Procesy globalizace mění pronikavě charakter soudobého světa jako celku. Podtrhují nově aktuálnost otázek, kterými se, často velmi podrobně, zabývala marxistická teorie, ať už máme na mysli teorii klasiků nebo následnou teorii období protosocialismu, ve které marxismus zápasil s pseudomarxismem, oficiální ideologií vládnoucí třídy první historické formy socialismu. K takovýmto otázkám patří i komplex problémů týkajících se určité periodizace i hodnocení linií, proudů a subjektů světového vývoje, jmenovitě světového revolučního procesu. Významné místo zde má kategorie epochy, která je nedílnou součástí kategoriálního systému marxismu.
Potřeba znovu se vrátit k vymezení a aplikaci této kategorie na historický proces obecně a světový revoluční proces zvlášť je dána především dvěma novými podněty. Je to
Nejde však jen o tyto dva základní faktory. Stejně jako v době, kdy své úvahy o epoše rozvíjel V. I. Lenin, je naléhavost těchto otázek podtržena konkrétními událostmi světového vývoje, potřebou pokrokového společenského subjektu zaujímat vztah k těmto událostem a hodnotit je, vyvozovat praktické závěry pro činnost politického hnutí, jeho strategii i taktiku.
Lenin rozvíjel svou teorii epochy a periodizaci světových epoch v době imperialistické první světové války, kdy dělnické hnutí zápasilo s nacionalistickou šovinistickou ideologií jednotlivých buržoasií a jejích reformistických spojenců, kdy pracně hledalo cestu k internacionálnímu stanovisku, odmítnutí imperialistické války a její přeměně ve válku občanskou. Náš zájem o kategorii epocha a její praktickou aplikaci byl mimořádně povzbuzen tragickými událostmi na Balkáně. Jde o situaci, kdy agrese NATO proti Jugoslávii předznamenává nové století jako století, ve kterém se globální buržoasie bude pokoušet organizovat svět v souladu se svými zájmy. Jde však také o situaci, kdy se ukazuje objektivní omezenost národního státu a nedostatečnost dosavadních mechanismů regulace vztahů mezi lidmi. Je proto třeba rovněž zaujmout vztah k metodám etnického násilí, jimiž se snažila udržet své mocenské pozice transformovaná postprotosocialistická vládnoucí elita Srbska a které znehodnocovaly heroismus a obětavost širokých vrstev národů Jugoslavie. V Kosovu obsazeném jednotkami KFOR tyto metody etnického násilí převzala UCK - jedna k nejreakčnějších organizací hlásících se k národnímu principu.
Otázky charakteru soudobé epochy se stávají navíc dalším bitevním polem, na kterém probíhá střetnutí mezi pracně rekonstruovanou marxistickou teorií vyjadřující zájmy nejpokrokovějších společenských sil, především dělnické třídy, a přežívajícím stalinismem - ideologií vládnoucí třídy protosocialismu a jejích nástupců a oklamaných souputníků.
Klíčem k marxistickému pojetí dějinného procesu a jeho periodizace je především kategorie společensko-ekonomická formace (SEF).[3] Jde o vysoký stupeň abstrakce od konkrétních charakteristik jednotlivých sociálních organismů, ve kterých a jejichž prostřednictvím probíhá společenský život. Jde o abstrakci od celé bohatosti konkrétně historického procesu, od jeho mnohotvárných přírodních, geografických, demografických, etnických, kulturních aj. podmínek. Jde o abstrakci od odchylek a zákrutů dějinného procesu, ke kterým dochází v důsledku složitých vzájemných vztahů mezi sociálními organismy i vyššími celky (soustátími, světovými soustavami), do nichž se tyto sociální organismy seskupují.[4] Kategorie společensko-ekonomická formace a její subsystémy (výrobní síly, výrobní vztahy, třídně sociální struktura, společenská nadstavba atd. ) postihují ideální, modelovou podobu společenského systému, který nelze bezezbytku ztotožnit s uspořádáním společenských poměrů v žádném konkrétním sociálním organismu[5] (např. v konkrétním prvobytně pospolném rodě, otrokářském, feudálním, kapitalistickém či protosocialistickém státě), která však je přítomna jako základ v množině sociálních organismů a s vývojem si postupně vytváří i celé světové soustavy.[6]
