Bolševici, postaveni před zostřující se domácí krizi, byli odhodláni skoncovat se vzpourou tak rychle, jak to jen bude možné. Zdálo se, že na vážkách je jejich samotná existence jako vládní strany. Zaprvé už název Prozatímního revolučního výboru, ustaveného povstaleckými předáky 2. března, byl sám o sobě provokací a výzvou. Ještě větší hrozba se ale skrývala v úvodním požadavku Petropavlovské rezoluce. Výzvou k novým volbám do sovětů, „vzhledem ke skutečnosti, že současné sověty nevyjadřují vůli dělníků a rolníků”, povstalci v důsledku napadali legitimitu bolševické vlády. Téma zaznělo znovu 3. března v prvním čísle kronštadtské Izvěstije. Komunistická strana, uváděl redakční úvodník, se skrznaskrz odcizila lidu. Pouze společné úsilí pracujících mas, činných prostřednictvím svobodně zvolených sovětů, může lid zachránit před dalším útlakem a bídou.[236] Na základě nedávných nepokojů v Moskvě a Petrohradě a rolnických vzpour, stále zuřících na periférii, taková prohlášení v očích vládních úřadů vykazovala podvratný podtext. Měli strach, že pokud nebude podniknuta okamžitá akce, Kronštadt podnítí všeobecnou vzpouru.
Další důvod ke znepokojení poskytovalo obnovení nepřátelských aktivit mezi Rusy, kteří emigrovali. Po takřka třech letech občanské války v sovětském vedení hluboce zakořenil strach z kontrarevolučních konspirací. Živeno nekonečným proudem šeptandy, „Bílé nebezpečí” (srovnatelné s hysterií z „Rudého nebezpečí” na Západě) se zmocnilo stranických řad. Pro mnoho bolševiků - zvláště v prvních dnech povstání, když situace byla zmatená a hodnověrné informace se objevily jen stěží - Kronštadt nepochybně zaváněl antisovětským spiknutím. Po dlouhé řadě Bílých generálů - Kornilovovi, Krasnovovi, Millerovi, Judeničovi, Kolčakovi, Děnikinovi a Wrangelovi - podporovanými Dohodou a ruskou opozicí, se generál Kozlovskij zdál zapadat do starého známého vzoru. Když se zprávy o povstání poprvé dostaly do Petrohradu, Zinovjevův nevlastní bratr probudil Viktora Serge v hotelu Astorie. „Kronštadt je v rukou Bílých”, prohlásil vzrušeným hlasem. „Byl vyhlášen výjimečný stav”.[237]
Bolševici neměli ani potuchy o Tajném memorandu Národního centra, protože by jej jistě v rámci propagandistické války proti vzbouřencům vynesli na veřejnost. Věděli však, že probíhá plánování, jak zásobovat Kronštadt a vyslat povstání na pomoc jednotky a výstroj. Jak jsme již viděli, sovětští agenti zachytili korespondenci eserských vůdců. Rovněž věděli o Černovově nabídce pomoci povstalcům. O sbírkové kampani kadetů a okťjabristů se navíc otevřeně informovalo v emigrantském tisku a Tseidlerovy a Grimmovy aktivity ve Finsku rovněž neprošly bez povšimnutí.[238] Skutečnost, že exulanti v Paříži, Berlíně a Helsingforsu ožili novou nadějí a nadšením, nepochybně v Moskvě a Petrohradě umocnila pocit naléhavosti a posílila odhodlání vlády vzpouru spěšně a rozhodně zlikvidovat.
Zdálo by se tedy, že sovětská obvinění z kontrarevolučního spiknutí nebyly pouhé fabrikace, úmyslně konstruované pouze jako propaganda, namířená proti vzbouřencům, ale spíše propaganda samotná byla promíchána s opravdovými obavami z vyhlídky na zmrtvýchvstání Bílých. V každém případě se ale bolševici snažili Kronštadt v očích lidu všemožně zdiskreditovat. Měli strach zvláště z dopadu povstání na armádu. Pokud by k potlačení vzpoury byly zapotřebí sovětské jednotky, musela být vykreslena jako nebezpečné kontrarevoluční hnutí. Kozlovskij byl tak dán do souvislosti s bělogvardějskými generály a označován za „nového Judeniče”, ohrožujícího Petrohrad z baltských přístupů.[239] Zvláštní oběžník pro Rudou armádu obviňoval povstalce z pokusu narušit rižská mírová jednání s Poláky a vojákům bylo navíc řečeno, že po Kronštadtu by mohli být demobilizováni a vrátit se domů.[240]
O povstání se dále tvrdilo, že je „součástí širokého plánu vyprovokovat v Sovětském Rusku nepokoje za účelem oslabení jeho mezinárodního postavení”.[241] Bílí konspirovali údajně nejen proto, aby vyvolali obnovení polské intervence, ale také sabotovali nové uvolnění vztahů se Západem. Podle bolševického tisku byl nový americký republikánský prezident (Harding) ochoten obnovit obchodní vztahy s Ruskem, což byla přemrštěně optimistická víra, patrně podporovaná americkým obchodním hostem W. B. Vanderclipem, jehož Lenin měl za bohatého byznysmena s vlivnými konexemi ve Washingtonu. Lev Kameněv podobně varoval Desátý sjezd strany, že kontrarevolucionáři zamýšlejí zkomplikovat chystanou obchodní dohodu s Británií.[242] Jak řekl Leonid Krasin, sovětský emisar v Londýně, „jisté nekalé zájmy každopádně pracují na odložení a možná i ukončení vyjednávání.” Krasin si nicméně byl jist, že Kronštadt potká stejný osud jako všechna předchozí bělogvardějská spiknutí: „Když si vzpomenete na obtíže, kterým sovětská vláda úspěšně čelila v průběhu minulých třech let, pak se kronštadtská aféra stává nevýznamnou. Naložíme s ní ovšem obvyklým způsobem”.[243]
