Až dosud jsme se zabývali jednak metodologickými úvahami, jednak tříděním a uspořádáváním konkrétního historického materiálu, konkrétních údajů o jednotlivých epochách. Z této procházky epochami však vyplývá velmi konkrétní otázka. Jak se má se zřetelem na komplikovanou cestu lidstva jednotlivými epochami, především s ohledem na determinanty soudobé epochy kapitalistického globalismu, orientovat strana, která aspiruje na úlohu strany neprivilegovaných vrstev, především dělnické třídy? Jakou strategii a taktiku má zvolit?
Vývoj epoch jí naznačuje základní tendenci, ukazuje, kde je budoucnost této třídy i celé společnosti.
Skončila epocha soutěžení kapitalismu a protosocialismu jako pokusu o alternativní společnost realizovaného v době vážné krize kapitalismu, na industriální úrovni výrobních sil. Nemá proto smysl vracet se k této první historické formě socialismu a hledat cesty k jejímu obnovení. Je třeba naopak důkladně prozkoumat její vnitřní mechanismy, aby bylo možno vytvořit projekt nového typu socialismu, socialismu založeného na překonání nedostatečně společenské, státní formy vlastnictví, navíc socialismu, který bude realizovatelný za podmínek takového obrovského rozšíření a prohloubení ekonomických a dalších styků, které přinesla epocha kapitalistického globalismu. Je třeba vytvořit model socialismu pro podmínky, kdy omezené národní státy budou ustupovat nadnárodním celkům a kdy dále pokročí proces odumírání nejen národního státu, ale národa samotného.[60]
Je třeba začít budovat revoluční subjekt na těch základech, které vytváří teoretický koncept hybných sil a jejich hegemona. Tento subjekt musí být schopen zachytit a koncentrovat progresivní podněty a podmínky nacházející se zejména u těch částí předpokládaných hybných sil, které mají nejblíže k moderním formám výroby, vzdělání a organizace, které jsou zároveň nejméně zablokovány úzkými regionálními, odvětvovými, profesionálními mezemi a jsou vybaveny pro roli univerzálního správce společenských výrobních prostředků. Jde o velmi náročný úkol za podmínek, kdy hegemon hybných sil - třída samosprávných výrobců- ještě neexistuje a v roli tohoto hegemona „pohostinsky vystupuje“ dělnická třída nesoucí v současné době ještě výraznou pečeť industrialismu. Tento úkol dnes komplikují takové procesy jako vznik masové nezaměstnanosti především z oddílů představujících pozůstatek industrialismu, proces vzniku nové dělnické třídy z počítačového proletariátu a cognitariátu nejlépe vybavené pro výkon vlastnických funkcí ve výrobě i občanské společnosti, ale zatím fragmentované a oddělené od tradičních oddílů, proces nerovnoměrného vývoje v různých regionálních celcích našeho světa a pozvolna se rozbíhající migrace pracovních sil v celosvětovém měřítku, nejprve ovšem v oblastech nekvalifikované nahraditelné práce, čili opět v industriální podobě.
V této době, kdy sama hegemonní revoluční třída ještě neexistuje, musí revoluční subjekt alespoň shromažďovat prostředky a předpoklady pro dosažení strategických cílů. Tyto strategické cíle v rámci současné epochy jsou dva:
V boji za první, bližší cíl musí revoluční subjekt postupovat ve dvou frontách.
Formulací těchto dvou front, dvou komplexů úkolů revolučního subjektu se nám jakoby vrací Leninovo pojetí dělnického hnutí rozlišující mezi masovou legální armádou zahrnující např. odborové organizace dělnické třídy a vlastní stranou, jejímž jádrem byla vrstva profesionálních revolucionářů.[61] Na jedné straně se tu skutečně objevuje potřeba určitého vyspělého a školeného předvoje, který by připravoval podmínky pro samosprávu s velkým předstihem, vysunut hluboko do země nikoho, bez výraznějšího kontaktu s hlavními masami armády. Na druhé straně se tu objevuje úkol vykonávat drobné výchovné dílo (nikoli pouze reformistickými prostředky) a krok za krokem formovat a stmelovat armádu neprivilegovaných, učit ji demokracii a samosprávě a boji za ni.
