ODDÍL TŘETÍ - MZDA A DŮCHOD Z KAPITÁLU

Kapitola pátá. PŘELIDNĚNÍ

2. PRŮMYSLOVÁ RESERVNÍ ARMÁDA

Dosud jsme předpokládali, že akumulace probíhá bez jakýchkoli změn ve složení kapitálu. Avšak k takovým změnám v průběhu akumulace čas od času nutně dochází.

Na technické složení kapitálu má vliv každá změna v produktivitě práce. Masa výrobních prostředků, které dělník za jinak stejných podmínek přeměňuje ve výrobek, vzrůstá s produktivitou jeho práce. Vzrůstá masa surovin, které dělník zpracovává, roste množství pracovních prostředků, jež používá atd. S produktivitou práce roste tedy množství výrobních prostředků ve srovnáni s pracovní silou, která byla k nim přidána, neboli, což je totéž, množství používané práce se zmenšuje ve srovnání s množstvím výrobních prostředků, jež práce uvádí do pohybu.

Tato změna v technickém složení kapitálu se zračí opět v jeho hodnotovém složení. Jeví se zde jako relativní zmenšení variabilní části a zvětšení konstantní části kapitálu. Avšak změny v hodnotovém složení kapitálu neodpovídají přesně změnám v jeho technickém složení, neboť s růstem produktivity práce nejen stoupá rozsah výrobních prostředků spotřebovaných prací, nýbrž klesá i jejich hodnota, i když v menší míře, než se zvětšuje jejich masa. Na počátku minulého století skládala se na příklad kapitálová hodnota vložená do přádelnictví z poloviny konstantního a z poloviny variabilního kapitálu. Masa surovin, pracovních prostředků atd., jež dnes přadlák produktivně spotřebuje při stejném vynaložení práce, je více než stonásobně větší než tehdy; hodnotový poměr mezi konstantním a variabilním kapitálem se však změnil mnohem méně; poměr mezi konstantním a variabilním kapitálem je dnes přibližně sedm k jedné.

Růst produktivity práce však za kapitalistického výrobního způsobu znamená vždy relativní zmenšení variabilního kapitálu.

Avšak produktivita práce a akumulace kapitálu jsou v nejtěsnějším vzájemném vztahu.

Podmínkou zbožní výroby je, že výrobní prostředky jsou v soukromém vlastnictví jednotlivců. Avšak rozvoj společenské produktivity práce předpokládá kooperaci ve velkém měřítku, velké pracovní místnosti, velké masy surovin a pracovních prostředků atd. Za vlády zbožní výroby je vlastnictví tak ohromného množství výrobních prostředků v rukou jednotlivců možné jen tehdy, jsou-li individuální kapitály akumulovány v dostatečném rozsahu. »Na půdě zbožní výroby se může výroba ve velkém měřítku rozvinout jedině v kapitalistické formě.«^[102] Jistý stupeň akumulace kapitálu je tedy základní podmínkou jistého stupně produktivity práce. Avšak každá metoda zvyšování produktivity práce je za kapitalistického výrobního způsobu zároveň metodou zvyšování výroby nadhodnoty, a proto vede k urychlování akumulace. Akumulace sama zase způsobuje rozšiřování měřítka výroby, což je opět mocným popudem k zvyšování produktivity práce. Akumulace kapitálu a produktivita práce se tedy čím dále tím více rozvíjí následkem vzájemného působení.

Proti účinkům růstu jednotlivých kapitálů akumulací působí současné tříštění starých kapitálů, na příklad rozdělováním dědictví a oddělováním nových samostatných kapitálů. Tento protiklad akumulace je však více než rušen centralisací, spojováním již vytvořených kapitálů, k němuž dochází zejména proto, že malé kapitály jsou pohlcovány velkými. Tato centralisace stejně jako akumulace vede rovněž ke zvyšování produktivity a ke změně v technickém složení kapitálu. Na druhé straně akumulace podporuje centralisaci a naopak. Čím větší kapitál byl akumulován, tím snáze zvítězí v konkurenčním boji nad malými kapitály a pohltí je. Čím více malých kapitálů daný kapitál pohltil, tím větší je produktivita práce, kterou udržuje v pohybu, a tím větší rozsah má akumulace.

