Na podzim roku 1920 Sovětské Rusko vkročilo do nelehkého období přechodu od války k míru. Po více než šest let země zažívala nepřetržité otřesy, ale nyní, po světové válce, revoluci a občanské válce, se obzor projasňoval. Dvanáctého října sovětská vláda uzavřela příměří s Polskem. O tři týdny později byl poslední z bílých generálů baron Petr Wrangel vržen zpět do moře a občanská válka vyhrána, i když rozdrásaná země krvácela z četných ran. Na jihu se stále na velkém území držely anarchistické partyzánské oddíly Nestora Machna, ale v listopadu 1920 již byla jeho kdysi mocná armáda rozptýlena a nepředstavovala vážnější hrozbu pro moskevskou vládu. Byla znovu dobyta Sibiř, Ukrajina a Turkestán, společně s Donbasem a ropnými poli Baku a v únoru 1921 bolševická armáda dokončila dobývání Kavakzu obsazením Tbilisi a přinutila gruzínskou menševickou vládu uprchnout ze země. Sovětský režim tak po třech letech křehké existence, kdy jeho osud visel každým dnem na vlásku, mohl vykonávat efektivní kontrolu nad většinou doširoka rozlehlého ruského území.
Konec občanské války znamenal novou éru ve vztazích Sovětského Ruska s dalšími zeměmi. Bolševici odložili stranou naděje na bezprostřední vypuknutí celosvětových sociálních otřesů a snažili se získat čas pro „vydechnutí”, který jim byl v roce 1918 odepřeno výbuchem občanské války. Podobně v řadách západních mocností opadlo napjaté očekávání rychlého zhroucení Leninovy vlády. Obě strany si přály nastolit normálnější vztahy a na konci roku 1920 již neexistovaly důvody, proč by tato přání nemohla být splněna - Dohodová blokáda skončila a ozbrojená intervence v evropském Rusku se zastavila, čímž byly odstraněny nejvážnější překážky vzájemného diplomatického uznání a obnovení obchodní výměny. V průběhu roku byly navíc uzavřeny formální mírové dohody s baltskými sousedy Ruska - Finskem, Estonskem, Litvou a Lotyšskem a v únoru 1921 podepsány pakty o míru a přátelství s Persií a Afghánistánem, zatímco podobná dohoda s Tureckem byla před dokončením. Sovětští vyslanci, zejména Krasin v Londýně a Vorovskij v Římě, dále vyjednávali obchodní dohody s množstvím evropských států a vyhlídky se v tomto smyslu jevily velice příznivě.
Přesto navzdory všemu příznivému vývoji byla zima 1920-1921 extrémně kritickým obdobím sovětské historie. Lenin si to připustil, když v prosinci 1920 řekl VIII. kongresu sovětů, že nastolení hladkého přechodu k mírové ekonomické a sociální výstavbě nebude vůbec jednoduché.[4] Přestože ozbrojený boj skončil vítězstvím a vnější situace se rychle zlepšovala, bolševici museli čelit těžkým vnitřním obtížím. Rusko bylo vyčerpané a zbankrotované. V každém koutu země byly viditelné válečné šrámy. Během minulých dvou let prudce vzrostla úmrtnost obyvatelstva a hladomor si vyžádal miliony obětí kromě dalších milionů, které padly v boji. Od pověstných Nepokojných let v 17. století země nezažila takovou zkázu a utrpení. Zemědělská produkce se drasticky snížila a průmysl a doprava byly v troskách. Rusko se slovy současníka z občanské války vynořilo ve stavu ekonomického kolapsu, „nemajícího obdoby v lidských dějinách”.[5]
Nadešel čas ošetřit otevřené rány a za tímto účelem byl nutný posun v domácí politice, mající následovat uvolnění, k němuž došlo v mezinárodních vztazích. Především se jednalo o ukončení tzv. Válečného komunismu, programu v rychlosti vytvořeného tak, aby odpovídal naléhavým požadavkům občanské války. Jak nasvědčuje sám název, Válečný komunismus se vyznačoval drsnou úrovní regimentace a donucování. Diktován ekonomickým nedostatkem a vojenskými potřebami režimu, vyznačoval se extrémní centralizací vládní kontroly ve všech oblastech společenského života. Jeho úhelným kamenem byla násilné rekvizice úrody od rolníků. Na venkov byly vyslány ozbrojené oddíly, aby zabavily nadprodukci, která měla nasytit města a poskytnout proviant Rudé Armádě, síle, čítající asi pět milionů mužů. Přestože se rekvizičním oddílům dostalo teoretických instrukcí, aby rolníkům ponechaly dostatek pro osobní potřeby, bylo velmi obvyklé, že rolníci museli s pistolí u hlavy odevzdat obilí, určené pro svoji obživu nebo uskladněné pro setbu. „Podstatou Válečného komunismu”, přiznal sám Lenin, „je to, že jsme ve skutečnosti rolníkovi vzali všechny přebytky a někdy také část zrna, které potřeboval k obživě. Vzali jsme si to, abychom vyhověli požadavkům armády a uživili dělníky”.[6] Kromě obilí a zeleniny rekviziční oddíly konfiskovaly koně, píci, vozy a další potřeby pro vojenské účely, často bez jakéhokoli proplacení hodnoty, takže vesničané museli vyžít bez takových základních věcí, jako je cukr, sůl a petrolej, a to ani nemluvě o mýdlu, obuvi, zápalkách a tabáku nebo hřebících a plechu, nutnému na základní opravy.[7]
Není takřka pochyb o tom, že násilné rekvizice (v ruštině prodrazvěrtska) zachránily bolševický režim před porážkou, protože bez nich by nepřežila ani armáda, ani městské obyvatelstvo, od něhož vláda čerpala hlavní díl podpory. Vesničané byli za použití zbraní donuceni vydávat své přebytky, byla jim upřena kompenzace ve formě značně nedostatkového spotřebního zboží a uchýlili se proto k předvídatelnému jednání. Pokud se rekviziční oddíly nesetkaly s otevřeným odporem, byly ochromeny lstivou taktikou, kterou se vyznačoval každý rys osobnosti ruského rolníka. Jeden vládní zdroj udává, že v roce 1920 byla před rekvizičními jednotkami úspěšně ukryta celá třetina sklizně.[8] Rolníci začali navíc přirozeně obdělávat jen tolik půdy, kolik bylo nutné na uspokojení jejich osobních potřeb, takže na konci roku 1920 představovala rozloha oseté půdy pouhé tři pětiny rozlohy z roku 1913, posledního normálního roku před vypuknutím války a revoluce.[9] Podstatnou část tohoto úpadku je možné samozřejmě připsat následkům devastace, zažívané ruským venkovem, ale politika prodrazvěrtsky zcela jistě významným způsobem přispěla ke katastrofálnímu snížení zemědělské produkce v období po konci občanské války. V roce 1921 se celková produkce snížila až na pouhou polovinu předválečné úrovně a co se týče živočišné výroby, tak na dvě třetiny. Zvláště těžce bylo zasaženo pěstování takových základních plodin jako lnu a cukrovky, jejichž produkce se snížila na pětinu a desetinu normální sklizně.[10]
