V únoru 1921 došlo k již neskrývanému rozkolu mezi bolševickým režimem a jeho dosud principiální základnou podpory - dělnickou třídou. Příchod zimy, neobvykle chladné i podle ruských měřítek, způsobil v průmyslových centrech vysoce napjatou atmosféru. Byla to pravda zvláště v případě Moskvy a Petrohradu, kde k otevřenému výbuchu chyběla jen jedna jediná jiskřička. Ta vyletěla 22. ledna, kdy vláda oznámila, že beztak nizoučké příděly chleba se v městech snižují o celou třetinu. [54] Redukce byla tvrdá, ale zdá se, že patrně nevyhnutelná. Těžké vánice a nedostatek palivového dřeva zadržel vlaky s potravinami ze Sibiře a severního Kavkazu, kde byly shromažďovány zásoby pro vyhladovělá města na Severu a ve středním Rusku. V průběhu prvních deseti únorových dnů se narušení železniční dopravy rozšířilo natolik, že do vyprázdněných moskevských skladišť nedorazil ani jeden vagón s obilím.[55] Skutečnost, že příděly musely být sníženy na základě nepředvídatelných a naléhavých okolností, však neměla žádný vliv na městské obyvatelstvo, které hladovělo už příliš dlouho. Výbuch nepokojů byl neodvratitelný.
První vážné bouře začaly v Moskvě v polovině února. Na jejich počátku stálo množství spontánních dělnických schůzí v továrnách, na nichž rozhněvaní pracující volali po okamžitém zrušení Válečného komunismu ve prospěch systému „svobodné práce”. Požadavek byl vznesen tak důrazně, že vláda vyslala do továren oficiální představitele, kteří by ospravedlnili její politiku. To nebyl snadný úkol. Oficiální mluvčí se ocitli před krajně nepřátelsky naladěným obecenstvem a jen zřídkakdy jim bylo umožněno dokončit vystoupení, než je z řečniště vyhnala smršť výkřiků a nesouhlasných projevů. Podle jednoho svědectví se sám Lenin dostavil na bouřlivou schůzi moskevských kovodělníků a požádal přítomné, obviňující bolševiky ze zruinování země, jestli by raději chtěli návrat Bílých. Na přímou otázkou přišla drsná odpověď: „Ať už přijde kdokoli, - bílí, černí nebo sám ďábel - ale vy už zmizte”![56]
Nepokoje v hlavním městě se rychle vyostřovaly a po závodních schůzích následovaly stávky a demonstrace. Pracující vyšli do ulic s pikety a transparenty, požadujícími „volný obchod”, vyšší příděly a zrušení rekvizicí. Nezastavili se však pouze u ekonomických požadavků. Někteří demonstranti požadovali obnovení politických a občanských práv a tu a tam nějaké plakáty volaly po znovuzvolení Ústavodárného shromáždění, zatímco některé další nesly poměrně pochmurnější heslo „Pryč s komunisty a Židy”.[57] Úřady se nejprve snažily ukončit demonstrace pomocí slibů. Těm však už nikdo nenaslouchal a musely být povolány armádní jednotky a oddíly důstojnických kadetů (kursanty), aby nastolily pořádek.
Ještě než utichly moskevské demonstrace, mnohem závažnější stávková vlna se přehnala bývalým ruským hlavním městem Petrohradem. Nad městem, které bylo podle slov současníka „pouze stínem svého starého já”, visel přízrak tragédie, „jeho řady vyplenila revoluce i kontrarevoluce a bezprostřední budoucnost byla nejistá”.[58] Položen v severozápadní části Ruska, vzdálen od hlavních center zásobování potravinami a palivy, Petrohrad trpěl hladem a zimou mnohem více než Moskva. Dostupné zásoby potravin se scvrkly na pouhou pětinu toho, co činily před I. světovou válkou.[59]
Petrohradští chodili dlouhé kilometry do okolních lesů, aniž by měli teplé oblečení nebo pořádné boty, aby nasbírali nějaké dříví na vytápění svých domovů. Na začátku února bylo více než šedesát největších petrohradských továren přinuceno uzavřít brány kvůli nedostatku paliv.[60] Mezitím poslední zásoby potravin takřka zmizely. Podle menševického očitého svědka událostí Fjodora Dana po ulicích hladovějící dělníci a vojáci žebrali o kousek chleba.[61][62] Pobouření obyvatelé protestovali proti nerovnému přídělovému systému, zvýhodňujícímu určité kategorie občanů. Napětí dále vzrostlo po zprávách, že členové Komunistické strany dostali nové boty a šaty. Neověřeným zprávám tohoto typu, které se vždy množí v těžkých a svízelných časech, se všeobecně věřilo a doba, předcházející bouřím, jich byla plná.[63]
Stejně jako v Moskvě, tak i v Petrohradě demonstracím předcházela vlna závodních schůzí v početných, ale poničených petrohradských továrnách a dílnách. Na prvních místech bodů jednání byly ekonomické stížnosti, především co se týče potravin. Jeden řečník za druhým vyzýval k ukončení politiky rekvizicí a umožnění výměny osobního majetku za jídlo. V továrně Trubočnyj se 23. února sešlo bouřlivé dělnické setkání. Trubočnyj byl stále jedním z největších petrohradských kovozpracujících závodů, přestože jeho pracovní síla se takřka rozplynula a zůstal pouhý zlomek zaměstnanců z doby před čtyřmi lety. Než se shromáždění rozešlo, byla schválena rezoluce, požadující zvýšení potravinových přídělů a okamžité vydání veškeré dostupné obuvi a zimního oblečení. Lidé nazítří znovu přišli do práce, ale po chvíli zastavili výrobu a vyšli z továrních hal. Vydali se na Vasilijský ostrov na severní straně Něvy a snažili se zorganizovat masovou demonstraci, aby upozornili na své strádání. Delegace, vyslaná do kasáren Finského pluku, ale nebyla schopna přesvědčit vojáky, aby se přidali. Na místo nicméně začali přicházet další dělníci z okolních továren a také studenti z nedalekého Hornického institutu, netrvalo dlouho a shromáždil se zástup asi 2000 lidí, dávajících hlasitě najevo svůj nesouhlas s vládní politikou. Podle jednoho svědectví na scénu spěšně dorazil N. M. Ancelovič, předseda Petrohradského sovětu odborových svazů a vyzýval dělníky, aby se vrátili do práce, ale byl vytažen ze svého auta a ztlučen.[64] Ještě než se situace úplně vymkla vládě z rukou, Zinovjev, předseda petrohradské organizace Komunistické strany a rovněž předseda místního sovětu, vyslal na místo oddíl důstojnických kadetů s rozkazem rozehnat demonstraci silou. Po nějakou chvíli skandování a pískání bylo vypáleno několik výstřelů do vzduchu a stávkující se rozešli, aniž byla prolita krev.[65]
Demonstrace na Vasilijském ostrově však byla jen slabou předehrou toho, co mělo přijít. Příštího dne, 25. února, se dělníci z Trubočného znovu vydali do ulic, prošli sousedícími dělnickými okrsky a všude vyzývali své kolegy, aby zastavili práci a přidali se. Jejich snaha byla okamžitě korunována úspěchem. Zastavila se výroba v továrně na tabák Laferme, obuvnickém závodě Skorochod, kovozpracujících závodech Baltik a Patronnyj a pak, podněcována řečmi, že včerejšího dne kadeti zastřelili nebo zranili několik demonstrantů na Vasilijském ostrově, se stávka rozšířila i na další velké továrny, včetně loděnic Admirality a suchých doků Galernaja. Na několika místech se shromažďovaly celé zástupy a okamžitě si vyslechly projevy, útočící na vládní politiku. Znovu byli povoláni kursanty, aby rozehnali protestující.[66]
Petrohradské úřady, mající se na pozoru již od moskevských stávek, pod Zinovjevovým vedením pečlivě sledovaly vlastní panství, jestli se neobjeví nějaké známky možných obtíží. Když se tak stalo, následovala rychlá akce na obnovení pořádku. V ten samý den, kdy došlo k demonstraci na Vasilijském ostrově, 24. února, se sešel Petrohradský výbor Komunistické strany a vytvořil tříčlenný Obranný výbor, složený z M. N. Laševiče, člena Revolučně-vojenského sovětu Sovětské republiky, D. N. Avrova - velitele Petrohradského vojenského okruhu a N. M. Anceloviče za odborový sovět. Petrohradský obranný výbor nařídil všem městským obvodům, aby vytvořily vlastní „revoluční trojku” a zabránily rozšíření nepokojů. Revtrojky byly postaveny podle vzoru Obranného výboru a skládaly se z předsedy obvodní stranické organizace, obvodního vojenského velitele a buď předsedy obvodního sovětu nebo komisaře místní vojenské školy. Ve stejný den Výkonný výbor petrohradského sovětu, kterému předsedal Zinovjev, vyhlásil v celém městě stanné právo. Od jedenácté hodiny večerní byl vyhlášen zákaz vycházení a jakákoli pouliční shromáždění zakázána.[67]
Zatímco dělníci z Trubočného obcházeli továrny a vyzývali ostatní, aby se k nim připojili v masovém protivládním protestu, Zinovjev a jeho kolegové hledali cesty, jak se vyhnout otevřenému krvavému střetu. Petrohradský sovět, Sovět odborových svazů a místní výbor Komunistické strany vydali 25. února společné prohlášení „Pracujícím Rudého Petrohradu”, naléhající, aby neopouštěli pracoviště. Prohlášení přiznávalo, že pracující třída velmi strádá, ale vysvětlovalo, že se jedná o cenu za ubránění revoluce před nepřáteli. Tvrdilo, že bělogvardějci, podporovaní esery a menševiky, se snaží zneužít potravinovou krizi ke svým nekalým cílům. Kladlo otázku, jestli už pracující „Rudého Pitěru” zapomněli na Judeniče a Kolčaky, Děnikiny a Wrangely? Co mohla restaurace Bílých lidu přinést? Nic než „panský bič a carskou korunu”. Co bude výsledkem opuštění továren? Ještě větší hlad a zima. Pracující samozřejmě přinesli ohromné oběti, ale to je pouze o důvod více neopouštět revoluci právě v okamžiku vítězství.[68]
Touto výzvou petrohradští bolševici zahájili mohutnou propagandistickou kampaň na umlčení nepokojů ve vlastním městě. Všechny oficiální zdroje obviňovaly stávkující, že pouze napomáhají kontrarevoluci. Vládní argumenty tvrdily, že hlad, vyčerpání a zima jsou přímými následky „sedmileté války”, kterou země prošla. Má nějaký smysl přenechat tak drahocenné vítězství „bělogvardějské svini” a jejím pomahačům, tázal se petrohradský sovět? Podle něj ze stávek a demonstrací měli prospěch pouze polští velkostatkáři v Rize a angličtí kapitalisté v Londýně, jsoucí v pokušení u jednacího stolu požadovat ještě větší ústupky. Proklamace, vydaná petrohradskými důstojnickým kadety ve stejném tónu odsuzovala dělníky z Trubočného za činy, které mohly údajně potěšit jen „anglické, francouzské a další velkostatkáře, všudypřítomné bělogvardějské agenty a jejich pomahače - esery a menševiky”.[69] Petrohradský obranný výbor navíc tvrdil, že do města se vetřeli britští, francouzští a polští špióni, aby zneužili nastalého zmatku. Denní tisk mezitím přinášel záplavu oficiálních rezolucí z nejrůznějších petrohradských továren a odborových organizací, odsuzujících „provokatéry” a „flákače”, zodpovědné za nepokoje.[70] Oblíbenou nadávkou pro údajné „potížisty” se stal výraz škurniki - doslova ti, kteří se zajímají jen o vlastní kůži. Namísto obvyklých výrazů pro stávku (stačka nebo zabastovka), byl používán termín volynka, slangový výraz, zahrnující nejen klasickou stávku, ale i okupační stávku a úmyslné zpomalování výroby. Podle Dana úřady raději používaly právě toto pejorativní označení, než aby připustily, že opravdu probíhají autentické dělnické stávky, namířené proti „dělnické” vládě.[71]
Když nepokoje 26. února vrcholily, Petrohradský sovět zasedal na uzavřeném setkání, aby promyslel další postup. Zlověstná slova zazněla v projevu N. N. Kuzmina, komisaře Baltské flotily, jehož jméno mělo v příštích týdnech vystoupit do popředí, který upozorňoval na rostoucí vření mezi námořníky a varoval, že pokud stávky budou pokračovat, vypukne otevřená vzpoura. Laševič, člen Petrohradského obranného výboru, ve stejném duchu prohlásil, že jediným prostředkem, jak reagovat na stávky, je použít mimořádné prostředky. Požadoval zejména, aby dělníci z Trubočného, hlavní původci hnutí, byli všichni okamžitě propuštěni a připraveni tak automaticky o potravinové příděly. Sovět souhlasil a okamžitě vydal nezbytné rozkazy. Byla rovněž uzavřena továrna Laferme, další centrum proletářské nespokojenosti a pracujícím z ostatních závodů bylo nařízeno, aby se pod hrozbou stejného trestu okamžitě vrátili do práce.[72]
Tento krátkozraký pokus vyhladovět dělníky k poslušnosti pouze zvýšil existující napětí. V průběhu zbývajících únorových dní se hnutí dále šířilo a továrna za továrnou zastavovaly výrobu. 28. února se stávkový virus dostal až do gigantických Putilovských oceláren s 6000 zaměstnanci, mocnou to silou i přesto, že činila pouhou šestinu toho, čím byla před I. světovou válkou.
