Krásná teorie,
ohyzdnou skutečností zabitá.
Thomas Huxley
Podle Marxe vyskytuje se v kapitalistickém systému třídní boj nejen mezi prací a kapitálem, ale ničivá válka se vede i uvnitř jednotlivých kapitalistických tříd.
Původní akumulace výrobních prostředků, tj. jejich získání vlastním úsilím bez najatých pracovníků, vyvolala mezi lidem nerovnost v bohatství podle jejich obratnosti, píle, hospodárnosti a štěstí. Někteří z nich mohli rozšířit své podnikání. Pokrok v technice a v organizování obchodu, podněcovaný snahou po snížení výrobních nákladů, vedl vzhledem ke konkurenci k hromadné výrobě. Malý řemeslník nemůže obstát proti konkurenci velkého továrníka, je nucen vzdát se zaměstnání a stát se zaměstnancem svého silnějšího konkurenta. Avšak i velký továrník je střídavě vystaven nemilosrdným útokům konkurenta ještě mocnějšího a zanedlouho i on se musí vzdát a přijmout podřadnější místo v konkurentově podniku. A tak dochází podle Marxe
„k přeměně soukromých a rozptýlených výrobních prostředků ve výrobní prostředky soustředěné, k přeměně mnoha trpasličích majetků do titánského majetku několika, k vyvlastnění půdy a prostředků životní potřeby a pracovního náčiní. Toto hrozné a bolestné vyvlastňování obyvatelstva tvoří předehru k dějinám kapitálu. Vyvlastnění přímých výrobců se provádí nemilosrdně vandalsky a z popudu nejhanebnější, nejnižší, nejubožejší a nejhnusnější vášně. Vlastníma rukama získané soukromé vlastnictví, ono soukromé vlastnictví, na které se musíme dívat jako na vlastnictví založené na splynutí izolovaného, individuálního a nezávislého dělníka s jeho pracovními možnostmi, je vystrnaděné kapitalistickým, soukromým vlastnictvím, které je udržované vyvlastněním práce jiných, avšak prací, která je - formálně - volná.“[1]
Několik řádků dále můžeme číst Marxovo proslulé proroctví o soumraku kapitalismu:
„Jeden kapitalista přivádí na mizinu mnoho svých kolegů - kapitalistů. Ruku v ruce s takovým soustřeďováním a ve spojení s vyvlastněním mnoha kapitalistů vyvíjí se družstevní forma pracovního procesu na vždy vyšší úroveň. Proto shledáváme stále vzrůstající tendenci k záměrnému aplikování vědy, aby se zlepšila technika. Půda je metodičtěji obdělávána. Pracovní náčiní dosahuje takových forem, že je použitelné jenom společným úsilím a společnou prací. Všichni lidé na světě jsou vpleteni do sítě světového trhu, a proto také kapitalistický systém směřuje čím dál tím více k nabytí mezinárodního charakteru. Mezitím, co postupně ubývá kapitalistických magnátů (kteří uchvacují a pro sebe monopolizují všechny výhody tohoto procesu), vzniká tomu odpovídající vzrůst masové chudoby, útlaku, zotročení, degenerace a vykořisťování. Avšak současně je tu stále mohutnější nenávist pracující třídy, která stále vzrůstá, je ukázněná, sjednocená a organizovaná právě takovým mechanismem, jakým kapitalisté mechanizují výrobu.
Kapitalistický monopol se stává poutem výrobních metod, které za kapitalismu kvetly. Centralizace výrobních prostředků a zespolečenštění práce dosahuje onoho bodu, kde se dokazuje jejich neslučitelnost s jejich kapitalistickou slupkou. Ta se trhá. Již soukromému vlastnictví zvoní umíráčkem. Vyvlastňovatelé jsou vyvlastňováni.“
***
Přeměna roztroušeného soukromého vlastnictví, spočívající na individuální práci, do vlastnictví kapitalistů je jistě zdlouhavějším, násilnějším a nesnadnějším procesem, nežli přeměna kapitalistického, soukromého vlastnictví (ve skutečnosti spočívajícím již na společenských výrobních metodách) do společného vlastnictví. V předcházejícím případě jsme dotčeni tím, že masa lidí je vyvlastněna několika uchvatiteli, v druhém případě tím, že několik uchvatitelů je vyvlastněno masou lidí.“[2]
Tento úsek Marxova Kapitálu je - nehledě na několik odstavců Komunistického manifestu - nejznámější částí jeho učení. Z tohoto úseku - obzvláště ale z posledního citovaného odstavce - může čtenář posoudit rozdíl mezi Marxovou naukou a Leninovou a Stalinovou praxí.