Nahromadění obrovských mas kapitálu v rukou několika jednotlivců nerozvíjí však produktivitu práce jen v pracovních odvětvích, která si již kapitalistický výrobní způsob podrobil. Řada malých kapitálů vypuzených z velkých průmyslových odvětví přechází do pracovních odvětví, kde kapitalistická výroba ještě nezapustila pevné kořeny, kde může malý kapitál ještě konkurovat. Tím se připravuje půda k tomu, aby i tato odvětví výroby byla přivtělena ke sféře kapitálu.

Vidíme tedy, že kapitalistický výrobní způsob je v ustavičné technické revoluci, která má za následek, že konstantní kapitál čím dále tím více roste a variabilní kapitál se relativně zmenšuje.

Relativní zmenšování variabilního kapitálu pokračuje nesrovnatelně rychleji než akumulace. Kapitál během akumulace nově vytvářený zaměstnává v poměru ke své velikosti čím dále tím méně dodatečných dělníků. Zároveň s akumulací dochází však k převratu i u starého kapitálu. Je-li stroj opotřebován a pokročila-li zatím technika, není tento stroj nahrazen stejným strojem, nýbrž zdokona1eným strojem, jehož použití dává možnost, aby dělník odváděl více výrobků než dříve. Starý kapitál je reprodukován ve stále produktivnější formě. To však znamená, že propouští čím dále tím více dělníků, které zaměstnával.

Centralisace je jednou z nejmocnějších pák této přeměny starého kapitálu.

Čím rychleji postupuje centralisace a technická revoluce starého kapitálu, tím rychleji musí postupovat akumulace nového kapitálu, nemá-li se zmenšit počet zaměstnaných dělníků. Avšak čím rychleji postupuje akumulace, tím více je podporována centralisace a technická revoluce.

Malthusovci tvrdí, že »přelidnění« pramení z toho, že množství životních prostředků (čili, přesněji řečeno, variabilní kapitál) vzrůstá aritmetickou řadou, v poměru 1 : 2 : 3 : 4 : 5 atd., zatím co počet obyvatelstva má tendenci zvětšovat se geometrickou řadou, v poměru 1: 2 : 4 : 8 : 16 atd. Počet obyvatelstva tedy roste vždy rychleji než množství životních prostředků. Přirozeným následkem toho jsou prý neřesti a bída.

Ve skutečnosti však zároveň s růstem celkového kapitálu postupuje progresivně zmenšování variabilního kapitálu. Činil-li variabilní kapitál původně ¹/₂ celkového kapitálu, postupně bude činit jen ¹/₃, ¹/₄, ¹/₅, ¹/₆ atd. celkového kapitálu.

»Toto relativní zmenšování variabilní části kapitálu; zrychlující se se vzrůstem celkového kapitálu, a to rychleji než jeho vlastní růst, se jeví na druhé straně naopak tak, že absolutní vzrůst dělnického obyvatelstva probíhá rychleji než vzrůst variabilního kapitálu čili prostředků k zaměstnání tohoto obyvatelstva. Kapitalistická akumulace naopak stále produkuje, a to úměrně své energii a svému rozsahu relativně přebytečné, t. j. pro průměrné zhodnocovací potřeby kapitálu přebytečné, tedy zbytečné nebo nadbytečné dělnické obyvatelstvo.«^[103]

Změny ve složení celkového společenského kapitálu neprobíhají ve všech jeho částech rovnoměrně. Někde roste kapitál akumulací, která zprvu nemění danou technickou základnu, a proto pohlcuje dodatečné pracovní síly, jak to odpovídá jeho růstu. Jinde se mění složení kapitálu, aniž vzrůstá jeho absolutní velikost, když je jen starý kapitál nahrazen kapitálem produktivnějším; počet zaměstnaných dělníků klesá relativně i absolutně. Mezi těmito dvěma krajními případy je nesčíslné množství kombinací, jež plodí vzájemné působení akumulace, centralisace a přeměna starého kapitálu v produktivnější formu; to všechno má za následek buď přímé propouštění dělníků, nebo »méně zřejmou, ale neméně účinnou formu ztíženého pohlcování dodatečného dělnického obyvatelstva jeho obvyklými odvodními kanály«.^[104] Dělnické obyvatelstvo je tedy udržováno v neustálém proudění, tu přitahováno, tam odpuzováno, a tento pohyb je tím prudší, čím rychleji se mění složení kapitálu, čím větší je produktivita práce, čím mohutnější je akumulace kapitálu.

