm proto dovoleny všechny prostředky ke zničení jeho síly, vyjma těch, které jsou považovány za zvláště nehumánní. Je tudíž dovoleno klamat nepřítele, zničit jeho majetek a všechny prostředky jeho odporu, pošpinit jeho dobré jméno, způsobit falešnými pověstmi rozkol v jeho řadách a dokonce ho i zabít.
Lenin to vyjádřil pravým marxistickým způsobem: „Musíme užít každé válečné lsti, úskoku, mazanosti a nezákonných metod, zatajovat pravdu.... Pokud kapitalismus a socialismus žije, nemůžeme žít v míru. Nakonec jeden z nich bude nad druhým triumfovat a pohřební píseň zazní buď nad Sovětskou republikou, nebo nad světovým kapitalismem - avšak než se tak stane, naše hlavní úloha spočívá v šalbě a manévrování! [17] Leninova rada byla přijata na celé čáře nejen ruskými, ale i ostatními komunisty a proletariát si ji osvojil jako zásadu pro vedení třídního boje. Poněvadž jeho cílem je zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků, za třídního nepřítele se pokládá každý, kdo nevěří, že právě toto je kořenem sociálního zla. Může být chudý třeba jak kostelní myš, nicméně přesto je třídním nepřítelem. Kdo není s námi - je proti nám‚ bylo jedno základní heslo Leninovo.
Avšak největší část rolníků - prakticky řečeno všichni - lpí na soukromém majetku a Marx si uvědomil tyto okolnosti. Engelsovi napsal 14. srpna 1851: „Čím více o tom hovnu píši, tím více nabývám přesvědčení, že reforma rolnictví, právě tak jako reforma onoho na tom spočívajícího svinského vlastnictví, je alfou i omegou blížícího se převratu. Jinak by otec Malthus měl pravdu![18]
Pokud se týče vlastnictví půdy, Marx sám doporučoval taktiku, kterou si později osvojil Lenin: navnadit rolníky k příznivému postoji vůči komunistům tím, že se jim slíbí půda - a potom se jim vezme! Lenin skutečně také souhlasil, aby sedláci odebrali půdu velkostatkářům a aby se mezi ně rozdělila. Avšak po vítězství v občanské válce začal Lenin propagovat kolektivní hospodaření. Stalin pokračoval v této politice s mimořádnou krutostí, pod heslem „vyloučit nebo likvidovat kulaky jako třídu“. Není zde dosud úřední statistika o obětech, které si tato Stalinova třídní válka vyžádala a která byla provázena strašným hladomorem. Bernhard Pares napsal: „Všeobecně se tyto ztráty odhadují na pět miliónů“.[19]
Tato a i jiné válečné lsti doporučené a užívané Marxem, Leninem a Stalinem měly za účel ukolébat a oklamat třídního nepřítele, ba dokonce získat jeho pomoc v boji o politickou moc. Marx doporučoval a Lenin tak rozhodl, aby se po uchopení vlády prováděl nemilosrdný teror, aby si tak proletariát udržel ve svých rukách vládu. Moc, kterou proletariát získal podvodem, byla ohrazena dobře organizovanou zdí revolucionářů. Podle Lenina bylo nezbytné předpokládat, co by poražený nepřítel dělal, kdyby se mu podařilo opět zvítězit, a spočítat mu to předem. A tak se bolševici mstili nejen za bezpráví v minulosti spáchaná, ale i za ta, která by mohla být spáchána v budoucnosti. Lenin napsal v r. 1918 v článku „Občanská válka na vesnici“ toto:
„Kulak chová divokou zášť k sovětské vládě a je připraven oběsit a zmasakrovat stovky a tisíce dělníků. My víme velmi dobře, že kdyby se kulaci dostali k moci, že by nemilosrdně povraždili stovky a tisíce dělníků, spojili by ses velkostatkáři a kapitalisty, obnovili by trestání dělníků, zrušili by osmihodinový pracovní den a továrny by se dostaly znovu pod jho kapitalistů“... „S kulaky třeba vést nemilosrdný boj. Smrt na ně! Nenávist a opovržení těm, kdo je podporují! Dělníci musí zlomit železnou kulackou revoltu!“[20]
Lenin se dostal k moci pomocí kronštadtských námořníků, ale když se v březnu 1921 postavili proti režimu, byli všichni nemilosrdně postříleni. Tentýž osud potkal stovky a tisíce rolníků, kteří byli likvidováni Stalinem, když se odmítli přizpůsobit nelidským nárokům režimu.
