Dospěli jsme ke konci výkladu o kapitalistickém výrobním způsobu, o nějž jsme se pokusili, sledujíce zkoumání Karla Marxe.
Viděli jsme, že prvobytný výrobní způsob je založen na společenské, plánovitě organisovaně práci a že tento výrobní způsob je podmínkou společenského vlastnictví výrobních prostředků a výrobků. Výrobky se ovšem rozdělují, a tím se stávají majetkem jednotlivce, avšak jen potud, pokud jsou pro jednotlivce spotřebními předměty. Jako bezprostřední výsledky společenské práce připadají výrobky především společnosti.
Tento výrobní způsob je zat1ačován prostou zbožní výrobou, výrobou jednotlivých pracovníků na sobě navzájem nezávislých, z nichž každý vyrábí se svými vlastními výrobními prostředky výrobky, jež jsou přirozeně také jeho soukromým majetkem.
Avšak z prosté zbožní výroby se vyvíjí kapitalistická zbožní výroba, na místo jednotlivých pracovníků vyrábějících nezávisle na sobě nastupují velké koncentrované podniky, navzájem nezávislé a vyrábějící zboží, avšak uvnitř je každý z nich organisován pro plánovitou společenskou výrobu. Protože tyto velké kapitalistické podniky proti sobě stojí jako výrobci zboží, zůstává v jejich vzájemném styku směna zboží a zůstává tak v platnosti vlastnické právo prosté zbožní výroby - soukromé vlastnictví výrobních prostředků a výrobků.
Avšak tím se také přeměnilo soukromé vlastnictví ve svůj protiklad.
Za prosté zbožní výroby byl soukromý majetek výsledkem a plodem práce. Pracovník byl vlastníkem svých výrobních prostředků a svých výrobků. Kapitalistická výroba přetrhává souvislost mezi prací a vlastnictvím. Dělník již nevlastní svůj výrobek. Naopak, výrobní prostředky a výrobky patří těm, kdo nepracují. Přeměna výroby ve společenskou výrobu na kapitalistickém základě přeměňuje čím dále tím více ty, kteří nepracují, v majitele veškerého bohatství a dělníky v nemajetné.
Tím se ještě nevyčerpává rozpor mezi vládnoucím výrobním způsobem a vládnoucím způsobem přivlastňování.
Viděli jsme, jak jednoduše a průhledně byla organisována výroba za prvobytného komunismu, jak ji společnost řídila podle své vůle a svých potřeb.
Za soustavy zbožní, výroby se společenské výrobní podmínky stávají silou, která přerůstá jednotlivému výrobci přes hlavu.
Výrobce se stává jejím bezmocným otrokem a jeho postavení je tím krušnější, že noví páni mu nepředpisují výkony, nesdělují mu své potřeby, ale přenechávají mu na vůli, aby je uhádl. Výroba nyní podléhá zákonům působícím nezávisle na výrobcích a často i proti jejich vůli, podobně jako přírodní zákony. Tyto zákony se prosazují tím, že periodicky dochází k mimořádným stavům, jako je pokles cen, drahota atd. Ovšem za vlády prosté zbožní výroby, při nízké produktivitě roztříštěných závodů jednotlivých výrobců, jsou tyto odchylky od normálního běhu věcí, pokud mají společenské příčiny, nepatrné a omezují se na malé oblasti.
Produktivita práce je však nesmírně zvyšována kapitalistickým výrobním způsobem, který zbavuje pout a nechává nesmírně vzrůstat všechny ony výrobní síly, jež jsou charakteristické pro cílevědomou, organisovanou práci, jež staví do svých služeb přírodní síly podmaněné vědou. Ta má za následek, že mimořádné stavy, k nimž periodicky dochází a jejichž prostřednictvím se prosazují zákony zbožní výroby, nevedou jako dříve jen k občasným a lokálním potížím, které se snadno snášely a často se daly i zažehnat; nyní se přeměnily v periodické katastrofy trvající dlouhá léta, navštěvující celé říše i světadíly a plodící nejstrašlivější pustošení. Rozsah a intensita těchto katastrof rostou zároveň s kapitalistickým výrobním způsobem a v nynější době vyúsťují podle všeho v chronickou chorobu.
A ještě jedna věc: za prvobytného komunismu, kdy produkt společenské práce náleží společnosti, která jej podle společenských potřeb rozděluje jednotlivcům, roste podíl každého jednotlivce zároveň s produktivitou práce.
Za vlády zbožní výroby masa užitných hodnot, odpovídajících hodnotě určité velikosti, vzrůstá zároveň s produktivitou práce. Za prosté zbožní výroby patří produkt práce zpravidla pracovníkovi. Může ho sám buď úplně nebo zčásti spotřebovat; je tedy zřejmé, že množství užitných předmětů, jimiž může disponovat, roste stejnou mírou jako vydatnost jeho práce. Může však také celý produkt své práce anebo jeho část směnit; za prosté zbožní výroby se přeměňuje ve zboží jen malá část výrobku.
Za produkt určité práce, který směňuje, dostane tím větší množství užitných hodnot, čím vyšší je všeobecně produktivita práce. I nyní má prospěch z růstu vydatnosti práce v neztenčené míře pracovník.
