[1] V. I. Lenin: Polnoje sobranije sočiněniji, 5. vyd., 55 sv., Moskva 1958-1965, Sv. XLIII, str. 138.
[2] Richard Crossman ed., The God That Failed, New York 1950, str. 207.
[3] Emanuel Pollack: The Kronstadt Rebellion, New York 1959, úvod napsala Angelica Balabanovová: Impressions of Lenin, Ann Arbor 1964, str. 58-59.
[4] Vosmoj vserossijskij sjezd sovětov rabočich, kresťanskich, krasnoarmějskich i kazačich děputatov: stenografičeskij otčet (22-30. děkabrja 1920 goda), Moskva 1921, str. 16.
[5] L. N. Kricman: Geroičeskij period velikoj russkoj revoljucii, 2. vyd., Moskva 1926, str. 166.
[6] Lenin: Polnoje sobranije sočiněniji, XLIII, str. 219.
[7] Pozn. překl.: „Válečný komunismus” byl de facto odstartován 13. května 1918, kdy byla dekretem udělena zvláštní práva lidovému komisariátu zásobování, pověřenému rekvírováním potravin a vytvořením „zásobovací armády”. V červenci v „zásobovacích oddílech” působilo již 12.000 osob a oddíly měly v době svého největšího rozmachu přibližně 80.000 členů, z nichž dobrou polovinu tvořili nezaměstnaní petrohradští dělníci, přitahovaní slušnou mzdou a také odměnou v naturáliích, závislou na množství zkonfiskovaného obilí. Druhé zásadní opatření přišlo 11. června 1918 a ustavilo tzv. kombědy, „výbory chudých rolníků”, mající spolupracovat se „zásobovacími oddíly” a dostávat část kořisti. Pomocí těchto výborů chtěla vláda obejít vesnické místní sověty, které byly velkou většinou pod kontrolou eserů.
V souvislosti s vlnou odporu, která se vzedmula proti organizovanému vládnímu kořistění na vesnici, proběhla i mohutná represivní vlna proti venkovským sovětům a tiskovým orgánům nebolševických subjektů. V květnu a červnu 1918 bylo násilím zastaveno vydávání celkem 205 časopisů socialistické opozice. Násilně rozpuštěny byly sověty s nebolševickou socialistickou většinou ve městech Kaluga, Tver, Jaroslavl, Rjazaň, Kostroma, Kazaň, Saratov, Penza, Tambov, Voroněž, Orel a Volgoda. Scénář byl velmi prostý. Několik dní po volebním vítězství nebolševických socialistů místní Čeka vyhlásila stanné právo a pozatýkala politické oponenty.
Dzeržinskij psal 31. května 1918 Edjukovi, svému zplnomocněnci, vyslanému do Tveru: „Dělníci, ovlivnění menševiky, esery a jinými kontrarevolučními lumpy, vyhlásili stávku a manifestovali za vytvoření vlády, složené ze všech ´socialistů.´ Musíš dát vylepit po celém městě prohlášení, že Čeka nechá na místě popravit každého banditu, zloděje, spekulanta či kontrarevolucionáře, který kuje pikle proti sovětské vládě... Ptáš se mě, z jakých složek utvořit místní Čeku. Naber rozhodné muže, kteří vědí, že když chceš, aby někdo mlčel, není nic účinnějšího, než kulka. Zkušenost mě naučila, že malý počet rozhodných mužů může zvrátit situaci”.
(Rossijskij centr chraněnija i izučenija dokumentov novšej istoriji v Moskvě - RCChIDNI, 17/6/384/97-98, ČKK str. 66-67)
Již předtím Čeka provedla mohutné represe proti anarchistům. Například v noci z 11. na 12. dubna 1918 ve své první větší operaci asi tisíc mužů speciálních čekistických jednotek v Moskvě zaútočilo na dvacet domů, obývaných anarchisty. Po několika hodinách urputných bojů bylo 520 anarchistů zatčeno a 25 z nich narychlo popraveno jako „bandité”, což se zakrátko stalo univerzálním označením pro každého, kdo projevoval opozici vůči bolševické diktatuře.
(P. G. Sofinov: Očerki Istoriji vserossijskoj črezvyčajnoj komisii, Moskva 1960, str. 43-44, ČKK cit. str. 64)
[8] Kricman: Gerojičeskij period..., str. 135-139.
[9] A. S. Puchov: Kronštadtskij mjatěž 1921 g., Leningrad 1931, str. 8.
[10] Viz Kricman, str. 153-161.
[11] Pozn. překl.: Reálná podoba násilných rekvizicí si zaslouží poněkud názornější přiblížení. Opravdový nájezd na vesnici začal v lednu 1919, kdy byla provedena reforma, známá jako Potravinová dávka, vztahující se nikoli jako obilní monopol z roku 1918 pouze na obilí, ale na veškeré potraviny.
„Potravinová armáda vyrazila do útoku proti ´kulackým hrabivcům´ . Její ozbrojené rekvírovací oddíly (prododtrjady) směly obsadit vesnici a násilím jí sebrat přebytečné obilí. Před odjezdem z měst pózovaly tyto skupiny před fotografem jako armáda, táhnoucí do boje. Tyto oddíly se měly teoreticky skládat ze smetánky dělnické třídy. Ale ve skutečnosti, stejně jako v prvních jednotkách Rudé armády, jejich 76.000 členů tvořili především nezaměstnaní, vykořenění a migrující lumpen prvky a vojáci bez domova. Oblastní potravinové úřady si neustále stěžovaly na to, že ´svou práci odvádějí bez sebemenšího plánu´ , že ´často proti rolníkům užívají násilí´ a že jim neberou jenom přebytky, ale i osivo nutné k přežití, soukromý majetek, zbraně a vodku. Slovy jednoho oblastního komisaře, jejichž činnost nebyla o moc lepší, než ´organizovaná zlodějina na úkor rolníků.´
´Chvílemi,´ psal Curjupa, lidový komisař zásobování, ´pracovaly potravinové oddíly metodami carské policie.´ Občas obsadily vesnici a její obyvatele krutě mučily, dokud jim nevydali požadované množství potravin a majetku. ´Metody vymáhání připomínají středověkou inkvizici,´ hlásil jeden úředník z Jelce, ´nutí rolníky svléknout se a kleknout si na podlahu, mrskají je a bijí a tu a tam i zabijí.´ Potravinové oddíly se chovaly takovým způsobem, že rolníci v panice prchali. Jeden otřesený komisař z ufské oblasti hlásil následující incident. Vstoupil do chýše ženy, která patrně nestačila utéci, když jeho malá četa, kterou omylem považovala za potravinový oddíl, dorazila na vesnici. Rozječela se a chytila svého chlapečka.´Bij mě, nebo i zabij, ale chlapečka mi neber,´ plakala. Komisař se ji snažil uklidnit v tom smyslu, že ji nic takového nehrozí, na což vesničanka odvětila: ´Už jsem si myslela, že je má poslední hodinka. To jsem nevěděla, že jsou také bolševici, kteří vesničany nemordujou. My jsme tu zažili jenom opričníky.´ (osobní stráž a tajná policie Ivana Hrozného, pozn. překl)…
… Jiný místní tyran, brigadýr Čeremuchin, si z jižních balačovských vesnic, těsně za rudou frontou proti Děnikinovi, vytvořil své zkorumpované soukromé panství. Rolníkům násilím bral jídlo a majetek, často jim nenechal ani holé živobytí, ani osivo a rolnické ženy pravidelně znásilňoval. Velitel ze sousední vesnice si živě vzpomínal na to, jak se chovali rolníci, když jednou projížděli ´Čeremjuchinovými vesnicemi´. Vesničané si nás spletli s Čeremuchinovými pomocníky, a tak padali na kolena a klaněli se před námi. Bylo jasně vidět, že revoluční duch byl v této vesnici zcela potlačen. Nevolnictví z carských dob bylo na jejich obličejích zřetelné. Mělo to na nás celkově demoralizující účinek”. (Figes, str. 578-579)
[12] Viz. E. H. Carr: The Bolshevik Revolution 1917-1923, 3 sv., New York 1951-53, sv. II., str. 39-46.
[13] Lenin, Polnoje sobranije..., XXXVIII, str. 200.
[14] Tamtéž. XLIV, str. 46. Bolševici oficiálně změnili název na komunisty v březnu 1918.
[15] Merle Finsod: Smolensk Under Soviet Rule, Cambridge, Mass., 1958, str. 43.
[16] Detailní soupis rolnických povstání v různých částech Sovětského Ruska podává I. J. Trifonov: Klassy i klassovaja borba v SSSR v načale NEPa (1921-1923), sv. I - Borba s vozoružennoj kulackoj kontrarevoljucijej, Leningrad 1964.
[17] Děsjatyj sjezd RKP(b) - mart 1921 goda, Moskva 1963, str. 23.
[18] Seth Singleton: The Tambov Revolt 1920-1921, Slavic Review, XXV (září 1966), str. 499.
[19] Tamtéž, str. 497-512 a Antonovščina, Tambov 1923.
[20] Pozn. překl.: Tuchačevskij byl 27. dubna 1921 pověřen politbyrem vedením operace „zlikvidování Antonovových band v Tambovské oblasti”. Tuchačevskij v čele téměř 100.000 mužů, vybavených těžkým dělostřelectvem a letadly, z nichž velká část patřila ke speciálním oddílům Čeky, přemohl Antonovovy oddíly s neslýchanou krutostí. Tuchačevskij a Antonov-Ovsejenko, předseda Zplnomocněné komise ústředního výkonného výboru... prováděli hromadné zatýkání rukojmí, popravy, internace v koncentračních táborech, hubení otravnými plyny a deportace celých vesnic... (V. Danilov, T. Šanin: Kresťjanskoje vosstanije v Tambovskij gubernii v 1919-1921 g., Tambov 1994, str. 38-40, 226-227, ČKK cit. str. 109)
Metody, kterými byla tambovská oblast zpacifikována, popisuje Denní rozkaz č. 171 s datem 11. června 1921, podepsaný Antonovem-Ovsejenkem a Tuchačevským:
(Danilov a Šanin, tamtéž, str. 178-179).
Druhý den po zveřejnění tohoto rozkazu, 28. dubna 1921, nařídil Tuchačevskij nasadit proti vzbouřencům bojové plyny. „...Lesy, v nichž se bandité ukrývají, musí být vyčištěny pomocí otravných plynů. Vše musí být vypočítáno tak, aby plynový příkrov pronikl do lesa a zahubil vše, co se v něm nalézá. Inspektor dělostřelectva musí okamžitě poskytnout náležité množství otravných plynů a příslušné odborníky pro tento druh operace”. (Danilov a Šanin, tamtéž, str. 226-227). Rozkaz č. 171 byl na na základě protestů některých bolševických vůdců proti takovému masovému vyhlazování zrušen, ale až 19. července.
Tehdy již bylo orgány Čeky zřízeno 7 koncentračních táborů, kde bylo uvězněno nejméně 50.000 osob, většinou, žen, dětí a starců, zajatých jako rukojmí. V táborech řádil tyfus a cholera a životní podmínky vězňů byly otřesné. V létě 1921 se objevil hladomor. Úmrtnost dosáhla 15-20% měsíčně. V listopadu 1921, kdy byl venkov již pacifikován, bylo několik tisíc přeživších vězňů přesunuto do koncentračních táborů na severu Ruska, do Archangelska a Cholmogor. (GARF 393/89/182, 393/89/231, 393/89/295, cit. ČKK str. 110)
[21] Trifonov: Klassy i klassovaja borba v SSSR, I. str. 4-5. J. A. Poljakov: Perechod k NEPu i sovjetskoje krestjanstvo, Moskva 1967, str. 205-206. The Trotsky Archives Harvardské univerzity obsahují také množství dokumentů, vázajících se k rolnickým povstáním z let 1910-1921.
