[1] Z poznámek 1. svazku; rok 1875. MEGA, str. 645.
[2] Z poznámek 1. svazku. MEGA, str. 666-669. Engels cituje I. díl Hegelových „Dějin filosofie” podle 1. něm. vydání (Berlín 1833).
[3] Srovnej Hegel, Spisy, díl IX., str. 155-157. (Ruský překlad Hegelových „Dějin filosofie” byl pořízen podle 2. něm. vydání, jehož text se poněkud liší od 1. vydání.)
[4] Podtrženo Engelsem.
[5] Srovnej Hegel, Spisy, díl IX., str. 164-165.
[6] Tamže, str. 168.
[7] Podtrženo Engelsem.
[8] Srovnej Hegel, Spisy, díl IX., str. 166.
[9] Tamže, str.169.
[10] Tamže, str. 169-170. Pokud jde o spis „De placitis philosophorum” bylo později dokázáno, že nepochází od Plutarcha (t. zv. Pseudo-Plutarch). Pochází od Aetia, který žil kolem roku 100 našeho letopočtu.
[11] Srovnej Hegel, Spisy, díl IX., str. 171.
[12] Tamže, str. 172.
[13] Podtrženo Engelsem.
[14] Srovnej Hegel, Spisy, díl IX., str. 185-186.
[15] Tamže, str. 202.
[16] Tamže, str. 204.
[17] Tamže, str. 211.
[18] Tamže, str. 209.
[19] Hekatomba je obětování 100 býků.
[20] Srovnej Hegel, Spisy, díl IX., str. 210.
[21] Z poznámek 1. svazku. Marx-Engels Archiv, II. svazek, Frankfurt n. M. 1927. str. 263-264. Tato poznámka byla napsána Marxovou rukou; jsou to řecky chovaná (podle Tauchnitzova vydání) místa z Aristotelovy „Metafysiky” a z IX.-X. knihy Diogena Laertia. Tato poznámka byla napsána před červnem 1878, protože citáty z Epikura, které obsahuje, použil Engels v staré předmluvě k Anti-Dühringu (viz shora. str. 42). Všechna podtržená místa v citátech a všechny objasňují vsuvky v kulatých závorkách jsou od Marxe. Poznámka zaujímá tři stránky nevelkého formátu. Na poslední z nich jsou napsány Marxem jen první tři řádky. Ostatní část této stránky obsahuje úryvek o vztahu přírodovědců k filosofii, napsaný rukou Engelsovou (viz v textu str. 179).
[22] Srovnej Aristoteles, Metafysika, kniha I., kap. 4.
[23] Kompilační práce Diogena Laertia má tento název: „O životě, názorech a výrocích slavných filosofů”. (Napsána začátkem 3. stol. př. naším letop.) Při překladu z řečtiny tohoto i následujících citátů byl použit německý překlad Otto Appelta (Lipsko 1921).
[24] Srovnej Aristoteles, Metafysika. V novějších vydáních „Metafysiky” se IX. kniha nazývá X.
[25] Engels má na mysli Mädlerovu knihu „Der Wunderbau des Weltalls oder Popnläre Astronomie” [Zázračná stavba vesmíru čili Populární astronomie]. 5. vyd.. Berlín 1861.
[26] Engels má na mysli knihu Rudolfa Wolfa „Geschichte der Astronomie” [Dějiny astronomie], Mnichov 1877.
[27] Z poznámek 4. svazku. MEGA, str. 678.
[28] Z poznámek 1. svazku; rok 1875. MEGA, str. 647-648.
[29] Engels má na mysli jedenáctý list svých poznámek. Citováno níže.
[30] Z poznámek 1. svazku. Rok 1875. MEGA, str. 648.
[31] Z poznámek 1. svazku. Rok 1874. MEGA, str. 624-626. Tato poznámka je původním náčrtem shora otištěného „Úvodu” (viz str. 23-38).
[32] Věta zůstala nedokončena.
[33] Až potud je celý text poznámky v rukopise přeškrtnut svislou čarou, protože jí, jak uvedeno, Engels použil v první části „Úvodu” (viz výše str. 23-31). Dále následují ještě dva odstavce, částečně použité v druhé části „Úvodu” (str. 31-38), ty však v rukopise přeškrtnuty nejsou.