Všimněme si především, jak Marxova nauka o vývoji kapitalismu směrem k dějinně nutné sociální revoluci byla ve střední a západní Evropě jeho stoupenci pochopena a jak se projevily její důsledky.
Marxovi stoupenci věřili v pravdivost jeho doktríny o hnacích silách kapitalistického systému k ohromnému bohatství, hospodářské a politické moci na straně jedné a k hromadné chudobě a otroctví na straně druhé. Horlivě sledovali tempo tohoto vývoje a odmítali je zamezit anebo zmírnit. „Čím hůře, tím lépe!“ - to bylo heslo ortodoxních marxistů.[3] Tato víra přivedla německé sociální demokraty do opozice proti povinnému nemocenskému a úrazovému pojištění, které chtěl Bismarck zavést jako důkaz sociálního cítění dynastie a horních tříd, aby tak vzal vítr ze socialistických plachet. Marxističtí sociální demokraté se postavili proti Bismarckovu návrhu zákona v roce 1882 s tím, že by to oddálilo sociální revoluci, jelikož by se zmírnily zoufalé poměry proletariátu, a to by zmátlo jeho třídní uvědomění.[4]
Marxovi stoupenci obyčejně zdůrazňovali logickou stavbu jeho nauky. Nelze popřít, že Marxovy logické dedukce, pokud vycházejí z určitých premis, jsou přesvědčující. Avšak jeho premisy jsou neúplné, nesprávné, ukvapeně generalizované, a proto také jeho závěry jsou nesprávné.
Marx se domníval, že objevil přirozený zákon kapitalistického vývoje: tendenci ke koncentraci kapitálu a bídy, k centralizaci řízeného obchodu a veřejné administrativy, k zesílení třídního boje, jenž vrcholí v sociální revoluci s dějinně nutným závěrem: v beztřídní a v bezestátní společnosti. Tak dalece o Marxově logice. Nuže, jak je to s jeho premisami, s jeho sociálními fakty? Národohospodáři liberální školy popírají generální tendenci ke koncentraci kapitálu a ke vzrůstajícímu nedostatku práce. Tato doktrína byla nejdůkladněji vyvrácena skupinou marxistů, vedených Bernsteinem (1850-1932). Jeho kniha „Die Voraussetzungen des Sozialismus und die Aufgaben der Sozialdemokratie“ (vyšla 1894) je mezníkem ve vývoji socialismu v Evropě. Tato kniha ovšem vyvrací pouze druhý základní „objev“ Marxův, nezaobírá se totiž třídním bojem.
Bernstein dovozuje:
„Sociální poměry se nevyvinuly do tak prudkého kontrastu mezi životními situacemi a třídami, jak to líčí Marx v Manifestu. Nejen, že je to marné, ale je to také největší pošetilostí snažit se utajit to před sebou samým. Počet členů majetných tříd je dnes větší než dříve a nikoliv menší. Enormní vzrůst sociálního blahobytu tu není doprovázen klesajícím počtem velkých kapitalistů, ale rostoucím počtem kapitalistů všech stupňů. Střední vrstvy mění svůj charakter, avšak nemizí ze sociální stupnice.
Ani dnes se nedosáhne koncentrace výrobního průmyslu ve všech odvětvích se stejnou důkladností a rychlostí. Ve všech pokročilých zemích pozorujeme, že výsady kapitalistické buržoazie ustupují krok za krokem demokratickým institucím.
Avšak čím víc jsou politická opatření moderních národů demokratizována, tím více se zmenšuje potřeba a výhoda velkých politických katastrof. Marx, který lpí pevně na teorii katastrofálního vývoje, musí ze všech sil odolávat a bránit se nahoře popsané evoluci, což ovšem logičtí obránci této teorie již dříve činili.“[5]
Dodatkem ke své kritice Marxovy „katastrofální teorie“ Bernstein cituje názor Engelse, jak jej vyjádřil v posledním roce svého života (1895). Engels tehdy řekl, že sociální demokracii se bude daleko lépe dařit, bude-li používat zákonných a nikoliv nezákonných prostředků. Avšak zde Bernstein přehlédl jiné výroky Engelsovy o použití násilí. Gustav Mayer, jeho spolehlivý životopisec, říká, že „Engels vždy až do své smrti ujišťoval, že proletariát nemůže, kromě zcela výjimečných případů, uchopit se moci bez hrozných bojů.“[6]
Marxova nauka o postupném zbídačování dělníků v kapitalistických zemích je tak zřejmě falešná, že ortodoxní marxisté považovali za nutné ji uvést v soulad se skutečností. Bernstein cituje německého marxistu Cunowa, který takto „vysvětluje“ pravý smysl této teorie: situace dělníků snad je nyní lepší - porovnáme-li rostoucí rozdíl mezi materiální situací zaměstnavatelů a zaměstnanců na začátku kapitalistické éry a v dnešní době. Tento výklad Marxovy nauky je pokusem zakrýt jasný význam Marxových slov o postupném zbídačování, zotročování a rostoucím vykořisťování námezdních dělníků kapitalisty.
