Studovat postupný vývoj jednotlivých odvětví přírodních věd. - Nejprve astronomie, jež už kvůli ročním dobám byla naprosto nepostradatelná pro pastevecké a zemědělské národy. Astronomii lze rozvinout jen pomocí matematiky. Je tedy třeba se do ní rovněž pustit. - Dále na jistém stupni zemědělství a v jistých krajích (zvyšování vodní hladiny pro zavodňování v Egyptě) a zejména v souvislosti se vznikem měst, velkých staveb a s vývojem řemesel - mechanika. Záhy jí bylo třeba též pro lodní dopravu a válku. - I mechanika potřebuje pomoc matematiky a přispívá tak k jejímu rozvoji. Tak již od počátku vznik a vývoj věd podmíněn výrobou.
Po celý starověk se vlastní vědecké zkoumání omezuje na tyto tři obory a jakožto exaktní a soustavné bádáni se vyskytuje teprve v poklasickém období (alexandrijská škola, Archimedes atd.). Ve fysice a v chemii, které tehdy v lidských hlavách nebyly skoro odděleny (theorie živlů, chyběla představa o chemickém prvku), v botanice, zoologii, anatomii člověka a zvířat bylo do té doby možno jen sbírat fakta a co nejsoustavněji je seřadit. Fysiologie, jakmile se jen vzdálila od nejhmatatelnějších věcí - trávení, vyměšování - se omezovala na pouhé dohady; a nemohlo tomu ani být jinak, pokud nebyl znám ani krevní oběh. Na konci tohoto období se objevuje chemie v prvotní formě alchymie.
Když se po temné noci středověku náhle znovuzrodí vědy v netušené síle, zázračně rychle se rozvíjejíce, vděčíme za tento zázrak opět - výrobě. Za prvé se od doby křížových výprav nesmírně rozvinul průmysl a přivedl na svět velmi mnoho nových mechanických (tkalcovství, hodinářství, mlýny), chemických (barvířství, metalurgie, alkohol) a fysikálních faktů (brýle). A tyto fakty nejenže poskytly ohromný materiál pro pozorování, nýbrž i pro pokusnictví zcela jiné prostředky, než tomu bylo dosud, a umožnily zhotovení nových nástrojů.
Možno říci, že teprve tehdy mohla vlastně vzniknout soustavná experimentální věda. Za druhé, celá západní a střední Evropa i s Polskem se nyní vyvíjela závisle na sobě, třebaže v čele byla díky odkazu své staré civilisace stále ještě Italie. Za třetí - zeměpisné objevy - k nimž došlo jen a jen při honbě za ziskem, tedy konec konců v zájmu výroby - odkrývaly nekonečný, do té doby nepřístupný materiál z oboru meteorologie, zoologie, botaniky a fysiologie (člověka). Za čtvrté tu byl tiskařský lis.[*33]
Nyní - nehledě k matematice, astronomii a mechanice, které již existovaly - odděluje se fysika nadobro od chemie (Torricelli, Galilei; Torricelli studuje v souvislosti s průmyslovými vodními stavbami pohyb kapalin, viz Clerk Maxwell). Boyle ustavuje chemii jako vědu, Harvey zase fysiologii (člověka, resp. živočichů) objevem krevního oběhu. Zoologie a botanika zůstávají zprvu vědami sbírajícími fakta, dokud nepřistoupí paleontologie - Cuvier - a brzy potom dochází k objevu buňky a k rozvoji organické chemie. To umožnilo srovnávací morfologii a fysiologii a od té doby jsou obě skutečnými vědami. Na konci minulého [XVIII.] století byl položen základ geologie a nedávno tak zvané (nevhodně) anthropologie - tvořící přechod od morfologie a fysiologie člověka a lidských ras k dějinám. Studovat dále podrobně a rozvinout.[1]
NAZÍRÁNÍ STAROVĚKU NA PŘÍRODU
(Hegel, „Geschichte der Philosophie”, díl I. - Řecká filosofie)[2]
Aristoteles říká o prvních filosofech („Metafysika”, I, 3), že tvrdí: „To, z čeho všechno jsoucí pochází a z čeho jakožto z prvního vzniká a v co jakožto v poslední zaniká... to, co jako substance (ούσία) zůstává stále stejné a mění se toliko ve svých určeních (πάθεσι), to jest prvek (στοιχεϊον) a zásada (άρχή) všeho jsoucího. „Z toho důvodu tvrdí, že žádná věc ani nevzniká (ούτε γίγνεσθαι οίδέν), ani nezaniká, protože stále trvá táž příroda” (str. 198)[3]. Zde již tedy máme celý původní živelný materialismus, který v prvním stadiu svého vývoje pokládá jednotu nekonečné rozmanitosti přírodních jevů za samozřejmost a hledá ji v něčem určitém tělesném, v něčem zvláštním, jako Thales ve vodě.