Násilné rekvizice zároveň oživily odvěký ruský konflikt mezi vesnickým obyvatelstvem a státní mocí, přebývající ve městech.[11] Lenin si již dlouho uvědomoval, že vzhledem k ekonomické a sociální zaostalosti Ruska je v zájmu vítězství strany a následného udržení moci nutné taktické spojenectví s rolnictvem. Bolševici měli přinejmenším udržet rolníky v neutrálním postoji. Za vytvořením koaliční vlády s levými socialistickými revolucionáři v prosinci 1917 stál prvořadě tento motiv a stejné úvahy pravděpodobně ovlivnily i výběr M. I. Kalinina - jednoho z nemnoha prominentních bolševiků, o jehož rolnickém původu se obecně vědělo - do funkce prezidenta Sovětské republiky. Hlavním prostředkem zajištění podpory ze strany rolníků však bylo vyplnění jejich prastarého snu o příchodu čjornovo peredělu - všeobecného rozdělení půdy mezi lid. Bolševické dekrety o půdě z 26. října 1917 a 19. února 1918 byly v naprostém souladu s lidovými a rovnostářskými výzvami vesnického obyvatelstva. Mladá sovětská vláda si vypůjčila agrární program od Socialistických revolucionářů, jejichž doktrína byla spjata právě s rolnickými tužbami, zrušila veškerou soukromou držbu půdy a nařídila, aby půda byla rovným dílem rozdělena všem, kteří ji obdělávají vlastníma rukama bez pomoci námezdní práce.[12] Tyto dva dekrety daly nový impuls procesu, zahájeného samotnými vesničany již o několik měsíců dříve v průběhu léta 1917. V roce 1920 tedy půda byla rozdělena na více než 20 milionů malých hospodářství, obdělávaných jednotlivými rodinnými okruhy.
Není divu, že venkovské obyvatelstvo nadšeně vítalo počáteční kroky bolševiků, znepokojené pouze tradiční obezřetností k oficiálním dekretům, produkovaným státní mocí. Bolševická revoluce pro rolníky znamenala především uspokojení hladu po půdě a likvidaci šlechty, po čemž nechtěli nic dalšího, jen být ponecháni v klidu a míru sami o sobě. Usazeni na svých nových hospodářstvích, měli se velmi na pozoru před jakýmikoli svévolnými zásahy zvenčí. Ty na sebe nenechaly dlouho čekat. Jak se občanská válka prohlubovala a rekviziční oddíly rozjely na venkov, rolníci začali na bolševiky pohlížet spíše jako na nepřátele než přátele a souputníky. Začali si stěžovat, že Lenin a jeho strana svrhli staré pány a rozdělili lidu půdu jen proto, aby si přisvojovali její plody a rolnickou svobodu nakládat s půdou podle svého. Rolníci navíc neměli v oblibě státní statky, které vláda v průběhu občanské války založila na některých bývalých šlechtických velkostatcích. Pro vesničany skutečný čjornyj pereděl znamenal rozdělení skutečně veškeré půdy. Znamenal rovněž konec „námezdního otroctví”, které státní statky naopak udržovaly. Jak sám Lenin řekl, „Rolník si myslí: pokud i nadále existují velkostatky, stává se ze mě znovu námezdní síla”.[13]
Výsledkem této politiky bylo, že nezanedbatelný počet rolníků začal věřit, že bolševici a komunisté nejsou jedni a ti samí lidé. Bolševikům byli vděčni za drahocenný dar půdy, ale komunisty tvrdě obviňovali - zejména Trockého, Zinověva a další vůdce, o jejichž „cizím” původu se dobře vědělo - že je uvrhli do nového otroctví, tentokrát nikoli šlechtického, ale státního. „Jsme bolševici, ale ne komunisté. Jsme pro bolševiky, protože vyhnali velkostatkáře, ale nejsme pro komunisty, protože ti jsou proti individuálnímu obdělávání půdy”.[14] O rok později se tyto nálady příliš nezměnily, jak ukazuje policejní zpráva ze smolenské provincie: „Rolníci si neustále stěžují na sovětskou vládu a komunisty. V hovorech všech středních a chudých rolníků, o kulacích ani nemluvě, slyšíte následující: ´Nechystají pro nás svobodu, ale nevolnictví. Již začal Godunovův čas, kdy byli rolníci připoutáni k velkostatkářům. Dnes jsme ale připoutáni k židovské buržoazii jako Modkowskému, Aronsonovovi atd.´”[15]
Většina rolníků ale v průběhu občanské války dosud tolerovala sovětský režim jako menší zlo, než Bílou restauraci. Ať už byly jejich sympatie k vládnoucí straně jakkoli mizivé, stále se více obávali návratu šlechty a ztráty své půdy. Je pravda, že rekviziční oddíly se na vesnici často setkaly s otevřeným odporem, který si vyžádal životy mnoha bolševiků, ale rolnická ozbrojená opozice nevyrostla do takových rozměrů, aby mohla ohrozit existenci bolševické vlády. Nicméně po Wrangelově porážce na podzim 1920 se situace rychle změnila. Když nyní Bílé nebezpečí zmizelo, rolnická nenávist vůči prodrazvěrstce a státním velkostatkům se vymkla jakékoli kontrole. Ruskem začaly otřásat celé vlny rolnických povstání. K nejtěžším povstaleckým výbuchům došlo v Tambovské provincii, ve středním Povolží, na Ukrajině, na severním Kavkazu a v Západní Sibiři - okrajových oblastech, kde byla státní moc relativně slabá a lidové násilné povstalecké tradice hluboce zakořeněné.[16]
V průběhu zimy 1920-1921 povstání rychle nabírala na síle. V tomto období se, jak poznamenal i Lenin, „desítky a stovky tisíc demobilizovaných dělníků” vrátily do rodných vesnic a okamžitě rozmnožily řady guerillových sil.[17] Na začátku roku 1921 bylo totiž v atmosféře násilí a sociálních otřesů, ohrožujících samotnou podstatu bolševického režimu, demobilizováno asi 2.500.000 mužů - takřka celá polovina sil Rudé armády. Styl událostí nebyl neznámý. V Západní Evropě v letech bezprostředně následujících po I. světové válce rozsáhlá demobilizace znásobila existující ekonomické těžkosti a vyostřila lidovou nespokojenost. V Rusku ale situace byla opravdu vážná. Vykořeněné civilní obyvatelstvo se ještě ani nestačilo trochu stabilněji usadit, když demobilizace, jak Lenin poznamenal, vypustila na svobodu celé hordy nedočkavých mužů, jejichž jediným dosavadním zaměstnáním byla válka a kteří přirozeně napřeli svoji energii směrem k partyzánskému odboji a vzpouře. Pro Lenina se situace takřka rovnala znovuzahájení občanské války v nové, odlišné a mnohem nebezpečnější formě, protože nebyla vedena zbankrotovanými sociálními vrstvami, jejichž éra dávno minula, ale samotnými lidovými masami. Rozsah ohromné rolnické vzpoury, nového Pugačevského povstání, „slepého a zuřivého” podle Puškinových slavných slov, začal děsit celou vládu, a to právě ve chvíli, kdy města, tradiční centra bolševické podpory, se nacházela ve zbídačeném a skleslém stavu a sama se zmítala v těžkých nepokojích.
