Není nic, o čem by se lidi nedali přesvědčit a to buď strachem, nebo
nadějí.
Vauvenargues
Jestliže uvážíme Marxovu metafyzickou filozofii dějin, jeho nepodložené generalizování sociálního vývoje, jeho zastaralou teorii o nadhodnotě, jeho mylné politické předpovědi, které nebraly zřetel na pokrok demokracie, uvážíme-li to vše, můžeme se plným právem ptát: jak mohlo takové učení zapůsobit na milióny dělníků a na tisíce vzdělaných lidí?
Jednou z často uváděných možných příčin toho je, že Marx, Engels a jejich žáci předestřeli křiklavá zla kapitalismu, vysvětlili zdánlivě jejich příčiny a popularizovali jejich nápravu strhujícími hesly.
Avšak podobně, i když ne tak náruživě, kritizovali již předtím sociální zlo jiní sociální reformátoři, jako Owen, Saint-Simon a Fourier, aniž by dosáhli takového úspěchu jako Marx. Hnutí, k nímž dali podnět, byla chabá a neměla dlouhého trvání. Rozhodně Marxova kritika nemůže být pokládána za hlavní důvod jeho vlivu na masy, a musíme tudíž po něm pátrat někde jinde. Před Marxem socialismus znamenal systém úspěšné výroby, spravedlivé distribuce a zdravé spotřeby. Socialistický řád měl být založen na dobrovolné spolupráci a zaveden demokratickými parlamenty. Za hnací sily sociálního pokroku se považovaly ideje svobody, rovnosti, bratrství a spravedlnosti.
Marx a Engels vnesli do výrazu „socialismus“ nový smysl. Podle nich dějiny až dosud existující společností jsou dějinami třídního boje“ a socialismus je vědomé podílení se proletariátu a jeho spojenců (tj. dezertérů buržoazní třídy) na neúprosném, „historicky nevyhnutelném“ boji proti třídě kapitalistů. Třídní boj předpokládá na straně proletariátu „třídní uvědomění“ a za mohutný úspěch vděčí marxismus s největší pravděpodobností metodám, kterými Marx naočkoval námezdním dělníkům průmyslových států svojí třídní myšlenku.
Marx a Engels byli mezi těmi, kteří si první uvědomili sociální význam skutečnosti, že námezdní status továrních dělníků se nemění po celý život. Převážná většina zaměstnanců v moderním průmyslu má málo naděje, že by se někdy mohla stát nezávislým zaměstnavatelem. Tato naděje byla jak útěchou pro středověké učně a tovaryše v cechách, tak i motivem k organizování jejích dočasných zájmů coby námezdních dělníků. Dělníci v moderním průmyslu ale cítí, že musí zůstat zaměstnanci po celý života že zlepšení jejích životních podmínek závisí více na akcí velké organizace, než na jejich individuálním úsilí. Poznání této skutečnosti posiluje pocit solidarity. To lze pozorovat všude, kde osud jednotlivce závisí na činnosti druhých: jako u vojáků v bitvě, námořníků na moři, horníků v dolech. Odborářství v průmyslu se zakládá na hospodářské skutečnosti a na jejím psychologickém odrazu. Účelem odborářství je zlepšení pracovních a životních podmínek členů - námezdních dělníků v kapitalistickém systému - a nikoliv jejich přetvoření podle nějaké teorie.
Jsou-li hospodářské podmínky v zemi příznivé, síla odborů závisí na počtu členů v poměru k celkovému počtu dělníkův daném oboru a na významu druhu práce těchto členů vzhledem k celonárodnímu nebo místnímu hospodářství. Poněvadž vysoce kvalifikovaní dělníci nemohou být jen tak lehce nahrazeni méně kvalifikovanými dělníky, jejích pozice je za stejných podmínek silnější. Jestliže prakticky všichni dělníci vyškolení v určitém druhu práce jsou členy odborů, mají odbory monopol v zaopatřování práce. Proto organizátoři odborů touží potom, aby získali každého dělníka, pracujícího v jejich oboru. Moderní průmyslový dělník chápe tudíž důvod pokynu: dělníci, spojte se! Toto odborářské heslo zní velmi podobně jako pověstné.zakončení Komunistického manifestu: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Není divu, že mnozí dělníci si osvojili nauku o třídním boji pouze jako jiný aspekt odborářského hnutí.
Avšak členové odborového hnutí nevěří v „historicky nezbytné“ postupné ochuzování námezdních dělníků. Tuto nauku zcela vyvrátil úspěch jejich organizace. Vůdcové velkých odborů musejí sledovat nejen hlavní hospodářskou situaci, ale i situaci ve zvláštních odvětvích jejich odborů a musejí se také současně zaobírat konkrétními případy skutečného obchodního života. Takto získávají pochopení pro problémy řízení. Jsou si velmi dobře vědomi toho, že zlepšení pracovních podmínek znamená více, než pouze vyřídit vlastnickou otázku násilnou revolucí.
Poněvadž hospodářská filozofie se zcela liší od Marxovy nauky, marxisté se dívají na odboráře svrchu jako na „hmotaře“, přesto však spatřují v odborech úrodnou půdu pro svou teorii třídního boje.[1] To, že největší část továrních dělníků si uvědomuje svoji doživotní pozici zaměstnance a že mají pocit solidarity, jestliže se podílejí na odborech - to si marxisté vykládají jako první krok k třídnímu uvědomění. Úplného třídního uvědomění dosáhnou pouze ti, kdož „pochopili historickou úlohu proletariátu“ - zrušení kapitalismu sociální revolucí.[2]
Marxismus, budiž podotknuto, se rozšířil pouze v nedemokratických státech, nebo v zemích s neúspěšnou demokratickou vládou, anebo si ho osvojily ony sociální skupiny nebo jednotlivci, kteří ztratili víru v demokracii. Pro imperialistické Německo, carské Rusko, zautokratizovanou Čínu byl marxismus, více než pro jiné země, přijatelný. Angličtí dělníci, až na nepatrné výjimky, marxismus neuvítali. To velice zklamalo Marxe a Engelse, kteří žili v Anglii 34, respektive 46 let. Velmi přispělo k jejich nespokojenosti, že ruský překlad „Kapitálu“ vyšel o několik let dříve nežli anglický. Ve Spojených státech je marxismus činitelem bezvýznamným, ačkoliv - nebo právě proto - odborářství je zde velmi silné a jeho význam vzrůstá. Marxismus a demokracie jsou neslučitelné: kde je demokracie úspěšným vládním systémem - marxismus nemůže zvítězit. Kde marxismus vítězí -demokracie neexistuje!