[22] Singleton: The Tambov revolt, Slavic Review, XXV, str. 500. Kak tambovskije krestjane borjatsja za svobodu, 1921, str. 12-13.
[23] Pozn. překl.: Abychom si přiblížili, jak konkrétně bolševici potalčovali rolnické vzpoury, ocitujeme jedno z mnoha Hlášení předsedy Zplnomocněné pětičlenné komise o represivních opatřeních proti banditům v Tambovské oblasti, datované 10. července 1921.
„Vyčišťovací operace v Kudrjukovské oblasti začaly 27. června ve vesnici Osinovki... Postoj rolníků k našim represivním oddílům se vyznačoval jistou nedůvěrou. Rolníci neudávali lesní bandity a na kladené otázky odpovídali, že nic nevědí.
Zajali jsme 40 rukojmí, vyhlásili ve vsi stav obležení a dali vesničanům dvě hodiny, aby vydali bandity a ukryté zbraně. Vesničané... se nemohli odhodlat k aktivní spolupráci na pronásledování banditů. Po vypršení lhůty jsme nechali před vesnickým shromážděním popravit 21 rukojmí. Veřejná poprava střílením po jednom, se všemi obvyklými formalitami, v přítomnosti všech členů Zplnomocněné komise, komunistů atd., udělala na vesničany nesmírný dojem...
Pokud jde o vesnici Karejevka, jež byla vzhledem ke své geografické situaci výhodným stanovištěm pro skupiny banditů... komise se rozhodla, že ji vymaže z mapy. Všechno obyvatelstvo bylo deportováno, majetek zkonfiskován...
Třetího července jsme zahájili operace ve vesnici Bogoslovka. Dosud jsme se jen zřídkakdy setkali s tak vzpurným a organizovaným rolnictvem... Učinili jsme stejná opatření jako v Osinovce: zajali jsme 58 rukojmí. Čtvrtého července jsme veřejně postříleli první skupinu 21 osob, na druhý den 15, zlikvidovali 60 rodin banditů, to jest přibližně 200 osob. Nakonec jsme dosáhli svého a vesničané byli donuceni se pustit do hledání banditů a ukrytých zbraní.
Vyčištění výše jmenovaných vesnic a osad bylo dokončeno 6. července. Operace je korunována úspěchem a ve svých důsledcích dokonce přesahuje do dvou sousedních oblastí. Kapitulace banditských živlů pokračuje.
- Předseda Zplnomocněné pětičlenné komise Juskonin”
(Danilov a Šanin, tamtéž. str. 218)
[24] Poljakov: Perechod k NEPu, str. 213.
[25] N. Osinskij: Gosudarstvennoje regulirovanije krestjanskovo chozjastva, 1921, str. 8-9.
[26] Vosmoj vserossijskij sjezd sovětov, str. 37-43, 50-57, 122-123, 200-201.
[27] Lenin, Polnoje sobranije sočiněniji, XLII, str. 382-386.
[28] Viz jeho poznámka z 21. října 1920 k jednomu potravinovému komisaři, N. P. Brjuchanovovi, tamtéž. str. 313.
[29] Tamtéž, XLII, str. 51.
[30] Vosmoj vserossijskij sjezd sovětov, str. 10.
[31] Lenin, Polnoje sobranije..., XLI, str. 362-363.
[32] Vosmoj vserossijskij sjezd sovětov, str. 268.
[33] Tamtéž, str. 30.
[34] Pozn. překl.: V případech, kdy bylo společné obdělávání půdy nabídnuto v rámci samosprávného anarchistického společenského uspořádání a nikoli centralistického státního kapitalismu bolševiků, rolníci se k myšlence kolektivizace a dokonce vytváření komun stavěli zcela odlišně. Petr Andrejevič Aršinov, autor uchvacující Historie machnovského hnutí (AK 06, květen 2000), ve své knize dokládá komunitní projekty machnovců, kteří na rozdíl od bolševiků v této oblasti slavili úspěchy.
„Po vyhnání poměščiků z osvobozených oblastí přešla půda do rukou rolníků. Mnoho z nich ale pochopilo, že úkol ještě není splněn, že nestačí přisvojit si kus země a být spokojen. Životní strádání je naučilo, že nepřítel je sleduje ze všech stran a že musí držet pospolu. Na několika místech došlo k pokusům zorganizovat sociální život v duchu komuny. Navzdory nepřátelství rolníků k oficiálním komunám byly na mnoha místech guljajpolského kraje vytvořeny rolnické komuny, nazvané „pracovní” či „svobodné” komuny. První komuna, pojmenovaná „Rosa Luxemburgová”, byla založena poblíž vesnice Pokrovskoje. Všichni zakládající členové patřili k vesnické chudině. Nejprve se komuna skládala z pouhých několika desítek členů, ale později jejich počet přesáhl tři sta. Tuto komunu vytvořili nejchudší místní rolníci. Tím, že ji pojmenovali na památku Rosy Luxemburgové, dali najevo svou nestrannost. S prostotou a velkorysostí, typickou pro rolníky, uctili památku jim neznámé hrdinky, která se stala mučednicí revolučního boje. Vnitřní život komuny neměl společného nic s doktrínou, za kterou Roxa Luxemburgová bojovala. Komuna byla založena na antiautoritářských zásadách. Její vývoj a růst začal mít velký vliv na místní rolníky. Bolševické úřady se snažily zasahovat do jejího vnitřního života, ale byly odmítnuty. Komuna sama sebe neochvějně považovala za svobodnou a pracovní a nepřátelskou vůči jakékoli vládě.
Asi osm kilometrů od Guljaj-Pole byla na bývalém velkostatku vytvořena další komuna, skládající se z chudých guljaj-polských rolníků. Byla jednoduše nazvána Komuna č. 1 guljajpolských rolníků. Asi dvaadvacet kilometrů odtud se nacházely Komuna č. 2 a Komuna č. 3. Komuny existovaly i na mnoha jiných místech. Přiznávám, že nebyly početné a zahrnovaly pouze menšinu obyvatelstva, zvláště ty, kteří neměli zaběhnuté hospodářství. Co na těchto komunách bylo nejcennější, je skutečnost, že byly vytvořeny z iniciativy samotných chudých rolníků. Machnovci nikdy nevykonávali žádný nátlak na rolníky a omezovali se na propagaci myšlenky svobodných komun”. (Aršinov: Historie machnovského hnutí, Anarchistická knihovna, Praha 2000, str. 40)
[35] Za 5 let 1917-1922, Sborník CKRKP, Moskva 1922, str. 408. Kricman: Gerojičeskij period..., str. 163-164. Srov. s N. A. Kornatovskij, ed., Kronštadtskij mjatěž, sbornik statěj, vospominanij i dokuměntov, Leningrad 1931, str. 8-9 a Graždanskaja vojna 1918-1921 g., 3 sv., Moskva 1928-1930, sv. I, str. 361.
[36] Vosmoj vserossijskij..., str. 160. Za 5 let..., str. 408. Všeobecný přehled je následující: bylo zničeno 3762 železničních a 3597 silničních mostů, stejně jako 2200 km železničních kolejí a 108.000 km telegrafního vedení: Erich Wollenberg, The Red Army, Londýn 1938, str. 110.
[37] Lazarevič: Kronštadtskoje vosstanije, Borba, 1921, č. 1-2, str. 3-5.
[38] A. Slepkov: Kronštadtskij mjatěž, Moskva 1928, str. 13.
[39] Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 11
[40] tamtéž, str. 23.
[41] Zmíněné statistiky jsou odvozeny z Krasnaja Gazeta, 9. 2. 1921. Kricman: Gerojičeskij period..., str. 52. Puchov: Kronštadtskij mjatěž. str. 19 .
[42] S. N. Prokopovič: The Economic Condition of Soviet Rusia, Londýn 1924, str. 20-25. Viz také K. Leifes: Recent Economic Development in Russia, Londýn 1922, str. 131.
[43] Viz Alexandr Berkman: The Kronstadt Rebellion, Berlín 1922, str. 10.
[44] James Bunyan: The Origins of Forced Labor in the Soviet State 1917-1921 - Documents and materials, Baltimore 1967, str. 89, 135-136.
[45] Pozn. překl.: Jakými metodami „lidských zdrojů” bolševici obnovovali průmyslový komplex země, aby sloužil jejich diktatuře, může ilustrovat všeobecná militarizace „pracující síly”, jak bolševici říkali pracujícím, v regionu Donbas v roce 1921. Donbas produkoval více než 80% uhlí a oceli v zemi a byl tedy pro bolševiky mimořádně cenný. Koncem roku 1920 byl jmenován G. L. Pjatakov, jeden z hlavních bolševických vůdců a blízký spolupracovník Trockého, do čela Ústředního ředitelství uhelného průmyslu. Za jeden rok se mu podařilo zvýšit o 500% produkci uhlí za cenu politiky bezprecedentního vykořisťování a útlaku dělnické třídy, spočívající v militarizaci práce 120.000 horníků, závislých na jeho správě. Pjatakov zavedl tuhou disciplínu: každá absence byla považována za sabotáž a trestána táborem nucených prací nebo trestem smrti - roku 1921 bylo popraveno 18 horníků za „těžké příživnictví”. Přistoupil ke zvýšení pracovní doby (a zejména k práci o nedělích), a aby přiměl dělníky ke zvýšení produktivity, obecně rozšířil „vydírání pomocí přídělových lístků”. Všechna tato opatření byla učiněna v okamžiku, kdy dělníci dostávali jako veškerou mzdu třetinu až polovinu chleba, nezbytného pro přežití a kdy museli na konci pracovní doby půjčit své jediné boty kamarádům, kteří nastupovali. Jak přiznávalo Ředitelství uhelného průmyslu, mezi mnohými důvody silného absentérství byl mimo jiné i neustálý hlad a téměř naprostý nedostatek oděvů, kalhot a bot. Aby omezil počet žaludků, jež bylo třeba sytit, zatímco hrozil hladomor, nařídil Pjatakov 24. června 1921, aby byly vyhoštěny z hornických měst všechny osoby, které nepracovaly v dolech... Rodinným příslušníkům horníků byly odebrány přídělové lístky. Přídělové normy byly přísně určovány podle individuálních výkonů každého horníka... (A. Graziosi: At the Roots of the Soviet Industrial Relations and Practices. Piatakov´s Donbass in 1921, Cahiers du Monde russe, sv. XXXVI (1-2), 1995, str. 95-138. ČKK cit. str. 108-109)
... Dělnické masy byly jen tzv. rabsila (pracovní síla), již je třeba využívat co nejúčinnějším způsobem a obcházet pracovní zákony i zbytečné odbory, odkázané do role pouhé hybné páky na zvyšování produktivity. Militarizace práce se jevila jako nejúčinnější forma vedení těchto vzpurných, vyhladovělých a neproduktivních pracovních sil. Není možné nehledat příbuznost mezi touto formou vykořisťování svobodné práce a nucenými pracemi ve velkých vězeňských komplexech, vytvořených počátkem třicátých let. Stejně jako tolik jiných epizod z oněch zakladatelských let bolševismu - jež není možno zredukovat pouze na občanskou válku - to, co se dělo roku 1921 na Donbasu, předjímalo určité praktiky, jež byly později jádrem stalinismu. (tamtéž.)