Za kapitalistické zbožní výroby je sama pracovní síla zbožím, jehož hodnota jako hodnota každého zboží klesá úměrně tomu, jak roste produktivita práce. Čím vyšší je tudíž produktivita práce, tím menší relativní podíl na jejích výhodách dostává dělník v ceně pracovní síly. Avšak čím více se vláda kapitalistického výrobního způsobu rozšiřuje, tím širší vrstvy lidu se skládají z námezdních dělníků a tím více je tedy lid vylučován z užívání plodů, jež přináší vyšší produktivita práce.
Všechny tyto protiklady plodí s přirazenou nutností samy ze sebe konflikty mezi třídou kapitalistů a dělníků, konflikty, jež probouzejí třídní uvědomění, nutí k politické činnosti a ve všech kapitalistických zemích vyvolávají v život dělnické strany. Právě zmíněné okolnosti plodí však i rozličná strádání, neomezující se nijak jen na dělnickou třídu, taková strádání, že pro stále širší kruhy i mimo třídu námezdních dělníků se dnešní poměry stávají nesnesitelnými.
Rozřešení rozporu, který je ztělesněn v kapitalistickém výrobním způsobu, rozporu mezi společenským charakterem práce a tradiční formou přivlastňování výrobních prostředků a výrobků, je tedy velmi naléhavé.
Tento rozpor lze podle všeho řešit jen dvěma cestami; obě směřují k tomu, aby výrobní způsob a způsob přivlastňování byly uvedeny do vzájemného souladu. První cesta vede k zrušení společenského charakteru práce, k návratu k prosté výrobě zboží, k nahrazení velkých závodů řemeslem a malorolnickým palním hospodářstvím. Druhá cesta nesměřuje k přizpůsobení výroby způsobu přivlastňování, nýbrž způsobu přivlastňování výrobě; vede ke společenskému vlastnictví výrobních prostředků a výrobků.
Mnozí se dnes pokoušejí usměrnit vývoj tak, aby se ubíral po první cestě. Vycházejí z mylného názoru, že výrobní způsob lze libovolně vytvářet právními předpisy. Buržoasní vulgární ekonomie, obhájce kapitálu, odsuzuje tyto pokusy tam, kde ještě nepropadla naprostému úpadku.
Sama se však pokouší o něco podobného. Aby se zdálo, že vládnoucí výrobní způsob je v souladu s vládnoucím způsobem přivlastňování, pomíjí ve svých ekonomických výkladech zvláštní a podstatné vlastnosti novodobého výrobního způsobu a líčí jej, jako by šlo o prostou zbožní výrobu. Začtěme se jen do běžných spisů vulgárních ekonomů: zboží se v nich směňuje ještě jako u divochů, lovci a rybáři v nich vystupují jako svobodní vládcové lesa a moře a jako námezdní dělníci, šíp a luk, člun a síť jako kapitál.[108]
Na tento druh ekonomů Marx v »Kapitálu« důkladně posvítil. Avšak svým dílem dokázal vykonat více než jen odhalit naprostou mělkost a nepravdivost vulgární ekonomie.
Často bývá Marx nazýván duchem, který vždy všechno popíral, který jen kriticky rozebíral, ale nedovedl působit positivně.
Avšak již tento nástin výkladu o výrobním procesu kapitálu, který Marx podal, ukazuje, že ve skutečnosti Marx vytvořil nový ekonomický a historický systém. Kritika jeho předchůdců je jen zdůvodněním tohoto systému.
Nemůžeme překonat staré, aniž jsme došli sami k stanovisku vyššímu; nemůžeme kritisovat, aniž jsme nabyli poznání vyššího; nemůžeme rozmetat žádný vědecký systém, aniž jsme vystavěli na jeho místě systém jiný, velkolepější a obsáhlejší.
Marx první odhalil fetišový charakter zboží, první poznal, že kapitál není věc, nýbrž vztah zprostředkovaný věcmi, že kapitál je historická kategorie. První prozkoumal zákony pohybu a vývoje kapitálu. A první odvodil z dosavadního historického vývoje cíle dnešního společenského pohybu jako přirozeně nutné následky, místo aby je libovolně konstruoval ve své hlavě jako požadavky nějaké »věčné spravedlnosti«,
S hlediska, ke kterém,u nás Marx povznesl, poznáváme nejen, že všechny pokusy vulgárních ekonomů lživě zobrazit dnešní poměry jako prosté patriarchální poměry jsou marné, stejně jako jsou marné pokusy přeměnit dnešní poměry v patriarchální.
Poznáváme také jedinou cestu, po níž se může ubírat další společenský vývoj: Přizpůsobit formu přivlastňování výrobnímu způsobu, výrobní prostředky dát do rukou společnosti a do důsledku a bezohledně uskutečnit kapitálem jen zpola provedenou přeměnu výroby z individuální výroby ve výrobu společenskou. Avšak tím začíná pro lidstvo nová epocha.
Na místo anarchické zbožní výroby nastupuje plánovitá, uvědomělá organisace společenské výroby. Vláda výrobku nad výrobcem končí. Člověk tím, že se stává ve stále větší máře pánem přírodních sil, stane se i pánem společenského vývoje. »Teprve pak budou lidé s plným vědomím dělat sami svoje dějiny, teprve pak budou společenské příčiny, uvedené jimi v pohyb, mít převážně a stále více účinky jimi chtěné. Je to skok lidstva z říše nutnosti do říše svobody.«[109]