V. I. Lenin udává ve shodě s obvyklým dělením historických epoch, mnohokrát uvedeným v marxistické literatuře[14], jako první „předvčerejší“ epochu epochu 1789 - 1871. Označuje ji jako epochu rozmachu buržoasie, jejího naprostého vítězství. „Je to vzestupná linie buržoasie, epocha buržoasně demokratických hnutí vůbec, a buržoasně národních zvlášť, epocha, kdy se rychle hroutí přežilé feudálně absolutistické instituce.“[15] Pro tuto epochu se později vžila zkratka „epocha přechodu od feudalismu ke kapitalismu“.
Jde skutečně o epochu, v jejímž průběhu byl vývoj světa formován a představován především postupným procesem soutěžení feudální a kapitalistické formace, soutěžení, které probíhalo jak střety prvků obou řádů uvnitř postfeudálních států samotných, tak střety probíhajícími mezi soustavami obou systémů, ve kterém státy s přežívajícími feudálními prvky se marně snažily zastavit nápor kapitalismu, aby byly samy v podstatných stránkách kapitalismem prostoupeny a ovládnuty.
Nečiní nám žádné obtíže charakterizovat základní rozpor epochy. Tímto základním rozporem je zcela jednoznačně rozpor dvou panujících tříd v obou základních formacích transponovaný do celosvětového kontextu. V holé podstatě jde o rozpor mezi třídou feudálů a buržoasií. Tento rozpor vyjadřuje podstatu epochy a vyznačuje základní dobu jejího trvání, diriguje všechny ostatní rozpory a v něm se naopak zauzlují rozpory ostatní. Vyplývá z něj charakteristika hegemona této epochy - buržoasie.
Daleko větší problémy však činí analýza dalších rozporů této epochy.
Do hry vstupují zejména rozpory formační, které se ovšem svou přeměnou na rozpory epochy modifikují a vstupují do nových vztahů a souvislosti. Feudalismus svými ekonomickými, politickými, ideologickými atd. pozůstatky nebrzdí jen rozvoj buržoasie, ale i jejího formačního protipólu-proletariátu. Proletariát se v průběhu epochy stává proti své vůli spojencem buržoasie v boji za uvolnění podmínek pro rozvoj nového řádu, za svobodnou pracovní sílu, za demokratické konstituční zřízení, za demokratická a občanská práva, což mu umožňuje postupně přejít k boji za práva vlastní a tím i celé společnosti - za sociální spravedlnost. Dělnická třída v těchto bojích za zájmy buržoasie bojuje radikálněji a odhodlaněji než buržoasie sama, nezřídka i proti buržoasii beroucí v ochranu feudální přežitky. V průběhu epochy tento její boj má sklon přerůstat i v nejvyšší formu třídního boje proti buržoasii- politický boj a politickou revoluci (chartismus, Paříž 1848, Pařížská komuna).
Oba rozpory, v jejichž ohnisku se nachází proletariát - rozpor mezi dělnickou třídou a feudály a rozpor mezi dělnickou třídou a buržoasií - nedílně patří do první kategorie rozporů epochy, protože rodí významné aktéry historického procesu, významné hybné síly, jejichž hegemonem je buržoasie. Do této první kategorie rozporů musíme začlenit i rozpor týkající se síly, která rovněž patří k feudálnímu dějinnému harampádí, má však nezanedbatelný revoluční potenciál a schopnost se transformovat do moderních tříd. Jde o feudální rolnictvo, které se nachází v různých stadiích rozkladu a přeměny v buržoasii, maloburžoasii a proletariát a které je v zájmovém rozporu s přežívajícími feudály.
Modifikaci formačních rozporů v podmínkách epochy a tedy druhou kategorii rozporů epochy však představují i rozpory uvnitř obou panujících tříd - feudálů a buržoasie, které se navzájem proplétají a vytvářejí konkrétní sociální i politické bloky v rámci jednotlivých zemí či mezinárodní mocenské koalice v jednotlivých částech světa. Existují skupiny buržoasie jednotlivých zemí, které jsou více zájmově spojeny se zachováním svého historického předchůdce a jednotlivých rysů feudálního uspořádání, zejména s omezením osobních svobod a občanských práv, buržoasní demokracie jako takové a se zachováním vojensko-byrokratických, klerikálních aj. diktatur. Vzhledem k tomu skýtá situace v jednotlivých zemích, pokud jde o boj kapitalismu s feudalismem, neobyčejně pestrý obraz. Podle klasiků marxismu má v této epoše smysl konkrétně analyzovat danou situaci v té které zemi i ve světě jako celku a odpovídat si na otázku, vítězství které národní buržoasie je žádoucnější a více přispívá porážce feudalismu a jeho přežitků.[16]
Vedle těchto rozporů první a druhé kategorie, jimiž do vývoje vstupují síly spojené s hlavními ekonomickými sektory a formačními podobami existují však další rozpory vyjadřující složitější a odvozené zprostředkování nejpodstatnějších rozporů epochy. Jde o komplex rozporů vedlejších, které nepatří k základním systémotvorným rozporům jednotlivých formací.