[46] Viz Paul Avrich: Bolshevik Revolution and Worker´s Control in Russian Industries, Slavic Review, XII (březen 1963), str. 47-63.
[47] Kricman: Gerojičeskij period..., str. 206.
[48] Tamtéž, str. 197-198. Lenin si 2. února 1921 postěžoval, že „Moskevské obyvatelstvo se jen hemží úředníky” a řekl, že s tím něco musí udělat: Lenin: Polnoje sobranije..., LII, str. 65.
[49] Zasvěcená pojednání o tomto sporu najdete v Robert V. Daniels: The Conscience of the Revolution, Cambridge, Mass., 1960, str. 199-136 a Isaac Deutscher: Soviet Trade Unions, Londýn 1950, str. 42-52.
[50] Alexandra Kollontaj: The Worker´s Opposition in Russia, Chicago 1921, str. 22-23. Srovnej s tezemi skupiny Dělnická opozice, otištěnými v Pravdě 25. ledna 1921.
[51] Lenin: Polnoje sobranije..., XLII, str. 234.
[52] Alexandr Berkman: The Bolshevik Myth (Diary 1920-1921), New York 1925, str. 319. Berkman: The Anti-Climax, Berlín 1925, str. 12.
[53] Vosmoj vserossijskij ..., str. 55, 122-123.
[54] Pravda, 22. ledna 1921.
[55] Poljakov: Perechod k NEPu, str. 233.
[56] New York Times, 6. března 1921.
[57] Sobytija v Petrogradě, Malachov Archives, Série A, sv. 5. č. 13 - Pismo z Petrograda s poloviny fevraľa 1921 goda. Dále Miller Archives, sv. 5M, č. 5 - Novyj Mir, 1. 3. 1921. H. B. Quarton, Viborg - zpráva ministru zahraničí 3. března 1921, National Archives, 861.00/8245. Podle Quartona o demonstracích sovětský tisk nepřinášel vůbec žádné zprávy, aby zabránil rozšíření událostí do dalších měst.
[58] Angelica Balabanoff: My Life as a Rebel, New York 1938, str. 261.
[59] Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 19.
[60] Pravda, 12. 2. 1921
[61] F. N. Dan: Dva goda skitaniji (1919-1921), Berlín 1922, str. 104-105.
[62] ) Pozn. překl.: Emma Goldmanová viděla Něvský prospekt, lemovaný děvčátky, „prodávajícími se za krajíc chleba, kostku mýdla nebo čokoládu”. (Goldmanová: My Disillusionment with Russia, str. 11) V Petrohradu bylo tehdy na ulicích okolo 30.000 prostitutek, většinou nedospělých dívek. (Figes, str. 567)
[63] Pozn. překl.: Tyto zprávy sice patřily patrně do oblasti šeptandy, ale jinak situace v oblasti distribuce potravin byla tak strašná i kvůli rozsáhlé korupci a zneužívání veřejných prostředků, panujícímu v petrohradském sovětu. Již v září 1919 byl Lenin upozorněn na alarmující rozměr korupce a rozkrádání potravin a státních prostředků v Petrohradu. „Peníze volně plynou z pokladny petrohradského sovětu do kapes sovětských vůdců”, napsal šéf dělnické sekce Leninovi… „Už několik měsíců nedokázalo oddělení pro zásobování posílat žádné jídlo do dělnických čtvrtí, a přesto ze zadních traktů odjížděly nákladní vozy, vrchovaté potravinami, na černý trh… Hladoví dělníci vídají, jak odtud vycházejí vyšňořené carevny sovětských carů s balíky jídla a jak se odtud nechávají odvážet automobily. Lidé říkají, že je to úplně jako za starých časů s Romanovci a jejich dvorní dámou, madame Vyrubovovou. Zinovjevovi (petrohradskému stranickému šéfovi) se bojí postěžovat, protože se obklopil ozbrojenými pochopy, a ti dělníkům, kteří se moc vyptávají, vyhrožují”.
Lenin následně nařídil Stalinovi jako lidovému komisaři kontroly, aby provedl „ultrapřísnou inspekci úřadoven ve Smolném” bez vědomí Zinovjeva a jeho úředníků. Stalin ale následně odmítl „špehovat soudruhy”, protože by to údajně podkopalo činnost strany. (viz. Figes, str. 635-636)
„Vstoupit do strany po roce 1917 se rovnalo vstupu do řad šlechty. Vynášelo to přednostní umístění do byrokratických postů, postavení elity, výsady a osobní podíl na této státostraně… Byl to jakýsi klientský systém, s mocnými klikami a místní zákaznickou a mocenskou sítí, stojící mimo každou kontrolu jakéhokoli stranického orgánu v hlavním městě. Byly to doby, kdy se bolševici chovali spíše jako místní mafie než vládnoucí třída největší země na světě”. (Figes, str. 636).
Již počátkem roku 1918 sám Lenin podpořil myšlenku vybudovat v Petrohradě speciální restauraci pro stranickou nomenklaturu, nepřístupnou veřejnosti. (Figes, str. 636) Životní standard bolševické elity se již v roce 1918 drasticky lišil od těch, v jejichž jménu údajně vládla - dělníků a rolníků. „Straničtí členové měli vyšší platy, speciální příděly, ubytování v domech i hotelech zdarma, přístup do exkluzivních obchodů a nemocnic, soukromé chaty, automobil se šoférem, dopravu první třídou a dovolené v zahraničí, nemluvě o nesčetných dalších privilegiích, vyhrazených kdysi pro carskou rodinu”. (tamtéž)
„V Kremlu a ve speciálních stranických hotelech jako Nacional a Metropol v centru Moskvy, bydlelo na 5.000 bolševiků s rodinami. Kremelské soukromé byty měly k ruce servis o 2.000 lidí, s vlastním obchodním komplexem, včetně kadeřníka a sauny, nemocnic a jeslí a rozměrnou restaurací s kuchaři, vyškolenými ve Francii. Jejich domácí rozpočet v roce 1920, kdy byly veškeré tyto služby poskytovány zdarma, převyšoval objemem rozpočet sociální péče pro celou Moskvu. V Petrohradě bydleli nejvyšší straničtí šéfové v hotelu Astorie - nedávno obnovením - po revoluční devastaci - jako První dům sovětů do původní krásy. Ze svých apartmá si mohli zavolat, aby je obsloužil ´soudruh číšník´, vycvičený k tomu, aby srazil podpatky a oslovoval je ´soudruhu pane´… Hotel před veřejností střežila skupina urostlých ochránců v černých kožených bundách. Večer stály před hotelovým vchodem seřazené automobily, které odvážely privilegované usedlíky do opery nebo do Smolného na banket. ´Griška´ Zinovjev, petrohradský stranický šéf, přicházíval a odcházíval se svou čekistickou stráží a pestrým houfem prostitutek”. (Figes, str. 636)
„Nejvyšší straničtí představitelé měli své vlastní statky zabavené nejvyšším carským představitelům. Lenin si pro sebe zabral panství generála Morozova v Gorkách, kousek od Moskvy. Trockij získal jedno z nejoslnivějších panství své země: panství Jusupovových. Co se Stalina týče, ten obsadil venkovské panství bývalého naftového magnáta… Každý dostal k dispozici velkou suitu služebníků, stejně jako za starých časů”. (Figes, str. 637)
[64] Sobytija v Petrogradě, Malachov Archives, Řada A, sv. 5, č. 13 - Novaja Russkaja Žižň.
[65] Pravda o Kronštadtě, Praha 1921, str. 6. Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 29-30. Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 130. Berkman: The Bolshevik Myth, str. 391-392.
[66] Pozn. překl. Již 22. února dělníci z několika velkých továren zvolili stejně jako v březnu 1918 „Shromáždění dělnických zplnomocněnců”. Toto shromáždění ve svém prvním prohlášení žádalo zrušení bolševické diktatury, svobodné volby do sovětů, svobodu slova, spolčování a tisku a osvobození všech politických vězňů. Aby toho bylo dosaženo, vyhlásilo generální stávku....
Co se týče razance, s níž byly rozháněny dělnické demonstrace, jiné zdroje uvádějí, že 24. února spustily oddíly Čeky palbu na dělnickou manifestaci a zabily dvanáct dělníků. Již toho dne bylo každopádně zatčeno asi tisíc dělníků a socialistických aktivistů.
Petrohradský stranický šéf Zinovjev odeslal 26. února ve 21 hodin telegram Leninovi, ze kterého očividně čišela panika: „Dělníci navázali kontakt s vojáky v kasárnách... Stále čekáme vojenské posily, které jsme žádali v Novgorodě. Jestli v příštích hodinách nedorazí spolehlivá vojska, jsme ztraceni”. (ČKK str. 106)
[67] Petrogradskaja Pravda 25. a 26. 2. 1921. Izvestija Petrogradskovo sověta, 26. 2. 1921. Zdá se, že Ancelovič byl členem Petrohradského obranného výboru pouze v průběhu několika málo prvních dnů jeho existence. Poté byly všechny příkazy a dekrety výboru podepisovány Zinovjevem, Laševičem a Avrovem.
[68] Krasnaja gazeta, 25. 2. 1921.
[69] Izvěstija Petrogradskovo sověta, 25. 2. 1921
[70] Viz např. Kornatovskij: Kronštadskij mjatěž, str. 138-144.
[71] Dan: Dva goda skitaniji, str. 105.
[72] Pravda o Kronštadtě, str. 6. Berkman: The Kronstadt Rebellion, str. 7.
[73] Dan: Dva goda..., str. 107.
[74] Berkman: The Bolshevik Myth, str. 292.
[75] Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 26.
[76] Tamtéž. Text tohoto letáku a výše citovaného menševického dokumentu najdete rovněž v Pravda o Kronštadtě, str. 6-7. Dále Berkman: The Kronstadt Rebellion, str. 7-8 a Slepkov: Kronštadtskij mjatěž, str. 18.
[77] Viz P. I. Boldin: Menševiki v kronštadtskom mjatěže, Krasnaja Letopis, 1931, č. 3, str. 13-14.
[78] Dan: Dva goda..., str. 107.
[79] Izvestija Petrogradskovo Sověta, 1. března 1921.
[80] Novaja Russkaja Žižň, 8. března 1921. Quarton ministru zahraničí, 5. března 1921, National Archives, 861.00/8253. Co se týče objevení antisemitismu, viz rovněž Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 32 a Emma Goldmanová: Living My Life, New York 1931, str. 875-876.
[81] Dan: Dva goda..., str. 108.
[82] Leonard Schapiro: The Origins of the Communist Autocracy, Cambridge, Mass., 1956, str. 205.
[83] Victor Serge: Memoirs of a Revolutionary 1901-1941, Londýn 1963, str. 130. Gorkij krátce poté sám opustil zemi.
[84] Goldmanová: Living My Life, str. 875.
[85] Quarton ministru zahraničí, 4. března 1921, National Archvies, 861.00/8241.
[86] Krasnaja Gazeta, 27.2. 1921. Rozhodnutí o nákupu uhlí (18.5 mil. pudů = asi 33 mil. tun) bylo učiněno již 1. února Sovětem práce a obrany, viz Lenin: Polnoje sobranije..., LII, str. 63.
[87] Izvěstija Petrogradskovo Sověta, 1. března 1921. Krasnaja Gazeta, 1. března 1921.
