V posledních předcházejících kapitolách jsme viděli, jak kapitál vždy znovu vytváří své vlastní podmínky. Je však zřejmé, že kapitál ve své klasické podobě se nemohl vytvořit, dokud tyto podmínky nebyly rozvinuty k jistému stupni. Jaké poměry je vyvolaly v život? - to je otázka, kterou jsme dosud nezodpověděli. Při našem zkoumání přeměny peněz v kapitál jsme vycházeli z předpokladu, že na jedné straně musely být ve vlastnictví soukromých osob větší částky peněz a na druhé straně se na trhu nabízela pracovní síla jako zboží. Jak se stala pracovní síla zbožím, co spojilo tyto peněžní částky, to jsme nezkoumali.
O tom chceme říci nyní to nejpodstatnější.
Akumulace kapitálu znamená obnovování podmínek existence kapitálu. Původní vznik podmínek existence kapitálu, který předcházel jeho vývoji, nazývá Marx původní akumulací.
Na otázku, jak vznikl kapitál, mají ekonomové odpověď, jakou mají pohotově vždy, kdykoli neznají nebo nechtějí znát skutečné poměry: vypravují robinsonádu. Taková robinsonáda má dvojí výhodu; k jejímu vynalezení není třeba žádných předběžných vědomostí a lze ji přizpůsobit vždy tak, že se v ní říká to, co se chce dokázat.
A tyto robinsonády pokoušející se vysvětlit vznik kapitálu a uvést to v soulad s běžnými představami o právu patří k nejjalovějším bajkám tohoto druhu. Od pohádek z našich dětských slabikářů liší se jen větší zdlouhavostí a nudností.[106]
Je to vždy stará historie o hodném, pilném a střídmém dělníkovi, který se stal kapitalistou, a o daremných ničemech, kteří všechno prohýřili, a od té chvíle se na věčné časy musí v potu tváře dřít i se svými potomky pro hodné a jejich potomstvo.
Zkoumáme-li evropské dějiny od 14. století, vypadá původní akumulace docela jinak. Nacházíme zde dvě stránky. Lidové kruhy se dovídají z liberálního dějepisectví jen o jedné z nich.
Průmyslový kapitál nemohl vzniknout bez svobodného dělníka, bez dělníků osvobozených od nevolnické a poddanské závislosti a cechovního donucení. Kapitál potřeboval výrobu osvobozenou od feudálních pout, musel se osvobodit z područí feudálních pánů. S tohoto hlediska jeví se boj vzmáhajícího se kapitalismu jako boj proti donucení a privilegiím, jako boj za svobodu a rovnost.
Tuto stránku literární obhájci buržoasie lidu vždy znovu předkládají. Nemáme v úmyslu význam tohoto boje snižovat, zvláště pak ne nyní, kdy sama buržoasie začíná zapírat svoji minulost. Avšak přes tuto vznešenou a skvějící se stránku dějin nesmíme zapomenout na jejich opačnou stránku: na vytváření proletariátu a kapitálu samého. Tato stránka nebyla ještě plně osvětlena. Marx to důkladně vyložil v »Kapitálu«, avšak bral v úvahu jen jednu zemi - Anglii, která je mateřskou zemí kapitalistického výrobního způsobu, jedinou zemí, v níž původní akumulace vystoupila ve své klasické podobě. Některé poznámky o zmíněných poměrech lze nalézt i v »Bídě filosofie« (Kap. 2, § 2).
Příslušný vývoj v Německu lze bohužel dokázat jen velmi nedokonale, protože byl brzděn a pokřiven přenesením obchodních cest na Východ z pánve Středozemního moře do pánve Atlantického oceánu, třicetiletou válkou a vytlačováním Německa ze světového trhu, které trvalo celá století.
Největší překážkou, s níž se vznikající kapitál střetl, byla vedle cechovních organisací ve městech obecní držba půdy u venkovských obcí a často i větších pospolitostí. Dokud toto vlastnictví trvalo, nebylo proletářských mas. Na štěstí pro kapitál ujala se jeho záležitostí feudální šlechta. Od křižáckých tažení rozvíjel se více obchod a zbožní výroba. Vznikaly nové potřeby, bylo třeba zboží, které dodával městský průmysl nebo městští obchodníci za peníze. Avšak bohatství feudálního šlechtice záleželo v naturálních nebo osobních povinnostech nevolných rolníků. Peněz bylo u něho poskrovnu. Co nemohl koupit, to hleděl uloupit. Moc státu se však stále upevňovala. Proti leníkům nižší šlechty vystupovali žoldnéři bohatých měst a knížat, přepadávání po silnicích se stalo nemožným. Feudální páni se snažili vydřít peníze a majetek z rolníka. Tím rolníka doháněli k zoufalství - vzpomeňme na selské války - aniž tím sami něco podstatného získali. A tak se konečně urození pánové, dychtící okusit nových požitků, poznenáhlu odhodlali k tomu, že se stali výrobci zboží jako měšťané a že získávali peníze výrobou zemědělských produktů jako vlny, obilí a pod. pro prodej, a nikoli jako dosud jen pro vlastní potřebu.
