Vývoj ovšem pokračoval dál. Kapitalismus jako formace vítězil nad protosocialismem především schopností stimulovat rozvoj výrobních sil a otevřít pro ně široký rámec ekonomických styků zahrnujících celý svět, nejprve samozřejmě svět v dosahu kapitalistické světové soustavy. Pokud jde o kvalitu výrobních vztahů podařilo se mu restrukturalizovat mechanismus fungování vlastnických vztahů, odbourat nefunkční prvky státního a zbyrokratizovaného vlastnictví a oživit aktivity vlastníků i jejich manažerského aparátu.[47] Zatímco ekonomické soutěžení a porážky v tomto soutěžení braly protosocialistické politice a zejména vojenské sféře půdu pod nohama takříkajíc zdola, shora působila nedemokratičnost politiky, její závislost na omezených zájmech vládnoucí vrstvy protosocialistických zemí a tím podmíněný ideologický a mravní rozklad protosocialistické společnosti.
Společenskost protosocialistických vlastnických vztahů se stává fikcí, ztrácí se i schopnost protosocialistického řídícího aparátu integrovat množinu dílčích vlastnických funkcí. Pod náporem politické krize vydatně přiživované zvenčí ze strany imperialismu se rozpadají svorníky, které držely celou logiku protosocialistického systému i protosocialistickou světovou soustavu. Jednotlivé části privilegovaných vrstev spojené s dílčími funkcemi se snaží tyto dílčí funkce zhodnotit a zafixovat a přeměnit v soukromé vlastnictví. Vznikají zárodečné prvky nové buržoasie , a to zejména z řad ekonomicko řídícího aparátu, centrální byrokracie i manažerské podnikové sféry, částečně i politického aparátu, části pracovníků obchodu i služeb, nelegální ekonomiky, restituentů i politických kariéristů. Do rozpadající se struktury vlastnických vztahů protosocialismu vstupuje zahraniční kapitál, většinou druhořadý, lupičský, a účastní se boje za urychlené rozdělení společného národního majetku. Později vstupuje do hry i kapitál významný, který obsazuje strategické pozice, likviduje nepohodlnou konkurenci a pomáhá přetvořit vlastnickou strukturu zemí protosocialismu do podoby specifického druhu neokoloniálních zemí závislých na metropolích a spravovaných kompradorskými kořistnickými elitami. Tomuto vývoji se přizpůsobuje vývoj sociální, politický i ideologický.[48]
Některé zbývající protosocialistické státy bojují o holou existenci, jiné se snaží zapojit do globální soutěže a získat tam náležité postavení (ČLR) a pozvolna se transformují do kapitalismu.[49]
Nadnárodní kapitál získávající strukturu globálního kapitálu a jeho mezinárodně ekonomické i politické formy, MMF, WTO, NATO, EU, další národní státy podřízené velkému kapitálu, především však USA jako hlavní politický nástroj globálního kapitálu, získávají ve světě ničím nekontrolované postavení a zahajují rekonstrukci světa podle vlastních představ.[50]
Za těchto podmínek, po vyřazení protosocialistické soustavy, je vyřešen základní rozpor minulé epochy a otevírá se epocha nová. Jediným dominujícím systémem na planetě je globální kapitalismus. Specifickou globální kvalitu nabývá tím, že globalizoval nejen trh zboží, služeb a informací, ale především trh financí a trh práce.[51] Rozhodujícím typem kapitálu se stává spekulativní kočující kapitál pohybující se po světě bez jakéhokoliv omezení. Mechanismy vykořisťování v rámci epochy jsou orientovány směrem na využívání různých národních a regionálních měr zisku, manévrování mezi těmito různými mírami po světě a postupné snižování ceny pracovní síly (jednoduché i kvalifikované) na celém světě doprovázené radikálním zvýšením nezaměstnanosti.[52]
Na počátku epochy vystupuje tedy v roli základního rozporu dotýkajícího se všech stránek života epochy a tvořícího rámec její existence rozpor mezi globální buržoasií a širokými neprivilegovanými a sociálně vyřazenými vrstvami, jejichž jádrem je dělnická třída kapitalistických zemí[53], samozřejmě do značné míry přetvořená, modifikovaná (počítačový proletariát, cognitariát[54]). Základní rozpor epochy vystoupil v závislých a bývalých protosocialistických zemích v podobě zprostředkovaného rozporu mezi širokými neprivilegovanými třídami země a místními kompradorskými skupinami napojenými na globální kapitál. Postupně, s vývojem globálního kapitalismu a degenerací kompradorů, nabývá však tento rozpor zralejších a vzhledem k cíli - porážce kapitalismu - účelnějších forem.