[88] Goldmanová: Living My Life, str. 885.
[89] Kronštadt - kratkij putěvoditěl, Leningrad 1963, str. 77. Další popisy Kronštadtu můžete najít v: Enciklopedičeskij slovar´, St. Petersburg, 1895, XVI-A, str. 823-824. Dále Encyclopaedia Britannica, 11. vyd., XV, str. 927-928 a Volin: La Révolution Inconnue (1917-1921), Paříž 1947, str. 408-410. Co se týče staré kronštadtské historie, viz. A. V. Šelov: Istoričeskij očerk kreposti Kronštadt, Kronštadt 1904.
[90] Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 49
[91] F. Kogan: Kronštadt v 1905-1906 g., Moskva 1926, str. 7-13.
[92] V. Voroněvskij a N. Chenrikson: Kronštadtskaja kreposť - ključ k Leningradu, Leningrad 1926, str. 10-16. J. Korablev: Revoljucionnyje vosstanija na Baltike v 1905-1906 g., Leningrad 1956, str. 24-30. L. A. Lentsner: Kronštadt 1905-1906 - Vospominanija, Moskva 1956, str. 156-165. Pro další materiály o kronštadtských vzpourách z let 1905-1906 viz dokumenty sebrané v ”Vojennyje vosstanija na Baltike v 1905-06 g., Moskva 1933 a Vojennyje morjaki v period pervoj ruskoj revoljucii, 1905-1907 g, Moskva 1955.
[93] Kronštadtskije vosstanije 1906 g., Krasnyj archiv 1936, č. 4, str. 103.
[94] Korablev: Revoljucionnyje vosstanija na Baltike, str. 89-103. Lentsner: Kronštadt 1905-1906, str. 102-124. Podle Lentsnera byla k smrti odsouzeno celkem 70 vzbouřenců, takže zbylým byl trest patrně proměněn.
[95] K. P. Browder a A. F. Kerenskij, ed: The Russian Provisional Government 1917, 3. svazky, Stanford 1961, III, 1296-1299.
[96] Jefim Jarčuk: Kronštadt v russkoj revoljucii, New York 1923, str. 54. I. P. Flerovskij: Bolševistskij Kronštadt v 1917 g. (po ličnym vospominanijam), Leningrad 1957, str. 17.
[97] Jarčuk: Kronštadt v russkoj revoljucii, str. 22-23.
[98] Tamtéž, str. 37 a 50.
[99] I. P. Flerovskij: Juljičeskij političeskij urok, Proletarskaja revoljucija, 1936, č. 7, str. 58-59.
[100] F. F. Raskolnikov: Kronštadt i Pitěr v 1917 godu, Moskva 1925, str. 29-32.
[101] Baltiskije morjaki v podgotovke i proveděniji Velikoj okťjabrskoj socialističeskoj revoljucii, Moskva 1957, str. 19-22. V. V. Petraš: Morjaki baltijskovo flota v borbe za pobědu Oktjabra, Leningrad 1966, str. 52.
[102] Browder a Krerenskij, ed.: The Russian Provisional Government, III., str. 1581-1582.
[103] I. N. Steinberg: Als Ich Volkskomissar war, Mnichov 1929, str. 138-163.
[104] Viz Paul Avrich: The Russian Anarchists, Princeton 1967, str. 156.
[105] P. G. Sofinov: Istoričeskij povorot (perechod k novoj ekonomičeskoj politike), Moskva 1964, str. 45.
[106] Volin: La Révolution Inconnue, str. 200.
[107] Viz Schapiro: The Origins of the Communist Autocracy, str. 74.
[108] L. D. Trockij: Kak vozoružalas revoljucija, 3 svazky, Moskva 1923-1925, I., str. 140-278.
[109] G. S. Puchov: Kak vozoružalsja Petrograd, Moskva 1933, str. 36.
[110] I. Flerovskij: Mjatěž mobilizovannych matrosov v Peterburge 14. okťjabrja 1918 g., Proletarskaja Revoljucija, 1926, č. 8, str. 218-37.
[111] P. E. Dybenko: Iz nedr carskovo flota k velikomu Okťjabru.
[112] Wollenberg: The Red Army, str. 47.
[113] Pozn. překl.: Trockij 29. července 1918 vydal svůj proslulý Rozkaz č. 228, kterým se obrátil ke všem důstojníkům. Do konce roku se mu podařilo získat více než 22.000 bývalých carských důstojníků, kteří propůjčili své služby novému režimu. Proti „vojenským specialistům” se vzedmula velká vlna opozice mezi řadovými rudoarmějci, ale Trockij nejrůznější samosprávné výbory vojáků prostě zrušil a tak opozici připravil o jedinou platformu, kde se mohla účinně projevovat. Do konce roku 1918 vystoupal počet carských důstojníků na 75.000. Na konci občanské války již 75% vyšších důstojníků pocházelo z řad bývalé carské armády. Trockij pro zapojení carských důstojníků argumentoval mj. i tím, že „ulehčíme vězením”, neboť v říjnu 1918 sedělo ve věznicích Čeky na základě bolševické teroristické politiky 8.000 bývalých důstojníků jako rukojmích.
Viz Orlando Figes: Lidská tragédie - ruská revoluce 1891-1924, str. 553. Figesova práce je zatížena častými „demokratickými” předsudky a některými tradičními akademickými omyly, zejména co se týče machnovského hnutí, ale její analýza bolševismu a zejména jeho kořenů je vynikající a mimořádně výstižná.
[114] Viz John Erikson: The Soviet High Command, Londýn 1962, str. 25-52.
[115] Dybenko: Iz nedr carskovo flota, tamtéž.
[116] New York Times, 31. března 1921.
[117] Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 44-54.
[118] Tamtéž, str. 42. Puchov: Kronštadt i Baltijskij flot pered mjatěžem 1921 goda, Krasnaja Letopis, 1930, č. 6, str. 150-53.
[119] Obščije dělo, 2. ledna 1921.
[120] Lazarevič: Kronštadtskoje vosstanije, Borba 1921, č. 1-2, str. 3.
[121] Ida Mettová: La Commune de Cronstadt - Crepuscule sanglant de soviets, Paříž 1949, str. 26. Kornatovskij: Kronštadtskij mjatěž, str. 13-15.
[122] Socialističeskij vestnik, 18. března 1921, str. 1
[123] Puchov: Kronštadt i Baltijskij flot, Krasnaja Letopis, 1930, č. 6, str. 174-194. Srov: Schapiro: The Origins of the Communist Autocracy, str. 299.
[124] Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 50-52. G. P. Maximov: The Guillotine at Work, Chicago 1940, str. 169.
[125] Dan: Dva goda skitaniji, str. 108. Goldmanová: Living My Life, str. 876.
[126] Dybenko: Iz nedr carskovo flota, str. 159.
[127] S. M. Petričenko: Pravda o kronštadtskich sobytijach, 1921, str. 6, dále O pričinach kronštadtskovo vosstanija, Znamja Borby, č. 14-15, prosinec 1925 - leden 1926, str. 6-7.
[128] Pravda o Kronštadtě, str. 46-47. Berkman: The Kronstadt Rebellion, str. 9-11.
[129] Pozn. překl.: Zinovjev poslal v reakci na Petropavlovskou rezoluci 28. února Leninovi telegram tohoto znění: „Kronštadt, obě hlavní lodě, Sevastopol i Petropavlovsk, přijaly esersko-černosotněnské rezoluce a vydaly ultimátum, na něž máme do 24 hodin odpovědět. Situace mezi petrohradskými dělníky zůstává velmi labilní. Velké podniky stávkují”. (RCChIDNI, 76/3/167/23., ČKK, str. 106) O jaké požadavky se ve skutečnosti jednalo, je jasné z Petropavlovské rezoluce, o které je zde řeč. Zinovjev tak okamžitě odhalil bolševický politický slang, jehož prostřednictvím strana pomlouvala a urážela jakoukoli socialistickou opozici. Petropavlovská rezoluce, jak se může každý přesvědčit, není eserským dokumentem a už vůbec ne černosotněnským.
[130] V. Kuzněcov: Iz vospominanij politrabotnika, Moskva 1930, str. 67-68. Revoljucionnaja Rossija, 1921, č. 7, str. 20. G. A. Choremšanskij: Kronštadtskije vosstanije, 28. fevraľa - 18. marta 1921, rukopis Russian Archives University of Columbia. Viz rovněž Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 61 a Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 71-72.
[131] Pričiny, povody, těčenije i ocenka Kronštadtskich sobytiji, rukopis Hoover Library. Quarton ministru zahraničí, duben 1921, National Archives, 861.00/8619. Novaja Russkaja Žizň, 6. března 1921.
[132] Viz Erickson: The Soviet High Command, str. 39.
[133] Berkman: The Bolshevik Myth, str. 127.
[134] Pravda o Kronštadtě, str. 10.
[135] Goldmanová: Living My Life, str. 877.
[136] Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 62. Intěrviju s členami Vremennovo revoljucionovo komitěta (s matrosami Petropavlovska Jakovenko, Karpenko a Archipovym), rukopis Hoover Library.
[137] Serge: Memoirs of a Revolutionary, str. 127.
[138] Schapiro: The Origin of the Communist Autocracy, str. 303. Srov. George Katkov: The Kronstadt Rising, St. Anthony Papers, č. 6, Londýn 1959, str. 28.
[139] Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 63. Detaily o konferenci z 2. března viz Pravda o Kronštadtě, str. 115-117 a Revoljucionnaja Rossija, 1921, č. 7, str. 21-22.
[140] Viz Volja Rossiji, 15. března 1921, dále Revoljucionnaja Rossija, 1921, č. 8, str. 6-7; New York Times, 31. března 1921 a rozhovor s Petričenkem, učiněný Edmondem Strattonem 19. března 1921, National Archives, 861.00/8470.
[141] Pravda o Kronštadtě, str. 116.
[142] Tamtéž, str. 47.
[143] Berkman: The Kronstadt Rebellion, str. 12-13.
[144] Pravda o Kronštadtě, str. 46. Srov. Robert V. Daniels: The Kronstadt Revolt of 1921 - A Study in the Dynamics of Revolution, American Slavic and Eastern European Review X (prosinec 1951), str. 244 a John G. Wright: The Truth About Kronstadt, New York 1938.
[145] Revoljucionnaja Rossija, 1921, č. 8, str. 8.
[146] Pravda o Kronštadtě, str. 117.
[147] Tamtéž, str. 12 a 48.
[148] Tamtéž, str. 46.
[149] Tamtéž, str. 49 a Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 69.
[150] Trockij: Kak vozoružalas revoljucija, III., část 1, str. 203-204. Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 40-41. Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 12-13. M. J. Ljure: Kronštadtskij mjatěž 1921 goda v sovětskoj i běloj litěrature i pečati, Krasnaja Letopis, 1931, č. 2, str. 226.
[151] Slepkov: Kronštadtskij mjatěž, str. 20. Puchov: Kronštadtskij majtěž, str. 42. Leon Trockij: Hue and Cry Over Kronstadt, The New International, duben 1938, str. 104.
[152] Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 21. M. Kuzmin: Kronštadtskij mjatěž, Leningrad 1931, str. 17. Srov. Katkov: The Kronstadt Rising, St. Antony Papers, č. 6, str. 21.
[153] Viz údaje v Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 42. Petraš: Morjaki baltijskovo flota, str. 20-21 a A. V. Bogdanov: Morjaki-baltijcy v 1917 g., Moskva 1955, str. 15.
