Hluboké krizové procesy spojené s první světovou válkou, která propojila a vyhrotila všechny rozpory, zvláště v Rusku - slabém článku imperialismu, nakonec vedly k přetržení kapitalistického řetězce a vytvoření prvního protosocialistického státu světa. Opět dochází k významným modifikacím existujících rozporů.
K nejzávažnějším změnám dochází v oblasti meziimperialistických rozporů. Jednotlivé druhy těchto rozporů se samozřejmě svými osudy značně liší. Rozpory mezi jednotlivými kapitálovými skupinami protkávají denní realitu kapitalistické společnosti a v podobě intenzivního konkurenčního boje jsou charakteristické pro celou epochu, ovšem již jako rozpory druhé kategorie. Podstatně závažnější jsou meziimperialistické rozpory, které jsou fixovány politikou celých imperialistických mocností. Tyto rozpory se dočasně vyřešily válkou a vznikem versailleského systému, který vytvořil nerovnoprávné postavení ve prospěch bývalých dohodových států a neprospěch Německa. Meziimperialistické rozpory tedy pokračují dále a v první etapě epochy soutěžení kapitalismu a protosocialismu hrají významnou úlohu. Tyto meziimperialistické rozpory jako by se vyvíjely samostatně, jsme svědky složitého procesu jejich ústupu do pozadí.
Bezprostředně po skončení první světové války ještě rozdělují kapitalistický svět na dva tábory a vytvářejí nastupujícímu protosocialistickému světu možnost využívat tohoto rozkolu a přežít nejtěžší chvíle. Zároveň však tyto rozpory vstupují do složitého dialektického vztahu k rozporu mezi soustavami, který se vůči nim stává určující.
Přes meziimperialistické diference se kapitalistický svět sjednocuje proti sovětskému Rusku, pomáhá ozdravit a rekonstruovat Německo v jeho fašistické podobě a toleruje i výboje a zločiny jiných odrůd fašismu a militarismu. Vypěstování silného fašistického protivníka však se hned promítá do zesílení meziimperialistického rozporu a vede k druhé světové válce, kdy se přes hranice rozporu mezi soustavami vytváří dočasné a rozporné spojenectví v podobě antifašistické koalice na mezinárodní úrovni a různých antifašistických či národních front uvnitř kapitalistických zemí.
Po skončení druhé světové války meziimperialistické rozpory definitivně ustupují do pozadí. Pokračuje integrace celého bloku imperialistických mocností i jejich satelitních států proti protosocialistické soustavě, především jejím pokrokovým vymoženostem. Meziimperialistické rozpory mezistátního charakteru se podřizují novému základnímu rozporu epochy, který je opět rozporem vyjadřujícím vztah dvou formací. V těchto podmínkách, podobně jako v epoše 1789-1871, sestupují do druhé kategorie rozporů.
Východiskem nejvýznamnějších rozporů epochy se stává rozpor mezi dělnickou třídou a buržoasií, který přechází do nové epochy z obou předcházejících, ale významně se zde rozčleňuje a modifikuje. Nejzávažnější modifikace, ke které dochází je transformace rozporu mezi dělnickou třídou a buržoasií do rozporu mezi dělnickou třídou a dalšími neprivilegovanými masami v novém protosocialistickém společenském systému a buržoasií. Od počátku má tento rozpor dvě základní fronty. Je to především rozpor mezi dělnickou třídou a jejími spojenci včetně profesionálních revolucionářů na jedné straně a domácí buržoasií rodících se protosocialistických států a jejím dočasnými či trvalejšími spojenci na straně druhé. Tato fronta rozporu v rámci protosocialistické společnosti dále přežívá, zvláště v přechodném období, kdy se nová společnost upevňuje. Postupně však tato podoba rozporu mezi dělnickou třídou a poraženou buržoasií ztrácí sílu a přestává být aktuální. Dlouhodobou platnost má však vnější fronta - rozpor mezi dělnickou třídou protosocialistických zemí a buržoasií kapitalistických zemí, která je nejnebezpečnějším protivníkem nového systému.[33]
Bezprostředně po vzniku protosocialismu se však na bázi rozporu mezi neprivilegovanými třídami a vrstvami protosocialistické společnosti a domácí i zahraniční buržoasií vyvíjí další rozpor, který si svůj vlastní základ podřizuje a přetváří. Z neprivilegovaných mas vzniká v protosocialistické společnosti vládnoucí třída protosocialismu, která vůči dělnické třídě a dalším neprivilegovaným skupinám získává vlastnickou i politickou a ideologickou subjektivitu[34] a získává dominantní roli jak ve vztahu k domácí, tak zahraniční buržoasii.