Mezi listopadem 1920 a březnem 1921 se prudce zvýšil počet rolnických nepokojů. Jen v únoru 1921, v době kronštadtského povstání, Čeka podala zprávu o 118 jednotlivých povstáních v různých částech země.[18] Na Západní Sibiři se povstání přelilo do takřka celé Tjumeňské oblasti a většiny sousedících provincií Čeljabinsku, Orenburgu a Omsku. Doprava po Transsibiřské magistrále byla těžce narušena, což ještě zhoršilo beztak krutý nedostatek potravin ve velkých městech evropského Ruska. Ve Středním Povolží, kde si před staletími získali nejvíce stoupenců Stěnka Razin a Jemeljan Pugačev, skupiny ozbrojených dezertérů, rolníků a veteránů procházely krajem a hledaly jídlo a kořist. Banditství dělila od otevřené sociální vzpoury jen velmi tenká linie. Skupiny zoufalých mužů všude přepadávaly rekviziční oddíly a se zuřivým odhodláním bojovaly proti všem, kteří se odvažovali násilně zasahovat do jejich života. K nejtěžším bojům pravděpodobně došlo v tambovské černozemní provincii, hnízdu rolnických povstání již od 17. století. Povstání, vedené bývalým eserem A.S. Antonovem, jehož nadání partyzánského válečníka a pověst Robina Hooda se takřka rovnala Nestoru Machnovi, se státu nepodařilo dostat pod kontrolu déle než jeden rok, než dorazil schopný rudý velitel Michail Tuchačevskij, čerstvě uvolněný po zlomení vzpoury námořníků v Kronštadtu a porazil jej pomocí mohutných vojenských sil.[19][20]
Kromě mnohočetnosti rolnických povstání v zimě 1920-1921 nás do očí udeří značné počty mužů, kteří vstoupili do povstaleckých řad. Antonovovo hnutí na vrcholu čítalo asi 50.000 povstalců, zatímco v jedné jediné oblasti Západní Sibiře působilo podle obvykle víceméně spolehlivých zdrojů na 60.000 členů partyzánských oddílů.[21] Prostí rolníci, ozbrojení sekerami, kyji, vidlemi a několika puškami a pistolemi sváděli zuřivé bitvy s jednotkami pravidelné armády a jejich zoufalá odvaha v řadách vládních sil způsobovala tak vysokou úroveň dezerce, že musely být povolány speciální čekistické jednotky a bolševičtí důstojničtí kadeti, o jejichž loajalitě nebylo pochyb. Rozptýlené rolnické oddíly postrádaly moderní zbraně a efektivní organizaci a nakonec nepředstavovaly pro ostřílené rudé síly vážného protivníka. Povstalci navíc neměli žádný soudržný politický program, přestože všude byla jejich hesla stejná: „Pryč s rekvizicemi!”, „Pryč s rekvizičními oddíly!”, „Nedávejte jim svoje přebytky!” a „Pryč s komunisty!”. Kromě toho všichni sdíleli společnou nenávist k politickým centrům - městům, odkud přijížděli komisaři a rekviziční oddíly a také vládě, která tyto nájezdníky vysílala přímo mezi rolníky. Obyvatelé Tambova, jak poznamenal bolševický vojenský velitel provincie, pohlíželi na sovětskou vládou jako „nájezdnické komisaře a byrokraty”, tyranskou sílu, odcizenou životu obyčejných lidí. Těžko nás tedy překvapí, že jedna z tambovských povstaleckých skupin si jako prvotní cíl vytkla „svržení vlády komunistů-bolševiků, kteří uvrhli zemi do bídy, zmaru a hanby”.[22][23]
Přestože nejsilnějšími zbraněmi v rukou rolníků zůstával ozbrojený odpor a vyhýbání se potravinovým dodávkám, do hry vstoupil další tradiční způsob protestu, a to pokorné petice, určené ústřední moci. V období mezi listopadem 1920 a březnem 1921 byly moskevské úřady bombardovány naléhavými výzvami ze všech oblastí země, požadujícími ukončení donucovací politiky Válečného komunismu. Nyní, když byli Bílí poraženi, argumentovaly texty, ztratilo násilné rekvírování potravin své opodstatnění. Rolníci volali po jeho nahrazení stanovenou naturální daní z produkce a právem disponovat nadprodukcí podle vlastního uvážení. Jako další pobídku pro zvýšení produkce požadovali zvýšení dodávek spotřebního zboží na vesnice.[24]
Tyto lidové výzvy nicméně v sovětských vládních kruzích nenašly nikoho, kdo by je zodpovědně vyslyšel, protože drobný rolník byl obecně považován za nevyléčitelného maloburžuje, který přestal podporovat revoluci poté, co dostal půdu. Bolševici se báli možného upevnění kapitalistických vztahů na ruské vesnici více než čehokoli jiného. Byli si dokonce vědomi historických paralel a vzpomínali na rolnictvo z roku 1848, které v Západní Evropě fungovalo jako pevná základna reakce a vyhýbali se tedy veškerým ústupkům, které by v rámci bolševického režimu mohly umocnit vliv nezávislých rolníků. Pro velmi mnoho bolševiků navíc systém Válečného komunismu s centralizovaným státním řízením ekonomiky nesl všechny nezbytné klíčové znaky jimi vysněné socialistické společnosti a zdráhali se jej vzdát ve prospěch obnovení volné směny a pevně zakotveného postavení rolnictva.