Avšak jestliže teorie o vzrůstající bídě dělníků v kapitalistickém systému je nesprávná - co se má říci o vzrůstání koncentrace kapitálu? Tu rozhodně nemůžeme dát zápornou odpověď. Je nesnadné předložit skutečná fakta ve spolehlivých číslech, jelikož vhodná statistická data ve většině zemí buď nejsou dosažitelná, nebo jsou kusá, vztahují se k různým časovým obdobím a jsou zpracována na rozličných principech.
Především dlužno ve všeobecnosti říci; že v některých odvětvích kapitalistického hospodářství je koncentrace kapitálu zcela zřejmá, avšak tato tendence má své hranice v „optimálním rozsahu“ dotyčného podniku. Některá odvětví nemohou být podnikána v malém měřítku - jako např. moderní ocelářství, doly, dráhy, pojišťování. Avšak v jiných odvětvích mají malé podniky - ve srovnání s podniky velkými - určité výhody.
Za druhé: tendence ke koncentraci kapitálu je provázena jeho rozptylem mezi majitele akcií a podílů.
Za třetí: sociální a politická moc kapitalismu nevzrůstá, poněvadž v demokratických zemích tvoří dělnictvo a ostatní zaměstnanci většinu voličů, kteří jsou organizováni v odborových svazech a různých jiných spolcích a stali se tak v hospodářském a politickém životě daleko mocnějším faktorem, než bylo za Marxova života.
Za čtvrté: způsob a stupeň zdaňování v demokratických zemích nejenže zmenšuje nerovnost mezi příjmy a majetkem a snižuje rychlost akumulace soukromého kapitálu, ale obrací mnoho z veřejných příjmů pro blaho dělníků a obyvatelstva. Marxův sklon k deduktivnímu usuzování svedl ho k mylnému závěru, že jestliže zde jde o tendenci k tvoření kapitálu, pak musí nutně být provázena tendencí ke koncentraci bídy. Avšak Bernstein zřejmě má pravdu, tvrdí-li, že střední vrstvy upevňují své postavení a nemizí z obrazu sociální společnosti. Ovšem sociální situace zaměstnanců, jejichž počet stále vzrůstá, je nyní daleko lepší, než hospodářská situace řemeslníků a malých obchodníků kdykoliv předtím. Skutečně je to zřejmý omyl, ztotožňujeme-li mohutnějící skupinu zaměstnanců moderních podniků s ubohým a bezmocným proletariátem. Marxovi zabránila jeho idea třídního boje a násilné revoluce utlačených a vykořisťovaných, aby uvážil fakta, která se hodí do jeho doktríny. Nepředvídal pokrok demokracie v politickém a hospodářském životě. Ve své „vědecké“ analýze sociálního vývoje lidstva neocenil skutečnost, že s vývojem vědy a techniky a se vzděláním lidu ve školách, četbou knih, časopisů, novin a jinými vzdělávacími a výchovnými prostředky se vyvine také sebedůvěra, sociální rozhled, touha po svobodě, po samosprávě, smysl pro organizaci a že všechno to vyvolá lidové hnutí a sociální organizace, které pomohly zlepšit hmotné poměry dělníků. Neočekával, že jejich podíl na politickém životě demokratických států mohl by vyvolat zákonné a administrativní opatření proti vykořisťování a útlaku. Marx předpokládal, že sociální revoluce a násilný převrat kapitalistického řádu vypukne v těch zemích, kde kapitalismus dosáhl největšího vývoje. Pro něj to byla Anglie a Německo. Engels přidal Spojené státy. Jiné země měly následovat podle stupně jejich vývoje.