Vládnoucí třída si podřizuje dělnickou třídu i další neprivilegované masy v protosocialistických zemích a rychle přebírá roli protipólu v celosvětovém soutěžení kapitalismu a protosocialismu. Prostřednictvím mezinárodního komunistického hnutí a zprostředkující skupiny profesionálních revolucionářů dostává pod kontrolu i část dělníků a neprivilegovaných mas v kapitalistických zemích i v společensky plně nevykrystalizovaných méně vyvinutých zemích a usměrňuje ji v souladu se svými zájmy.[35] Jako nositel zásadní společenské změny stává se vládnoucí třída protosocialismu hegemonem hybných sil epochy a rozpor mezi ní a buržoasií se stává základním rozporem epochy, který ovlivňuje všechny ostatní rozpory a ve kterém se ostatní rozpory koncentrují. Hegemonie epochy se stává dlouhým procesem soutěžení, ve kterém nakonec vítězí buržoasie.
Původní podobě rozporu dělnická třída - buržoasie nejvíce odpovídá rozpor mezi buržoasií a dělnickou třídou vyspělých kapitalistických zemí, který se jako modifikace formačního rozporu zařazuje plným právem do první kategorie rozporů. Projevuje se zpočátku v velmi vypjatých formách, zejména v době revoluční vlny po první světové válce a v době velké hospodářské krize. Má různé cyklické výkyvy, postupně se však stále více a více řeší cestou vytváření sociálního státu, lepšího vybavení a výhodnějšího prodeje pracovní síly, sociálního zabezpečení, demokratických práv apod., pochopitelně při existenci a vývoji nových forem vykořisťování, politické a ideologické manipulace.[36] Působí zde nejen sám vnitřní vývoj rozporu, ale i vnější vliv základního rozporu epochy, který nutí kapitalistickou společnost a její vládnoucí třídu reagovat. Poměr třídních sil se v této rovině rozporů utváří jako dlouhodobě relativně konstantní.
Ve struktuře rozporů epochy se projevuje jejich těsná vzájemná souvislost a vzájemné ovlivňování. Základní rozpor epochy zde výrazně ovlivňuje, ale také zprostředkuje vnitřní rozpory obou formací. Tak např. aktivizace vnitřního rozporu protosocialismu zahrnující rostoucí nespokojenost pracujících oslabuje pozici soustavy vzhledem ke kapitalismu a tím negativně ovlivňuje i všechny formy protikapitalistického hnutí v rámci kapitalismu. Naopak úspěšné překonávání a integrování rozporu protosocialismu pozvedávající kvalitu života širokých vrstev posiluje pozici soustavy, oslabuje kapitalistickou soustavu a její vládnoucí třídu a dává šance protikapitalistickému hnutí. V opačném směru ovšem dobré výsledky dělnického a protikapitalistického hnutí vedoucí k ústupkům buržoasie a dočasnému překonávání rozporů kapitalismu vedou k posílení kapitalistické soustavy, k posílení tlaku neprivilegovaných vrstev v rámci protosocialismu a vyhrocování vnitřních rozporů protosocialismu. Stejně tak ale neúspěchy protikapitalistických sil a vyhrocování rozporů kapitalismu oslabují pozici kapitalistické soustavy a posilují pozici protosocialismu
Z původního rozporu mezi buržoasií a dělnickou třídou se vyděluje i relativně specifický rozpor mezi dělnickou třídou a neprivilegovanými vrstvami a vládnoucími vrstvami společensky nevykrystalizovaných, méně vyvinutých zemích. V širokém spektru těchto zemí vytváří dělnická třída, často v zárodečných formách své existence, specifickou frontu protikapitalistického boje, jejíž vliv na společnost je ovšem zprostředkován rámcem boje proti kolonialismu, feudalismu, za národní nezávislost. I tato modifikace formačního rozporu kapitalismu je součástí první kategorie rozporů.[37] Vyvíjí se však uvnitř členitého obalu zprostředkujících mechanismů způsobených vedlejším rozporem mezi imperialismem a utlačenými národy, na jehož řešení významně působí, je jím však neméně významně ovlivňována.