Cicero praví: „Thales[4] Milesius... aquam dixit esse initium rerum, deum autem eam mentem, quae ex aqua cuncta fingeret” („De natura deorum” [O boží přírodě], I, str. 10). [Thales Mileský pravil, že voda je začátek věcí, bůh je rozum, který tvoří vše z vody.] Hegel zcela správně prohlašuje, že to je doplněk Ciceronův, a dodává: „A není nám nic po tom, zda Thales nadto věřil v boha; není to zde otázka předpokládání, víry, lidového náboženství... a kdyby mluvil o bohu jakožto, stvořiteli všech věcí z vody, nevěděli bychom o této podstatě o nic víc... Je to prázdné slovo bez pojmu”, str. 209[5] (okolo roku 600 [před naším letop.]).
Nejstarší řečtí filosofové byli zároveň přírodozpytci: Thales byl geometr, učil, že rok má 365 dnů, a předpověděl prý jedno zatmění slunce. - Anaximandros udělal sluneční hodiny, jakýsi druh mapy souše a moře a různé astronomické přístroje. - Pythagoras byl matematik.
Anaximandros z Miletu, podle Plutarcha („Quaestiones convivales” [Rozhovory při stolování], VIII, str. 8), nechává „vzniknout člověka z ryby vynořující se z vody na souš” (str. 213).[6] Pro něho άρχή καί στοιχεϊον τό άπειρον [prazákladem a prvkem bylo nekanečno[7]], přitom to neurčuje ani jako vzduch, ani jako vodu nebo jako něco jiného (διορίξων) (Diogenes Laertius, II, § 1)[8]. Toto nekonečno správně reprodukováno Hegelem (str. 215)[9] jako „neurčitá hmota” (okolo roku 580).
Anaximenes z Miletu považuje vzduch za základní hlavní prvek, prohlašuje, že je nekonečný (Cicero, „De natura deorum”, I, str. 10) a že „z něho vše pochází, v něj se vše opět rozpouští” (Plutarch, „De placitis philosophorum” [O mínění filosofů], I, str. 3). Přitom vzduch άίρ = πνεϋμα [dech = duch]: „Právě tak jako nás naše duše, která je vzduch, drží pohromadě, právě tak drží celý svět pohromadě jeden duch (πνεϋμα) a vzduch. Duch a vzduch jsou totéž” (Plutarch)[10]. Duše a vzduch jsou pojaty jako všeobecné prostředí (okolo roku 555).
Již Aristoteles praví, že tito starší filosofové kladou prapodstatu v nějakém způsobu hmoty: ve vzduchu a vodě (a snad Anaximander v něčem mezi oběma), později Herakleitos v ohni, avšak nikdo v zemi, pro její mnohotvárné složení (διά τήν μεγαλομέρειαν), „Metafysika”, I, 8 (str. 217)[11].
O nich o všech správně poznamenává Aristoteles, že původ pohybu zůstává u nich nevysvětlen (str. 218 a násl.)[12].
