Kronštadtské povstání trvalo pouze o něco málo déle než dva týdny. V průběhu tak krátké doby byla přesto založena pozoruhodná revoluční komuna pod vedením Prozatímního revolučního výboru, jehož členové, i když neměli žádnou dlouhodobější strategii, která by stála za zmínku, vykazovali zjevné nadání pro improvizaci a sebeorganizaci. Jak jsme již viděli, výbor byl vytvořen 2. března z pětičlenného předsednictva konference v Domě vzdělání. Brzy se ale ozřejmilo, že pro správu a obranu města i posádky bude zapotřebí vytvořit širší orgán. Večer 4. března se přibližně 200 delegátů z kronštadtských továren a vojenských jednotek - pravděpodobně stejných, kteří se sešli v Domě vzdělávání před dvěma dny - shromáždilo po práci v Posádkovém klubu a uprostřed zvolání jako „Vítězství nebo smrt” zvolilo rozšířený patnáctičlenný Revoluční výbor.[282]
V rámci usnadnění úkolu spravovat kronštadtské civilní a vojenské záležitosti, nový výbor přenesl své ústředí z bitevní lodi Petropavlovsk do Lidového domu, umístěného přímo ve městě. Petričenkovi, předsedovi výboru, začali asistovat Jakovenko a Archipov, zvolení coby místopředsedové a Kilgast jako sekretář. Každému ze zbývajících členů byla na jeho zodpovědnost přidělena určitá oblast: civilní záležitosti spravovali Valk a Romaněnko, spravedlnost Pavlov a dopravu Bajkov (který normálně v Kronštadtu zastával místo vedoucího oddělení pevnostní výstavby), zatímco Tukin měl na starost zásobování a Perepelkin agitaci a propagaci.[283]
V souladu s bodem č. 9 Petropavlovské rezoluce byly zrušeny diferencované potravinové příděly. Zvláštní příděly se poskytovaly pouze nemocnicím a dětským domovům a další jídlo mohlo být dále vydáno nemocným na základě písemného předpisu od lékaře. Potraviny byly jinak v Kronštadtu vydávány na rovnostářském základě výměnou za spotřební kupóny. Distribuci zajišťovaly dvě již existující instituce, Gorkomunna a Gorprodkom pod pečlivým dohledem Revolučního výboru. V povstaleckých novinách, Izvěstiji Prozatímního revolučního výboru, byla čas od času oznamována místa, kde se potraviny vydávaly. Výbor také používal rádiovou stanici Petropavlovsku, aby vysílal mimořádná oznámení pro městské obyvatelstvo a komunikoval s vnějším světem.[284]
V prvních dnech povstání byl vyhlášen zákaz vycházení od 23.00 a pohyb ve městě i mimo něj se přísně kontroloval. Školy byly až do odvolání uzavřeny. Revoluční výbor zároveň vydal sérii výnosů, majících dopad na politickou strukturu Kronštadtu. Na základě bodu č. 7 Petropavlovské rezoluce zrušil politické oddělení v pevnosti a zahájil nový vzdělávací program v Posádkovém klubu. Místní Dělnicko-rolnický inspektorát byl nahrazen komisí, složenou z delegátů odborových svazů, představující, jak lze domyslet, patrně model „nestranického kontrolního úřadu”, zmíněného v bodě č. 14 Petropavlovské rezoluce. V každé veřejné instituci, odborovém svazu, továrně a vojenské jednotce, byla navíc zvolena revoluční trojka, aby na lokální úrovni prováděla nařízení Revolučního výboru.[285]
Kromě Revolučního výboru ještě existovala konference delegátů, která se sešla v Domě vzdělání druhého března, trvající po celou dobu povstání, s počtem účastníků pohybujícím se mezi dvěma až třemi sty námořníků, vojáků a dělníků. Konference se sešla čtvrtého března, aby rozšířila Revoluční výbor a pak znovu osmého a jedenáctého, kdy kromě jiného vytvořila Kronštadtskou odborovou radu, prostou nadvlády a kontroly ze strany Komunistické strany. Není překvapivé, že agenda se především týkala otázek obrany a zásobování potravinami a palivy.[286] Jak uvádí jeden zdroj, tato konference byla zvláštní formou vlastního kronštadtského parlamentu, ale přesněji řečeno patrně sloužila jako svého druhu dočasný sovět, prototyp „svobodných sovětů”, jejichž jménem námořníci povstali ve vzpouře.
