Sovětské vládní kruhy již od samého počátku rozpoznaly nebezpečí kronštadtských bouří. Námořnická vzpoura mohla na základě panující nespokojenosti ruského lidu podnítit masové vzplanutí po celé zemi. Další důvody ke starostem přidávala možnost zahraniční intervence a strategická pozice Kronštadtu na přístupech k ústí Něvy navíc značně ohrožovala Petrohrad. Bolševici si byli vědomi možných historických paralel a mohli si vzpomenout, že před čtyřmi lety stejná vzbouření v ozbrojených silách přivodila ve spojení se stávkami a demonstracemi v bývalém hlavním městě pád samoděržaví. Nyní jejich vlastní režim čelil podobnému nebezpečí. Pokud by se proti vládě postavil „Rudý Kronštadt” a „Rudý Pitěr”, jak by se zachoval zbytek země?
Není tedy divu, že byly podniknuty všechny dostupné kroky k diskreditaci vzbouřenců. Nebyl to snadný úkol, neboť Kronštadt si dlouhodobě udržoval pověst revoluční věrnosti. V roce 1917 sám Trockij nazval Kronštadt „pýchou a slávou” Ruské revoluce. Nyní se však snažil, seč mu síly stačily, aby prokázal, že vzbouřenci nejsou ti samí věrní revolucionáři jako z doby před čtyřmi lety, ale nové elementy zcela odlišného ražení. Trockij tvrdil, že tisíce oddaných a prověřených kronštadtských zahynuly v občanské válce a mnoho z přeživších se od té doby rozptýlilo po celé zemi. Nejlepší muži údajně odešli a řady flotily doplnili čerství rolničtí rekruti z Ukrajiny a západních příhraničních oblastí, kteří se většinou chovali lhostejně k revolučnímu boji a někdy projevovali kvůli třídním a národnostním rozdílům otevřené nepřátelství k sovětskému režimu. Trockij dále tvrdil, že mnoho povolanců pocházelo z oblastí, kde si Machno, Grigorijev a další antibolševičtí partyzáni získali početné následovníky, přinesli tedy sebou „anarcho-banditské smýšlení” a dokonce v některých případech bojovali ve zmíněných partyzánských oddílech, nebo Děnikinově a Wrangelově bělogvardějské armádě.[150]
Kronštadtský námořník z roku 1921 měl podle bolševického portrétu vykazovat „jiné sociální či psychologické složení”, než jeho předchůdce z revoluce a občanské války, hrozný příklad chtivého a demoralizovaného burana, nedisciplinovaného a chvástavého, náchylného hrát karty a pít, přinejlepším to byl „vesnický balík v námořnické uniformě”, hloupý venkovský prosťáček, vyšňořený ve zvonových kalhotách s těžce napomádovanými vlasy k přilákání ženských ctitelek.[151] Bolševici tvrdili, že pro tyto vesnické zelenáče měli starší “prosolení” námořníci řadu neuctivých označení: „Klešniki” podle zvonových kalhot, které si oblíbili, dále „Žoržiki” (frajírci, kterým čouhá sláma z bot) a nejhorší se všech, „Ivanmory” (mořští burani), posměšnou parodii na „Vojenmory” (mořští válečníci), hrdý titul, používaný veterány občanské války.[152]
Jak přiléhavé jsou tyto charakterizace? Není takřka žádných pochyb o tom, že v průběhu občanské války samozřejmě došlo k velké výměně kádrů a mnoho veteránů bylo nahrazeno rekruty z vesnických oblastí, kteří sebou přinášeli hlubokou nespokojenost ruského rolnictva. Podle oficiálních údajů byly v roce 1921 více než tři čtvrtiny námořníků rolnického původu, což je podstatně větší podíl, než v roce 1917, když významnou část flotily tvořili průmysloví dělníci z petrohradské oblasti.[153] Sám Petričenko později přiznal, že mnozí jeho soudruzi ve zbrani byli rolníci z jihu, rozhořčení strašnou bídou, panující v rodných vesnicích. To ale nezbytně neznamená, že se ve flotile významněji proměnily způsoby chování. Právě naopak, vedle technických specialistů, kteří většinou pocházeli z dělnické třídy, mezi námořníky vždy existoval početný a nepokojný rolnický prvek, vykazující nedostatečnou disciplínu a náchylný k bouřlivým vystoupením při sebemenší provokaci. V letech 1905 a 1917 to byli právě tito mladíci z vesnice a nikdo jiný, kdo získal Kronštadtu pověst hnízda revolučního extremismu. Po celou dobu občanské války zůstali kronštadtští obtížně zvládnutelným, nezávislým a svéhlavým lidem a jejich podpora bolševické vlády měla daleko k nějaké stabilitě. Právě z tohoto důvodu jich byl značný počet, zvláště chroničtí buřiči a nespokojenci, přeložen na nové posty daleko od center bolševické moci. Z těch, kteří zůstali, mnoho silně toužilo po svobodách, vybojovaných v roce 1917 ještě předtím, než režim začal po celé zemi nastolovat diktaturu jedné strany.
Ve skutečností se staří veteráni od čerstvých rekrutů ve svém středu takřka nelišili. Obě skupiny pocházely převážně z rolnického prostředí, obě - první na dovolence a druhá předtím, než nastoupila službu - na vlastní oči spatřily bídu v rodných újezdech a obě toužily po tom zbavit se donucovací autority centrální vlády.
Není tedy překvapivé, že když povstání konečně vypuklo, do jeho čela se postavili starší námořníci, veteráni, sloužící již dlouhá léta (v některých případech dokonce již od časů před I. světovou válkou). Petričenko vstoupil do flotily v roce 1912 a členem posádky Petropavlovsku byl od roku 1918. Jeho zástupce v Prozatímním revolučním výboru, „stará sůl” jménem Jakovenko, bojoval na barikádách v roce 1917. Na základě jejich vyspělosti a zkušeností, a to ani nemluvě o zjevné deziluzi bývalých účastníků revoluce, bylo jen přirozené, že do čela povstání byli vrženi tito ostřílení námořníci. Byla to pravda zvláště ve vztahu k hodnostně vyšším námořníkům a kvalifikovaným technikům (Petričenko byl například délesloužící poddůstojník na bitevní lodi), pečlivě vybíraným z nejpokročilejších a nejvzdělanějších rekrutů, kteří byli zvyklí jednat z vlastní iniciativy. Blízkost Petrohradu s jeho čilým intelektuálním a politickým životem navíc přispěla k prohloubení jejich politické uvědomělosti a velmi mnoho se jich v roce 1917 i později zapojilo do revolučních aktivit.[154]
Kronštadtští byli již dlouho považováni za přední nositele revoluční militantnosti, což byla reputace, která v průběhu občanské války navzdory jejich svévolnosti a nedostatku disciplíny v podstatě neutrpěla. Jak vzpomíná Emma Goldmanová, ještě na podzim 1920 sami bolševici stále pohlíželi na námořníky jako zářný příklad chrabrosti a nezničitelné odvahy. Sedmého listopadu na třetí výročí bolševického uchopení moci stáli námořníci na oslavách v předních řadách a jejich dramatickému ztvárnění dobytí Zimního paláce v Petrohradě nadšeně aplaudovaly davy.[155] Tehdy nikdo nehovořil o žádné „třídní degeneraci” v Kronštadtu. Obvinění, že revoluční charakter flotily byl rozvolněn politicky retardovanými mužiky, bylo zdá se pouhým nástrojem, jak smést ze stolu samu skutečnost nesouhlasného vření mezi námořníky. Bylo používáno již tak brzy jako v říjnu 1918 po nepodařené vzpouře na petrohradské námořní základě, když sociální složení flotily ještě nemohlo projít jakoukoli rozsáhlejší transformací.
