Otázka, kterou jsme při zkoumání rozporů ponechávali poněkud stranou, je otázka hybných sil, jejich hegemona a hegemona epochy. Jako plně odůvodněný se jeví názor, který odmítá automaticky ztotožňovat hegemona epochy a hegemona hybných sil. Hegemon epochy je dán základním rozporem epochy. Je to taková společenská síla (třída), která je v souladu s Leninem „v popředí“ příslušné epochy a uvádí do pohybu ostatní třídy i sociální organismy ve světovém měřítku. Jde o třídu, která podle materialistického pojetí dějin musí být spojena s hlavní vlastnickou formou, která se prosazuje v dané epoše. Jde o třídu, která má rozhodující pozice politické i vojenské a která výrazně ovlivňuje i duchovní život v celosvětovém měřítku. Nemusí být přitom vůbec třídou, která se spojena s novým progresivním systémem, ale naopak může být třídou, která svou silou a vahou fixuje celosvětově antihumanistický společenský systém, přestože se již krystalizují prvky systému nového.
Naopak hegemon hybných sil, je třída či velká sociální skupina, která v čele ostatních hybných sil směřuje k vyššímu stupni společenského uspořádání, ke stupni, který předpokládá nové parametry realizace společenského pokroku - v oblasti výrobních sil, výrobních vztahů i emancipace člověka. Tento hegemon hybných sil má ve vztahu k ostatním hybným silám největší objektivní zainteresovanost na progresivním vzestupu o příslušný historicky reálný krok (např. z kapitalismu do protosocialismu). Má vybavenost pro jeho uskutečnění, rozhodujícím způsobem ovlivňuje ostatní hybné síly, uvádí je do pohybu přes hranice jednotlivých sociálních organismů. V některých případech hegemonie hybných sil dokonce nezáleží na tom, že systém, o jehož nastolení se hegemon snaží, se v dané epoše ještě nemůže prosadit (dělnická třída v epoše imperialismu).
Ostatní hybné síly mají zainteresovanost na změnách ve společnosti podstatně nižší. Nemají tak jednoznačný zájem, jejich postavení je rozporné, cíle druhořadé, dílčí, nejsou výrazně spojeny s specifickou progresivní formou vlastnictví, naopak se mohou proti relativně nejpokrokovějšímu systému obracet i z reakčních pozic, kdy sice kritizují jeho některé stránky, ale usilují vlastně o návrat zpět. Jsou také do určité míry zájmově spjaté s reakčními třídami, jejich sepětí s pokrokovým vývojem je odvozené, zprostředkované.
V epoše přechodu od feudalismu ke kapitalismu je hegemonem epochy buržoasie, která ztělesňuje dravý, relativně progresivní systém, který je krokem vpřed v řadě parametrů. V této roli síly nejtěsněji zájmově spojené s nejprogresivnějším realizovatelným systémem - kapitalismem je zároveň hegemonem všech hybných sil, protože zárodky jiného systému se v této epoše ještě nevytvářejí v takové podobě, aby mohly vtisknout svou podobu vývoji světa. Dalšími hybnými silami je dělnická třída, maloburžoasie (tam, kde vznikla), feudální rolnictvo (kde se ještě dostatečně nerozlišilo), národně osvobozenecké hnutí, ať už spíše v buržoasní nebo spíše ve feudální podobě.
V epoše imperialismu je kapitalismus ve stadiu imperialismu nejsilnějším systémem bez ohledu na to, že se naplňují různé tendence směřující k jeho zániku a vyjevující jeho reakčnost. Imperialistická buržoasie je v této epoše suverénním pánem a tedy hegemonem epochy. Pod její vládou se však již formují organizované síly, které jsou schopny být protivníkem této buržoasie a které představují zárodky nového systémového uspořádání společnosti. Hegemonem těchto sil je dělnická třída, která kromě role zárodku nového progresivního společenského systému plní i prvky úlohy buržoasie (např. boj o důslednou protifeudální revoluci, osvobození národů apod. ). Dalšími hybnými silami jsou opět maloburžoasie, feudální rolnictvo či národně osvobozenecké hnutí, ve kterém významnější roli začíná hrát dělnická třída.