Blížilo se čtvrté výročí Únorové revoluce a nepokoje v Petrohradu, jak poznamenal Dan, připomínaly náladu z roku 1917 těsně před pádem samoděržaví.[73] Dalším faktorem, způsobujícím obavy úřadů, byla změna povahy dělnických požadavků. Rezoluce, schválené na závodních schůzích, se původně převážně zabývaly pouze typickými ekonomickými otázkami - pravidelným rozdělováním přídělů, vydáváním obuvi a teplého oblečení, odstraněním silničních rekvírovacích zátarasů, povolením cest na venkov za účelem shánění potravin, umožněním volně směňovat jídlo s rolníky, odstraněním privilegovaných přídělů pro zvláštní kategorie pracujících apod. Poslední dva únorové dny dostaly ekonomické požadavky naléhavější podobu, jeden leták se například zmiňoval o případech dělníků, kteří byli doma nalezeni mrtví - umrzlí nebo vyhladovělí.[74] Z vládního hlediska však byla mimořádně znepokojující skutečnost, že přední místo nyní ve stávkovém hnutí obsadily stížnosti a požadavky politické. Dělníci kromě jiného požadovali okamžité odvolání oddílů ozbrojených bolševiků z továren, kde plnily pouze policejní funkci a dále rozpuštění vojenských pracovních oddílů, které byly před nedávnem rozmístěny do několika velkých petrohradských závodů. Co je ale důležitější, začaly být široce a neústupně vyslovovány požadavky na obnovení politických a občanských svobod.
V takové chvíli je stěží překvapivé, aby politická opozice i nadále mlčela. Petrohradským menševickým a eserským organizacím, přestože byly decimovány hromadným zatýkáním a policejními zátahy, se podařilo mezi pracující rozšířit množství výzev. Na petrohradských zdech se 27. února například objevil následující text:
„Vládní politika potřebuje zásadní obrat. Dělníci a rolníci především potřebují svobodu. Nechtějí už žít podle bolševických dekretů. Chtějí sami kontrolovat své vlastní životy. Soudruzi, podporujte revoluční pořádek. Organizovaně a rozhodně požadujte:
Osvobození všech uvězněných socialistů a bezpartijních pracujících, zrušení stanného práva, svobodu slova, tisku a shromažďování pro všechny pracující, svobodné volby do závodních výborů, odborových svazů a sovětů.
Svolávejte setkání, přijímejte rezoluce, vysílejte delegace k úřadům, dotlačte své požadavky k uskutečnění!”[75]
Přestože manifest nebyl podepsán, nesl známky agitace, kterou podle vlastního prohlášení ve městě na konci února šířili Dan a jeho blízcí menševičtí předáci. Petrohradská menševická organizace byla schopna s pomocí sympatizujících tiskařů, mezi nimiž menševici měli vždy mnoho členů, rozšířit mnoho letáků a provolání, vyzývajících ke svobodným volbám do sovětů a odborových svazů, obnovení občanských svobod, ukončení teroru a osvobození všech socialistických a dalších levicových politických vězňů z bolševických vězení. V ekonomické oblasti menševici vyzývali vládu, aby ukončila rekvizice a násilné zakládání státních statků a obnovila svobodnou obchodní výměnu mezi městem a vesnicí za určité úrovně státní regulace kvůli potlačení spekulantů.
To byly požadavky, které menševici vznášeli již v počáteční fázi občanské války a které Fjodor Dan a David Dallin rázně obhajovali na VIII. sjezdu sovětů v prosinci 1920. Menševici v podstatě chtěli zajistit dodržování stávající ústavy, aby si v sovětském systému našly své místo všechny socialistické strany a pracující lidé mohli užívat všechny svobody, které jim bolševici svévolně upřeli. V souladu s rolí legální opozice, kterou menševici hráli již od roku 1917, se vyhýbali výzvám ke svržení bolševického režimu ozbrojenou cestou. Jak napovídá výše citovaný manifest, vyzývali pracující Petrohradu, aby pořádali setkání, schvalovali rezoluce a obraceli se na úřady - krátce řečeno, aby „organizovaně a rozhodně” uplatňovali všechny formy legálního tlaku na zahájení politických a ekonomických reforem. Jejich kritika nicméně ve vládě vzbuzovala starosti a nevoli, protože menševici neobviňovali bolševiky z ničeho menšího, než zrady základních revolučních principů. Kromě toho, kdo mohl zaručit, že když se pracující už jednou odhodlají k akci, že se zastaví u legálních metod vyjadřování nespokojenosti a nepovstanou v otevřené vzpouře?
Socialističtí revolucionáři narozdíl od menševiků spojovali své naděje s propuknutím masového povstání, které by svrhlo Leninův režim. Na jeho místo chtěli nastolit lidovým hlasováním vzniklé Ústavodárné shromáždění, v němž jejich strana získala většinu křesel, ale které bolševici v lednu 1918 násilně rozpustili. Jádrem eserského programu v roce 1921 i nadále zůstával tento dvojitý cíl - svrhnout bolševický režim a obnovit Ústavodárné shromáždění - a následující prohlášení, vylepené na petrohradských zdech 28. února a podepsané „Socialističtí pracující Něvského obvodu”, bylo pravděpodobně eserského původu:
„Víme, kdo se obává Ústavodárného shromáždění. Jsou to ti, kteří by již nadále nemohli okrádat lid, ale museli se naopak před jeho představiteli zodpovídat ze své zrady, loupežení a dalších zločinů.
Pryč s nenáviděnými komunisty! Pryč se sovětskou vládou! Ať žije Lidové ústavodárné shromáždění!”[76]
Tento leták (a další jemu podobné) byl mnohem militantnější a nekompromisnější, než cokoli z menševické provenience. Jeho tón měl ve skutečnosti mnohem blíže k takovým ilegálním organizacím, jako byl například „Svaz pro záchranu Ruska”, aliance liberálů a pravicových socialistů, sdílejících nade vším stojící touhu skoncovat s bolševickým režimem.
Záplava antibolševické propagace, která se objevila v průběhu únorových stávek, nastoluje otázku, kdo hnutí vlastně vedl. Byli to menševici a eseři, jak tvrdila vláda, kdo přivedl dělníky do ulic? Není pochyb o tom, že obě skupiny se snažily od samého počátku podporovat stávky ze všech sil. Týká se to zvláště menševiků, kteří v roce 1921 získali zpět většinu dělnické podpory, o kterou přišli v revoluci z roku 1917. V době petrohradských nepokojů byl menševický vliv v Trubočném a na dalších petrohradských závodech opravdu významný.[77] Menševickým agitátorům se na dělnických schůzích dostávalo dobrého přijetí a jejich letáky a výzvy šly doslova z ruky do ruky. I přes veškerou tuto činnost, nepochybně určitým způsobem přispívající k rozpoutání nepokojů, však neexistuje žádný důkaz, že by je menševici nebo kterákoli jiná skupina předem naplánovala. Jak jsme již viděli, petrohradští pracující měli mnoho vlastních důvodů pro zahájení otevřeně protivládních protestů. V tomto smyslu byly únorové stávky dopředu nenaplánovaným, ale jen stěží nemotivovaným spontánním vyjádřením lidové nespokojenosti.
Po jednom bouřlivém týdnu se petrohradským úřadům nakonec podařilo dostat situaci zpět pod kontrolu. Není pochyb, že k tomu došlo pomocí kombinace hrubé síly a částečných ústupků, kterou Zinovjev a jeho společníci uplatňovali odhodlaně a účinně. Jejich úkol komplikovala pouze skutečnost, že se ve vyplňování vládních příkazů nemohli spolehnout na většinu posádkových sil, zachvácených všeobecným rozrušením. Jednotky, pokládané na nedůvěryhodné, byly odzbrojeny a uzavřeny ve svých kasárnách. Kolovaly zvěsti, že jim byly dokonce odebrány boty, aby vojáci nemohli opustit útvary a přidat se k demonstrujícím zástupům, jak s osudovými následky učinili před čtyřmi lety.[78] Místo pravidelných jednotek se úřady spoléhaly na kursanty, bolševické důstojnické kadety, kteří byli po stovkách povoláváni z nedalekých vojenských akademií, aby hlídkovali ve městě. Navíc byli v oblasti zmobilizováni všichni členové Komunistické strany pro případ, že by k obnovení pořádku bylo zapotřebí také jich.
Petrohrad se přes noc proměnil ve vojenský tábor. Chodci byli zastavováni na každém rohu a museli předkládat doklady. Divadla a restaurace byly uzavřena a tvrdě se dohlíželo na dodržování zákazu vycházení. Čas od času ulicemi zahřměl osamocený výstřel. Jak vzrůstalo napětí, zvláště mezi průmyslovými dělníky údajně došlo k prudkému nárůstu antisemitských nálad, který Petrohradský sovět připisoval protižidovské literatuře, šířené bílými agitátory.[79] V jistém smyslu mohlo být toto obvinění možná pravdivé, protože antisemitismus byl dosud tradiční historickou odpovědí části ruských rolníků a dělníků v období nezvykle drsného strádání. Židovští obyvatelé Petrohradu se v každém případě něčeho podobného obávali a někteří opustili město, protože měli strach z možného pogromu, který by mohl vypuknout, kdyby se vláda zhroutila a ulice ovládly davy.[80]
Kromě soustředění početných vojenských oddílů ve městě se bolševici snažili zlomit protestní hnutí masovým propouštěním stále většího počtu dělníků z továren. Stejně jako v případě Trubočného a Laferme to znamenalo především odejmout pracujícím potravinové příděly. Petrohradská Čeka zároveň prováděla rozsáhlá zatýkání. Řečníci, kteří na závodních schůzích a pouličních demonstracích kritizovali režim, byli okamžitě zadrženi. Podle Danova odhadu jen během posledních únorových dní zmizelo za mřížemi na 500 nespokojených dělníků a odborových představitelů.[81] Studentů, intelektuálů a příslušníků dalších nedělnických skupin, kteří se chytili do čekistických sítí, byly pravděpodobně tisíce a mnoho z nich patřilo k opozičním stranám a organizacím. Čekistické razie zvláště tvrdě dopadly na petrohradskou menševickou organizaci. Do vězení byli odvedeni takřka všichni straničtí vůdci, kterým se dosud podařilo vyhýbat zatčení. Kazukov a Kamenskij byli zatčeni na konci února poté, co zorganizovali jednu dělnickou demonstraci. Několik dalších včetně Rožkova a Dana, unikalo ještě jeden nebo dva dny a horečně šířilo své proklamace a letáky, než byli rovněž zatčeni při nějakém zátahu. V celkových shrnutích za první tři měsíce roku 1921 se odhaduje, že v Rusku bylo uvězněno asi 5000 menševiků, včetně kompletního Ústředního výboru strany.[82] Zároveň spadla klec nad několika málo předními esery a anarchisty, kteří se ještě nacházeli na svobodě. Podle Victora Serge a jeho „Pamětí revolucionáře”, Čeka chtěla postřílet všechny menševické vězně jako hlavní podněcovatele stávek, ale Maxim Gorkij intervenoval v jejich prospěch a zachránil jim život.[83]
Bolševici mezitím vystupňovali propagandistické úsilí v posledním pokusu přimět dělníky, aby se vrátili do práce bez krveprolití. Členové Komunistické strany - zvláště ti, kteří požívali určité vážnosti - byli zrekrutováni pro agitaci na ulicích, v továrnách a kasárnách, aby nahradili chybějící tisk. Obecně řečeno, nebyli přijati zrovna srdečně, přestože podle všeho si větší množství posluchačů a ohlasu v dílnách a vojenských ubikacích získal například Michail Kalinin, předseda Všeruského kongresu sovětů, a to pravděpodobně díky svému plebejskému původu. Ústředním tématem agitátorů bylo představovat stávky a demonstrace jako důsledek kontrarevolučního spiknutí, zosnovaného bělogvardějci a jejich menševickými a eserskými spojenci. Jak Emma Goldmanová poznamenala, za tři roky občanské války se tato fráze již poněkud opotřebovala neustálým opakováním[84], ale stále měla určitou účinnost, zvláště když se ani menševici ani eseři nepokoušeli skrývat svoji aktivní roli v nepokojích.
