Vedle nauky o třídním boji a sociální revoluci je teorie o nadhodnotě pravděpodobně nejvíce citovaná a nejméně pochopená Marxova teorie. Podle laického marxismu se nadhodnota ztotožňuje se ziskem kapitalistického podnikatele nebo zaměstnavatele námezdního dělníka. Marxisté-laici pokládají kapitalisty za přivlastňovatele části výsledku práce, ačkoliv vzdělaní marxisté odmítají aplikovat jakékoli etické měřítko na rozdělení příjmů. Vulgární marxisté se domnívají, že přivlastňuje-li si kapitalista zisk, je to bezpráví a vykořisťování práce, poněvadž - podle nich - zisk náleží dělníkům.
Vzdělaní i laičtí marxisté se shodují, že kapitalisté si přisvojují zisky mocí svého vlastnického práva k výrobním prostředkům a že jediným prostředkem proti tomuto vykořisťování je zbavit kapitalisty výrobních prostředků (Marxova metoda), nebo naopak zbavit výrobní prostředky kapitalistů (Leninova a Stalinova metoda, jak se nazývá likvidace kapitalistů, kulaků a jiných „nepřátel lidu“).
Karel Marx vynašel výraz „nadhodnota“ (Mehrwert) jako odborný termín pro rozdíl mezi dvěma cenami: mezi hodnotou práce a mezi produktem práce - tj. hodnotou zboží. Podle Marxe měla pracovní síla, nutná pro společnost, takovou hodnotu, jakou mají ony výlohy spojené s její reprodukcí, to znamená poměrná část z úhrnné ceny práce, při níž je nutno za určitých sociálních podmínek zaměstnávat, vyučit a nést udržovací náklady jednoho či více dělníků, zaměstnaných při výrobě určitého zboží. Hodnotou zboží rozumí se úhrnné množství práce, které bylo za určitých sociálních podmínek nutné k vyrobení tohoto zboží. Marx učil, že všechny ekonomické hodnoty závisí na práci a musí být měřeny časovými jednotkami za práci, tj. „hodinami průměrného, nespecializovaného řemeslníka“.
Abychom předvedli Marxovu teorii o nadhodnotě a ukázali její klam, považujeme za nutné, abychom pojednali o teoriích hodnoty: klasické, marxistické a moderní „akademické“.
Začněme tedy Adamem Smithem, v jehož díle Bohatství národů nalézáme základy všech pozdějších teorií o hodnotě.
„Je třeba poznamenat, že výraz „hodnota“ má dva různé významy: někde vyjadřuje užitečnost určitého předmětu, jindy schopnost koupit za něj jiné zboží, kterou dává vlastnictví takového předmětu. První hodnota se může nazývat „hodnotou užitnou“, druhá „hodnotou směnnou“. Věci, které mají největší hodnotu užitnou, mají směnnou hodnotu často malou nebo nemají žádnou. A zase takové věci, které mají největší hodnotu směnnou, mají užitnou hodnotu často malou nebo nemají žádnou. Není nic užitečnějšího než voda, avšak sotva by se za ni dalo něco koupit, sotva by se dala za něco vyměnit. Diamant zase nemá skoro žádnou hodnotu užitnou, ale často se za něj dá získat veliké množství jiného zboží.“[1]
Z tohoto odstavce vysvítá, že Adam Smith považoval hodnotu za subjektivní úsudek o věcech, které někdo buď má nebo by chtěl mít. Hodnota podle tohoto stanoviska Adama Smitha není výrazem kvality zboží, ale soudem o jeho vhodnosti k uspokojování buď přímo jeho používáním nebo nepřímo jeho směnou na základě potřeb člověka, který ho oceňuje nebo z jehož hlediska je zboží oceňováno někým jiným, např. vybírá-li někdo dar pro někoho jiného, nebo když maloobchodník vybírá zboží nabízené velkoobchodníkem. Nedostatek zboží je významným činitelem při určení jeho ceny. Avšak Smith podává v následující kapitole ještě jiný výklad hodnoty:
„Každý člověk je bohatý nebo chudý podle toho, kolik si může dopřát věcí k životu nezbytných a život zpříjemňujících a kolik radovánek. Ale od té doby, co byla všude zavedena dělba práce, jen tuze málo těch věcí si může člověk pořídit svou vlastní prací. U daleko větší části z nich je odkázán na práci jiných lidí a sám bude bohatý nebo chudý podle toho, jaké množství práce si může zjednat nebo koupit. Pro člověka, který vlastní zboží, jež nechce sám spotřebovat, nýbrž směnit za jiné zboží, rovná se hodnota zboží množství práce, kterou mu toto zboží dovoluje koupit nebo zjednat. Skutečnou mírou směnné hodnoty každého zboží je tedy práce.
