Na závěr našeho zamyšlení nad logikou vývoje i strukturou rozporů jednotlivých epoch i hegemonních, hybných či reakčních sil, které tyto rozpory zrodily, je třeba vyvodit určité metodologické závěry.
Kriteriem váhy příslušného rozporu je jeho schopnost vyvolat společenský pohyb ve světovém měřítku, uvést do pohybu třídy, sociální skupiny i etnické pospolitosti, ovlivnit ekonomický, politický, sociální i duchovní život. Hierarchie rozporů není nehybná, rozpory mění svá místa směrem nahoru i dolu, vznikají i zanikají, přechází jeden v druhý, jsou zastřešovány a zprostředkovány rozpory jinými, štěpí se i zanikají. Jako příklad možno uvést vzestup a opětný sestup váhy meziimperialistických rozporů, vznik rozporu mezi dělnickou třídou a buržoasií a jeho předpokládanou budoucí přeměnu v neantagonistický rozpor v rámci socialistické pospolitosti, přechod základního rozporu protosocialismu v základní rozpor kapitalismu, zprostředkující úlohu rozporu mezi utlačenými národy k dalším formačním rozporům, štěpení rozporu mezi dělnickou třídou a buržoasií na tři větve rozporu - pro kapitalismus, protosocialismus a třetí svět, zánik rozporu mezi feudály a buržoasií nebo mezi protosocialistickou vládnoucí třídou a buržoasií atd.
Rozpory epochy mají ve vztahu k rozporům formací relativně samostatnou existenci. Klasifikace rozporů formace není totožná s klasifikací rozporů epochy. Rozpory epochy se formační rozpory stávají do té míry, do jaké se jim podaří zapůsobit na podstatnou část světa, prostoupit životem lidí obývajících různé sociální organismy a vtisknout planetě svoji pečeť. Příkladem tohoto jevu nám může být poměrně odvozený a druhořadý meziimperialistický rozpor, který v epoše imperialismu zaujal místo základního rozporu epochy. Naproti tomu lze uvést základní rozpor otrokářské formace, který měl v epoše přechodu od feudalismu ke kapitalismu naprosto podřadný charakter.
V obecné klasifikaci rozporů epochy lze na základě konkrétní analýzy vyčlenit:
Významnou úlohu mají rozpory první a druhé kategorie, které představují svého druhu „tělo“ epochy, zatímco základní rozpor její mozek. Jako funkčního metodologického hlediska pro klasifikaci těchto rozporů můžeme použít zdánlivě okrajové Leninovy myšlenky, podle níž je-li zkoumán jakýkoli společenský jev v procesu svého vývoje, ukáží se v něm vždy zbytky minulosti, základy přítomnosti a zárodky budoucnosti.[57]
Přítomnost procesů jednotlivých epoch je vždy vyjádřena základním rozporem, se kterým epocha vzniká i zaniká. Prvky minulosti i budoucnosti ve stavbě epochy můžeme nalézt mezi rozpory první i druhé kategorie.
V první a druhé kategorii rozporů epochy přechodu od feudalismu ke kapitalismu můžeme najít komplex rozporů vztahujících se k feudalismu představujícímu minulost této epochy. Zvláště charakteristickým je rozpor mezi feudály a feudálním rolnictvem. Krátkodobá budoucnost-nastupující epocha imperialismu se ohlašuje v podobě vnitřních rozporů uvnitř buržoasie. Budoucnost, ovšem budoucnost dlouhodobou, představuje rozpor mezi dělnickou třídou a buržoasií.
U epochy imperialismu představuje minulost přežívání feudálních přežitků začleňujících se do kapitalismu, budoucnost pak opět rozpor mezi dělnickou třídou a buržoasií.
V epoše soutěžení kapitalismu a protosocialismu na první pohled představují minulost všechny fronty rozporu dělnická třída - buržoasie, personifikované dělnickou třídou vyspělých zemí, protosocialistickou dělnickou třídou a dělnickou třídou méně vyvinutých zemí. Jelikož však tyto rozpory nejsou v rámci epochy řešeny a zůstávají stále aktuální, ukazuje se, že i budoucnost bude nedostatečně pevně zakořeněná. Platí to o formačním rozporu protosocialismu - rozporu mezi protosocialistickým řídícím aparátem a dělnickou třídou. Protosocialistická dělnická třída se nestává nositelem žádné aktivity, která by vytvářela socialistickou alternativu k protosocialismu, zejména ve které by začínal krystalizovat nový vlastnický systém. Naopak, působením dalších složek privilegovaných skupin upadá pod vliv kapitalismu a její rozpor ve vztahu ke kapitalismu vyhasíná. Budoucnost (ovšem nikoli progresivní) proto fakticky symbolizuje formační rozpor kapitalismu, rozpory související s protosocialismem se objevují jako minulost (nikoli zcela regresivní).
V epoše kapitalistického globalismu jako by se vracela epocha počátků imperialismu. Minulost v této epoše představuje jak obnovující se antihumánní kapitalismus, tak rozkládající a transformující se protosocialismus. Budoucnost by měla představovat vyšší kvalita vývoje na straně dělnické třídy - z dělnické třídy transformovaná nová třída samosprávných vlastníků nastupující postupně do popředí.
V epoše přechodu od kapitalismu k socialismu se rozpory minulosti stávají rozpory související s kapitalismem, který reálně odchází na smetiště dějin, silou budoucnosti pak neantagonistické rozpory mezi třídami a skupinami společenského vlastnického sektoru začínajícími řešit nový historický úkol - překonání staré společenské dělby práce.