Pythagoras ze Samu (okolo roku 540): číslo je základní princip: „číslo je podstatou všech věcí a uspořádání vesmíru vůbec v jeho určeních je harmonickou soustavou čísel a jejich vztuhů”[13] (Aristoteles, „Metafysika”, I, 5, passim [porůznu]). Hegel správně upozorňuje na „odvážnost takové řeči, která jedním rázem zavrhuje vše, co je představou považováno za jsoucí nebo podstatné (pravdivé) a vymycuje smyslovou podstatu”[14] a předpokládá podstatu v logické kategorii, byť velmi omezené a jednostranné. Právě tak jako číslo, podléhá i vesmír určitým zákonům; tím byla po prvé vyslovena jeho zákonitost. Pythagorovi se připisuje redukce hudebních harmonií na matematické vztahy. Podobně: „Pythagorovci dali oheň do středu; avšak země je u nich hvězdou, která se otáčí v kruhu kolem tohoto ústředního tělesa” (Aristoteles, „De coelo” [O nebi], II, 13). Tento oheň však není slunce; přesto je to první tušení, že se země pohybuje.[15]
Hegel o soustavě planet: „...Matematika dosud nedovedla vysvětlit harmonický zákon určující vzdálenosti. Empirická čísla jsou přesně známa; avšak vše má nádech náhodnosti, a nikoli nezbytnosti. Je známá přibližná pravidelnost vzdáleností, a tak byly šťastně uhodnuty planety mezi Marsem a Jupiterem tam, kde později byly objeveny Ceres, Vesta, Pallas atd. Avšak astronomie ještě nenašla postupnou řadu, v níž by byl rozum, smysl. Spíše opovrhuje takovým znázorněním této řady, které by ukazovalo určitou pravidelnost; sám o sobě je to však velmi důležitý bod, jehož se nelze vzdát” (str. 267 [-268]).[16]
Při celém naivně materialistickém celkovém pojetí je jádro pozdějšího rozkolu již u nejstarších Řeků. Duše je již u Thaleta něco zvláštního, odlišného od těla (právě tak jako připisuje duši magnetu), u Anaximena je jí vzduch (jako v „Genesi”), u pythagorovců je již nesmrtelná a stěhovavá, tělo je pro ni čímsi náhodným. Také u pythagorovců je duše „úlomkem etheru” (άπόρπασμα αίθέροσ) (Diogenes Laertios, VIII, 26-28), kde studený ether je vzduch, hustý ether moře a vlhkost.[17]
Aristoteles též správně vytýká pythagorovcům, že svými čísly „nevyjadřují, jak vzniká pohyb a jak bez pohybu a změny vznikají a zanikají nebeská tělesa, aniž vysvětlují jejich stavy a činuosti” („Metafysika”, I, 8).[18]
Pythagoras prý objevil totožnost ranní a večerní hvězdy a také, že měsíc dostává své světlo od slunce, a konečně Pythagorovu větu. „Pythagoras prý po objevu této věty přinesl hekatombu[19]... A jakkoli je divné, že jeho radost zašla tak daleko, že vystrojil velkou slavnost, na niž byli pozváni bohatí i všechen lid, stálo to za to. Je to radost ducha (poznání) - na úkor volů” (str. 279).[20]
Eleaté.
Leukippos a Demokritos[21]. „Leukippos a jeho společník Demokritos pokládají za elementy plné a prázdné, nazývajíce na příklad jedno jsoucnem, druhé pak nebytím, a to: plné a pevné” (t. j. atomy) „jsoucnem, a prázdné a řídké nebytím. Proto také říkají, že bytí nikterak neexistuje více než nebyli... Příčinou věcí je to i ono jako hmota. A stejně jako myslitelé, kteří potvrzují jednotu základní substance a odvozují všechno ostatní z jejích skupenství,... tak i tito filosofové pokládají základní rozdíly” (t. j. základní rozdíly atomů) „za příčiny všech ostatních vlastností. Ukazujíi tři tyto rozdíly: formu, pořadí a polohu... A se liší od N formou; AN od NA pořadím, Z od N polohou” (Aristoteles, „Metafysika”, kniha 1., kapitola 4)[22].
Leukippos „první poukázal na atomy jako na prvopočátky... a mluvil o nich jako o elementech. Říká, že z nich vznikají nesčetné světy a znovu se v ně rozpadají. Světy pak vznikají takto: souběžně s oddělováním z nekonečna letí množství těles všemožných forem do velikého prázdna. Hromadí se, vytvářejí jediný vír, v němž na sebe narážejí a různě se točí a rozdělují se tak, že podobné se spojuje s podobným. A protože, jsouce v rovnováze, nikterak se nemohou pro své množství otáčet v kruhu, tu drobná směřují do vnějšího prázdna, jakoby prosívám sítem; ostatní se drží pohromadě, proplétají se, ubíhají spolu a vytvářejí především jakýsi kulovitý celek” (Diogenes Laertios, kniha IX., kapitola 6)[23].