Větší starosti bolševikům způsobovalo odhodlání emigrantů získat přístup ke Kronštadtu a použít ostrov jako základnu pro vylodění na pevnině. To by neznamenalo nic menšího, než obnovení občanské války, něco, co by vzhledem k všeobecnému vyčerpání, panujícímu v zemi, sovětský režim nemusel přežít. Vláda se jinými slovy příliš neobávala samotného povstání, ale toho, kam mohlo vést. Skutečné nebezpečí, Lenin tvrdil na úvodním zasedání Desátého sjezdu strany, spočívalo v tom, že Kronštadt mohl úpajně posloužit jako „můstek, žebřík, most” pro Bílou restauraci.[244] Lenin se svými společníky považovali námořníky za kontrarevolucionáře primárně v tomto smyslu. Zdálo se, že říkají: ukažte nám, kdo jsou vaši stoupenci a my vám řekneme, kdo jste. O samotných vzbouřencích nehovořili jako o krvežíznivých nepřátelích lidu, ale spíše jako o zbloudilých bratřích, rovnou měrou litovaných a odsuzovaných. „Čekali jsme, jak jen to bylo možné”, prohlásil Trockij na přehlídce jednotek, které zlomily vzpouru, „aby naši zaslepení soudruzi na vlastní oči uviděli, kam vzpoura povede”. Bucharin oslovil Třetí kongres Kominterny v podobném duchu: „Kdo říká, že kronštadtské povstání bylo bělogvardějské? Nikdo. Ve jménu naší ideje, ve jménu našeho úkolu, jsme byli přinuceni potlačit vzpouru našich chybujících bratrů. Na kronštadtské námořníky nemůžeme pohlížet jako na nepřátele. Milujeme je jako vlastní bratry, vlastní tělo a krev.”[245]
Pro zahraniční bolševiky v Rusku jako Viktora Serge a Andrého Morizeta, byly podobné výroky mimořádně znepokojivé. Vedli je k tomu, aby věřili, že Kronštadt je pouhým opakováním antibolševických hnutí občanské války a byli „v úžasu a ohromeni”, protože mezi sovětskými vůdci údajně nenacházeli žádnou zlobu, pociťovanou k Bílým legionům a jejich kolaborantům, jejich projevy byly protkány „sympatickým zdráháním”, prozrazujícím návštěvníkovi černé svědomí strany. Tito cizinci tvrdili, že rozpoznali dilema svých bolševických soudruhů - držet moc a zároveň uchovat revoluční ideály. Serge se po důkladném sebezpytování s „nevyslovitelným zármutkem” postavil na stranu Komunistické strany proti povstání, navzdory tomu, jak řekl, že pravdu má Kronštadt a straně, zaplavené přívalem kariéristů, už lid takřka vůbec nedůvěřuje. Uvažoval, že pokud bolševická diktatura padne, pak bude zbývat jen jeden jediný krůček k chaosu, všeobecnému rolnickému povstání, nové pugačevščině, masakru bolševiků a návratu emigrantů s jejich sterilní a zastaralou politikou a nakonec k nové diktatuře, tentokrát spíše antiproletářské, než antiburžoazní. Serge se ale stále stavěl nesouhlasně k použití zbraní proti zbídačeným dělníkům a námořníkům, kteří, jak řekl, byli dotlačeni až na hranice své trpělivosti.[246]
...
BYLO NAKONEC POTŘEBA ZBRANÍ na podrobení si vzbouřenců? Byla nezbytná hrubá síla? Jak vážně se bolševici snažili o mírové narovnání předtím, než zahřměla děla? Podle vlastních tvrzení se snažili ze všech sil, aby zamezili krveprolití, ale ve skutečnosti až tak mnoho neučinili. Je sice pravda, že v průběhu prvního týdne povstání vydali ke vzbouřencům mnoho výzev, aby se podrobili, ale jak víme, tak 1. března Kalinin a Kuzmin odcestovali do Kronštadtu údajně v roli mírotvorců a hovořili na shromáždění na Kotevním náměstí a Kuzmin následujícího dne v Domě vzdělání. Nenabídli ale žádné ústupky, jaké byly například přiznány stávkujícím dělníkům v Petrohradě. Přestože situace zřetelně volala po taktnosti a smířlivosti, v projevech dvou oficiálních představitelů tyto vlastnosti podezřele scházely. Jejich chování bylo pohrdavé, násilné a nesmiřitelné a tón tak výhružný, že nepokojné námořníky mohl jen dále vyprovokovat. Přístup vlády se od počátku nenesl v duchu seriózních vyjednávání, ale kladení ultimáta: buď se podvolíte, nebo ponesete následky.
Bylo to nešťastné a dokonce i tragické, neboť zdá se, že existovala značná šance, že povstalci zareagují na sympatičtější a pružnější přístup. Bolševici, čelící jedné z nejvážnějších krizí celé své historie, ale v žádném případě nebyli naladěni na kompromisy. Měli těžce pocuchané nervy. Obávali se Poláků, emigrantů, Dohody a možnosti, že se Kronštadt stane východiskem nového intervenčního tažení, obávali se rozšíření vzpoury na pevninu, vroucí nespokojeností a na několika místech planoucí rolnickými povstáními, obávali se ztráty politické moci, následované chaosem a podle nich Bílou restaurací. Za podobných okolností se jim zdálo vyjednávání s povstalci příliš riskantní. Jakákoli váhavost, jakákoli známka slabosti tváří v tvář neposlušnosti a podvratné činnosti mohla přímo předcházet pádu jejich režimu. Poté, co uchopili moc a drželi ji během tříletého krvavého konfliktu, obětovali by nyní vše vzpouře nějakých - podle nich - horkokrevných a nedisciplinovaných námořníků? Mohli si dovolit vyčkávat a doufat, že se vzpoura sama vyčerpá? Netrvalo by dlouho a přišla by obleva. Z povstalecké Izvěstije z 15. března víme, že na ulicích města Kronštadtu se sníh již začal proměňovat na břečku.[247] Za řádově týdny by roztál led ve Finském zálivu a znemožnil tak pěchotní útok na pevnost. Válečné lodě, zamrzlé v kronštadtském přístavu, by byly uvolněny k akci. Navíc i kdyby Finsko trvalo na zákazu tranzitu přes své hranice, zásoby a posily by do Kronštadtu mohly dorazit po moři. Bolševici si uvědomili, že aby tomu všemu zabránili, musí jednat rychle. Žádný státní režim by netoleroval vzbouřené námořnictvo na své nejstrategičtější základě, kterou jeho nepřátelé projektovali jako nástupiště pro novou invazi. „Čekali jsme, jak to jen šlo”, tvrdil Trockij krátce poté, co povstání bylo potlačeno, „ale byli jsme postaveni před nebezpečí, že led roztaje a přinuceni... zaútočit”.[248]
...