Obvinění, že kronštadtští byli většinou neruské národnosti - rekruti z Ukrajiny, Litvy, Estonska a Finska - a vykazovali silný národnostní antagonismus vůči sovětskému režimu, si rovněž zasluhuje podrobnější pohled. V novinách povstaleckého hnutí se objevilo asi tři nebo čtyři sta jmen, autoři článků, podepsaní pod výzvami a dopisy, autoři básní apod. Pokud můžeme soudit podle těchto příjmení - což, přiznávám, není příliš spolehlivé - drtivou většinu tvoří Velkorusové. Nenajdeme žádný neobvyklý podíl ukrajinských, německých, pobaltských nebo jiných jmen. Obrázek se trochu změní, když se podíváme na členy Prozatímního revolučního výboru, generálního štábu povstání.[156]
Z patnácti členů výboru celkem tři (Petričenko, Jakovenko a Romaněnko) měli zjevně ukrajinská jména a dva další (Valk a Kilgast) německá. Petričenko, Jakovenko a Kilgast navíc zastávali klíčové funkce ve výboru jako jeho předseda, místopředseda a sekretář. Podle sovětských zdrojů bylo Petričenkovo národnostní cítění údajně tak silné, že mu kolegové námořníci přezdívali „Petljura” podle známého ukrajinského nacionalistického vůdce.[157] Sám Petričenko dále uvedl, že „tři čtvrtiny” kronštadtské posádky byly původem z Ukrajiny a někteří předtím, než vstoupili do sovětského námořnictva, sloužili u antibolševických sil.[158]
Všechno uvedené poukazuje na to, že národnostní cítění pravděpodobně mohlo sehrát určitou roli v podnícení povstání. Jakou ale přesně, to zůstává neznámé z důvodu nedostatku faktů. Mnohem zřetelnější je chudý sociální původ členů výboru. Jeho převážnou většinu tvořili námořníci, obyčejně s dělnicko-rolnickými kořeny, bylo jich zjevně celkem devět, většinou kvalifikovaných délesloužících z Petropavlovsku a Sevastopolu, epicenter povstání. Navíc zde byli čtyři dělníci a dva úředníci (ředitel školy a vedoucí dopravy). Vedení hnutí tak narozdíl od bělogvardějců mělo nepopiratelně plebejský původ, což bylo pro vládu, neúnavně se snažící prokázat, že vůdci povstání pocházejí z antiproletářských sociálních vrstev, velmi zahanbující. O Veršininovi, námořníkovi ze Sevastopolu, který upadl v rané fázi povstání do rukou bolševiků, se tvrdilo, že je „spekulant” a vesnický frajírek, Žoržik. Tím to však nekončilo, Pavlov byl označen za bývalého detektiva, Bajkov za majitele domů v Kronštadtu a Tukin za bývalého četníka, kdysi vlastnícího v Petrohradě nejméně šest nájemních domů a tři obchody. Další člen výboru, Kilgast, byl údajně shledán vinným ze zpronevěry vládních prostředků z Kronštadtského dopravního fondu, ale později propuštěn na všeobecnou amnestii u příležitosti třetího výročí bolševické revoluce.[159]
Úsilí zdiskreditovat Prozatímní revoluční výbor pokračovalo dlouho poté, co povstání již bylo potlačeno. Kromě útoků na charakter jeho členů se sovětští autoři snažili propojit je s politickou opozicí. Petričenko byl opakovaně označen za levého esera, Valk a Romaněnko za menševiky a Orešin za populistického socialistu. O další postavě, Lamanovovi, se tvrdilo, že je hlavní ideolog hnutí, redaktor jeho deníku a eser maximalista.[160] Naneštěstí však nemáme k dispozici žádné hodnověrné informace, abychom potvrdili nebo vyvrátili tato údajná politická spojení. O Petričenkovi nicméně víme ze soudobých sovětských záznamů, že byl „bývalý bolševik”, který se nechal zverbovat během náborové akce „Stranický týden” ze srpna 1919, kdy byla pozastavena platnost obvyklých nutných podmínek ke vstupu - a dále to, že ze strany vystoupil během příštího obnovování registrací.[161]
Petričenkovo krátké spojení s bolševiky nebylo neobvyklé - dalším podobným příkladem byl Kilgast, sekretář Revolučního výboru. Stejně se zachovaly tisíce dalších baltských námořníků. V březnu 1921 tvořila stranické řady v Kronštadtu pouhá polovina lidí ve srovnání v obdobím před šesti měsíci. Někteří z odpadlíků využili první příležitosti a vydali se domů na dovolenku. Petričenko se vrátil do rodné vesnice v dubnu 1920, zřejmě zde zůstal až do září nebo října, měl tedy spousty času uvidět přímo v akci bolševické konfiskační oddíly a řekl jednomu americkému novináři, že byl několikrát uvězněn na základě podezření z kontrarevolučních aktivit. Snažil se dokonce údajně přidat k Bílým, ale byl odmítnut jako bývalý bolševik. Nicméně však trval na tom, že kronštadtský Revoluční výbor neměl žádné svazky s jakoukoli politickou skupinou. „Naše vzpoura”, řekl, „byla hnutím zdola za smetení bolševického útlaku a jakmile bychom toho dosáhli, vůle lidu by se sama projevila”.[162]
...
Hlavním cílem bolševické propagandy bylo prokázat, že vzpoura nebyla spontánním výbuchem masové nespokojenosti, ale novou kontrarevoluční konspirací, sledující staré známé vzory z dob Občanské války. Podle sovětského tisku námořníci pod vlivem menševiků a eserů ve svých řadách bezostyšně spojili síly s „bělogvardějci”, vedenými bývalým carským generálem jménem Kozlovskij. „Za esery a menševiky”, prohlásila Pravda, „již vycenili tesáky bývalí carští generálové”. [163] To bylo dále údajně pouhou součástí pečlivě připraveného plánu, zosnovaného v Paříži ruskými emigranty ve spolupráci s francouzskou kontrarozvědkou. Byla obviněna také síť organizací Červeného kříže - Mezinárodní červený kříž, Americký červený kříž a Ruský červený kříž ve Finsku - že koordinovaně jednala ve prospěch spiklenců. Druhého března vydal Sovět práce a obrany rozkaz, nesoucí podpisy Lenina a Trockého, kterým postavil generála Kozlovského a jeho spřežence mimo zákon a odsoudil Petropavlovskou rezoluci jako „černosotněnsko-eserský” dokument. Stanné právo bylo rozšířeno z města Petrohrad na celou provincii a Zinovjevův Obranný výbor obdržel mimořádné pravomoci, aby se s povstáním vypořádal.[164]
Jako důkaz toho, že povstání mělo být zosnováno antisovětskými skupinami z Paříže, bolševičtí představitelé zdůraznili záplavu článků z francouzských novin, informujících o povstání v Kronštadtě dva týdny předtím, než došlo ke skutečným událostem. Trockij uvedl v prohlášení pro britský a americký tisk, že tyto zprávy jasně odhalily zlovolné pikle, provozované ruskými emigranty a jejich stoupenci z řad dohodových mocností. Trockij řekl, že výběr Kronštadtu jako cíle byl diktován blízkostí Petrohradu, snadnou přístupností ze západního směru a rovněž nedávným přílivem nespolehlivých elementů do Baltské flotily.[165] Trockého tvrzení zopakoval Lenin v projevu k X. sjezdu Komunistické strany z 8. března. Lenin prohlásil, že za povstáním „vysvítá známá postava bělogvardějského generála”. „Je naprosto jasné”. řekl a citoval zprávy z Le Matin a L´Echo de Paris, “že je to práce eserů a emigrantských bělogvardějců”.[166]
Pařížské novinové články hrály ústřední roli v bolševické teorii bělogvardějské konspirace, a proto bude dobré prozkoumat jejich obsah a původ. Co přesně uváděly? Materiál z Le Matin, který se objevil 13. února pod titulkem „Moskva přijímá opatření proti kronštadtským povstalcům”, prohlašoval, že na kronštadtské námořní základně propuklo povstání a bolševické vládní úřady podnikly kroky, aby zabránily jeho rozšíření do Petrohradu. Le Matin 14. února přinesl druhý článek, v němž vzpouru připisoval zatčení námořnické delegace, která odjela do Moskvy požadovat lepší příděly. Matin prohlásil, že situace v Kronštadtu se mezitím ještě zhoršila a povstalci „vyzkoušeli svá děla na Petrohradu”. Stejného dne se příběh objevil v L´Echo de Paris s dodatkem, že námořníci uvěznili hlavního komisaře a zaútočili několika válečnými loděmi (ovšem nutně s pomocí ledoborce) na Petrohrad. Povstalci podle další zprávy z 15. února spoléhají na podporu petrohradské posádky a vláda provádí v petrohradské oblasti masová zatýkání. Mezi třináctým až patnáctým únorem se podobné zprávy objevily v dalších západních novinách. Článek z New York Times zašel až tak daleko, že tvrdil, že povstalci mají plně ve své moci Petrohrad a odolávají jednotkám, které proti nim vyslal Trockij.[167]
V Kronštadtu ani na jakékoli další baltské základě se v únoru 1921 neodehrálo nic podobného. Takové falešné zprávy - podporované zbožnými představami a všeobecnými nepokoji v Rusku - tehdy nebyly v žádném případě ničím výjimečným. V případě Kronštadtu ovšem předpovídaly (dokonce i co se týče uvěznění velícího komisaře flotily) to, co se skutečně odehrálo o dva týdny později. Někteří historici docházejí k závěru, že zprávy se odvozují od bouřlivého průběhu Druhé konference komunistů Baltské flotily, kde námořníci hlasitě přednesli požadavky na větší demokracii v politické správě flotily.[168] Toto spojení ale můžeme snadno vyloučit, neboť falešné zprávy předešly konferenci (pořádanou 15. února) o několik dní. Podobné zvěsti se objevily dokonce již dříve v ruském emigrantském tisku a poskytly základ pro tvrzení západních sdělovacích prostředků. Dvanáctého února Volja Rossiji (Svoboda Ruska), pražský eserský časopis, přinesl zprávu o vypuknutí „velkého povstání v ruské baltské flotile”. O dva dny dříve pařížské Obščije dělo (Společná věc), vydávané starým socialistou-populistou Burcevem, oznámilo stejnou zprávu pod titulkem „Povstání námořníků v Kronštadtu”. To je pravděpodobně nejstarší podobná zpráva, obsahující takřka všechny prvky, které se objevily v následujících příspěvcích, zarážejícím způsobem předpovídajících události, k nimž došlo o dva týdny později: kronštadtští námořníci povstali proti vládě, obsadili přístav a uvěznili hlavního komisaře flotily, že plánují zahájit vojenské operace proti Petrohradu a petrohradské úřady ve městě vyhlásily stav obležení a provádějí rozsáhlá zatýkání.[169] Tyto neověřené zprávy všechny zdá se pocházejí z jednoho jediného zdroje, od dopisovatele ruské tiskové agentury Rossunion z Helsingforsu, notoricky známého centra antibolševické propagandy. Co je ovšem uvedlo do pohybu, zůstává nejasné. Hlavními činiteli, na jejichž vrub je možné to připsat, byly zprávy o všeobecném vření ve flotile a zatčení kronštadtské delegace v Moskvě. Sled událostí jde tak, že vrchní velitel Baltské flotily Raskolnikov vyslovil varování, že pokud nebudou jejich soudruzi propuštěni, námořníci klidně mohou zahájit ostřelování Petrohradu. Vláda ale tento požadavek odmítla a dokonce vyhrožovala Kronštadtu represemi.[170]