Úhrnem: prvou příčinou marxistického vlivu na dělníky bylo to, že do jejich uvědomění si vlastního životního postavení námezdního dělníka a do mravního postoje solidarity byla naočkována nauka o třídním boji. Autokracie a neúspěšné demokracie jsou příznivou půdou pro marxismus.
Jinou příčinou úspěšnosti (ale i úpadku) marxismu je negativní rys Marxovy nauky, jestliže uvážíme bojovnost jejího programu. Marx učil, že - až se naplní čas - kapitalismus se zhroutí sociální revoluci, která je nevyhnutelná. Vývoj kapitalismu - soustřeďování kapitálu a zbídačování námezdních dělníků -je nezávislé na vůli lidí a den sociální revoluce nepřijde dříve, pokud hospodářský systém nedozraje, aby ho proletariát převzal. A právě proto ani Marx, ani jeho stoupenci neměli plán pro „den po revoluci“. Marxova nauka je ve skutečnosti antikapitalismem, a nikoliv socialismem.
V politických kampaních se často negativní program ukázal být přitažlivějším než pozitivní. Lidé se sdružují ochotněji v hnutí „proti“ nějaké institucí nebo osobě, než „pro“ něco nebo někoho. Avšak po „vítězství“ nad „obecným“ nepřítelem vyvolává obyčejně nedostatek pozitivního programu vážný rozkol mezi bývalými spojenci.[3]
Marx shodně se svou teorií třídního boje prohlásil proletářské hnutí za křižáckou výpravu proti kapitalismu. Zúčastnit se jí vyžadovalo důvěru, odvahu, tvrdost, loajálnost a poslušnost vůdcům, nikoliv však mnoho rozumu, vzdělání a kritického ducha. Chce-li někdo zbourat dům, nepotřebuje k tornu zedníky, tesaře, instalatéry a malíře. Svalnatý muž to může vykonat sám.
Tento negativní charakter Marxovy nauky se přiměřeně kryje s jeho teorií třídního boje a s jeho očekáváním, že dělnictvo dobude sociální revolucí vítězství a vyřídí vlastnickou otázku. „Mnoho vojáků“ - to je to jediné, čeho je třeba. Skutečně, marxisté se tužili a organizovali politické strany a vychovávali své členy. Žádný sociální reformátor nežádal od svých stoupenců tak málo duševní práce, jako Marx a Lenin. Věř a poslouchej, avšak „nefilozofuj!“ „Učiníš-li tak, dostaneš za to špatnou známku!“
Jak se tok sobě dobře hodí: „osvobození dělnické třídy musí být vydobyto jí samotnou,“ napsal Marx. Ve skutečnosti to byla inteligence, která v každé zemi započala marxistické hnutí! Marx sám byl doktor filozofie a Engels pruský důstojníka úspěšný obchodník, Lenin byl advokát a politický publicista, Stalin byl teolog a politický organizátor, Mao Ce Tung knihovník s univerzitním vzděláním atd. Vůdcové však obsadili méně důležité pozice ve straně dělníky, jsouce si dobře vědomí, že prostý dělník, je poddajnější, lehkověrnější, poslušnější a ovladatelnější než kritičtí intelektuálové, kteří kladou otázky, táži se po důvodech a nejsou ochotni věřit v neomylnost svých vůdců, a odmítají proto slepou poslušnost. Trockij vyprávěl, že Lenin ostře protestoval, když viděl seznam bolševických kandidátů do ustavujícího parlamentu. Namítal, že „je tu příliš mnoho pochybných intelektuálů a příliš málo spolehlivých dělníků“. Trockij dodal: „ z pětadvaceti kandidátů bylo později třináct potrestáno nebo po smrti zavrženo.“[4]
Skutečně válečné ovzduší marxistického hnutí je zásadně nepřátelské nezávislému myšlení a vice versa, intelektuálové způsobili mnoho roztržek v marxistických stranách. Základní omyl nauky o třídním bojí zplodil mnoho osudných důsledků: nesnášenlivost, uplatňování válečného práva proti dezertérům, renegátům, zrádcům - jak byli označeni kritikové a opozičníci uvnitř strany. Byli více nenáviděni než třídní nepřátelé a podle toho bylo také s nimi naloženo!
A třetí příčinou marxistického úspěchu u mas bylo marxistické líčení ideje spravedlnosti jako ideje pomsty. Po této stránce prostí marxisté vyjadřují smysl Marxova učení lépe, než vzdělaní marxisté jsou ochotni přiznat. A právě proto je nejvýše důležité, Jak byl Marx ve skutečnosti chápán“.
Jak již bylo prokázáno v kapitole I (Třídní boj), Marx odmítal použít mravní důvody jak proti kapitalismu, tak pro komunismus. Jeho teorie byla vybudována na myšlence dějinné nezbytností nebo nevyhnutelnosti zhroucení kapitalismu jako vykořisťovatelského systému, obsahuje v sobě pojem sociální spravedlnosti. Označení „vykořisťování“ nepopisuje pouze ekonomickou skutečnost, ale znamená také morální posouzení této skutečností jako takové. Avšak Marx nejenže nikdy nediskutoval o problému spravedlnosti, on si z ní dokonce při každé zmínce dělal posměch. Učil, že proletáře přivede do komunistického hnuti jejich třídní uvědomění a že se k nim připojí část buržoazních ideologů, kteří dosáhli takové výše, že teoreticky pochopili historické hnutí v jeho celistvosti“.
Taková byla Marxova teorie. Avšak skutečnost byla zcela jiná. Necháme-li stranou kariéristy a oportunisty, můžeme říci, že převládající většina členů různých socialistických skupin - marxistické strany nevyjímaje - se připojila k marxistickému hnutí ze všech jiných důvodů, kromě „teoretického pochopení historického hnutí jako celku“. Mnozí byli vedeni přáním, aby si polepšili své vlastní postavení spravedlivějším přidělením úloha odměn, což by pro ně bylo výhodnější. Avšak mnozí se připojili k socialistickému hnutí bez takové naděje, uvědomujíce si, že musejí přinést oběti, jestliže současný sociální systém má být změněn buď revolucí nebo jinými dalekosáhlými reformami.