VLÁDA SE BEZPROSTŘEDNĚ ZAJÍMALA o dvě patrně nejnaléhavější starosti, že se povstání rozšíří na pevninu a podnítí vzpoury v dalších jednotkách armády a námořnictva. Obě tyto obavy byly umocněny událostmi z Oraniebaumu z 2. března. Toho odpoledne vyslanci z Kronštadtu přijeli přes led s výtisky Petropavlovské rezoluce, které rozšířili v Petrohradě a několika málo sousedních městech. V Oraniebaumu řadoví příslušníci První námořní letecké eskadry uspořádali setkání ve svém klubu, jednohlasně přijali Petropavlovskou rezoluci a po vzoru Kronštadtu zvolili vlastní Revoluční výbor. Brzy poté se znovu setkali v nedalekém hangáru a vybrali tříčlennou delegaci, aby přešla před led a ustavila přímé spojení s kronštadtskými. Uprostřed noci - zjevně poté, co delegáti letecké eskadry dorazili s nabídkou, že se přidají k hnutí - kronštadtský Revoluční výbor vyslal do Oraniebaumu oddíl oddíl 250 mužů, kteří ale byli přivítáni kulometnou palbou a museli se stáhnout. Tři vyslanci letecké eskadry byli zatčeni Čekou okamžitě poté, co se vrátili na základnu. Mezitím komisař oraniebaumské posádky, který se dozvěděl o rodící se vzpouře, zaslal Zinovjevovu Obrannému výboru naléhavou žádost o posily. Všem členům Komunistické strany v Oraniebaumu byly vydány zbraně a zvláštní potravinové příděly na umenšení nespokojenosti, kterou sami mohli pociťovat vzhledem k situaci v zásobování. V pět hodin ráno 3. března z Petrohradu dorazil obrněný vlak s oddílem důstojnických kadetů a třemi bateriemi lehkého dělostřelectva. Kasárna Námořní letecké eskadry byla rychle obklíčena a jejich obyvatelé uvězněni. O několik hodin později bylo po intenzivních výsleších 45 mužů odvedeno a zastřeleno, mezi nimi velitel oddílu Rudých námořních letců a předseda a místopředseda nově vytvořeného Revolučního výboru.[249]
Potlačení oraniebaumské vzpoury dolehlo na kronštadtské předáky jako první vážný neúspěch. Věřili, že povstání se rozšíří na pevninu, a tak přinutí bolševiky přistoupit na jejich požadavky, odmítli přejít do ofenzívy a do Oraniebaumu s katastrofálními následky vyslali pouze nepočetné síly. (Co se týče oraniebaumských povstalců, ti vykázali stejně naivní mentalitu a nesnažili se ozbrojit a zmocnit vlastní základny). Pokud však přístup námořní letecké eskadry něco znamenal, pak tedy - jak tvrdil Kozlovskij a jeho kolegové - Oraniebaum mohl být obsazen, aniž by se povstalci setkali s nejmenším odporem. Povstalci by mohli táhnout na Petrohrad, jehož obyvatelé by se možná odhodlali povstat proti vládě. Všechny podobné rady ale byly zatvrzele odmítány. Námořníci se cítili mnohem bezpečnější na svém ostrovním bastionu, než někde pryč na pevnině v nezvyklé roli pěšáka. Obávali se, že jejich počty jsou pro ofenzívu nedostatečné a raději se zamkli ve zdánlivě nedobytné pevnosti, ježící se kanóny na všechny strany a čekali až vláda přistoupí na jejich požadavky.
Všechny výzvy k uchopení iniciativy tedy narazily na hluchotu. Když „vojenští specialisté” navrhovali rozbít led okolo ostrova Kotlin dělostřeleckou palbou a učinit jej tak nezranitelný pěchotním útokem, Revoluční výbor odpověděl, že pro tento úkol není dost nadbytečných granátů a kromě toho by voda stejně zakrátko znovu zamrzla.[250] Během povstání tedy nebyl učiněn žádný pokus obklopit pevnost vodní bariérou nebo uvolnit zamrzlé válečné lodi, přestože vnější pozorovatelé tvrdili, že k takovému opatření prostě muselo dojít.[251] Když specialisté podobně doporučovali zabarikádovat ulice ve východní části města poblíž zranitelné Petrohradské brány (předvídavý návrh, jak se později ukázalo), Revoluční výbor trval na tom, že pro daný úkol nedisponuje ani muži, ani materiálem, přestože obého byl ve skutečnosti dostatek. Kozlovskij později vysvětlil, že námořníci odmítali spolupracovat kvůli vrozené nedůvěře k důstojníkům a vysoké hodnosti bývalého generála. Tvrdě kritizoval jejich váhavost a nedostatek disciplíny a stěžoval si, že ke vzpouře nemělo dojít, než přišla obleva a roztál led ve Finském zálivu. Řekl, že za předčasným vzplanutím stála nedočkavost námořníků svrhnout bolševický útlak.[252]
Vzpoura mezitím zaznamenala jen velmi malé úspěchy v pokusu podnítit hnutí na pevnině. Pouze na několika místech - zejména v Oraniebaumu, Peterhofu a Petrohradu - se objevila disidentská hnutí, ochotná přijmout věc povstalců za svou. Komunistická strana se v celé oblasti měla velice na pozoru před podvratnými aktivitami a kdekoli se objevily, byly okamžitě násilím potlačeny. V Petrohradě se například delegace kronštadtských námořníků pokusila získat na svoji stranu posádku ledoborce Truvor (některé zdroje uvádějí, že se jednalo o Jermak), zjevně s cílem uvolnit Sevastopol a Petropavlosk a ohradit ostrov Kotlin proti pěchotnímu útoku a možná také otevřít zásobovací spojení se Západem. Na loď ale byly okamžitě vyslány bolševické jednotky a kronštadtští zatčeni včetně svých sympatizantů.[253].