Následující - o Epikurovi: „Atomy se neustále pohybují. Dále říká, že se pohybují i stejnou rychlostí, neboť prázdnota uvolňuje cestu jak nejlehčímu z nich, tak i nejtěžšímu... A atomy nemají žádné jiné vlastnosti, kromě tvaru, velikosti a tíže... A není jim vlastní jakákoli velikost: alespoň dosud nikdo atomy smyslově neviděl” (Diogenes Laertios, kniha X, § 43-44). „A nevyhnutelně mají všechny atomy stejnou rychlost, když se řítí prázdnotou a nesetkávají se na své dráze s žádným odporem. Neboť těžké atomy se nepohybují rychleji než malé a lehké, alespoň pokud se s ničím nesetkávají, a malé se nepohybují rychleji než veliké, neboť všechny mají stejnou dráhu, když jim nikdo neklade odpor” (tamže, § 61).
A tak je jasné, že ve všech druzích (věcí) jediné představuje nějakou určitou podstatu a že ani pro jednu věc se nejeví toto jediné podstatou věci” (Aristoteles, „Metafysika”, kniha IX, kapitola 2)[24].
Aristarchos ze Samu, 270 př. Kr., zastával již kopernikovskou theorii o Zemi a Slunci (Mädler,[25] str. 44, Wolf,[26] str. 35-37).
Demokritos již tušil, že Mléčná dráha nám vrhá spojené světlo nesčetných malých hvězd (Wolf, str. 313).[27]
ROZDÍL SITUACE NA KONCI STAROVĚKU KOLEM ROKU 300 - A NA KONCI STŘEDOVĚKU - ROKU 1453[28]
1. Místo úzkého pruhu kultury podél středo mořského pobřeží, který místy rozpínal své paže do vnitrozemí a až k atlantickému pobřeží Španělska, Francie a Anglie a který byl tak snadno proražen a zaplaven Němci a Slovany ze severu a Araby z jihovýchodu - nyní uzavřená kulturní oblast - celá západní Evropa se Skandinavií, Polskem a Maďarskem jako předními výspami.
2. Místo protikladu Řeků (resp. Římanů) a barbarů nyní šest kulturních národů s kulturními jazyky, nepočítaje skandinavské atd., jež všechny byly natolik vyvinuty, že se mohly podílet na mohutném rozmachu písemnictví XIV. století a zaručovaly mnohem větší všestrannost vzděláni než latina a řečtina, které na konci starověku již upadaly a odumíraly.
3. Nesrovnatelně vyšší vývoj průmyslové výroby a obchodu, vytvořený středověkým měšťanstvem; na jedné straně výroba dokonalejší, mnohostrannější, hromadnější a na druhé straně obchodní styky mnohem čilejší; lodní doprava od doby Sasů, Frísů a Normanů nesrovnatelně odvážnější; na druhé straně velmi mnoho vynálezů (a dovoz vynálezů z Východu), které nejen umožnily dovoz a rozšíření řecké literatury, námořní objevy a měšťácké náboženské revoluce, nýbrž dávaly jim zároveň docela jiný a větší dosah a navíc poskytly množství vědeckých fakt, třebas ještě neuspořádaných, jaké starověk nikdy nepoznal: magnetka, knihtisk, litery, papír z plátna (používaný počínaje XII. stol. Araby a španělskými židy), papír z bavlny (ponenáhlu zaváděný od X. stol., v XIII. a XIV. stol. již rozšířenější, papyrus od dob Arabů v Egyptě zcela zanikl), střelný prach, brýle, mechanické hodiny, velký to pokrok. jak pro měření času, tak pro mechaniku.
(Vynálezy viz níže.)[29].
K tomu přistupuje materiál získaný cestováním (Marco Polo okolo roku 1272 atd.).
Mnohem rozšířenější všeobecné vzdělání - třebas ještě špatné - šířené universitami.
Rozmachem Cařihradu a pádem Říma končí starověk, s pádem Cařihradu je nerozlučně spjat konec středověku. Novověk začíná návratem k Řekům. - Negace negace!