[154] Srov. D. Fedotoff White: The Growth of the Red Army, Princeton 1944, str. 155 a Volin: La Revolution Inconnue, str. 411-412.
[155] Emma Goldman: Trotsky Protests Too Much, Glasgow 1938, str. 7.
[156] Pravda o Kronštadtě, str. 131 a 158. Další seznam, včetně zajímavých komentářů k jednotlivým členům viz Kak načalos vosstanije v Kronštadtě, Miller Archives, svazek 5M, č. 5.
[157] Krasnaja Gazeta, 11. března 1921.
[158] Petričenko ad. generálu Wrangelovi, 31. května 1921, Giers Archives, soubor 88. Chargé d´Affairs v Helsingforsu ministru zahraničí, 22. dubna 1921, National Archives, 861.00/8628.
[159] Petrogradskaja Pravda, 11. března 1921. Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 34. Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 77.
[160] Slepkov: Kronštadtskij mjatěž, str. 33. Kornatovskij, ed.:, str 156, I. Vardin: Revoljucija i menševism, Moskva 1925, str. 140. O Lamanovovi a maximalistech si toho více povíme v páté kapitole.
[161] Krasnaja Gazeta, 11. března 1921. Srov. archivní dokumenty v Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 228.
[162] New York Times, 31. března 1921. Quarton ministru zahraničí, 9. dubna 1921, National Archives, 861.00/8740.
[163] Pravda, 5. března 1921.
[164] Tamtéž, 3. března 1921.
[165] Trockij: Kak vozoružalas revoljucija, III., část 1, str. 203-204.
[166] Děsjatyj sjezd RKP(b) , str. 33.
[167] New York Times, 14. března 1921.
[168] Viz Mettová: La Commune du Cronstadt, str. 80 a Katkov: The Kronstadt Rising, St. Anthony Papers, č. 6, str. 55.
[169] Obščije dělo, 10. února 1921.
[170] Tamtéž, 2. ledna 1921.
[171] Pravda o Kronštadtě, str. 120. Pozn. překl: Zde bylo původně užito doslova nepřeložitelného idiomatického výrazu, že „pak tedy měsíc byl vyroben v Berlíně.”
[172] Tamtéž, str. 57 a 65.
[173] Tamtéž, str. 131 a 138.
[174] A. S. Puchov: Kronštadt vo vlasti vragov revoljuciji, Krasnaja Letopis, 1931, č. 1, str. 23. Pravda o Kronštadtě, str. 14.
[175] Socialističeskij Vestnik, 5. dubna 1921, str. 5-6.
[176] Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 83-85. Quarton ministru zahraničí, 23. dubna 1921, National Archives, 861.00/8619.
[177] Dan: Dva goda skitaniji, str. 154.
[178] Petričenko: Pravda o Kronštadtskich sobytijach, str. 8-9.
[179] F. Rodičev: V poiskach spasenija, Obščije dělo, 20. 2. 1921.
[180] Obrazovanije severo-zapadnovo pravitělstva, Archiv russkoj revoljuciji, I. 1922, str. 295. Srov. A. S: Lukomirskij: Vospominanija, 2 svazky, Berlín 1922, II. str. 116.
[181] A. S. Puchov: Baltijskij flot za zaščitě Petrograda 1919 g., Moskva 1958, str. 65-66.
[182] Tamtéž, str. 68-74. Izvestija VCIK, 18. června 1921. Viz též Louis Fischer: The Soviets in World Affairs, 2 svazky, Princeton 1951, I., str. 206. Paul Dukes, britský agent, tehdy se nacházející v Rusku, kterého sovětské zdroje obviňují ze spoluúčasti na této záležitosti, popírá jakékoli zapojení své osoby a britské kontakty s Národním centrem. Viz jeho Red Dusk and the Morrow, New York 1922, str. 223 a The Story of the ST25, Londýn 1938, str. 314.
[183] P. N. Miljukov: Russia Today and Tommorrow, New York 1922, str. 125-126.
[184] Obščije dělo, 6. června 1921.
[185] P. N. Wrangel: The Memoirs of the General Wrangel, Londýn 1930, str. 338-339.
[186] Sir H. Rumbold Lordu Curzonovi, 17. března 1921, Velká Británie, Documents on British Foreign Policies 1919-1939, první vydání, XII, str. 838.
[187] Dokladnaja zapiska po voprosu ob organizaciji vosstanija v Kronštadtě, rukopis, Columbia Russian Archives. Plný text memoranda viz Příloha A.
[188] New York Tribune, 7. října 1921.
[189] Columbia Russian Archive.
[190] G. Tseidler: O snabženiji Petěrburga, 1921. Jeden důkaz nicméně naznačuje na možnost, že autorem je někdo jiný s iniciálami „L.G.” O průběhu povstání se v jednom helsingforském časopise objevil článek, podepsaný „L.G.”, jehož obsah se značně podobá Tajnému memorandu, viz. L.G.: Bojesposobnosť Kronštadta, Novaja Russkaja Žizň, 15. a 17. 3. 1921.
[191] Můžeme rovněž poznamenat, že Ruský národní výbor v čele s profesorem Kartaševem v létě 1921 konal své setkání právě zde. Viz oznámení v Obščem dělu, 23. června 1921.
[192] Daily Herald, 7. března 1921.
[193] Podle rižského dopisovatele Daily Herald bělogvardějské plány vyvolání povstání v Kronštadtu sdělil jak francouzské, tak britské straně někdy v lednu 1921 známý eser Boris Savinkov, tamtéž, 18. března 1921.
[194] Intěrviju s členami Vremennovo revoljucionovo komitěta, rukopis, Hoover Library. Srov. tajuplnou poznámku o údajném dopisu z Kronštadtu, datovaném 21. února 1921, v němž „účastník povstání” prohlašuje, že on a jeho soudruzi budou bojovat za svržení bolševiků až do úplného konce. Baron Rozen M. N. Giersovi, 12. března 1921, Miller Archives, soubor 5M, č. 5.
[195] Katkov: The Kronstadt Rising, St. Anthony Papers, č. 6, str. 27. Srov Daniels: The Kronstadt Revolt, American Slavic and East European Review, X, str. 246-247.
[196] Pravda o Kronštadtě, str. 120.
[197] Quarton ministru zahraničí, 23. dubna 1921, National Archives, 861.00/8619. Srov. Intěrviju s členami vremennovo revoljucionovo komitěta, Hoover Library.
[198] Petričenko: O pričinach kronštadtskovo vosstanija, Znamja Borby, prosinec 1925 - leden 1926, str. 4-8.
[199] Pravda o Kronštadtě, str. 61.
[200] Golos Rossiji, 13. března 1921.
[201] New York Times, 9. března 1921.
[202] Neznačený rukopis, Columbia Russian Archives.
[203] Obščije dělo, 6. března 1921.
[204] Ruč, 9.-11. a 12. března 1921. Poslednije Novosti, 9. března 1921. Sluší se poznamenat, že v roce 1919 Národní centrum ve Viborgu získalo peníze od Svazu průmyslu a obchodu na pomoc Judeničově Severozápadní armádě. Archiv russkoj revoljuciji, I, 296.
[205] Ruč, 18. března 1921. Grimm Kartaševovi, 11. března 1921, Maklakov Archives, Série A, svazek 5, č. 13. Jeden člen Grimmova výboru měl svazky s antibolševickou organizací Borise Savinkova v Polsku: Grimm Giersovi, 15. března 1921, Giers Archives, soubor 88.
[206] Generál E. K. Miller, Paříž, Národnímu centru v Helsingforsu, 14. března 1921, Miller Archives, soubor 5M, č. 5. Obščije dělo, 7. března 1921. Ruč, 9. března 1921. Za Narodnoje Dělo, 15. března 1921.
[207] Viz korespondence mezi generálem Millerem a francouzským ministrem zahraničí z Miller Archives, soubor 5M, č. 5.
[208] Golos Rossiji, 13. března 1921.
[209] Daily Herald, 14. března 1921.
[210] Poslednije Novosti, 9. března 1921. Za narodnoje dělo, 15. března 1921. Quarton ministru zahraničí, 23. dubna 1921, National Archives, 861.00/8619: Analysis of Foreign Assistance Rendered to the Cronstadt Revolution.
[211] Generál Kljujev generálu Millerovi, 14. března 1921, Miller Archives, soubor 5M, č. 5. Grimm Giersovi, 15. března 1921, Giers Archives, soubor 88.
[212] Poslednije novosti, 15. března 1921. Novaja Russkaja Žizň, 12. března 1921. Viz rovněž korespondence mezi vůdci Národního centra v Paříži a Finsku (Kartašev, Kljujev, Miller, Grimm a Tseidler) v Maklakov Archives, série A, svazek 5, č. 13 a v Miller Archiver, soubor 5M, č. 5.
[213] Obščije dělo, 17. března 1921. Tseidler po vzpouře v dopise předsedovi Ruského červeného kříže v Paříži přiznal, že od Britského nebo Amerického červeného kříže nepřišla žádná pomoc. Tseidler napsal, že nikdy nezapomene „vítězoslavný tón” jednoho představitele Amerického červeného kříže (jménem Hopkins), který mu řekl: „Je dobré, že jsme Vám nedali naši mouku.” Tseidler B. E. Ivanskému, 20. března 1921, Giers Archives, soubor 88.
[214] Quarton ministru zahraničí, 11. března 1921, National Archives, 861.00/8319. Chargé v Helsingforsu ministru zahraničí, 22. dubna 1921, tamtéž, 861.00/8628. Tseidler: O snabženiji Petěrburga.
[215] Poslednije Novosti, 8. března 1921. Ruč, 10. března 1921. Obščeje Dělo, 17. března 1921.
[216] Petričenko Grimmovi, 13. března 1921, Grimm Archives. Quarton ministru zahraničí, 11. března 1921, National Archives, 861.00/8318.
[217] Dresel ministru zahraničí, 14. března 1921, tamtéž, 861.00/8323.
[218] Národní sekretář Amerického červeného kříže ministru zahraničí, 21. května 1921, tamtéž,. 861.00/8572. Druhý dopis (24. května, 861.00/8627), poznamenával, že pomoc byla poskytnuta pouze kronštadtským uprchlíkům ve Finsku.
[219] Krasnyj Archiv, 1927, č. 6, str. 93. Quarton ministru zahraničí, 23. dubna 1921, National Archives, 861.00/8619. Krasnaja Gazeta, 20. března 1921. Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 59.
[220] Znamja Borby, prosinec 1925 - leden 1926, str. 8.
[221] Viz Jane Degras ed.: The Communist International, 1919-1943, 3 svazky, Londýn 1956-1965, I., str. 213-215.
[222] Chargé v Helsingforsu ministru zahraničí, 22. dubna 1921, National Archives , 561.00/8628.
[223] Obščeje Dělo, 18. března 1921.
[224] Rabota eserov zagranicej, Moskva 1922, str. 66-70.
[225] Revoljucionnaja Rossija, 1921, č. 8, str. 3-4. Berkman: The Kronstadt Rebellion, str. 16.
[226] Pravda, 7. dubna 1921.
[227] Revoljucionnaja Rossija, 1921, č. 8, str. 3-4.
[228] Socialističeskij Vestnik, 18. března 1921, str. 1-3.
[229] Petričenko ad. Grimmovi, Fort Ino, 31. 5.1921 a Wrangelovi, 31. 5.1921, Grimm Archives a Gier Archives, soubor 88.