Kronštadtský revoluční výbor odmítl obvinění z konspirace jako pouhou pomluvu, nezakládající se ani na kousku pravdy a odhalující pouze přízemnost a podlost, k jaké se vláda snížila. Ve svém prohlášení dělníkům a rolníkům Ruska výbor odpověděl takto rázně: „Naši nepřátelé se vás snaží podvést. Říkají, že kronštadtské povstání bylo zorganizováno menševiky, esery, špióny Dohody a carskými generály. Vůdčí roli připisují Paříži. Nesmysl! Pokud bylo naše povstání zosnováno v Paříži, pak je tedy zeměkoule plochá...”[171] Odpověď na obvinění, že hnutí vedou bělogvardějští důstojníci, byla rovněž příkrá: „V Kronštadtu spočívá veškerá moc pouze v rukou revolučních námořníků, rudoarmějců a dělníků a ne v rukou bělogvardějců, vedených nějakým generálem Kozlovským, jak prohlašuje prolhané moskevské rádio”. Povstalci posměšně dodali: „Máme zde pouze jednoho generála, komisaře Baltské flotily Kuzmina a ten byl uvězněn”.[172] Revoluční výbor navíc zveřejnil úplný seznam svých členů, aby demonstroval lidový charakter povstání. Jak už víme, mezi jejich jmény se neobjevují žádní důstojníci jakýchkoli hodností a o generálovi ani nemluvě, nýbrž pouze obyčejní námořníci a pracující. „To jsou naši generálové: naši Brusilovové, Kameněvové a další”, prohlašovala kronštadtská Izvěstija a narážela přitom na velké množství bývalých carských důstojníků v bolševickém táboře.[173]
Generál Kozlovskij nicméně opravdu existoval a v březnu 1921 se nacházel v Kronštadtu. Jakou roli, pokud vůbec nějakou, sehrál v povstání? Alexandr Nikolajevič Kozlovskij byl profesionálním armádním důstojníkem s dlouhým a úctyhodným služebním záznamem. Narodil se v roce 1861 ve městě Krasnoje Selo poblíž Petrohradu, vystudoval jezdeckou kadetku, dělostřeleckou důstojnickou akademii a Carskou vojenskou akademii a během I. světové války dosáhl jako dělostřelec hodnosti generálmajora. Po bolševické revoluci se stal jedním z mnoha bývalých carských důstojníků, kteří se nakonec vrátili do služby a v roce 1921 byl velitelem dělostřelectva kronštadtské pevnosti. Když na začátku března vypukly nepokoje, bolševici ho okamžitě odsoudili jako strůjce hnutí. Kozlovskij byl postaven mimo zákon a jeho žena a děti v Petrohradě zatčeni jako rukojmí. Jako spolukonspirátoři byli označeni další tři bývalí profesionální důstojníci, sloužící pod jeho velením - Burkser, Kostromitinov a Širmanovskij. Kozlovskij sám trval na tom, že byl vládou vybrán jen proto, že tehdy byl jediným bývalým carským generálem v Kronštadtu, jedinou postavou, která mohla snadno sehrát fiktivní roli bělogvardějského velitele, konspirujícího za účelem zničení revoluce.[174]
To může být dokonce pravda. Z dostupných důkazů je ale jasné, že Kozlovskij se svými kolegy přeci jenom sehrál určitou roli v událostech z března 1921. Když v prvních hodinách vzpoury velitel pevnosti uprchl na pevninu, Kozlovskij ho odmítl nahradit ve funkci, ale nicméně zůstal na svém postu velitele dělostřelectva. Prozatímní revoluční výbor na místo velitele pevnosti dosadil dalšího dělostřeleckého specialistu, bývalého podplukovníka E. N. Solovjanova, s nímž Kozlovskij úzce spolupracoval. Většina dalších vojenspeců - zvláště dělostřelců - jednala stejně a nabídla se k dispozici povstalcům, kterým poskytovala technickou pomoc a rady. Tito bývalí důstojníci k bolševickému režimu neměli žádný vztah. Typická pro jejich přístup by byla již dříve citovaná poznámka, údajně učiněná Kozlovským 2. března k bolševickému komisaři pevnosti: „Váš čas vypršel. Nyní já udělám, co je zapotřebí.”
Specialisté se již od samého počátku vrhli do plánování vojenských operací pro povstalce. Druhého března, jak sám Kozlovskij připustil, on a jeho kolegové radili Prozatímnímu revolučnímu výboru, aby okamžitě zahájil ofenzívu a přebral iniciativu z rukou bolševiků.[175] Důstojníci vypracovali plán okamžitého nájezdu na Oraniebaum (nacházející se na pevnině asi 14 kilometrů jižně), s cílem zmocnit se jeho vojenských zařízení, kontaktovat sympatizující armádní jednotky a pak vytáhnout na Petrohrad ještě než vláda stihne zorganizovat jakýkoli efektivní odpor. Důstojníci rovněž navrhovali přepadnout oraniebaumské obilní mlýny a získat velice potřebné zásoby potravin. V rámci dalšího plánu dělostřelečtí specialisté naléhali na námořníky, aby použili děla pevnosti a přiléhajících baterií na uvolnění Petropavlovsku a Sevastopolu, které byly zamrzlé v ledu a navzájem si částečně blokovaly výstřelné pole a rovněž vytvořit kolem ostrova vodní příkop a učinit jej tak nezranitelný vůči útoku pěchoty (ke splnění tohoto úkolu totiž nebyly k dispozici žádné ledoborce a největší kronštadtský ledoborec Jermak odplul do Petrohradu pro palivo.[176]
Navzdory vší své aktivitě důstojníci v průběhu povstání zůstali pouhými poradci. Na podkladě dostupných vědomostí můžeme říci, že se nikterak nepodíleli na podnícení nebo směrování vzpoury a utváření jejího politického programu, zcela cizího jejich smýšlení. Žádní důstojníci se nepodíleli na vypracování Petropavlovské rezoluce, nikdo z nich neměl projev na masových mítincích na Kotevním náměstí, nikdo se neúčastnil konference z 2. března v Domě vzdělání, nikdo nebyl členem Prozatímního revolučního výboru. Jejich role se spíše omezila na poskytování technických rad, stejně jako tomu bylo za bolševiků. Někteří z povstalců poté řekli Fjodoru Danovi, když s ním seděli v jednom petrohradském vězení, že Kozlovskij pouze vykonával své povinnosti jako obvykle a jeho slovo nemělo ve hnutí žádnou váhu.[177] Na podkladě nezávislého ducha námořníků a jejich tradiční nenávisti k důstojníkům je naprosto nepravděpodobné, že by na ně Kozlovskij se svými kolegy měli nějaký vliv. Prozatímní revoluční výbor, který po celou dobu povstání zůstal pevně v sedle, prokázal nedůvěru ke specialistům a opakovaně odmítal jejich rady, jakkoli zasvěcené a příhodné mohly být. Navzdory radám důstojníků námořníci nevyhodili do povětří ledovou pokrývku okolo ostrova a dokonce se ani nepokusili vyprostit bitevní lodi, uvízlé v ledu. Nepokusili se ani zmocnit předmostí na pevnině a využít prvotního zmatku v bolševickém táboře. Namísto toho omezili své ofenzivní snahy na vyslání malého oddílu přes led do Oraniebaumu v noci z 2. na 3. března, poté, co obdrželi zprávy, že zdejší námořní letecký oddíl se rozhodl přidat ke vzpouře, ale výprava byla přivítána přívalem kulometné palby a nucena se stáhnout.[178]
...
Po všem výše řečeném nicméně zbývá zodpovědět nejdůležitější otázku: mají bolševická obvinění, že vzpoura byla zosnována ruskými emigranty z Paříže, nějaký pravdivý základ? Jisté je pouze to, že vyhnanci žili v nadějném pomyšlení na vypuknutí protisovětského povstání. Na toto téma bylo řečeno a napsáno skutečně mnoho, zvláště skupinou, známou jako Národní centrum (nebo Národní svaz), volnou koalicí kadetů, okťjabristů a dalších umírněných sil, mající ústředí v Paříži a pobočky v mnoha dalších evropských hlavních městech. Vezměme si například článek prominentního kadetského vůdce F. I. Rodičeva, který se objevil v časopise Obščije dělo, hlavním tiskovém orgánu Národního centra, deset dní předtím, než povstání vypuklo. „Zmocnit se Petrohradu”, napsal Rodičev, „by nebylo obtížné. Problém spočívá v tom, jak město zásobovat a zorganizovat. Jakmile to připravíme, pak tedy brzy udeří ta pravá hodina k činu. Petrohrad je nejblíže všem ze západu přístupným hranicím. Právě na tomto místě je v Sovětském Rusku nejsnadnější zahájit práci na obnově... Je čas začít.”[179]
Podobné otevřené výhružky mezi tehdy bolševickými vůdci nevyvolávaly přílišný zájem. Daleko znepokojivější byly neznámé konspirace, z jejichž tajné přípravy podezřívali exulanty. Podezření nebyla až tak bezdůvodná. Dosud nezpřístupněné důkazy odhalují, že Národní centrum několik týdnů před výbuchem v Kronštadtu již vypracovalo plány pro podobné povstání. Než začneme popisovat tento fakt, musíme nutně krátce popsat dosavadní aktivity Národního centra.
Národní centrum původně vzniklo na počátku občanské války v roce 1918 jako svébytná „podzemní organizace, vytvořená v Rusku k boji proti bolševikům”.[180] Bylo založeno v Moskvě R. V. Kartaševem, P. B. Struvem a dalšími bývalými vůdci kadetské strany a jeho hlavním cílem bylo svržení Leninovy vlády a na jejím místě nastolit ústavní zřízení. Centrum soustředilo většinu sil v Moskvě a podél baltského pobřeží, pobočky existovaly v Petrohradu a pevnostech Krasnaja Gorka a Kronštadt. Centrum se v roce 1919 zapojilo do pokusu generála Judeniče, podporovaného britským vybavením a námořními silami, zmocnit se Petrohradu. Kartašev, bývalý profesor církevní historie na Petrohradské teologické akademii a ministr pro náboženské otázky Prozatímní vlády v roce 1917, zasedal v Judeničově pětičlenné Politické radě a mezi kronštadtskými agenty Centra byl podle sovětských zdrojů[181] i profesor A. D. Grimm, bývalý rektor Petrohradské univerzity, který se významně zapojil i do událostí z roku 1921.