Marx podává četné doklady ze sčítání lidu v Anglii, že v mnohých průmyslových odvětvích dochází k relativnímu a často i absolutnímu zmenšování počtu zaměstnaných dělníků. Z novějších sčítání uvádíme dva příklady, jak se absolutně zmenšuje počet zaměstnaných dělníků při současném rozšiřování výroby:

První příklad se týká bavlnářského průmyslu Velké Britannie v období 1861-1871. Napočítalo se zde:

Vidíme, že zároveň s poklesem počtu zaměstnaných dělníků se snížil počet továren a zvýšil počet vřeten a mechanických stavů; je to známka centralisace a akumulace kapitálu.

Podobný obraz skýtá i německý bavlnářský průmysl, pokud nám ovšem nanejvýš nedostatečné zprávy průmyslové statistiky z roku 1875 a 1882 dovolují nahlédnout do jeho poměrů. Průměrná roční spotřeba surové bavlny v německé říši činila v letech1871-1875 116.390 tun a v letech 1881-1885 152.329 tun. Počet osob zaměstnaných v přádelnách bavlny se naproti tomu snížil od roku 1875 do roku 1882 z 66.769 na 61.140 tun.

Roční spotřeba bavlněné příze se ve stejném období zvýšila ze 109.645 tun na 134.630 tun, zatím co počet tkalců bavlny se snížil z 201.781 na 125.591. Zároveň se ovšem zvýšil počet tkalců smíšených tkanin z 6558 na 73.750. Avšak i když je budeme všechny počítat ke tkalcům bavlny, činí pokles počtu tkalců během 7 let téměř 9000, zatím co výroba se podstatně rozšířila.

Dosud jsme předpokládali, že zvětšení nebo zmenšení variabilního kapitálu odpovídá přesně zvětšení nebo zmenšení počtu zaměstnaných dělníků. Avšak vždy tak tomu není. Když továrník při nezměněné ceně práce prodlouží pracovní dobu, pak vydána mzdy více. Variabilní kapitál vzroste a nebude nutné přitom zaměstnávat více dělníků; jejich počet může přitom dokonce klesnout.

Předpokládejme, že podnikatel zaměstnává 1000 dělníků, že pracovní den trvá 10 hodin a denní mzdy činí 2 marky. Chce vložit do svého podniku dodatečný kapitál. Může to udělat jen tím, že rozšíří podnikové prostory, opatří nové stroje a zaměstná více dělníků. Dodatečného kapitálu, pokud nemusí sloužit k nákupu většího množství surovin, může však použít k tomu, že prodlouží pracovní dobu již zaměstnaných dělníků. Dejme tomu, že ji prodlouží o 5 hodin; cena práce zůstává nezměněna; denní mzda pak bude činit 3 marky, variabilní kapitál se zvýší, za jinak stejných okolností, o 50 procent, a počet dělníků přitom nevzroste. Každý kapitalista se však snaží získat větší množství práce raději prodloužením pracovního dne nebo zvýšením intensity práce než zvětšením počtu dělníků, neboť v prvním případě roste konstantní kapitál, který musí vynaložit, mnohem pomaleji než v druhém případě. A tato snaha je tím silnější, čím větší je rozsah výroby; roste tedy zároveň s akumulací kapitálu.

Je-li na příklad pracovním prostředkem dělníka rýč, který stojí 2 marky, sotva se bude podnikatel příliš zdráhat, aby získal větší množství práce příslušným zvětšením počtu dělníků. Jinak je tomu, používá-li dělník stroje, který stojí 100.000 marek.

Avšak s akumulací kapitálu roste nejen úsilí kapitalistů získávat větší množství práce bez příslušného zvětšení počtu dělníků, ale ochabuje i síla dělnické třídy odporovat tomuto úsilí kapitalistů. Sílu odporu zaměstnaných dělníků oslabuje svou konkurencí masa přebytečných dělníků plozená akumulací kapitálu. Zaměstnaní dělníci jsou tak nuceni snášet nadměrnou práci, která zase rozmnožuje řady nadbytečného dělnického obyvatelstva. Nezaměstnanost jedněch je podmínkou nadměrné práce druhých a naopak.