Kronštadt jinak dosáhl jen velmi málo ve snaze rozšířit povstání. Z více než 200 emisarů, vyslaných šířit Petropavlovskou rezoluci v městech petrohradské provincie, zatčení unikla jen hrstka. Námořníci přepravující letáky byli zadrženi až tak daleko na jihu, jako ve Dnu, železniční křižovatce na dráze z Petrohradu do Vitebska. Povstalci se rovněž snažili využít telefonní spojení, aby vysvětlili své pozice v Petrohradě a Krasné Gorce, ale jejich snahy vyzněly naprázdno. Vládní úřady na druhé straně telefonovaly Revolučnímu výboru a snažily se jej přesvědčit o bezvýchodnosti jeho postavení, ale tento marný pokus byl předem zcela beznadějný. Souběžně s tím loajální bolševici z Kronštadtu využili své otevřené linky, aby podali zprávy o zásobách munice a potravin a morálce povstalců.[254]
Povstalci tedy většinou přijali defenzivní strategii, o níž si mysleli, že umožní, aby udrželi pozice do té doby, než obleva učiní jejich pevnost nedobytnou. Mezitím se věnovali správě ostrovních záležitostí a zvláště posilování obranných pozic. „V jakýkoli okamžik”, varoval Prozatímní revoluční výbor, „můžeme očekávat útok komunistů s cílem dobýt Kronštadt, znovu nás podrobit své moci a srazit do hladu, zimy a beznaděje”.[255] V prvním týdnu však povstání spíše zůstalo válkou nervů než kanónů.
Proč vláda čekala tak dlouho, než zaútočila? Zdá se, že zpoždění bylo způsobeno nutností patřičných vojenských příprav ve stejné, ne-li mnohem větší míře, než snahou dobrat se pokojného řešení. Během prvních březnových dnů bolševici ve spěchu zabezpečovali staré hlavní město, stejně jako důležité strategické body v okolní oblasti, zejména Krasnou Gorku a Oraniebaum a také Lisy Nos a Sestroreck na karelském pobřeží. Všichni členové Komunistické strany v Petrohradě a sousedících oblastech byli zmobilizováni a dostali zbraně. Pátého března již byla vytvořena milice v počtu asi 4000 mužů, posílena dobrovolníky z řad Mladých komunistů a místních odborových svazů. Navíc byly shromážděny stovky kursantů z bezprostředního okolí i tak vzdálených měst, jako Moskvy, Orlu a Nižného Novgorodu a proti povstání byli rovněž naveleny zvláštní jednotky Čeky (Vochr) a příslušníci hlídkových oddílů. Byl zahájen přísný dohled na vlaky, opouštějící Petrohrad do stanic směrem na Kronštadt, aby se zabránilo jakémukoli kontaktu se vzbouřenci. Sovětští vůdci, jejichž pozornost byla probuzena neúspěšnou vzpourou v Oraniebaumu (a možná také vzpomínkami na protibolševické povstání na Krasné Gorce v roce 1919), posilovali posádky v těchto klíčových pozicích a osobně podnikali inspekční cesty, aby vymýtili jakoukoli podvratnou činnost.
Přestože v samotném Petrohradě stávky a demonstrace úplně ustaly, přetrvávala nálada pochmurného očekávání, hraničící s panikou.[256] Jednoho časného rána Viktor Serge odcházel z hotelu Astoria a uviděl starou služku, nenápadně odcházející s několika balíčky v rukou. „Kam tak brzo ráno, babičko?”, zeptal se. „Ve vzduchu visí, že se ve městě něco stane”, odpověděla. „Všechny vás podřežou, moji chudáčkové a zase se bude všude drancovat”.[257] Znovu se začaly šířit výhružky proti Židům. Mnoho z továren a obchodů ve městě mělo zavřeno kvůli neustálým řečem o nových nepokojích. Třetího března Petrohradský obranný výbor, nyní obdařen absolutní mocí nad celou provincií, přijal přísná opatření na zabránění dalších bouří. Město se proměnilo na jedna velká kasárna a na každém rohu patrolovali vojáci. Upozornění, vylepená po zdech, připomínala občanům, že všechna shromáždění budou okamžitě rozehnána a ti, kdo se postaví na odpor, zastřeleni na místě. Ve dne byly ulice takřka vylidněné a noční život - zákaz vycházení byl posunut na devátou hodinu večerní - úplně ustal.[258]
Zinovjev ve své trojité roli stranického šéfa, předsedy Petrohradského sovětu a předsedy Obranného výboru důsledně využil moci, soustředěné ve svých rukou. Po dobu trvání výjimečného stavu jednal efektivně a duchapřítomně a projevil velmi málo ze své popudlivosti nebo sklonu panikařit. Čtvrtého března svolal zvláštní schůzi Sovětu s Kronštadtem jako hlavním bodem jednání. Kromě řádných členů byli také pozváni představitelé dalších institucí - odborových svazů, továrních výborů, vojenských jednotek a mládežnických organizací. Anarchističtí předáci Alexander Berkman a Emma Goldmanová, stále v přátelských vztazích s vládou, byli rovněž přítomni a zanechali nám živý popis událostí, k němuž můžeme ze soudobých tiskových zpráv dodat jen velmi málo.[259]
Schůze byla bouřlivá od počátku až do konce. Zinovjev a Kalinin odsoudili vzpouru jako bělogvardějské spiknutí, podporované menševiky, esery a dohodovými agenty, ale v tu chvíli povstal jeden muž z přední řady, dělník z továrny Arsenal a začal bránit povstalce. Ukázal prstem na Zinovjeva a křičel: „Je to právě krutá necitelnost Vás a Vaší strany, co nás dohnalo až do stávky a vzbudilo sympatie u našich bratrů námořníků, kteří s námi v revoluci bojovali bok po boku. Oni nejsou vinni žádným zločinem a Vy to dobře víte. Úmyslně je hrubě pomlouváte a voláte po jejich likvidaci!” Jak popisuje situaci Emma Goldmanová, výkřiky „kontrarevolucionáři”, „zrádče”, „menševický bandito” proměnily shromáždění v úplnou vřavu, ale dělník se nesklonil a jeho hlas přehlušil ostatní: „Sotva před třemi lety jste byli Vy, Lenin, Trockij, Zinovjev a všichni ostatní odsuzováni jako němečtí agenti. My, dělníci a námořníci, jsme vám přišli na pomoc a zachránili jsme vás před Kerenského vládou. Dejte si pozor, aby vás nepotkal stejný osud, jako ji!”