Hypotéza o globálním kapitalismu, který v honbě za ziskem využívá i samosprávných vztahů a mechanismů a plodí tak svého hrobaře, dává základ k předpokladu, že v průběhu epochy kapitalistického globalismu, s vývojem samosprávného sektoru, se z dělnické třídy (a dalších neprivilegovaných vrstev) začíná formovat zárodek třídy samosprávných vlastníků jako nositele budoucího způsobu výroby překonávajícího kapitalismus. Tato síla v průběhu epochy nahrazuje dělnickou třídu ve funkci hlavního protipólu kapitalismu a rozpor mezi globální buržoasií a samosprávnými vlastníky se stává skutečným základním rozporem epochy.
V této souvislosti se pochopitelně objeví oprávněná metodologická námitka - vzhledem k tomu, že základní rozpor mění v průběhu epochy svou podobu, jde ještě vůbec o jednu epochu? Neměli bychom rozlišit epochy dvě, jednu do vzniku samosprávného vlastnického sektoru a druhou po jeho vzniku? Tato námitka by měla své oprávnění kdyby celá epocha nebyla sjednocována rozhodujícím faktorem - procesem kapitalistického globalismu a kdyby vývoj od dělnické třídy k třídě samosprávných vlastníků nebyl vlastně jedním procesem, ke kterému dochází právě v logice tohoto globalismu. Obdobná vnitřní jednota spojuje např. proces, ve kterém se rozpor mezi protosocialistickou vládnoucí třídou a širokými neprivilegovanými vrstvami vedenými protosocialistickou dělnickou třídou mění v rozpor mezi globální buržoasií (a kompradory) a dělnickou třídou. Totéž platí o rozporu mezi protosocialistickou vládnoucí třídou a globální buržoasií, který se postupně v průběhu epochy mění v rozpor mezi dvěma oddíly buržoasie, ev. buržoasií a kompradory. Epocha globalismu je z tohoto hlediska takovou výsečí světového dějinného procesu, která postihuje rozpornou kontinuitu a diskontinuitu řady vývojovách procesů a jejich komplikované vyzrávání.
Vzhledem k monopolnímu postavení globálního kapitalismu se v první linii rozporů epochy ocitly modifikace jeho základních formačních rozporů, zejména ty, které souvisely s vývojem jeho globálního charakteru.
Dominantní úloha globální buržoasie a buržoasie vůbec ve světě jako celku se ovšem zatím projevuje v opětném nárůstu významu rozporů mezi oddíly globální buržoasie formujícími se nezávisle na sídle a původu kapitálu a odrážejícími se zprostředkovaně do rozporů mezi národními státy, především tzv. global players.
Ústup úlohy protosocialismu a faktické zahájení procesů jeho adaptace na kapitalismus odsouvá do pozadí původní rozpor mezi protosocialistickou elitou a buržoasií. Tento rozpor se transformuje do rozporu mezi různými oddíly buržoasie, případně mezi neprivilegovanými vrstvami v čele s dělnickou třídou na jedné straně a kompradorskými vrstvami a globální buržoasií na straně druhé.
Do linie prvořadých rozporů epochy patří však rozpor mezi neprivilegovanými vrstvami, zejména dělnickou třídou, a řídícím aparátem protosocialismu, ať má tento aparát původní formu nebo ať probíhá jeho transformace na buržoasii. V průběhu epochy tento rozpor postupně splývá s rozporem dělnická třída a neprivilegované vrstvy kapitalistických zemí versus globální buržoasie.