Vidíme, že akumulace kapitálu se svými průvodními jevy a následky, jako je centralisace kapitálů, technická přeměna starého kapitálu, nadměrná práce atd., má tendencí zmenšovat počet zaměstnaných dělníků v poměru k celkovému používanému kapitálu, a někdy i absolutně.

Zároveň však zvětšuje počet nabízejících se dělníků, kteří jsou kapitálu k disposici, v míře, jež daleko přesahuje míru růstu obyvatelstva vůbec.

V druhém oddílu jsme viděli, jak manufaktura a ještě více velký průmysl během svého vývoje nahrazuje vyučené dělníky nevyučenými. Učební doba dělníka se scvrkává na minimum, dělník může být kapitálem používán dříve, doba jeho neprodukce se zkracuje. Zároveň používáním žen a dětí se dospělí dělníci stávají v četných pracovních odvětvích zbytečnými. Tím se dělnická armáda nesmírně rozmnožuje, a to nejen bezprostředně; hospodářská samostatnost dívek a mladých lidí, jejich společná práce, jakož i možnost, aby děti od raného věku vydělávaly, to všechno podporuje brzké uzavírání sňatků a zkracuje i reprodukční dobu dělnické třídy.

Další mocná příčina rychlého růstu dělnické armády začíná působit, jakmile se kapitalistický výrobní způsob zmocní zemědělství. Zde vyvolává růst produktivity hned, nejen relativní, nýbrž i absolutní zmenšení počtu zaměstnaných dělníků. Ve Velké Britannii činil v roce 1861 počet zaměstnaných v zemědělství 2,210.449, v roce 1871 1,514.601, což je úbytek téměř 700.000. Ti, kteří se tak stali »přebytečnými«, táhnou do průmyslových okresů, pokud se úplně nevystěhují, a tam rozmnožují dělnickou armádu, která se nabízí kapitálu.

Nezapomínejme nakonec ani na účinky železnic a parníků, jež dovolují kapitálu získat nové dělnické masy z průmyslově zaostalých krajin, jako Iry, Poláky, Slováky, Italy, Číňany atd.

Dělnické obyvatelstvo se tedy rozmnožuje neobyčejně rychle, a pokud jde o použitelné pracovní síly, rychleji než potřeba kapitálu; důsledkem toho je relativní přelidnění, které je plozeno, jak jsme viděli, akumulací kapitálu, tedy nikoli snižováním produktivity práce, jak tvrdí ekonomové, nýbrž jejím růstem.

Tak zvané přelidnění, existence průmyslové reservní armády však nijak nebráni rozvoji kapitálu; naopak počínaje určitým bodem je to jeden z jeho předpokladů.

Kapitál je, jak víme, pružná veličina. Čím více se kapitalistický výrobní způsob rozvíjí, tím prudší a objemnější je jeho periodické rozpínáni a smršťování. Jak jsme naznačili již ve druhém oddílu, je pro novodobý průmysl příznačné, že se pohybuje v cyklech, které se od roku 1873 periodicky opakovaly přibližně každých deset let. Cyklus začíná průměrným hospodářským oživením, které rychle roste, až nastane konjunktura, obrovské a náhlé rozšíření výroby, výrobní horečka; pak přichází krach, hospodářský život stagnuje, než se dostatečně rozšíří trh, aby mohl pohltit přebytečné výrobky, načež nastupuje oživení a stará hra začíná znovu, ale v rozšířeném měřítku.

Tak tomu bylo, když Marx psal »Kapitál«, který po prvé vyšel roku 1867. Tak tomu bylo i v době, kdy psal doslov ke druhému vydání »Kapitálu« (24. ledna 1873), v němž prohlašoval, že se blíží všeobecná krise.^[105]

Všichni víme, jak záhy a až příliš věrně se toto proroctví vyplnilo.