Tehdy na jeho obranu vystoupil jeden námořník z Kronštadtu. Prohlásil, že na revolučním duchu jeho soudruhů se nic nezměnilo a oni jsou připraveni bránit revoluci až do poslední kapky krve. Pak pokračoval a začal číst Petropavlovskou rezoluci a setkání, uvádí Goldmanová, se proměnilo ve zmatenou záplavu výkřiků a Zinovjev, který odpovídal vprostřed řevu a chaosu, požadoval, ať se Kronštadt okamžitě vzdá, jinak budou uplatněny tresty smrti. Navzdory protestům několika delegátů byla nakonec přijata rezoluce, požadující, aby se námořníci uklidnili a vrátili moc do rukou Kronštadtského sovětu, kam oficiálně náležela. Jestli bude prolita byť jediná kapka krve, prohlašovala rezoluce, to záleží na vašem svědomí. „Okamžitě se rozhodněte. Buď jste s námi proti společnému nepříteli, nebo zahynete v hanbě a ponížení, společně s kontrarevolucionáři”.[260]
Jednou z očekávaných postav, které se měly zúčastnit setkání, byl Trockij, nejnadanější člen vlády pro řešení krizových situací, ale nepřijel včas. Výbuch povstání ho zastihl na Západní Sibiři, dějišti rozsáhlých rolnických nepokojů. Když se doslechl co se stalo, okamžitě se vrátil do Moskvy, aby se poradil s Leninem a pak spěchal na sever do Petrohradu a do starého hlavního města dorazil čtvrtého nebo pátého března. Jeho prvním činem bylo vydání ostrého ultimáta (zveřejněného 5. března), požadujícího okamžitou a bezpodmínečnou kapitulaci vzbouřených námořníků.
„Dělnicko-rolnická vláda nařídila, že Kronštadt a vzbouřenecké lodě se musí okamžitě podřídit autoritě Sovětské republiky. Rozkazuji tedy všem, kteří vztáhli ruku na socialistickou otčinu, aby okamžitě složili zbraně. Neposlušní budou odzbrojeni a vydáni sovětským úřadům. Uvěznění komisaři a další vládní představitelé musí být okamžitě propuštěni. Pouze ti, kteří se bezpodmínečně vzdají, mohou počítat se shovívavostí Sovětské republiky. Zároveň vydávám rozkazy na potlačení vzpoury a podrobení vzbouřenců silou zbraní. Zodpovědnost za ztráty, které přitom může utrpět pokojné obyvatelstvo, padá výlučně na hlavy kontrarevolučních vzbouřenců. Toto varování je konečné”.[261]
Pokud toto měl být upřímný pokus vyhnout se ozbrojenému střetnutí, pak přirozeně nevyhnutelně selhal. Nebral vůbec na vědomí náladu, panující mezi námořníky a mohl je pouze posílit v odhodlání držet se tak dlouho, než budou zaručeny reformy. „To, že zbylo na Trockého, aby námořníkům adresoval taková slova”, poznamenal jeho životopisec Isaac Deutscher, „byla další historická ironie. To přece dříve byl jeho Kronštadt, Kronštadt, který nazval ´pýchou a slávou revoluce.´ Kolikrát jen promlouval na mítincích na námořní základně v horkých dnech roku 1917! Kolikrát ho námořníci vyzdvihli na ramena a divoce oslavovali jako svého přítele a vůdce! Jak oddaně ho následovali do Tauridského paláce, do jeho vězeňské cely v Krestách, až ke kazaňským hradbám na Volze a vždy se přitom řídili jeho radami a vždy takřka slepě poslouchali jeho rozkazy! Kolika úzkostem čelili společně, kolika nebezpečím se postavili!” Nyní však byla jiná doba a Prozatímní revoluční výbor odpověděl na Trockého ultimátum vlastním varováním: „Povstala devátá vlna (tj. kulminační vlna bouře na moři) revoluce pracujících a smete z tváře Sovětského Ruska všechny hrubé nactiutrhače a tyrany se vší jejich zkažeností - a Vašeho Blahorodí, pane Trockij, pak už nebude zapotřebí”.[262]
Stejného dne, pátého března, byl Petrohradským obranným výborem vydán samostatný leták a shozen na Kronštadt z letadla. Pokud se něčím vyznačoval, pak tedy jeho výrazivo bylo ještě provokativnější, než Trockého ultimátum. Stálo v něm, že za esery a menševiky už cení svoje tesáky Bílí generálové. „Skutečnými vůdci vzpoury jsou generál Kozlovskij a jeho pobočníci, kapitán Burkser, Kostromitinov, Širmanovskij a další bělogvardějci, kteří námořníky zrazují přísliby demokracie a svobody. Ve skutečnosti bojují za restauraci carismu a pro nového Virena (velitel kronštadtské námořní základny až do svého zabití v únoru 1917), který by si na vás zasedl. To, že Petrohrad, Sibiř a Ukrajina jsou s vámi, je nestoudná lež. Pravdou je, že jste obklíčeni ze všech stran a vaše postavení je beznadějné!” Leták končil varováním: „V poslední minutě vás Kozlovští a Petričenkové nechají v bryndě a uprchnou do Finska. Co pak budete dělat? Pokud je následujete, myslíte si, že vás ve Finsku někdo bude živit? Neslyšeli jste, co se stalo Wrangelovým mužům, kteří padají jak mouchy hladem a nemocemi? Stejný osud očekává i vás, pokud se nevzdáte do 24 hodin. Pokud ano, budete omilostněni, ale jestli se postavíte na odpor, postřílíme vás jako koroptve.”[263]
Přestože výhružka postřílet povstalce „jako koroptve” je často připisována Trockému, skutečným viníkem byl Zinovjevův Petrohradský obranný výbor. Námořníky to v každém případě doslova rozběsnilo. Trockij a Zinovjev se stali jejich nepřáteli na život a na smrt a symboly všeho zlovolného a strašného na sovětském režimu (Lenin, který pro danou chvíli zůstal v pozadí, byl vystaven hněvu kronštadtských až příštího týdne, ale ani tehdy si nevysloužil takovou zášť, jako jeho dva kolegové). Pobouření dosáhlo vrcholu v okamžiku, kdy petrohradské vládní úřady nařídily zatknout rodiny kronštadtských jako rukojmí. Systém rukojmích zavedl Trockij v době občanské války jako varování pro „vojenské specialisty”, bývalé carské důstojníky, kteří se mohli nacházet v pokušení zradit rudoarmějské síly pod svým velením. „Dejte převlékačům kabátů vědět”, stojí v Trockého rozkaze z 30. září 1918, „že zároveň zrazují i své rodinné příslušníky - otce, matky, sestry, bratry, manželky a děti”.[264] V případě Kronštadtu nicméně rozhodnutí vzít rukojmí neučinil Trockij, jak tomu nasvědčuje množství svědectví, ale Petrohradský obranný výbor ještě předtím, než Trockij přijel do města. Obranný výbor vznesl požadavek na okamžité propuštění třech bolševických představitelů, zadržených námořníky druhého března. „Pokud zadrženým soudruhům byť jen zkřivíte vlásek, v reakci na to budou padat hlavy rukojmích”.[265] Oznámení bylo učiněno pátého března, ve stejný den, kdy vláda vydala ultimátum povstalcům. Sedmého března kronštadtská Izvěstija odpověděla požadavkem, aby rukojmí byli během 24 hodin propuštěni: „Kronštadtská posádka prohlašuje, že komunisté se zde těší úplné svobodě a jejich rodiny jsou v naprostém bezpečí. Nebudeme následovat příkladu petrohradského sovětu, protože podobné metody považujeme za hanebné a zločinecké, i když za nimi stojí bezmocná zuřivost. Nikdy předtím ale historie nebyla svědkem takových činů”.[266] Z této výzvy samozřejmě nic nevzešlo.