Marx tyto skutečnosti ignoroval, avšak jeho stoupenci, jejichž úlohou bylo získávat nové členy, si byli dobře vědomi toho, že stěží někoho získají, budou-li hlásat teorii historické nezbytnosti. Pohleďme, jak se jim podařilo spojit marxistickou „vědu“ s nemarxistickým „básněním“.
„Jediný předpoklad, z kterého sociálně demokratická věda vychází, je předpoklad technické revoluce, jejíž počátek Marx viděl a jejíž pokračováni prožíváme. Za předpokladu, že její pokrok je přirozený, jsme si vědomi toho, že kolektivistická tendence musí zvládnout bídu. Toto zvládnutí musí vyplynout z přirozené nutnosti a nikoliv z přání, nechť je jakkoliv silné.
Proto přesvědčeni o budoucností kolektivismu - kterým se lišíme od jiných socialistických stran - náleží k našemu nejjistějšímu vlastnictví je to železná podstata našeho duševního pokladu. Proto musíme korigovat vztah k idealistickým motivům, které nikterak nezamítáme. Právě tak jako sociálně demokratická věda se nedovolává morálních idejí svobody, rovnosti a bratrství, omezujíc se pouze na vědecký důkaz hospodářské nezbytnosti kolektivizace, tak - bez jakýchkoliv rozpaků - socialistický básníka politický řečník, který nezamýšlí rozsévat vědomosti, ale zanítit mysl těch, kdo nemysli vědecky, položí požadavek: chopte se starých zbrani věčných práv, která - nezcizitelná - visí vysoko. To neučiní žádnou škodu naši politice právě proto, ženíme, že za těmito vlajkami idealistických přání jsou připravena těžká děla nabitá vědecky prokázanou nutností?“[5]
Marx se nadarmo snažil, aby obešel morální výsledky sociálních problémů, a když tak učinil, sám sobě protiřečil. I když přijmeme jeho formulaci třídního boje jako pokus buržoazie dále se udržet a pokus proletariátu zničit vykořisťování člověka člověkem, nemůžeme to vysvětlit jinak než v pojmech mravních cílů a principů, ledaže bychom popisovali vztah mezi lidmi: zaměstnavateli - zaměstnanci, věřiteli - dlužníky, prodavači - kupci, jako poměr vlků k ovcím, anebo jako vzájemný vztah dvou smeček vlků, kde se jeden snaží pohltit druhého.
Ve skutečností Marx a jeho přívrženci se nemohli obejít bez spravedlnosti a dopad marxismu na masy nebyl vyvolán Marxovým zřeknutím se morálního výsledku třídního boje, ale způsobem, jak si Marx a jeho stoupenci ujasnili tento morální závěr. Přednesli sociální spravedlnost jako pomstu, a aby zajistili vítězství proletariátu v třídním boji, vyvolali a podnítili třídní nenávist.
Pojem chudoby zřídka znamená absolutní nedostatek prostředků na zachování existence, daleko spíše relativní touhu po takových prostředcích ve srovnáni s lepší situací druhých lidí. Této nejasnosti v chápání chudoby použili vědečtí marxisté k obraně Marxovy teorie o rostoucím zbídačování. Nemohou popřít, že v pokrokových kapitalistických státech je dnešní životní standard pracujících vyšší než za Marxova života a že po této stránce zbídačování nemůže být prokázáno, avšak trvají dále na tom, že rozdíl mezi životní úrovní buržoazie a proletariátu se zvětšuje. Tvrdí, že dochází k relativnímu zbídačování a že Marxovo proroctví se osvědčuje. Avšak jediným účelem tohoto výkladu je pouze snaha „zachovat si tvář“. Marx skutečně věřil ve zbídačování dělníků.[6]
Obecný lid nedbal tohoto geniálního výkladu rostoucího zbídačování, o kterém bylo tvrzeno, že bude postupovat, zatímco jejich životní úroveň ve skutečnosti stoupala. Viděli zřejmé rozdíly bohatství a příjmů mezi „mít“ a „nemít“ a nebyli překvapeni Marxovou teorií vykořisťování nemajetných těmi, kdo vlastní výrobní prostředky. Osvojili si tuto teorii jako novodobou formu vroucí víry ve slova proroka, že Bůh zavrhuje ty, „kdož zahanbuji tváře chudých“[7] Avšak přehlédli rozdíl v tom, že Izaiáš mířil na bohaté a hrozil jim Boží spravedlností. Nicméně Marx měl na mysli proletariát, odmítal znova a znova měřítko spravedlnosti pro jejich požadavky a zakládal svoji filozofii dějin na teorii třídního boje a svojí politiku na třídní nenávistí. Zpupně odmítal víru ve „starou bohyni Svobody, Rovnosti a Bratrství“.
V marxistickém „vědeckém socialismu“ se nevyskytuje problém „spravedlivého podílu“- tj. spravedlivá cena, spravedlivá mzda, spravedlivá úroková míra, spravedlivé nájemné, spravedlivá pojistná prémie. Jenom se žádá „více“. Podle Marxovy teorie o nadhodnotě žádá buržoazní kapitalista vždy více - tolik, kolik je možné, aniž by se staral o to, co je po právu a co ne. Proč by se měli proletáři o to starat? Také oni musejí žádat víc. Je to boj, třídní válka, a nikoliv soudní rozepře. Na síle záleží, nikoliv na spravedlnosti. Marx se domníval, že spravedlnost, právě tak jako každá mravní idea, byla pouze třídní představou. Jaký druh spravedlnosti by měl být vzýván: bohyně buržoazie, nebo proletariátu? V dnešních politických názorech byl princip spravedlnosti posunut do popředí a vedoucí principy francouzské revoluce „Volnost, Rovnost, Bratrství“ byly - řekněme - vymazány.