To vedlo k rozšíření jejich zemědělského závodu, jehož řízení přešlo na správce, šafáře nebo pachtýře; toto rozšíření bylo možné jen na úkor rolnictva. Rolníci přeměnění v nevolníky mohli být nyní »sváděni«, t. j. vháněni ze svých domovů, a jejich půda byla připojena k pozemkům, jež obdělávali zeměpáni. Obecní majetek vesnic spadajících pod vrchnostenskou moc šlechty byl přeměněn v soukromý majetek šlechticů, a tím byl rolník ekonomicky zničen.
Zvlášť hledaným zemědělským zbožím byla vlna, kterou potřeboval městský textilní průmysl. Rozšířit výrobu vlny však znamenalo přeměnit ornou půdu v pastviny pro ovce, vyhnat četné rolníky z jejich usedlostí, ať již zákonnými nebo nezákonnými prostředky, ať již ekonomickým nebo přímo fysickým donucením.
Stejnou měrou, jak rostl městský textilní průmysl, vzrůstal i počet vyhnaných a půdy zbavených rolníků.
K tomu přistupovalo rozpuštění četných šlechtických družin, jež za nových poměrů nebyly prostředkem moci, nýbrž jen příčinou finanční slabosti, a konečně pomohla kapitálu i reformace, která uvrhla do řad proletariátu nejen obyvatele klášterů, nýbrž vydala na pospas spekulantům i církevní statky, z nichž staří, dědiční pachtýři byli vyhnáni.
Takovými prostředky byla velká část venkovského obyvatelstva odloučena od půdy, od výrobních prostředků, a tím vytvořeno ono umělé přelidnění, ona armáda nemajetných proletářů nucených den ze dne prodávat svoji pracovní sílu, kterou potřebuje kapitál.
Feudální páni takto připravili půdu pro kapitál, dodali venkovskému i městskému kapitálu proletáře a zároveň razili cestu venkovské zbožní výrobě ve velkém měřítku - kapitalistickému zemědělství. Kapitalistický charakter, kterého nyní nabylo zemědělství při velkém pozemkovém vlastnictví, nevolnictvím a poddanstvím, jež na něm lpělo, nezmizel, nýbrž byl jen znetvořen.
Tím komičtější je, když se dnes velkostatkáři vynášejí jako třída, která je samou přírodou povolána k ochraně dělníků před kapitálem a k vytvoření harmonie mezi nimi.
Tuláctví po celé západní Evropě v 15. a 16. století bylo důsledkem četného vyvlastňování rolnictva. Hrozilo, že přeroste společnosti přes hlavu; aby se před ním společnost uchránila, bylo co nejkrutěji trestáno mrskáním, vypalováním znamení, uřezáváním uší a dokonce i smrtí.
Avšak zatím co bylo uvolňováno více dělníků, než kolik jich kapitál mohl pohltit, zůstával často příliv použitelných dělníků za potřebami kapitálu. V manufakturním období byl kapitalistický výrobní způsob ještě závislý na dělnících, kteří ve svých dílčích operacích nabyli jisté zručnosti. Vyžadovalo si to často léta, než takový dělník získal potřebnou dovednost. Variabilní prvek kapitálu však tehdy značně převažoval nad konstantním prvkem. Proto poptávka po námezdní práci rychle rostla při každé akumulaci kapitálu, zatím co přiliv použitelné námezdní práce následoval jen pomalu. Dovedných dělníků bylo zatím nejen poměrně poskrovnu a byli hledáni, ale žily mezi nimi ještě i tradice řemesla, kde tovaryš stál ještě společensky blízko mistrovi a sám mohl doufat, že se stane mistrem. Námezdní dělníci měli sebevědomí, byli vzdorovití a vzpurní; nemohli a nechtěli se podrobit disciplině a věčné jednotvárnosti kapitalistického průmyslu. Musela zasáhnout »vyšší moc«, aby byli vytvořeni dělníci povolní kapitálu.
Stejně jako státní moc vystupovala na ochranu majetku před tuláky nebo na podporu přeměny obecního majetku v soukromý majetek (Marx podrobně popisuje, jak tomu bylo v Anglii), tak zasahovala také, když bylo třeba, aby dělníci přivykli kapitalistické disciplině. Přísné výnosy pevně stanovily maximum mzdy, prodloužily pracovní den a zakázaly spolčování dělníků.
Jak dalece ta všechno odpovídalo duchu buržoasie zápasící a »svobodu«, ukázala buržoasie, když dobyla politickou moc ve francouzské revoluci. Vedla tehdy rozhořčený boj proti zbytkům obecní držby půdy, které se ještě ve Francii udržely, a přísně zakázala spolčování dělníků.