Mezitím se Alexandr Berkman a Emma Goldmanová poté, co se dozvěděli o bolševickém ultimátu, rozhodli udělat vše, co bude v jejich silách, aby zabránili krveprolití. Pátého března společně se dvěma svými soudruhy zaslali Zinovjevovi dopis, v němž navrhovali vytvoření nestranné komise, která by spor urovnala. Komise se měla skládat z pěti osob, z toho dvou anarchistů, odjet do Kronštadtu a pokusit se vypracovat mírové narovnání. Dopis prohlašoval, že námořníky do otevřeného protestu dotlačil hlad a zima a nemožnost najít někde zastání, ale pokud nebude okamžitě, nikoli prostřednictvím síly zbraní, ale přátelské dohody, nalezeno nějaké řešení, situace mohou zneužít skuteční kontrarevolucionáři. Uchýlit se k násilí by celou věc ještě ztížilo a posloužilo jen Bílým. Zároveň by použití síly dělnicko-rolnickou proti samotným dělníkům a rolníkům mělo silně demoralizující dopad na mezinárodní revoluční hnutí.[267]
Existovala značná šance, že takový smířlivý krok, přicházející po selhání námořníků získat podporu na pevnině, by mohl utišit jejich hněv a odvrátit následující tragédii. Přestože na Berkmanovu výzvu nikdo neodpověděl, příštího dne, šestého března, petrohradský sovět telefonoval Revolučnímu výboru a požádal, jestli by delegace jak straníků, tak nestraníků z jeho řad mohla navštívit Kronštadt, aby se seznámila se situací. Ať už bylo učiněno v reakci na anarchisty nebo ne, toto bylo první konstruktivní a smířlivé gesto ze strany bolševiků od propuknutí povstání. Je tedy nešťastné, že muselo být odmítnuto. Povstalci, plni hořkosti vůči vládě, která právě uvěznila jejich manželky a děti, odpověděli, že „nevěříme nestranickému charakteru vašich nestranických představitelů”. Namísto toho požadovali, aby obyvatelé Petrohradu sami v přítomnosti kronštadtských pozorovatelů vybrali skutečně bezpartijní dělníky, vojáky a námořníky, plus maximálně 15 % komunistických delegátů, jmenovaných petrohradským sovětem.[268] Tato rázná a nekompromisní odpověď představovala jasné odmítnutí návrhu. Pak se už vláda nesnažila o žádnou dohodu s povstalci.
...
SEDMÉHO BŘEZNA čas vypršel. Čtyřiadvacetihodinové ultimátum z pátého března, prodloužené následujícího dne o dalších 24 hodin, vypršelo, aniž by jedna ze stran změnila názor. Nyní byla vláda připravena použít sílu. V době trvání příměří do Petrohradu a okolních pevností směřoval příval vojáků a techniky. Každý den přijížděly další oddíly kursantů a Čeky, nejspolehlivějších součástí Rudé armády, dopravené sem z nejrůznějších koutů země. Navíc byli povolání někteří z nejprominentnějších „vojenských specialistů” a rudých velitelů, aby vypracovali plán útoku. Pátého března byl M. N. Tuchačevskij, navzdory svému mládí talentovaný a zkušený důstojník, postaven do čela 7. armády a všech ostatních jednotek Petrohradského vojenského okruhu a nahradil tak D. N. Avrova, jehož místo zaujal v Zinovjevově Obranném výboru. Tuchačevskij, narozený ve šlechtické rodině v provincii Penza, byl pážetem v carském kadetském sboru a před I. světovou válkou poručíkem carské armády, ale po Říjnové revoluci přesměroval svoji loajalitu na bolševiky a stal se jedním z vynikajících vojenských velitelů občanské války. V roce 1920 ve věku dvaceti sedmi let velel rudým silám na severní polské frontě a než byl odražen maršálem Pilsudským, takřka se mu podařilo obsadit Varšavu.
Tuchačevskij nyní stál před úkolem stejně složitým jako ostatní v jeho kariéře. Sedmá armáda byla rozložena v petrohradské oblasti po celou dobu občanské války (zastavila Judeničův postup v roce 1919) a nyní se nacházela v „demobilizační náladě”.[269] Poté, co boje ustaly, muži se toužili vrátit domů. Většinou byli rolnického původu a protože sdíleli nespokojenost vesnice, příliš neviděli, proč by měli povstalecký program vůbec za něco kritizovat a kronštadtská hesla mezi nimi dokonce vyvolávala sympatickou odezvu. Navíc jejich morálku narušily petrohradské dělnické demonstrace. Rozumí se tedy samo sebou, že poslat tyto muže bojovat proti vlastním bratřím, „pýše a slávě revoluce”, bylo značně riskantní. Klidně mohli odmítnout střílet na povstalce nebo dokonce přejít na jejich stranu. Tuchačevskij se tak snažil posílit jejich bojovou morálku a pečlivě je živil a šatil jak nejlépe dovedl. Co se týče vedení útoku, spoléhal se hlavně na důstojnické kadety a speciální čekistické jednotky a pozorně vybrané bolševické oddíly, svezené z dalších oblastí.