Ideální typ společenského systému postihovaný kategorií společensko-ekonomická formace prochází přirozeně též vývojem, je v celosvětovém kontextu přítomen velmi dlouho a modifikuje se. Ve srovnání s kategorií společensko-ekonomické formace je kategorie světové epochy sice rovněž abstrakcí, ale abstrakcí nižšího stupně. V složité hierarchii podstat je podstatou nižšího řádu, která má daleko blíže k povrchovým jevovým strukturám. Ve vztahu ke kategorii formace je formou historického procesu, ve které jsou vyjádřeny hlubinné formační obsahy. Pomocí kategorie epochy lze daleko konkrétněji postihnout vývoj společensko-ekonomické formace v daných historických podmínkách jednotlivých pospolitostí a jejich vzájemných vztahů.[7]
Jak lze vyvodit z analýzy díla klasiků a jak potvrdila i sekundární literatura, epocha je určité ohraničené časové období, určitý výsek vývoje světa jako celku.[8] V tomto období může být na světě přítomna buď pouze jedna formace, případně jedna vedoucí formace doprovázená významem zanedbatelnými ostrůvky formací jiných, která prochází vnitřním vývojem a je tak zdrojem dynamiky vývoje světa v daném období. V přechodných epochách jsou ve světě přítomny dvě dominantní formace, které prostřednictvím konkrétních sociálních organismů či jejich soustav vstupují do vzájemných vztahů, ovlivňují se a přecházejí jedna v druhou. Kategorie epocha postihuje, která formace je pro vývoj světa v daném období klíčová, jaké její procesy výrazně ovlivňují tvář světa a odrážejí se v konkrétních dějinách pospolitostí, států, světových soustav. Kategorie epochy vyjadřuje vztah společensko-ekonomických formací v určitém času a prostoru, případně vztah různých vývojových stadií SEF v tomto čase a prostoru. Umožňuje převést formační procesy probíhající v různých pospolitostech v různých podobách a fázích na společného jmenovatele. Jedna formace může, u rozvinutých moderních formací dokonce musí, procházet více epochami, jedna epocha může zahrnovat současně více formací. Jednotlivé formace mohou být na světě zastoupeny v relativně ucelené podobě celých soustav nebo alespoň jednotlivých sociálních organismů, mohou být však zastoupeny i jako vedlejší sektory výroby, vlastnictví, třídní struktury i nadstavby v sociálních organismech a soustavách ovládaných jinými, dominantnějšími formacemi (prostá zbožní výroba v otrokářství, feudalismu, kapitalismu i protosocialismu, družstevní sektor v protosocialistických státech).
Postihneme-li pomocí kategorie SEF podstatné rysy a vývojové tendence formace, můžeme pak na této základně posuzovat další, méně podstatné rysy a tendence, kterými se vyznačuje historický proces rozprostraněný do různých sociálních organismů.
„Jedině na této základně, tj. přihlížejíce především k hlavním odlišným rysům různých epoch (a ne jednotlivých epizod v dějinách jednotlivých zemí) můžeme správně vypracovat svou taktiku, a jedině znalost hlavních rysů dané epochy se může stát základnou k tomu, abychom mohli přihlížet k podrobnějším zvláštnostem každé země.“[9]
Zdánlivé zvláštní a neopakovatelné jevy probíhající v podmínkách jednotlivých zemí a regionů se pak s využitím teorie a analýzy společenských formací skládají do logického obrazu, ve kterém je již možné určit, co má v daném historickém i geografickém kontextu atributy nutnosti a zákonitosti a co je naopak spíše místní nahodilosti, stavem, kdy se jevová forma odpoutala od podstaty a využívá ten manévrovací prostor, který jí zvláštní místní podmínky nabízejí.
