K poznání charakteru další epochy nám opět může pomoci připomenutí určité geneze názorů V. I. Lenina.
Východiskem nám mohou být některé Leninovy stati z doby před začátkem a v průběhu první světové války, ve kterých pomalu krystalizuje pojetí epochy imperialismu.
Leninovo uvažování je zřejmé z práce „O právu národů na sebeurčení“ z února-května 1914[17]. V. I. Lenin zde důrazně odlišuje epochu přechodu od feudalismu ke kapitalismu, t. j. epochu buržoasně demokratických revolucí, národních hnutí a tvoření národních států[18], od epochy následující po r. 1871. Tu označuje jako epochu plně ustavených kapitalistických států s dávno zavedeným konstitučním zřízením, se silně vyvinutým antagonismem mezi proletariátem a buržoasií - jako „epochu, kterou můžeme nazvat předvečerem zhroucení kapitalismu“.[19]
V článku „Stav a úkoly socialistické internacionály“ z listopadu 1914[20] je válka charakterizována jako „válka imperialistická, tj. válka období nejvyššího stadia kapitalismu, období konce kapitalismu“.[21] Obdobné charakteristiky zaznívají v článku „Ruští Südekomové“ z února 1915[22] Zde se opět srovnává epocha buržoasně demokratických hnutí s epochou imperialismu, tj. epochou, „kdy podle všeobecného soudu marxistů dozrály již objektivní podmínky pro pád kapitalismu a kdy existují masy socialistického proletariátu“ a kdy „se pod náporem internacionální revoluce přibližuje konec buržoasní vlasti“[23].
Velmi významná je námi již citovaná práce „Pod cizí vlajkou“ z jara r. 1915, kde Lenin nejkoncentrovaněji vyjadřuje a komentuje v jeho době obvyklé (v marxistické literatuře) dělení novověkých epoch. V této práci hovoří Lenin o epoše 1871-1914 jako o epoše neomezeného panství a úpadku buržoasie, epoše přechodu od pokrokové buržoasie k reakčnímu a ultrareakčnímu finančnímu kapitálu[24]. Podle Lenina jde o epochu, kdy nová třída, současná demokracie, připravuje a pomalu shromažďuje své síly. Další epocha, po r. 1914 (dnes vidíme jako významnější mezník r. 1917) „přivádí buržoasii do stejné ‚situace‘, v jaké byli feudálové v první epoše. Je to epocha imperialismu a imperialistických, jakož i z imperialismu vyplývajících otřesů.“[25] Lenin dále hovoří o sociální a třídní změně obsahu mezinárodních konfliktů od doby epochy 1789 - 1871, kdy ještě mělo smysl určovat, vítězství které buržoasie je žádoucnější. Hovoří o ultrareakčním, přestárlém a přežilém finančním kapitálu upadajícím a hroutícím se v boji proti novým silám, o vzmáhající se dělnické třídě apod.[26]
V článku „Oportunismus a krach II. internacionály“ z ledna 1916[27] je opět epocha kapitalistického imperialismu charakterizována jako epocha „dozrálého a přezrálého kapitalismu, který stojí na prahu svého zániku, který natolik dozrál, že musí postoupit své místo socialismu.“[28]
Pod vlivem dynamiky světového revolučního procesu i revolučního procesu v Rusku, Lenin začíná zřetelněji chápat epochu před první světovou válkou jako epochu, kdy imperialismus vzniká a přežívá se, aby byl v nejnovější epoše postupně a nedobrovolně nahrazován socialismem. „Imperialismus je předvečerem sociální revoluce proletariátu“[29]. Na tyto úvahy z doby před říjnovou revolucí pak plně navazuje později.
„Vytvořili jsme sovětský typ státu a zahájili jsme tím novou světodějnou epochu, epochu politického panství proletariátu, která vystřídala epochu panství buržoazie.“[30]
Z vnitřní logiky Leninových názorů, z jeho konfrontace jednotlivých epoch - předvčerejší, včerejší, „dnešní“ tedy vyplývá charakteristika epochy 1871-1917 jako epochy neomezeného panství buržoasie, ve které proletariát sbírá síly k útoku na kapitál a na jejímž konci se buržoasie ocitá ve stejné situaci, jako feudálové v epoše první. Jde tedy ve zkratce řečeno o epochu imperialismu. V této epoše probíhá transformace jednotlivých skupin rozporů i hybných sil, které tyto rozpory rodí.
Feudalismus je poražen v celosvětovém měřítku a výrazně oslaben v řadě zemí. V těchto zemích kapitalistický vlastnický sektor prorůstá feudálním či polofeudálním sektorem a zatlačuje jej. Formuje se buržoasie i velkoburžoasie, která vstupuje do mezinárodních vazeb. Pozůstatky feudalismu jsou odsouvány do oblasti společenské nadstavby - přetrvávající absolutistické a klerikalistické monarchické politiky či politiky statkářských a vojensko-byrokratických elit, tomu odpovídající ideologie, morálky, práva apod. V celosvětovém měřítku se státy s feudálními přežitky začleňují do imperialistických koalicí a nacházejí své pevné místo v meziimperialistických strukturách, ať už jako vazalské státy nebo jako vedoucí imperialistické mocnosti.