Ze sil, které plodí vedlejší rozpory epochy kapitalistické globalizace lze uvést novou formu individuální činnosti, ve kterou se přeměnil sektor malovýroby a která má převážně podobu vysoce kvalifikované činnosti podřízené logice globálně zespolečenštěné výrobní i nevýrobní sféry (opravárenství, poradenství, osobní služby, zprostředkování apod.). Tyto svým sociálně ekonomickým postavením dvojaké síly tvoří objektivně spojence DT a samosprávných vlastníků v boji proti globální buržoasii. Uvnitř „globální vesnice“ dožívá jistě i tradiční malovýrobní sektor a s ním spojení pracovníci - malí vlastníci.
Do popředí však výrazně vystupuje zejména zprostředkovaný rozpor mezi utlačenými národy a globální buržoasií. Aktuálnost tohoto rozporu zesiluje fakt, že se vytrácejí konstitutivní prvky národních států a globální buržoasie, s pomocí svých některých nástrojů, zejména USA, reorganizuje svět podle svých zájmů a začíná formovat politická uskupení nadnárodního charakteru. Rozpor se na první pohled jeví jako rozpor mezi několika státy či seskupeními, které jsou nejvýraznějšími subjekty globální politické hry, a širokým blokem států ostatních, které ztrácejí svůj význam, rozpadají se, podřizují se diktátu mezinárodních institucí a USA apod.[55]
Ve skutečnosti zde proti globální buržoasii světa stojí široká fronta sahající od neprivilegovaných vrstev, zejména dělnické třídy a rolnictva, přes další malopodnikatele, vykořisťované zaměstnanecké vrstvy, drobnou a střední buržoasii i skupiny státní byrokracie a armády. Tento rozpor překrývá a transformuje mnohé hlubší rozpory mezi složkami této objektivní protiglobalistické fronty a dočasně tyto složky sjednocuje. Uvnitř tohoto rozporu je značná potence, pokud jde o zmírňování projevů objektivně nevyhnutelného procesu globalizace, jeho zásadní řešení však spočívá jen v úloze dělnické třídy a samosprávných vlastníků v celosvětovém rámci. Současně však existuje i potence k falešným a nesprávným formám řešení tohoto rozporu v podobě různých celosvětových či lokálně patriotických nacionalistických, rasistických, klerikalistických a dalších antihumánních hnutí a forem organizace. Objektivně tato hnutí nahrávají globální buržoasii, která je dovede využít při svých manévrech směřujících k rozdělování národů i protikapitalistických sil a dokonce si na bázi těchto hnutí dovede vybudovat nová výnosná odvětví podnikání.
Silně zprostředkovaným rozporem, pod jehož vnější slupkou se tají podstatné rozpory epochy, je rozpor mezi zbídačelými, zaostávajícími národy a regiony a národy a regiony vyspělými, které zachytily příznivější trendy globalizace.
Globalizace trhu práce vyvolává k životu další vedlejší rozpor, ve který přerůstá neantagonistický rozpor mezi různými složkami námezdní pracovní síly. Tento rozpor se v podmínkách globálního světa a pod vlivem rozporu mezi utlačenými národy a globální buržoasií mění v zostřující se rozpor mezi migranty a domácím obyvatelstvem. Tento rozpor má svůj nejhlubší základ v rozporu mezi migrující a domácí pracovní silou, zároveň však tento svůj základ mnohonásobně překračuje. Třecími plochami se totiž v podmínkách globálního kapitalismu nestává jen oblast koupě a prodeje pracovní síly, ale i další momenty související s obživou, ubytováním, střetem různých kultur, náboženství, předsudků, zapojení do zločineckých struktur apod. Tento vedlejší rozpor je silně zprostředkovaný - i když jeho adresátem je v konečné instanci globální buržoasie, je zprostředkován jinými vykořisťovanými složkami nacházejícími se v rozporu s globální buržoasií, v daném případě domácím obyvatelstvem a domácí dělnickou třídou.
Podobný charakter jako předchozí rozpor mají i vedlejší rozpory mezi globální buržoasií a dalšími utlačenými skupinami (ženami, mládeží, důchodci, rasovými, náboženskými skupinami a obyvateli regionů, apod.), ve kterých zprostředkující úlohu hrají většinové populace.
K významnějším vedlejším rozporům patří i neantagonistický rozpor ohlašující novou společenskou epochu - rozpor mezi samosprávnými vlastníky na jedné straně a ostatními dělníky a dalšími neprivilegovanými vrstvami.