...Práce byla první cenou, prvními penězi, kterými kupující za všechno platil. Všechno bohatství na světě se původně kupovalo prací, nikoli zlatem nebo stříbrem. A jeho hodnota se pro ty, kdo je vlastní a chtějí je směnit za nějaké nové výrobky, přesně rovná množství práce, kterou si za ně mohou koupit nebo zjednat.“[2]
Čtenář může pozorovat, jak Smith upouští od subjektivního hodnocení výrobku a přikračuje k objektivnímu hodnocení „množství práce“ jako „přesné protihodnoty“ ceny zboží. A je tu ještě další krok k odchýlení od původní přesně vytčené definice hodnoty: výraz „směnná hodnota“, jak ji definuje Smith, je tak blízký výrazu „cena“, že tyto dva termíny jsou zdánlivě zaměnitelné. Leč Smith k tomu vzápětí dodává tento korigující výklad:
„Ale přestože skutečnou mírou směnné hodnoty každého zboží je práce, nebývá jeho hodnota podle ní obyčejně oceňována. Zjistit poměr mezi dvojím různým množstvím práce je často velmi těžké. Jenom podle času, který se strávil při dvou různých druzích práce, jej vždycky určit nelze. Musíme též brát ohled na to, jak je ta která práce těžká a kolik důmyslu muselo být na ni vynaloženo. V jednohodinové těžké práci může být obsaženo více námahy než v snadném zaměstnání dvouhodinovém. A koná-li člověk po dobu jedné hodiny řemeslo, jemuž se musel učit deset let, vynaloží třeba někdy více námahy, než koná-li obyčejnou, běžnou práci po dobu jednoho měsíce. Najít přesnou míru, ač již pro obtížnost práce nebo pro důmyslnost, není však nijak lehké. Když se směňují různé produkty různých druhů práce, stanoví se obyčejně pro obojí zboží jistá suma. To se však děje nikoli podle nějaké přesné míry, nýbrž handrkováním a smlouváním na trhu na základě jakéhosi hrubého porovnání, které, i když není přesné, pro běžné obchodování stačí.“[3]
Adam Smith byl ve své teorii o hodnotě zachráněn od doktrinářství silou svého zdravého rozumu. David Ricardo, druhý velký představitel klasické anglické školy, nebyl tak šťastný. Ačkoliv připouštěl na začátku svého pojednání Zásady politické ekonomie a zdanění (1817), že „majíc užitečnost, odvozuje zboží svou směnnou hodnotu ze dvou pramenů: ze vzácnosti a z množství práce, potřebné k jeho získání“[4] a ačkoliv Ricardo citoval nahoře uvedený odstavec Smithovy knihy a souhlasil s ním, přece jenom nehleděl na subjektivní zhodnocení statků a vybudoval svoji teorii pouze na objektivní skutečnosti: na množství práce, které je potřebné k výrobě dotyčných statků. Ricardo nemohl přehlédnout, jak abstraktní je jeho výraz „práce“ a jak jsou práce různorodé a fyzicky nesouměřitelné. Po této stránce projevil určité pochybnosti.
„Avšak mluvíme-li o práci jako základu vší hodnoty a o poměrném množství práce jako okolnosti, téměř výlučně určující poměrnou hodnotu statků, nesmí se mysliti, že nepřihlížím k různým jakostem práce a k nesnadnosti srovnání jednohodinové nebo jednodenní práce v jednom zaměstnání se stejným trváním práce v jiném zaměstnání. Ocenění, jehož se dostává různým jakostem práce, projevuje se brzy na trhu s přesností pro všechny praktické účely postačující, a jest hodně závislé na poměrné dovednosti pracovníka a intensitě vykonávané práce... Je-li denní práce pracujícího klenotníka hodnotnější než denní práce obyčejného pracovníka, jest již odedávna upravena a zařazena na své příslušné místo ve stupnici hodnoty.“[5]
Je zřejmé, že Ricardo vysvětluje hodnotu cenou: hodnota práce je ospravedlněna tržní cenou. Avšak tržní cena závisí na úsudku kupujících a prodávajících. Vysvětlovat hodnotu cenou je tedy jako zapřahat vůz před koně.