HISTORICKÝ PŘEHLED - VYNÁLEZY[30]
Před Kristem:
Po Kristu:
Z OBLASTI DĚJIN [31]
Moderní přírodověda - jediná, o níž se dá mluvit jako o vědě na rozdíl od geniálních intuicí Řeků a od sporadických a nesouvislých výzkumů Arabů - začíná tou mohutnou epochou, za níž měšťáctvo smetlo feudalismus. V pozadí boje mezi měšťany a feudální šlechtou ukazovala tato epocha bouřícího se sedláka a za sedlákem revoluční začátky moderního proletariátu, již s rudým praporem v ruce a s komunismem na rtech. - Byla to epocha, která v Evropě vytvořila velké monarchie, zlomila duchovní diktaturu papeže, vzkřísila řecký starověk, a tím vyvolala největší kulturní rozmach nové doby, prolomila hranice starého světa a vlastně teprve objevila Zemi.
Byla to největší revoluce, kterou do té doby Země prožila. Také přírodověda se vyžívala v této revoluci, byla skrz naskrz revoluční, šla ruku v ruce s probouzející se moderní filosofií velkých Italů a dodávala své mučedníky na hranice a do vězení. Je příznačné, že protestanti se předháněli s katolíky v pronásledování. Jedni upálili Serveta, druzí Giordana Bruna. Byla to doba, která potřebovala obry a rodila obry, obry učenosti, ducha a charakteru, doba, kterou Francouzi správně pojmenovali renesancí a kterou jednostranně zabedněná protestantská Evropa nazvala reformací.
Také přírodověda tehdy prohlásila svou nezávislost, ovšem nikoli na samém začátku, právě tak jako Luther nebyl prvním protestantem. Čím bylo na poli náboženství Lutherovo spálení papežské bully, tím bylo v přírodovědě velké dílo Koperníkovo, jímž - nesměle sice, po 36letém váhání a takřka s úmrtního lože - mrštil rukavici církevní pověře. Od té doby se přírodověda podstatně oprostila od náboženství, přestože se úplné vyjasnění všech podrobností protáhlo do dneška a v četných hlavách není zdaleka skončeno. Ale od té doby rozvíjela se věda mílovými kroky, vzrůstajíc takřka úměrně se čtvercem časové vzdálenosti od výchozího bodu, jako by chtěla světu ukázat, že pro pohyb nejvyššího výkvětu organické hmoty, lidského ducha, pjati opačný zákon než pro pohyb anorganické hmoty.
První období novější přírodovědy končí - na poli anorganiky - Newtonem. Je to období zvládnutí dané látky, období, v němž v matematice, mechanice a astronomii, statice a dynamice vykonali velké věci Kepler a Galilei, z jejichž práce dospěl k svým závěrům Newton. Na poli organiky se nepokročilo přes první začátky. Zkoumání životních forem sledujících historicky jedna druhou a vzájemně se nahrazujících, jakož i zkoumání tomu odpovídajících měnících se životních podmínek - paleontologie a geologie - ještě neexistovalo. Příroda vůbec nebyla považována za něco, co se historicky vyvíjí, co má své dějiny v čase; v úvahu přicházelo jen rozšíření v prostoru; různé formy nebyly seskupovány po sobě, nýbrž jen vedle sebe. Přírodopis platil pro všechny doby, jako elipsovité dráhy planet. Pro jakékoli bližší zkoumání organických útvarů chyběly oba základní předpoklady, chemie a znalost základního organického strukturálního útvaru, buňky. Přírodověda, z počátku revoluční, která stála před veskrze konservativní přírodou, v níž dnes bylo vše takové jako na začátku světa a v níž zůstane až do konce světa vše takové, jako bylo na začátku.