V případě předvoje však nejde o přípravu profesionálních činitelů schopných udržet ve svých rukou moc, ale o předvoj, který otevírá prostor nejen pro zánik kapitalismu, ale i pro odumírání politické moci jedné zvláštní třídy. V případě armády nejde o to vychovat si nástroj, který po použití je možno odhodit, resp. ujařmit v nějaké nové verzi protosocialismu. Jde naopak o to vychovat širokou masu neprivilegovaných vrstev živící ohníčky samosprávy v celosvětovém měřítku, které by žádná protiofenziva kapitalismu nedokázala zastavit. Čím blíže k samosprávné socialistické společnosti, tím se více sbližuje předvoj s armádou a dochází k skutečnému sjednocení hnutí usilujícího o sociální spravedlnost.
Pro plnění obou výše stanovených úkolů je dnes prvořadě důležitá dělnická třída, obě její základní části, a také schopnost těchto částí sjednotit se v jeden celek. Toto sjednocení musí mít nutně i charakter překračující rámec jednoho etnika (národa) i rámec dnešních národních států.
Jestliže tak hojně užíváme vedle pojmu dělnická třída pojmu „neprivilegované vrstvy“, je to proto, že chceme zdůraznit následující fakt. Komunisté musí mít samozřejmě základnu v dělnické třídě (která ovšem není sumou fyzicky pracujících), ale dělnická třída nemá žádné jiné zájmy než vlastní sebezrušení.[62] Aby ho dosáhla, musí vyjadřovat progresivní stránky zájmů širokých neprivilegovaných vrstev směřující k vytvoření beztřídní společnosti. Právě v globalizovaném světě založeném na vědecko-technické a informační revoluci se úkoly spojené se sebezrušením dělnické třídy i ostatních neprivilegovaných vrstev mimořádně sbližují a proto musí být i podstatně těsnější svazek mezi dělnickou třídou a dalšími třídami a vrstvami jejího spojeneckého svazku. Ještě výraznější bude tato otázka v případě vzniku třídy samosprávných vlastníků.
Jaké jsou další cíle, o které musí usilovat revoluční subjekt a jím ovlivňovaná armáda neprivilegovaných sil, včetně jejího předvoje?
V souladu s charakteristikami epochy kapitalistického globalismu je nutno, aby formující se celosvětové dělnické hnutí řešilo i problém transformace přetrvávajících protosocialistických zemí. V souladu s konkrétní situací ve zbývajících protosocialistických zemích je nutno zvolit jednu z možných variant.
V případě, že nenastala kapitalistická transformace, která by vedla ke kapitalizaci vládnoucí třídy řídícího aparátu a také globální kapitál není s to plně destruovat suverenitu a celistvost země, objevuje se určitá možnost „pozitivní deviace“, která by vedla ke kontinuitě vývoje k socialismu. V takovémto případě je nutno se zaměřit na posílení vlastnické i politické subjektivity dělnické třídy v těchto zemích, transformaci státně byrokratického vlastnictví jako základu moci aparátu směrem k samosprávnému socialistickému vlastnictví, k socialistické demokratizaci v politice a veřejné správě, k odvrácení toho, aby tyto země prošly kursem pozvolné adaptace na kapitalismus, který by v nich posléze převládl nebo aby byly „dobyty ztečí“ jako v Evropě.
V případě, že k transformaci směrem ke kapitalismu dojde, sbližují se úkoly dělnické třídy a dalších neprivilegovaných vrstev s úkoly, které byly aktuální v jiných zemích, ať už v bývalých protosocialistických, méně vyvinutých či vyspělých kapitalistických. V tomto případě jde o to vyhnout se, pokud možno, situaci, ve které se ocitla dělnická třída v evropských protosocialistických zemích, kde nakonec z odporu proti protosocialistické vládnoucí třídě aktivně podpořila kapitalismus.