Avšak s krisí, která začala roku 1873, jako by kapitalismus vstoupil do nového období. Jestliže se až dosud produktivita velkého průmyslu rozvíjela tak rychle, že občas rostla rychleji, než se rozšiřoval světový trh, pak nyní následkem obrovského technického pokroku a nesmírného rozšíření oblasti ovládané kapitalistickou výrobou, sahající až do Ruska, Ameriky, Východní Indie a Australie, jako by nadešla doba, v ní světový trh je s to pohltit výrobky světového průmyslu jen přechodně a výjimečně. Na místo desetiletého cyklu, v němž se střídá průměrné oživení hospodářského života, závratný, horečný růst výroby, krach, stagnace a nové oživení, nastupuje od roku 1873 chronické váznutí podnikání, trvalá stagnace na hospodářském poli, která byla přerušena až roku 1889, kdy došlo ke zlepšení a krátkému vzplanutí spekulačního ducha; avšak to brzy skončilo a ustoupilo ještě horší stagnaci hospodářského života. Zdá se, jako by k nějaké větší »průmyslové konjunktuře« nemělo již vůbec dojít.

Naši ekonomové pátrají po pevných, neměnných »přírodních zákonech« hospodářství. Zatím postupuje skutečný ekonomický vývoj tak rychle, že výklad o krisích podaný v »Kapitálu« v tomto nejmodernějším ekonomickém díle - pojednává zčásti o jevech, jež generace, která nyní dorůstá ve školách, již nezná.

V této souvislosti však jde jen o dočasné rozpínání a smršťování kapitálu, a k tomu dochází i za chronického váznutí podnikání stejně jako během desetiletého cyklu krise a hospodářského rozkvětu. Avšak příznivá období »konjunktury« netrvají nyní tak dlouho a tak všeobecně jako dříve: tím více je třeba, aby byl kapitál schopen jejich rychlého využití.

Taková příznivá konjunktura plodí větší potřebu pracovních sil; jak lze této potřebě vyhovět? Mzda stoupá, a to má podle theorie ekonomů za následek zvětšení počtu obyvatelstva - za dvacet let dosáhne dělnické obyvatelstvo dostatečného počtu, aby kapitál mohl využit konjunktury. Avšak trvá to vždy jenom 2-3 roky, a nyní snad jen právě tolik měsíců. Kapitál má to štěstí, že podstata věcí je ve skutečnosti jiná než v theorii »železného mzdového zákona«. Jak jsme viděli, kapitalistický výrobní způsob uměle plodí přebytečné dělnické obyvatelstvo a z této reservní armády si může kapitál přibrat tolik dodatečných dělníků, kolik potřebuje. Bez ní by nebyl vývoj kapitalistického velkého průmyslu, charakterisovaný skoky, vůbec možný. Kde by byl německý průmysl, kdyby nebyl na počátku sedmdesátých let nalezl tolik »volných«, k použití pohotových rukou, kdyby zde nebyly celé armády dělníků, které mohl vrhnout na stavbu železnic, do nových uhelných dolů, hutí železa atd.! Tato reservní armáda umožňuje však nejen náhlé rozpínání kapitálu, ale vykonává tlak i na mzdy; protože i v období největší prosperity bývá stěží plně zaměstnána, přispívá k tomu, že ani v obdobích největší výrobní horečky nemohou mzdy překročit jistou výši.

Co se jeví jako kolísavé přibývání a ubývání obyvatelstva, to je ve skutečnosti odraz periodického rozpínání a smršťováni kapitálu. Žádají-li malthusovci od dělníků, aby se při rozmnožování řídili podle toho, kolik je jich možno právě zaměstnat, neznamená to tedy nic jiného, než že mají přizpůsobit svůj počet okamžitým potřebám kapitálu.

Malthusovství je založeno na záměně měnících se produktivních potřeb kapitálu s produktivní silou pohotových výrobních prostředků. Bylo-li toto zaměňování vždycky absurdní, od vypuknutí permanentní krise je tato absurdnost naprosto zřejmá. Přelidnění z nadbytku životních prostředků, přelidnění následkem konkurence amerického, indického a australského masa a chleba! I když to zní nesmyslně, jsou požadavky malthusovců jen příslušným odrazem postavení, jež dnes zaujímá dělník vůči kapitálu: je jen příslušenstvím kapitálu. Během výrobního procesu používá výrobní prostředek dělníka, a nikoli dělník výrobního prostředku. Avšak dělník, jak jsme viděli, náleží kapitálu i mimo práci. I při spotřebě, když se udržuje při životě a rozmnožuje, má si počínat tak, jak to nejlépe vyhovuje zájmům kapitálu. Dělník je pod jhem svého vlastního výrobku: slouží mu nejen svou pracovní silou, nýbrž všemi činnými složkami svého lidského bytí.