Některé rozpory souvisí s existencí vedlejších sektorů, které existují vedle hlavních formací a jsou těmto hlavním formacím do určité míry podřízeny a zařazeny do jejich logiky. Tyto vedlejší sektory nemohou samy vytvářet státy a soustavy států, jejich třídy sice vstupují na dějinné jeviště a sehrávají tam nezanedbatelnou roli, vždy však upadají do závislosti na třídách hlavních formací.
K vedlejším rozporům, patří i rozpory mezi buržoasií a maloburžoasií, maloburžoasií a feudály. K hybným silám epochy patří i maloburžoasie, třída spjatá s vedlejším ekonomickým sektorem prosté zbožní výroby, osvobozující se ze své feudální podoby, přecházející do područí kapitálu a zaujímající dvojaké, rozporné postavení. I tato třída má silný revoluční potenciál a stává se významným spojencem jak buržoasie, tak později i dělnické třídy. Jde o třídu, která patří mezi hybné síly epochy, ale je spojena pouze s vedlejším rozporem této epochy.
Svéráznou anomálií uvnitř zmíněné epochy jsou pozůstatky otrokářského systému v průběhu epochy. Nejvýznamnější roli sehrává otrokářství, které se v jižních státech USA vytvořilo jako doplněk kapitalistického vývoje a muselo být nakonec zákonitě tímto vývojem smeteno. K vedlejším rozporům epochy proto patří i rozpor mezi třídou otrokářů a buržoasií, který je přirozeně ovlivněn základním rozporem epochy a sám ho podle své síly ovlivňuje, stejně jako rozpor mezi otrokáři a otroky. Otrokářská třída amerického Jihu zaujímá v průběhu epochy zákonitě svoji pozici na straně feudálů a brzdí kapitalistický rozvoj. Třída otroků naopak přibližuje podle svých možností proces zániku nekapitalistických sektorů a napomáhá kapitalistickému rozvoji. Podílí se na svém vlastním osvobození prováděném buržoasií Severu za aktivní účasti jejího spojence používaného proti feudalismu a dalším pozůstatkům starého - dělnické třídy. Další formy otrokářství se postupně přežívají na okraji jihoamerického postfeudalismu, asijských despocií začleněných do koloniálních imperií, afrického tribalismu, búrského patriarchálního kolonialismu apod.
Dalším komplexem vedlejších zprostředkovaných rozporů jsou rozpory vyplývající ze skutečnosti, že formační vývoj probíhá v historické realitě dané epochy prostřednictvím složité struktury jednotlivých etnických pospolitostí i politických pospolitostí vybudovaných víceméně na etnické základně. Boj kapitalismu s feudalismem probíhá proto i jako střetávání se pospolitostí, jejich podmaňování a zařazování do koloniálních imperií a sfér vlivu nebo naopak i v podobě vymaňování některých pospolitostí z takovéto závislosti na starých feudálních imperiích. Vztahy mezi třídami, např. kolonialistickou buržoasií a feudálně závislým rolnictvem v kolonii, jsou zprostředkovány rámcem etnických či státních pospolitostí, v rámci boje utlačených národů sjednocují do spojeneckého svazku jak reakční třídy, tak třídy pokrokové, protifeudální. Jako vedlejší hybná síla epochy se vytváří velmi pestré národně osvobozovací hnutí utlačených národů, které má v této epoše jen omezené šance, a to většinou tam, kde se může začlenit do koalic hlavních velmocí a do jejich sfér vlivu. Tento vedlejší rozpor, ve kterém účinkuje hnutí utlačených národů, je ovšem zprostředkován i ze strany kolonialismu - do rozporu s utlačenými národy vstupují národy metropolí, jejichž vládnoucí třídy se snaží dílčími výhodami a akcentem falešných národních zájmů spojit proti národně osvobozeneckému hnutí privilegované i neprivilegované třídy vlastních národů. Komplikované hledání vztahu dělnického hnutí ke kolonialismu je toho názorným dokladem.
K vedlejším rozporům patří i neantagonistické rozpory mezi neprivilegovanými a vykořisťovanými třídami a uvnitř těchto tříd a skupin: Patří sem rozpory mezi různými profesními skupinami dělníků, mezi různými národními oddíly proletářů, rozpory mezi dělnickou třídou a maloburžoasií, mezi dělnickou třídou a feudálními nevolníky či otroky. Všechny tyto rozpory jsou jen odvozenými rozpory kapitalistického a feudálního vykořisťování a pokud nejsou zesilovány etnickými rozpory a vlivem a aktivitou privilegovaných tříd jsou řešitelné bez vzájemného boje neprivilegovaných tříd, za podmínek vítězství dělnické třídy.