Skutečné posouzení hodnoty zboží, jak nabízeného, tak požadovaného, nezávisí na množství práce potřebné k vyrobení žádaného zboží. Moderní klobouky nebo šaty se skromnou výzdobou mají větší cenu, než drahocenné, avšak nemoderní šaty s nákladnou dekorací. Uhlokresba z ruky mistrovy více nadchne a má tudíž větší hodnotu než pracná olejomalba začínajícího diletanta. A jak vysvětlí „teorie práce“ hodnotu volných darů přírody (úrodná půda, stavební parcely), minerální prameny apod.?
V téže kapitole vysvětluje Ricardo hodnotu výrobních prostředků a hodnotu zboží pro spotřebitele takto:
„Předpokládáme-li, že zaměstnání společnosti se rozšířilo, že někteří opatřují loďky a potřeby pro rybolov, druzí osivo a prosté nástroje, jak se jich zpočátku užívalo v zemědělství, bude platit stále tatáž zásada, že směnná hodnota vyrobených statků bude v poměru k práci, vynaložené na jejich výrobu; a to ne pouze na jejich bezprostřední výrobu, nýbrž na ono všechno nářadí nebo stroje, jichž je zapotřebí, aby speciální práce, při které jich bylo použito, byla úspěšná... když například odhadujeme směnnou hodnotu punčoch, shledáme, že jejich hodnota ve srovnání s ostatními věcmi závisí na úhrnném množství práce, potřebné k jejich výrobě a uvedení jich na trh.“[6]
Je zřejmé, jak vysoce je Ricardovi „práce“ abstraktním pojmem, jak je toto kritérium neskutečné a jak mlhavé je také jeho označení „množství práce“.
Marx přijal Ricardovu teorii o práci a hodnotě a zdokonalil ji takto: hodnota zboží nezáleží na množství práce, která byla vynaložena na vyrobení zboží, ale na „nutném“ množství práce - tj. na takovém množství práce, které za daných sociálních podmínek (technika, právní řád, hospodářská organizace apod.) je nezbytně nutné vynaložit, aby dotyčné zboží bylo vyrobeno. Jestliže například neobratný dělník potřebuje dvě hodiny, aby vyrobil určitý výrobek, avšak školený dělník pouze jednu hodinu, a jestliže ten je s to vyrobit za určitou cenu tolik kusů, kolik je na něm požadováno, potom hodnota výrobku rovná se jednohodinové práci, poněvadž pro jeho vyrobení bylo zapotřebí pouze jedné hodiny. V tomto případě neškolený dělník nebyl k výrobě onoho zboží nutný.
Marx vybudoval teorii o nadhodnotě na své teorii o hodnotě práce. Vyšel z předpokladu, že práce v kapitalistickém systému je zbožím na „trhu práce“, které se prodává a kupuje jako každé jiné zboží. Její hodnota záleží tudíž na onom množství práce, která je nutná, aby byli v dostatečném počtu a na potřebné výši získáni, udržováni a odborně školeni dělníci. V kapitalistickém hospodářském řádu je námezdní dělník - ačkoliv podle zákona svobodný - nucen pracovat více hodin, než kolik jich postačí, aby tyto výlohy byly kryty. Součet těchto přesčasových pracovních hodin představuje nadhodnotu jeho práce. Tuto nadhodnotu si přivlastňuje kapitalistický zaměstnavatel jako vlastník výrobních prostředků. Tím - podle Marxe - kapitál vykořisťuje práci. Jedině práce může vynést více, jedině práce může produkovat nadhodnotu.
Marx přijal tedy Ricardovu myšlenku, že kapitál je nahromaděná práce a někdy užívá metafory „vykrystalizovaná práce“. Logickým důsledkem této teorie je, že zisky z výroby, kterou si přivlastní kapitalisté, náleží dělníkům. Avšak dělník ve skutečnosti obdrží pouze hodnotu své práce, tj. sociálně nezbytné výlohy, vzniklé získáním, vydržováním a odborným školením dělníků, zatímco jeho kapitalistický zaměstnavatel obdrží hodnotu výrobku, to znamená cenu všech těch hodin, které dělník byl nucen věnovat výrobě.
Marx si byl přirozeně vědom toho, že je nemožné položit znaménko rovnosti mezi jednohodinovou práci umělce - sochaře a jednohodinovou práci obyčejného dělníka. Nicméně trval na uplatnění určité časové jednotky jako měřítka pro množství práce. Tvrdil, že je možné vyjádřit hodnotu jednohodinové práce vysoce školeného dělníka několikerým znásobením hodinové práce dělníka neškoleného. Avšak to by byl zcela libovolný postup, vzdálený veškerému vědeckému hodnocení, kdybychom hodnotu umělcovy nebo lékařovy práce vyjádřili pouhým násobením např. nosičovy nebo lamačovy práce. Proto je jakákoliv časová jednotka sociálně nezbytné práce pojmem imaginárním.