Pořádek však nebyl v Petrohradě nastolen pouze pomocí hrubé síly a propagandy. Stejnou důležitost měla řada ústupků, dostatečně významných, aby otupily ostří opozičního hnutí. Jako okamžitý krok byly vydány zvláštní příděly pro vojáky a tovární dělníky, sestávající z plátku masa a 700 gramů chleba denně, což, jak uvedl americký konzul ve Viborgu, „citelně zasáhlo rapidně mizející petrohradské potravinové zásoby”.[85] Zároveň byly do města spěšně dopraveny nouzové zásoby z jiných lokalit, mající přijít na řadu, až budou vyčerpány zásoby stávající.
Zinovjev kromě toho 27. února oznámil přistoupení na řadu dodatečných ústupků, týkajících se nejdůraznějších dělnických požadavků. Pracujícím bylo s okamžitou platností povoleno opouštět město a shánět na venkově jídlo. Zinovjev dokonce přislíbil za tímto účelem vypravit na sousedící venkov zvláštní osobní vlaky. Zátarasové oddíly okolo Petrohradu navíc dostaly rozkaz propříště nekonfiskovat potraviny obyčejným pracujícím, ale omezit se na boj proti skutečné spekulaci. Zinovjev rovněž oznámil, že vláda v zahraničí nakoupila asi 18 milionů pudů uhlí, které brzy dorazí a umenší palivovou krizi v Petrohradu a dalších městech. Co ale bylo nejdůležitější, Zinovjev vůbec poprvé prozradil, že se připravují plány na zrušení násilného rekvírování obilí rolníkům ve prospěch pevně stanovené naturální daně.[86] Jinými slovy, systém Válečného komunismu měl být konečně nahrazen novou ekonomickou politikou, která přinejmenším částečně obnoví svobodu obchodu mezi městem a vesnicí. Na potvrzení tohoto záměru Petrohradský sovět 1. března oznámil stažení všech hlídkových oddílů z petrohradské provincie. Navíc bylo ve stejný den demobilizováno asi 2-3 tisíce vojáků Rudé armády, přidělených na různé práce přímo v Petrohradě, kteří se mohli vrátit do rodných vesnic. Podle oficiálního vyjádření jejich přítomnost již nebyla potřebná kvůli omezování produkce.[87]
Výsledkem bylo, že po několika dnech nabitých napětím petrohradské nepokoje rychle ustaly. Druhého nebo třetího března už pracovaly takřka všechny stávkující továrny. Ústupky sehrály svoji roli, protože nejdůležitějšími faktory, které podnítily lidovou nespokojenost, byly hlad a zima. Je ale nepopiratelné, že v procesu obnovování pořádku by se úřady neobešly bez nasazení armády, rozsáhlého zatýkání, a to ani nemluvě o neúnavné vládní propagandě. Zvláště efektivní v tomto ohledu byly místní organizace Komunistické strany. Petrohradští bolševici spěšně odložili stranou vnitřní spory a rychle a tvrdě vykonávali svěřené represivní úkoly. Týká se to stejně Zinovjeva, místního stranického bosse, jako kteréhokoli z jeho podřízených. Navzdory pověsti zbabělce, který zpanikaří vždy, když se objeví nějaké nebezpečí, Zinovjev zdá se jednal mimořádně rozhodně, aby potlačil nepokoje ve svém městě.
Hnutí by se rovněž nezhroutilo tak brzy, kdyby petrohradští obyvatelé nebyli naprosto demoralizováni. Pracující byli jednoduše příliš fyzicky vyčerpáni, než aby vydrželi vést kontinuální politickou činnost. Hlad a zima srazily mnohé do mrtvolného stavu, hraničícího s naprostou apatií. Co je ale důležitější - dělníci postrádali efektivní koordinaci a soudržný akční program. V minulosti obé poskytovali radikální intelektuálové. V roce 1921 se ale, jak poznamenává Emma Goldmanová, petrohradští intelektuálové nenacházeli v žádném případě ve stavu, který by jim umožňoval poskytnout pracujícím jakoukoli smysluplnou podporu, o aktivním vedení ani nemluvě. Kdysi stáli v čele revolučního převratu, ale nyní byli příliš unaveni a zastrašeni, než aby pozvedli svůj hlas. Většina jejich soudruhů se nacházela ve vězení nebo exilu, někteří již byli popraveni a několik málo těch, kteří ještě přežili, nechtělo riskovat stejný osud, zejména když okolnosti stály takřka bez výjimky proti nim a i ten nejmírnější protest mohl připravit jejich rodiny o potravinové příděly.[88] Pro mnoho intelektuálů a dělníků bolševici i přes všechny osudové chyby stále představovali nejefektivnější bariéru proti restauraci Bílých a pádu revoluce.
Ze všech těchto důvodů byly petrohradské stávky předurčeny vést jen velmi krátkou existenci. Opravdu - skončily takřka tak náhle, jak začaly a nikdy nedospěly do fáze ozbrojeného povstání proti režimu. Jejich následky však byly ohromné. Tím, že pobouřily námořníky ze sousedícího Kronštadtu, kteří byli úzce spjati s povstaleckým životem starého hlavního města, připravily scénu pro to, co bylo v mnoha ohledech nejvážnějším povstáním v celé sovětské historii.
...
Kronštadt je opevněné město a námořní základna na ostrově Kotlin, položeném ve Finském zálivu asi 38 kilometrů západně od Petrohradu. Vybudoval jej Petr Veliký na počátku 18. století a původní pevnost byla určena k ochraně nového ruského hlavního města na řece Něvě, Petrova oslavovaného „Okna na Západ”, směrem od moře. Ostrov nicméně vykazoval strategickou důležitost již od devátého století, kdy se ústí Něvy stalo začátkem slavné vodní cesty „Od Varjagů až k Řekům”. Dnes může návštěvník Petrodvorce, Petrova majestátního paláce na pevnině, jihovýchodně od Kotlinu, dojít až na mořský břeh a v dáli spatří nezřetelnou siluetu ostrova, strážícího námořní přístupy k bývalému hlavnímu městu. Plochý kus země, asi 14 kilometrů dlouhý a nejvíce 3 kilometry široký, vytváří svými obrysy hrubě načrtnutý trojúhelník. Jeho pobřeží je prakticky nepřístupné, silně opevněné řetězcem fortů a dělostřeleckých baterií na skalách, které jak na jihu, tak na severu vybíhají hluboko do moře.
Východní výběžek ostrova, namířený na Petrohrad, obsadilo město Kronštadt, které je opásáno starou mohutnou hrabou, přerušenou na východě hlavním vstupem do města, Petrohradskou bránou. Na jižní straně se rozkládají přístavy a suché doky plavidel Baltské flotily. Finský záliv zamrzá na dobu delší než čtyři měsíce v roce, od konce listopadu až do konce března nebo začátku dubna. Před I. světovou válkou se na trase Petrohrad-Kronštadt čile plavily výletní parníčky. V zimě se do Kronštadtu obvykle cestovalo nejdříve vlakem do Oraniebaumu, města a vojenské základny, ležící na pevnině asi devět kilometrů jižně od Kronštadtu a potom na saních po cestě, vyznačené na tlusté ledové pokrývce zálivu. Podle všech svědectví byl Kronštadt v prvních dvou desetiletích 20. století velmi pitoreskním místem. Jeho početné kanály, alejemi lemované cesty a výstavné veřejné budovy připomínaly protějšky z nedalekého carského hlavního města. Nejvýznačnějšími dominantami byla nejprve uchvacující katedrála Sv. Ondřeje se zlacenou kupolí a zdmi okrové barvy, dále staré budovy admirality a arzenálu a Námořně-inženýrská škola (přejmenovaná v roce 1917 na Dům vzdělávání). Městu kraluje ohromné Kotevní náměstí s velkou Mořskou katedrálou (Morskoj sobor), postavenou na konci 19. století. Náměstí obdrželo své jméno na konci 18. století, když okolo něj vyrostly velké sklady na lodní kotvy.[89] Náměstí pojalo až 25.000 lidí a následně sloužilo pro výcvik povolanců a vojenské přehlídky. V letech 1905-1917 se Kotevní náměstí stalo kronštadtským revolučním fórem, každodenním místem setkávání zástupů nadšených námořníků, vojáků a dělníků, kteří praktikovali jakousi lidovou přímou demokracii, připomínající kozácká shromáždění starší doby.
Kronštadt v roce 1921 sloužil jako hlavní základna Baltské flotily. Jeho obyvatelstvo čítalo asi 50.000 lidí, polovina civilisté a druhá polovina vojáci. Příslušníci ozbrojených sil se dále dělili na posádky válečných lodí (tvořící většinu) a vojáky z místní posádky, většinou dělostřelce, umístěné na hlavní pevnosti, předsunutých fortech a dělostřeleckých bateriích. Mnoho civilistů bylo tím či oním způsobem spojeno s pevností a přístavem, ať už jako členové rodin vojáků nebo dělníci, zaměstnaní v suchých docích, skladech a dalších vojenských objektech. Zbytek tvořili tovární dělníci, řemeslníci, rybáři, drobní obchodníci a zaměstnanci městských družstev a vládních institucí.[90]
Jméno Kotlin - kotel nebo kotlík - bylo velmi přiléhavé pro vlastní ostrov, na kterém se rozkládal Kronštadt, neboť mezi jeho většinovými obyvateli - námořníky baltské flotily, to neustále vřelo. Byli to nepokojní a nezávislí lidé, opovrhující veškerými privilegiemi a autoritou a zdálo se, že neustále balancují na hraně a mohou kdykoli zahájit otevřená násilná vystoupení proti svým důstojníkům nebo centrální vládě, kterou považovali za cizí donucovací autoritu. Povahově výrazně připomínali statečné svobodné lidi z bývalých dob, kozáky a strelcy (mušketýry) ze 17. a 18. století, jejichž posádky byly přímo hnízdy buntarstva, spontánní vzpoury. Stejně jako jejich bouřliví předchůdci, byli námořníci volnicy, nespoutaní duchové, instinktivně se stavící na odpor jakékoli zvnějšku uplatňované disciplíně a toužící po svobodě a dobrodružství. Když byli pod vlivem náhlé zprávy nebo v náladě, snadno stejně jako sví předchůdci povstávali ve vzpouře a vybíjeli si zuřivost na bohatých a mocných.
Kronštadt má bohatou historii přelétavého radikalismu, datující se zpět až k prvnímu velkému sociálnímu otřesu v Rusku 20. století - revoluci z roku 1905. Na námořní základně se ilegální literatura objevila poprvé v roce 1901 a brzy poté začali námořníci vytvářet kroužky, aby diskutovali o politických a sociálních otázkách a postěžovali na své strádání - především nízké platy, špatnou stravu a přísnou disciplínu, které byli neustále podrobeni. Vlna stávek, rolnických bouří a terorismu, která se prohnala zemí v letech 1902-1905, mezi nimi našla sympatickou odezvu a ještě zvýšila jejich sociální a politické uvědomění. Každodenní záležitostí se stalo porušování subordinace vůči důstojníkům a další disciplinární prohřešky. Po vypuknutí války a revoluce v roce 1905 dostaly jakékoli ještě existující zbytečky bojové morálky zdrcující úder v Cušimském průlivu, kde byla většina flotily rozdrcena Japonci. Dalším podnětem k revoluční činnosti - a toho už takřka nebylo třeba - se stala dramatická vzpoura na bitevní lodi Kňjaz Potěmkin v červnu 1905, patřící k Černomořské flotile.