Evropští liberálové v polovině devatenáctého století zdůraznili jako vládnoucí princip sociálního života svobodu v každém ohledu: hospodářském, politickém, vědeckém, náboženském, filozofickém a uměleckém. To byla doba „laissez faire“. Brzo byly zřejmé důsledky této jednostrannosti. Zatímco v Americe všeobecná rovnost sociálních podmínek, obzvláště snadný přístup k půdě, vedl k rychlému rozvoji země a rapidnímu vzrůstu obyvatelstva,[8] v Evropě vedla k hospodářskému vykořisťování nerovnost sociálních podmínek, která byla jednak dědictvím po feudalismu, jednak byla nově vytvořena industrializací. Svoboda několika znamenala otroctví mnohých.
Aby se omezila svoboda několika a dostalo sejí mnohým, vzniklo v zemích západní a střední Evropy hnutí za rovnost. Směřovalo k politickým, právě tak jako k hospodářským reformám, rozšíření volebního práva, zrušení feudálních privilegií, reformám výchovy atd.
Princip rovnosti byl již přijat v náboženství jako zásada rovnosti před Bohem a v právním systému jako zásada rovnosti před zákonem. V Deklaraci nezávislostí byla prohlášena rovnost všech lidí jako samozřejmost. „Považujeme za samozřejmou pravdu, že všichni lidé byli stvořeni jako sobě rovni; že byli nadáni stvořitelem určitými nezadatelnými právy; k nim patří život, svoboda a právo na štěstí.“ Idea rovnosti byla vyhlášena za jeden ze základních principů demokracie: „Nechť každý platí za jednoho a nikdo za víc!“ V několika oblastech společenského života už byla přijata zásada rovnosti ve sféře dobrovolného odříkání a ohledů na jedince, např. progresívním zdaňováním, různými formami podpor a stipendií. Aristoteles řekl: „Zacházet stejným způsobem s lidmi, kteří nejsou stejní, znamená zacházet s nimi nestejně.“ Abychom pochopili vliv marxismu na lidi, musíme si povšimnout, jak Marx a jeho stoupenci využili lidské touhy po rovnosti.
Je všeobecně známo, že - diskutujeme-li o svobodě - je třeba stanovit určité meze, má-li se předejít neukázněnosti. Tyto meze jsou dány mravními zákony, jejichž podstata je obsažena ve „zlaté zásadě“ (Evang. Mat. VII, 12): „Svoboda podle zákona“.Takto přijatá míra a stupeň svobody může být nazvána svobodou skutečnou, rozumnou. Nuže, co říci o rovnosti? Znamená uniformitu? Což pověst o athénském mytologickém hrdinovi Theseovi, jenž potrestal loupežníka Prokrusta, není vyvrácením mechanického stavění na stejnou úroveň?[9]
Skutečně, rovnost podléhá zkoušce rozumu nebo spravedlnosti. Majetková rovnost není myslitelná, nejen protože by netrvala ani dvacet čtyři hodiny, kdyby se mohla uskutečnit, ale protože největší počet statků je nedělitelný. Někteří sociální reformátoři doporučovali rovnost příjmů. Lenin se o to pokusil podle experimentu Pařížské komuny 1871 a rozdíl mezi mzdou školeného a neškoleného dělníka téměř zmizel. Výsledky byly tak žalostné, že Stalin v r. 1931 prohlásil nivelizaci mzdy za protirevoluční činnost a zavedl systém mzdové škály s takovými rozdíly v příjmech, že v Sovětském svazu jsou v průmyslu a ve veřejné administrativě větší platové rozdíly, než v kapitalistických zemích. (Tedy nikoliv úroveň platů je v Sovětském svazu vyšší, ale rozdíl mezi mzdami!)
Lenin znevažoval jednu z mnoha funkcí dělníkova platu: je to nejen odměna za vykonanou práci, ale popud do budoucna k většímu úsilí. Stalin však dokonce používal mzdy jako knuty, aby dosáhl vzestupu výkonnosti dělníků a aby je podřídil režimu.
Požadavek rovnosti nespočívá na matematickém propočtu, ale spíše na etickém a psychologickém základě. Rovnost, právě tak jako svoboda, musí být spravedlivá a rozumná. Jestliže požadavek rovnosti není podporován spravedlivostí, zůstává pouze závist a chamtivost. A to je to, co marxismus ponechal z rovnosti poté, co Marx zavrhl „víru v božstvo Svobody, Rovnosti a Spravedlnosti“.
Netřeba se o tom zmiňovat, že zásluhou technického pokroku, hospodářské organizace a také vzdělání jsou a budou mzdy podstatně zvyšovány, nejen nominálně, ale i reálně. To znamená zvyšování životní úrovně, nikoliv zbídačování, jak marxisté věřili. Proto žádat „více“ bude se v mnoha případech rovnat žádat „jen podíl“. Nicméně nutno si povšimnout rozdílu těchto dvou požadavků, které nejsou totožné.
K ilustraci: brzo po první světové válce prohlásil vůdce německých horníků v Československu: „My, horníci, žádáme zvýšení mezd. Ceny uhlí nás nezajímají.“ (Horníci totiž dostávali kromě mzdy ještě určité množství uhlí.) Dnes by se žádný odborářský vůdce neodvážil toto říci, ani autor tohoto výroku, kdyby ještě žil. Námezdní dělníci v průmyslových zemích jsou si dobře vědomi důležitosti mzdy jakožto položky pro určování výrobních nákladů. Poněvadž mzdy jsou pouze jednou položkou figurující ve výrobních nákladech, nemusí jejich zvýšení - např. o deset procent - způsobit úměrné desetiprocentní zvýšení ceny výrobků. Avšak jelikož mnohé výrobky jsou nezbytné jako výrobní prostředky nebo jako součástky jiných výrobků, mohou jejich vyšší ceny vyvolat zvýšení cen v jiných výrobních odvětvích, v dopravě, v obchodování, ve veřejné správě, ledaže by to vyrovnal pokrok technické a obchodní organizace. Takové prvé zvýšení mzdy může znamenat zdraženi různého zboží, které dělnicí musejí kupovat. A proto dnešní horníci mají na ceně uhlí právě takový zájem, jako dělníci v ocelárnách na ceně ocelí a jako jiní občané, výrobci, konsumenti, daňoví poplatníci. Ve všeobecnosti souvisí problém řádné mzdy s problémem správné ceny. Nést zodpovědnost za mzdovou úroveň znamená nést zodpovědnost za cenovou úroveň.
