„... mnozí nemohli si pro svou krutost udržet svá postavení v době míru
- o nejistých dobách válečných ani nemluvě. Myslím, že to vyvěrá z toho,
zda
svých krutosti využívají dobře nebo špatně. Za dobře provedené krutosti
lze
považovat pouze ty (možno-li slova „dobře“ použít o zlu), které byly
spáchány
jednou, aby se člověk tím zabezpečil, a v nichž nadále nepokračuje,
a které
byly nahrazeny opatřeními co nejprospěšnějšími. Krutosti špatně
spáchané jsou
ty, jichž počtu spíše přibývá, nežli ubývá. TI, kteří sledují
více prvou metoda,
mohou si do jisté míry svůj status napravit -jak před
Bohem, tak před lidmi.
Pokud jde o ty druhé, pro ty není možné, aby se udrželi.“
Niccolo Machiavelli: Vladař
Stalin zemřel 5. března 1953. Jeho smrt byla oznámena následujícího dne a současně také bylo zveřejněno rozhodnuti prezídia Ústředního výboru, kterým bylo pozměněno vedení strany: bylo vytvořeno prezídium o deseti členech místo prezídia o pětadvaceti členech, které bylo ustanoveno Stalinem na stranickém sjezdu r. 1952. Předsedou ministerské rady se stal Jurij Maximilianovič Malenkov se čtyřmi místopředsedy: L. P. Berijou, V. M. Molotovem, N. A. Bulganinem a L. M. Kaganovičem. Za nejdůležitější muže byli považováni Malenkov, Berija a Molotov.
Tak počala Malenkovova éra. Skončila náhle 8. února 1955, když v jeho přítomnosti na společném shromážděni Sovětského svazu a sovětských národností byla oznámena jeho rezignace na funkci ministerského předsedy. Jeho nástupcem byl téhož dne jmenován maršál Nikolaj Alexandrovič Bulganin. Malenkov byl jmenován ministrem elektrárenství.
Poněvadž Malenkov nenapsal žádnou knihu, můžeme pouze z jeho neuveřejněných řečí a článků usuzovat, čím přispěl k teorii a praxi sovětského komunismu. V únoru 1941 pobouřil XVIII. sjezd strany útokem na neschopné vedoucí sovětského hospodářství:
„Máme ještě jiný typ ekonomických vedoucích, to je typ nevědomce, typ člověka, který nic neví a nepřeje si nic vědět. Je domýšlivý na to, čím ho udělali, a je přesvědčený, že není nic, co by nevěděl. Můžete mu vyprávět o nových metodách a říci mu, že jeho technologický postup potřebuje zlepšení, nebo že čistota a pořádek jsou v továrně nepostradatelné, avšak on tu sedí, zatvrzelý ve své nevědomosti a odmítá naslouchat rozumným důvodům, či radě.“
Malenkov zde opakoval ostrou Leninovu kritiku, přednesenou dne 27. března 1922 na XI. sjezdu strany, aniž by ho přímo citoval. Malenkovův útok byl přijat shromážděním s „oduševněním“ a jedním z jeho výsledků byla také rezignace Molotovovy ženy Poliny na místo lidového komisaře pro rybí průmysl, kde se umístila poté, co ztroskotala v trustu pro kosmetiku.
Také později byla neschopnost komunistických ředitelů a vedoucích předmětem Malenkovovy kritiky. V prosinci v článku uveřejněném v Pravdě psal o „mimořádně samolibých a neschopných vedoucích“. Na XIX. sjezdu strany v říjnu 1952 zaútočil Malenkov v dlouhém referátě na vedoucí činitele, kteří „zapomínají že podniky jim svěřené jsou podniky státní a že se snaží učinit z nich svoji privátní doménu, že usnesení strany a sovětské zákony pro ně neplatí a že hrají falešnou hru s vládou a snaží se podvést stranu i stát“. Jejich hříchy spočívaly v „přehnaných žádostech o surovinu a polotovary,“ v „neodpovědnosti a netečnosti, ve skrývání pravdy před stranou.“
Když Malenkov předložil sjezdu výsledky sovětského hospodářství, použil všeobecně známého triku, že při výkazu vzrůstu výroby citoval čísla relativní, zatímco absolutní zatajoval. Např. vzrůst výroby Sovětského svazu od r. 1929 do 1951 je vyjádřen relativně: vezmeme-li za základ výroby v r. 1929 číslo 100, potom výsledek v r. 1951 činí podle Malenkova 1266, tj. téměř l3krát více. Zato průmyslová výroba ve Spojených státech stoupla - podle Malenkova - pouze ze 100 na 200, čili pouze dvakrát! Trik spočívá v tomto: když Sovětský svaz vyrobil v r. 1929 100 automobilů a v r. 1951 1300 automobilů, docílil tím „překvapujícího“, l3krát většího vzrůstu. Jestliže však Spojené státy vyrobily v r. 1929 2,000.000 automobilů a v r. 1951 4,000.000 -je to podle Malenkova „bezvýznamný“ vzrůst - pouze dvojnásobný! Stranický sjezd měl asi politovat neschopné, ubohé Američany![1]