První vážné nepokoje nastaly v říjnu 1905, v době, kdy revoluce vrcholila. Odehrály se způsobem, který se v příštích letech stával stále obvyklejším. Nejdříve došlo k masovému mítinku na Kotevním náměstí. Tisíce zradikalizovaných námořníků a vojáků se shromáždily, aby daly průchod své nespokojenosti. Společně se známými požadavky na lepší stravu a ošacení, zvýšení platů, kratší služební turnusy a uvolnění vojenské disciplíny zazněly výzvy k okamžitému svržení samoděržaví a nastolení demokratické republiky s občanskými právy pro všechny. V následujících dnech vášně vzplanuly ještě mnohem rychleji. Poté, co si někdo postěžoval na stravu, došlo 25. října ke vzbouření v námořnické jídelně. Mezi hlomozem dupajících vojenských bot a rachocením jídelních táců zazněly výkřiky „Zabijte velitele!”[91] Příštího dne Kronštadt povstal. Vzpoura byla naprosto spontánní a rychle přešla do vlny drancování a ničení, podobné vzpourám střelců za vlády Petra Velikého. Celé zástupy námořníků a vojáků řádily ve městě, vybíjely výkladní skříně a zapalovaly budovy. Byly postaveny barikády a obsazeno několik domů jako základen proti očekávanému příjezdu trestných oddílů z Petrohradu. Bouře trvaly celé dva dny a vyžádaly si 17 mrtvých a 82 zraněných, než se vládním jednotkám podařilo nastolit pořádek. Bylo zatčeno takřka 3.000 vzbouřenců. Mnoho z nich bylo odsouzeno k dlouholetým trestům vězení nebo vyhnanství, ale nikdo nebyl odsouzen k trestu smrti.[92]
K druhému a mnohem závažnějšímu výbuchu došlo v Kronštadtě 19. června 1906, když stále doznívala revoluce z roku 1905. Ten byl podnícen vzpourou v sesterském přístavu Sveaborg. Podobně jako její předchůdkyně z října, byla tato vzpoura spontánním a dezorganizovaným vzplanutím, které zuřilo po dva dny, než na místo dorazily vládní posily, které jej zadusily. Požadavky vzbouřenců byly v podstatě shodné s těmi předešlými, ale po neúspěších minulých měsíců zněly ozvěnou hořkého zklamání. Hlavní motivační silou hněvu námořníků byla nenávist k vládě a vojenské disciplíně. „Už příliš dlouho jste pili naši krev!”, křičel jeden námořník na důstojníka vprostřed nastalé vřavy, což byla slova, vyjadřující pocity všech povstalců.[93] Obě strany bojovaly s dosud nevídanou zuřivostí, rebelové byli poháněni frustrací a pobouřením a úřady pomyšlením na rychlé vítězství, když revoluční vlna v Rusku již začala opadat. Poté byla uplatněna tvrdá represivní opatření a tentokrát popraveno 36 vůdců povstání a stovky dalších účastníků uvězněny nebo vypovězeny na Sibiř.[94]
Je důležité podívat se na tyto prvotní příklady spontánních vzpour v Kronštadtu, neboť, jak uvidíme později, v mnoha ohledech přímo předznamenávaly bouřlivé události z března 1921. Je to patrné zvláště v případě společenského pohybu z roku 1917, kdy se Kronštadt znovu stal centrem bouřlivé revoluční aktivity. Pod vlivem radikálních levicových proudů, které v průběhu roku získaly na ostrově Kotlin ideologickou převahu, se Kronštadt prohlásil za revoluční komunu podle vzoru Pařížské komuny z roku 1871, výjimečné historické události a legendy sociálních vzpour. V květnu 1917 se radikální kronštadtský sovět, vedený bolševiky, anarchisty, levými esery a nestranickými radikály anarcho-lidového ražení, odmítl podřídit autoritě Prozatímní vlády a prohlásil sebe sama „jedinou autoritou ve městě”.[95] Sovět poté disponoval politickou pravomocí, podpořenou všeobecnými shromážděními na Kotevním náměstí, které se konaly takřka každodenně. Podle slov Jefima Jarčuka, významného anarchisty z kronštadtského sovětu, se Kotevní náměstí stalo „svobodnou univerzitou”, kde revoluční řečníci všech odstínů předstupovali před ohromné zástupy nadšených námořníků, vojáků a dělníků. Místní bolševický vůdce Ivan Flerovskij náměstí pyšně přisoudil přezdívku „Kronštadtská věcha”, což je odkaz na lidová shromáždění, obvyklá v ruských středověkých městech.[96]
Sovět společně s fórém na Kotevním náměstí uspokojoval politické potřeby kronštadtských obyvatel. Zdá se, že nikdo z nich v podstatě netoužil po nějakém celostátním parlamentu nebo jiné ústřední mocenské struktuře. Sociální a ekonomický život města byl většinou spravován samotnými občany prostřednictvím všech možných místních výborů - domovních, lodních, zásobovacích, závodních a dílenských, vytvořených v převládající anarchistické atmosféře. Byla zorganizována lidová milice, aby chránila ostrov před jakýmikoli zásahy do jeho suverenity. Kronštadtští občané prokázali skutečný talent pro spontánní sebeorganizaci. Kromě svých různých výborů, muži a ženy, pracující ve stejné dílně nebo žijící v jednom domě, vytvářeli zemědělské výbory, mající asi 50 členů, které na nezastavěných částech ostrova začaly obdělávat veškerou dostupnou zemědělskou půdu. Jarčuk uvádí, že během občanské války tyto kolektivní zeleninové zahrady zachránily město před hladověním.[97]
Obyvatelé Kronštadtu si vysoce cenili své lokální autonomie a vřele přijali výzvu „Všechnu moc sovětům”, používanou v roce 1917 Leninem a jeho stranou. Tento slogan přitom interpretovali opravdu doslova, to jest, že každý region by sám spravoval vlastní záležitosti za malých nebo vůbec žádných zásahů ze strany ústředních úřadů. Jak říká Jarčuk, pochopili právě toto jako skutečnou podstatu „socialismu”.[98] Svoji revoluční komunu považovali za model decentralizované samosprávy a s důvěrou očekávali, že zbytek země je bude následovat. „Bez ohledu na všechny revoluční ctnosti”, poznamenal Ivan Flerovskij, „kronštadtští námořníci měli jednu vážnou slabinu - naivně si mysleli, že síla vlastního nadšení bude sama o sobě stačit, aby po celém Rusku nastolila zřízení sovětů”.[99] Podobné naděje se však neuskutečnily a v následujících letech bolševické diktatury se anarchistická komuna z roku 1917 proměnila v pouhou vzpomínku na ztracenou revoluční utopii. Vzpoura z roku 1921 byla v podstatě snahou kronštadtských vrátit se do zlatého věku své spontaneity a „Všechnu moc sovětům” bylo jejich heslo.
V průběhu revoluce z roku 1917 to v Baltské flotilo bouřilo a objevovaly se projevy násilného odporu proti jakékoli formě politické a vojenské autority. Stejně jako v roce 1905 si námořníci největší zuřivost vybili na důstojnících, považovaných za živoucí symboly přežilých privilegií a svévolné moci. Právě kronštadtští ze sebe toužili setřást rigidní disciplínu a atmosféru nucených prací, která ostrovu Kotlin vysloužila pověst „námořnického Sachalinu”.[100] Když tedy vypukla únorová revoluce, chopili se příležitosti vymanit se z okovů regimentace a vyřídit si účty s nepopulárními nadřízenými. Rozlícený dav námořníků vytáhl 28. února velitele základny, admirála R. N. Virena, z jeho domu a dovedl ho na Kotevní náměstí, kde byl na místě popraven. Tento čin byl signálem pro velké krveprolití, v němž bylo zabito asi 40 kronštadtských námořních i armádních důstojníků. Celkem 200 dalších bylo zatčeno a uvězněno. Během únorového vření se vlna násilí přehnala všemi základnami Baltské flotily. Celkem 76 námořních důstojníků, a to ani nemluvě o těch z armádních posádek, nalezlo smrt z rukou svých mužů. Kromě Virena se jednalo o jeho protějšek ze Sveaborgu admirála Butakova a dále admirála Nepenina, vrchního velitele Baltské flotily, jehož štáb tehdy sídlil v Helsingforsu (Helsinki).[101]
Námořníci znovu přispěchali na pomoc revoluci na konci srpna během tažení generála Kornilova na hlavní město. Posádka bitevní lodi Petropavlovsk, která již stála v čele červencového povstání, znovu veřejně vyzvala k přesunu všech pravomocí na sověty a volala po Kornilovově zatčení a popravě. Čtyři důstojníci, kteří proti tomu protestovali, byli sami uvězněni a následně popraveni.[102] V následujících týdnech námořníci, věrni své reputaci předvídavých revolucionářů, pokračovali v nátlaku na svržení Prozatímní vlády. Jejich okamžik přišel 25. října, kdy Lenin zahájil svůj úspěšný pokus o uchopení moci. Naskákali do lodí a okamžitě vyrazili na Petrohrad, aby dali své síly k dispozici vzbouřencům a připojili se k petrohradským Rudým gardám v útoku na Zimní palác, zatímco petrohradský křižník Aurora pálil slepými granáty, aby demoralizoval jeho obránce. Za svou roli v Říjnu si muži z Kronštadtu vysloužili čestný přídomek „Pýcha a sláva revoluce”, který jim poprvé připsal Trockij během červencových dnů.
Revoluční militantnost kronštadtských se neumenšila ani po Kerenského pádu. Vítězství ve skutečnosti pouze podráždilo chuť námořníků vypořádat se se sociálními elementy, právě odstavenými od moci. Jejich sklon k násilným výbuchům přinesl tragické plody v noci z 6. na 7. ledna 1918, kdy skupina kronštadtských radikálů přepadla nemocnici, kde byli drženi bývalí kadetští ministři Prozatímní vlády Šingarev a Kokoškin a zabila je přímo na lůžku. Na základě Leninova pokynu zahájil komisař spravedlnosti I. N. Steinberg vyšetřování případu, ale Lenin po čase změnil názor a rozhodl se jej zastavit a neriskovat konfrontaci s námořníky.[103] Lenin chtěl mít námořníky na své straně právě kvůli jejich bezohlednosti. Vysoce si jich cenil jako určité pretoriánské gardy, připravené okamžitě pozvednout zbraně za věc sovětů. Ve skutečnosti právě tu noc, kdy došlo k zabití bývalých ministrů, vyslal skupinu kronštadtských, vedených mladým radikálním anarchistou Anatolijem Železňakovem, aby rozehnala Ústavodárné shromáždění, v němž se bolševikům nepodařilo získat většinu.[104] Námořníci měli samozřejmě také vlastní důvody, proč se stavět proti Shromáždění. Jak jsme již uvedli, centrální politické instituce považovali za nepotřebné, tím více, pokud jim dominovaly na jejich vkus až příliš konzervativní politické strany. Politickým směrem budoucnosti v jejich očích byla přímá demokracie, vykonávaná lokálními sověty a celostátní parlament naopak nemohl být ničím jiným, než krokem zpět, návratem k určitému druhu „buržoazní” společnosti, představované Prozatímní vládou, kterou se tak horlivě snažili zlikvidovat.
V průběhu občanské války v letech 1918-1920 zůstali námořníci z Kronštadtu a Baltské flotily jako celku předními nositeli revolučního radikalismu. Více než 40.000 se jich zapojilo do boje proti Bílým.[105] Prosluli odvahou a statečností v boji, obsluhovali říční válečná plavidla a obrněné vlaky a doplňovali řady Rudé armády na všech frontách. V klíčové bitvě u Svjazijsku, označované za Valmy Ruské revoluce, tvořili Trockého nejlepší úderné jednotky a pomohli zastavit početné nepřátelské síly, hrozící průlomem do jádra bolševického území.