Neúměrnost příjmů je problém morální, právě tak jako hospodářský. Jeho rozřešení, vždy relativní a dočasné, závisí na všech sociálních důsledcích jak okamžité, tak i předvídané výše příjmů. Pohyb hladiny cen nahoru a dolů zobrazuje změny v kupní hodnotě peněz. Pravděpodobně to byl H. G. Wells, kdo objevil záhady stabilní měny: „Jednou v budoucnosti lidé přijdou na to, že zdravá měna a sociální spravedlnost jsou dva výrazy pro totéž.“
Kdyby závist a chamtivost nějak souvisela s výkonem spravedlnosti, byl by pravděpodobně trest projevem pomsty. Chamtivý a pomstychtivý vidí spravedlnost v obrácení daného stavu naruby. Francouzský historik zaznamenal, že Pařížané několik měsíců před Velkou revolucí volali na promenádě na šlechtice: „Dnes se vy vozíte v kočáře a my chodíme v blátě. Avšak nebude to dlouho trvat a vy budete chodit v blátě a my se budeme vozit v kočáře.“[10]
Marx a Lenin řekli, že stát v kapitalismu znamená diktaturu nad proletariátem. Avšak sociální revoluce to převrátí v diktaturu proletariátu nad buržoazií.
Tento pud po pomstě nahrazuje Marxovi smysl pro spravedlnost, který se moralisté a političtí reformátoři všech dob snažili zapálit v myslích lidstva. Aby tento pud podnítili, neváhali marxisté, obzvláště bolševici, vzbuzovat nenávist proti třídnímu nepříteli uvnitř i vně země. Snažili se vštípit zášť a žízeň po pomstě dokonce i do dětských srdcí v mládežnických organizacích, jako Pionýr a Komsomol.
Filozofie třídního boje svedla Marxe a jeho stoupence, aby oživili zastaralou a odloženou ideu kolektivní zodpovědnosti skupin (rodiny, rodu, sousedů, sdružení) za zločin spáchaný některým členem. Ruští bolševici a jejich imitátoři v satelitních státech trestali ve svém třídním boji příbuzné a přátele, známé a sousedy třídního nepřítele, obzvláště když se mu podařilo uprchnout. Obnovili instituci rukojmích a zničili celé vesnice pro „zločin“ spáchaný jedním nebo několika málo z jejich obyvatel. Marxova idea třídního boje pronikla do myšlení a cítění komunistických třídních bojovníků.[11]
Ačkoliv Marx a jeho bolševičtí učedníci založili svojí teorii a politiku na závisti, zášti a pomstě, odmítajíce ideu spravedlnosti jako důvod pro své cíle, nemůže být dopad marxismu a bolševismu na masy, právě tak jako na vzdělané čestné jednotlivce jinak vysvětlen, než jako vliv principu spravedlnosti.
Od nepaměti byla spravedlnost považována za nadlidskou mocnost. Byla buď skutečně zbožněna jako zvláštní božstvo, jako Nemesis u Řeků nebo jako symbol Boha v monoteistických náboženstvích. Božská spravedlnost se považovala za poslední slovo dějin, neboť lidé byli pouze nástrojem této nadlidské mocnosti. V tomto pojetí jeví se marxistická „dějinná nutnost“ jako „mravní nezbytnost“, jak také ovládla od pradávna mysl dnešních lidi. Víra moudřejší části lidstva, že pravda zvítězí a víra lepší části lidstva, že spravedlnost zvítězí, jsou dvě vyznání víry téhož stupně jako stálá inspirace pro pracující a bojující muže.
Masy, které vstoupily do marxistických politických stran, nebyly získány materialistickým výkladem dějin, ale tím, že Marx působivě zjednodušil příčiny chudoby a její nápravu.
V postoji lidí k chudobě a bohatství je mnoho sebeklamu, pověry, pokrytectví a iluzí. Thorstein Veblen si zaslouží naše uznání za to, jak to vysvětlil ve svém díle „Teorie zahálčivé třídy“ (Theory of the Leisure Class).
Často slyšíme přísloví: „bohatství nečiní člověka šťastným“. P. J. Proudhon k němu dodal: „…ale chudoba také ne!“ Nepochybně bohatý muž bývá šťastnější, jestliže i druhé okolnosti jsou mu příznivé. Chudoba tvoří pro většinu lidí takové trpké životní podmínky, že je zcela nepravděpodobné, že by ji někdo přijal nebo snášel dobrovolně. (Výjimky, jako asketové, bohémové, stoikové, jsou zanedbatelné.) Nedobrovolná chudoba je zaviněna obyčejně okolnostmi, které se vymykají kontrole chudého člověka. Jeho chudoba může být způsobena činností nebo událostmi mimolidského charakteru (klima, neúrodná půda, zlá úroda, neštěstí) nebo osobním postižením (vlastní lenivost, nedostatek zručnosti) nebo činností jiných lidí (lichváři, lupiči) nebo společenskou organizací (nedostatek hospodářské svobody, omezená posloupnost dědická, zdanění).
Pokud se lidský faktor může uplatnit, vzrůstá otázka mravní zodpovědnosti. Zdá se být všeobecným zaslepením, že člověk pokládá svůj vlastní blahobyt za zasloužený, blahobyt těch druhých však nikoliv. Podobně člověk je náchylný považovat cenu, kterou má platit, za nespravedlivě vysokou, kdežto cenu, kterou má obdržet, za nepřiměřeně nízkou. Mnozí lidé se zcela vážně domnívají, že chudoba - těch druhých ovšem - je pouze výsledkem nedostatku vlastního úsilí, obratnosti, hospodárnosti nebo štěstí. Vidí pouze jednotlivé případy a podmínky chudoby, zevšeobecňují je a ignorují sociální příčiny nedostatku. Lidé, kteří takto myslí, jsou ochotni připustit některé společenské příčiny chudoby, avšak jen tenkráte, jestliže oni sami nebo jejich děti nemohou, přes veškeré úsilí, schopnost, zručnost a počestnost najít zaměstnání, jak se často stalo během světové hospodářské krize ve 30. letech.