Během Judeničovy ofenzívy Kronštadt zůstal loajální k bolševikům a přestál britské letecké a torpédové útoky, které potopily nebo ochromily několik válečných lodí. Krasnaja Gorka naopak přešla k Bílým a zahájila na Kronštadt palbu, když ji nenásledoval. Existuje důkaz o zapojení Národního centra, možná za spoluúčasti britské tajné služby[182], ale vzpoura byla rozdrcena poté, co se po ničivé dělostřelecké palbě z Petropavlovsku výsadek kronštadtských námořníků a rudoarmějců zmocnil fortu přímým útokem.
Po Judeničově porážce bylo mnoho stoupenců Centra zatčeno Čekou a odsouzeno k smrti nebo dlouholetému vězení. Jistému počtu vůdců, včetně profesora Kartaševa, se ale podařilo uprchnout ze země a poté, co založili nové ústředí v Paříži, ihned zahájili práci na obnově své organizace. Na konci roku 1920 se Národní centrum mohlo chlubit stoupenci v Londýně, Berlíně, Helsingforsu (kde byl jeho hlavním agentem profesor Grimm) a dalších centrech bělogvardějské emigrace. V jeho vedení byli kromě Kartaševa, Struvea a Rodičeva takoví význační kadeti a okťjabristé jako V. D. Nabokov a A. I. Gučkov, stejně jako několik pravicových populistů, zejména V. L. Burcev, redaktor časopisu Obščije dělo. Někteří z nejvýznamnějších liberálů jako například Pavel Miljukov a M. N. Vinover, se nicméně odmítli přidat, protože přestali doufat, že Rusko může být osvobozeno ozbrojenou invazí, dokonce i s pomocí Dohody.[183]
Na konci roku 1920 Národní centrum vynaložilo dostatečné úsilí, aby mohlo připravit svůj celoevropský kongres. Ten se nakonec sešel v červnu 1920 v Paříži a zvolil Ruský národní výbor v čele s profesorem Kartaševem, jehož cílem bylo „osvobození Ruska zpod komunistického otroctví”.[184] To byl samozřejmě deklarovaný cíl Národního centra již od jeho založení v roce 1918, ale bělogvardějští velitelé - Judenič, Kolčak, Děnikin a Wrangel - byli jeden po druhém poraženi. Generálu Wrangelovi se nicméně podařilo evakuovat většinu své Ruské armády, jak jí říkal, netknutou a se všemi zbraněmi. Asi 70 nebo 80.000 mužů bylo internováno v Konstantinopoli, Gallipoli a na Lemnosu a další tisíce v Srbsku a Bulharsku, s podržením hodností a disciplíny. Wrangel, protěžovaný Francií, která v srpnu 1920 uznala jeho režim jako de facto vládu Jižního Ruska (jediná země, která mu přiznala tuto výsadu), umístil své síly pod francouzskou ochranu. Flotila, v níž uprchl, byla včetně jedné bitevní lodi, několika torpédoborců a desítek dalších plavidel Černomořské flotily s asi 5.000 členy posádek internována z tuniském přístavu Bizerta. V listopadu 1920 Paříž stáhla své uznání Wrangelovy vypuzené vlády, ale nadále „z humanitárních důvodů” zásobovala jeho oddíly a vyzývala ho, aby je rozpustil.[185] Tyto snahy však přišly vniveč. „Generál Wrangel”, poznamenal britský vyslanec v Konstantinopoli v březnu 1921, v době kronštadtské vzpoury, „se bude podle očekávání tvrdě stavět na odpor všem návrhům na rozpuštění svých jednotek, neboť soudí, než je zvláště potřebné, aby jeho armáda, která je jedinou zbývající protibolševickou silou mimo Rusko, byla připravena těžit ze současných událostí v zemi”.[186]
Abychom se vrátili k činnosti Národního centra, v archivech této organizace se nachází nepodepsaný rukopis, označený „Přísně tajné” a nesoucí titul „Memorandum o otázce zorganizování povstání v Kronštadtu”.[187] Memorandum je datováno „1921” a předkládá detailní operační plán předpokládaného povstání v Kronštadtu. Na základě obsažených důkazů je jasné, že plán byl vypracován v lednu nebo na počátku února 1921 agentem centra, působícím ve Viborgu nebo Helsingforsu. Předpovídá, že v průběhu „nadcházejícího jara” dojde k povstání námořníků. Existují „početné a nepochybné známky” nespokojenosti s bolševiky, píše agent a pokud by „malá skupina jednotlivců prostřednictvím rychlé a rozhodné akce uchopila moc v Kronštadtě”, zbytek flotily a posádky by ji následoval. „Mezi námořníky”, dodává agent, „se již taková vytvořila, připravená a schopná přistoupit k těm nejenergičtějším akcím”. Pokud bude zajištěna pomoc zvenčí, uzavírá agent, „můžeme zcela jistě počítat s úspěchem povstání”.
Autor je zjevně dobře obeznámen se situací v Kronštadtu. Předkládá dlouhou a zasvěcenou analýzu opevnění základny, v níž pečlivě zpracovává nebezpečí dělostřeleckého bombardování z Krasné Gorky, které je ale vyhodnoceno jako případně zcela nedůležitá hrozba povstání. Dokument navíc zdůrazňuje potřebu připravit pro povstalce předem zásoby potravin. Píše, že s francouzskou pomocí musí být zásoby naloženy na dopravní lodě na Baltu, očekávající příkazy vyplout do Kronštadtu. Dále musí být jako vojenská síla zmobilizována Ruská armáda generála Wrangela, podporovaná francouzskou eskadrou a jednotkami černomořské flotily z Bizerty (ústředním předpokladem Memoranda je, že ke vzpouře nedojde před jarní oblevou, než roztaje led a Kronštadt bude nezranitelný jakýmkoli útokem z pevniny a když budou připraveny nezbytné zásoby potravin a Wrangelovy síly připraveny k akci.)
Po příjezdu Ruské armády, pokračuje Memorandum, přejde okamžitě veškerá autorita v Kronštadtu do rukou velícího důstojníka. Pevnost by pak sloužila jako „nezranitelná základna” pro vylodění na pevnině za účelem „svržení sovětské vlády v Rusku”. Úspěch této operace nicméně závisí na ochotě Francie poskytnout peníze, potraviny a námořní podporu. Jinak se vzpoura odehraje stejně jako doposud a bude odsouzena k neúspěchu. Pokud však bude francouzská vláda souhlasit, uzavírá Memorandum, pak bude vhodné zvolit „jednotlivce, s nímž by představitelé organizátorů vzpoury vešli v podrobnější dohodu a s kterým by mohli konzultovat detaily plánu povstání a dalších akcí, stejně jako přesnější informace, týkající se prostředků, potřebných pro zorganizování a další financování povstání”.
Přestože autorova totožnost není známa, dostupné skutečnosti poukazují na profesora G. F. Tseidlera, ruského vyhnance ve Viborgu. Tseidler byl před bolševickou revolucí ředitelem Ruského červeného kříže v Petrohradě, pak emigroval do Finska a stal se hlavou Ruského červeného kříže v této zemi. Tseidler byl v úzkém spojení s Davidem Grimmem, bývalým kolegou z Petrohradské univerzity, nyní sloužícím v Helsingforsu jako hlavní agent Národního centra (s nímž byl Tseidler rovněž ve spojení) a rovněž jako oficiální představitel generála Wrangela ve Finsku. Tseidler se jako představitel Červeného kříže zvláště zajímal o problém zásobování Kronštadtu a Petrohradu, což je téma, zaujímající ústřední pozici v Tajném memorandu. V říjnu 1920 například zaslal zprávu pařížskému ústředí Amerického červeného kříže na téma potravinové krize v Petrohradě.[188] Významnější je telegram, adresovaný Národnímu centru v Paříži o několik měsíců později: „Situace si vyžaduje okamžité zodpovězení otázek, vztahujících se k mé zprávě o nezbytných potravinových zásobách. Každou chvíli může začít skutečná aktivita”.[189] Datum na telegramu je 28/?/1921. Naneštěstí není uveden žádný měsíc, ale únor se zdá být velmi pravděpodobný, neboť 28. byl dnem, kdy petrohradské stávky dosáhly svého vrcholu a v Kronštadtu byla přijata Petropavlovská rezoluce. Pod telegramem se nachází rukou psaná poznámka „Správně!”, následovaná podpisem G. L. Vladimirova, bývalého carského generála, pracujícího jako vojenský expert pro Národní centrum. „Zpráva o nezbytných potravinových zásobách”, o níž se Tseidler zmiňuje, může klidně být zmiňované Tajné memorandum. Dalším důkazem Tseidlerova autorství je skutečnost, že 5. dubna 1921, krátce poté, co bolševici znovu obsadili Kronštadt, zveřejnil ve Viborgu leták, stěžující si na neschopnost emigrantů poskytnout povstalcům zásoby a nabízející nový plán, jak zásobovat Petrohrad v případě, že dojde k novému výbuchu.[190] Během samotného březnového povstání Tseidler, jak později uvidíme, předčil všechny ostatní ve snaze poskytnout povstalcům zásoby a odvrátit tak katastrofu.