Ve stejné době se nicméně začal vytvářet vážný rozpor mezi námořníky a vládou. První nesouhlasné projevy zazněly ve chvíli, kdy Lenin bezprostředně po říjnovém státním převratu vytvořil kabinet, složený výhradně z bolševiků. Kronštadtský sovět se postavil proti takové silné koncentraci státní moci a zahájil nátlak na vytvoření koaliční vlády se zastoupením všech socialistických proudů, což je raný projev budoucího kronštadtského programu z března 1921. Mezi námořníky se začaly šířit pochmurné pověsti, varující před možností nastolení nového diktátorského režimu. Říkalo se, že jestli se nová Rada lidových komisařů odváží zradit demokratické ideály revoluce, pak tedy děla, která mířila na Zimní palác, mohou být snadno obrácena proti Smolného institutu, sídlu nové vlády.[106] Lenin si zjevně nebyl vědom těchto nepřátelských nálad, když v listopadu 1917 vyhrožoval, že „půjde za námořníky”, poté, co několik jeho kolegů požadovalo, aby byli do vlády přizváni další socialisté.[107]
Na počátku roku 1918 již stížnosti na svévolný a byrokratický charakter bolševické vlády nebyly osamocené. Situace se vyhrotila v březnu, když vlastní zdola volený centrální výbor flotily (Centrobalt), byl rozpuštěn a jeho pravomoci přeneseny na radu komisařů, jmenovaných stranou. Stále více námořníků docházelo k závěru, že revoluce byla zrazena a toto přesvědčení se ještě více upevnilo následující měsíc po uzavření Brest-litevské dohody. Mnoho z nich se postavilo na stranu levých komunistů, anarchistů a levých eserů, kteří se stavěli proti dohodě jako kapitulaci před německým imperialismem a opuštění plánu světové revoluce. V dubnu posádky několika válečných lodí schválily ostrou rezoluci, obviňující vládu, že se v souladu s německými požadavky chystá zlikvidovat Baltskou flotilu. Rezoluce zašla až tak daleko, že vyzývala ke všeobecnému povstání za účelem svržení bolševiků a nastolení nového zřízení, které by se věrněji řídilo revolučními principy. Celá událost vyzněla do ztracena, ale mnoho námořníků se v červenci 1918 v Moskvě přidalo k tzv. Vzpouře levých eserů, napadlo velitelství Čeky a krátce zadržovalo jejího vysokého důstojníka M. I. Lacise.[108]
K dalším problémům došlo v říjnu 1918, když masové setkání námořníků z petrohradské základny přijalo rezoluci, požadující anulování Brest-litevských dohod a zahájení odporu proti německým jednotkám okupujícím Ukrajinu, oblast, z níž pocházelo mnoho z nich.[109] Námořníci zároveň znovu protestovali proti bolševickému mocenskému monopolu. Odsuzovali potlačení anarchistů a opozičních socialistů, volali po svobodných volbách do sovětů, aby bylo dosaženo širšího zastoupení nejrůznějších levicových uskupení. Odsoudili konečně také násilné rekvizice obilí, před časem zavedené vládou a ocejchovali rekviziční oddíly jako „bandity” a „vykořisťovatele rolníků”.[110]
Vzpoura z roku 1918 se nestačila rozvinout. Byly povolány armádní jednotky a námořníci rychle přivedeni k poslušnosti. Jejich požadavky ale pozoruhodně předjímaly kronštadtský program z roku 1921 až k heslům „Svobodné sověty” a „Pryč s komisarokracií!” Tyto dvě události nicméně tvoří součást dlouhé historické linie. Pohled na chování Baltské flotily od roku 1905 do roku 1921 vykazuje mnoho kontinuálních prvků, souvisejících s tím, co Pavel Dybenko, bolševický vojenský velitel a sám kdysi kronštadtský námořník, nazval „věčným vzbouřeneckým duchem” námořníků.[111] Po celá ta léta nacházíme stejné opovržení privilegiemi a vládou, stejnou nenávist k vojenské regimentaci, stejný sen o lokální autonomii a samosprávě. Odkrýváme také silný antagonismus vůči ústřední moci a jí dosazeným představitelům, hluboce zakořeněný v anarchistických a populistických tradicích nižších společenských tříd, datujících se od nástupu silné byrokratické státní moci v průběhu 17. a 18. století. Kronštadt, izolován od pevniny ještě výrazněji nežli jeho sesterské baltské základny, se stal baštou spontánního anarchistického buřičství. Kronštadtští námořníci, známí svým revolučním nadšením a nezávislým duchem, netolerovali svévolné zásahy a donucování z jakékoli strany. Jejich hesly byla spontaneita a decentralizace. Toužili po svobodném společenském uspořádání, založeném na lokálních sovětech, přímé lidové demokracii, odvozené od kozáckých krugů a středověké věchy. Vždy byli náchylní k náhlým zuřivým výbuchům násilí proti nositelům státní moci, důstojníkům, byrokratům a bohatým a privilegovaným lidem. V březnu 1921 všechny tyto pohnutky našly své konečné a nejsilnější vyjádření.
Občanská válka mezitím sílila a hromadily se stížnosti ze strany námořníků. Nespokojenost se stejně jako v minulosti soustřeďovala na otázku vojenské disciplíny. Revoluce z roku 1917 zanechala armádu a námořnictvo ve stavu naprosté dezorganizace. Tradiční hierarchická struktura velení se rozpadla a vytvořila vakuum, zaplněné bezpočtem výborů vojáků a námořníků, kteří si volili vlastní velitele a nebrali na vědomí rozkazy, přicházející shora. Výsledný chaos se silně podobal situaci v průmyslu, kde v jedné továrně za druhou závodní výbory vytvářely „dělnickou samosprávu”. Během prvních měsíců po Říjnové revoluci bolševická politika spíše podporovala tento spontánní proces decentralizace. Na základě vládních dekretů byly zrušeny tradiční vojenské hodnosti a tituly a vyhlášen vznik „socialistických” ozbrojených sil, „vybudovaných zdola na principu volených důstojníků a vzájemné soudružské disciplíny a respektu”.[112] V praxi to vedlo k úplnému kolapsu centrální autority a systému velení a někdy též k oživení odvěké tendence ruských rekrutů vzbouřit se a proměnit v marodéry a kořistníky.
Vzplanutí občanské války v roce 1918 nicméně přivodilo rychlý obrat v bolševické vojenské politice. Samotné přežití režimu si nyní vyžadovalo rychlé skoncování s chaotickou decentralizací autority a obnovení vojenské disciplíny. Hlavním odpůrcem „partyzánského ducha” (partyzanščina), který zachvátil ozbrojené síly, byl komisař války Trockij. Brzy se mu podařilo na základě tradiční militaristické disciplíny doslova vydupat ze země novou bojovou sílu. Staré hodnosti sice nebyly obnoveny, ale do služby se vrátily tisíce bývalých carských důstojníků ve formě „vojenských specialistů” (vojenspecy), na které bedlivě dohlíželi političtí komisaři.[113] Tak byly poskytovány naléhavě potřebné velitelské zkušenosti a technické znalosti, dokud nebyl vycvičen nový kádr rudých velitelů. Byl zrušen systém výborů v rámci Rudé armády, tvrdě vyžadováno plnění rozkazů a chvilkové vydechnutí od vojenské disciplíny rychle a náhle skončilo.[114]
Nedlouho poté začala vláda tato opatření uplatňovat i v námořnictvu. Zde se ale setkala se zarputilou opozicí. Jak poznamenal Dybenko, bolševické snahy o zrušení výborů na jednotlivých plavidlech a prosazení autority centrálně jmenovaných komisařů vyvolaly v Baltské flotile bouři protestů.[115] Pro námořníky, jejichž odpor k vnější autoritě byl příslovečný, znamenal jakýkoli pokus nastolit starou disciplínu zradu svobod, za které bojovali v roce 1917. Neměli pouze v živé paměti přísnou regimentaci carských časů, ale cítili, že vojenské efektivitě by více prospěla jejich svobodná iniciativa. Byli pevně rozhodnuti nenechat si upřít plody vítězství právě tou stranou, které pomáhali dostat se k moci. Výsledkem byly neustálé třenice mezi mužstvem a bolševickými komisaři a veliteli. Občas docházelo rovněž k potyčkám s jednotkami Čeky, na vrcholu občanské války bojujícím společně s řadovými jednotkami.
Když občanská válka skončila, situace se nezlepšila, ale ještě výrazněji zhoršila. Tvrdá vládní politika ztratila doslova přes noc své opodstatnění. Stejně jako rolníci již neviděli žádný důvod pro konfiskace svých produktů a potlačování volného obchodu a jako dělníci začali pokradmo kritizovat podřízené postavení svých odborových svazů a obnovení tovární disciplíny, vertikální management a přítomnost buržoazních technických specialistů, tak i námořníci a vojáci požadovali návrat demokratických principů do ozbrojených sil. V očích bouřlivé opozice Baltské flotily proti posilování militaristické disciplíny, rušení výborů na lodích a dosazování komisařů a „vojenských specialistů” do velitelských pozic všechna tato opatření narostla do skutečně hrozivých rozměrů. Do hry také vstoupilo několik nových faktorů, podněcujících buřičského ducha lodních posádek i armádních oddílů na baltských základnách. Především šlo o to, že poté, co pominulo nebezpečí ze strany Bílých, muži poprvé za mnoho měsíců dostali dovolenku, vrátili se do rodných vesnic a byli přímo konfrontováni s politikou rekvírování obilí a násilnými metodami, jimiž byla uskutečňována. Někteří námořníci byli dokonce sami zastaveni strážními oddíly a prohledáni, jestli nepřepravují „ilegální” potraviny. Ve městech zase námořníci spatřili v plném rozsahu lidskou bídu, způsobenou válkou. Všude se setkávali s pobouřenými a nespokojenými lidmi. Naslouchali stížnostem svých otců a bratrů, které se nápadně podobaly jejich vlastním stížnostem na velení. Stěpan Petričenko, jedna z vůdčích postav kronštadtského povstání, řekl, že „Po celá léta před námi bolševická cenzura skrývala domácí události, zatímco jsme byli na moři nebo na frontě. Když jsme se vrátili domů, naši rodiče nám položili otázku, proč bojujeme na straně utlačovatelů. To nás přimělo přemýšlet.”[116] Je snadné domyslet si rozměr, v jakém svědectví mužů jako Petričenko vyvolalo znepokojení u jejich soudruhů, když se vrátili k útvarům. Následky na bojovou morálku byly tak drastické, že vláda přijala opatření na podstatné zkrácení dovolenek u válečného námořnictva. V prosinci 1920 to způsobilo intenzivní protesty posádky Sevastopolu, jedné ze dvou moderních bitevních lodí, zakotvených v kronštadtském přístavu, která měla v únorových a březnových událostech sehrát klíčovou roli. V zimě 1920-1921 počet dezercí námořníků Baltské flotily prudce vzrostl. Na počátku roku 1921 se flotila jako organizovaná bojová síla začala prakticky rozpadat.[117]
Dalším nebezpečím, visícím ve vzduchu, byl dopad potravinové a palivové krize na flotilu. Námořníci trpěli hladem a zimou jen o něco méně, než civilní obyvatelstvo. Když začala zima, nedostatek otopu v kasárnách a paliv na lodích učinil jejich život takřka nesnesitelný. Nebyly ani žádné zásoby zimních bot nebo teplých uniforem, které by zmírnily následky neobyčejně krutých mrazů, které sevřely baltickou oblast mezi listopadem a dubnem. Ještě horší byl úpadek množství i kvality vydávaných potravinových přídělů.[118] Špatná strava - tradiční zdroj stížností v ruském námořnictvu - v minulosti vyvolala mnohé nepokoje a nyní, na konci roku 1920 k tomu všemu ještě v Baltské flotile vypukla epidemie kurdějí. Podle emigrantských zdrojů z Helsingforsu v prosinci vyslali kronštadtští námořníci delegaci do Moskvy, aby žádala zlepšení zásobování, ale její členové byli po příjezdu okamžitě zatčeni. Velitel flotily F. R. Raskolnikov intervenoval ve prospěch svých mužů a varoval Moskvu, že pokud delegáti nebudou okamžitě propuštěni, Kronštadt může obrátit svá děla proti Petrohradu. Jeho prorocká slova nicméně prošla bez povšimnutí.[119]
