Jak známo, malthusovci prohlašují, že dělníci se následkem svých »lehkomyslných návyků« množí rychleji než množství životních prostředků, jimiž lze disponovat, neboli, jasněji řečeno, množí se rychleji, než může růst variabilní kapitál. Proto prý dochází k přelidnění; kapitalistům se pak nabízí více dělníků, než kolik jich mohou zaměstnávat, a životní prostředky nestačí pro všechny dělníky; dokud tedy nebude rozmnožování dělníků omezeno, nezaměstnanost, hlad a z toho plynoucí břemena a bída budou přirozeným údělem alespoň pro část dělnické třídy.
Tak to vysvětlují malthusovci. Zkoumejme nyní společně s Marxem, jak se ve skutečnosti vytvářejí vzájemné vztahy mezi růstem kapitálu a rozmnožováním dělnické třídy.
»Nejdůležitějšími činiteli při tomto zkoumání,« říká Marx, »jsou složení kapitálu a změny, které toto složení prodělává během procesu akumulace.
Složení kapitálu lze zkoumat se dvou hledisek. Bereme-li je po stránce hodnoty, je určeno poměrem, v němž se kapitál dělí na konstantní kapitál čili hodnotu výrobních prostředků a na variabilní kapitál čili hodnotu pracovní síly, úhrnnou sumu mezd. Po stránce materiálu fungujícího ve výrobním procesu dělí se každý kapitál na výrobní prostředky a živou pracovní sílu; v tomto smyslu je složení kapitálu určeno poměrem mezi masou užívaných výrobních prostředků na jedné straně a množstvím práce, nutným k jejich užívání, na druhé straně. První složení nazýváme hodnotovým složením kapitálu, druhé technickým složením kapitálu. Mezi oběma je úzká vzájemná závislost. Abych ji vyjádřil, nazývám složení kapitálu co do hodnoty, pokud je určeno jeho technickým složením a odráží v sobě změny technického složení - organickým složením kapitálu. Kde se mluví prostě o složení kapitálu, rozumí se vždycky jeho organické složení.«[96]
Toto složení je u různých individuálních kapitálů různé. V dalším výkladu předpokládáme průměrné složení společenského kapitálu dané země.
Po těchto předběžných poznámkách přejdeme k našemu zkoumání.
Zkoumejme především nejjednodušší případ. Akumulace probíhá, aniž se mění složení kapitálu, t. j. k tomu, aby bylo uvedeno do pohybu určité množství výrobních prostředků, je třeba stále stejného počtu pracovních sil. Pro znázornění předpokládejme, že máme kapitál 100.000 marek, který se skládá ze tří čtvrtin z konstantního a z jedné čtvrtiny z variabilního kapitálu. přidá-li se z nadhodnoty k původnímu kapitálu 20.000 marek, bude se dodatečný kapitál za našeho předpokladu dělit v témž poměru jako původní kapitál. Celkový kapitál se nyní bude skládat z 90.000 marek konstantního a 30.000 marek variabilního kapitálu. Variabilní kapitál vzroste ve stejném poměru jako konstantní kapitál o 20 procent. Má-li se však nově přidaný kapitál zhodnotit, je třeba dodatečného množství pracovní síly. Nadhodnota 20.000 marek, určená k akumulaci, se může stát kapitálem jen tehdy, zvětší-li se o 20 procent počet námezdních dělníků, jimiž může kapitál disponovat.
Vzroste-li počet dělníků při nezměněném složení kapitálu tak rychle jako kapitál, roste poptávka po dělnících rychleji než jejich nabídka a mzda stoupá.
Tento případ mají malthusovci na mysli, doporučují-li, aby »sociální otázka byla vyřešena« tím, že se omezí rozmnožování dělníků. Přitom ovšem přehlížejí, že kapitalistické vztahy, t. j. vztah mezi kapitalisty a námezdními dělníky, se zvýšením mzdy nijak neruší. Akumulace kapitálu znamená reprodukci kapitalistických vztahů v rozšířeném měřítku, znamená na jedné straně růst kapitálů a masy nadhodnoty, tedy nezaplacené práce, a rozmnožení proletariátu na straně druhé.