Byli to námořníci, nejmilitantnější prvek kronštadtského obyvatelstva, kdo představoval hnací sílu těchto aktivit. V záležitostech organizace, plánování a propagace se již od počátku chopili iniciativy a po dobu krátké historie hnutí v něm hráli vůdčí roli. V Prozatímním revolučním výboru nezasedal ani jeden voják (a už vůbec ne důstojník) a civilní zaměstnanci a dělníci tvořili pouze zanedbatelnou menšinu jeho členstva. Jestliže se ale námořníci postavili do čela, pak tedy kronštadtská posádka -„vojenští specialisté” a jednotky Rudé armády, obsluhující okolní forty a baterie - se brzy přidala a rovněž tak městské obyvatelstvo, vždy náchylné nechat se ovlivnit námořníky, s nimiž je zaměstnání přivádělo do úzkého kontaktu, nabídlo aktivní podporu. Kronštadt ze sebe přechodně setřásl apatii a zoufalství. Finský novinář, který navštívil ostrov na vrcholu povstání, byl ohromen „nadšením” obyvatel a jejich obnoveným pocitem smysluplnosti a poslání.[287]
Jak se často poznamenávalo[288], nálada v Kronštadtu byla prudkým obratem směrem k ohromnému nadšení a vzrušení roku 1917. Pro námořníky, kteří sami sebe označovali za „komunardy”, rok 1917 představoval Zlatý věk. Toužili znovu uchopit revolučního ducha, kdy okovy disciplíny byly roztrženy a jejich ideály ještě nekontaminovaly následky existence bezohledné státní moci. Když před čtyřmi lety spojili svůj osud s bolševiky, mysleli si, že sdílejí totožné cíle, bolševici se jim podle všeho zdáli být kolegy revolucionáři z krajní levice, apoštoly masových otřesů, které zlikvidují donucování a nespravedlnost a vyústí do dělnické republiky svobodných sovětů. „Socialismus”, prohlásil sám Lenin v listopadu 1917, „není vytvářen příkazy shora. Státně-byrokratický automatismus je cizí jeho duchu, socialismus je živý, tvořivý - představuje výtvor samotných lidových mas”.[289] Následující měsíce se nicméně námořníci stali svědky vzniku centralizované diktatury a cítili se zrazeni. Viděli, že nová privilegovaná elita opustila demokratické ideály, za něž bojovali. Během občanské války zůstali loajální k bolševikům, ale byli odhodláni navrátit revoluci na její původní cestu. Jakmile bylo eliminováno bělogvardějské nebezpečí, povstali, aby vykoupili ze zástavy říjnové sliby.
Kronštadtská vzpoura tedy jako politické hnutí byla pokusem zklamaných revolucionářů svrhnout „děsivý režim” komunistické diktatury, jak situaci popsala povstalecká Izvěstija[290] a obnovit účinné zřízení sovětů. Sověty můžeme historicky vysledovat až k vesnické komuně, tradiční ruské instituci lokální samosprávy. Jak poznamenala Emma Goldmanová, nejednalo se o nic jiného, než „starý ruský mir v pokročilejší a revolučnější formě. Je v lidech zakořeněný tak hluboce, že z ruské půdy klíčí přirozeně jako polní květiny”.[291] Pro Lenina nicméně svobodné sověty, nezávislé na stranické kontrole, vždy představovaly nepřijatelné kacířství. Lenin instinktivně nedůvěřoval spontánní lidové akci. Obával se, že orgány lokální demokracie mohou posloužit jako potenciální odrazový můstek reakce nebo vést k ekonomickému a sociálnímu chaosu. Když ale revoluce nakonec přišla a všude se objevily místní sověty, uznal jejich hodnotu jako sílu, která zničila starý pořádek a prostředek, jak se dostat k moci. „Všechnu moc sovětům!” se tedy stalo jedním z ústředních hesel bolševické strany. Po říjnovém státním převratu se ale Lenin znovu vrátil k původnímu centralismu a nastolil nad anarchickými a nedisciplinovanými masami revoluční diktaturu. Přestože sovětský systém nepřestával být vyzdvihován jako nová a vyšší forma vlády, jako „proletářská diktatura”, vykreslovaná Marxem, sověty byly stále intenzivněji podřizovány stranické kontrole, až se v roce 1921 staly pouhou zástěrkou nově vzniklé byrokracie.