Tento boj je přirozeně především záležitostí dělnické třídy v příslušných zemích a je dán i její schopností udržet se v dvojím tlaku řídícího aparátu zneužívajícího pro své účely komunistické strany a pronikajícího globálního kapitalismu. Úkol je o to obtížnější, že má být realizován v podmínkách více méně blízkých podmínkám zemí třetího světa. Vzhledem k nahromadění určitých zkušeností měla by mezinárodní dělnická třída a mezinárodní komunistické hnutí poskytnout neprivilegovaným vrstvám bývalých protosocialistických zemí účinnou pomoc. Měla by jim především nabídnout propracovaný model samosprávného uspořádání, především v ekonomice, který by bylo možno reálně použít. Měla by se také sjednotit na ideologickém komplexu, který by překonal různé odrůdy stalinismu a dokázal se především s potřebnou mírou kritičnosti vyrovnat s minulostí.
Tato ideologická pomoc mezinárodního dělnického a komunistického hnutí bude nezbytně nutná i pro zaujímání stanoviska k případným rozporům a konfliktům mezi protosocialistickou vládnoucí třídou a globální buržoasií. Tyto konflikty a rozpory je možno očekávat v různé podobě. Převládat budou zřejmě snahy globální buržoasie likvidovat slabší a nepohodlné protosocialistické systémy, zvláště tam, kde mají určitou perspektivu transformace a mají ohlas v okolních zemích závislých na hlavních global players (Kuba). V takovémto případě je možné, aby dělnické a komunistické hnutí vystoupilo s kritickou podporou takovýchto zemí a bránilo pokusům o násilnou rekapitalizaci, kterou široké vrstvy odmítají. Je ovšem nutno i v těchto zemích předkládat alternativní programy zásadních přeměn, které by otevřely cestu rozvoji společenské samosprávy. V jiných zemích můžeme předpokládat násilné řešení dlouhodobě nazrávajícího konfliktu. Přitom dojde k prolnutí dvou momentů - a) momentu spravedlivého lidového odporu a b) momentu nástupu buržoasní reakce s podporou zahraničního imperialismu. Reakční složky protosocialistické vládnoucí třídy budou v tomto případě otevřeně hájit své pozice. Komunistické hnutí musí prosazovat mírové řešení spojené s nekapitalistickou demokratizací a se zaváděním prvků samosprávy a musí se k ev. válce (např. v důsledku zásahu USA) vyjádřit způsobem, který by sice odhaloval hluboce reakční cíle globálního imperialismu, ale zároveň i reakčnost napadené protosocialistické elity a vyslovoval podporu širokým neprivilegovaným vrstvám napadeného národa. Základním problémem stanoviska k takovémuto válečnému konfliktu bude zvážit, nakolik základna odporu proti globální intervenci překračuje rámec vládnoucí třídy a má charakter širokého lidového a národního odporu, či nakolik je pouze neprivilegovaná masa manipulována z pozic omezených cílů vládnoucí elity. Takovéto rozhodování bude v následující epoše pro komunistické a další radikálně levicové hnutí velmi obtížný a navíc zřejmě i rozdělující proces.
Poslední variantou možného vývoje protosocialistických zemí (např. v případě ČLR) může být případ, že v zemi proběhnou podstatné transformační procesy směrem ke kapitalismu a že v dalším vývoji se transformovaná vládnoucí třída pokusí o výraznější vstup do rozdělování globalizovaného světa a zúčastní se imperialistických konfliktů a střetnutí (včetně ozbrojených), které z toho plynou. V takovémto případě musí dělnické a komunistické hnutí jasně ukázat na oboustranně nespravedlivý charakter konfliktu a vyzvat progresivní síly v dané protosocialistické zemi, aby rozhodně vystoupilo proti válce, za internacionální a mírové řešení a přitom požadovalo i zásadní změny společenského uspořádání.
Dalším v pořadí mezi dílčími cíli revolučního subjektu v podmínkách současné epochy je jeho schopnost pohybovat se uvnitř rozporů jednotlivých složek globální buržoasie. Revoluční subjekt (za podmínek internacionální spolupráce) musí disponovat schopností analyzovat složité jevové formy, kterých bude nabývat vývoj v rámci epochy a odhalovat za nimi rozporné zájmy různých skupin globální buržoasie, ať už se tato buržoasie bude maskovat starou národní fasádou či nikoli. Revoluční hnutí se nesmí nechat vtáhnout do tzv. národních sporů, které jsou ve skutečnosti spory různých nadnárodních kapitálových komplexů a musí odhalovat tyto nitky nadnárodního kapitálu před zmanipulovanou veřejností, především před dělnickou třídou. Při posuzování těchto sporů musí jednoznačně odmítat imperialismus s obou stran a hledat integrující, internacionalistické řešení. Situaci bude výrazně komplikovat to, že tyto spory nadnárodního kapitálu budou mít bezprostřední dopady na celé národy a regiony a budou proto i vykořisťovanými vrstvami vnímány jako národní záležitost. Tím větším nárokům proto musí revoluční subjekt dostát, tím vyšší úroveň musí mít jeho internacionální vazby a zakotvení.