I když se vlivem akumulace kapitálu mzda zvyšuje, nemůže k tomu dojít, aniž se současně rozmnožuje proletariát, aniž se rozšiřuje oblast vlády kapitálu.
Mzda však se nemůže nikdy zvýšit tak, aby ohrožovala samu nadhodnotu. Poptávka po pracovních silách je za kapitalistického výrobního způsobu vyvolávána potřebou kapitálu zhodnotit se, vyrábět nadhodnotu. Kapitál proto nebude nikdy kupovat pracovní sílu za cenu, která by vylučovala výrobu nadhodnoty.
Jestliže mzda následkem akumulace kapitálu stoupá, mohou nastat dva případy: buď se zvyšováním ceny práce nenarušuje postup akumulace - i když míra nadhodnoty klesá, může zároveň následkem akumulace stoupat masa nadhodnoty. »V tomto případě je zřejmé, že zmenšení neplacené práce nikterak nebrání rozšiřování panství kapitálu.«[97] Anebo akumulace ochabuje, »protože se otupuje podněcující účinek zisku«.[98] Akumulace klesá. Ale s jejím poklesem mizí i příčina, která vyhnala mzdu nahoru. Mzda následkem toho klesá, až dosáhne úrovně odpovídající zhodnocovacím potřebám kapitálu. »Mechanismus kapitalistického výrobního procesu odstraňuje tedy sám přechodné překážky, které vytváří.«[99]
Vidíme zde tedy zvláštní vzájemné působení mezí zaplacenou a nezaplacenou prací. »Roste-li množství neplacené práce dodávané dělnickou třídou a akumulované třídou kapitalistů tak rychle, že se může přeměňovat v kapitál jen při mimořádném zvětšení dodatečné placené práce, mzda stoupá a za jinak stejných podmínek neplacená práce relativně klesá. Jakmile však tento pokles dosáhne bodu, kdy nadpráce živící kapitál se už nenabízí v normálním množství, nastává reakce: část důchodu podléhající kapitalisaci se zmenšuje, akumulace ochabuje a vzestupný pohyb mzdy je vystřídán opačným pohybem. Zvyšování ceny práce nepřekračuje tedy hranice, které nejen ponechávají nedotčeny základy kapitalistické soustavy, nýbrž i zajišťují její reprodukci ve stále se rozšiřujícím měřítku.«[100]
Kolísání v akumulaci kapitálu, jež udržuje mzdu uvnitř jistých hranic, jeví se buržoasním ekonomům jako kolísání v množství nabízejících se dělníků. Podléhají klamu podobně jako lidé, kteří věří, že slunce se pohybuje kolem země, zatím co země je v klidu.[101] Jestliže se akumulace kapitálu zpomaluje, vyvolává to zdání, že dělnické obyvatelstva roste rychleji než obvykle. Jestliže se tempo akumulace zrychlí, zdá se, že dělnického obyvatelstva ubývá nebo že roste pomaleji než obvykle. Jak asi mnozí čtenáři vědí, ve skutečnosti bývá jev, že mzda kolísá nahoru a dolů a nemůže při tom překročit jisté hranice, t. zv. »železný zákon mzdový«, zdůvodňován tím, že následkem vzestupu mezd se dělnické obyvatelstvo rychle množí a že zvýšená nabídka snižuje mzdu.; snížení mezd má však za následek větší bídu a úmrtnost v dělnické třídě, čímž se snižuje nabídka pracovní síly a mzda pak opět stoupá.
Proti tomuto zdůvodnění mluví již prostá skutečnost, každému známá, že mzdy nekolísají od generace ke generaci, nýbrž v mnohem kratších obdobích. K tomu se ještě vrátíme.