I do formačního rozporu kapitalismu zprostředkovaného vedlejším rozporem zasahuje vliv protosocialistické vládnoucí vrstvy prostřednictvím MKH, některých podob levicového národně osvobozeneckého hnutí nacházejícího se pod vlivem SSSR nebo Číny, ale především ekonomickou, politicko-mocenskou a ideologickou silou protosocialistických států. Bez ohledu na tento vliv se zde formují zárodky skutečného hnutí pracujících, které tlačí jak na ty privilegované vrstvy, které plní úlohu koloniálních kompradorů, tak na národní buržoasii, resp. národně byrokratické vrstvy, které tvoří další složky národně osvobozeneckého hnutí. Odtud se pak vlivy více či méně zprostředkovaně přenášejí i na řídící aparát protosocialistických států, které se v třetích zemích angažují.
I tady jde o složitou vzájemnou souvislost mezi základním rozporem epochy a rozpory uvnitř národně osvobozeneckého hnutí (příp. uvnitř zemí pokoušejících se o třetí cestu, pro něž by bylo možno použít termínu „národně byrokratické systémy“). Ztlumení formačního rozporu protosocialismu posiluje soustavu a vytváří příznivé podmínky pro vliv protosocialismu na kapitalistické panství nad třetím světem a rozšiřuje tak prostor pro politiku národně osvobozeneckého hnutí, zejména jeho národně buržoasních a národně byrokratických složek. Zprostředkující rámec národně osvobozeneckého hnutí však vytváří určitou clonu, která vůbec automaticky nevede k posilování pozic dělnického hnutí a hnutí dalších neprivilegovaných mas v těchto zemích, včetně jeho komunistických složek. Historie má dost příkladů levicově orientovaných režimů a zemí hrajících významnou roli ve prospěch sovětského bloku, které současně vedly krutou vyhlazovací válku proti komunistickému a levicovému hnutí ve svých zemích. Protosocialistické vládnoucí třídě šlo obecně spíše o realizaci specifických mocenských zájmů než o otázky rozvoje světového revolučního procesu a mohla se proto s výhodou vymlouvat na zásadu nevměšování.[38] Je samozřejmé, že k negativním důsledkům pro neprivilegované levicové složky národně osvobozeneckého hnutí či zemí třetího světa vedlo i oslabení protosocialistické formace a posílení pravicových, buržoasně byrokratických sil v rozvojových zemích. Naproti tomu pro vývoj protosocialistického systému a řešení jeho rozporu měl velmi příznivé důsledky rozmach národně osvobozeneckého hnutí, které značně zaměstnalo kapitalistickou soustavu a odlehčilo náporu proti soustavě protosocialistické. Třídní diferenciace národně osvobozeneckých, národně demokratických sil a aktivizace vyhraněněji socialisticky orientovaných sil naproti tomu neměla automaticky dopad na posílení protosocialistické soustavy, protože v rámci relativně autonomního vývoje národně osvobozeneckého hnutí a zemí třetího světa vůbec byl často paralyzován aktivizujícími se prokapitalistickými silami podporovanými imperialismem.
Máme tedy rozpory mezi buržoasií vyspělých kapitalistických zemí a dělnickou třídou těchto zemí, mezi buržoasií a dělnickou třídou a neprivilegovanými vrstvami protosocialistických zemí, mezi buržoasií a jinými privilegovanými skupinami na jedné straně a vznikající a formující se dělnickou třídou zemí třetího světa na straně druhé. Tyto rozpory patří do první řady hierarchie rozporů, bez ohledu na to, že třetí z těchto rozporů je ukryt v hloubi vedlejšího rozporu týkajícího se utlačených národů třetího světa. Do této první řady rozporů, řady vyjadřující vlastně vnitřní rozpory zúčastněných formací, patří však i další rozpor.