V epoše soutěžení kapitalismu a protosocialismu se všechny charakteristiky komplikují. Vzhledem k tomu, že spolu soupeří dva systémy, je i otázka hegemonie nejistá a je rozhodnuta ve prospěch imperialistické buržoasie až ve třetí etapě epochy. Problematická je i otázka spojení s nejprogresivnějším systémem a tedy hegemonie hybných sil. Je tomu tak vzhledem k tomu, že protosocialismus je pouze první nedokonale společenskou formou socialismu a jako takový představuje určité vybočení z vzestupné linie vývoje. V podmínkách dané epochy však přesto představuje vládnoucí třída protosocialismu (spolu se skupinami profesionálních revolucionářů v kapitalistických a méně vyvinutých zemích) sílu nejvíce spojenou s momentálně nejspolečenštějším a tedy i nejpokrokovějším uspořádáním. Podle toho, jak se tyto pokrokové prvky uspořádání společnosti rozvíjely nebo naopak vyhasínaly, plnila vládnoucí třída protosocialismu úlohu hegemona hybných sil. Neměla však dostatečný vliv ani na dělnickou třídu v kapitalistických zemích, ani na dělnickou třídu a další hybné síly v méně vyvinutých zemích a co je nejhorší, měla pouze omezený vliv na dělnickou třídu v samotných protosocialistických zemích. Proto byla její hegemonie mezi ostatními hybnými silami velmi vratká a problematická a ve třetí etapě epochy se začala vytrácet.
K hybným silám této epochy lze počítat dělnickou třídu jako celek, ve všech třech podobách. Dále patří k těmto sílám další rozporné a dvojaké skupiny v protosocialistických zemích, především třída družstevních výrobců, dvojaké nové i staré střední vrstvy v kapitalismu (maloburžoasie i např. dvojaká technická a vědecká inteligence[58] apod.), široké a různorodé neprivilegované vrstvy v méně vyvinutých zemích, relativně privilegované vrstvy v méně vyvinutých zemích pokoušejících se o antiimperialistickou politiku, třetí cestu vývoje nebo přímo o cestu k socialismu.
V současné epoše kapitalistického globalismu můžeme kombinovat zkušenostní poznatky z první etapy s určitými teoretickými aproximacemi. Podobně jako kdysi v epoše imperialismu je neomezeným pánem epochy globální buržoasie, která využívá posledních zbytků progresivních přeměn světa, které přináší globální kapitalismus - imperialismus. Jedná se především o dovršování procesu sjednocení světa (ovšem v kapitalistické, imperialistické podobě) a vyřazování člověka z výrobního procesu[59], perspektivněji snad i o masové využití prvků účasti na řízení a samosprávy. Globální buržoasie není sice spojena s progresivním vývojem lidstva, přesto ale je hegemonem dané epochy. Nositelem progresivní alternativy ke globálnímu kapitalismu nemůže být podle naší koncepce dělnická třída, která zpočátku reálně představuje protipól buržoasie, ale teprve z ní vzniklá třída samosprávných vlastníků opírající se o reálné nástroje - výrobní procesy a svou zkušenost s jejich spravováním.
V dlouhodobé perspektivě by se tedy měla hegemonem hybných sil stát právě nově vznikající třída samosprávných vlastníků. Její vliv na buržoasii i na hybné síly epochy by měl nabýt takového charakteru, že by se přirozeně rozšířil a rozvinul alternativní způsob výroby, který by se stal nositelem nového uspořádání společnosti Dalšími hybnými silami epochy musí být dělnická třída (a to ve všech třech podobách, včetně protosocialistické), která zatím v roli hlavní hybné síly zaskakuje. K ní se úzce pojí (zejména v kapitalismu a v méně vyvinutých zemích) početné vrstvy vyřazené globalizací z výrobního procesu, případně se nacházející na hranici tohoto procesu (nezaměstnaní, částečně zaměstnaní apod.). K dělnické třídě se ve všech typech zemí přimykají i vrstvy profesionálních revolucionářů.
Mezi hybné síly patří i všechny modifikující se střední vrstvy, ať již spojené s klasickým zaměstnaneckým statusem (příp. modifikovaným - částečný úvazek, fraktalizace apod. ), tedy i s vykořisťováním, případně. se svobodným povoláním nebo s novým typem malovýrobního podnikání. V méně vyvinutých a bývalých protosocialistických zemích (Čína, Rusko, KLDR, Vietnam) je možno počítat s rozšířením klasické, zejména zemědělské maloburžoasie. Do kategorie hybných sil by patřily i sociálně ekonomicky dvojaké skupiny ostatních pracujících v protosocialistických zemích procházejících transformací na kapitalismus.