Pokud se týče původnosti třídní teorie, nelze vytýkat Marxovi neskromnost. Sám napsal v dopise svému příteli Weydemayerovi dne 2. března 1852 toto:
„Dávno přede mnou popsali již buržoazní historikové dějinný vývoj třídního boje v moderní společnosti a buržoazní národohospodáři anatomii tříd. Co já učinil nového bylo, že jsem dokázal, že 1. existence tříd je pouze spojena s určitými historickými fázemi vývoje, 2. třídní boj nutně vede k diktatuře proletariátu a 3. diktatura již sama o sobě tvoří přechod ke zrušení tříd a beztřídní společnosti.“
Toto Marxovo zjištění připouští dvojí vysvětlení: buď si nebyl plně vědom rozdílu mezi pojmem „třídního boje“ a mezi představami buržoazních předchůdců, nebo jim přisuzoval názory, které oni nesdíleli. Plechanov ve svém spisku „O začátcích nauky o třídním boji“ se zaobíral názory Saint-Simona, Thierryho, Migneta, Guizota a Croceho.[21] Tito autoři psali o boji mezi různými třídami, avšak žádný z nich si nezjednodušoval problém složení společnosti z různých tříd a boj mezi nimi jenom jako systém dvou tříd, různících se pouze soukromým vlastnictvím výrobních prostředků a bojem za jeho zrušení. První čtyři předmarxističtí autoři mluví o bojích mezi třídami s politováním - Guizot je nazývá hanbou.
Postmarxistický filozof Benedetto Croce poukázal na skutečnost, že třídy také občas spolupracují, poněvadž jejich zájmy nejsou vždy protichůdné, nebo že je v tomto světle nevidí. Žádný z těchto autorů nevyjádřil naději, že by třídní boj mohl vést k nastolení beztřídní společnosti, jak prorokoval Marx, ke vstupu do „konečného zlatého věku lidstva“. Ovšem Marxova idea třídního boje a jeho sociálního významu nemá - kromě jména - nic společného s názory nahoře jmenovaných autorů.
Úhrnem: Marxova teorie třídního boje je pochybená především proto, že zjednodušuje celou sociální organizaci jako záležitost pouze dvou tříd, které se od sebe liší jenom soukromým vlastnictvím výrobních prostředků. A za druhé, že líčí vztah mezi těmito dvěma třídami jako válku a vysvětluje dějiny lidstva jako ustavičnou, skrytou nebo otevřenou, válku mezi nimi.
Ve skutečnosti zde bylo a je mnoho sociálních tříd, které se od sebe liší různými kritérii, nikoliv pouze vlastnictvím výrobních prostředků. Existuje antagonismus mezi třídami i mezi jinými skupinami, právě tak jako mezi jednotlivci. A docházelo také mezi nimi ke spolupráci, jak dokazuje např. Kropotkin ve svém díle „Mutual Aid“ a mnozí jiní sociologové.
Zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků v Rusku, tj. zničení buržoazie nebo kapitalistů, nenastolilo beztřídní společnost, nýbrž pouze dokázalo, že buržoazie byla nahrazena novou třídou, a to všemocnou státní byrokracií, policií a armádou. Ti vykonávají skutečnou diktaturu nad proletariátem. Zatímco tedy jedna ze dvou Marxových tříd byla zničena, druhá byla porobena ještě více, než před svým „osvobozením.“ Buržoazie byla vymýcena, nikoliv však proletariát!
Vykořisťování člověka člověkem se nevyskytuje pouze jako individuální jev (jako např. lichvář a jeho oběť), nýbrž také jako sociální skutečnost, prýštící z různých sociálních uspořádání, a toto vykořisťování člověka nemůže být odstraněno pouze jedním sociálním uspořádáním. Pravděpodobně ne všichni námezdní dělníci jsou vždy vykořisťováni a lidé nemusí být vždy vykořisťováni jako spotřebitelé, dlužníci, nájemci, daňoví poplatníci. Jinými slovy: k vykořisťování nemusí docházet pouze mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, ale v jakékoliv formě při tvoření ceny - mezi kupujícím a prodávajícím, věřitelem a dlužníkem, vlastníkem půdy a nájemcem. A kromě toho s vykořisťováním se také často shledáváme v daňovém systému, v nesprávném rozvržení daní, požadavků atd.
Velký sociální problém nemůže být vyřešen, jestliže se zájmy té nebo oné skupiny fedrují na úkor zájmů jiných skupin, nýbrž tím, že se dosáhne lidsky nejvýš dosažitelného stupně spravedlivého uspokojení potřeb člověčenstva. Ani jednotlivec, ani společnost nesmí být obětována, ani utiskována na úkor druhého, aby tak ten měl z toho prospěch. Jestliže se problém ‚jednotlivec“ nebo „společnost“ nastolí předpojatou formou: „buď - anebo“, potom je to problém neřešitelný. Věčný zápas není rozřešení. Avšak jestliže pohlížíme na jednotlivce nebo na člena a na společnost jako na syntézu členů, potom rozřešení zájmových rozporů nespočívá v boji, ale ve spolupráci a souhře. Vedoucí zásadou při rozdělování úloh pro dosažení úkolů a odměn nemůže být boj s jediným cílem, aby totiž mocnější batalióny zvítězily, ale spolupráce pro rozumné a spravedlivé rozdělení podílů mezi silné a slabé.
Předmarxističtí socialisté se snažili najít nové metody spolupráce, spočívající na sympatii a vzájemné pomocí. Marx byl prvý, který se snažil vybudovat lepší sociální budoucnost vítězstvím pomocí chamtivosti, nenávisti, boje a kořistnictví.