V téže zprávě Malenkov mluvil o koexistenci kapitalismu a komunismu: „Sovětská mírová politika se zakládá na naději, že mírová konference a kooperace kapitalismu s komunismem je docela dobře možná za předpokladu, že je tu vzájemné přání po spolupráci, ochota plnit závazky, trvání na zásadě stejných práva nevměšování se do vnitřních záležitostí druhých států.“ Když Malenkov tato slova pronášel, necitoval Stalina (který byl přítomen), avšak čtenáři zajisté neujde, že je to doslovné citování Stalinovy odpovědi americkému žurnalistovi před šesti měsíci. Malenkov opakoval toto konstatování ve své řeči 26. dubna 1954 na schůzi Nejvyššího Sovětu: „Sovětská vláda stála a stojí i nadále na stanovisku, že je to pro kapitalistický a socialistický systém zcela možné, aby mírumilovně vedle sebe existovaly ve vzájemném hospodářském soutěžení.“
Když Malenkov líčil na XIX. sjezdu strany mírumilovnou politiku Sovětského svazu, obvinil ve svém referátě „agresory“ z kamufláže jejích skutečných plánů. Odsuzoval „úsilí útočného atlantického vlka, jenž staví na odiv beránčí kůži“ a varoval: „Za těchto okolností by bylo nebezpečné podceňovat zlo těchto novodobých utlačovatelů z jejích farizejského předstírání míru!“
Na sjezdu sovětských národností Malenkov prohlásil:
„V určitých místech v zámoří se nyní považuje za dobrý mrav podceňovat Evropu, která je - není-liž pravda - smrtelně chorá a na pokraji zkázy. Údajně jediným prostředkem, jak by se zotavila, je - aby se mnohé evropské státy zbavily své státní svrchovanosti. Největším překroucením pravdy je moderní - nedej pánbůh - teorie, podle která doba státní svrchovanosti již pominula! Nikoliv, doba suverénních států nepominula. Ona vzkvétá. A každý, kdo zdvihne ruku proti národní svrchovanosti evropských zemí a bude usilovat, aby podle svých hledisek přetvořil historicky vyvinutý a historicky oprávněný systém evropských národností, vytváří tím nebezpečí pro životní zájmy evropské bezpečnosti. Sovětský svaz přikládá nejvyšší důležitost posílení evropské bezpečnosti. Každý evropský národ, který sleduje týž cíl, může počítat s pevným přátelstvím Sovětského svazu a s upřímným porozuměním jeho národním tužbám.“
Čteme-li Malenkovova slova, nemůžeme nevzpomenout sovětské úcty ke svrchovanosti Finska, Estonska, Litvy, Lotyšska, Polska, Rumunska, Maďarska, Československa, Bulharska, Albánie a pokusů o zrušení svrchovanosti Jugoslávie, právě tak jako mnoha urážek a bezpráví, způsobených jiným národům a jejich občanům.
U příležitosti svých 50. narozenin (1952) byl Malenkov vychvalován sovětským tiskem jako „věrný žák Leninův a Stalinův druh ve zbrani“. Čtenář může usoudit z nahoře uvedených citátů z Malenkovových proslovů, co tím je vlastně myšleno: že Malenkov mohl pouze papouškovat Leninova slova a užívat Stalinovy taktiky podvodu a násilí.
Jakmile Malenkov přišel k moci, měl jakýsi úspěch ve vzrůstu spotřebních statků na újmu těžkého průmyslu. V tomto odchýlení se od Stalinovy linie ho podporoval Anastas I. Mikojan, ministr tuzemského obchodu.Oba dva museli slavnostně odvolat své kacířství:
Mikojan byl nucen koncem ledna 1955 vzdát se svého místa a Malenkov ve svém dopise, kterým rovněž rezignoval, pokorně prohlásit: „Tento program (Sovětského svazu) spočívá na jedině správném základě: na dalším vývoji těžkého průmyslu za každou cenu a pouze jeho důkladné vybavení vytváří nutné podmínky pro skutečný vzrůst výroby všeho potřebného zboží pro spotřebu lidu!“
Malenkovův dopis obsahuje dlouhou zpověď omylů, kterých se dopustil v zemědělské politice. Avšak úpadek na tomto poli byl pravděpodobně způsoben spíše Chruščovovými pokusy, kterými se snažil slučovat kolchozy a pokoušel se zakládat na Sibiři zemědělská města (agrogorody) a do těchto nových státních statků přesazoval velký počet mladých lidí. Malenkov převzal za Chruščova roli obětního beránka.
Rozhodně Malenkovovo a Chruščovovo tápání, na začátku se souhlasem strany a později stranou zavržené, dokazuje, že marxisté, leninisté a stalinisté nemají jasné představy, jak organizovat hospodářský a společenský život v době diktatury proletariátu a že mohou udržet kormidlo sovětské říše jenom násilím a za cenu ohromných obětí ruského národa.
Návrat ke Stalinově politice rozvoje těžkého průmyslu a zvýšení nákladu na zbrojení ukazuje na pravé úmysly sovětských vládců v nové konstelaci.
[1] Přesný počet prodaných automobilů v USA v r. 1921 činí 2,227.349, v r. 1951 6,765.263. Sovětská data nejsou dostupná.