Dokonce i ti námořníci, kteří patřili ke Komunistické straně, nebyli imunní vůči rostoucí nespokojenosti ve flotile. Sdíleli nezávislého ducha svých soudruhů a nikdy se skutečně důsledně neřídili stranickou nebo vojenskou disciplínou. Na konci roku 1920 se již začala rýsovat „opozice ve flotile”, protějšek „vojenské opozice” v Rudé armádě a „dělnické opozice” v továrnách, které všechny prosazovaly lokální iniciativu a demokracii v opozici vůči regimentaci a silné ústřední moci. „Opozice ve flotile” obhajovala myšlenku sovětského námořnictva, zorganizovaného podle „socialistických zásad”, výrazně se lišících od překonaných hierarchických a autoritářských koncepcí minulosti. Opozice obhajovala přímo volené výbory na lodích a pohrdavě odmítala přijímání „vojenských specialistů” stejně jako „diktátorské chování” (diktatorstvo) jistých bolševických představitelů a politické správy flotily.[120]
Mnohem znepokojivější pro vládu však bylo, že vzrůstající počet bolševických námořníků, považujících „opozici ve flotile” za nedostatečnou základnu pro vyjádření své nespokojenosti, se odhodlával k odvážnému kroku a zahazoval stranické legitimace. Jen v lednu 1921 odešlo z Komunistické strany asi 5.000 baltských námořníků. V období mezi srpnem 1920 a březnem 1921 ztratila kronštadtská stranická organizace polovinu ze svých 4.000 členů.[121] Bolševičtí představitelé označovali exodus za odchod nespolehlivých elementů, které se vetřely do stranických řad v průběhu občanské války, když byly zmírněny nebo zcela zanedbány podmínky nutné ke vstupu, například během náborové akce „Stranický týden” v srpnu 1919. Podle stranických zdrojů se vlna dezertérů skládala především z těchto nováčků. V rámci bezpečnostních opatření byly dokonce ze strany vyhozeny další stovky námořníků, kteří ještě neodešli na základě vlastního rozhodnutí, přičemž někteří byli převeleni do Černomořské nebo Kaspické flotily a dálněvýchodních přístavů.[122]
Stranická autorita byla dále oslabena bojem o politickou kontrolu nad námořnictvem, ve kterém proti sobě stáli Lidový komisař války Trockij a Zinovjev, petrohradský stranický boss. Zinovjev nesnášel Trockého již od října 1917, když jím byl vytlačen z pozice Leninova nejbližšího spolupracovníka. Během posledních měsíců roku 1920 se Zinovjev - podle Fjodora Raskolnikova, velitele flotily a E. I. Batise, šéfa politického oddělení (Pubalt) - kteří byli oba loajální k Trockému - snažil svého rivala zdiskreditovat a připisoval mu roli „diktátora”, zatímco sebe označoval za stoupence vnitrostranické demokracie a lokální iniciativy. V listopadu 1920 petrohradský stranický výbor na Zinovjevovo naléhání vznesl požadavek, aby byla zodpovědnost za politickou správu Baltské flotily přenesena od Pubaltu do jeho rukou, čemuž se Trockého stoupenci zatvrzele stavěli na odpor.[123]
Výsledkem sporu bylo, že komisaři a jiní straničtí představitelé ztratili většinu svého vlivu na řadové námořníky. Bylo to očividné již na počátku prosince, když se velká skupina námořníků sešla na všeobecném shromáždění na petrohradské základně, aby protestovala proti způsobu, jakým byli voleni delegáti na VIII. kongres sovětů (zdá se, že volby zmanipulovali straničtí byrokrati z místního politického oddělení flotily). Jak postupovala zima, nálada stále klesala až k bodu mrazu a k bouřlivému vyústění situace došlo na II. konferenci komunistů Baltské flotily, konané 15. února v Petrohradě. „Opozice ve flotile” se vynořila na scéně jako mocná síla a získala drtivou většinu hlasů ve prospěch své rezoluce, vyzývající k okamžité decentralizaci politické moci, což mělo být realizováno pomocí převedení rozhodovacích pravomocí Pubaltu a jeho politických oddělení na místní stranické výbory způsobem, jaký v listopadu navrhoval Zinovjev a jeho spojenci. Rezoluce kritizovala Pubalt za nedostatečný kontakt s masami a hluchotu k požadavkům řadových námořnických stranických aktivistů. Pubalt se slovy rezoluce stal „byrokratickým orgánem bez všeobecné autority v řadách mužstva a pokud se měla obnovit lokální iniciativa, bylo nutné přestavět celou politickou strukturu flotily podle zásad demokratismu”. Někteří delegáti rovněž volali po úplném zrušení politických oddělení ve flotile, což krátce poté zopakovali kronštadtští vzbouřenci. Jeden stranický funkcionář vyslovil varování, že pokud reformy nebudou zahájeny do jednoho či dvou měsíců, „máme tady povstání”.[124]
...
V polovině února 1921 napětí v Baltské flotile tedy dostoupilo bodu těsně před výbuchem. Na konci měsíce propukla stávková vlna v Petrohradě. Zprávy o nepokojích se takřka okamžitě donesly do Kronštadtu, kde již existovala tradice revoluční solidarity s pracující třídou „Rudého Pitěru” z let 1905 a 1917. K prvním zprávám byly přimíchány také všemožné klepy a dezinformace, které ještě více mezi námořníky rozproudily vášně. Bylo například řečeno, že na Vasilijském ostrově vládní jednotky zahájily střelbu do demonstrantů a vůdci stávky již byli zastřeleni ve sklepeních Čeky.[125] V převládající neklidné atmosféře se podobné zprávy šířily rychlostí stepního požáru, děsily místní komisaře a přiměly Kuzmina varovat petrohradský sovět, že pokud nebudou stávky rychle zlomeny, dojde k otevřené vzpouře. Kuzminovo varování ale přišlo příliš pozdě. Toho samého dne, 26. února 1921, uspořádaly posádky bitevních lodí Petropavlovsk a Sevastopol improvizované setkání a rozhodly se vyslat do Petrohradu delegaci, aby zjistila, co se děje. Obě bitevní lodi, nyní zakotvené bok po boku v kronštadtském přístavu, byly tradičními centry buřičských nálad a aktivit. Jak jsme již viděli, tak Petropavlovsk v průběhu červencových dní roku 1917 prokázal příkladnou vojenskou opozici vůči Prozatímní vládě a následující měsíc byli zastřeleni čtyři její důstojníci za to, že podpořili generála Kornilova. Nejedná se tedy bezpochyby o žádnou nadsázku, když bývalý člen posádky Pavel Dybenko ve svých pamětech hovoří o „věčně bouřlivém Petropavlovsku”.[126] Sevastopol rovněž vykazoval vlastní historii buřičského chování, když jeho posádka před nedávnem protestovala proti omezení dovolenek ve flotile.
Když kronštadtská delegace dorazila do Petrohradu, nalezla továrny obklíčené armádou a důstojnickými kadety. Kde byly dílny ještě v provozu, ozbrojené skupiny bolševiků bedlivě dohlížely na dělníky, kteří, když k nim námořníci přistoupili, mlčeli. „Pomysleli jsme si”, napsal Petričenko, vůdčí postava nadcházející vzpoury, „že to nejsou továrny, ale vězeňské nucené práce z carských časů”.[127]
Delegáti, znechuceni pohledem, který se jim naskytl, se 28. února vrátili do Kronštadtu a přednesli svá zjištění na historickém setkání na palubě Petropavlovsku.
Jejich zpráva samozřejmě projevovala značné sympatie k požadavkům stávkujících a vyzývala k větší odhodlanosti jak v továrnách, tak ve flotile. Setkání následně odhlasovalo dlouhou rezoluci, předurčenou k tomu stát se politickou chartou kronštadtské vzpoury:
„Poté, co jsme vyslechli zprávu představitelů, vyslaných všeobecným setkáním lodních posádek do Petrohradu, aby tam prozkoumali panující situaci, požadujeme:
- Vzhledem ke skutečnosti, že současné sověty nevyjadřují vůli dělníků a rolníků, okamžitě uspořádat nové tajné volby se svobodou provádění předvolební agitace pro všechny dělníky a rolníky.
- Poskytnout svobodu slova a tisku dělníkům a rolníkům, anarchistům a levým socialistickým stranám.
- Zajistit svobodu shromažďování pro odborové svazy a rolnické organizace.
- Na datum ne pozdější než 10. března 1921 svolat nestranickou konferenci dělníků, rudoarmějců a námořníků Kronštadtu a petrohradské provincie.
- Osvobodit všechny socialistické politické vězně, stejně jako všechny dělníky, rolníky, vojáky a námořníky, uvězněné v souvislosti s dělnickými a rolnickými hnutími.
- Zvolit komisi na přezkoumání případů těch, kteří jsou drženi ve vězeních a koncentračních táborech.
- Zrušit všechna politická oddělení, neboť žádná strana by neměla mít zvláštní privilegia propagovat své myšlenky nebo dostávat za těmito účely finanční podporu od státu. Namísto nich by měly být ustaveny kulturně-vzdělávací komise, volené místně a financované státem.
- Okamžitě odstranit všechny hlídkové oddíly.
- Zrovnoprávnit potravinové příděly pro všechny pracující lidi s výjimkou těch, kteří jsou zaměstnáni ve zdraví škodlivých provozech.
- Zrušit komunistické bojové oddíly ve všech součástech armády stejně jako komunistické stráže, umístěné v továrnách a mlýnech. Pokud jsou podobné stráže nebo oddíly potřebné, vytvořit je v armádě z řadových vojáků a v továrnách a mlýnech se souhlasem pracujících.
- Poskytnout rolníkům plnou svobodu jednání vzhledem k jejich půdě a rovněž právo chovat dobytek za podmínky, že rolník vystačí svými prostředky, tj. nebude využívat námezdní práci.
- Přijmout naši rezoluci ve všech součástech armády stejně jako mezi našimi soudruhy vojenskými kadety.
- Zveřejnit naše rezoluce v tisku.
- Vytvořit nestranický kontrolní úřad.
- Povolit svobodnou řemeslnou produkci za použití pouze vlastní práce.
PETRIČENKO, předsedající setkání (bitevní) eskadry.
PEREPELKIN, sekretář.[128]
Petropavlovská rezoluce nevyjadřovala pouze nespokojenost v řadách Baltské flotily, ale rovněž celých mas ruských obyvatel z měst a vesnic po celé zemi. Námořníci byli sami plebejského původu a hodlali ulehčit strádání svých rolnických a dělnických bratří. Z celkem patnácti bodů rezoluce se navíc pouze jeden - požadavek zrušení politických oddělení ve flotile - specificky dotýkal jejich vlastní situace. Zbytek dokumentu byl obecně zaměřen proti Válečnému komunismu, jehož ospravedlnění v očích námořníků i většiny obyvatelstva již dávno ztratilo platnost. Skutečnost, že někteří z autorů rezoluce, včetně Petričenka, byli nedávno na dovolence ve svém rodišti a na vlastní oči spatřili hroznou bídu vesničanů, nepochybně ovlivnila požadavky vznesené ve vztahu k rolníkům. Je to pravda zvláště v případě jedenáctého bodu, požadujícího umožnit rolníkovi volně disponovat půdou za podmínky, že nebude využívat námezdní práci. V důsledku to neznamenalo nic menšího, než ukončit rekvírování potravin a možná dokonce zrušit státní statky. Stejným způsobem se patrně projevil vliv cesty námořnické delegace do petrohradských továren na začlenění hlavních dělnických požadavků - zrušení privilegovaných přídělů a odvolání hlídkových oddílů a ozbrojených stráží z továren do kronštadtského programu.