Postupně se totiž projevuje a vyostřuje rozpor mezi protosocialistickou vládnoucí třídou a neprivilegovanými vrstvami protosocialistické společnosti. Zpočátku, v případě vývoje prvního protosocialistického státu světa - SSSR, je tento rozpor překryt základním rozporem epochy, který působí nejen zvnějšku, ale i uvnitř země. Od počátku se však protosocialistická vládnoucí třída obrací nejen proti bývalé a zahraniční buržoasii, ale i proti dělnické třídě i rolnictvu, které se dostává do rozporu se zájmy řídícího aparátu.[39] Oba rozpory jsou úzce spolu srostlé, prostupují se. Postupně se však tyto rozpory osamostatňují, i když se vnitřní rozpor formace jakoby skrývá za rozpor ve vztahu ke kapitalismu, jde už o manévry protosocialistické elity, která se nové rozpory a síly v nich angažované snaží prezentovat jako setrvačný produkt rozporů starých. V případě počátků socialistické výstavby mimo SSSR zostřuje už rozpory samostatný činitel - druhořadý rozpor mezi protosocialistickými státy, který se projevuje jako přímé působení sovětské velmocenské politiky a mocenského aparátu na území jiných států. I když některé extrémní formy prosazování základního formačního rozporu protosocialismu se později mění, podstata tohoto rozporu zůstává.[40]
Protosocialistická vládnoucí třída prosazuje vlastní úzké zájmy, které se v mezinárodní sféře jeví jako omezené mocenské zájmy především SSSR, Číny a dalších zemí. Zájmy protosocialistických velmocí jsou určující i pro činnost mezinárodního komunistického hnutí či mezinárodních protosocialistických seskupení (KI, RVHP, Varšavská smlouva apod.) Úměrně tomu jak vládnoucí třída protosocialistických zemí ztrácí revoluční společenskou dynamiku, brzdí nutné změny, perzekuuje ty síly ve společnosti, které poukazují na nedostatky systému, a není schopna zajistit uspokojování nutných potřeb pracujících, začíná se ve společnosti formovat atmosféra odporu (většinou pasivního), která v řadě zemí přerůstá i do aktivních vystoupení. Krize protosocialistické vládnoucí třídy se pochopitelně promítá i do roviny mezinárodních vztahů, a to nejen jako krize zahraniční politiky, ale i jako krize protosocialismem ovlivňovaného dělnického a komunistického hnutí, národně osvobozeneckého, mírového a dalších hnutí. Ve všech případech je aktivním nositelem těchto degenerativních procesů aparát přizpůsobený normám protosocialismu odtrhující se od přirozeného prostředí lidových vrstev a neprivilegovaných tříd.[41]
Úměrně s vyhrocujícím se rozporem mezi vládnoucí třídou protosocialismu a dělnickou třídou mění se i dynamika rozporu mezi dělnickou třídou protosocialistických zemí a zahraniční buržoasií, případně jejími domácími pozůstatky a pohrobky. Dělnická třída se rozkládá na dílčí podnikové kolektivy s trade-unionistickými zájmy a myšlením.[42] Vládnoucí třída jí sebrala všechny prvky vlastnické i politické subjektivity. Formálně reprezentuje logiku celospolečenského zájmu, fakticky však pouze obrací proti dělníkům logiku svých osamostatnělých a zbytnělých lokálních funkcí, které vydává za celospolečenské. Dělnická třída využívá všech mezer v hospodářském i politickém mechanismu, nemluvě o ideologii a při sledování lokálních a trade-unionistických zájmů nachází společné prvky s buržoasií. I když mezi ní jako třídou a buržoasií nadále zůstává nepřekonatelný třídní rozpor, jako suma tradeunionistických kolektivů si existenci tohoto rozporu nemůže uvědomit a přes různé zprostředkující vrstvy a politické a ideové skupiny se podřizuje buržoasii.