Kronštadt se mezitím připravoval na útok. Jako klíčová strategická pozice se pyšnil početnou posádkou a vynikajícími obrannými postaveními. Povstalců bylo asi 13.000 námořníků a vojáků a dále asi 2.000 mužů z řad civilního obyvatelstva. Ostrov Kotlin byl obklopen početnými forty a bateriemi, z nichž většina byla postavena na konci devatenáctého století podle plánů generála E. I. Totlebena, vynikajícího ruského vojenského inženýra. Na severní straně se nacházely Fort Totleben a Krasnoarmějec a řetězec sedmi číslovaných fortů, sahající až ke karelskému pobřeží. Na jihu byly Fort Petr, Pavel, Konstantin a Alexander a dva číslované forty. Všechny baterie a forty byly silně obrněné betonem a pancéřem a vyzbrojené těžkými děly v otočných věžích. Sečteno a podtrženo, Kronštadt měl 135 děl a 68 kulometů na fortech a lodích. Petropavlovsk a Sevastopol byly každá vyzbrojeny dvanácti děly ráže 305 mm a šestnácti děly ráže 120 mm. Byly postaveny těsně před I. světovou válkou a představovaly velmi moderní válečné lodě, jedny z prvních bitevních lodí carského ruského námořnictva. Petropavlovsk byl v roce 1919 vážně poškodila britská torpédovka, ale byl opraven a znovu zařazen do služby. Tyto dvě bitevní lodě, zamrzlé bok po boku v přístavu, však nebyly tak efektivní, jak se mohlo zdát. Nějaký led okolo nich sice již byl odsekán, ale stále neměly dostatečný manévrovací prostor a velké lodě si do jisté míry vzájemně blokovaly výstřelné pole. Jejich děla nicméně dalece překonávala výzbroj Krasné Gorky, nejsilnějšího fortu na pevnině. Ta měla v pohotovosti pouze čtyři děla ráže 305 mm, neboť škody, způsobené během vzpoury z června 1919 ještě nebyly úplně napraveny. Zbytek fortového dělostřelectva neměl dostatečnou ráži, aby ohrozil vzdálený Kronštadt. V případě dělostřeleckého souboje, jak zdůraznil také autor Tajného memoranda, se Krasnaja Gorka s ostrovními pevnostmi a válečnými plavidly vůbec nemohla měřit, neboť na jejich straně bylo 24 plně funkčních děl ráže 305 mm, 12 děl ráže 279,4 mm a 10 děl ráže 254 mm. Kromě Petropavlovsku a Sevastopolu se v kronštadtském přístavu a suchých docích nacházelo osm dalších válečných lodí včetně jedné řadové lodi a třech obrněných křižníků, stejně jako 15 dělových člunů a 20 menších jednotek. Protože ale nebyly k dispozici žádné ledoborce, tato plavidla nemohla vyrazit do akce.[270]
Podmanit si pevnost tedy vůbec nebyl snadný úkol. Kromě vynikajících obranných postavení Kronštadt těžil ze široké ledové plochy, oddělující jej od bolševických pevností na pevnině. Do Oraniebaumu a Krasné Gorky na jižním pobřeží průlivu to bylo devět a dvacet jedna kilometrů a do Lisého Nosu a Sestrorecku na severním neboli karelském pobřeží třináct a dvacet kilometrů. Útočící armáda tak musela přejít hrozivě široký úsek otevřené ledové plochy bez jakékoli ochrany před vražednou palbou děl a kulometů, skrytých pod betonem a ocelí v bunkrech. Byla to právě tato děsivá noční můra, co spíše než cokoli jiného - včetně únavy z války a sympatií k obráncům - podlamovalo bojovou morálku bolševických sil, shromážděných na pobřeží Finského zálivu a čekajících na rozkaz vyrazit vpřed.
Jakkoli se pevnost mohla zdát nedobytná, měla jisté vážné slabiny. Mezi jinými, zásoby munice nepostačovaly na delší obléhání, obránci postrádali teplé oblečení a zimní boty a kvůli všeobecnému nedostatku paliva Petropavlovsku zůstávalo pouze 300 tun uhlí (každý den se v průměru spotřebovalo 40 tun) a Sevastopolu vůbec nic. Co ale bylo ještě horší, zásoby potravin se rapidně tenčily. Přestože obyvatelé měli nějaké brambory, které si sami vypěstovali, zásoby konzerv a koňského masa už byly velmi chudičké. Ve skladech již nebyla žádná mouka a pouze malé množství chleba nevalné kvality, postačující (podle dobře informovaných zdrojů) na necelé dva týdny při denním přídělu 250 gramů.[271] Jedna věc ale byla nad slunce jasná. Než povstání dojde na konec své cesty, obě strany budou velmi trpět.
...