Rozpor mezi buržoasií a feudály přestává být základním rozporem epochy, oba jeho póly se sbližují a integrují. Naopak tímto vývojem se prohlubuje rozpor mezi dělnickou třídou a buržoasií, vzhledem k tomu, že proletariát v řadě zemí i v celosvětovém měřítku trpí nejen kapitalismem, ale i pozůstatky feudalismu, které buržoasie vzala pod svou ochranu a používá proti lidu. Dělnická třída se stává jedinou silou schopnou za podmínek vlastní hegemonie dovést do konce protifeudální revolucí[31], stojí objektivně proti různým odvozeným stránkám kapitalismu v imperialistickém stadiu (kolonialismu a útlaku národů, meziimperialistickým sporům apod.), je drcena kapitalistickým rozporem mezi společenským charakterem výrobních sil a soukromou formou přivlastňování a je tedy i nejdůslednějším zájmovým protipólem buržoasie, zejména v její imperialistické, monopolistické podobě. Je proto přirozeným vůdcem hybných sil. Je však také hegemonem epochy?
Pozoruhodnou skutečností je, že při rekapitulaci Leninových názorů na epochu imperialismu jsme nezaznamenali příklad toho, že by Lenin charakterizoval základní rozpor epochy, i když vůčihledě chápe jako dvě nejpodstatnější třídy imperialistickou buržoasii a dělnickou třídu. Jestliže však použijeme z Leninových myšlenek odvozených kriterií základního rozporu jako rozporu, který určuje charakter vývoje celého světa, rozhodujícím způsobem ovlivňuje vývoj ve všech oblastech a sférách a svým trváním rámuje trvání epochy, dostáváme se k následujícímu závěru.
Epocha neomezeného panství a útlaku buržoasie, zkráceně řečeno epocha imperialismu, není epochou přechodu jedné formace v druhou, ale pouze epochou vnitřního vyzrávání jedné formace v celosvětovém měřítku.
Formační rozpor mezi dělnickou třídou a buržoasií, vystupující především v podobě vlády monopolní buržoasie, finanční oligarchie, je nesporně významným rozporem celé epochy, rozporem první kategorie, předznamenává podobu epochy budoucí. Přesto však není základním rozporem epochy, rozporem, který by vyjadřoval konkrétně historickou specifiku epochy, její bezprostředně aktuální procesy. Dělnická třída v této epoše sice prochází významným pokrokem a formováním, zatím však stále sbírá síly a její boj je přehlušován daleko akutnějším, i když krátkodechým rozporem rodícím se sice rovněž z formační podstaty kapitalismu, ale zprostředkovaněji, odvozeněji.
Základním rozporem epochy je rozpor uvnitř imperialistické buržoasie, do níž se začleňují i pozůstatky feudálních tříd v řadě zemí. Je to rozpor především mezi těmi skupinami vládnoucí třídy, které se opírají o moc a sílu určitých národních nebo i mnohonárodních států. Nemilosrdná konkurence zuří uvnitř kapitálu jedné země i mezi mezinárodními kapitálovými skupinami. Probíhá proces imperialistických dobyvačných válek, rozdělení světa, kolonií, zdrojů surovin, trhů a odbytišť mezi imperialistické mocnosti a bloky, projevuje se tendence k přerozdělení světa ze strany těch, kteří na dráhu budování imperií vstoupili později. Tento proces později přerůstá ve světovou válku.[32]
Kromě rozporu mezi buržoasií a dělnickou třídou zůstává v první kategorii rozporů rozpor mezi dělnickou třídou a feudály a rozpor, ve kterém můžeme shrnout na jedné straně pozůstatky feudalismu a na druhé straně konglomerát dalších neprivilegovaných tříd a skupin (pozůstatky feudálního rolnictva, apod. ). Tyto dva rozpory souvisejí s přetrváváním prvků feudální formace, zvláště v Rusku, Rakousko-Uhersku, na Balkáně, v Turecku, zemích Asie i Latinské Ameriky. V průběhu vývoje se tento rozpor stále více odfeudalizovával a stával se modifikací rozporu mezi dělnickou třídou, poloproletariátem a maloburžoasií na jedné straně a monopolním kapitalismem na straně druhé. V první kategorii rozporů epochy však setrvává i značně zeslabený rozpor mezi buržoasií a feudály.
I když v této epoše vstoupily meziimperialistické rozpory doslova „na nebesa“, tj. ke stupni základního rozporu epochy, nezmizely rozpory uvnitř buržoasie jako rozpory druhé kategorie. V epoše imperialismu totiž dochází k hlubší diferenciaci buržoasie (monopolní, nemonopolní, národní buržoasie méně vyvinutých zemí apod.). Na druhé straně rozpory uvnitř různých skupin buržoasie nezaujímají v hierarchii rozporů epochy to místo, které měly meziimperialistické rozpory, především na státní bázi.
V rovině vedlejších rozporů pak opět vidíme rozpory odvíjející se od existence vedlejších sektorů, především rozpor mezi kapitalismem a malovýrobním sektorem (v jeho venkovské i městské podobě), který je personifikován maloburžoasií a jejím dvojakým postavením.
Stále významnější úlohu sehrává národně osvobozenecké hnutí, zejména v koloniálních a závislých zemích. V rovině rozporu mezi imperialismem a národně osvobozeneckým hnutím vystupuje zprostředkovaně vnitřní vývoj společensky nevyhraněných, méně vyvinutých zemí, který je ve znamení posilování progresivních a sociálně radikálnějších společenských sil, v jejichž čele stojí rodící se národní buržoasie, přičemž feudální prvky jsou zatlačovány do pozadí. V zprostředkujícím rámci vztahů mezi národy vládnoucích a závislých zemí však probíhá i diferenciace uvnitř národů koloniálních imperialistických metropolí, kde se rozpadá národní jednota udržovaná buržoasií a je stále zřejmější skutečnost, že protivníkem národně osvobozeneckého hnutí je především imperialistická, monopolní buržoasie, případně její polofeudální doplňky.