Významným představitelem tohoto názoru byl Valerian Osinskij (vlastním jménem Obolenskij), vůdce levé Demokraticko-centralistické skupiny v rámci Komunistické strany. Osinskij představil svoji koncepci v sérii vlivných článků, které se objevily na konci roku 1920. Odmítal se vrátit k fixní naturální dani z produkce nebo obnovení volného obchodu a volal nikoli po menší, ale naopak ještě výraznější státní intervenci do zemědělského života. Napsal, že jediné řešení agrární krize spočívá v „nuceném masovém organizování produkce” pod přímým řízením a kontrolou vládních představitelů.[25] Za tímto účelem navrhl vytváření „osevních výborů” v každé lokalitě, jejichž primárním úkolem bude zvýšit výnosy pomocí rozšíření oseté plochy. Nové výbory by rovněž regulovaly používání nářadí, metody setí, péči o hospodářská zvířata a další záležitosti, ovlivňující produktivitu výroby. Osinskij dále navrhoval, aby rolníci museli odevzdávat osivo do jakési společné osevní banky a o rozdělování těchto zásob by rozhodovala vláda. Osinského konečnou vizí byl systém zestátněného zemědělství, v jehož rámci by všechny malé držby byly zkolektivizovány a zemědělské práce vykonávány společně.
Osinského doporučení neznamenala pouze zachování Válečného komunismu, ale jeho posílení a proniknutí do takřka všech oblastí vesnického života. Jeho návrhy rolníky stěží uklidnily, naopak představovaly další důvod ke znepokojení a rolníci se proti nim začali okamžitě ozývat. Vhodná příležitost nastala na konci prosince 1920, když se v Moskvě sešel VIII. sjezd sovětů. Ústředním bodem jednání byl Osinského návrh. Přestože bolševická většina plán přijala drtivým rozdílem hlasů, silná opozice se ozvala z řad menševiků a eserů, kteří se naposledy objevili na podobném celostátním sjezdu. Fjodor Dan a David Dallin za menševiky a V. K. Volskij a I. N. Steinberg za pravé a levé esery souhlasně odsuzovali „zkrachovalou” politiku Válečného komunismu. Volali po okamžitém narazení rekvírování pevně stanovenou daní z produkce a po možnosti volně obchodovat s přebytky, které zůstanou po splnění rolníkových povinností ke státu. Jakýkoli jiný způsob, navíc založený na donucování, tvrdil Dan, pouze uspíší zmenšování oseté plochy a ještě drastičtěji sníží produkci tolik potřebného obilí, pokračující používání síly prohloubí propast mezi městem a vesnicí a vžene rolníky do náruče kontrarevoluce. Volskij v podobném duchu vyzýval vládu, aby podporovala vznik dobrovolných kooperativ a upustila od zakládání státních velkostatků, proti kterým se rolníci zuřivě stavěli. Konečně Dallin ve vztahu k Osinského „osevním výborům” vyslovil varování, že jakýkoli další nový donucovací nástroj jen prohloubí existující krizi.[26]
Další námitky proti vládní zemědělské politice přednesli sami rolníci na uzavřeném setkání venkovských delegátů na kongresu. Lenin se jej osobně zúčastnil a poznámky, které poté poslal Ústřednímu výboru strany a Radě lidových komisařů, jsou mimořádně zajímavé. Odhalují totiž, že opozice k Osinského projektu byla takřka jednohlasná a důsledná. Jeden rolník ze Sibiře, oblasti, zmítané rolnickými povstáními, s neskrývanou záští odsuzoval myšlenku osevních výborů a narůstající státní zásahy do vesnických záležitostí: „Osinskij nezná Sibiř. Já tam kráčím za pluhem už třicet osm let, ale Osinskij neví vůbec nic”. Další delegáti útočili na vládní snahy násilně kolektivizovat zemědělství, ale nejhlubší nenávist si všichni rezervovali pro konfiskaci obilí ozbrojenými oddíly, které ve snaze splnit svévolně určené kvóty nerozlišovaly mezi lidmi, žijícími blahobytnou zahálkou a těžce pracujícími rolníky. Braly tolik obilí, jak řekl jeden delegát, že už ani lidé, ani zvířata nemají co jíst. Jeden rolník z Tuly protestoval, že deset černozemních provincií centrálního Ruska (včetně jeho domovské) bylo ponecháno bez osiva na příští rok. Pokud se má zvýšit produkce potravin, prohlásil delegát z Permu, musíme být osvobozeni zpod knuty násilného rekvírování.
Řečníci jeden po druhém protestovali proti tomu, že za své výrobky nedostávají žádnou, nebo zcela nedostatečnou kompenzaci. „Pokud chcete, abychom zaseli”, řekl delegát z provincie Minsk, „dejte nám sůl a železo. To je vše, co je třeba říci.” „Potřebujeme koně, vozy a pluhy”, naléhavě mu do řeči vpadly další hlasy. „Dejte nám ocel, abychom mohli opravovat své nástroje a zařízení, nebo peníze skutečné hodnoty, abychom mohli zaplatit kováři a tesaři”. Delegát z kostromské provincie nahlas vyjádřil náladu všech přítomných, když prohlásil: „Rolníkovi musíte poskytnout nějakou motivaci, jinak nebude pracovat. Pod bičem můžeme pracovat jen ve vězení, ale ne obdělávat půdu.” „Jak poskytnout lidem nějakou motivaci”, zeptal se sám sebe rolník z Novgorodu? „Jednoduše. Pevně stanovené procentní odvody obilí i dobytka.”[27]
Lenin osobně se k bídě, panující mezi rolníky, nestavěl zcela nezúčastněně. Když se například dozvěděl, že rolníci v jednom obvodě byli vystaveni nadměrným rekvizicím a přišli o všechno osivo, osobně intervenoval v jejich prospěch.[28] Již v listopadu 1920 začal uvažovat o možnosti nahrazení potravinových rekvizic pevně stanovenou naturální daní[29], což je přesně to, co požadovali sami rolníci. Pro danou chvíli však takový krok odmítl jako předčasný. Osmému kongresu sovětů řekl, že nebezpečí obnovení občanské války ještě úplně nevymizelo. Formální mírová dohoda s Polskem musí být ještě sjednána a Wrangelova armáda, zásobovaná Francií, zůstává rozložena v sousedním Turecku, připravena udeřit při první vhodné příležitosti. Je tedy jasné, že přechod k novému mírovému ekonomickému programu nesmí být uspěchaný.[30] Při jedné příležitosti, když v říjnu 1920 hovořil před shromážděním zemědělských zástupců moskevské provincie, ilustroval svůj názor dokonce pomocí bajky. Přiznal (za souhlasných projevů obecenstva), že rolnictvo skutečně úpí pod neúnosným daňovým břemenem, které způsobilo vážný rozkol mezi městem a vesnicí, mezi dělníky a rolníky. Když se ale beran a ovce rozejdou, Lenin prohlásil ve vztahu k proletariátu a rolnictvu, pak je tedy má snad oba sežrat rys kontrarevoluce?[31]
Navzdory údajným pochybám se Lenin pevně držel staré známé politiky Válečného komunismu. V prosinci 1920 na VIII. sjezdu sovětů osobně schválil Osinského projekt vládní osevní banky a zemědělské kampaně pro příští jaro. Kongres poté přijal rezoluci, volající po „celostátním plánu povinného osevu” pod všeobecným vedením Komisariátu zemědělství. V každé provincii, obvodu a městě měly být založeny osevní výbory, pověřené shromážděním všech dostupných lidských zdrojů a techniky za účelem rozšíření obdělávané plochy.[32] V současném okamžiku ale Lenin považoval pokusy o kolektivizaci zemědělství za nežádoucí, Rusko, řekl kongresu, zůstává zemí drobných rolníků a rolníci „nejsou socialisté”. Zacházet s nimi v podobném duchu by znamenalo stavět budoucnost Ruska na základech z písku. Přestože Sucharevka (proslulý moskevský černý trh) byla uzavřena, její duch žije v srdci každého drobného rolníka. „Dokud budeme žít v zemi drobných rolníků”, řekl Lenin, „kapitalismus bude mít v Rusku silnější ekonomickou základnu než komunismus”. Jestliže ale bude přechod k socialismu velmi dlouhý a obtížný, je to ještě důraznější výzva neustupovat kapitalistickým silám na vesnici. Donucování namísto ústupků tak zůstalo jádrem bolševické zemědělské politiky.[33][34]
...