Tzv. pracovní teorii hodnoty nevynašel Marx. „ V Marxově teorii hodnot není nic specificky marxistického. Novým je pouze způsob, jak ji používá, nikoliv teorie sama“ - napsal G. D. Cole.[7] Má pravdu! Marx převzal svoji teorii, jak stojí a leží, od Ricarda!
Ricardo připustil ve své odpovědi Malthusovi, že podle jeho (Ricardova) pojetí hodnota znamená „výrobní náklady“ včetně zisku.[8] Čtenář zajisté seznal, že Ricardo často užívá výrazu „hodnota“ místo „cena“, jak je v obchodním slangu běžné. A poněvadž zahrnuje do výrobních nákladů také zisk, pravděpodobně se domníval, že mezi „hodnotou“ a „cenou“ není rozdíl. My však dnes již v učebnicích nacházíme zjištění, že cena je „hodnota vyjádřená v penězích“, ačkoliv již i z krátké úvahy vysvítá, že cena je výsledkem jednání mezi kupujícím a prodávajícím, kteří se v posuzování hodnoty často velmi rozcházejí. Kupující oceňuje výše výrobek, který chce koupit, nežli obnos, který je na jeho zakoupení potřebný. Naproti tomu prodávající si cení obnos, který má přijmout, více, nežli výrobek sám. Kupní cena proto bývá kompromisem mezi rozdílnými „hodnotami“. Cena je objektivním faktem, který spočívá na subjektivním hodnocení zboží, jež se má dobrovolnou dohodou a v rámci zákonů směnit za peníze.
Výrobní náklady neurčují hodnotu zboží, i když akceptujeme Marxovu formuli o jejich sociální nezbytnosti. Americký národohospodář Henry C. Carey (1793-1879) zdůraznil skutečnost, že za výrobní náklady je nutno považovat pouze reprodukční náklady právě vyráběného zboží. Avšak i když spojíme obě tyto formule, shledáme jen, že sociálně nezbytné výrobní náklady reprodukce jsou koneckonců dolní hranicí ceny. (Neboť cena může nakrátko klesnout pod hranici reprodukčních výloh, dokonce i pod nulu, tj. platí-li vlastník za odstranění výrobku nebo vedlejších výrobků, jsou-li neprodejné. Jestliže by zastavení výroby zavinilo ještě větší ztráty - zajisté by se podnikatel rozhodl pokračovat ve výrobě i za tuto cenu.)
Marx napsal ve svém pojednání „Hodnota, cena a zisk“ (1865): „Místo konservativního motta: Řádnou denní mzdu za řádnou práci! měli by si dělníci na svůj prapor napsat revoluční heslo: Zrušte mzdový systém!“
To je ovšem revoluční heslo. Avšak jaký by byl po sociální revoluci skutečný vztah pracujících k oné autoritě, která bude disponovat výrobními prostředky a rozdělovat výrobky? Po „vyvlastnění vyvlastňovatelů“ všichni pracující se stanou námezdními dělníky univerzálního monopolistického trustu - tj. státu. Podmínky jejich zaměstnání by byly změněny k jejich neprospěchu, jak je možné vidět v Rusku. Tam stát jako podnikatel a zaměstnavatel je totožný se státem jako suverénním vládcem a může spojovat a používat hospodářských a politických opatření pro své hospodářské a politické cíle. Takový stát má tak blízko ke všemohoucnosti, jak jen lidské zařízení může mít, a jeho řadoví občané jsou zařazeni mezi otroky. Mzdový systém byl zrušen v tom smyslu, že se změnil v novou formu otroctví. Moderní otroci dostávají svoji mzdu v penězích, jejichž obnos je autoritativně určen a jejichž kupní síla závisí na libovolném rozhodnutí vlády.
Podobný osud, který stihl mzdový systém, byl Marxem a Engelsem předpovězen také státu: „po sociální revoluci stát zanikne“. Avšak poněvadž oba prorokovali, že veškerá hospodářská činnost bude řízena jednou sociální mocí, spojující hospodářskou a politickou moc, je jasné, že stát by „zanikl“ pouze tak, jak „zanikl“ mzdový systém - tj. pouhou změnou názvu. Mohl by být nazván „lidová demokracie“ nebo nějakým jiným pickwickovským názvem, vhodným pouze pro reklamu, ve skutečnosti by to byla nejhorší forma policejního státu s otrockým pracovním systémem, skutečný „otrocký stát“, jak jej nazval Hilaire Belloc.