Marx napsal ve svém prvním vydání Kapitálu (1867):
„Národy mohly a měly by se učit jeden od druhého. Když společnost objevila přirozené zákony, které regulují její hnutí (a konečným úkolem této knihy je objevit hospodářské zákony pohybu moderní společnosti), tak nemůže ani přeskočit přirozené vývojové fáze, ani je smést ze světa nařízeními. Avšak aspoň následující může přinejmenším udělat: zkrátit a zmenšit porodní bolesti.“
Marx očekával, že sociální revoluce začne v polovině devatenáctého století. Pozdrav, který Marx napsal v březnu 1850 pro Komunistickou ligu v Londýně, obsahuje toto proroctví: „Revoluce je neodvratná... Avšak v létě téhož roku přišel Marx, jak jeho životopisec sděluje, ke „zdrcujícímu názoru, že vyhlídky na revoluci v Evropě byly na neurčito odloženy“.[7] Důvodem tohoto odkladu bylo objevení zlata v Kalifornii a následující prudká konjunktura v hospodářském životě.
O sociální revoluci se vyskytují v rozsáhlé marxistické literatuře dvě hlavní témata: kdy je země zralá pro sociální revoluci a jak se má provést: fyzickým násilím nebo většinou hlasů v parlamentě?
Mezi marxisty se dokonce ani nediskutovalo o budoucí organizaci a uspořádání hospodářského života po sociální revoluci! (Dvě malá pojednání K. Kautského: „Den před revolucí“ a „Den po revoluci“ stěží zasluhují zmínky!) Lenin výslovně konstatoval šest měsíců po revoluci: „Když jsme převzali moc do svých rukou, věděli jsme, že nemáme připravený návod konkrétní reorganizace kapitalistického systému do socialistického... Nevím ani o jednom socialistovi, který by se byl tímto problémem zaobíral.“ A mluvě o výrobě a směně dodal: „O ničem takovém nebylo psáno ani v učebnicích bolševiků, ani menševiků.“[8] Avšak ani marxisté - a tím méně menševici - si nelámali těmito otázkami hlavu. Jak jsme již nahoře v Marxově Kapitálu četli, historickou úlohou kapitalistů bylo centralizovat a organizovat výrobu, zbídačit pracující a povzbudit je k uspořádání otázky vlastnictví, aby potom pokračovali pod diktaturou proletariátu. Pouze utopisté přemýšleli o budoucím socialistickém systému. „Vědečtí“ marxisté se těmto fantastům vysmívali, lpěli na svém objevu o historicky nezbytném vývoji do revoluce a domnívali se, že jejich úkolem je nekonečné analyzování kapitalistického řádu - jako kdyby analýza kapitalismu byla již socialismem. Ve skutečnosti odmítali přijmout jakoukoliv jinou koncepci socialismu. Prof. I. Tugan-Baranovskij, marxista, měl pravdu, když napsal, že Marx byl teoretikem kapitalismu, nikoliv však socialismu.
Co se týče zralosti pro sociální revoluci, shodovali se až do října 1917 všichni marxisté v tom, že pouze ta země je zralá, která vyvinula podniky velkých rozměrů, především v průmyslu. Kautský, znalec marxismu, napsal v r. 1918: „Zajisté, že bez určitého stupně hromadné výroby není socialismus možný.“ A dále: „Je proletariát dostatečně silný a inteligentní, aby převzal řízení? To jest: má dosti síly a schopností, aby přenesl demokracii z politiky do hospodářského života?“ Kautský popírá, že je možné tuto otázku zodpovědět, protože odpověď na ni závisí na mnoha podmínkách. Rozluštění, které dává, je spíše pythické:
„S určitostí lze říci pouze toto: proletariát vzrůstá nepřetržitě a to číselně v síle, inteligenci a blíží se stále k okamžiku, kdy dosáhne zralosti. Ovšem nelze dopředu usoudit, kdy tento okamžik přijde. Nelze s určitostí říci, že ten okamžik již nastává, jestliže proletariát vytvoří v národě většinu a jestliže národ ve své většině projeví vůli k socialismu. Na druhé straně ovšem možno s určitostí předpokládat, že národ ještě není zralý pro socialismus, pokud jeho většina pociťuje nepřátelství vůči socialismu a zcela ho odmítá.“[9]
Tato slova K. Kautského nám připomínají přísloví, že pouze ta revoluce je správná, která se podaří.
Lenin má jiné mínění o zralosti pro revoluci. Především věřil, že revoluce v Rusku musí být antifeudální. Sociální revoluce by měla nastat později, až příslušné stadium bude pro ni připraveno politickou revolucí. Podle Leninova názoru Rusko by nemohlo začít s revolučním útokem na kapitalismus dříve, než s ním začne Evropa.