Marx si zjednodušil vysvětlení chudoby především tím, že veškerou vinu přičetl společenským příčinám. Za druhé prohlášením, že příčinou dělníkovy chudoby je soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Marxova náprava byla tedy velmi jednoduchá: zrušení tohoto soukromého vlastnictví! Tato nauka zbavuje jednotlivce zodpovědnosti a slibuje snadnou úlevu ode všech hospodářských těžkostí změnou politických a hospodářských institucí buržoazních států a soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Marx nikdy neuvažoval o možnosti - a konečně i o pravděpodobnosti - vykořisťování dělnictva za státního vlastnictví výrobních prostředků a za státně monopolizované výroby a distribuce, podporované diktátorskou mocí státní byrokracie. Předmarxističtí socialisté (např. Owen, Fourier) dychtili po odstranění chudoby pozdvihnutím proletariátu na úroveň buržoazie. Marxovi a Engelsovi sloužili tito „buržoazní socialisté“ za terč výsměchu. Marx hlásal odstranění buržoazie jejím shozením dolů na úroveň proletariátu. Jeho stoupenci vypudili nebo zlikvidovali buržoazii ve městě i na venkově - všude, kde přišli k moci. Usilovali o stát proletariátu a skutečně vytvořili zproletarizované státy.
Před Marxem viděli socialisté podstatu sociálního zla - a obzvláště příčinu chudoby -v chybné organizaci lidského úsilí a uvažovali o nových způsobech spolupráce a distribuce příjmů. Pravděpodobně pod vlivem tehdejšího liberalismu očekávali nejvíce od dobrovolných sdružení, tj. Owenovy komuny, Fourierovy phalanstères. Když Owen požadoval zákon zakazující dětem pracovat a omezení pracovní doby dospělých, apeloval na humanismus a patriotické city mocných.
Naproti tomu Marx nevzbuzoval naději na změnu pracovních podmínek ani zásluhou dobrovolného sdružování, ani cestou humanistického smýšlení buržoazních parlamentů. Apeloval na masy, aby vyhrály třídní boj, což považoval za jediný prostředek, jak zlepšit životní podmínky námezdních dělníků. Ve skutečnosti Marx svým Komunistickým manifestem nastolil v hospodářském životě to, co později nazval Ortega y Gasset „revoltou mas“.
Marxovo dovolávání se mas je zajisté důsledkem jeho třídní filozofie, současně ale také velmi účinnou taktikou. Souhlasí s přesvědčením valné části zaměstnanců ve vysoce průmyslových zemích, že jejich pozice námezdních dělníků je v současném hospodářském systému doživotní a že zlepšení jejích podmínek záleží více na sjednocené akcí velkých organizací, než na jejich vlastním usilování. Sjednocená akce dělnických organizací by si měla vzít za cil revoluční zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků jako jedinou cestu k odstranění nedobrovolné chudoby, vyvlastnění a politického útlaku.
Pro mnohé marxisty bylo velkým zklamáním, když shledali, že v Sovětském svazu zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků a zrušení soukromých podniků nepřineslo kýžené osvobození práce, nýbrž na místě toho nové zotročení mas nemilosrdnou skupinou fanatiků, kteří podvodem a násilím sloučili ve svých rukách hospodářské monopoly a politickou a vojenskou moc. Marx problém chudoby nerozřešil - dokonce se ani o to nesnažil. Jeho „vědecký objev“ zákona kapitalistického vývoje ho vedl k víře, že pokračující zbídačování pracujícího lidu je dějinně nutnou cestou, která jedině vede k zahájení éry socialismu. A proto heslem ortodoxních, vzdělaných marxistů, kterým se utěšovali, bylo: „čím hůře - tím lépe“. Prostí marxisté se spokojili se slibem „koláče na nebi“. Avšak ani na sovětském nebi se koláče pro prosté marxisty nenašly.
Richard Crossmann napsal v úvodu ke knize „Bůh, který zklamal“, jež je zpovědí šesti bývalých komunistů, kteří buď přestali být komunisty nebo s nimi přestali sympatizovat, toto:
„Skutečně jediným článkem, který spojoval šest těchto zcela rozdílných osobností, je, že všichni tito mužové -po mučivém duševním boji - zvolili komunismus, poněvadž ztratili víru v demokracii a byli ochotni obětovat „buržoazní svobody“, aby porazili fašismus. Jejich konverze ve skutečnosti pramenila ze zoufalství nad hodnotami Západu... Když se Gide a Koestler stali komunisty v době, kdy cítili, že německá a francouzská demokracie je prohnilá a propadne fašismu, mýlili se tolik? Určitá hodnota této knihy spočívá vtom, že tak nepříjemně vyvolává naše vzpomínky. A připomíná ono hrozné osamoceni, které zažili ti předčasní antifašisté, muži a ženy, kteří pochopili fašismus a bojovali proti němu í dříve, než se to stalo módou. Toto osamocení bylo to, co otevřelo jejich mysl volání komunismu.[12]
Crossmannova diagnóza snad je správná v jednotlivých případech, kde kultivovaní lidé jsou šokováni despotismem a krutostí fašistů a nacistů. Avšak z hlediska sociologického a historického byl fašismus důsledkem komunismu a nikoliv jeho příčinou.
Ti intelektuálové, kteří si s nadšením osvojili v letech 1917-1921 komunismus, viděli vněm jedině alternativu kapitalismu a nikoliv fašismus. To je správné, že politickou formou evropského a amerického kapitalismu byla demokracie, avšak tito demokraté nebyli demokracií zklamáni. Právě naopak: dva z nich bránili demokracii ve španělské válce a čtyři ostatní vyjádřili svůj odpor proti komunistické diktatuře menšiny nad převažující většinou. Těchto šest autorů a pravděpodobně většina intelektuálů, kteří se stali členy komunistické strany nebo jejími stoupenci, byli pobouřeni neschopností kapitalismu vyřešit problémy civilizovaných států a mezinárodní spolupráce bezprostředně po prvé světové válce, obzvláště během světové hospodářské krize. Nepřisuzovali sociální zla demokracii, ale kapitalistickému systému. Mnozí z nich zanechali komunismu, když Stalin učinil v r. 1939 smlouvu s vrahy německé demokracie. Avšak někteří z nich nezanechali víry v Marxovu nauku, že v soukromém vlastnictví výrobních prostředků je kořen sociálního zla a že jeho zrušení nebo znárodnění je základní podmínkou sociálního pokroku. Byli velmi zklamáni, když zjistili, že komunistická léčba je horší, než choroba samotná. Mnozí z nich - zdá se - věřili, že lék „vyvlastnit vyvlastňovatele“ je správný, jenže by měl být podáván na lžíci a nikoliv na Stalinově meči. Nemohli se oprostit od omylů Marxova myšlení.