[34] Tak nazván tento fragment v nadpise 2. svazku materiálů pro „Dialektiku přírody”, kam jej zařadil sám Engels. Fragment zabírá čtyři stránky původního rukopisu „L. Feuerbacha”, označené čísly 16, 17, 18 a 19. Na str. 16 nahoře je napsáno Engelsovou rukou: Aus „Ludwig Feuerbach” [Z „Ludvíka Feuerbacha”]. Tento fragment patřil do druhé kapitoly „L. Feuerbacha” a pravděpodobně následoval bezprostředně po charakteristice tří základních „omezeností” francouzských materialistů XVIII. století (viz B. Engels, „Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filosofie”, Velká knihovna marxismu-leninismu, čes. vyd., Svoboda, Praha 1949, str. 22-23). Při konečném zpracování rukopisu „L. Feuerbacha” Engels vynechal tyto čtyři stránky a nahradil je jiným textem (čes. vyd. str. 24-25). Hlavní obsah oněch vypuštěných stránek z II. kapitoly (o třech velkých přírodovědeckých objevech XIX. století) vyložil zkráceně ve IV. kapitole „L. Feuerbacha” (čes. vyd. str. 37-38). Poněvadž Engelsův „L. Feuerbach” byl původně otištěn v dubnovém a květnovém čísle časopisu „Die Neue Zeit” z roku 1866, můžeme považovat první čtvrtletí 1886 za datum napsání tohoto fragmentu. Na první stránce fragmentu (označeného pořadovým číslem 16) začíná text uprostřed věty. Začátek věty, opravený podle textu „L. Feuerbacha”, vytištěného v „Die Neue Zeit”, byl dán do hranatých závorek. Marx-Engels-Archiv, II. svazek, Frankfurt n. M. 1927, str. 382-385.
[35] T. j. francouzských materialistů XVIII. století.
[36] Tento citát je ze Starckovy knihy „Ludwig Feuerbach”, Stuttgart 1885, na str. 154-155. Pochází z Feuerbachovy práce napsané roku 1846 v „Die Unsterblichkeitsfrage vom Standpunkt der Anthropologie” [Otázka nesmrtelnosti s hlediska anthropologie]. Viz Ludwig Feuerbach's Sämtliche Werke [Sebrané spisy L, Feuerbacha], III. sv., Lipsko 1847, str. 331.
[37] Tato věta, kterou jsme dali do úhlových závorek, byla škrtnuta Engelsem. Ponechali jsme ji v textu, protože bez ní je začátek následující věty nesrozumitelný.
[38] Zde končí 19. stránka původního rukopisu „L. Feuerbacha”. Konec této věty byl na příští stránce, která se nezachovala. Na základě vytištěného textu „L. Feuerbacba” lze předpokládat, že ona věta zněla asi takto: „V oblasti lidské historie je idealistou”. (Viz „L. Feuerbach a vyústění klasické německé filosofie”, čes. vyd. str. 25.)
[39] Z poznámek 1. svazku. Rok 1874. MEGA, str. 619-620.
[40] Sire, je n'avais pas besoin de cette hypothèse [Pane, nepotřeboval jsem tuto hypotesu) - Laplaceova slova, jimiž odpověděl na Napoleonovu otázku, proč nehovoří ve své nebeské mechanice o bohu.
[41] „Já takové věci nepotřebuji.”
[42] Engels má na mysli Tyndallovu řeč na zasedání britské vědecké společnosti v Belfastu 19. srpna 1874 (otištěna v časopise „Nature” z 20. srpna 1874). V dopise Marxovi ze dne 21. září 1874 podává Engels podrobnější charakteristiku této řeči.
[43] Hrdina románu Abbé Prévosta (1697-1763) „Histoire du chevalier des Grieux et de Manon Lescaut” [Příběh rytíře des Grieux a Manony Lescautové], Paříž 1728.
[44] „Nevědomost není argument.” O odvolávání se na nevědomost jakožto jediný argument, kterého používají představitelé kněžsko-theologického názoru na přírodu, hovoří Spinoza v příloze k první části „Ethiky”.