Situace ve městech, dosud hlavních základnách bolševické podpory, byla v mnoha ohledech horší, než na vesnici. Šest let otřesů silně zdevastovalo všechna průmyslová odvětví. Přestože se zveřejněné statistiky liší v mnoha detailech, vynořuje se z nich zřetelný obrázek úplného zhroucení.[35] Na konci roku 1920 se celková průmyslová produkce scvrkla na jednu pětinu úrovně z roku 1913. Zvláště kritická situace nastala v oblasti zásobování palivy a surovinami. Přestože na jaře a na podzim 1920 byl znovu obsazen Donbas a ropná pole Baku, škody byly rozsáhlé a těžko napravitelné. Mnoho dolů bylo zatopeno a další zařízení zničena. Celková produkce uhlí se v Rusku na konci roku 1920 rovnala jedné čtvrtině a ropy jedné třetině předválečné těžby. Co je mnohem horší, produkce oceli klesla na 3 % hladiny z roku 1913 a produkce mědi úplně ustala. Hlavní průmyslová centra země postrádala tyto důležité suroviny a byla přinucena drasticky snížit výrobu. Mnoho velkých továren bylo v provozu jen několik hodin denně a jejich pracovní síly se zmenšily na pouhé zlomky toho, čím byly před pěti lety. Některé důležité provozy těžkého průmyslu se úplně zastavily. Lehký průmysl, vyrábějící spotřební zboží, se octl na 25 % předválečné úrovně. Výroba obuvi se zhroutila na 10 % normální úrovně a pouze jeden z dvaceti spřádacích strojů zůstal v provozu.
Katastrofu dále umocňovaly další dva faktory - paralyzující následky nedávné dohodové blokády a dezorganizace dopravní infrastruktury v celostátním měřítku. Blokáda byla na Rusko uvalena po uzavření brest-litevské dohody z roku 1918, skončila až v roce 1920 a zahraniční obchod se vzpamatoval pouze ve značně omezeném měřítku o rok později. Výsledkem bylo, že sovětské Rusko přišlo o zoufale potřebné technické vybavení, stroje a suroviny, jejichž absence zabránila rychlejšímu obnovení průmyslového komplexu. Zároveň byly těžce narušeny dopravní sítě. Ve většině země byly železnice a mosty zničeny ustupujícími armádami. Trockij, který podával zprávu o dopravní situaci VIII. kongresu sovětů, poznamenal, že více než polovina lokomotiv v Rusku je neopravitelně poškozena a výroba nových parních strojů klesla na 15% úrovně z roku 1913[36]. Zásobování palivy bylo přinejlepším nepravidelné a železničáři museli přikládat pod kotle dřevo, což zvýšilo počet technických závad. Komunikace byly téměř všude těžce poškozeny a některé oblasti úplně paralyzovány.
Špatný stav železnic zpožďoval dodávky potravin do vyhladovělých měst. Zásoby se tak ztenčily, že dělníci a další městské obyvatelstvo dostávali v podstatě hladové příděly. Existující malé množství potravin bylo distribuováno na základě preferenčního systému, zavedeného původně kvůli upřednostňování pracujících ze zbrojovek, ale fungujícího dále i po skončení občanské války. Na počátku roku 1921 tak dělníci z petrohradských sléváren a oceláren (gorjačije cechi) dostávali denní příděl 800g černého chleba, úderníci (udarniki) 600 gramů a nižší kategorie pouze 400 nebo 200 gramů.[37] Dokonce i tyto nízké příděly však byly distribuovány nepravidelně. Strava pracovníka v dopravě měla podle jednoho zdroje hodnotu asi 700-1000 kalorií denně, což je hluboce pod úrovní nezbytnou pro celodenní práci.
Potravinová krize ve městech byla značně zkomplikována rozpadem obvyklých trhů, k němuž došlo během občanské války. V systému Válečného komunismu byl zrušen veškerý soukromý obchod a obvyklá výměna zboží mezi městem a venkovem prakticky přestala existovat. Její místo rychle zaujaly černé trhy. Celé zástupy „batůžkářů” cestovaly od vesnice k vesnici a nakupovaly chleba a zeleninu, který potom dále prodávaly nebo směňovaly s vyhladovělými obyvateli měst. Na konci roku 1920 neoficiální obchod narostl do takových rozměrů, že povětšinou nahrazoval oficiální distribuční sítě. Inflace zároveň stoupala do neuvěřitelné výše. Jen v průběhu roku 1920 se cena chleba zdesateronásobila.[38] Aby uspokojila své potřeby, sovětská vláda spustila rotačky v neuvěřitelném tempu, výsledkem čehož bylo, že cena zlatého rublu, za který se v roce 1917 platilo 7 papírových rublů a 85 kopějek, se vyšplhala na 10.000 papírových rublů.[39] Koncem roku 1920 se reálné příjmy továrních dělníků podle oficiálních údajů snížily na 8,6% předválečné hodnoty.[40] Jak cena peněz mizela, stále větší část mzdy byla dělníkům vydávána v naturáliích. Potravinový příděl (pajok) začal tvořit jádro dělnického platu a zaměstnanec k němu dostával ještě obuv a oblečení od státu a občas i něco ze svých výrobků, které pak obyčejně směňoval za potraviny.