Marxova teorie o nadhodnotě je založena na pracovní teorii hodnoty, jak jsme se o ní už zmínili, a je druhem tzv. teorie o objektivní hodnotě.
Marxova kniha, ve které rozvinul svoji teorii o nadhodnotě, tvoří první díl Kapitálu a byla uveřejněna v r. 1867. Několik let později byla vynalezena nová teorie o subjektivní hodnotě, a sice třemi národohospodáři na sobě nezávislými: v Anglii to byl W. Stanley Jevons: „Theory of Political Economy“ (1871), v Rakousku Carl Menger: „Grundsätze der Volkswirtschaftlehre“ (1871) a Léon Walras ve Švýcarech: „Elements d‘économie pure“ (1874—1877).
V základech vyjádřil tuto teorii již o století dříve Abbé Etienne Condillac ve své knize „Le Commerce et le Gouvernement considérés relativement l‘un a l‘autre“ (1776):
„Avšak jestliže cena věcí závisí na jejich nepostradatelnosti, potom je přirozené, že mocně pociťovaná potřeba dodává věcem větší cenu, zatímco méně intenzívně pociťovaná potřeba ji nezvyšuje. Cena stoupá s nedostatkem a hojnost ji zmenšuje. V případě přebytku může zmizet vůbec. Nadbytečné zboží bude bezcenné, nebude-li ho nikdo potřebovat.“[9]
Také Condillacova teorie, uveřejněná v témže roce jako Smithovo „Bohatství národů“, byla zapomenuta. Tentýž osud potkal německého národohospodáře H. H. Gossena, který také v roce 1853 předložil teorii o subjektivní hodnotě k diskusi. Když v letech 1870 byla teorie o subjektivní hodnotě třemi nahoře zmíněnými národohospodáři znovu oživena, našlo se hned mnoho dalších přívrženců. Dnes se k ní hlásí většina národohospodářů, vyjímaje ovšem ortodoxní marxisty.
Rozdíl mezi teoriemi o objektivní a subjektivní hodnotě může být srovnán s rozdílem mezi Ptolemaiovou teorií o rotaci Slunce okolo Země a teorií Koperníkovou o rotaci Země okolo Slunce. Podle Ricardovy a Marxovy teorie hodnota výrobku se rovná množství práce, která byla potřebná k jeho vyhotovení. Toto množství může být objektivně posouzeno -jak se Marx domnívá - podle počtu hodin, které k jeho vyhotovení potřeboval nikoliv školený, ale obyčejný dělník. Jinými slovy, hodnota výrobku je podmíněna jeho výrobcem, nebo výrobci. To je tzv. Ptolemaiova teorie o hodnotě. Podle opačné teorie o hodnotě zboží záleží na významu, který získání určitého zboží přikládá ten, kdo ho chce nabýt. Hodnota se tedy jeví jako subjektivní posouzení určité věci nebo události. Hodnota zboží není podmíněna ani prací, ani jinými výrobními náklady, nýbrž jenom úvahou osoby, která si ho z nějakého důvodu přeje nabýt. V nejširším slova smyslu můžeme tuto osobu nazvat spotřebitelem. Nikoliv výrobce, ale spotřebitel určuje, zdali a jakou cenu má nějaká věc. Domněnka, že výrobce určuje hodnotu, se podobá optickému klamu, že se Slunce točí okolo Země. Tato iluze byla kdysi axiomem učených astrologů a dogmatem mocné církve. Teorii o objektivní hodnotě se dostalo podobně důstojného uznání u učených marxistů a u mocné „ortodoxní“ církve Lenina a Stalina. Nevíra v tuto teorii byla jimi stíhána jako hloupý omyl a trestána jako smrtelný hřích. Nakonec však přece zvítězil Koperník.
[1] Adam Smith: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Praha, SNPL 1958, sv. 1, kniha I, str. 49-50
[2] Ibid., str.51
[3] Ibid., str. 52
[4] David Ricardo: Zásady politické ekonomie a zdaňování. Prometheus, Praha 1934, str.2
[5] Ibid., str. 10
[6] Ibid., str. 12-13
[7] C. D. Cole: Introduction to Everymans Library Edition of K. Marx, Capital, str. XXI
[8] Ricardo, op. cit., str. 27-30
[9] Cit. Ch. Gidem a Ch. Ristem: A History of Economic Doctrines. London: George G. Harrap and Co. Ltd. 1948, str.48