Řada úkolů pro revoluční subjekt vyplývá i z vedlejších rozporů epochy.
Předností hnutí musí být jeho schopnost analyzovat jednotlivé formy vykořisťování pracovní síly, včetně těch, ke kterým dochází mimo klasický zaměstnanecký vztah. Sem patří i různé formy vykořisťovaní vrstev, které se budou jevit jako samostatní výrobci a prodejci doplňující hromadnou výrobu v podnicích nadnárodního kapitálu či jako satelitní malé firmy napojené na tyto podniky. Tyto sítě malých firem a jednotlivců obklopující podniky nadnárodního kapitálu a vykořisťované formami, které budou překračovat obvyklou intenzitu vykořisťování, nebudou zahrnovat jen špatné placené doplňkové výrobce a pracovníky služeb, ale i vysoce kvalifikované experty různých profesí závislé na prodeji svých zvláštních dovedností za cenu sice vysokou, ale přesto neodpovídající hodnotě, kterou by dosáhly na trhu, který není ovládán absolutní mocí globálního kapitálu. V podmínkách, kdy situaci na trhu určuje bezkonkurenčně nízká cena nadnárodního kapitálu, mění se pronikavě i postavení malých kapitalistů - malých a středních podnikatelů (outsiderů), kteří se ocitají ve stejné situaci jako maloburžoové a osoby svobodných povolání a mohou být rovněž využiti jako spojenci. Všechny tyto skupiny malých i středních kapitalistů, starých i nových maloburžoů, často velmi blízkých dělnické třídě, je třeba umět začlenit do spojeneckého svazku dělnické třídy a plně využít jak v boji proti globální buržoasii, tak při přípravě samosprávného konceptu společenského uspořádání. Smrtelně nebezpečné by bylo především jakékoli sektářství vůči kvalifikovaným specialistům, které by dělnické hnutí silně poškodilo.
Velké nároky na revoluční subjekt a pokrokové hnutí bude klást jiný vedlejší rozpor. Jde o rozpor, který odpor neprivilegovaných vrstev vůči globální buržoasii a jejím převodním kompradorským elitám převádí jako odpor utlačeného národa. Předkládá ho tedy zahalený jevovými formami v rámci širšího společenství, který na jedné straně sice znásobuje pokrokové síly, na druhé je však rozmělňuje omezeností a rozporností zájmů složek tvořících onu „národní“ formu odporu. Předkládali jsme už k úvaze hypotézu, podle které jsou v současné epoše všechna národní (regionální, etnická, náboženská) hnutí jen reakčním protipólem kapitalistického globalismu a jsou jím také ovládána, pokud ovšem nejsou vedena hybnými silami epochy a nemají spojení na internacionální společenství pokrokových sil. Tím důležitější je, aby se pokrokové hnutí, revoluční subjekt snažil dosáhnout hegemonie v procesech odporu proti globalismu, které se budou formovat na základě etnické, regionální apod. Takovýto národní boj dnes navíc nebude vůbec pouze záležitostí méně vyvinutých zemí, ale zasáhne i do Evropy, možná i sev. Ameriky (Kanada - Quebec). Úkolem revolučního subjektu je seskupovat síly ve společnosti postižené určitou diskriminací v důsledku nerovnoměrného vývoje globalismu tak, aby bylo nalezeno a prosazováno takové řešení, které nebude slepým návratem k uzavřenosti národů a segmentaci světa a které naopak bude směřovat k internacionální spolupráci pokrokových sil.