Lenin změnil svůj názor v r. 1917. Když se vrátil do Ruska ze svého exilu, viděl, že státní moc vypadla z rukou carových a že „ležela na ulici“ a že buržoazní většina v ruském parlamentě (Duma) nebyla s to se jí chopit a použít ji. Tehdy se rozhodl přikročit k sociální revoluci ihned! Odmítl provést jakékoliv reformy parlamentní cestou a nastolil diktaturu proletariátu. V r. 1919 řekl Arthurovi Ransomovi:
„Určitě v Anglii by byla revoluce daleko nesnadnější. Vaše mocné duchovenstvo, obchodnické vrstvy by se jí protivily, dokud by dělníci nezlomili jejich odpor. Rusko bylo opravdu jediná země, ve které mohla revoluce začít. A my jsme ještě neprošli našimi těžkostmi s rolnictvem.“[10]
Ihned po Říjnové revoluci vznikly mezi bolševickými vůdci ostré diskuse o „možnostech socialismu v jedné zemi“ - nový aspekt zralosti pro socialismus. Někteří věřili v možnost socialismu v jedné zemi (např. Bucharin a Rykov), jiní to zamítali (např. Trockij, Zinověv a Kameněv). Lenin očekával revoluci na Západě, avšak byl proti tomu, aby se „revoluce přenášela na bodácích do zahraničí“. Nicméně v r. 1919 doporučoval, aby se přes Polsko poslala pomoc německým revolucionářům. Stalin na počátku souhlasil s Leninem, že bez Evropy nemůže mít revoluce v Rusku úspěch. Avšak po Leninově smrti Stalin změnil svůj názor, trval na nezávislosti ruské revoluce a nařídil postupovat podle pětiletého plánu. Rjazanov, znalec marxismu, zesměšňoval Stalinovu politiku jako „národní komunismus“, avšak ta byla až do roku 1945 oficiální generální linií strany. Od té doby Sověty obnovily, nebo lépe řečeno, zesílily svou bývalou politiku „vyvážení revoluce“. Neučinily tak vždy na hrotech bajonetů, avšak vpašovávaly ji jako kontraband, či ji vyvážely pod falešnými nálepkami a prohlášeními, zatímco bajonety měly v dohledu. A nyní připravují ve svých arzenálech a laboratořích ještě daleko účinnější argumenty.
Názorová různost o způsobu provedení sociální revoluce vyvolala mezi marxisty hluboký rozkol. Jedna skupina si vykládá Marxovu nauku o sociální revoluci tak, že základní změna sociálního řádu má být provedena demokratickými prostředky - tj. že proletariát se má snažit dosáhnout parlamentní většiny a potom ústavní cestou uzákonit kýžené změny v sociálních institucích. Druhá skupina odmítá tuto cestu jako pomalou, svízelnou a bezvýhlednou vůči mocné buržoazii. Podle jejího mínění jedině násilná eliminace buržoazie je cestou slibující úspěch.
Obě tyto skupiny se obracejí na Marxe o podporu svých názorů. Demokratičtí marxisté si osvojují nauku o třídním boji a sociální revoluci, avšak tvrdí, že Marx buď používal těchto výrazů pouze obrazně - nikoliv popisování násilného postupu, ale myslel tím zkrátka radikální změnu sociálních podmínek po porážce buržoazie -‚ anebo že demokratická metoda slibuje v moderních státech lepší a trvalejší výsledky než násilí, což Marx a Engels sami o Anglii připouštěli.
Nedemokratičtí marxisté protestují proti takovému výkladu Marxových spisů, které - podle nich - jsou v tomto bodě jasné. V Komunistickém manifestu na konci druhé kapitoly čteme tato slova: „To se může ovšem stát nejprve jenom despotickými zásahy do vlastnického práva a do buržoazních výrobních vztahů...“[11] A na konci Manifestu čteme:
„Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů může být dosaženo jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se třesou panující třídy před komunistickou revolucí! Proletáři nemají v ní co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celého světa.
Proletáři všech zemí, spojte se!“[12]
Kdokoliv čte bez předsudků Manifest a pozdější výroky Marxovy, musí uznat, že Marx neočekával, že dějinně nutné zrušení kapitalismu nastane demokratickými prostředky.