Tovární dělníci však často neměli dost, aby uživili sebe a své rodiny a přidávali se k celým vlnám městského obyvatelstva, které opouštělo domovy a vydávalo se na venkov za potravinami. Mezi říjnem 1917 a srpnem 1920 (kdy bylo provedeno nové sčítání) se populace Petrohradu snížila z takřka 2.5 milionu na zhruba 750.000 lidí, což znamenalo propad asi o dvě třetiny. Během stejného období Moskva přišla takřka o polovinu obyvatel a celkový počet městského obyvatelstva se v Rusku snížil asi o třetinu. Značnou část migrantů tvořili průmysloví dělníci, přesouvající se zpátky do rodných vesnic a vracející se k původní rolnické existenci. V srpnu 1920 Petrohradu zbývala například pouhá třetina z takřka 300.000 továrních dělníků, kterými se mohl pyšnit o tři roky dříve a celkový pokles počtu dělníků v celém Rusku dosáhl úrovně 50 %.[41] Část tohoto dramatického úbytku můžeme samozřejmě připsat vysoké úmrtnosti na frontě a také velkému počtu těch, co se vrátili na vesnici, aby se zúčastnili rozdělování půdy a k masovému exodu rovněž přispěl rozvrat, panující v průmyslu a nedostatek paliv a oblečení. Většina však odešla, aby se dostala ke zdrojům potravin, zvláště v průběhu let 1919 a 1920, když se zásoby ve městech rapidně blížily úrovni hladomoru.
Dokonce i mnoho pracujících, kteří se rozhodli zůstat, navázalo staré svazky s rodnými vesnicemi a pravidelně do nich dojíždělo pro jídlo, v době nemoci, nebo pomáhat se sklizní. Stalo se to ironicky právě ve chvíli, kdy celá země měla podle ideologických pouček bolševické strany stále intenzivněji nabývat městský a průmyslový charakter. Namísto toho se ale Rusko kvůli následkům rozdělení půdy a občanské války vrátilo zpět k primitivní agrární ekonomice, z níž se teprve nedávno začalo vynořovat. Pro sovětský režim, vládnoucí ve jménu průmyslového proletariátu, byla situace zatížena mnoha nebezpečnými důsledky. Přesun lidí z měst na vesnice nejen podlamoval sociální základnu bolševického zřízení, ale obnovené kontakty mezi rolníky a dělníky vyostřovaly již existující lidovou nespokojenost. Utrpení rolníků vyvolávalo velmi silné reakce v řadách návštěvníků z měst, kteří mohli na vlastní oči spatřit dopad politiky Válečného komunismu na vesnici. Nespokojenost se od rolníků a dělníků rychle rozšířila mezi jejich plebejské bratrance do armády a námořnictva. Výsledkem byla neustále rostoucí vlna venkovských bouří, dělnických nepokojů a neklidu v ozbrojených silách, která dosáhla explozivního vrcholu v Kronštadtu v březnu 1921.
Životní podmínky ve velkoměstech a městech se mezitím neustále zhoršovaly. Na počátku roku 1921 se otřásaly již samotné základy městského života. V průběhu neobvykle tvrdých zimních měsíců zůstaly továrny, byty i úřady kvůli pokračující palivové krizi bez vytápění. Nikde nebylo možné sehnat teplé oblečení a obuv a mohli jste se doslechnout, že v nevytápěných bytech lidé umrzají k smrti. Městy se proháněl tyfus a cholera, kterým padlo za obět znepokojivě mnoho lidí. Nejhorším problémem však stále zůstávalo zásobování. Navzdory prudkému úbytku městského obyvatelstva totiž stále nebylo dost potravin. Dělníci ztratili fyzickou energii a propadali všemožné demoralizaci. Na konci roku 1920 se průměrná produktivita práce zhroutila na třetinu úrovně z roku 1913.[42] Muži, popohánění zimou a hladem, opouštěli na dlouhé dny stroje a vyráželi na okolní venkov sbírat palivové dříví a hledat potraviny. Chodili pěšky, nebo cestovali v přeplněných železničních vagónech a vezli sebou osobní majetek a výrobky, vynesené z továrny, aby je směňovali za tolik jídla, kolik jen mohli dostat. Vláda dělala vše, co bylo v jejích silách, aby zabránila tomuto neoficiálnímu obchodu. Ozbrojené hlídkové oddíly (zagraditělnyje otrjady), byly nasazeny na strážení přístupů do měst a konfiskovaly drahocenné batohy s jídlem, které „spekulanti” přinášeli svým rodinám. O jejich brutalitě se hovořilo po celé zemi a komisariáty v Moskvě byly doslova zaplaveny stížnostmi na svévolné chování těchto oddílů.[43]
Dalším zdrojem utrpení pracující třídy byla narůstající regimentace práce v systému Válečného komunismu. Hnací silou tohoto vývoje byl komisař války Trockij. Povzbuzen svým úspěchem, jak násilím vydupal ze země Rudou armádu, snažil se Trockij uplatnit stejné metody vojenské disciplíny v rámci hroutícího se průmyslového komplexu. V lednu 1920 Rada lidových komisařů hlavně na Trockého podnět nadekretovala všeobecnou pracovní povinnost pro všechny práceschopné dospělé lidi a zároveň schválila nasazení nečinných armádních jednotek do pracovního procesu. Jak se občanská válka chýlila ke konci, celé oddíly vojáků Rudé armády, namísto aby byly propuštěny ze služby, byly nadále udržovány jako „pracovní armáda”, vysílaná do práce, aby umenšila narůstající palivovou a dopravní krizi a zachránila základní průmyslová odvětví před zhroucením. Tisíce veteránů byly nasazeny na kácení dřeva, dolování uhlí a opravy železničních tratí a tisíce dalších byly naveleny na nejtěžší práce v městských závodech. Mezitím byl učiněn pokus posílit pracovní disciplínu městského dělnického obyvatelstva za účelem omezení rozkrádání výrobků, absencí a zvýšení individuální produktivity. Výsledky této politiky byly nicméně skličující. Jak se dalo čekat, obyčejní pracující se značnou nevolí pohlíželi na upevňování disciplíny a přítomnost vojáků v provozech a na závodních a odborářských schůzích zaznívaly důrazné projevy, protestující proti „militarizaci práce”. Co se týče vojáků, tak ti nyní po skončení války prostě chtěli jít domů. Mnoha Rusům se zdálo, že „militarizace práce” postrádá jakékoli opodstatnění právě ve chvíli, kdy se ji vláda ještě chystala rozšířit. Menševičtí předáci přirovnávali militarizaci práce k egyptskému otroctví, kdy faraoni používali lidovou pracovní sílu na stavění pyramid. Uváděli, že donucování v průmyslu nebude slavit o nic větší úspěch než v zemědělství.[44] Ke znepokojení vládních pozorovatelů takové argumenty vyvolávaly mezi řadovými dělníky sympatické reakce, protože rozčarování z bolševiků i programu Válečného komunismu se blížilo hranici otevřených protivládních vystoupení.