Stejně tak i vládnoucí třída, která si stále více upevňuje své lokální vlastnické funkce, přestává být jasným odpůrcem buržoasie a snaží se spíše hledat cesty adaptace svých funkcí do jiné logiky systému.[43] Oba rozpory zaměřené proti kapitalismu proto vyhasínají, štěpí se na rozpory dílčích útvarů.
Při studiu mechanismů degenerace a vyhasínání rozporů protosocialismu vůči kapitalismu (rozporů první kategorie) je třeba si povšimnout i dalších, od formačního rozporu odvozených, druhořadých rozporů protosocialismu. Je to především rozpor mezí řídícím aparátem a dalšími privilegovanými skupinami protosocialistické společnosti (pracovníci obchodu, služeb, nadstavbové inteligence).[44] Tento průvodní rozpor protosocialistické společnosti, který se brzy rozvinul a zmohutněl, hrál totiž roli jakési rozbušky vnitřního formačního rozporu, přes jeho nositele byla dělnická třída vtahována do protisystémových vystoupení, bylo formováno její vědomí a vznikaly určité paralelní protisystémové struktury v lůně oficiální společnosti, které pomáhaly připravovat definitivní zhroucení systému. Většinou nešlo o struktury, které by se snažily překonat protosocialismus progresivním způsobem. Různé proudy, které měly původně toto heslo na svých praporech, brzy degenerovaly, stávaly se závislými na kapitalistických mocenských centrech a vlivových mechanismech a působily proti socialismu jako takovému.[45] Proto má také zmíněný rozpor svůj zpětný tah - v podobě druhořadého rozporu mezi dělnickou třídou a nevládnoucí částí privilegovaných vrstev protosocialismu.
Druhořadými odvozenými rozpory jsou i vnitřní rozpory uvnitř protosocialistické vládnoucí elity. Jde většinou o rozpory na národní bázi, mezi různými národními oddíly protosocialistického řídícího aparátu, většinou rozpory zahrocené vůči sovětské (ruské) vládnoucí elitě. Jde však i o rozpory na bázi klanové, kde se vzájemně střetávají různé skupiny řídícího aparátu (ČSSR 1968, spory uvnitř čínské elity apod.).
K vedlejším rozporům epochy patří již zmíněný rozpor mezi utlačenými národy třetího světa a imperialistickou buržoasií, který sjednocuje a propojuje rozpory podstatnější a spojuje je do nového odvozeného a povrchnějšího rozporu. V rámci tohoto rozporu je obsažen nejen již zmíněný rozpor mezi dělnickou třídou a neprivilegovanými masami utlačených závislých zemí a koloniálními kompradory i imperialistickou buržoasií utlačujících zemí. Postupně zde stále výrazněji dozrává rozpor mezi těmito neprivilegovanými masami méně vyvinutých zemí a jejich vlastními privilegovanými vrstvami účastnícími se rovněž protiimperialistického a protikompradorského boje - ať již jde o národní buržoasii či různě se formující národně byrokratické skupiny a vrstvy. Všechny tyto síly, mezi kterými je latentně přítomen třídní rozpor jsou však v rámci odvozeného vedlejšího rozporu spojeny do široké masy protiimperialistických, národně osvobozeneckých sil, která se relativně samostatně pohybuje na scéně epochy a značně komplikuje život imperialismu.
V průběhu epochy se však tento vedlejší rozpor rozvíjí ještě druhým směrem, a to při intenzivním zprostředkujícím vlivu základního rozporu epochy, zejména aktivit imperialismu. Vnitřní ochromení protosocialistických států, omezení podpory protosocialistického systému ve společnosti, stále větší důraz kladený na mocenské prostředky a úlohu aparátu, prosazování velmocenských zájmů a cílů bez dostatečného napojení na domácí levicové, neprivilegované vrstvy méně vyvinutých zemí - to všechno vede k tomu, že národně osvobozenecké či národně obranářské hnutí se obrací i proti státům protosocialistické soustavy, zejména SSSR, přesněji řečeno proti jejich vládnoucím vrstvám. V bipolárním světě se ovšem rozpory týkající se utlačovaných národů výrazně ovlivňují a proto výkyv národně osvobozeneckého hnutí proti protosocialismu znamená logické posílení imperialismu a oslabuje protiimperialistickou frontu.