Když se k bolševickým úřadům dostalo plné znění Petropavlovské rezoluce, nebyly to patrně zmíněné ekonomické požadavky, co je tak vyděsilo. Na některé z nich dokonce Zinovjev a jeho podřízení v Petrohradě přistoupili, například co se týče odvolání hlídkových oddílů (bod 8). Ve stejné chvíli se vláda navíc nalézala uprostřed formulování nové ekonomické politiky, která by v reakci na přání lidu zašla ještě mnohem dále. Jednalo se spíše o politické požadavky, zacílené přímo na samotnou podstatu bolševické diktatury, které vládu přiměly okamžitě potlačit kronštadtské hnutí. Je sice pravda, že námořníci nevyzývali ke svržení sovětské vlády, ani neobhajovali obnovení Ústavodárného shromáždění nebo politických práv pro šlechtu a buržoazii. Umírněnými a konzervativními prvky ruské společnosti stále pohrdali tak jako dříve a nepomýšleli umožnit jim znovu se probrat k životu. Šlo ale o to, že úvodní prohlášení deklarace „současné sověty nevyjadřují vůli dělníků a rolníků” - představovalo jasnou výzvu bolševickému mocenskému monopolu. Výzva k novým volbám do sovětů, spojená - což byla - s požadavkem na svobodu projevu pro všechny dělníky, rolníky a levicové politické skupiny, byla něčím, co Lenin a jeho stoupenci nebyli uzpůsobeni tolerovat. Petropavlovská rezoluce v důsledku představovala výzvu sovětské vládě, aby se řídila vlastní ústavou, odvážné prohlášení na obranu právě těch práv a svobod, které sám Lenin prosazoval v roce 1917. Ve svém duchu byla rezoluce návratem k Říjnu, evokujícím staré heslo „Všechnu moc sovětům!” Bolševici na ni však pohlíželi v jiném světle: protože odmítala jejich nároky na výlučné zásluhy o revoluci a zastupování dělníků a rolníků, nebyla ničím více než kontrarevolučním projevem, s nímž se musí podle toho jednat.[129]
Přijetím Petropavlovské rezoluce se tempo událostí zrychlilo. Následujícího dne, 1. března, bylo uspořádáno masové setkání námořníků, vojáků a dělníků na Kotevním náměstí. Přišlo jich asi 15.000, více než čtvrtina všech vojenských i civilních obyvatel Kronštadtu. Máme k dispozici několik očitých svědectví, jak z bolševických, tak nebolševických zdrojů[130], společně poskytujících živý a detailní pohled na to, co se odehrálo. Na tribunu se postavili dva vysocí představitelé bolševického režimu, M. I. Kalinin a N. N. Kuzmin, vyslaní z Petrohradu, aby zachránili situaci. Podle některých zpráv doprovázel až k Oraniebaumu své kolegy Zinovjev, ale dál už nepokračoval, protože se obával od námořníků drsného přivítání.[131] Prezident Sovětské republiky Kalinin byl bývalým továrním dělníkem, narozeným v rolnické rodině z Tverské provincie a zdá se, že obyčejní Rusové k němu obvykle cítili určité sympatie. V průběhu předcházejícího týdne byl jedním z hrstky bolševických řečníků, kterým se mezi stávkujícími dělníky dostalo pozitivního ohlasu. Úřady si tedy možná myslely, že jeho popularita bude nápomocna v procesu přivedení námořníků k poslušnosti.
Když Kalinin dorazil, byl uvítán hudbou, transparenty a vojenskými poctami, což si vykládal jako nadějné znamení, že ještě bude možné vyhnout se konfliktu. Mítink na Kotevním náměstí byl navíc zahájen v přátelské atmosféře a předsedal mu bolševický šéf místního sovětu P. D. Vasilijev. Vášně ale začaly planout, když byla čtena zpráva delegátů, vyslaných do Petrohradu, obsahující informace o dělnických bouřích. Když se shromáždění začalo zabývat Petropavlovskou rezolucí, rozrušení dosáhlo vrcholu. Kalinin totiž vstal a začal proti ní hovořit, ale byl opakovaně přerušován výkřiky typu „Kaliniči, tak to už by stačilo!”, „Raději mlč a podívej se na své funkce! Vsadím se, že z tebe udělaly boháče!” „Sami víme, čeho je třeba a ty staříku, vrať se ke své ženě!” Kalinin se pokoušel mluvit sál, ale jeho hlas se ztratil v pískotu a hluku.
Kuzmin, vysoký komisař Revolučně-vojenského sovětu flotily, dopadl stejně. Pokusil se získat přízeň shromážděných a připomněl jim hrdinskou roli, kterou sehráli v Revoluci a občanské válce. Náhle zazněl hlas: „Už jsi zapomněl jak si na Severní frontě nechal zastřelit každého desátého muže? Pryč s ním!” Smysl zvolání je poněkud nejasný, Kuzmin během občanské války pravděpodobně sloužil na Severní frontě (oblast Archangelsku a Murmansku) a nesl odpovědnost za popravy nějakých bolševických vojáků kvůli vzpouře nebo jinému porušení disciplíny. (Podobné incidenty nebyly výjimkou. K velice známému případu došlo, když se skupina petrohradských rekrutů zmocnila parníku na Volze a prchala směrem na Nižnyj Novgorod. Na základě Trockého rozkazu se za dezertéry pustil improvizovaný dělový člun a polní tribunál odsoudil velitele, komisaře a každého desátého muže z jednotky k trestu smrti.[132] Bez ohledu na smysl výroku Kuzmin výhružně odpověděl: „Pracující vždy stříleli zrádce naší věci a budou je střílet i nadále. Na mém místě byste zastřelili každého pátého, ne každého desátého”. „Tak to by stačilo!”, vykřikl někdo z přítomných. „Nám nebudeš vyhrožovat! Vyhoďte ho!” Několik následujících minut Kuzmin nemohl promluvit kvůli hlasitým nesouhlasným projevům a velkému hluku. Pak, v posledním pokusu zapůsobit, odsoudil Petropavlovskou rezoluci jako kontrarevoluční dokument a křičel, že nedisciplinovanost a zrada bude rozdrcena železnou pěstí proletariátu - a okamžitě byl vyhnán z tribuny ohlušujícím sborovým bučením.[133]
Jakmile Kalinin a Kuzmin sestoupili, řečniště se stalo majetkem námořníků a vojáků. Jeden za druhým tvrdě kritizovali vládu za nedostatek potravin a paliv, konfiskace obilí, potravinové zátarasy a především za to, že v průběhu měsíců, následujících po ukončení občanské války, nedošlo k žádnému uvolnění poměrů. Prohlašovali, že zatímco obyčejní občané trpí, komisařům je teplo a mají plná břicha. Mezi hlavními řečníky se nacházel i Petričenko, délesloužící poddůstojník z Petropavlovsku a předák vzpoury od samého počátku. Připomněl starý lidový mýtus, původně namířený proti bojarům a úředníkům starého moskevského velkoknížectví a obvinil bolševiky z toho, že „ukrývají před lidem pravdu”. Lidové legendy podobného typu byly - jak uvidíme za chvíli - hluboce zakořeněny v psychologii povstání a zaujímaly hlavní místo v jeho spíše jednoduché ideologii. Petričenko vyzýval shromážděné zástupy, aby přijaly Petropavlovskou rezoluci (nesoucí i jeho podpis) a požadovaly svolání nových voleb do sovětů po celé zemi.
Rezoluce byla poté předložena k hlasování a schválena zdrcující většinou navzdory protestům ze strany Kalinina, Kuzmina a Vasilijeva. Dále bylo rozhodnuto svolat zvláštní konferenci pro uspořádání nových voleb do kronštadtského sovětu, jehož mandát stejně shodou okolností končil toho samého dne. Nakonec setkání schválilo vyslání třicetičlenné delegace do Petrohradu, aby seznámila lid s kronštadtskými požadavky a požádala, aby do Kronštadtu byli vysláni bezpartijní představitelé a přímo posoudili tamější situaci. Delegáti byli řádně vysláni, ale okamžitě po příjezdu byli zatčeni a nikdo už o nich nikdy neslyšel.[134]
Poté, co shromáždění skončilo, Kalinin a Kuzmin odešli na místní stranický sekretariát, aby zvážili další kroky. Kalinin pak podle Emmy Goldmanové, známé anarchistky, která sledovala události z petrohradského hotelu Astoria, odcestoval z Kronštadtu v duchu pokračujícího přátelství.[135] Vzhledem k tomu, co se právě odehrálo, je to jen stěží uvěřitelné. Podle sovětských zdrojů byl Kalinin dokonce krátce zadržen na Petrohradské bráně, ještě než mu bylo umožněno opustit ostrov a od samotných vzbouřenců, kteří poté, co dorazili do Finska, poskytli rozhovory, víme, že námořníci chtěli Kalinina uvěznit, ale nechali se přesvědčit argumenty, že tento krok by porušil principy svobody, obsažené v jejich vlastní rezoluci.[136] Tato událost je však nedůležitá. Je očividně zřejmé, že po schválení rezoluce námořníků na Kotevním náměstí, se věci ostře obrátily směrem k otevřené vzpouře.
Victor Serge vinu za tento vývoj klade výlučně Kalininovi a Kuzminovi, jejichž brutální přístup a neohrabané vyjadřování, uvádí, nevyhnutelně vyprovokovalo námořníky až k zuřivosti. Serge napsal ve svých pamětech, že místo aby tito dva oficiální představitelé rozhněvané kronštadtské uklidnili, s nimi zacházeli jako se zrádci a násilníky a vyhrožovali nemilosrdnými represemi, pokud se nepodřídí.[137] To jistě bylo přehnané tvrzení, neboť propukající povstání mělo hlubší důvody, než pouhé provokativní projevy. Navíc se zdálo, že námořníci jsou naladěni ostře proti členům Komunistické strany a sotva jim umožnili pronést souvislou větu, než je přerušili výkřiky a pískáním. Na druhé straně je nepopiratelné, že Kalinin a Kuzmin se mohli alespoň trochu mírnit před tak výbušným posluchačstvem. Není pochyb, že jejich bezohledná slova ještě více posílila nepřátelské pocity námořníků vůči oficiálním bolševickým představitelům.