„Militarizace práce”[45] byla součástí širší snahy zavést centrální řízení do rozpadající se národní ekonomiky. V průběhu let 1917 až 1918 průmysloví dělníci převedli do skutečnosti odborářské heslo o „dělnické kontrole” výrobního procesu.[46] Znamenalo to, že místní tovární a dílenské výbory měly ve své pravomoci najímání a propouštění pracovních sil, podílely se na stanovování výše platů, dělby směn a pracovních podmínek a ve všeobecném smyslu dohlížely na práci administrativy. Z některých závodů byli vyhozeni neoblíbení ředitelé, inženýři a předáci a dělnické výbory samy začaly plnit úkoly managementu, dlužno říci, že obvykle s velmi špatnými výsledky. V létě 1918 z ruského průmyslu zcela vymizela jakákoli efektivní správa a země se dostala na okraj ekonomického zhroucení. Bolševici, kteří v roce 1917 podporovali dělnickou kontrolu jako jeden z prostředků podkopání autority Prozatímní vlády, byli nyní přinuceni jednat, zvláště pokud nechtěli být smeteni stejnou příbojovou vlnou, která odstranila jejich předchůdce. Na počátku června 1918 tak již byly všechny větší továrny znárodněny a od dělnické kontroly postupně upuštěno ve prospěch vertikálního managementu a přísné pracovní disciplíny. V listopadu 1920 se již čtyři pětiny podniků nacházely pod řízením nějakého manažera a znárodnění bylo rozšířeno i na většinu malých provozoven a obchodů.[47] Kde to bylo možné, byli do funkcí znovu dosazeni „buržoazní specialisté”, aby poskytovali velmi potřebný technický dozor a konzultace. Na konci roku se poměr úředníků a manuálně pracujících v porovnání s rokem 1917 takřka zdvojnásobil.[48] Začala kvést nová byrokracie. Její složení bylo různorodé, vedle starého úřednického personálu zasedali úplní nováčci, výrazně se odlišující životními hodnotami a vzezřením, ale sdílející stejné vrozené byrokratické zájmy, které je oddělily od dělníků z výrobních provozů.
Pro řadové pracující znamenalo opětovné dosazení jejich třídního nepřítele do vedoucích pozic v továrnách zradu revolučních ideálů. Zdálo se jim, že sen o proletářské demokracii, chvilkově uskutečněný v roce 1917, jim byl ukraden a na jeho místo se vrátily donucovací a byrokratické metody kapitalismu. Bolševici v továrnách nastolili „železnou disciplínu”, umístili do nich ozbrojené stráže, umocňující rozkazy managementu a přemýšleli dokonce o používání dělníky hluboce nenáviděných produktivitu práce zvyšujících metod „taylorismu”. Skutečnost, že vše zmíněné činila vláda, které důvěřovali a která tvrdila, že vládne jejich jménem, byla pro dělníky skutečně hořkou pilulkou. Není divu, že když se ekonomický a sociální rozvrat v zimě 1920-1921 přiblížil kritické hranici, projevy nespokojenosti už nemohly být umlčeny dokonce ani pomocí propouštění a následné ztráty potravinových přídělů. Na závodních setkáních, kde řečníci hněvivě odsuzovali militarizaci práce a byrokratizaci hospodářství, si kritické poznámky, zacílené na pohodlí a privilegia bolševických představitelů získávaly hlasité projevy souhlasu přítomných. Hovořilo se o tom, že komunisté vždy dostanou nejlepší práci a podle všeho mnohem méně trpí hladem a zimou než ostatní. V lidovém povědomí se začal místy často souběžně objevovat anti-intelektualismus a antisemitismus a někdy byla vznášena obvinění, že bolševici jsou jen cizácká odrůda židovských intelektuálů, kteří zradili ruský lid a poskvrnili čistotu revoluce.
Narůstající pocity hořkosti a deziluze časově kolidovaly s obdobím prudkých sporů uvnitř samotné Komunistické strany, kde rovněž nechyběla opozice proti Válečnému komunismu. Spory, protahující se od prosince 1920 až do března 1921, dosáhly vrcholu na X. sjezdu Komunistické strany, když právě probíhalo Kronštadtské povstání a zaměřovaly se zejména na roli odborových svazů v sovětské společnosti.[49] Během zdlouhavé a bouřlivé diskuse se vynořila tři konfliktní stanoviska. Trockij, veden militaristickou koncepcí lidských zdrojů, kterou vytvořil jako Komisař války, se stavěl za naprosté podřízení odborových svazů státu, který by jako jediný měl pravomoc dosazovat a odvolávat odborové představitele. Nejzatvrzelejšími oponenty tohoto plánu byli členové takzvané Dělnické opozice, skupiny, složené většinou z pracujících a bývalých pracujících (zejména Alexander Šljapnikov a Jurij Ljutovinov), kteří si uchovali proletářské kořeny a sympatie. Dělnická opozice byla pobouřena zejména viditelným posunem sovětského režimu směrem k novému byrokratickému státu pod nadvládou privilegované neproletářské menšiny. Šljapnikov, Ljutovinov, Alexandra Kollontajovová a jejich sympatizanti důrazně odsuzovali militarizaci pracovní síly a nastolení vertikálního managementu v továrnách. Požadovali nejen úplnou nezávislost odborových svazů na státní a stranické autoritě, ale rovněž přesun řízení výroby přímo na odborové svazy a jejich závodní výbory, které by byly zorganizovány na Všeruském sjezdu výrobců. Tvrdili, že strana nesmí připustit, aby tvořivá iniciativa pracujících byla „ochromena byrokratickým soukolím, živeným duchem rutiny kapitalistického systému výroby a kontroly”.[50]
Lenin a jeho stoupenci (tvořící rozhodující většinu stranické členské základny) se snažili najít snesitelný kompromis mezi Trockého výzvou podřídit odborové svazy státu a syndikalistickým programem Dělnické opozice. Podle nich nesměly být odbory na jedné straně přímo začleněny do státního aparátu a na druhé straně jim také nesměla být přiznána kontrola nad průmyslem. Měl by jim být poskytnut určitý stupeň autonomie a právo volit vlastní představitele a diskutovat pracovní záležitosti, zatímco vláda by i nadále držela otěže ekonomiky pevně ve svých rukou. Lenin doufal, že prostřednictvím jeho kompromisního návrhu si obě skupiny podají ruce. Celý spor ho hluboce rozrušoval, protože v tak kritickém okamžiku pro vývoj sovětského státu hrozil rozbít křehkou jednotu strany. „Musíme najít odvahu podívat se hořké pravdě do očí”, prohlásil na vrcholu sporu v lednu 1921. „Strana je nemocná. Strana se třese zimnicí”. Pokud její nemoc nebude „rychle a radikálně” vyléčena, řekl, dojde k „nevyhnutelnému rozkolu”, který by mohl být pro revoluci osudný.[51]
...