Námořníci povstali v protestu právě vůči tomuto převrácení revoluce. Pohlíželi na věc tak, že nastal konflikt mezi lidovým ideálem „republiky pracujících” a „proletářskou diktaturou”, která ve skutečnosti byla diktaturou bolševiků. Stavěli se proti výlučnosti jakékoli politické strany a jejich cílem bylo zlomit bolševický mocenský monopol prostřednictvím zajištění svobody projevu, tisku a shromažďování pro dělníky a rolníky a konání nových voleb do sovětů. Námořníci, jak poznamenal Alexandr Berkman, byli nejpevnějšími stoupenci sovětského zřízení, jejich heslem byl bolševický slogan z roku 1917 „Všechnu moc sovětům!”[292] Narozdíl od bolševiků však požadovali svobodné a svébytné sověty, reprezentující všechny levicové tendence - esery, menševiky, anarchisty, maximalisty - a pravdivě odrážející lidové tužby. Motto v záhlaví povstalecké Izvěstije tak nabralo nový kurs: „Všechnu moc sovětům, ne stranám!”, „Naše věc je spravedlivá”, prohlašovalo rádio Petropavlovsku 6. března, „Stojíme za heslem moc sovětům, ne stranám, jsme pro svobodně zvolenou reprezentaci pracujících lidí, Sověty, ovládnuté a zmanipulované Komunistickou stranou, byly vždy hluché k našim požadavkům a potřebám a jedinou odpovědí, které se nám zatím dostalo, byla střelba”.[293]
Jestliže povstalci volali po svobodných sovětech, nebyli demokraty ve smyslu obhajování rovných práv a svobod pro úplně všechny. Stejně jako bolševici, jimiž opovrhovali, si zachovali přísně třídní pohled na ruskou společnost. Když hovořili o svobodě, byla to svoboda pouze pro dělníky a rolníky, ne pro velkostatkáře a buržoazii. To měli na mysli, když hovořili o „republice pracujících” - vykonávání všeobecné vůle pracujících bez ohledu na bývalé vykořisťovatele a utlačovatele. V jejich programu nebylo místo pro liberální parlament západoevropského typu a je symbolické, že rozehnání Ústavodárného shromáždění v lednu 1918 vedl právě kronštadtský námořník. O tři roky později námořníci stále zůstávali v opozici vůči Ústavodárnému shromáždění nebo jakékoli podobné instituci. Celostátní parlament by podle nich byl nevyhnutelně ovládnut novou privilegovanou menšinou, pokud ne rovnou těmi samými prvky, které revoluce vystrnadila. Námořníci neviděli žádné smysluplné poslání zastupitelské vlády, ale požadovali přímou masovou demokracii obyčejných lidí, vykonávanou jimi samotnými pomocí svobodných sovětů. „Baštou pracujících jsou sověty a nikoli Ústavodárné shromáždění”, prohlašoval tiskový orgán Prozatímního revolučního výboru.[294] Krátce řečeno, parlament a sověty pro povstalce představovaly protikladné zřízení, první, zakotvující nadvládu pracujících, druhé nadvládu buržoazie. Obávali se rovněž, že nové Ústavodárné shromáždění se stane pouze dalším nástrojem bolševiků v jejich honbě za absolutní mocí. Po pádu Kronštadtu se sovětský novinář otázal skupiny přeživších, proč nevolali po obnovení Ústavodárného shromáždění. „Stranické kandidátky - to znamená bolševici...”, odpověděl jeden z nich se sarkastickým úsměvem. Co chceme, řekl, je skutečné sebeurčení dělníků a rolníků, kterého může být dosaženo pouze prostřednictvím sovětů.[295]
...
Z EKONOMICKÉHO HLEDISKA byl kronštadtský program široce zaměřen proti systému Válečného komunismu. Odrážel odhodlání rolnictva a dělnické třídy jednou provždy odvrhnout donucovací politiku, které byli podrobeni takřka tři roky. Kronštadtští (podle odvěkého ruského vzoru) obviňovali vládu - a zásadně vládu - za všechny neduhy, které postihly zemi. Jen malé zavinění bylo připisováno chaosu a destrukci samotné občanské války, nevyhnutelnému řádění soupeřících armád a dohodové intervenci a blokádě, nevyhnutelnému nedostatku paliv a surovin nebo obtížím nasytit hladové vprostřed hladomoru. Vina za utrpení a strádání byla připisována konkrétní politice bolševického režimu: „Komunistická vláda srazila celé Rusko do nevídané bídy, hladu, zimy a dalších strádání. Továrny a mlýny jsou zavřeny a železnice na pokraji zhroucení. Venkov byl oškubán až na kost. Nemáme chleba, nemáme dobytek, nemáme nástroje, jimiž bychom obdělávali půdu. Nemáme žádné ošacení, žádné boty, žádný otop. Dělníci mají hlad a je jim zima. Rolníci i obyvatelé měst ztratili veškerou naději na zlepšení svých životů. Den za dnem se přibližují smrti. Za to vše vděčíte komunistickým zrádcům”.[296]