Kromě Tajného memoranda existují další náznaky, že Národní centrum se v prvních týdnech roku 1921 zaměřovalo na Kronštadt. Je například namístě poznamenat, že smyšlené zpravodajství o únorovém povstání námořníků vzniklo v agentuře Rossunion, organizaci emigrantských novinářů, úzce spojené s Národním centrem. Vladimir Burcev, vedoucí činitel Centra a redaktor jeho tiskového orgánu Obščije dělo, časopisu, v němž se zprávy poprvé objevily, byl navíc jedním z vedoucích novinářů Rossunionu a místnosti Obščevo děla sloužily jako pařížská pobočka agentury.[191] Nepodložené zprávy patrně jen odrážely nejhlubší přání emigrantů, aby brzy vypuklo takové povstání. To nicméně nebyl názor londýnského Daily Herald, levicových labouristických novin, dobře informovaných, i když často projevujících nekritické probolševické sympatie. Diplomatický korespondent Heraldu napsal, že články z Matinu a dalších listů odhalily to, co „důvěrně očekávaly, že se stane” v Kronštadtu, neboť odhalovaly existenci kontrarevolučního spiknutí, zosnovaného bělogvardějskými emigranty, podporovanými Dohodou.[192] Jakkoli vysoce pochybné je toto tvrzení, ve světle existence Tajného memoranda je vcelku možné, že Národní centrum přinejmenším informovalo Francii o svých plánech na Baltu a dotázalo se na možnost pomoci v jejich provedení.[193]
Každopádně není pochyb o tom, že v Národním centru existovaly plány na podporu očekávaného povstání v Kronštadtu. Pokud můžeme soudit z Tajného memoranda, agenti Centra na Baltu se v žádném případě nezamýšleli omezit na roli pomocníků, jejich cílem spíše bylo navázat aktivní spolupráci se vzbouřenci pokud možná okamžitě poté, co byla zajištěna koordinace s francouzským vrchním velením ”v přípravě v řízení povstání.” Je jasné, že Centrum v důsledku zamýšlelo zneužít vzpouru ke svým vlastním účelům.
Byly však ve skutečnosti ustaveny nějaké předchozí kontakty s námořníky, kteří provedli vzpouru? V Tajném memorandu, napsaném během prvních týdnů roku 1921, autor hovoří o „přítomnosti úzké skupiny energických organizátorů povstání” a uvádí, že tato informace „vzešla z Kronštadtu”, pravděpodobně ze zdrojů, přátelských Centru. Není v žádném případě nemožné nebo nepravděpodobné, aby se již objevila organizovaná skupina potenciálních povstalců, protože nespokojenost mezi námořníky rostla již několik měsíců. Není rovněž nepravděpodobné, že povstalecká organizace, pokud ovšem vůbec existovala, zahrnovala i budoucí členy Prozatímního revolučního výboru. Petričenkova vůdčí role, datující se již od prvních hodin povstání, jeho podpis na Petropavlovské rezoluci, projev na Kotevním náměstí, předsedání konferenci z 2. března a Revolučnímu výboru, který z ní vzešel, to vše podporuje spekulace o jeho aktivitách před výbuchem povstání. Máme zde rovněž tvrzení dalšího člena výboru, že „my” jsme se dohodli na Kalininově zatčení již 1. března, jeden den předtím, než byl výbor vytvořen.[194]
Je tedy myslitelné, že Petričenko a jeho kolegové byli onou „úzkou skupinou”, s níž Tajné memorandum spojovalo své naděje a dokonce i to, že je v lednu nebo únoru 1921 kontaktovali agenti Národního centra. Existuje nepopiratelný důkaz, který prozkoumáme později, že někteří členové Revolučního výboru se dohodli s Národním centrem, ale až poté, co bylo povstání potlačeno a oni našli útočiště ve Finsku a nemohli bychom tedy vyloučit, že se jednalo o pokračování dlouhodobějších vztahů. Pečlivé pátrání však nepřineslo vůbec žádný důkaz, podporující tuto víru. Na povrch nevyšlo naprosto nic, co by prokázalo, že někdy došlo k naplnění Tajného memoranda, nebo že existovalo jakékoli spojení mezi emigranty a námořníky ještě před vzpourou. Právě naopak, povstání nese všechny známky spontaneity a skutečnost, že do popředí rychle vystoupila skupina odhodlaných předáků, neposkytuje žádný důkaz v opačném smyslu. Každé povstání, i to nejchaotičtější, má totiž své „podněcovatele” a „vůdce”, vyzývající nespokojené k akci, organizující a řídící je. V případě Kronštadtu v chování povstalců nalézáme jen málo toho, co by upozorňovalo na nějakou pečlivou předchozí přípravu. Pokud by existoval předem vypracovaný plán, námořníci by jistě počkali ještě o několik týdnů déle, než ledový příkrov roztaje, čímž bude eliminována možnost pěchotního útoku a zároveň uvolněny k akci dvě bitevní lodě a zásobovací přístupy ze Západu. Povstalci navíc umožnili Kalininovi, aby se vrátil do Petrohradu, přestože z něj mohli učinit cenné rukojmí. Dále se vůbec nepokusili přejít do ofenzívy a přes led do Oraniebaumu vyslali pouze hrstku sil. Významný je rovněž i značný počet členů Komunistické strany, kteří se hnutí zúčastnili. Přinejmenším v první fázi na sebe kronštadtští nepohlíželi jako na revoluční spiklence, ale jako nátlakovou skupinu, usilující o sociální a politickou reformu. Jak zdůraznil George Katkov, věřily tomu také petrohradské úřady, protože jinak by 1. března nevyslaly Kalinina s Kuzminem a Vasilijev, bolševický předseda kronštadtského sovětu, by nepředsedal masovému setkání na Kotevním náměstí, na němž se hlasovalo o Petropavlovské rezoluci.[195]
Námořníci nepotřebovali žádné povzbuzení zvenčí, aby vztyčili povstaleckou vlajku. Jejich strádání se zhoršovalo po celé měsíce: nedostatečné dodávky potravin a paliv, omezení dovolenek, byrokratická správa flotily a zprávy z domova o bolševických represích. Jak jsme již viděli, tak v lednu 1921 opustilo Komunistickou stranu nejméně 5.000 baltských námořníků, znechucených politikou režimu. Během dovolenek se námořníkům naskytl bezprostřední pohled na potravinové rekvizice a sami byli vystaveni prohledávání a konfiskacím ze strany všudypřítomných hlídkových oddílů. Kronštadt byl přímo zralý na povstání již v únoru 1921. To bylo iniciováno nikoli manévry emigrantských konspirátorů a agentů cizích zpravodajských služeb, ale vlnou rolnických povstání po celé zemi a dělnickými nepokoji v Petrohradu. Jak se vzpoura rozvíjela, následovala vzor dřívějších bouří proti centrální vládě od roku 1905 až po občanskou válku, jak proti carskému, tak bolševickému režimu. Zvláště zřetelným předchůdcem března 1921 byla vzpoura na petrohradské námořní základně z října 1918, předjímající Kronštadt ve svém protestu proti konfiskaci obilí a dosazování politických komisařů shora, ve svých heslech o „svobodných sovětech” a „Pryč s komisarokracií!” a významným podílem levých eserů, maximalistů, anarchistů a bezpartijních buřičů ultraradikálního ražení mezi jeho podněcovateli.
Sami kronštadtští jak během povstání, tak i poté v exilu, pobouřeně odmítali všechna vládní obvinění ze spolupráce s domácími nebo zahraničními kontrarevolučními skupinami. Popírali zvláště jakýkoli úmysl obnovit staré pořádky. „Jsme stoupenci zřízení pro všechny námezdně pracující”, prohlašovala vzbouřenecká Izvěstija a „jsme proti tyranské vládě jakékoli strany”.[196] Trvali na tom, že jejich vzpoura byla od začátku až do konce plně spontánní. V jejich řadách nebyli před výbuchem povstání aktivní žádní agitátoři, necirkulovala zde žádná antibolševická literatura a nikdy neobdrželi žádné peníze nebo pomoc ze zahraničí. Takové je svědectví přeživších, kteří uprchli do Finska během závěrečného bolševického útoku.[197]
Zvláště zajímavá jsou vlastní Petričenkova prohlášení z exilu. My, kronštadtští námořníci, jak řekl, abychom parafrázovali článek, který napsal v roce 1925, máme velmi daleko k tomu, abychom byli kontrarevolucionáři, jsme naopak nejvěrnějšími strážci revoluce. V občanské válce jsme s neutuchající odvahou bojovali, abychom ubránili Petrohrad a Rusko před Bílými a v březnu 1921 byla naše oddanost věci nenarušena. Odříznuti od okolního světa, nemohli jsme ze zahraničních zdrojů obdržet žádnou pomoc, dokonce i kdybychom chtěli. Nejednali jsme jako agenti žádné vnější skupiny, ani kapitalistů, ani menševiků nebo eserů. Naše vzpoura byla spíše spontánní snahou skoncovat s bolševickým útlakem. Neměli jsme žádný předem určený plán akcí, jednali jsme jak jsme cítili a jak diktovaly okolnosti. Je možné, že jiní si mohli připravit své plány. To se však v žádném případě netýkalo Prozatímního revolučního výboru. Po celou dobu povstání nám iniciativa nikdy nevyklouzla z rukou. Když jsme se doslechli, že se naši vzpouru snaží zneužít pravicové elementy, okamžitě jsme varovali své stoupence v článku „Páni nebo soudruzi”.[198]
Zmínka se týká úvodníku z první strany povstalecké Izvěstije z 6. března. Čteme zde:
„Vy, soudruzi, nyní slavíte velké vítězství nad komunistickou diktaturou, ale vaši nepřátelé slaví společně s vámi. Motivy naší a jejich radosti jsou nicméně opačné. Zatímco vy jste inspirováni spalující touhou obnovit skutečné zřízení sovětů a vznešenou nadějí dát dělníkovi svobodnou práci a rolníkovi právo nakládat se svou půdou a výsledky své práce, oni jsou inspirováni nadějí na obnovení carské knuty a generálských privilegií. Vaše zájmy jsou rozdílné a oni tedy nejsou žádní naši souputníci. Vy chcete svrhnout komunistickou vládu za účelem mírové rekonstrukce a tvořivé práce, oni to chtějí učinit za účelem zotročení dělníků a rolníků. Vy hledáte svobodu, oni vás chtějí znovu uvrhnout do okovů. Mějte se na pozoru. Nedopusťte, aby se ke kormidelnímu kolu dostaly staré bestie”.[199]
...