Také v epoše soutěžení kapitalismu a protosocialismu existují vedlejší rozpory odvozené z existence vedlejších formačních sektorů, které se však při integrační síle obou hlavních sektorů stávají zanedbatelnými. Existuje malovýrobní (městský i venkovský) sektor, který je ve vyspělých kapitalistických zemích stále výrazněji podřizován velkému kapitálu a v protosocialistických zemích je až na výjimky eliminován. Větší prostor má v méně vyvinutých zemích, kde subjekty s ním spojené v souladu se svou dvojakou povahou kolísají, působí jako složka progresivních sil, ale také podléhají vlivu sil reakčních. Objektivně se malovýrobní sektor dostává do rozporu ve vztahu ke kapitalistickému vykořisťování (ev. jeho předkapitalistickým podobám). Jako takový plní progresivní roli a stává se objektivním spojencem vykořisťovaných tříd a skupin, především dělnické třídy. Zároveň je však jako výrobní způsob faktorem reakčním, který po stránce výrobních sil nemůže být překonán ničím jiným než moderní velkovýrobou.
V protosocialistických zemích, kde probíhal první historický pokus o překonání malovýroby zespolečenštěnou velkovýrobou, hraje malovýrobní sektor roli reakční a svým odporem objektivně nahrává buržoasii. Vzhledem k tomu, že protosocialistická forma zespolečenštění je ve své podstatě nedokonalá a formální a tlak proti soukromé malovýrobě je do jisté míry výsledkem kontrole se vymykajících lokálních vlastnických funkcí řídícího aparátu, stává se boj malovýroby částečně i faktorem, který souzněl s odporem dělnické třídy a dalších skupin proti řídícímu aparátu a probojovával některé nutné reformy v rámci protosocialismu. Zároveň však tam, kde se malovýrobu jako masový výrobní systém (např. v zemědělství) nepodařilo eliminovat, působila později výrazně na rozklad protosocialistického systému a zvrácení jeho potenciálně společenských prvků.
Dalším vedlejším sektorem epochy je družstevní sektor, který se rozvíjel v podmínkách, které mu vymezily sektory hlavní. V kapitalismu měl tento sektor pouze lokální vliv. V protosocialismu se stal druhým a významným společenským sektorem, i když ne všeobecně. Tam, kde byl příliš podřízen vlivu vedoucího sektoru, jako např. v SSSR, zdegeneroval, v jiných zemích, zejména v ČSSR, byl výrazným spojencem hlavního sektoru. I zde však existovala rozhodující role centrálně hierarchizovaného aparátu a rozpory uvnitř družstevního sektoru byly překryty rozpory protosocialismu jako takového a přičleněny do jejich kontextu. Např. rozpor mezi tou částí družstevníků, která měla pouze celodružstevní vlastnickou subjektivitu a žádné lokální funkce a ostatními skupinami (zejména řídícím aparátem)[46] byl překryt rozporem mezi dělnickou třídou a řídícím aparátem, tím spíše, že i řídící aparát družstev byl s ostatním řídícím aparátem sjednocen funkcí politického a ideologického aparátu. Rozpory mezi řídícími aparáty obou sektorů jsou zcela marginální.
Zůstávají i vedlejší rozpory týkající se různých složek neprivilegovaných sil - např. rozpory mezi dělníky a malovýrobci v rámci kapitalismu či méně vyvinutých zemí, mezi dělníky a rolníky v kapitalistických i méně vyvinutých zemích, rozpory mezi dělníky a dílčím způsobem privilegovanými skupinami v rámci protosocialismu (např. nadstavbovou inteligencí, pracovníky obchodu a služeb) a konečně i rozpory mezi různými vrstvami dělnické třídy v kapitalismu, méně vyvinutých zemích i protosocialismu, stejně tak jako rozpory mezi neprivilegovanými vrstvami obou sektorů v protosocialismu.