[230] Iz Istorii Vserorijskoj Črezvyčnoj komisiji 1917-1921 g.: sbornik dokumentov, Moskva 1958, str. 433-436, 445-458. O raskrytom v Petrogradě zagovorov protiv Sovětskoj vlasti. Předsednictvo Čeky, 29. 8. 1921, Columbia Russian Archives. Tagancev byl popraven v srpnu 1921. Co se týče Petrohradské bojové organizace, viz též Vardin: Revoljucija i menševism, str. 141-154. Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 117-118. Krasnaja Letopis, 1931, č. 3, str. 18-19 a Voprosy Istoriji, 1968, č. 1, str. 133-136.
[231] Obščeje dělo, 13. 6. 1921
[232] Mandat, 30. 10. 1921, Columbia Russian Archive.
[233] Desjatyj sjezd RKP(b), str. 414.
[234] Tamtéž, str. 33-34.
[235] Tamtéž, str. 224-225. N. Bucharin: The New Policies of Soviet Russia, Chicago 1921, str. 56.
[236] Pravda o Kronštadtě, str. 45.
[237] Serge: Memoirs of a Revolutionary, str. 124.
[238] Izvěstija petrogradskovo sověta, 16. 3. 1921.
[239] Petrogradskaja Pravda, 4. 3. 1921.
[240] Prikaz vojskam Krasnoj Armiji moskovskovo garnizona, č. 226, 3. 3. 1921, Maklakov Archvies, série B, sv. 5, č. 5.
[241] Pravda o Kronštadtě, str. 71.
[242] Děsjatyj sjezd RKP(b), str. 456.
[243] Daily Herald, 7. 3. 1921.
[244] Děsjatyj sjezd RKP(b), str. 34.
[245] Isaac Deutscher: The Prophet Armed, New York 1954, str. 514. Raphael R. Abramovič: The Soviet Revolution 1917-1939, New York 1962, str. 203. Srov. André Morizet: Chez Lenine et Trotskyi - Moscou 1921, Paříž 1922, str. 78-84.
[246] Segre: Memoirs of a Revolutionary, str. 126-129.
[247] Pravda o Kronštadtě, str. 162.
[248] Deutscher: The Prophet Armed, str. 514.
[249] Pravda o Kronštadtě, str. 92-94. Petričenko: Pravda o Kronštadtskich sobytijach, str. 8-9.
[250] Zpráva poručíka R. Kelleyho, v Quarton ministru zahraničí, 23. 4. 1921, National Archives, 861.00/8619. Zprávy z emigrantského tisku (např. Ruľ, 8. 3. 1921), že povstalci použili Jermak, aby prorazili cestu do Oraniebaumu, byly chybné. Loď se nacházela v Petrohradě, kam odplula pouhý jeden den před povstáním pro uhlí.
[251] Viz např. Quarton ministru zahraničí, 9. 3. 1921, tamtéž, 861.00/8296: „Led je silný při obou březích, ale revolucionáři se pravděpodobně opevnili vodním příkopem a jsou nyní chráněni otevřenou vodní plochou.”
[252] Novaja Russkaja Žizň, 19. 3. 1921. London Times, 21. 3. 1921. Socialističeskij Vestnik, 5. 4. 1921, str. 5-6.
[253] Pričiny, povody, těčenije i ocenka Kronštadtskich sobytiji, rukopis Hoover Library. Puchov: Krasnaja Letopis, 1931, č. 1, str. 17.
[254] Petričenko: Pravda o Kronštadtskich sobytijach, str. 12. Katkov: The Kronstadt Rising, St. Antony Papers, č. 6, str. 33.
[255] Pravda o Kronštadtě, str. 51.
[256] Pozn. překl.: Situace v žádném případě nebyla tak klidná, jak by se mohlo zdát. O úrovni lidové podpory Kronštadtskému povstání svědčí i denní hlášení petrohradské Čeky z prvního březnového týdne: „Revoluční výbor Kronštadtu očekává každým dnem všeobecné povstání v Petrohradě. Je vytvořeno spojení mezi vzbouřenci a velkým množstvím továren... Dnes při mítinku v továrně Arsenal odhlasovali dělníci rezoluci, vyzývající všechny, aby se připojili ke vzpouře. Byla zvolena trojčlenná delegace - jeden anarchista, jeden menševik, jeden eser - pro udržování kontaktů s Kronštadtem”. (RCChIDNI, 76/3/167, ČKK, str. 107)
Petrohradská Čeka dostala téhož dne - 7. března - rozkaz „podniknout rozhodné akce proti dělníkům” a zlomit hnutí. Za příštích 48 hodin bylo pozatýkáno více než 2.000 dělníků, příznivců a aktivistů socialistických stran i anarchistů. Tito lidé narozdíl od vzbouřenců neměli zbraně a nemohli se tedy bolševikům bránit. (ČKK, str. 107) Velitel Čeky Dzeržinskij ostatně již 28. února 1921 rozkázal všem místním čekám: „1. Okamžitě zatknout všechnu anarchizující inteligenci, menševiky, esery a zvláště úředníky, kteří pracují v lidových komisariátech zemědělství a zásobování, 2. Po tomto počátku zatknout všechny menševiky, esery a anarchisty, pracující v továrnách, kteří by mohli nabádat ke stávkám a manifestacím”. (ČKK, str. 108)
[257] Serge: Memoirs of a Revolutionary, str. 125.
[258] Petrogradskaja Pravda, 3. 3. 1921. Izvěstija Petrogradskovo sověta, 3. 3. 1921.
[259] Berkman: The Kronstadt Rebellion, str. 30-31. Goldmanová: Living my Life, str. 879-881. Krasnaja Gazeta, 5. 3. 1921. Izvěstija CIK, 6. 3. 1921. Viz rovněž Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 40-42 a Pravda o Kronštadtě, str. 165-166.
[260] Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 42.
[261] Trockij: Kak vozoružalas revoljucija, III, část 1, str. 202. Pod ultimátem byli dále podepsáni S. S. Kameněv, vrchní velitel Rudé armády a M N. Tuchačevskij, velitel 7. armády v Petrohradě.
[262] Deutscher: The Prophet Armed, str. 512. Pravda o Kronštadtě, str. 68.
[263] Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 188-189.
[264] Trockij: Kak vozoružalas revoljucija, tamtéž.
[265] Pravda a Izvěstija CIK, 5. 3. 1921
[266] Pravda o Kronštadtě, str. 73.
[267] Berkman: The Bolshevik Myth, str. 301-302. Goldmanová: Living My Life, str. 882-883. Dopis byl napsán Berkmanem.
[268] Pravda o Kronštadtě, str. 73-74.
[269] Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 44. S. E. Rabinovič, Dělegaty 10-ovo sjezda RKP(b) pod Kronštadtom v 1921 godu, Krasnaja Letopis, 1931, č. 2, str. 26-31.
[270] Údaje o kronštadtských obranných postaveních jsem čerpal z Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 80-81. Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 43 a 95. Pravda o Kronštadtě, str. 24 a 90. Bolšaja sovětskaja enciklopedija, 1. vyd., XXXV, str. 223. Ruľ, 12. 3. 1921 a London Times, 16. a 30. 3. 1921.
[271] Zpráva poručíka R. Kelleyho, v Quarton ministru zahraničí, 23. 4. 1921, National Archives, 861.00/8619.
[272] Berkman: The Bolshevik Myth, str. 303.
[273] Pravda o Kronštadtě, str. 80.
[274] Tamtéž.
[275] Serge: Memoirs of a Revolutionary, str. 130.
[276] Petričenko: Pravda o Kronštadtskich sobytijach, str. 12. Mettová: La Commune du Cronstadt, str. 51.
[277] Pro další detaily útoku z 8. března viz Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 44-46, 67-68. Petričenko: Pravda o Kronštadtskich sobytijach, str. 14-15 a Pravda o Kronštadtě, str. 23, 90, 106 a 180.
[278] Izvěstija Petrogradskovo sověta, 8. 3. 1921. Děsjatyj sjezd RKP(b), str. 33.
[279] Dobře informovaný zdroj odhaduje bolševické ztráty na 500 padlých a 2.000 zraněných. Kak načalos vosstanije v Kronštadtě, 12. 3. 1921, Miller Archives, soubor 5M, č. 5.
[280] Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 95-96. Srovnej s Pravda o Kronštadtě, str. 94-98 a 129.
[281] Pravda o Kronštadtě, str. 82.
[282] Pravda o Kronštadtě, str. 56-57.
[283] Novaja Russkaja Žizň, 11. 3. 1921. Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 76.
[284] Pravda o Kronštadtě, str. 52-54, 77-78. Berkman: The Kronstadt Rebellion, str. 20-21. Všech čtrnáct vydání Izvěstije bylo reprodukováno v Pravdě o Kronštadtě, která tak představuje nejhodnotnější pramen o programu a činnosti povstalců.
[285] Pravda o Kronštadtě, str. 177.
[286] Tamtéž, str. 56-57. Revoljucionnaja Rossija, 1921, č. 7, str. 22.
[287] Za Narodnoje Dělo, 15. 3. 1921.
[288] Viz např. Volin: La Révolution Inconnue, str. 462. Berkman: The Kronstadt Rebellion, str. 18 a Katkov: The Kronstadt Rising, St. Antony´s Papers, č. 6, str. 70.
[289] Lenin: Polnoje sobranije sočiněniji, XXXV, str. 57.
[290] Pravda o Kronštadtě, str. 55.
[291] Avrich: Russian Anarchists, str. 252.
[292] Berkman: The Kronstadt Rebellion, str. 24-25.
[293] Tamtéž, str. 19. Pravda o Kronštadtě, str. 65.
[294] Pravda o Kronštadtě, str. 132.
[295] Tamtéž, str. 31.
[296] Tamtéž, str. 164-165.
[297] Tamtéž, str. 82-84. V oficiálním zápisu z kongresu není žádná zmínka o výroku, ale ten mohl být učiněn na uzavřeném zasedání s Leninovou účastí, jaké jsme diskutovali v první kapitole.
[298] Tamtéž, str. 172-174.
[299] Tamtéž, str. 173-174.
[300] Tamtéž, str. 83. Poslední bod se samozřejmě vztahuje ke vzetí rukojmích v Petrohradě.
[301] Tamtéž, str. 128, 165.
[302] Tamtéž, str. 83-84. Výše shrnuté naděje a požadavky povstalců jsou nejnázorněji předestřeny ve třech dokumentech: Petropavlovské rezoluci z 28. února - 1. března a dvou dlouhých úvodnících z povstaleckých novin, Za co bojujeme, vydaném 8. 3. a Socialismus v uvozovkách, který se objevil v posledním čísle z 16. března. Tyto dokumenty společně představují nejúplnější a nejvýmluvnější prohlášení kronštadtského programu. Petropavlovská rezoluce je přetištěna v druhé kapitole a dva úvodníky jsou začleněny v Dodatku.
[303] Daniels: The Conscience of the Revolution, str. 66.
[304] Avrich: The Russian Anarchists, str. 198. Železňakovova socha dnes stojí přímo v Kronštadtu. Viz Kronštadt - kratkij putěvoditěľ, str. 116.
[305] Goněnija na anarchism v Sovětskoj Rossiji, Berlín 1922.