Pokud TEDY navzdory Tajnému memorandu ruští emigranti ani nezorganizovali ani nepodnítili povstání, nezůstali nečinní, jakmile propuklo. Aby bylo jisto, cíle povstalců byly nahony vzdáleny jejich vlastním cílům, námořníci chtěli systém svobodných sovětů, v nichž budou zastoupeni pouze dělníci a rolníci, neuvažovali o žádném obnovení Ústavodárného shromáždění, ani o svobodě nebo politických právech pro velkostatkáře a buržoazii, kteří měli zůstat vyvlastněnou a vyděděnou menšinou. Povstání nicméně vzbudilo nové naděje mezi vyhnanci. Pro Alexandra Kerenského, předsedu zaniklé Prozatímní vlády, značilo bezprostřední kolaps bolševismu.[200] Kadetský vůdce Miljukov, který již opustil veškeré naděje na ozbrojenou intervenci, podobně přivítal vzpouru jako začátek neporazitelného osvobozeneckého hnutí samotných ruských mas. V rozhovoru s pařížským dopisovatelem New York Times vyjádřil optimistický postoj, že dny Leninova režimu jsou sečteny a vyzval americkou vládu, aby povstalcům poslala potraviny, přestože nevznesl požadavky na jednotky nebo zbraně. Jeho kolega Vinaver byl opatrnější, „Je nemožné nyní prohlásit, jaké šance na úspěch má toto konkrétní hnutí”, řekl. „Bolševici jej mohou být schopni v tuto chvíli zlomit, ale nikoli vyhladit”.[201]
Co se týče Národního centra, to se radovalo. Co se stalo v Kronštadtu, bylo přesně to, co autor Tajného memoranda předpovídal jen před několika týdny, dokonce i když k tomu došlo dříve, než se čekalo. Nyní bylo jeho okamžitým úkolem shromáždit pomoc pro vzbouřence. „Povstání v Kronštadtu”, prohlašuje tajný oběžník z archivů Centra, „vyvolalo odezvu ve všech srdcích ruských emigrantů”. „Musíme okamžitě vypravit potraviny a léky”, pokračuje dokument, „a to pod nálepkou Červeného kříže a kromě toho musíme povstalce podpořit letadly, nákladními vozy a ošacením, abychom napomohli rozšíření vzpoury na pevninu, ještě než bolševici shromáždí své síly”.[202] Šestého března Burcevovo Obščije dělo, polooficiální orgán Centra, vydalo vášnivou výzvu ke všem emigrantským skupinám, aby spojily své síly na podporu povstalců, jinak bude propásnuta poslední šance na záchranu Ruska:
„Nacházíme se v hodině, která se nebude opakovat. Zůstat nečinným svědkem událostí je nemyslitelné. Naléhavě se obracíme na všechny Rusy a jejich prostřednictvím na všechny naše spojence, aby poskytli kronštadtským revolucionářům aktivní materiální podporu. Nechť povstalci dostanou zbraně, nechť jsou zajištěny potraviny pro Petrohrad. Boj proti bolševikům je naší společnou věcí. Pokud tyto hrozné dny prožvaníme, pokud se nedokážeme posunout nad záplavu debat a rezolucí, běda nám, běda Rusku! Pokud Evropa, která již ztratila tak mnoho příležitostí, ztratí i tuto, pak běda jí, běda celému světu!”[203]
Přestože emigranti byli příliš rozděleni, než aby se zapojili do skutečně kooperativních snah, Burcevova výzva neprošla bez povšimnutí. Hned příštího dne, sedmého března, Ruský svaz obchodu a průmyslu v Paříži vyhlásil záměr poslat do Kronštadtu potraviny a další zásoby a zpravil o tomto rozhodnutí své představitele v Helsingforsu. Zároveň vyslal radiogram kronštadtskému Revolučnímu výboru (radista Petropavlovsku byl schopen zachytit zprávy předávané přes Reval), ujišťující povstalce o plné podpoře. Radiogram prohlašoval, že Kronštadtu již byla připsána počáteční suma dvou milionů finských marek ve „jménu posvátné věci osvobození Ruska” a navíc že vyslanec Prozatímní vlády v Paříži V. A. Maklakov získal na francouzském ministru zahraničí příslib pomoci poskytnout povstalcům potraviny. Devátého března Svaz obchodu a průmyslu ustavil zvláštní výbor, aby zorganizoval efektivní zásobovací spojení s Kronštadtem a Petrohradem. Další antibolševické skupiny rychle následovaly příkladu a příštího dne bylo uspořádáno setkání za účelem vypracování společného plánu.[204]
Pobočka Národního centra v Helsingforsu mezitím vytvořila výbor, aby zajistil předání zásob povstalcům. Profesor Grimm, Wrangelův hlavní představitel ve Finsku, byl zvolen předsedou a profesor Tseidler se stal nejaktivnějším členem, spěchajícím do Paříže, finančního centra ruské emigrace, aby shromáždil finanční prostředky pro celý podnik. Od N. Ch. Děnisova, předsedy Svazu obchodu a průmyslu, okamžitě obdržel sumu 100.000 franků. Poté, co se Tseidler vrátil zpět do Finska, hrabě V. N. Kokovcov, který byl za cara Mikuláše II. ministrem financí a předsedou vlády a nyní zastával funkci předsedy Mezinárodní banky v Paříži, mu zaslal 5.000 britských liber a Rusko-asijská banka přispěla částkou 225.000 franků. Dodatečné prostředky poskytly další ruské banky, pojišťovací společnosti a finanční skupiny po celé Evropě a Ruský červený kříž, směřující veškeré sbírky Tseidlerovi, svému představiteli ve Finsku. Šestnáctého března mohl Kokovcov informovat Výbor ruských bank v Paříži, že vklady ve prospěch Kronštadtu již překročily 775.000 franků, neboli dva miliony finských marek, původně přislíbené povstalcům Svazem obchodu a průmyslu.[205]
Kromě vlastní energické sbírkové kampaně se emigranti snažili získat pomoc dohodových mocností. Představitelé Národního centra telegrafovali naléhavé výzvy prezidentu Hardingovi, Herbertu Hooverovi a americkému ministru obchodu a žádali okamžité zásilky potravin kronštadtským vzbouřencům. Podobné žádosti vzešly také od Ruského parlamentního výboru v Paříži a generála Wrangela v Konstantinopoli, který rovněž odeslal zprávu Kozlovskému do Kronštadtu a nabízel pomoc Ruské armády, jakmile bude zmobilizována.[206] Konference zbytků svrženého Ústavodárného shromáždění telegrafovala z jednacího místa v Paříži Borisi Bachmetijevovi, vyslanci Prozatímní vlády ve Washingtonu, aby se snažil přesvědčit Američany vložit se do věci. Vláda Spojených států, neochotna obnovit intervenční politiku z dob občanské války, ale nevyslyšela žádnou z těchto výzev. Vyhlídky na britskou pomoc byly ještě chmurnější a emigranti zjevně příliš neusilovali o získání Londýna. V té samé chvíli již dokonce na dveře klepala obchodní dohoda Británie a Sovětského Ruska, odraz modu vivendi, vznikajícího od ukončení nepřátelství minulý rok.
Největší naděje na zahraniční pomoc přicházela z Francie, nejaktivnější z dohodových mocností v její opozici vůči bolševickému režimu. Z archivních dokumentů víme, že Národní centrum bylo po celou dobu povstání v neustálém kontaktu s francouzským ministrem zahraničí.[207] Kerenského časopis v Berlíně přinesl zprávu, že francouzská eskadra obdržela rozkaz odplout do baltského přístavu Reval s úkolem pomoci Kronštadtu[208], o čemž ale neexistují žádné důkazy, aby toto tvrzení podpořily. Podle labouristického Daily Herald povstalci obdrželi finanční pomoc od Francie. „Mohu jistě prohlásit”, napsal diplomatický korespondent Heraldu, „že francouzská vláda se zabývá kronštadtskou záležitostí a jistý profesor z Viborgu (myšlen nepochybně Tseidler), poslal vzbouřencům velkou částku peněz. Jsou rovněž zasílány zásoby pod pláštíkem Červeného kříže”.[209]
Je samozřejmě možné, že část značné sumy, shromážděné takovou rychlostí pařížskými emigranty a zaslané Tseidlerovi do Viborgu, pocházela od francouzské vlády (měli bychom poznamenat, že Francie v této době stále zásobovala Wrangelovy jednotky v Turecku). Na druhé straně se Francie již přibližovala - i když pomaleji, než Británie - uklidnění vztahů se sovětským režimem a pravděpodobnost, že by kronštadtským poskytla jakoukoli znatelnou pomoc, se nezdá příliš vysoká. Podle dobře informovaného časopisu Pavla Miljukova Francie do krize odmítla zasáhnout jak politicky, tak vojensky, ale omezila se alespoň na žádost vůči Finsku, aby povolilo přepravovat přes své hranice potraviny pro hladovějící kronštadtské obyvatelstvo. To souzní s detailní a mimořádně cennou zprávou od Harolda Quartona, amerického konzula ve Viborgu ministru zahraničí ve Washingtonu, v níž se uvádí, že Francie se ze všech zahraničních mocností nejpravděpodobněji zapojí, ale Quarton nicméně uzavírá, že ve skutečnosti nebyla poskytnuta naprosto žádná, nebo jen velmi malá pomoc.[210]
Co se týče Červeného kříže, zde se bolševici (a Daily Herald) octli na pevnější půdě. Není totiž pochyb, že Národní centrum ve snaze zorganizovat zásobovací spojení s Kronštadtem, použilo Ruský červený kříž jako zástěrku. Agenti Centra na Baltu to přiznávají ve své soukromé korespondenci.[211] Na druhé straně jsou nepodložená sovětská obvinění, že se do věci zapojil rovněž Mezinárodní červený kříž a Americký červený kříž. Profesor Tseidler doufal, že použije potravinové zásoby Mezinárodního červeného kříže ve Štětíně a Narvě na pomoc vzbouřencům a Ruský červený kříž v Paříži telegrafoval do Ženevy pro povolení, ale žádné nepřišlo. Tseidler rovněž oslovil baltského komisaře Amerického červeného kříže, plukovníka jménem Ryan, aby uvolnil své zásoby ve Viborgu (Národní centrum nepochybně cítilo že má na tyto potraviny zvláštní nárok, neboť byly původně zakoupeny generálem Judeničem v roce 1919 pro petrohradské obyvatelstvo, jakmile budou bolševici vytlačeni a později předány Americkému červenému kříži na pomoc ruským uprchlíkům v baltské oblasti).[212] Ryan, ochotný pomoci, 11. března odcestoval do Paříže, aby se poradil s nadřízenými na evropském ústředí Amerického červeného kříže. Rozhovory ale skončily bezvýsledně. Jak Ryan řekl reportérovi z Obščevo děla, v cestě stály dvě překážky: jeho organizaci bylo na základě svého charakteru zabráněno poskytovat pomoc jakýmkoli politickým a vojenským skupinám a navíc, pokud by se tuto podmínku nějakým způsobem podařilo obejít, finská vláda by nedovolila přepravu jakýchkoli zásob přes své hranice.[213] Navzdory bolševickým obviněním, že Finsko se během povstání spolčilo s Bílými, řečeno slovy Harolda Quartona, Finové „bedlivě dodržovali nedávno uzavřenou mírovou smlouvu” (ze 14. října 1920) se sovětskou vládou. Finský generální štáb považoval povstání za předčasné a odsouzené k porážce a nechtěl poskytnout bolševikům jakoukoli záminku k vojenské odvetě. Přinejlepším, jak Tseidler poté poznamenal, Finové byli ochotni připustit dodávky léků jako humanitární gesto,[214] ale z této nabídky nic nevzešlo.