Významnou formou hybných sil je národně (regionálně) osvobozenecké hnutí, které v sobě skrývá některé z uvedených sil, národním zprostředkováním k nim však připojuje i síly jiné, zejména různé privilegované vrstvy. U těchto národně či regionálně (příp. i nábožensky) orientovaných hnutí je však třeba v epoše kapitalistického globalismu mimořádně důkladně analyzovat, které sociální síly dávají těmto hnutím charakter. Je třeba důkladně odlišit hnutí orientované víceméně pokrokovými, neprivilegovanými silami, kterému jde o odpor proti kapitalistické formě globalismu, proti imperialistickému útlaku, a které je schopno komunikace s hybnými silami epochy. Od něj je nutno odlišit globálním imperialismem či domácími reakčními privilegovanými vrstvami vyvolaný separatismus či izolacionismus, ve kterém se realizují pouze ziskové a mocenské zájmy různých frakcí buržoasie či dokonce předburžoasních sil (kmenová aristokracie, islámské duchovenstvo atd.).
Všeobecně nabízíme k diskusi hypotézu, podle které globální buržoasie ovládá a infiltruje všechna národně, etnicky, nábožensky, generačně, ekologicky apod. profilovaná hnutí, pokud nejsou vedena progresivními hybnými silami epochy a nejsou ve spojení s těmito silami v celosvětovém měřítku. Podle této hypotézy v současné epoše, v národních a regionálních podmínkách, nelze nalézt jinou hegemonní sílu zajišťující progresivní profil národního hnutí a realizaci spravedlivých národních zájmů než jsou výše uvedené hybné síly epochy, tj. dělnická třída a perspektivně třída samosprávných vlastníků. Roli progresivního, byť i omezeného hegemona nejsou s to sehrát ani silně hypotetická národní buržoasie, která by měla mít na rozdíl od globální buržoasie výraznější vazby na určitý region, ani státní byrokracie odumírajících národních států nebo pozůstatky protosocialistické elity procházející kapitalistickou transformací. Tím spíše ji nemůže sehrát část globálního kapitálu sledující své partikulární zájmy v daném regionu nebo místní kompradorské ziskové či mocenské lobby maskované nacionálně, kmenově či nábožensky (klérus) a fakticky závislé na globálním kapitálu. UCK je toho názorným příkladem.
V rovině teoretických aproximací se musíme pohybovat i pokud jde o případnou budoucí epochu přechodu od kapitalismu k socialismu. V této epoše se role hegemona epochy i hegemona hybných sil kryje. Největší váhu zde musí mít síla, která by mohla být dosud nejprogresivnější sílou v dějinách - socialistické společenství, jehož jádrem je třída socialistických samosprávných vlastníků. Kolem této třídy se seskupují i další složky socialistických pracujících spojených se společenským sektorem - dělnická třída v sektoru státního vlastnictví, dělnická třída v soukromém sektoru napojeném na státní a samosprávný sektor, řídící aparát a další skupiny zaměstnanců v jednotlivých sektorech, soukromí vlastníci napojení na tyto sektory apod. Toto společenství, které v příslušném regionu (určitě ne v jedné zemi) kontroluje všechny ostatní sektory, včetně domácího i zahraničního kapitalistického sektoru, je schopné plnit roli hegemona i v celosvětovém měřítku svou úlohou v globální ekonomice, politice i duchovní sféře.
Jako hybné síly schopné být spojencem socialistického společenství a sledující podobné cíle vystupují samosprávní vlastníci v kapitalistických a méně vyvinutých zemích a dělnická třída z těchto zemí. Připojovat se mohou i další hybné síly složené ze středních vrstev a malovýrobců a národně osvobozenecká hnutí vedená progresivními silami. Lze předpokládat, že v této epoše se proud národně osvobozeneckých hnutí a proud sociální spravedlnosti budou integrovat na bázi celosvětové úlohy samosprávného vlastnictví a hegemonie sociálně progresivně orientovaných sil v každém etniku, regionu i ve světě jako celku.