[306] Dan: Dva goda skitaniji, str. 156. Pravda o Kronštadtě, str. 46. Srov. Katkov: Kronstadt Rising, St. Antony´s Papers, č. 6, str. 59-62. Podle význačného anarchisty Volina (La Révolution Inconnue, str. 469-470), Prozatímní revoluční výbor vyslal do Petrohradu emisary, aby přivedli jeho a Jarčuka na pomoc povstání, protože jeho členové nevěděli, že oba již byli uvězněni bolševiky. Volin dodává, že Petričenko sympatizoval s anarchismem, ale nenašel jsem žádné skutečnosti, nasvědčující tomuto tvrzení.
[307] Avrich: The Russian Anarchists, str. 230.
[308] Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 164-166.
[309] Slepkov: Kronštadtskij mjatěž, str. 33. Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 77. Přestože o něm není v pramench k povstání z roku 1921 žádná zmínka, A. Lamanov byl ve skutečnosti aktivním maximalistickým agitátorem z revoluce roku 1917.
[310] Sojuz S-R Maksimalistov: Trudovaja sovětskaja respublika, Moskva 1918 a O rabočem kontrole, Moskva 1918. G. Nestrojev: Maksimalism a bolševism, Moskva 1919. Maksimalist č. 2/srpen 1918 a 16/15. 4. 1921, str. 15-16.
[311] Beseda s kronštadtcami, Revoljucionnaja Rossija, 1921, č. 8, str. 6-8.
[312] Pravda o Kronštadtě, str. 128. Doktrína o tzv. Třetím Římu prohlašovala „Dva Římy padly, třetí ještě stojí, ale čtvrtého nebude.”
[313] Těmito mýty se budu zabývat v samostatné práci Russian Rebels (1600-1800), nyní v přípravě.
[314] Pravda o Kronštadtě, str. 79-80. Co se týče Leninova výroku (z VIII. kongresu sovětů), viz Vosmoj vserossijskij sjezd sovětov, str. 30.
[315] Pravda o Kronštadtě, str. 172-174.
[316] Tamtéž, str. 106.
[317] Tamtéž, str. 80-82, 91, 120. Trepov byl známým policejním šéfem za Mikuláše II. Maljuta Skuratov byl zabijácký velitel tajné policie Ivana Hrozného, opričniků, kteří v šestnáctém století v zemi nastolili hrůzovládu.
[318] Tamtéž. str. 158.
[319] Tamtéž, str. 89, 162, 179.
[320] Tamtéž, str. 150-152. Srov. Katkov: Kronstadt Rising, St. Antony´s Papers, č. 6, str. 49-50.
[321] Za Narodnoje dělo, 17. 3.1921. Novaja Russkaja žizň, 19. 3.1921.
[322] Revoljucionnaja Rossija, 1921, č. 8, str. 6.
[323] Intěrviju s členami vremennovo revoljucionnovo komitěta, rukopis Hoover Library.
[324] Norman Cohn: Warrant for Genocide, Londýn 1967, str. 120.
[325] K vospominanijam matrosa služby 1914 goda, rukopis Columbia Russian Archive.
[326] Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 95-96.
[327] Revoljucionnaja Rossija, 1921, č. 8, str. 6-8.
[328] Pravda o Kronštadtě, str. 66.
[329] Trifonov: Klassy i klassovaja borba v SSSR, str. 106-107.
[330] Poslednije Novosti, 11. 3.1921
[331] Srov. Daniels: The Conscience of the Revolution, str. 145-146 a Schapiro: The Origins of the Communist Autocracy, str. 305-306.
[332] Děsjatyj sjezd RKP(b), str. 72, 300.
[333] Beseda s J. Ch. Ljutovinovym, Novyj Mir, 13.3.1921.
[334] Leon Trotsky: The Revolution Betrayed, New York 1937, str. 96. Děsjatyj sjezd RKP(b), str. 253.
[335] Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 13-15, 86. Puchov: Kronštadtskij majtěž, str. 50, 95.
[336] Pravda o Kronštadtě, str. 108.
[337] Tamtéž, str. 133.
[338] Tamtéž, str. 59.
[339] Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 31. Petričenko: Pravda o kronštadtskich sobytijach, str. 8.
[340] Pravda o Kronštadtě, str. 58.
[341] Tamtéž, str. 50-51.
[342] Tamtéž, str. 130. Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 228. Krasnaja Gazeta, 18. 3.1921.
[343] Serge: Memoirs of a Revolutionary, str. 126-127. Pravda o Kronštadtě, str. 130.
[344] Pravda o Kronštadtě, str. 75, 84. Co se týče vztahů mezi povstalci a místními bolševiky, viz. Katkov: The Kronstadt Rising, St. Antony´s Papers, č. 6, str. 45-48.
[345] Viz rozhovor s Vasilijevem v Krasnaja Gazeta, 18. 3. 1921.
[346] Pravda o Kronštadtě, str. 96, 101, 127, 138, 156. Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 99. Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 77.
[347] Děsjatyj sjezd RKP(b), str. 33-34. Při další příležitosti se Lenin snažil minimalizovat nebezpečí Kronštadtu a řekl, že „pro sovětskou moc představovalo menší ohrožení, než Irská armáda pro britské impérium.” Polnoje sobranije sočiněniji, XLIII, str. 129.
[348] Serge: Memoirs of a Revolutionary, str. 131.
[349] Děsjatyj sjezd RKP(b), str. 167.
[350] Graždanskaja vojna 1918-1921, I, str. 365. Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 150. V ogně revoljuciji, Moskva 1933, str. 56.
[351] Dan: Dva goda skitaniji, str. 154-155. New York Times, 12. 3.1921. Novaja Russkaja žizň, 22.3. 1921. Pričiny, povody, těčenije i ocenka kronštadtskich sobytij, rukopis Hoover Library.
[352] Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 226-227.
[353] Krasnaja Gazeta, 10. 3.1921.
[354] Petrogradskaja Gazeta, 11. 3.1921
[355] Sjezdový zápis obsahuje neúplný seznam 279 dobrovolníků, včetně tak prominentních postav jako K. E. Vorošilova, A. S. Bubnova (demokratický centralista), V. P. Zatonského a G. L. Pjatakova, Děsjatyj sjezd RKP(b), str. 765-767.
[356] M. Rafail: Kronštadtskij mjatěž (Iz dněvnika politrabotnika), Charkov 1921, str. 4-6. Srov. Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 52.
[357] Rabinovič: Dělegaty 10-ovo sjezda RKP(b) pod Kronštadtom, Krasnaja Letopis 1931, č. 2, str. 50-54.
[358] Quarton ministru zahraničí, 11. 3. 1921, National Archives, 861.00/8318.
[359] Izvěstija petrogradskovo sověta, 11. 3.1921.
[360] Za narodnoje dělo, 18. 3.1921.
[361] New York Zimes, 16. 3. 1921. V ogně revoljuciji, str. 58.
[362] Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 100-101. Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 147-148.
[363] Děsjatyj sjezd RKP(b), str. 430, 468.
[364] Rabinovič: Dělegaty 10-ovo sjezda RKP(b) pod Kronštadtom, Krasnaja Letopis 1931, č. 2, str. 32.
[365] Pravda o Kronštadtě, str. 126
[366] Quarton ministru zahraničí, 13.3.1921, National Archives, 861.00/8319. London Times, 17. 3. 1921. Volja Rossiji, 15. 3. 1921.
[367] Pravda o Kronštadtě, str. 120-121.
[368] Tamtéž, str. 122, 132. New York Times, 16. 3. 1921. Další zdroj určuje počet zraněných z Kronštadtu a fortů na 60. Kak načalos vosstanije v Kronštadtě, 12.3. 1921, Miller Archives, soubor 5M, č. 5.
[369] Mettová: La Commune du Cronstadt, str. 46.
[370] Quarton ministru zahraničí, 23. 4. 1921, National Archives, 861.00/8619. Dan: Dva goda skitaniji, str. 153.
[371] Pravda o Kronštadtě, str. 75-138. Quarton ministru zahraničí, 23. 4. 1921, National Archives, 861.00/8619. Petričenko: Pravda o kronštadtskich sobytijach, str. 18.
[372] Intěrviju s členami Vremennovo revoljucionnovo komitěta, rukopis Hoover Library.
[373] Berkman: The Kronstadt Rebellion, str. 36. Srov. Goldmanová: Living My Life, str. 884.
[374] Mettová: La Commune du Cronstadt, str. 77-78. Volja Rossiji, 15. 3. 1921. Pričiny, povody, těčenije i ocenka kronštadtskich sobytij, rukopis Hoover Library.
[375] Izvěstija petrogradskovo sověta, 14. 3.1921.
[376] New York Times, 18. 3. 1921. Novaja Russkaja Žizň, 22. 3. 1921. Pričiny, povody, těčenije i ocenka kronštadtskich sobytij, rukopis Hoover Library. Tseidler prezidentovi Ruského červeného kříže, 20. 3. 1921, Giers Archives, soubor 88.
[377] Krasnaja Gazeta, 17. 3. 1921.
[378] Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 89.
[379] Petričenko: Pravda o kronštadtskich sobytijach, str. 18. New York Times, 19. 3. 1921. Detaily o útoku jsem posbíral hlavně ze soudobých novinových zpráv a úvah účastníků. Viz zvláště Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 45-51, 89-91. Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 167-170. Graždanskaja vojna, I. str. 367-373. Rafail: Kronštadtskij mjatěž, str. 20-26. K. E. Vorošilov: Iz istoriji podvalenija kronštadtskovo mjatěža, Vojenno-istoričeskij žurnal, 1961, č. 3, str. 15-35. Naneštěstí se mi nepodařilo sehnat Vojenoje Znanije, 1921, č. 8, které je celé věnováno tomuto tématu.
[380] Kornatovskij, ed: Kronštadtskij mjatěž, str. 90, 105.
[381] Graždanskaja vojna, I, str. 370.
[382] Alexander Barmine: One Who Survived, New York 1945, str. 95.
[383] Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 246-247.
[384] Chod sobytiji v Petrogradě vo vremja Kronštadskovo vosstanija, rukopis, 19. 3. 1921, Columbia Russian Archive.
[385] Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 78, 88.
[386] Petričenko: Pravda o Kronštadtskich sobytijach, str. 21. Volin: La Révolution Inconnue, str. 499. Chod sobytiji v Petrogradě..., Columbia Russian Archive.
[387] Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 189.
[388] Novaja Russkaja Žizň, 22. a 24. 3. 1921.
[389] London Times, 30. 3. 1921.
[390] Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 243.
[391] Mettová: La Commune du Cronstadt, str. 56. London Times, 31. 3.1921
[392] Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 107. Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 169. Chod sobytiji v Petrohradě..., Columbia Russian Archive. Quarton ministru zahraničí , 19. 3. 1921, National Archives, 861.00/8372. Údaje por. Kelleyho, hovořící o 25 - 30.000 ztrátách, jsou pravděpodobně nadsazené. Viz Quarton ministru zahraničí, 23. 4.1921, 861.00/8619.
[393] Petrogradskaja Pravda, 25. 3.1921.
[394] Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 168. Graždanskaja vojna, I. str. 372.
[395] V. Pozdňjakov: The Chemical Arm, in: The Red Army, ed.: B. H. Liddel Hart, New York 1956, str. 384-385. Plukovník Pozdňjakov tehdy byl jedním ze studentů, kteří tento plán připravili.
[396] Za Narodnoje Dělo, 19. 3.1921. Grimm Giersovi, 31. 3. 1921, Giers Archives, soubor 88.
[397] Goldmanová: Living My Life, str. 889. Berkman: The Bolshevik Myth, str. 303. Thiers byl francouzský předseda vlády a Gallifet generál, který porazil komunardy.