V Paříži bylo Národní centrum i se svými sympatizanty mimořádně znepokojeno těmito nečekanými překážkami. Kníže G. E. Lvov, Kerenského předchůdce ve funkci předsedy Prozatímní vlády, hledal cesty, jak přimět finského velvyslance, aby změnil názor a pak se znovu snažil přesvědčit Francii, aby zasáhla. Dostavil se rovněž na ústředí Amerického červeného kříže s prosbou o uvolnění skladů ve Viborgu, ale všechny jeho snahy byly marné.[215] Čas mezitím ubíhal. Potravinová situace v Kronštadtu se stávala zoufalou, tak zoufalou, že 13. března Petričenko vyslal depeši profesoru Grimmovi a pověřil ho požádat Finsko a další země o pomoc. Podle Quartona byl finský generální štáb toho názoru (který byl správný, jak ukázaly události), že povstalecké potravinové zásoby nevydrží ani do konce měsíce. Quarton nicméně doporučoval Washingtonu nepodnikat žádný americký pokus doručit zásoby na saních kvůli obavám z prozrazení.[216] Komisař Spojených států v Berlíně byl stejného názoru, protože ho jistí emigranti přesvědčili, že jakákoli intervence by pouze napomohla Leninovi z jeho potíží sjednotit Rusko proti nové zahraniční invazi a vyslyšet žádosti pařížských emigrantů o pomoc, uzavřel celou věc, dokonce i z humanitárních důvodů, bylo „předčasné a náchylné k zneužití”.[217] Tato zpráva byla náhodou předána ministrem zahraničí Národnímu ústředí Amerického červeného kříže ve Washingtonu a možná ovlivnila rozhodnutí organizace nezasahovat. „Červený kříž”, napsal jeho národní sekretář několik týdnů po vzpouře, „neposkytl kronštadtským povstalcům žádným způsobem jakoukoli pomoc a ani se o to nepokusil”.[218]
Ruský červený kříž se na druhé straně ze všech sil snažil dopravit povstalcům pomoc, dokud čas zcela nevypršel. Tseidler jako vedoucí finské pobočky pokračoval ve shromažďování peněz od sympatizantů po celém kontinentu, ale jeho hlavním zájmem bylo najít nějakou cestu, jak obleženým námořníkům vůbec dopravit zásoby. Když povstání šestnáctého března vstoupilo do závěrečného dějství, baron P. V. Vilken, Tseidlerův a Grimmův společník, uskutečnil cestu přes led do Kronštadtu, přestrojen za představitele Ruského červeného kříže. Vilken, bývalý kapitán carského námořnictva, sloužil jako velitel Sevastopolu a poté divize minonosek Baltské flotily. Bolševici ho správně nazývají bělogvardějským agentem, přestože nepoužil, jak tvrdí, krytí Amerického nebo Mezinárodního červeného kříže. Jeho „tajná mise”, jak podnik označil Quarton, spočívala v tom nabídnout Prozatímnímu revolučnímu výboru zásoby a léky, jakmile bude otevřena zásobovací cesta.[219] V minulosti by se taková nabídka setkala nepochybně s příkrým odmítnutím. Nyní ale námořníci trpěli zoufalým nedostatkem potravin a zásoby léčiv byly zcela vyčerpány. Možné pochyby o Vilkenových motivech (povstalečtí předáci věděli o jeho důstojnické minulosti) byly odsunuty stranou a Revoluční výbor nabídku přijal. Červený kříž, vysvětloval Petričenko, byl „dobročinnou a nikoli politickou organizací”.[220]
Jak ale Petričenko zdůraznil a bolševici sami uznali, k povstalcům se zvenčí nedostala žádná pomoc.[221] Finští pašeráci převezli na saních několik tun mouky a sádla, ale i tato nedostatečná zásilka dorazila pozdě a upadla do bolševických rukou.[222] Ohromné snahy kadetských emigrantů zásobit Kronštadt tak skončily naprostým selháním. Nebyly uvolněny žádné potravinové zásoby Červeného kříže, přístup přes Finsko zůstal zablokován a pokusy opatřit ledoborce a nákladní lodi vyšly naprázdno. Konečný úder přišel 16. března v podobě uzavření anglo-sovětské obchodní dohody, „rány dýkou do zad”, jak zněla hořká reakce Obščevo děla[223], která účinně odradila Finsko a další země od přehodnocení politiky neutrality. Krátce řečeno, nebylo učiněno vůbec nic k naplnění Tajného memoranda a varování jeho autora nikdo nedbal. Pokud by možná byly uskutečněny nezbytné přípravy, povstání by nepropuklo tak brzy a nezastihlo emigranty nepřipravené. V každém případě jediné zásoby, kterým bylo souzeno dostat se k povstalcům, k nim dorazily až do finských uprchlických táborů poté, co povstání již bylo potlačeno.
...
NAVZDORY BURCEVOVÝM VÝZVÁM k jednotě ve jménu „společné věci” odstavení bolševiků od moci, zůstali ruští vyhnanci beznadějně roztříštěni. Po dobu povstání menševici, socialističtí revolucionáři a liberálové z Národního centra šli každý oddělenou cestou a nedošlo mezi nimi k žádné spolupráci a sdílení energie a zdrojů. Eseři nicméně vypracovali vlastní plány - v důsledku neúspěšné - jak povstalce zásobovat.
Kronštadtské události přinesly nový život a kuráž do exilových eserských organizací. V Paříži, Berlíně a Praze se nejvýznačnější straničtí vůdci Alexander Kerenskij, předseda Prozatímní vlády a Viktor Černov, předseda předčasně zaniklého Ústavodárného shromáždění, vrhli na úkol shromáždit finance pro nákup potravin a dalších zásob, nezbytných pro udržení povstání při životě. Ze souhrnné korespondence, zachycené agenty bolševické rozvědky a následně publikované sovětskou vládou víme, že byli schopni shromáždit značné finanční částky. Dva dopisy V. M. Ženzinova z Prahy členu eserského Správního centra v Paříži (datované osmého a třináctého března) se zmiňují o sumě, převyšující 100.000 franků a dalších 25.000 dolarech, zaslaných z New Yorku Borisem Bachmetijevem, Kerenského velvyslancem u Spojených států. Dopis rovněž naznačuje, že v Amsterdamu bylo shromážděno 50.000 pudů mouky pro zásilku do Kronštadtu.[224]
Veškerá pomoc měla být zprostředkována Viktorem Černovem z baltského města Reval, který u eserů hrál podobnou roli jako Tseidler a Grimm v Národním centru. Během prvního týdne povstání Černov zaslal Prozatímnímu revolučnímu výboru následující radiogram:
„Předseda Ústavodárného shromáždění Viktor Černov zasílá bratrské pozdravy hrdinným soudruhům námořníkům, rudoarmějcům a pracujícím, kteří od roku 1905 již potřetí povstávají, aby ze sebe setřásli jho tyranie. Nabízí pomoc v podobě mužů a zásob pro Kronštadt prostřednictvím ruských zahraničních kooperativ. Informujte nás co a v jakém množství potřebujete. Jsem připraven osobně přicestovat a poskytnout svoji energii a autoritu ve službě lidové revoluci. Věřím v konečné vítězství pracujících mas. Ať žijí ti, kteří jako první vztyčili prapor osvobození lidu! Pryč s levicovým i pravicovým despotismem!”[225]
Revoluční výbor svolal zvláštní schůzi, aby nabídku uvážil. Pro hlasoval pouze Valk, zatímco Perepelkin byl pro její okamžité shození ze stolu a zbytek se přiklonil k Petričenkovi a Kilgastovi, kteří tvrdili, že nejlepší cestou bude ji prozatím odmítnout.[226] Výsledkem bylo, že Černov dostal následující odpověď: „Prozatímní revoluční výbor děkuje za Černovovu nabídku, ale odmítá ji, dokud se nevyjasní další vývoj. Mezitím bude vše vzato v úvahu”.[227] Tón odpovědi nebyl nepřátelský. Přestože námořníci v očekávání, že vzpoura se rozšíří na pevninu, nepovažovali vnější pomoc za nezbytnou, nechtěli si ale zabouchnout dveře, pokud by jí bylo potřeba později. V důsledku ale nikdo o žádnou pomoc ze strany eserů nežádal a žádná do Kronštadtu nedorazila.