Je příznačné, že konservativní nazírání na přírodu v anorganice a v organice [...].[32]
|
astronomie |
fysika |
geologie |
Fysiologie rostlin |
therapeutika |
|
mechanika |
chemie |
paleontologie |
fysiologie živočichů |
diagnostika |
|
matematika |
|
mineralogie |
anatomie |
|
První průlom: Kant a Laplace. Druhý: geologie a paleontologie (Lyell, pomalý vývoj). Třetí: organická chemie, která tvoři organická tělesa a ukazuje platnost chemických zákonů pro žijící tělesa. Čtvrtý: 1842, mechanická [theorie] tepla, Grove. Pátý: Darwin, Lamarck, buňka atd. (boj, Cuvier a Agassiz). Šestý: srovnávací prvek v anatomii, klimatologii (isothermy), vědecké výpravy od poloviny XVIII. století, zeměpis rostlin a živočichů, fysikální zeměpis vůbec (Humboldt), uvedení materiálu v souvislost. Morfologie (embryologie, Baer).[33]
Stará teleologie šla k čertu, ale na pevných základech nyní stojí jistota, že se hmota pohybuje ve svém věčném koloběhu podle zákonů, které na jistém stupni - hned tu, hned onde nutně dají vzniknout myšlení v myslích organických bytostí.
Normální existence zvířat je dána podmínkami, za nichž žijí a jimž se přizpůsobují - podmínkám existence člověka, jakmile se odlišuje od zvířat v užším slova smyslu. Tyto podmínky ještě nikdy neexistovaly a budou teprve vypracovány nastávajícím historickým vývojem. Člověk je jediný živočich, který je s to vyšinout se prací z pouze zvířecího stavu - jeho normální stav je přiměřený jeho vědomí, tento stav si musí sám vytvořit.
VYPUŠTĚNÉ MÍSTO Z „FEUERBACHA” [34]
[Vulgarisující hausírníci, kteří v padesátých letech v Německu provozovali materialismus, nepřekročili nikdy nijak tyto meze učení svých učitelů.[35] Všechny pokroky, jež přírodověda od té doby učinila, sloužily jim jen za] nové argumenty proti víře ve stvořitele světa; a ve skutečnosti neměli naprosto žádný zájem o to, aby rozvíjeli theorii dále. Idealismus byl rokem 1848 těžce postižen; avšak materialismus, v této své obnovené podobě, zchátral ještě více. Feuerbach měl úplně pravdu v tom, že odmítl odpovědnost za tento materialismus; jen neměl učení kočovných kazatelů házet do jednoho pytle s materialismem vůbec.
V téže době však dosáhla empirická přírodověda takového rozmachu a dospěla k tak skvělým výsledkům, že tím bylo umožněno nejen úplné překonání mechanické jednostrannosti XVIII. století, ale také, že i přírodní věda sama - dokázavši souvislost různých zkoumaných oblasti (mechaniky, fysiky, chemie, biologie atd.), souvislost existující v samé přírodě, se stala z vědy empirické vědou theoretickou, a když shrnula získanou látku, i systémem materialistického poznání přírody. Mechanika plynů; nově vytvořená organická chemie, která zbavila jednu t. zv. organickou sloučeninu po druhé posledního zbytku nepochopitelnosti tím, že je vytvořila z anorganických látek; vědecká embryologie datující se od r. 1818, geologie a paleontologie; srovnávací anatomie rostlin a živočichů - všechny přinášely novou látku v dosud neslýchané míře. Rozhodující důležitost však měly tři velké objevy.
První byl důkaz přeměny energie, odvozený z objevu mechanického ekvivalentu tepla (Robertem Mayerem, Joulem a Coldingem). Všechny nesčetné působící příčiny v přírodě, které dosud tajuplně a nevysvětlitelně existovaly jako tak zvané síly - mechanická sila, teplo, záření (světlo a sálavé teplo), elektřina, magnetismus, chemická sila slučování a rozkladu jsou, jak je nyní dokázáno, zvláštní formy, způsoby bytí jedné a téže energie, t. j. pohybu; můžeme nejen dokázat jejich neustálé přeměňování v přírodě z jedné formy v druhou, ale můžeme dokonce toto přeměňování provádět v laboratoři a v průmyslu, a to tak, že danému množství energie v jedné formě vždy odpovídá určité množství energie v té či oné formě. Můžeme tedy vyjadřovat tepelné jednotky v kilogrammetrech a jednotky či libovolná množství elektrické nebo jiné energie opět v tepelných jednotkách a naopak; právě tak můžeme měřit spotřebu energie a přívod energie živého organismu a vyjádřit je v libovolné jednotce, na př. v jednotkách tepelných. Jednota veškerého pohybu v přírodě není již filosofickým tvrzením, nýbrž přírodovědeckým faktem.