[398] Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 15. Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 176-180. Srov. G. A. Cheremsanskij: Kronštadtskoje vosstanije, 28-ovo fevraľa - 18-ovo marta, rukopis Columbia Russian Archive. Cheremsanskij byl mezi baltskými námořníky odsunutými na Amur.
[399] Hlavní roli v potlačení Antonova rovněž sehrál Feďko. Viz. M. N. Tuchačevskij: Borba s kontrarevoljucionnymi vosstanijami, Vojna i Revoljucija, 1926, č. 8, str. 3-15. A. I. Todarskij: Maršal Tuchačevskij, Moskva 1963, str. 71-73. A. Nikulin: Tuchačevskij, str. 151-156.
[400] Krasnaja Gazeta, 23. 3.1921. Petrogradskaja Pravda, 23. 3.1921. Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 247-249. Obvinění znělo, že obžalovaní jsou vinni smrtí a zraněními „několika tisíc rudoarmějců”, což podporuje Quartonův odhad ztrát.
[401] Pozn. překl.: Nedávno zpřístupněné archivy zaznamenávají jen za měsíce duben až červen 1921 v petrohradské oblasti 2103 rozsudků smrti a 6459 lidí odsouzených k trestům vězení nebo do táborů. (Kronštadt 1921, Dokumenty, Moskva 1997, str. 15, ČKK str. 107) Ti, kteří se vrátili, jak Avrich uvádí, oklamáni příslibem amnestie, byli zatčeni a posláni do koncentračních táborů na Soloveckých ostrovech a do tábora Cholmogory, jednoho z nejproslulejších koncentračních táborů poblíž Archangelska. Podle jednoho anarchistického zdroje bylo z 5.000 vězňů v Kronštadtu, poslaných do Cholmogor, na jaře roku 1922 naživu méně než 1.500. (S. A. Malsagov: An Island Hell - A Soviet Prison in the Far North, Londýn 1962, str. 45-46, ČKK 107)
Tábor Cholmogory na velké řece Dvině byl smutně známý ráznými způsoby, jakými se tam zbavovali velkého množství vězňů. Nešťastníky nakládali na říční čluny a shazovali je se svázanýma rukama s kamenem na krku do řeky. S tímto hromadným topením začal v červnu 1920 Michail Kedrov, jeden z hlavních šéfů Čeky. Podle několika shodných prohlášení měl být v roce 1922 utopen ve Dvině velký počet povstalců z Kronštadtu, kozáků a rolníků z Tambovské oblasti, deportovaných do tábora Cholmogory. Téhož roku mimořádná komise pro odsun deportovala na Sibiř 2514 civilních občanů z Kronštadtu jen proto, že během událostí zůstali v pevnosti. (Kronštadt 1921 - Dokuměnty, Moskva 1997, str. 367. ČKK str. 107)
[402] Dan: Dva goda skitaniji, str. 153-157.
[403] Maximov: The Guillotine at Work, str. 168. David Dallin a Boris Nikolajevskij: Forced Labour in Soviet Russia, New Haven 1947, str. 170. Podle nedávné sovětské práce měla být většina námořníků údajně omilostněna a „tvrdé tresty” (například trest smrti) uplatněny jen proti vůdcům a nesmiřitelným nepřátelům sovětskému režimu: Sofinov: Istoričeskij povorot, str. 36.
[404] Dan: Dva goda skitaniji, str. 158. Další soudobý zdroj pravděpodobně chybně uvádí, že oba synové byli zastřeleni: Svěděnije iz Petrograda od 12. apreľa - Kronštadt - otgoloski jevo vosstanija, rukopis Hoover Library.
[405] Největší tábor ve Fort Ino obsahoval 3.597 internovaných, z čehož bylo 3.584 mužů, 10 žen a 3 děti. Pouze 25 mužů byli civilisté. Novaja Russkaja Žizň, 27. 3.1921.
[406] London Times, 30. 3.1921. Dan: Dva goda skitaniji, str. 159. Později v roce 1921 podle některých zpráv skupina kronštadtských uprchlíků zorganizovala „Plechanovův prapor” a společně s finskými partyzány bojovala proti bolševikům ve Východní Karelii. Viz Jay C. Smith: Finland and Russian Revolution 1917-1922, Athens, Georgia 1958, str. 193-197.
[407] Quarton ministru zahraničí, 5. 4. 1921, National Archives, 861.00/8446. New York Times, 31.3.1921.
[408] Kornatovskij, ed.: Kronštadtskij mjatěž, str. 163-164.
[409] Petričenko: O pričinach Kronštadtskovo vosstanija, Znamja Borby, prosinec 1925 - leden 1926, str. 4-8.
[410] Graždanskaja vojna, I. str. 362. Serge: Memoirs of a Revolutionary, str. 132. Unto Parvilahti: Beria´s Gardnes, New York 1960, str. 21, 285.
[411] Berkman: The Kronstadt Rebellion, str. 39-40. Stejný názor vyjádřil jeden menševický autor v časopise Socialističeskij Vestnik, 5. 4.1921. Jak jednou poznamenal Engels: „Defenzíva znamená smrt každého ozbrojeného povstání”.
[412] Lenin, Polnoje sobranije sočiněniji, XVI, str. 452-453.
[413] Tamtéž, str. 333. Srov. Carr: The Bolshevik Revolution, II. str. 280-282.
[414] Slepkov: Kronštadtskij mjatěž, str. 15.
[415] Lenin: Polnoje sobranije sočiněniji, XLIII, str. 138, 387.
[416] Viz Carr: The Bolshevik Revolution, II. str. 277-279.
[417] Děsjatyj sjezd RKP(b), str. 404.
[418] Tamtéž, str. 413.
[419] Tamtéž, str. 37-38, 406. Srov. Schapiro: The Origins of the Communist Autocracy, str. 311.
[420] Pozn. překl.: V teorii tomu tak sice mohlo být, ale praxe zůstala stejná. NEP v žádném případě nepředstavoval nastolení bezkonfliktních vztahů. Brutální represe a vyhlazování vesnického obyvatelstva pokračovala dále. Výběr naturálních daní se ukázal být zdrojem stejných zločinů jako předchozí potravinová politika. V prosinci 1921 byl na Sibiř poslán Felix Dzeržinskij jako zvláštní zplnomocněnec. Zavedl „létající revoluční tribunály”, pověřené, aby jezdily po vesnicích a odsuzovaly na místě k trestům vězení nebo do táborů rolníky, kteří neplatili daně. (RCChIDNI, 17/87/164, 76/3/237, ČKK cit. str. 111) Stejně jako rekviziční oddíly, i tyto tribunály, podporované „berními oddíly”, dopustily se tolika výstřelků, že sám předseda Nejvyššího soudu Nikolaj Krylenko musel nařídit vyšetřování činnosti těchto orgánů, placených šéfem Čeky. Z Omska psal jeden vládní inspektor 14. února 1922: „Zneužívání rekvizičních oddílů dosáhlo nepředstavitelného stupně. Rolníci jsou systematicky zavíráni do nevytopených stodol, jsou bičováni, je jim vyhrožováno popravou. Ti, kteří nesplnili celkové kvóty odvodů, jsou spoutáni, přinuceni běžet nazí po hlavní ulici ve vesnici a pak zavřeni do nevytopené stodoly. Velké množství žen bylo zbito, až ztratily vědomí, a pak byly hozeny do děr vyhloubených ve sněhu...”. (ČKK, str. 111)
Úryvky z hlášení politické policie za říjen 1922, půl druhého roku po započetí NEP: „V Pskovské oblasti představují kvóty určené pro naturální daně 2/3 úrody. Čtyři okresy se chopily zbraní... V Novgorodské oblasti nebudou kvóty splněny ani přes jejich snížení o 25%, nedávno schválené vzhledem ke špatné úrodě. V oblastech Rjazaně a Tveru by stoprocentní naplnění kvót odsoudilo rolnictvo ke smrti hladem... V Novonikolajevské oblasti hrozí hladomor a rolníci si dělají zásoby trávy a kořínků pro vlastní potřebu... Avšak všechny tyto skutečnosti vypadají bezvýznamné vedle informací… z Kyjevské oblasti, kde jsme svědky vlny sebevražd, jakou jsme nikdy nezažili. Rolníci se houfně sebevraždí, protože nemohou ani platit daně, ani se chopit zbraní, které jim byly zabaveny. Hladomor, který zachvacuje už přes rok celou řadu oblastí, činí rolníky velmi pesimistickými, pokud jde o jejich budoucnost”. (RCChIDNI, 17/87/296/35-36, ČKK cit. str. 112)
[421] Puchov: Kronštadtskij mjatěž, str. 185-205. White: The Growth of the Red Army, str. 191-193, 246-249.
[422] Děsjatyj sjezd RKP(b), str. 625.
[423] Boldin: Menševiki v kronštadtskom mjatěže, Krasnaja Letopis, 1931, č. 3, str. 28. Katkov: The Kronstadt Rising, St. Antony´s Papers, č. 6, str. 13.
[424] Lenin: Polnoje sobranije sočiněniji, XLIII, str. 241.
[425] Děsjatyj sjezd RKP(b), str. 118. Schapiro: The Origins of the Communist Autocracy, str. 316
[426] Děsjatyj sjezd RKP(b), str. 34-35.
[427] Tamtéž, str. 276.
[428] Tamtéž, str. 571-576.
[429] Degras, ed.: The Communist International, I. str. 213.
[430] Goldmanová: Trotsky Protests Too Much, str. 7 .
[431] Serge: Memoirs of a Revolutionary, předmluva XV-XVI.
[432] L. Trockij: Ješče ob usmireniji Kronštadta, Bjuletin Opoziciji, říjen 1938, str. 10. The New International, srpen 1938, str. 249-250.
[433] Trockij: Hue and Cry Over Kronstadt, The New International, duben 1938, str. 103-105. Trockij: Stalin, New York 1946, str. 337. Trockého poznámka, že excesy „plynou ze samotné podstaty revoluce”, odráží Engelsův axiom, že revoluce je ta „nejautoritářstější představitelná věc”.
[434] The New International, červenec 1938, str. 212-213.
[435] Anton Ciliga: The Kronstadt Revolt, Londýn 1942, str. 13.
[436] Bolšaja sovětskaja enciklopedija, 1 vyd., XXXV, str. 222. Dále 2. vydání, XXIII, str. 484. O. Leonidov: Likvidacija kronštadtskovo mjatěža (mart 1921 g.), Moskva 1939, str., 8-9, 139. K. Znakovščikov: Razgrom Kronštadtskovo kontrarevoljucionnovo mjatěža v 1921 godu, Leningrad 1941, str. 62. Srov.: Abramovič: The Soviet Revolution, str. 209.
[437] Srov.: Mettová: La Commune du Cronstadt, str. 6 a I. N. Steinberg: In the Workshops of the Revolution, New York 1953, str. 300.
[438] Dokladnaja zapiska po voprosu ob organizaciji vosstanija v Kronštadtě, rukopis Columbia Russian Archive.
[439] Autor Memoranda předpokládá, že k povstání dojde až poté, co roztaje led.
[440] Za što my boremsja, Izvěstija Vremennovo Revoljucionnovo Sověta, 8. 3. 1921, v: Pravda o Kronštadtě, str. 82-84.
[441] Socialism v kavyčkach, Izvěstija Vremennovo Revoljucionnovo Komitěta, 16.3. 1921, V: Pravda o Kronštadtě, str. 172-174.