V kontrastu vůči kadetům a eserům se menševici v exilu stranili protibolševických konspirací a nepokusili se pomoci vzbouřencům. Od okamžiku, kdy se Lenin a jeho stoupenci chopili moci, menševici vždy jednali jako legální opoziční strana, snažící se získat podíl na politické moci prostřednictvím svobodných a otevřených voleb do sovětů. Během občanské války považovali Bílé za větší zlo než bolševiky, stavěli se proti ozbrojeným povstáním proti režimu a vyhrožovali vyloučením všem členům, kteří by se přidali ke „kontrarevoluci”. (Ivan Majskij, budoucí sovětský diplomat, byl vyhozen ze strany poté, co vstoupil do militantně antibolševické eserské vlády v Samaře). Ještě v roce 1921 se menševici i přes veškeré odsuzování bolševického despotismu a teroru upínali k víře, že z ozbrojeného boje proti Leninově vládě může těžit pouze kontrarevoluce a Socialističeskij Vestnik, hlavní zahraniční tiskový orgán strany, zatímco sympatizoval s kronštadtskými námořníky v jejich opozici vůči diktatuře jedné strany a politice Válečného komunismu, se distancoval od intervencionistických snah kadetů a eserů. Naším cílem, prohlašoval časopis, je bojovat proti bolševismu nikoli zbraněmi, ale nezdolným tlakem ze strany pracujících mas.[228]
Sečteno a podtrženo, Rusové v exilu (s částečnou výjimkou menševiků) z povstání měli radost a snažili se povstalcům pomoci všemi dostupnými prostředky. V tomto smyslu jsou sovětská obvinění proti nim opodstatněná. Není ale pravda, že by emigranti byli strůjci vzpoury. Právě naopak, bez ohledu na všechny intriky z Paříže a Helsingforsu bylo Kronštadtské povstání spontánním a svébytným hnutím od začátku až do konce. Důkazy nedemonstrují, že vzpoura byla výsledkem nějaké konspirace, ale že rodící se spiknutí, zjevně přítomné v ruských zahraničních kruzích a spiklenci, sdílející s námořníky nepřátelství k režimu, nesehráli ve skutečném povstání žádnou roli. Národní centrum jeho výbuch předpokládalo a připravilo plány, jak jej zorganizovat a s francouzskou pomocí jeho účastníky zásobovat potravinami, léky, posilami a vojenským materiálem. Konečným cílem Centra bylo dostat povstání pod kontrolu a učinit z Kronštadtu nástupiště pro novou intervenci s cílem odstavit bolševiky od moci. Jak se nicméně ukázalo, nebyl žádný čas na převedení těchto plánů do skutečnosti. K výbuchu povstání došlo příliš brzy, několik týdnů předtím, než nastala základní podmínka, umožňující nějaké spiknutí - než roztál led, než bylo ustaveno zásobovací spojení, než byla zajištěna francouzská podpora a než došlo k přesunu Wrangelovy roztříštěné armády do nedalekého nástupního prostoru.
Skutečnost, že kadeti a eseři se pokusili využít povstání ve svůj vlastní prospěch, je stěží překvapující. Nakonec to však byli námořníci a Revoluční výbor, kdo určoval běh událostí. Námořníci se také neobraceli k vnější pomoci dříve, než byla situace skutečně zoufalá, protože s důvěrou očekávali, že jejich příklad zažehne na pevnině masovou vzpouru. Nikdy rovněž neobdrželi žádnou pomoc, kterou pro ně zajišťovali emigranti a kromě návštěvy barona Vilkena ze 16. března sotva došlo v průběhu povstání k nějakému kontaktu s jejich potenciálními stoupenci. Dostupné důkazy v důsledku neodhalují žádné spojnice mezi exulanty a bývalými carskými důstojníky z Kronštadtu, což by byl nejlogičtější podklad pro spolupráci v rámci bělogvardějského spiknutí.
Můžeme nicméně poukázat na to, že mezi některými povstalci a emigranty došlo k určitému druhu dohody poté, co bylo povstání zlomeno a jeho předáci uprchli do Finska. V květnu 1921 se Petričenko s několika kolegy z tábora Fort Ino rozhodl nabídnout služby generálu Wrangelovi. Na konci měsíce napsali profesoru Grimmovi, Wrangelově představiteli v Helsingforsu a nabídli mu spojit síly v nové kampani na svržení bolševiků a obnovení „výdobytků březnové revoluce z roku 1917”. Námořníci jako základ případného společného podniku přednesli program, složený ze šesti bodů:
Je překvapivé, že tento slogan měl být nicméně prosazován jen do té doby, než budou bolševici svrženi. Jakmile bude dobyto vítězství, heslo se stáhne a bude nastolena dočasná vojenská diktatura, aby země neupadla do chaosu. Tento poslední bod byl nepochybně zamýšlen jako vějička pro Wrangela. Námořníci za všech okolností nicméně trvali na tom, že v průběhu událostí musí mít ruský lid možnost „svobodně se rozhodnout, jakou vládu pro sebe chce”.[229]
Grimm s těmito podmínkami okamžitě souhlasil a sám Wrangel poslal o několik týdnů později příznivou odpověď. Navíc se zdá, že pakt byl možná i naplněn. Pokud ovšem budeme věřit zprávám sovětské tajné policie, v létě 1921 Petričenko ve spolupráci s Grimmem a baronem Vilkenem údajně zrekrutoval skupinu uprchlíků - námořníků a propašoval je do Petrohradu, kde měli v příhodný čas napomoci obsazení města jako nového nástupiště proti bolševikům. Jakmile se octli ve městě, námořníci měli pracovat pod kontrolou Petrohradské bojové organizace, ilegální skupiny, propojené s Národním centrem a vedené N. V. Tagancevem, bývalým profesorem geografie na Petrohradské univerzitě. Zdálo by se, že do hry měly snad v důsledku vstoupit i síly generála Wrangela, ale než se tak mohlo stát, Bojová organizace byla rozkryta a zlikvidována.[230]
Tito uprchlíci se ale nevzdali. V červnu 1921 kongres Národního svazu, svolaný Národním centrem kvůli sjednocení všech podobně smýšlejících emigrantů v rámci jednotného antibolševického tažení, obdržel zprávu od skupiny kronštadtských z Finska, nadšeně se hlásící k jeho programu.[231] V archivech Národního centra se navíc nachází důvěrný dokument z 30. října 1921, podepsaný Petričenkem a Jakovenkem (bývalým předsedou a místopředsedou Prozatímního revolučního výboru), zmocňující jistého Vsevolda Nikolajeviče Skosyrda připojit se k Ruskému národnímu výboru v Paříži jako představitel skupiny uprchlíků za účelem koordinace aktivní činnosti s dalšími organizacemi, stojícími na platformě ozbrojeného boje proti bolševikům.[232]
Nic z toho samozřejmě neprokazuje, že mezi Centrem a Prozatímním revolučním výborem existovaly před vzpourou nebo v jejím průběhu nějaké svazky. Spíše se zdá, že společná zkušenost deziluze a porážky a společné odhodlání svrhnout sovětský režim poté vedlo některé z nich ke spojení sil. Bolševici trvají na popření spontánní povahy vzpoury, kterou připisují celému zástupu ruských opozičních skupin - od monarchistů na pravici až po anarchisty na levici - spolčených s dohodovými tajnými službami. Nikdy ale nebyl předložen žádný přesvědčivý důkaz, opravňující vznést zmíněná obvinění. Lenin sám přiznal dokonce i tuto skutečnost, když 15. března na X. stranickém sjezdu prohlásil, že „Oni nechtěli bělogvardějce, ale zároveň ani naše zřízení”.[233] Přestože trval na tom, že emigranti v celé záležitosti hráli důležitou roli, Lenin uznal, že povstání nebylo pouhým opakováním bělogvardějských hnutí z dob občanské války. Pohlížel na něj spíše jako na známku existence hluboké propasti, která začala oddělovat jeho stranu od ruského lidu. Řekl, že pokud byli zapojeni i bělogvardějci, „hnutí zároveň bylo výrazem maloburžoazní kontrarevoluce, maloburžoazní anarchistické spontaneity”. Ve skutečnosti tím asi měl na mysli, že vzpoura odrážela nespokojenost drobných zemědělců, kteří pro stát a jeho úřady neviděli žádnou užitečnou roli, ale chtěli být naopak ponecháni sami sobě a užívat půdy dle svého uvážení. Lenin dodal, že „tato maloburžoazní kontrarevoluce je nebezpečnější, než Děnikin, Judenič a Kolčak dohromady. Máme totiž co do činění se zemí, kde rolnické vlastnictví bylo zruinováno a kromě toho demobilizace armády uvolnila ohromný počet potenciálně vzbouřeneckých elementů”.[234]
Jeho kolega Bucharin se přidržel podobného názoru. Desátému sjezdu řekl, že daleko vážnější, než Kronštadt, je údajná „maloburžoazní infekce”, která se z rolnictva rozšířila na segment dělnické třídy. To, řekl, představuje mnohem vyšší riziko, než skutečnost, že ten či onen generál vyvolal vojenskou vzpouru v Kronštadtu. O několik málo měsíců později se Bucharin vrátil ke stejnému tématu. Třetímu sjezdu Kominterny v červenci 1921 řekl, že „Dokumenty, které byly od té doby vyneseny na světlo, jasně ukazují, že celá věc byla rozpoutána nepochybně bělogvardějskými centry, ale kronštadtská vzpoura zároveň byla maloburžoazní rebelií proti socialistickému systému ekonomického donucování”.[235]
Těmito poznámkami se Leninovi a Bucharinovi navzdory všem urážkám ze strany oficiální propagandistické mašinérie podařilo nevědomky odhalit skutečnou podstatu Kronštadtské vzpoury. Povstání námořníků nemělo totiž nic do činění s bělogvardějskými konspiracemi, ale se spontánními rolnickými vzpourami a dělnickými nepokoji, otřásajícími celou zemí. Vzato v celkovém pohledu, tato hnutí představovala masový protest proti bolševické diktatuře a jejímu zkrachovalému programu Válečného komunismu. Jednalo se o protest lidu proti vládě a povstání v Kronštadtu bylo jeho nejvýmluvnějším a nedramatičtějším výrazem.