Kautský a jiní demokratičtí marxisté se snažili vykládat revoluční odstavce Manifestu ve světle pozdějších výroků Marxových. Oba tito autoři napsali totiž v úvodu k německému vydání Manifestu (1872) tato pozoruhodná slova:
„Třebaže se poměry za posledních dvacet pět let značně změnily, jsou všeobecné zásady, rozvinuté v tomto Manifestu, celkem také dnes ještě naprosto správné. Tu a tam bylo by třeba něco poopravit. Praktické uplatnění těchto zásad, jak prohlašuje sám Manifest, bude všude a vždy záviset na historicky daných okolnostech, a proto se nepřikládá revolučním opatřením, navrhovaným na konci II. oddílu, naprosto žádný samostatný význam. Dnes by tento odstavec zněl po mnoha stránkách jinak. Vzhledem k nesmírnému rozvoji velkého průmyslu za posledních dvacet pět let a s ním rostoucí stranické organizaci dělnické třídy, vzhledem k praktickým zkušenostem nejprve z únorové revoluce a ještě mnohem více z Pařížské komuny, kde měl proletariát poprvé v rukou dva měsíce politickou moc, je dnes tento program místy zastaralý.“[13]
Podívejme se blíže na tento program. Na konci II. oddílu Manifestu napsali Marx a Engels, že v sociální revoluci budou nezbytné „despotické zásahy do vlastnického práva a do buržoazních výrobních vztahů.“
„Tato opatření budou arciť podle různých zemí různá. V nejpokročilejších zemích může však být téměř všeobecně použito těchto opatření:
- Vyvlastnění pozemkového vlastnictví a použití pozemkové renty na výdaje státu.
- Vysoká vzestupná daň.
- Zrušení dědického práva.
- Konfiskace majetku všech emigrantů a rebelů.
- Soustředění úvěru v rukou státu prostřednictvím národní banky se státním kapitálem a výhradním monopolem
- Soustředění veškeré dopravy v rukou státu.
- Rozmnožení národních továren, výrobních nástrojů, obdělání a zúrodnění pozemků podle obecného plánu.
- Stejná pracovní povinnost pro všechny, zřízení průmyslových armád, zejména pro zemědělství.
- Spojení zemědělství s průmyslem, úsilí o postupné odstranění protikladu mezi městy a venkovem.
- Veřejná a bezplatná výchova všech dětí. Odstranění tovární práce dětí v její dnešní podobě. Spojení výchovy s materiální výrobou atd.“[14]
Marx a Engels neustanovují výslovně, co by v tomto krátkém návodu pro revoluci „mělo dnes jinak zníti“ (a to již v r. 1872!), ani co je zastaralé. Marx zemřel r. 1883. V předmluvě k prvému anglickému překladu Kapitálu (1886) Engels citoval Marxův názor, že „Anglie je jedinou zemí, kde nevyhnutelná sociální revoluce mohla by být uskutečněna zcela mírovými a legálními prostředky“‚ avšak podle Engelse „Marx nikdy neopomenul dodat, že stěží lze očekávat, že by se vládnoucí třídy v Anglii pokořily bez revoluce“.
Nechť se čtenář pokouší uhádnout, co tím Marx skutečně mínil: dojde v Anglii ke změně pokojnou a zákonnou cestou, nebo tam dojde k revoluci shora, ne-li zdola?
Marx neoslabil svoji revoluční doktrínu ve své prudce zamítavé[15] „Kritice Gothajského programu“ (1875):[16] „Mezi kapitalistickým a komunistickým společenským zřízením leží perioda revoluční přeměny z jednoho systému do druhého. To odpovídá politicky přechodné periodě, která nemůže být ničím jiným, než diktaturou proletariátu.“ H. W. Landler, americký socialista, když ocitoval tato slova, poznamenal: „Od té doby byly již legiony výkladů tohoto odstavce.“[17]
Nejprudší srážka o výklad Marxovy nauky o sociální revoluci vypukla 10. listopadu 1918 mezi Kautským a Leninem. Kautský vykládal Marxovy výroky ve prospěch demokratického vývoje a parlamentárních metod sociálních reforem. Lenin věnoval na vyvrácení tohoto názoru veliké pojednání „Proletářská revoluce a renegát Kautský“, ve kterém nejenže oponoval Kautského interpretaci Marxovy teorie, že není doložena textem, ale zcela v duchu Marxových způsobů mu vyčinil, že je „renegát, zrádce, Jidáš, patolízal buržoazie, opovrženíhodný darebák, hlupák, ignorantský venkovan“.[18] Podle Leninova názoru je „proletářská demokracie milionkrát demokratičtější, nežli jakákoliv buržoazní demokracie. A sovětská vláda je milionkrát demokratičtější, nežli nejdemokratičtější buržoazní republika.“[19]