Druhý - časově starší - je Schwannův a Schleidenův objev organické buňky nebo jednotky, jejímž rozmnožováním a diferencováním vznikají a vyrůstají všechny organismy vyjímaje nejnižší. Teprve tímto objevem se dostalo pevné půdy zkoumání organických, živých produktů přírody - jak srovnávací anatomii a fysiologii, tak embryologii. Vznikání, růst a struktura organismů byly zbaveny tajemství; dosud nepochopitelný zázrak se rozplynul v proces uskutečňující se podle zákona v podstatě téhož pro všechny mnohobuněčné organismy.
Zbývala tu však ještě podstatná mezera. Jestliže všechny mnohobuněčné organismy - rostliny stejně jako živočichové včetně člověka - vyrůstají z jedné buňky podle zákona buněčného štěpení, odkud se pak bere nekonečná rozmanitost těchto organismů? Na tuto otázku byla dána odpověď třetím velikým objevem, vývojovou theorií, která bylo po prvé souvisle vyjádřena a odůvodněna Darwinem. Třebaže tato theorie ještě projde v jednotlivostech mnoha proměnami, řeší přesto vcelku již nyní problém více než dostatečně, vývojová řada organismů od nejjednodušších k stále rozmanitějším a složitějším, jak je dnes vidíme před sebou, až nahoru k člověku, je ve velkých základních liniích dokázána. Tím je nejen umožněno vysvětlení pro daný stav organických přírodních produktů, tím je dána i základna pro před historii lidského ducha, pro průzkum jeho jednotlivých vývojových stupňů od jednoduché, strukturu nemající, avšak na podráždění reagující protoplasmy nižších organismů až po myslící lidský mozek. Bez této předhistorie však zůstává skutečnost myslícího lidského mozku zázrakem.
Těmito třemi velkými objevy jsou hlavní procesy přírody vysvětleny a svedeny na přirozené příčiny, Zbývá ještě učinit jen jedno: vysvětlit vznik života z anorganické přírody. To na dnešním stupni vědy neznamená nic jiného než: vytvořit bílkovinu z anorganických látek. Tomuto úkolu se přibližuje chemie stále víc a více. Pomyslíme-li však, že teprve roku 1828 byla z anorganické látky vytvořena Wöhlerem první organická látka, močovina, pomyslíme-li, že i nesčetné tak zvané organické sloučeniny jsou dnes vytvářeny uměle bez jakýchkoli organických látek, nebudeme chtít chemii poroučet, aby se zastavila před bílkovinou. Zatím může vytvořit každou organickou látku, jejíž složení přesně zná. Jakmile bude jednou složení bílkovin poznáno, bude moci přikročit k zhotovení živého bílku. Chtít však, aby vykonala s dneška na zítřek to, co se v přírodě samé jen za velmi příznivých okolností daří na jednotlivých světových tělesech po milionech let - to by znamenalo žádat zázrak.
Proto dnes stojí materialistický názor na přírodu na mnohem pevnějších nohou než v minulém století. Tehdy byl do jisté míry vyčerpávajícím způsobem pochopen jen pohyb nebeských těles a pohyb pevných zemských těles pod vlivem tíže; téměř celá oblast chemie a celá organická příroda zůstávaly nepochopitelnými tajemstvími. Dnes leží před námi celá příroda jako systém souvislostí a procesů, vysvětlený a pochopený aspoň v hrubých rysech. Vždyť materialistický názor na přírodu není nic jiného než prosté chápání přírody tak, jak se nám podává, bez cizích příměsků, a proto se řeckým filosofům původně rozuměl sám sebou. Avšak mezi oněmi starými Řeky a mezi námi leží více než dvě tisíciletí idealistického světového názoru, a tu je návrat i k samozřejmosti těžší, než se na první pohled zdá. Vždyť nejde nijak o to, aby celý myšlenkový obsah oněch dvou tisíciletí byl prostě zavržen, nýbrž o to, aby byl podroben kritice, aby byly získané výsledky vyloupnuty z pomíjivé, falešné, avšak pro svou dobu a běh vývoje nezbytné idealistické formy, A jak je to těžké, to nám dokazují četní přírodní badatelé, kteří v mezích své vědy jsou neúprosnými materialisty, avšak mimo ně jsou nejen idealisty, nýbrž i zbožnými, dokonce i orthodoxními křesťany.