S tímto úkolem bude těsně souviset působení revolučního subjektu a pokrokového hnutí v těch společenstvích, kde se prosazují určitá náboženská a quasináboženská hnutí, která jako by stírala třídní rozpory a nahrazovala je pseudorozpory vytýčenými vlastní antihumánní ideologií. Jde o klerikální fundamentalismus, fašismus, rasismus a podobná hnutí. Revoluční subjekt musí samozřejmě zaujímat k těmto hnutím negativní stanovisko a formovat ve společnosti frontu, která by jím dokázala čelit. I tato hnutí však probíhají takříkajíc v objetí kapitalistického globalismu. Tlak globálních monopolů působí zprostředkovaně dovnitř jednotlivých národů a vytváří nové sociální kořeny klerikálního fundamentalismu či fašismu. Zvláště v méně vyvinutých zemích jsou široké vrstvy zbídačelého a nevzdělaného obyvatelstva nositelem fundamentalismu, který v jejich pojetí má určitý obraný, sebezáchovný charakter. Globální buržoasie, která fundamentalismus selektivně podporuje, navíc vytváří nepřehlednou situaci, kdy je v případě potřeby možno hrozbou fundamentalismu ospravedlnit zásahy proti nepohodlným zemím a jejich obyvatelstvu jako celku. To všechno způsobuje neobyčejnou obtížnost úkolu konfrontovat fundamentalisty s reálnými problémy, vymanit široké vrstvy obyvatelstva z jejich vlivu a usměrnit je ke skutečné revoluční cestě společenské změny.
Zvláštním případem úkolů, které čekají revoluční hnutí v souvislosti s rozporem mezi globální buržoasií a utlačenými národy je nutnost řešit problémy, které by vznikaly jakoby nezávisle na globálním uspořádání světa a jeho kapitalistické podobě mezi vyspělými a zbídačelými národy a regiony. I zde musí umět revoluční hnutí odhalovat podíl kapitalistického globalismu a z něj vznikajících elit na tomto rozporu, převádět obecné politické programy a nálady rozněcující národní nevraživost do konkrétní podoby odporu vůči globální buržoasii a kompradorským elitám a sjednocovat neprivilegované vrstvy bez ohledu na rozdíly v omezených, tzv. “národních“ zájmech. Je třeba navrhovat taková řešení, která by se nepřevalila na bedra širokých neprivilegovaných vrstev, která by směřovala především vůči vládnoucím elitám.
Revoluční hnutí musí do budoucna ovládnout schopnost navazovat kontakty s neprivilegovanými migranty, kteří do vyspělých zemí přicházejí za prací. Přes všechny současné obtíže se v masách migrantů skrývá potenciál, bez něhož nelze uvažovat o úspěšné realizaci strategických cílů. Bez spojení s migranty se také stává dělnická třída mimořádně zranitelnou při všech sociálních bojích, které hodlá vést.
Obdobně musí revoluční hnutí být schopno zachycovat problémy všech handicapovaných a diskriminovaných sil ve společnosti, ať už jde o utlačované etnické menšiny, ženy, mládež, důchodce, homosexuály apod. Je třeba postihnout, co ve struktuře globálního kapitalismu je objektivním kořenem problémů v postavení těchto skupin, předkládat nosný program řešení těchto problémů a angažovat se za něj. Přístup revolučního hnutí nemůže být alibisticky ve vleku zaostalých nálad ve většinové populaci a nesmí se bát tyto nálady odmítnout a předběhnout.
Revoluční hnutí nesmí podcenit ani vedlejší neantagonistické rozpory mezi samotnými neprivilegovanými vrstvami, které by pod rozkladným vlivem kapitalistického globalismu a jeho mocenských nástrojů mohly při nedostatečném řešení přerůst v rozpory vyššího řádu. Je třeba včas řešit rozpory mezi různými národními oddíly dělnické třídy, mezi různými profesními skupinami, překonávat nacionalismus a omezený trade-unionismus. Perspektivně je třeba řešit problém vztahu samosprávných vlastníků a ostatních skupin dělnické třídy - ať už půjde o vztah mezi samosprávnými vlastníky a dělníky v soukromém či státním sektoru nebo o vztah samosprávných vlastníků k dělníkům - zaměstnancům v samosprávných podnicích.