Tito mužové podlehli zpupnému tvrzení Marxe, Engelse a jejich stoupenců, že marxismus je jediným vědeckým postojem, který může nahradit kapitalismus. Až později objevili teror. André Gide byl hluboce otřesen poměry v afrických koloniích. Neméně tak byl otřesen poměry v Sovětském svazu. Napřed byl antikapitalistou a potom antikomunistou.
Avšak co Gide a ti druzí -jako on - představovali? Snad se to dá vyjádřit jedním slovem: humanitu!
„Já bych nechtěl, aby i jen mně samotnému se dostalo štěstí, já bych chtěl přispět, aby i druhým se ho dostalo... Štěstí spočívá vtom, učiníme-li i druhé šťastnými,“[13] napsal Gide svému příteli. Gide se po svém návratu ze Sovětského svazu r. 1936 nijak netajil tím, že ztratil víru v komunismus:
„Odstranění kapitalismu nepřineslo sovětským dělníkům svobodu - je důležité, aby proletariát v zahraničí si to plně uvědomil. Je ovšem pravda, že už dlouho nejsou vykořisťováni kapitalistickými akcionáři,jsou však přesto vykořisťováni a sice tak zvrhlým, rafinovaným a pokřiveným způsobem, že ani nevědí, koho mají obviňovat.
Většina z nich žije pod úrovní chudoby a jejich nuzné mzdy umožňují privilegovaným dělníkům - ohebným přitakávačům - aby se jejich mzdové sáčky nadouvaly. Člověk nemůže být neotřesen lhostejností a servilností podřízených.“[14]
Humanistický postoj Gideův je typický pro tzv. komunistické idealisty, obzvláště mezi inteligencí. Avšak není to nic jiného, nežli toužebné, ale nutné přání všeobecného blaha, ovšem bez vážného úsilí především zjistit současné nesnáze a za druhé najít a aplikovat žádoucí vhodné prostředky, jak zlepšit sociální podmínky. Většina z nich by uznala, že ten, kdo se chce stát lékařem, musí studovat anatomii, fyziologii atd. a potom několikaletou klinickou praxí získat žádoucí zkušenost. Avšak mnozí neuznávají, že chtějí-li léčit nějaké sociální neduhy, musí napřed studovat sociální „anatomii a fyziologii“ a získat prací nějakou „klinickou zkušenost“ - dobrovolně i povinně - v lidské součinnosti (tj. v různých sdruženích, soukromých obchodech, veřejné administrativě). Mohou být velcí umělci, jako André Gide nebo velcí učenci jako Fréderic Joliot-Curie, ale ve vědě národohospodářské mohou být analfabety.[15]
Předcházející analýza marxistického dědictví naznačuje cestu, kterou by se měla ubírat politika, zakládající se na této nauce.
Máme před sebou tři zásadní momenty jejího působení:
K prvému bodu: Tato skutečnost je velmi dobře známa a její důsledky v demokratických zemích byly zcela odlišné od toho, co Marx očekával, díky nedostatku jeho představivosti a víry v demokracii. Uvědomění si doživotnosti svého postavení větší částí zaměstnanců vedlo ke vzniku odborářského hnutí, které se stalo důležitou hospodářskou institucí. Jeho pole působnosti je ještě dnes úzké. Je ohraničeno vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Odborářské hnuti však musí získat širší pole působnosti a být zodpovědnější za stav hospodářských podmínek země. Doživotní stav dělníků nemusí znamenat doživotní chudobu, jak učil Marx. Naopak, dnešní životní standard největší části vyučených průmyslových dělníků v pokročilých zemích je vyšší, než byl životní standard malých, samostatných řemeslníků kdykoliv předtím. Vzrůstá nová, střední třída soukromých i veřejných zaměstnanců vedle střední třídy obchodníků a profesionálů.
K druhému bodu: Nedostatečnost Marxova negativního postoje ke kapitalismu a Leninova politika boření se projevila v Sovětském svazu hned první den po revoluci. Lenin příliš pozdě poznal, že zbořit znamená nahradit staré něčím novým, lepším řádem. Ale protože měl břitký smysl pro aktuální problémy, neváhal zanechat Marxovy sterilní doktríny a učinil tah, který pravděpodobně v zemi se zastaralým agrárním systémem rozhodl boj o moc: „dal“ půdu rolníkům.
Vítězství nad marxismem vyžaduje pozitivní opatření k nápravě zjištěných závad současného sociálního systému. Tento úkol není tak lehký, jak to sliboval Marxův recept: „vypořádejte se s otázkou vlastnictví“. John Maynard Keynes v závěrečné kapitole své knihy Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz napsal: „Význačné vady hospodářské společnosti, ve které žijeme, spočívají v neúspěchu zajistit plnou zaměstnanost a v jejím náhodném a nespravedlivém rozdělení bohatství a příjmů.“[16]
Této diagnóze by stěží mohl někdo oponovat, a tudíž prvým cílem hospodářské politiky je dosáhnout a zachovat to, co se nazývá plnou zaměstnaností. Pro moderní hospodářský život je charakteristická masová produkce, masová doprava a masová spotřeba. Vzrůstající produkce jednak předpokládá, jednak usnadňuje vzrůstající masovou spotřebu. Podmínkou její trvalé existence je spravedlivější rozdělení příjmů, tj. kupní schopnosti. Získat a udržet spravedlivější distribuci kupní sily je problém, který je v úzkém vztahu k problému plné zaměstnanosti.