Všechny tyto epochální pokroky přírodovědy přešly mimo Feuerbacha, aniž se ho podstatně dotkly. To nebyla ani tak jeho vina, jako vina bídných německých poměrů, které byly příčinou toho, že stolice universit byly zabrány dutohlavými, eklektickými hnidopichy, zatím co Feuerbach, který je nebetyčně přečníval, musel v osamoceném vesnickém odloučení téměř zesedlačit. To vysvětluje i to, proč musí, mluvě o přírodě - přes jednotlivé geniální synthesy - mlátit tolik beletristické slámy. Tak praví: „život ovšem není produktem chemického procesu, není vůbec produktem ojedinělé přírodní síly nebo jevu, na nějž redukuje život metafysický materialista; život je resultátem celé přírody.”[36] - Že život je resultátem celé přírody, to naprosto neodporuje okolnosti, že bílek, který je výlučným samostatným nositelem života, vzniká za určitých podmínek, daných celou přírodní souvislostí, avšak právě jako produkt chemického procesu. <Kdyby byl Feuerbach žil v poměrech, které by mu dovolily sledovat vývoj přírodovědy byť jen povrchně, nebylo by se mu nikdy přihodilo, aby mluvil o chemickém procesu jako o účinku ojedinělé přírodní síly.>”[37] Témuž osamocení je třeba přičíst za vinu to, že se Feuerbach utápí v četných neplodných a v kruhu se točících spekulacích o poměru myšlení k myslícímu orgánu, mozku - v oblasti, do níž jej s oblibou následuje Starcke.
Už dost, Feuerbach se vzpírá proti názvu materialismus. A ne zcela neprávem; vždyť není nikdy zcela prost idealismu. V oblasti přírody je materialistou, avšak v oblasti lidské [...][38]
*
Nikdo nezachází s bohem hůře než přírodovědci, kteří v něj věří.[39] Materialisté prostě vysvětlí věc, aniž se pouštějí do takových frází; činí tak teprve tehdy, když jim dotíraví věřící vnucují boha, a potom odpovědí stručně jako Laplace: „Sire, je u'avais etc.”[40] nebo hruběji po způsobu holandských kupců, kteří odmítali německé obchodní cestující, vnucující jim šmejdy, slovy: „Ik kan die zaken niet gebruiken”[41], a dost! Ale co musel bůh vytrpět od svých obhájců! V dějinách moderní přírodovědy zacházejí obhájci s bohem, jako zacházeli s Bedřichem Vilémem III. za jenského tažení jeho generálové a úředníci. Jedna divise za druhou skládá zbraně, jedna pevnost za druhou kapituluje před náporem vědy, až nakonec dobude věda celé nekonečné říše přírody a nezbude v ní už místo pro stvořitele. Newton mu ještě povolil „první podnět”, zakázal si však jakékoli další vměšování do své sluneční soustavy. P. Secchi ho vypoklonkuje úplně ze sluneční soustavy, sice s kanonickými poctami, avšak docela důrazně, a připouští jeho stvořitelské dílo jen pokud jde o prvotní mlhoviny. A lak je tomu s bohem ve všech oborech. V biologii mu připisuje jeho poslední velký Don Quijote, Agassiz, dokonce úplný nesmysl: bůh prý tvoří nejen skutečná zvířata, ale i zvířata abstraktní, rybu jako takovou! A na konec mu Tyndall úplně zakáže přístup do přírody, vykazuje ho do světa emocí a připouští ho jen proto, že přece jen musí někdo existovat, kdo o všech těchto věcech (o přírodě) ví víc než J. Tyndall![42] Jaký to odstup od starého boha - stvořitele nebes i země, udržovatele všech věcí, bez něhož nemůže nikomu ani vlas s hlavy spadnouti Tyndallova emocionální potřeba nic nedokazuje. Chevalier des Grieux[43] měl také emocionální potřebu milovat a mít Manon Lescaut, která napořád prodávala sebe i jeho: z lásky k ní se stal falešným hráčem a podvodníkem, a když mu potom chce Tyndall dělat výčitky, odpoví mu jeho „emocionální potřebou”!
Bůh = nescio [nevím]; avšak ignorantia non est argumentum[44] (Spinoza).