„Epocha se nazývá epochou právě proto, že je souhrnem různorodých jevů a válek jak typických, tak i netypických, velkých a malých, vlastních nejen vyspělým, ale i zaostalým zemím. Odbývat tyto konkrétní otázky povšechnými frázemi o epoše........ znamená zneužívat pojmu ,epocha‘...“[10]
Klíčovým krokem, který umožňuje v koncentrované míře uplatnit formační teorii a provést hlubinnou analýzu příslušné epochy, je zodpovězení otázky, kterou připomněl V. I. Lenin. „Nemůžeme vědět, jak rychle a s jakým úspěchem se vyvinou jednotlivá historická hnutí dané epochy. Ale můžeme vědět a víme, která třída stojí v popředí příslušné epochy, když určíme její hlavní obsah, hlavní směr jejího vývoje, hlavní zvláštnosti historické situace dané epochy atd.“[11]
Respektovat tento metodologický pokyn V. I. Lenina znamená osvojit si podrobněji a rozpracovat celý kategoriální komplex spojený s pojmem „epocha“. Na prvním místě je třeba zabývat se hybnými mechanismy vývoje v příslušné epoše, které lze odhalit jen analýzou složité a hierarchické struktury rozporů dané epochy. Poznání struktury a hierarchie rozporů vede k poznání struktury a hierarchie hybných sil dané epochy, včetně jejich hegemona. Tuto strukturu hybných sil můžeme zároveň chápat jako strukturu progresivních tříd a skupin zainteresovaných na prosazení tendencí společenského pokroku. Rozpory a hybné síly (ale i reakční, brzdící síly) epochy, základní vývojové tendence a konkrétní procesy, ve kterých se tyto tendence vyjadřují a odrážejí, to všechno tvoří obsah epochy - podstatná fakta světového vývojového procesu v rámci dané epochy. Na stejných metodologických principech jako kategorie epochy je založena dílčí kategorie „etapy epochy“, která umožňuje periodizovat vývoj světa v měřítku dané epochy, a to opět na základě analýzy vývoje základního rozporu, hybných sil a podstatných tendencí s uplatněním ještě detailnějšího pohledu, konkretizujícího obsah epochy do obsahu jednotlivých etap.
Metodologicky mimořádně složitou problematiku představuje problematika rozporů a jejich určité typologie. V návaznosti na dílo klasiků se v sekundární literatuře postupně vyprofilovala kategorie základního rozporu epochy.
Základní rozpor epochy je rozpor, ve kterém se projevuje nejvyšší míra podstatnosti charakteristické pro příslušnou epochu. Základní rozpor epochy nelze ztotožňovat se základním rozporem jednotlivé formace, je průmětem vnitřního základního rozporu formace do vztahů mezi více formacemi v podmínkách vzájemné koexistence těchto formací a jejich světových soustav. Základním rozporem epochy se základní rozpor formace stává jen tehdy, když je celosvětový vývoj v rámci epochy určován vnitřním vývojem jediné formace.
„Základní rozpor hraje ve vývoji vedoucí úlohu, určuje všechny další rozpory a vyjadřuje obsah, kvalitativní specifiku daného jevu či procesu. Základní rozpor působí po celou dobu existence daného jevu nebo procesu až do úplného vyřešení, t. j. až do jeho změny v novou kvalitu.“[12] Základní rozpor rozhodujícím způsobem ovlivňuje všechny ostatní rozpory epochy, v něm se tyto rozpory zauzlují a koncentrují.[13]
Základní rozpory různých epoch mohou mít určitý společný základ v základních rozporech formace, která byla přítomna ve všech epochách, ale přesto jsou svébytnou jevovou formou, svébytnou celistvostí a modifikací pro jednotlivé epochy, jsou vyjádřením poměru formačních sil v rámci epochy.
Přes značný význam základního rozporu pro analýzu epochy, přes skutečnost, že nám umožňuje určit hlavní sociální sílu, která je v popředí světového dění, s pouhou kategorií základního rozporu nevystačíme. V dosavadní teorii byla poněkud zanedbána explicitní charakteristika celé skupiny rozporů, které jsou sice stejného řádu jako základní rozpor, přesto však nemají jeho hegemonní atributy a integrační schopnost. Jde většinou o modifikace významných formačních rozporů promítnutých do celkového kontextu epochy. Tato kategorie rozporů těsně souvisí s pohybem formačních hybných sil, které významně ovlivňují vývoj základního rozporu epochy a dominantní síly, zároveň však jsou v rámci dané epochy základnímu rozporu epochy a dominantní síle podřízeny. Stejně tak nebyly ovšem zkoumány ani složité struktury rozporů na nižší hierarchické úrovni, struktury rozporů odvozených a vedlejších, často mnohonásobně zprostředkovaných, které významně modifikují celý vývoj.
Sledujme tedy celý propletenec základních rozporů, rozporů první i druhé kategorie i vedlejších rozporů v jednotlivých epochách, jejichž členění v zásadě nastínil V. I. Lenin. Pokusme se sledováním této souvislosti a hierarchie rozporů prověřit otázku zákonité souvislosti jednotlivých epoch, jejich charakteru, hegemonních i hybných sil.