[1] G. Plechanov: Fundamental Problems of Marxism. New York: International Publishers Co., 1929
[2] K. Marx, F. Engels „The Communist Manifesto“, uveřejněno v The Strategy and Tactics of World Communism, Suppl. I. R. Schlesinger sice uvedl: „V klasické marxistické literatuře neexistuje definice třídy“ (viz Marx „His Time and Ours“. London: Routledge and Kegan Paul, 1950, str. 216), což je asi správné, avšak definice třídy, jak ji chápali Marx a Engels, může být odvozena ze zmíněného výroku Engelse - Marxova druhého já.
[3] K. Marx, B. Engels: Manífest komunistické strany, Svoboda Praha 1949, str. 20-23
[4] K. Marx, B. Engels: Ibid., str.31
[5] Marx na některých místech
psal o „malé buržoazii“, jak nazýval střední třídu. Pro něj to byl přechodný
jev:
„V zemích, v nichž se rozvinula moderní civilizace, vytvořilo se – a
jako doplňující část buržoazní společnosti stále znovu se tvoří -
nové maloměšťáctvo, jež kolísá mezi proletariátem a buržoazii. Jeho
příslušníci jsou však konkurencí neustále sráženi do řad proletariátu,
ba vidí dokonce přibližovat se s vývojem velkého průmyslu okamžik, kdy
úplně zmizí jako samostatná část novodobé společnosti a budou nahrazeni
v obchodu, průmyslu i v zemědělství dozorci a sluhy.“ Ibid., str.49
[6] Ibid, str. 32-33
[7] Ibid, str. 33
[8] Velmi rozšířený výrok Leninův: „Na každého poctivého bolševika připadá třicetdevět darebáků a šedesát bláznů“. A. R: Williams: „Lenin - The Man and His World“ (New York, Scott and Seltzer, 1919), str. 100
[9] A Centenary of Marxism, vyd. S. Bernstein (New York: Science and Society, 1948)
[10] Ibid, str.26
[11] Když byl Marx zvolen,
aby připravil nástupní přednášku, úvod a předběžná pravidla Prvé internacionály,
měl vložit do úvodu „určité hlasovací zásady“. Ve svém dopise Engelsovi
(Londýn 4. 9. 1864) Marx napsal:
„Všechny mé návrhy byly podvýborem přijaty. Nyní bylo mně uloženo, abych
do úvodu pojal dvě fráze: o „povinnosti“ a o „právu“, respektive
totéž o „pravdě, morálce a právu“, avšak umístil jsem je tak, že to nemůže
nijak uškodit.“ (Der Briefwechsel zwischen Friedrich Engels und Karl Marx.
Vydal A. Bebel a E. Bernstein, Stuttgart, J. H. W. Dietz Nachf. 1919,
str. 191, III.) Z německého textu je zřejmý Marxův pohrdavý výsměch nad
těmito „frázemi“.
[12] Ve své předmluvě k prvnímu překladu Kapitálu do angličtiny (sv. 1, 1886) Engels napsal, že „Marxovy celoživotní studie dějin anglického národohospodářství přivedly ho k závěru, že Anglie je - přinejmenším v Evropě - jedinou zemí, kde by se nevyhnutelná sociální revoluce měla uskutečnit naprosto v klidu a zákonitě. Určitě nikdy neopomenul dodat, že lze stěží očekávat od vládnoucích tříd v Anglii, že by se vzdaly bez „otrockého“ povstání proti této klidné a zákonité revoluci. Marx opravdu neměl důvěru v demokracii, jak to později ukážeme ve III. kapitule.
[13] Stalo se mýtem, podobně jako „generální stávka“ v doktríně francouzských syndikalistů.
[14] Gustav Mayer: F. Engels, A Biography. Ed. R. Crossman, New York, Alfred A. Knopf, 1936, str. 279
[15] Otto Rühle: K. Marx, His Life and Work. New York, Garden City Books, Doubleday and Co., 1929, str. 364
[16] Marx vyjádřil své nadšení nejen pro masové násilné akce (např. Pařížská komuna), ale i pro individuální teroristické akce. Gustav V. Mayer píše: „nejvroucnějším přáním Marxe a Engelse bylo vidět pád carismu.... Chovali nejhlubší obdiv pro tajnou společnost Narodnaja volja, která po rusko - turecké válce zahájila teroristickou činnost a vyvrcholila v zavraždění cara Alexandra II“. Op. cit, str. 280
[17] Collected Works of V. I. Lenin. New York: International Publishers Co. 1927, díl XVII, str. 398, cit. dle W. B. Smithe: „My three years in Moscow“, Philadelphia, J. B. Lippincott 1950, str. 316
[18] Der Briefwechsel zwischen F. Engels und K. Marx, díl I., str. 266
[19] Bernard Pares: Russia. New York: New American Library of World Literature, 1949, str. 102
[20] David Shub: Lenin. A Biography. New York: Doubleday and Co., 1948, str. 319-320
[21] G. Plechanov: „Über die Anfänge der Lehre von Klassenkampf“. Die neue Zeit, roč. XXI, I. sv., 1903