Debaty uvnitř Komunistické strany reflektovaly narůstající napětí v ruské společnosti jako celku, které se zvyšovalo s postupujícími zimními měsíci. Lidé věřili, že po celé tři minulé roky vedli zoufalý boj za uchování revolučních výdobytků a dosažení svobodnějšího a lepšího života. Věřili, že jakmile bude nepřítel poražen, vláda je okamžitě osvobodí z okovů válečné disciplíny, nebude dlouho trvat a systém Válečného komunismu se promění v dávnou vzpomínku na složité období, které se již stalo pouhou součástí historie. K ničemu takovému ale nedošlo. Po vítězství v občanské válce nebyla politika Válečného komunismu ani opuštěna, ani alespoň uvolněna. Měsíce po Wrangelově porážce vláda nevykazovala ani známku snahy obnovit základní svobody, ať už ekonomické, nebo politické. Nastoupená cesta bolševické politiky ve smyslu donucování a rigidní kontroly zůstala zachována. Výsledkem bylo rychlé a široké zakořenění pocitu hořkého zklamání. Právě tento pocit stál na počátku rozvíjející se krize. Dokonce i ti, kteří tvrdili, že Válečný komunismus plnil nezbytný účel a během boje na život a na smrt s Bílými zachránil armádu před porážkou a města před vyhladověním, byli přesvědčeni, že donucování již přežilo své opodstatnění. V jejich očích Válečný komunismus nebyl ničím více než dočasným nouzovým opatřením na vyřešení krizové situace a jako program pro období míru představoval nekonečně velkou chybu a břemeno, které lid již nehodlal snášet.
Bolševici ale nebyli ochotni se jej vzdát, stejně jako nebyli ochotni zastavit likvidaci veškeré politické opozice. Straničtí mluvčí ospravedlňovali situaci tím, že válečné nebezpečí ještě zcela nepominulo, země i nadále zůstává v izolaci, obklíčená ze všech stran mocnými nepřáteli, čekajícími na první známku vnitřní slabosti, aby se vrhli do útoku. Každé represivní opatření, byť bylo údajně diktováno ekonomickou nebo politickou krizí, dále podkopávalo tvrzení vlády o svých demokratických a rovnostářských záměrech. Kritické hlasy argumentovaly, že právě bolševici zrazují revoluční ideály. Pro Alexandra Berkmana, předního anarchistu, který ale v průběhu občanské války podporoval sovětský režim, byla hesla roku 1917 již pokřivena a nejdrahocennější lidové tužby surově pošlapány. V roce 1921 napsal, že všude vládne nespravedlnost a údajná výjimečná situace se stala zástěrkou pro zradu, podvody a útlak, bolševici sice vládnou jménem dělníků a rolníků, ale sami umlčují iniciativu a samosprávu, na které závisel nejen rozvoj, ale samotné přežití revoluce.[52]
Berkmanovy úvahy sdílely i levicové subjekty, které byly po bolševickém nástupu k moci stejně jako anarchisté hrubě umlčeny. Ve svém projevu k VIII. sjezdu sovětů zašel menševický předák Fjodor Dan až tak daleko, že prohlásil, že potlačení lidové iniciativy znamená konec pro systém sovětů jako takový, který se stal pouhou fasádou pro diktaturu jedné strany. Dan řekl, že svoboda slova a shromažďování byla brutálně potlačena, občané uvězňováni a vyhošťováni bez soudu a v masovém měřítku dochází k politicky motivovaným popravám. Dan ostře odsoudil tyto teroristické praktiky, požadoval okamžité nastolení politických a občanských svobod a vyzval k uspořádání nových voleb do všech sovětů po celém území sovětského Ruska. Danova výzva našla ozvěnu v projevu prominentního levého esera I. N. Steinberga. Sám bývalý komisař spravedlnosti sovětské vlády, Steinberg volal po obnovení „sovětské demokracie” na základě široké autonomie a samosprávy na lokální úrovni.[53]
Zde byl starý Leninův slogan „Všechnu moc sovětům” obrácen levicovými oponenty bolševiků proti vládnoucí straně. Rovněž v samotných řadách Komunistické strany obhajovali Demokratičtí centralisté větší pravomoc místních sovětů jako opatření proti nadměrné centralizaci politické moci během občanské války. Podobné výzvy se však neomezovaly jen na hrstku radikálních intelektuálů. V průběhu zimních měsíců se zvedla mohutná vlna lidového hněvu, zachvacujícího stejně námořníky jako vojáky, rolníky i dělníky, toužící znovu po anarchické svobodě z roku 1917 a zároveň volající po obnovení sociální stability a ukončení krveprolévání a ekonomického strádání. Z těchto možná místy protikladných aspirací vyrostla nejvážnější vnitřní krize, které kdy museli bolševici čelit od svého nástupu k moci. V březnu 1921 se sovětský režim nacházel v nebezpečí, že bude smeten zrychlujícím se nástupem rolnických povstání, dělnických nepokojů a vojenských bouří, který dosáhl svého kulminačního bodu v Kronštadtském povstání.
Základ pro krizi připravil především hlad, silná deprivace a kritika, namířená vůči bolševikům za jejich neochotu skoncovat se systémem Válečného komunismu. Bolševický režim se ale potřeboval stejně jako západní vlády upevnit vzhledem k novým podmínkám, kterým čelil. Lenin na VIII. sjezdu sovětů prohlásil, že přechod od války k míru nebude jednoduchou záležitostí. Nikdo z vlády nevěděl, jakým směrem se vlastně vydat a režim neměl po ruce žádnou strategii, žádný precedens. Od okamžiku, kdy se bolševici zmocnili vlády, byla jejich politika neohrabaná, experimentální a nejistá a nyní, po takřka třech letech, se jejich diskuse a akce stále vyznačovaly vysokou úrovní improvizace. Někteří ze stranických vůdců včetně samotného Lenina ve skutečnosti uvažovali o zmírnění Válečného komunismu již v listopadu roku 1920, ale tehdy ještě nebylo zřetelné - k čemuž došlo až za dva nebo tři měsíce - že tak budou muset učinit okamžitě, aby odvrátili ohromné sociální bouře.
Skutečností zůstává, že na uvolnění domácí situace se čekalo už příliš dlouho. Bolševici, nalézající se stále v zajetí válečné psychologie, neochotni vzdát se programu, zcela vyhovujícího jejich ideologickým koncepcím, neustoupili ani o krok až do února 1921, kdy Lenin učinil první opatření směrem k Nové ekonomické politice. Tehdy už ale bylo příliš pozdě na odvrácení kronštadtské tragédie.