Henry Ford byl pravděpodobně první z velkých amerických zaměstnavatelů, který přestal pohlížet na mzdy jako na položku výrobních nákladů, jež by proto měla být na každou výrobní jednotku co nejnižší. Ford si uvědomil, že mzda představuje nákupní schopnost spotřebitelů, která by měla být na každou hlavu populace co největší.
K bodu třetímu: Přijmout princip spravedlnosti a zavrhnout princip vítězství ve střetnutí zájmů je vskutku sporný problém současnosti a základní dilema národní a mezinárodní politiky. Spravedlnost je něco tak vznešeného, že se zdá být nezachytitelná a neskutečná. Spoléhat se na nějakou silu, ať již tělesnou, vojenskou, hospodářskou nebo politickou, se zdá být více realistické a méně riskantní, než se svěřit lidské spravedlnosti. A přece idea spravedlnosti, ve veškeré její různorodé tvářnosti, byla tak výstižně definována: „A proto, jak byste chtěli, aby vám lidi činili, tak i vy čiňte jim: v tom je celý Zákon i Proroci.“ (Ev. Mat. VII. 12.)
Žádný rozumný a přemýšlející člověk, který studoval sociální vývoj minulosti a kdo ho pozoruje v přítomnosti, se nebude domnívat, že se nyní nebo někdy v budoucnosti sociální vývoj zastaví. K podstatným rysům západní civilizace náleží tvůrčí nesouhlas s jejím současným stavem a touha zlepšit osud člověka, jehož schopnost k dosažení tohoto cíle stále vzrůstá.
Německý filozof Leibniz se snažil dokázat, že tento svět tak jak je, je ze všech možných světů nejlepší“ (Théodicée, 1710). Francouzskému filozofovi Voltairovi nebylo zatěžko dokázat směšnost tohoto názoru (Candide, 1759). Avšak ani Leibniz ani Voltaire nevystihli skutečný postoj člověka vůči světu. Nejlepší ze všech možných světů nespočívá v nesporné realitě, ani ve směšné iluzi. Je jím nesmrtelný ideál lidskosti!
[1] Připomeňme si Leninovu radu Němcům! (kap.VI.)
[2] Lenin citoval ve své knize „Co dělat“ jako „hluboce pravdivé a důležité“ výroky Karla Kautského, že dělníci dosáhli pouze „odborového uvědomění“, nedospěli však k socialismu. Uvědomění moderního socialisty - píše Kautský - „..může vzniknout pouze na základě hluboké vědecké znalosti. Nositelem vědy není proletariát, ale buržoazní inteligence: to měli na mysli někteří členové oné vrstvy, která vytvořila moderní socialismus a oni to byli, kteří to sdělili inteligentnějším proletářům, kteří, na oplátku, to přenesli do třídního boje, kde k tomu byly podmínky. A tak socialistické uvědomění je něco, co bylo do proletářského třídního boje vneseno zvenčí a nikoliv něco, co vzniklo spontánně.“ Lenin k tornu dodal: „Je mnoho řečí o spontánnosti, avšak spontánní vývoj dělnického hnutí vede k tomu, aby podléhal buržoazní ideologii, vede k vývoji podle programu Creda, poněvadž spontánní dělnické hnutí je čisté a jednoduché odborářství, je to „Nur -Gewerkschaftlerei“ a odborářství znamená zotročení dělníků buržoazií. Naší úlohou tudíž, úlohou sociální demokracie, je bojovat proti spontánnosti, odvrátit dělnické hnutí od spontánní odborářské snahy dostat se pod křídla buržoazie a dostat je pod křídla revoluční sociální demokracie“ The Essentials of Lenin, I., str. 176-177
[3] Lidská mysl inklinovala k sympatiím pro Lenina na začátku revoluce. Masaryk o tom napsal: „...nemálo vlivných amerických žurnalistů a politiků zaujalo na začátku příznivé stanovisko, teoreticky, k Leninovi a k bolševikům. Jejich sympatie prýštily z odporu vůči carismu, nicméně sympatie zde byly.“ Masaryk, op. cit, str. 252. Masaryk měl velkou averzi vůči carismu, přesto se však nedal svést k sympatiím s leninismem.
[4] L Trockij: Stalin. London Hollis and Carter, 1947, str. 243
[5] T. G. Masaryk citoval v Sociální otázce (Praha, Orbis, 1936), str. 159 z článku Wolfganga Heineho „Ideale der Sozialpolitik“ a „German Marxian“.
[6] Viz kap. III. Sociální revoluce
[7] Proroctví Izaiáše, kap. 3, V. 15
[8] Jaký význam pro pokrok Ameriky měla rovnost, vysvětlil Alexis de Tocqueville ve svém proslulém díle Democracy in America (prvé vydání 1840).
[9] Prokrustes mrzačil své zajatce tím, že je kladl vedle sebe na železné lože a nestejné údy jim usekával.
[10] Kdo by si tu nevzpomněl na bibli: „Neboť každý, kdož se povyšuje, bude ponížen a kdož se ponižuje, bude povýšen.“ Lukáš, kap. 14, v. 11. Anebo příměr o žebrákovi Lazarovi a bohatci. Lukáš, kap. 16, v. 19-31.
[11] Ve Čl. 58-1-c Trestního zákona Sovětského svazu z 20. Června 1934 čteme: „V případě útěku nebo přeletu hranic vojenskou osobou budou příslušníci jeho rodiny, pokud mu nějakým způsobem ulehčili spáchání trestního činu nebo o něm věděli, aniž by to hlásili úřadům, potrestáni odnětím svobody na dobu 5-10 let a konfiskací veškerého majetku. Zbytek zrádcovy rodiny, který s ním v době spáchání trestného činu bydlel nebo byl na něm závislý, bude zbaven občanských práv a vypovězen do odlehlých končin Sibiře na dobu 5 let.“ Smith, op. cit, str. 124. Podobný zákon o trestání rodinných příslušníků za útěk byl také přijat v Bulharsku.
[12] Koestler, et. al., op. cit, str. 4-5
[13] Ibid, str. 166
[14] Ibid, str. 183
[15] Viz Leninovu radu jeho přívržencům, aby studovali ABC národního hospodářství.
[16] John Maynard Keynes: The General Theeory of Employment, Interest and Money. New York Harcourt, Brace and Co., 1936, str. 372