S proletariátem vznikl však i vnitřní trh pro kapitál. Co potřebovala, ta dříve vyráběla rolnická rodina sama; životní prostředky i výrobky domáckého průmyslu. Nyní nastává změna. Životní prostředky jsou vyráběny jako zboží na velkých statcích, které vznikly spojením obecního majetku a jednotlivých rolnických usedlostí, a toto zboží nachází svůj trh v průmyslových okresech. Výrobky kapitalistického průmyslu v tamto období manufakturní výroby nacházejí odbyt u námezdních dělníků v průmyslu a na velkých statcích - a také u samých rolníků. Mnohdy se jejich pozemek příliš zmenšil a nemohl jim stačit k udržení života; zemědělství se stala jejich vedlejším zaměstnáním, domácký průmysl pro vlastní potřebu ustupuje do pozadí a uvolňuje místo domáckému průmyslu vyrábějícímu zboží pro kapitalistu, pro obchodníka, nejodpornější a nejvýnosnější formě kapitalistického vykořisťování.
Viděli jsme, jak se vytvářel proletariát a umělé přelidnění, jež umožnily rozvoj kapitalistického výrobního způsobu, který sám opět reprodukuje proletariát a přelidnění ve stále větších rozměrech.
Avšak odkud pocházela ona bohatství, soustředěná v několika málo rukou, která byla druhým předpokladem kapitalistického výrobního způsobu?
Středověk převzal ze starověku dva druhy kapitálu - lichvářský kapitál a kupecký kapitál. Od křižáckých tažení vzrostly nesmírně obchodní styky s Východem, a tím i kupecký kapitál a jeho soustředění v několika málo rukou; vzpomeňme jen na augšpurské Fuggery, ony německé Rothschildy 15. a 16. staletí.
Lichva a obchod však nebyly jedinými zdroji, z nichž plynuly peněžní sumy, které se od 15. století v neustále narůstající míře přeměňovaly v průmyslový kapitál. Marx vylíčil v »Kapitálu« další zdroje. Pokud jde o podrobnosti odkazujeme na líčení, jež je důstojným vyvrcholením skvělého historického exkursu o »původní akumulaci«. Podáme zde jen krátké shrnutí různých způsobů této akumulace, vyjádřené Marxovými lapidárními slovy:
»Objev nalezišť zlata a stříbra v Americe, vyhubení, zotročení a pohřbení za živa domorodého obyvatelstva do dolů, první kroky k dobytí a vyloupení Východní Indie, přeměna Afriky v loviště pro výhodný hon na černochy - to byly červánky kapitalistické výrobní éry. Tyto idylické procesy jsou hlavními dokumenty původní akumulace. V patách za nimi kráčí obchodní válka evropských národů, jejímž dějištěm je celá zeměkoule. Tato válka začíná odpadnutím Nizozemí od Španělska, nabývá gigantických rozměrů v anglické protijakobínské válce a trvá dosud v takových loupežných taženích, jako je opiová válka proti Číně a tak dále.
Různé momenty původní akumulace se dělí mezi různé země v určitém dějinném sledu, a to: mezi Španělsko, Portugalsko, Holandsko, Francii a Anglii. V Anglii kancem 17. století soustavně vyúsťují v koloniální systém, v systém státních dluhů, v moderní daňový systém a v systém ochranných cel. Tyto metody spočívají z valné části na nejsurovějším násilí, na přiklad koloniální systém. Všechny však používají státní moci, t. j. koncentrovaného a organisovaného společenského násilí k tomu, aby uměle urychlily proces přeměny feudálního výrobního způsobu v kapitalistický a aby zkrátily jeho přechodná stadia. Násilí je porodní bábou každé staré společnosti, která je těhotná novou společností. Násilí samo je ekonomická potence.«[107]
Předposlední věta citovaného místa bývá velmi často uváděna, ale namnoze vytrženě ze souvislosti. Kdo ji promyslí v souvislosti s tím, co bylo řečeno dříve, bude vědět, jak je třeba jí rozumět. K násilí, které sloužila jako porodní bába, kapitalistického výrobního způsobu, patří i »státní moc, koncentrované a organisované společenské násilí«, ovšem nikoli moc »státu o sobě«, trůnícího v oblacích nad třídními protiklady, nýbrž státní moc jako nástroj mocně se pozvedající třídy.
Vzrůstající proletarisace obyvatelstva, zejména rolnického, a vznik vnitřního trhu na jedné straně, a na druhé straně nahromadění a koncentrace velkých bohatství a zároveň - zejména následkem obchodních válek a koloniální politiky - vznik zahraničního trhu - to byly podmínky, jež se od 15. století střetávaly v západní Evropě a které čím dále tím více přeměňovaly veškerou výrobu ve zbožní výrobu a prostou zbožní výrobu ve výrobu kapitalistickou. Od této doby byly roztříštěné malé závody rolníků a řemeslníků postupně ničeny a zatlačovány, aby uvolnily místo kapitalistickým velkozávodům.