Kautského pokus představit Marxe jako demokrata nemohl mít úspěch, ale musel selhat. Marx nebyl demokrat.[20] Jednou z příčin neúspěchu evropských sociálně demokratických stran v jejich politice proti světové hospodářské krizi v letech 1929-1936 a jmenovitě proti názoru bolševismu bylo, že lpěly na marxistických revolučních heslech, avšak v politické praxi zvolily cestu demokratickou. „Sociální revoluce“ a „Diktatura proletariátu“ jsou velmi dobrá hesla pro agitaci, nesmějí se však brát doslova. Pouze Lenin to myslel věcně:
„Diktatura je vláda založená přímo na síle a žádnými zákony neomezená. Revoluční diktatura proletariátu je vláda nabytá a udržovaná násilím proletariátu proti buržoazii, je to vláda, která není omezena žádnými zákony.“[21]
Kautský si ve svém pojednání, narážeje na Kritika Gothajského programu, stěžoval, že Marx bohužel opomněl blíže uvést, jak si tuto diktaturu představuje.[22]
Pro Lenina byla diktatura proletariátu nejsnadnější vládní formou, poněvadž v hospodářském životě Ruska nebyl kapitál koncentrován v takovém stupni, o kterém Marx tvrdil, že musí být, aby sociální revoluce mohla nastat. Poměry v Rusku neodpovídaly Marxově teorii. Ruští kapitalisté se zřejmě opozdili v koncentrování kapitálu a v organizování produkce takovým způsobem, aby vítěznému proletariátu pouze zbývalo „uspořádat otázku vlastnictví“. A poněvadž fakta jsou méně pružná než teorie, Lenin změnil teorii a rozhodl se ji vykořistit pro cíle proticarského revolučního hnutí a zvrátit sociální řád ve své zaostalé zemi. Zvláštní kapitola této knihy bude věnována teoriím, které Lenin vynašel, a taktice, které použil, aby rozvířil revoluci s tak dalekosáhlými důsledky, a to nejen v Rusku.
Lenin ihned po Říjnové revoluci razil heslo: „Plnou parou vpřed k socialismu!“Avšak co si počít s takovou metaforou? Trockij ji přeložil do obyčejné řeči: „Musíme experimentovat!“ A skutečně se také experimentovalo! Bolševičtí „národohospodářští odborníci“ diskutovali zrušení peněz. Nejenom kapitalisté byli likvidováni, ale na mnoha místech také kapitál - tj. stroje byly zničeny, továrny vypáleny, banky vykradeny atd. „Vykořisťovatelé byli vykořistěni“ - ne zcela marxistickým způsobem. Někteří integrální bolševici zrušili manželství jakožto buržoazní instituci a zaváděli „volnou lásku“, kterou později Lenin tak vehementně odmítal. Bolševici nikdy netrpěli nedostatkem vhodných teorií. Například ohromná inflace, která v prvních letech po revoluci nastala a která byla zaviněna trvalým úpadkem produkce a potřebou peněz pro státní administrativu, byla vysvětlována a hájena jako geniální způsob, jak zničit kapitál, tj. peněžní moc kapitalistů. Ve skutečnosti však inflace přinesla jen anulaci dluhů, chaos v cenách, příjmech a daních, zavedla výměnu zboží, hromadění a ukrývání zboží, podkopala důvěru v systém a ochromila celý hospodářský život Ruska.
Marx myslel – a Lenin před říjnem 1917 tomu věřil -‚ že revoluce, jakmile jednou začne, bude lehce ukončena. Ve skutečnosti se ukázalo, že - aspoň pokud se Lenina týče - bylo tomu právě naopak. Ani Marx ani Lenin neměli žádné zkušenosti v organizování obchodu nebo administrativy. Tím lze vysvětlit jejich podcenění úkolů a obtíží spojených se sociální revolucí a jejich opominutí předvídat nežádoucí, avšak pravděpodobné důsledky různých opatření.
Marxovo nedocenění těchto úkolů si lze vysvětlit jeho chybnou teorií, že revoluce nevznikne dříve, dokud kapitalisté nezorganizují soustředěné hospodářství. Když Lenin započal revoluci, byl si dobře vědom toho, že této koncentrace nebylo ještě dosaženo. Nezačal svoji revoluci v době, kdy se její čas naplnil podle Marxovy teorie. Jeho pokusy na živém těle „Máťušky Rossie“ byly fanatickými pokusy o uskutečnění nejasné představy o beztřídní a bezestátní společnosti. Lenin a jeho stoupenci byli tak strůjci nevýslovného utrpení ruského národa.
Kde jsou hraníce mezi omylem a zločinem?
[1] Marx, op. cit., str. 845. Nezní-li tato slova jako zvěst o vyhubení nebo likvidaci kulaků a malých podnikatelů v Rusku a v satelitních státech po bolševické revoluci?