VOJENSKÉ OPERACE začaly sedmého března. V 18.45 bolševické baterie v Sestrorecku a Lisém Nosu na severním pobřeží zahájily palbu na Kronštadt. Kanonáda, mířená hlavně na předsunuté forty, se snažila oslabit povstalecké obranné pozice před útokem pěchoty. Když forty odpověděly, zahřměla děla z Krasné Gorky na protilehlém pobřeží, po čemž následovala 305 mm děla ze Sevastopolu. Probíhal regulérní dělostřelecký souboj. V Petrohradě Alexandr Berkman přecházel přes Něvský prospekt, když k němu dolehlo vzdálené dunění děl. Začal útok proti Kronštadtu! Tento zvuk měl na anarchistického předáka drtivý dopad a zničil poslední zbytky jeho důvěry v bolševický režim. „Mé srdce je mrtvé žalem, něco ve mě zemřelo. Lidé na ulicích vypadají zlomeni smutkem, vyděšení. Nikdo se neodváží promluvit. Hřmění těžkých děl trhá vzduch”.[272]
Sedmý březen byl výročím Dne žen. Vprostřed hluku výbuchů explodujících granátů kronštadtské rádio zaslalo pozdravy pracujícím ženám celého světa. Povstalci odsoudili bolševiky jako „nepřátele pracujícího lidu” a volali po skoncování s jakoukoli tyranií a despotismem. „Možná se již brzy osvobodíte zpod všeho násilí a útlaku. Ať žijí svobodné revoluční pracující ženy. Ať žije celosvětová sociální revoluce!”[273]
Dělostřelecká výměna netrvala dlouho, sněžení a hustá mlha snížily viditelnost na nulu a přiměly obě strany zastavit palbu. Škody v Kronštadtu byly malé a pouze dva obránci byli zraněni. Revoluční výbor nicméně vyjádřil své pobouření. První výstřely byly vypáleny, prohlašovala kronštadtská Izvěstija příštího rána, ale my potopíme připlouvající „pirátské lodi” bolševiků. „Všechnu moc sovětům! Dejte ruce pryč od našeho zřízení, vaše ruce, potřísněné krví těch, kteří padli v boji za svobodu v boji proti bělogvardějcům, velkostatkářům a buržoazii!”[274]
V souladu s Tuchačevského plánem po dělostřeleckém bombardování následoval pokus zmocnit se pevnosti přímým útokem. Tento útok, provedený bolševickými silami ze severního i jižního pobřeží, přišel příštího dne těsně před úsvitem. V oslepující sněhové bouři Tuchačevského jednotky vyrazily na led, zahaleny do bílých plášťů, aby splynuly se sněhem, pokrývajícím Finský záliv. V čele byly oddíly důstojnických kadetů, po nichž následovaly vybrané jednotky Rudé armády, mající v zádech kulometné oddíly Čeky, které měly odradit potenciální dezertéry. Obránci byli připraveni a na pozoru. Jak se jednotky přiblížily, snesla se na ně vražedná přehrada dělostřelecké a kulometné palby z fortů a baterií okolo ostrova. Některé z vybuchujících granátů otevřely velké pukliny v ledu a srazily celé houfy útočníků do vodního hrobu. Serge napsal, že to byl začátek strašného bratrovražedného boje.[275] Když Finský záliv pohltil první oběti, někteří z rudoarmějců včetně celé jednotky kursantů z Peterhofu začali přebíhat ke vzbouřencům. Ostatní odmítli postupovat dále, a to navzdory výhružkám kulometčíků za svými zády, kteří měli rozkaz postřílet všechny váhavce. Komisař severní skupiny podal hlášení, že jeho oddíly chtějí do Kronštadtu vyslat delegaci, aby se seznámila s požadavky povstalců. Podle všeho se již minulé noci bolševičtí vojáci vydali v malých skupinách vyměnit si s povstalci tiskoviny.[276] Nakonec se k nejvysunutějším fortům podařilo dostat pouze zbytku úderných jednotek a i ty se musely stáhnout kvůli silné palebné přehradě.
Ráno sněhová bouře ustoupila a odhalila velké rozlohy ledové plochy po všech stranách pokryté padlými. Když se viditelnost obnovila, bolševické baterie začaly znovu bušit do pevnosti, zatímco kronštadtská těžká děla jim odpověděla, poškodila železniční úsek mezi Oraniebaumem a Peterhofem a zapálila řadu budov. Občasné zkusmé útoky sovětské pěchoty nepřinesly žádné výsledky. Odpoledne bolševická letadla přeletěla přes průliv, aby bombardovala kronštadtská opevnění, což byl první letecký útok na ostrov od Judeničova baltského tažení v roce 1919. Přestože nálety sporadicky pokračovaly po celý zbytek dne, způsobily jen malé škody. Asi v šest hodin večer jedna bomba dopadla dovnitř do města, poškodila dům a zranila třináctiletého chlapce. Po celou dobu vzpoury se bolševické letecké útoky nikdy neukázaly jako efektivní, především kvůli těžké protiletadlové palbě a špatné viditelnosti.[277]
Boje z 8. března sotva začaly, když Petrohradský sovět vítězoslavně oznámil, že povstalci jsou již „na překotném ústupu”. Stejného dne si Lenin, oslovující úvodní shromáždění X. sjezdu strany v Moskvě, byl stejnou měrou jist výsledkem. „Ještě nemám nejnovější zprávy z Kronštadtu”, řekl, „ale nepochybuji, že povstání, za nímž se tyčí známá postava bělogvardějského generála, bude zlikvidováno v průběhu několika málo příštích dní, ne-li hodin”.[278] Tato prohlášení se ukázala být předčasná. Útok z 8. března ve skutečnosti skončil naprostým neúspěchem. Bolševici ztratili stovky mužů, aniž by se jim podařilo prolomit kronštadtské obranné pozice.[279] V uspěchaném pokusu potlačit vzpouru nasadili nedostatečné síly - patrně celkem jen 20.000 mužů - a provedli nedostatečné přípravy na úspěšné dobytí mocné pevnosti. Jednotky, vybrané pro svoji spolehlivost, selhaly v klíčovém okamžiku, částečně kvůli tomu, že se zdráhaly střílet na obyčejné námořníky a vojáky, jako byli oni sami, ale hlavně kvůli strachu vyjít na otevřenou ledovou plochu bez jakékoli ochrany, vystaveni ničivé křížové palbě z kronštadtských baterií a fortů.
Toho večera se ke Kronštadtu z jihu přiblížila skupina bolševiků, nesoucích bílou vlajku. Dva členové Prozatímního revolučního výboru, Veršinin a Kupolov, jim vyjeli vstříc na koních. Podle tvrzení jednoho kursanta z bolševického oddílu, Veršinin, námořník ze Sevastopolu, na ně volal výzvu ke společné akci proti židovským a komunistickým utlačovatelům a vyzýval je k vytvoření skutečně revolučního zřízení ve formě svobodných sovětů.[280] Jestli k tomu skutečně došlo, není známo, ale je jisté, že Veršinin byl na místě zajat, zatímco Kupolovovi se podařilo tryskem ujet do bezpečí.
Povstalci byli rozzuřeni touto zradou, ale jejich pocity byly mírněny soucitem s padlými bolševickými vojáky. V úvodníku, nazvaném „Necháváme vědět celému světu”, Revoluční výbor tvrdě obviňoval „polního maršála” Trockého z odpovědnosti za krveprolití. Výbor znovu za účelem odvrácení dalšího násilí navrhl, aby do Kronštadtu byla vyslána bezpartijní delegace a dozvěděla se pravdivé skutečnosti o jejich hnutí. „Dáváme vědět pracujícím celého světa, že my, obhájci zřízení sovětů, strážíme výdobytky sociální revoluce. Buď zvítězíme, nebo padneme v ruinách Kronštadtu v boji za spravedlivou věc pracujících mas. Krev nevinných padá na hlavu bolševických fanatiků, zpitých mocí. Ať žije zřízení sovětů!”[281]