Vláda se mezitím přímo zděsila neschopnosti kronštadtských bolševiků postavit se proti rozhodnutím z Kotevního náměstí. Přestože jich byl přítomen vcelku značný počet, řadoví straníci se nechali unést vzbouřeneckou vlnou a když Kalinin a Kuzmin začali protestovat, nikdo z jejich bolševických souputníků (kromě Vasilijeva), nevystoupil na jejich obranu. Většina se dokonce evidentně vyslovila pro Petropavlovskou rezoluci, zatímco zbytek se zdržel hlasování. Byl to právě tento rys, jak poznamenal Leonard Schapiro, co odlišovalo Kronštadtské povstání od všech předchozích výbuchů nevole proti sovětské vládě.[138]
Příštího dne, 2. března, rozvíjející se vzpoura učinila další krok vpřed, když byla konána konference (svolaná mítinkem na Kotevním náměstí), aby uspořádala nové volby do kronštadtského sovětu. Zúčastnilo se jí asi 300 delegátů, spěšně zvolených předešlé noci po dvou z každé lodi, vojenské jednotky, továrny, syndikátu apod. Bolševikům zdá se nebylo dovoleno ovládnout toto volební setkání a jako v minulosti vybírat vlastní delegáty. Když se obraceli na své soudruhy, lidé jim vpadli do řeči a znemožnili promluvit stejně jako Kalininovi a Kuzminovi o den dříve. Na hlavní posádce například bolševický komisař měl stěží možnost něco namítnout proti odlišné proceduře, když byl údajně uťat v řeči bývalým carským generálem jménem Kozlovskij, který v našem příběhu zaujme jedno z předních míst. „Váš čas vypršel”, měl prohlásit Kozlovskij. „Nyní já udělám to, co je potřeba”. Je pravděpodobné, že v ostatních jednotkách se onoho rána odehrávaly podobné scény. Přestože většina zvolených delegátů byli nestraníci, bolševikům se přesto podařilo získat významnou menšinu, možná až celou třetinu celkových počtů.[139]
Konference se shromáždila ve velkém přednáškovém sále Domu vzdělávání, bývalé Námořní inženýrské škole, jedné z nejvýznačnějších budov ve městě. Před sálem i uvnitř byli rozmístěni ozbrojení námořníci z bitevní lodě Petropavlovsk, aby zabránili jakémukoli narušení jednání. Jejich přítomnost mohla být také zamýšlena jako hrozba stoupencům stávajících pořádků. Není překvapivé, že konferenci předsedal námořník Petričenko. Jak jsme již viděli, tak od počátku přijal vedoucí roli v kronštadtském hnutí, kterou zastával až do hořkého konce o více než dva týdny později. Narozen v rolnické rodině na Ukrajině, Stěpan Maximovič Petričenko byl velmi dobře obdařen vlastnostmi povstaleckého předáka. Byl zapáleným mladým námořníkem ve věku okolo třiceti let, přitažlivý a pevně stavěný, mající silnou a okouzlující osobnost, která mu získala oddané stoupence. Navzdory svému ukrajinskému přízvuku hovořil jednoduchou a přímou řečí, odrážející rolnickou výchovu. Byl zkušený námořník, který vstoupil do armády již v roce 1912, takřka deset let před tragickými událostmi, do nichž se nechal vtáhnout. Předtím pracoval jako instalatér v rodném újezdě. Podle všech svědectví disponoval jasným intelektem, nedávajícím poznat, že jako dítě ve škole strávil pouhé dva roky. Všichni, kdo s ním přišli do kontaktu, navíc oceňovali jeho energičnost a schopnosti.[140]
Konference byla s Petričenkem v čele zahájena volbou pětičlenného předsednictva. Delegáti pak vyslechli několik projevů, než se začali věnovat hlavnímu úkolu zorganizovat nové volby do sovětu. Prvními, kdo vystoupili na řečniště, byli bolševičtí představitelé Kuzmin a Vasilijev, kteří se minulého dne na Kotevním náměstí postavili proti Petropavlovské rezoluci. Nyní k úžasu posluchačů pokračovali ve stejném kritickém tónu. Rozhořčení přítomných vzbudila hlavně Kuzminova řeč, v níž komisař připomněl, že formální mír s Polskem dosud nebyl uzavřen a varoval, že jakékoli rozdělení vládní autority - jakékoli dvojevlastije nebo duální zřízení - mohlo v této chvíli pokoušet maršála Pilsudského k obnovení nepřátelských vztahů. Pohled Západu, řekl Kuzmin, je pevně upřen na Sovětské Rusko a hledá jakoukoli známku vnitřní slabosti. Co se týče petrohradských nepokojů, pokračoval, Kronštadt byl hrubě dezinformován ohledně jejich závažnosti a rozsahu. Ano, došlo ke chvilkovému vzplanutí, ale to proběhlo velmi rychle a ve městě nyní panuje klid. V jedné chvíli Kuzmin učinil narážku na nepokoje v Baltské flotile a obhajoval postup komisařů, jakým byl i on sám, které námořníci na nedávných schůzích učinili obzvláštním objektem pohrdání. To mohlo jeho posluchače jen stěží potěšit. Mnohem více je však popudily Kuzminovy závěrečné poznámky, obsahující stejné výhružky, jako jeho řeč z předešlého dne: „Jsem vám vydán na milost a nemilost”, prohlásil Kuzmin, ”můžete mne klidně i zastřelit, pokud je vám to libo. Pokud se ale odvážíte vztáhnout ruku na vládu, bolševici budou bojovat do poslední špetky svých sil”.[141] Opovržlivý tón Kuzminova projevu uvedl posluchače do otevřeně nepřátelské nálady. V sále panovala výbušná atmosféra a bylo namístě zvolit slušnější přístup. Kuzminovy poznámky nicméně byly určitě k věci. Skutečností zůstávalo, že s Polskem nebyla dosud podepsána mírová dohoda (příměří platilo již od října a mírové rozhovory probíhaly v Rize) a nebezpečí nové polské intervence, znovu podporované francouzskými důstojníky, stále muselo být bráno vážně. Petrohrad se nacházel ve zvláště nebezpečné pozici a sovětští vládní představitelé se opravdu obávali, že jakýkoli projev vnitřních obtíží by mohl posílit polskou pozici u jednacího stolu nebo dokonce vést rovnou k obnovení válečného stavu. Navíc byla pravda, že petrohradské stávky již ustupovaly, neboť vrcholu dosáhly posledního únorového dne. Námořníci již ale byli pobouřeni zprávami o střelbě a rozsáhlých nepokojích a 2. března, v době, kdy nepokoje zcela ustaly, učinili chybný závěr, který zveřejnili následujícího dne, že ve městě propuklo „všeobecné povstání”.[142] Toto nepochopení situace dodalo pomocí vize masových nepokojů na pevnině odvahu kronštadtským provést závažné činy, kterých později někteří z nich litovali.
Když Kuzmin sestoupil z pódia, Vasilijev, předseda nepravomocného sovětu, oslovil shromáždění podobným způsobem. Než skončil, všeobecný přístup shromážděných se stal otevřeně antibolševickým, bez ohledu na velké množství členů Komunistické strany, zastoupených mezi delegáty. Jak poznamenal Alexandr Berkman, nepřátelství námořníků však nebylo namířeno proti straně jako takové, ale proti jejím byrokratům a komisařům, jejichž arogance byla příkladně ztělesněna v projevech Kuzmina a Vasilijeva. Berkman řekl, že Kuzminova řeč byla jako „zapálená sirka, hozená do sudu se střelným prachem”.[143] Delegáti byli tak pobouřeni, že bezmocné představitele nechali společně s komisařem kronštadtské bitevní eskadry (bolševikem jménem Koršunov) zatknout a odvést ze sálu. To byl do očí bijící projev porušení disciplíny, daleko vážnější, než krátké Kuzminovo zadržení z předešlého dne. Na druhé straně delegáti zamítli návrh zatknout a odzbrojit ostatní přítomné bolševiky. Přestože významná menšina projevovala silné antibolševické postoje, většina jejích soudruhů byla rozhodnuta přidržet se principů Petropavlovské rezoluce, charty čerstvě narozeného hnutí, zaručující svobodu projevu pro všechny levicové politické skupiny, bolševiky nevyjímaje.
Zatčení tří vládních představitelů sice bylo vážné, ale nepředstavovalo nevratný krok. Ten ale na sebe nenechal dlouho čekat. Poté, co stráže odvedly zatčené z pódia, Petričenko vyzval shromážděné k návratu k řádnému jednání. Petropavlovská rezoluce byla jakoby v nyní již pevně zakotveném rituálu znovu nahlas přečtena a znovu nadšeně schválena. Konference pak pokračovala v projednávání hlavního bodu agendy, zvolení nového sovětu. Náhle však byla přerušena voláním z obecenstva. Jeden z námořníků ze Sevastopolu křičel, že patnáct nákladních aut plných bolševiků s puškami a kulomety přijíždí rozbít schůzi. Tato zpráva účinkovala na přítomné doslova jako bomba. Delegáti podlehli vzrušení a zmatku. Chvíli trvalo, než se podařilo dosáhnout takového klidu, aby setkání mohlo pokračovat. Někdo navrhl vyslat novou delegaci do Petrohradu a snažit se uzavřít spojenectví se stávkujícími, ale tato myšlenka byla odmítnuta kvůli obavám z dalšího zatčení delegátů. Konference, rozčilená možností náhlého bolševického útoku, pak učinila osudový krok. Bylo rozhodnuto ustavit Prozatímní revoluční výbor, pověřený do doby zvolení nového sovětu spravovat město i vojenskou posádku. Z důvodu nedostatku času na konání řádné volby bylo jako Prozatímní revoluční výbor pověřeno pětičlenné předsednictvo konference v čele s Petričenkem. Tímto činem se kronštadtské hnutí samo posunulo za hranice pouhého protestu. Začala vzpoura.[144]
Znovu sehrála klíčovou roli v utváření běhu událostí v Kronštadtě náhlá zpráva. Kuzminovy a Vasilijevovy projevy vzbudily pohoršení delegátů a připravily půdu pro následující činy. Zpráva o tom, že se bolševici chystají zaútočit na setkání, pak přímo předcházela vytvoření Prozatímního revolučního výboru, což byl krok, kterým námořníci překročili Rubikon povstání. Kdo byl odpovědný za tuto zprávu? Podle Petričenka to byla práce samotných bolševiků s cílem rozbít konferenci.[145] Je to jistě možné, ale nemáme k dispozici žádný důkaz v tomto smyslu. Stejně tak je pravděpodobné, že námořník, který vyslovil tuto zprávu, chtěl sám přítomné popudit proti bolševikům. Musíme ještě poznamenat, že sám Petričenko zprávě uvěřil a oznámil, že oddíl dvou tisíc ozbrojených bolševiků už míří na místo konání konference, aby ji rozbil. Znovu vypukla nepopsatelná vřava a rozčilení delegáti opustili halu.[146]
Tuto zprávu mohla podnítit skutečnost, že v průběhu konference byla opravdu spatřena celá jednotka bolševických vojáků v čele s členem kronštadtské Čeky, jak opouští budovu Vyšší stranické školy. Oddíl však v žádném případě nechtěl zaútočit na setkání, naopak, prchal z Kronštadtu směrem na Krasnou Gorku, pevnost, položenou na pevnině jihozápadním směrem. Předchozího dne rovněž došlo k incidentu, který mohl zvýšit obavy povstalců. Po mítinku na Kotevním náměstí množství bolševických loajalistů skutečně uvažovalo o provedení vojenské akce a zlomení povstání. Komisař kronštadtské pevnosti Novikov dokonce dostal z arzenálu lehká pěchotní děla a kulomety. Když ale vyšlo najevo, že podpora takového činu je nedostatečná, Novikovova jednotka se rozhodla opustit ostrov. Sám Novikov byl spatřen u Fort Totleben poblíž karelského pobřeží, ale podařilo se mu na koni uprchnout přes led.[147]
Povstalci nezůstali nečinní. Nově vytvořený Prozatímní revoluční výbor přenesl své sídlo na palubu vlajkové bitevní lodi Petropavlovsk, kde bouřlivé události před dvěma dny začaly. Výbor jednal velmi rázně a vyslal ozbrojené oddíly, aby obsadily arzenály, telefonní ústřednu, sklady potravin, vodárnu, elektrárny, velitelství Čeky a další strategické body. Do půlnoci bylo město zabezpečeno, aniž by došlo k jakémukoli pokusu klást odpor. Navíc všechny válečné lodi, forty a dělostřelecké baterie uznaly pravomoc Prozatímního výboru. Brzy ráno kurýr převezl na pevninu kopie Petropavlovské rezoluce a rozšířil je v Oraniebaumu, Petrohradu a dalších blízkých městech. Večer téhož dne Námořní letecká eskadra z Oraniebaumu uznala Prozatímní revoluční výbor a vyslala přes led do Kronštadtu své představitele. Povstání se začalo šířit.
Následujícího dne, 3. března, Prozatímní revoluční výbor zahájil vydávání deníku Izvestija Vremennovo revoljucionnovo komitěta matrosov, krasnoarmějcev a rabočich gor. Kronštadtu (Zprávy Prozatímního revolučního výboru námořníků, vojáků a dělníků města Kronštadtu), který se bez přestávky objevoval až do 16. března, jeden den před rozhodujícím útokem proti povstalcům. V prvním čísle se Petričenko, předseda výboru, obrátil na obyvatelstvo Kronštadtu se žádostí o podporu: „Soudruzi a občané, Prozatímní výbor je odhodlán neprolít ani jedinou kapku krve... úkolem Prozatímního revolučního výboru je zorganizovat ve městě a pevnosti pomocí přátelských a společných snah podmínky pro spravedlivé a řádné volby do nového sovětu. A tak, soudruzi, bojujme za pořádek, za klid, za neochvějnost, za novou a opravdovou socialistickou výstavbu, která přinese blahobyt všem pracujícím lidem”.[148] Stejného dne Revoluční výbor zakázal opustit město bez předchozího povolení. Byly zrušeny všechny dovolenky. Dále byl vyhlášen zákaz vycházení od jedenácté hodiny večerní a ustaveny místní revtrojky[149], jakoby podle Zinovjevova ad hoc Petrohradského obranného výboru. Kronštadt už dospěl do místa, odkud se nemohl vrátit. Tři bolševičtí vůdci byli ve vězení, povstalci zcela ovládli město a měření sil s vládou se zdálo nevyhnutelné.