[2] Ibid., str. 846-847
[3] Engels psal r. 1890 Schlüterovi v Americe: „Willie (Vilém II.) vyhrožuje zrušením všeobecného volebního práva - nic lepšího nemohlo by se nám stát! Jak věci stojí, spějeme dosti rychle buď ke světové válce, nebo ke světově revoluci, nebo k obojímu. Mayer, op.cit., str. 297. Marx ve své Kritice Gothajského programu (1875) napsal: Úplný zákaz práce dětí je naprosto neslučitelný s existencí těžkého průmyslu a je tudíž prázdným, zbožným přáním. Kdyby jeho zavedení bylo možné, bylo by to zpátečnictví, poněvadž nesmlouvavou úpravou pracovní doby podle věku a jinými preventivními opatřeními na ochranu dětí se stává včasné sloučení produktivní práce s instrukcemi jedním z nejmocnějších prostředků pro zrušení dnešní společnosti.“ The Gotha Program. New York: New York Labour News, 1945, str.54
[4] Tomu zcela odpovídá způsob Leninova myšlení, jak ukazuje tato epizoda: „Začátkem roku 1892 byla samarská gubernie zachvácena hladomorem a když se mužici hrnuli za chlebem do města, ustavil se občanský výbor, aby pomáhal hladovějícím.“ Avšak Lenin zaujal nečekané stanovisko: „Hladomor je přímým důsledkem zvláštního sociálního řádu. Pokud tento řád existuje, je hlad nevyhnutelný. Může být zrušen jedině tenkrát, zruší-li se současný společenský řád. Poněvadž to je nevyhnutelné, vykonává hladomor funkci pokrokovou. Lze tedy pochopit přání tzv. společnosti, aby se přispělo na pomoc hladovějícím a zmírnil se jejich osud. Hladomor hrozí vyvoláním vážných výtržností a - není vyloučeno - i rozvrácením celého buržoazního řádu. Psychologicky vzato, toto povídání o pomoci hladovějícím není ničím jiným, než pouhým výrazem sentimentality, sladké jako sacharin, tak charakteristické pro naši inteligenci. Shub, op. cit., str. 25. Tenkráte bylo Leninovi 22 let.
[5] E. Bernstein: Evolutionary Socialism, a Criticism and Affirmation. London, Independent Labour Party, 1909, str. XI. a XII.
[6] Mayer, op. cit., str. 304
[7] Rühle,op.cit., str. 172
[8] Citováno dle E H. Carra: The Soviet Impact on the Western World. New York: Macmillan, 1947, str.23
[9] K. Kautsky: Die Diktatur des Proletariats. Wien, Ignaz Brand und Co., 1918, str. 12. V předmluvě k prvému vydání Kapitálu čteme: „Německo trpí nejenom rozvojem kapitalistické výroby, ale také zaostáváním tohoto vývoje“.
[10] Williams, op. cit., str. 169. Ransome napsal: „Lenin byl naprosto přesvědčen, že Anglie byla na pokraji revoluce a mým námitkám se vysmíval.“ Ibid., str. 168. Lenin řekl: „My máme přísloví, že člověk může mít tyfus, i když ještě stojí na nohách. Nuže, Anglie, Francie a Itálie tu nemoc již dostaly. Anglie se vám může zdát nedotčenou, ale ten mikrob v ní je.“ Ibid., str. 182
[11] K. Marx, B. Engels: op. cit., str.45
[12] Ibid., str. 61
[13] Ibid., str. 7-8
[14] Ibid., str. 45-46
[15] Rühle, op. cit., str. 363
[16] Dvě skupiny německých socialistů (stoupenci Lassalla a Eisenašští) přijaly na sjezdu v Gothě 1875 kompromisní program a založily Německou sociálně demokratickou stranu dělníků.
[17] Harsy W. Laidler Social Economic Movements. New York: Thomas Y. Crowell Co., 1945, str. 157
[18] Collected Works of V. I. Lenin (1945), XXIII, str. 347-436
[19] Ibid., str. 356
[20] Harold napsal ve svém eseji o Marxovi: „V Marxově myšlení není místa pro nějaký demokratický systém. Revoluce potírá protirevoluci a vláda teroru vede k triumfu. Svoboda se zavrhuje jako pouhý buržoazní ideál, který brání proletariátu, aby dosáhl svého cíle. Marx zřejmě opovrhoval demokracií. To byl buržoazní vynález, který nemá nic společného s realitou a který je dobrý jen na klamání národů“. lntroductory Study to Communist Manifesto, New York: League for Industrial Democracy, 1933, str. 19-39.
[21] Collected Works of V. I. Lenin (1945), XXIII, str. 354
[22] Kautský, op. cit., str.20