Námořníci podobně jako rolníci, z jejichž řad většina vyšla, tvrdě odsuzovali „nové nevolnictví” bolševického režimu, zvláště zabavování potravin ozbrojenými konfiskačními oddíly. „Rolník, který řekl Osmému kongresu sovětů onu větu, měl pravdu”, prohlašovala kronštadtská Izvěstija, „že všechno je skvělé - půda je naše, ale zrno je vaše; voda je naše, ale ryby jsou vaše; lesy jsou naše, ale dřevo patří vám”.[297] Všichni rolníci, kteří se odmítají podřídit vládnímu kořistění, dodávala Izvěstija, jsou odsuzováni jako „kulaci” a „nepřátelé lidu” bez ohledu na to, jak jsou zbídačení a zoufalí. Izvěstija dále tvrdě odsuzovala zakládání státních statků na nejlepší statkářské půdě, což nejen připravovalo rolníky o jejich právoplatně nabytou půdu, ale rovněž zahrnovalo používání námezdní práce přesně jako za carských časů. Povstalci na to pohlíželi jako na pokřivení nejvnitřnějšího smyslu revoluce, která zrušila „námezdní otroctví” a vykořisťování v jakékoli formě. Izvěstija podporovala právo rolníků na drobné obdělávání půdy pomocí vlastních sil pro vlastní potřebu. Státní statky nebyly ničím jiným, než „državami nového pána - státu. Toho se rolníkům dostalo od bolševiků namísto svobodného užívání čerstvě dobyté půdy. Výměnou za zkonfiskované obilí, dobytek a koně dostali jen čekistické nájezdy a popravčí čety. V dělnickém státě panuje opravdu skvělý systém směny - kulky a bajonety za chleba!”[298]
Co se týče průmyslu, povstalci podle stejného vzoru požadovali svobodu pro pracující a drobné řemeslné výrobce kontrolovat vlastní osud a užívat plodů své práce. Neupřednostňovali však, jak se často předpokládá, „dělnickou kontrolu”. Pouhý dohled na výrobní proces, vykonávaný lokálními továrními výbory, byl podle nich zcela neadekvátní a neúčinný: neadekvátní kvůli tomu, že namísto toho, aby umožnil samotným pracujícím spravovat továrny, ponechával bývalé manažery a techniky v klíčových vedoucích pozicích - a neúčinný proto, že neposkytoval základnu pro nezbytnou koordinaci různých odvětví. Povstalci neschvalovali ani znárodnění průmyslu, doprovázené státním řízením produkce prostřednictvím dosazených manažerů a technických specialistů. „Poté, co bolševici dezorganizovali výrobu na základě takzvané dělnické kontroly”, prohlašovala kronštadtská Izvěstija, „pokračovali a znárodnili továrny a dílny. Dělník se z kapitalistického otroka proměnil na otroka státních podniků”. Odborové svazy se zároveň proměnily na „centralizovanou baštu bolševiků, zredukovanou na provádění nesmyslného papírování, namísto provozování továren a napomáhání vzdělávacímu a kulturnímu rozvoji” dělníků. Co se týče řemeslníků a svobodných povolání, těm měla být poskytnuta naprostá svoboda na základě toho, že nebudou používat námezdní práci. „Revoluční Kronštadt”, řečeno slovy Prozatímního revolučního výboru, „bojuje za odlišný druh socialismu, za Sovětskou republiku pracujících lidí, v níž výrobce bude jediným pánem, majícím možnost disponovat svými produkty podle vlastního uvážení”.[299]
Převládajícím rysem povstání tedy byla deziluze z bolševického režimu. Bolševici, uváděla povstalecká Izvěstija, se obávali pouze toho, že přijdou o moc, a tak považovali „všechny prostředky za přípustné - urážky, násilí, zradu, vraždu, pomstu na rodinách povstalců”.[300] Smysl revoluce byl pokřiven, dělníci a rolníci utlačováni, celá země umlčena stranou a její tajnou policií, vězení přeplněna nikoli kontrarevolucionáři, ale pracujícími a intelektuály. „Na místě starého režimu”, hořekovala Izvěstija, „byl ustaven nový režim svévole, hrubé síly, nepotismu, krádeže a spekulace, strašlivý režim, v němž musíte k vládě prosebně vztáhnout ruku pro každý kousek chleba, pro každý knoflík; režim, v němž ani člověk nenáleží sám sobě, kde nemůže nakládat s vlastní prací, režim otroctví a degradace... Sovětské Rusko se stalo všeruským koncentračním táborem”.[301]
Co tedy dělat? Jak navrátit revoluci na původní dráhu? Do osmého března, kdy bolševici zahájili první útok, povstalci stále doufali v pokojnou reformu. Byli přesvědčeni, že jsou v právu a věřili, že získají podporu celé země - a zvláště Petrohradu - ve snaze přinutit vládu k politickým a ekonomickým ústupkům. Bolševický útok nicméně vyznačil počátek nové fáze povstání. Veškeré naděje na vyjednávání a kompromis náhle skončily. Obě strany mohly jít už jen cestou otevřeného násilí. Osmého března námořníci uvedli nové heslo: vyzvali veškeré obyvatelstvo Ruska, aby se k nim přidalo v „Třetí revoluci” a dokončilo práci, načatou v únoru a říjnu 1917. „Dělníci a rolníci rozhodně kráčejí vpřed a nechávají za sebou jak Ústavodárné shromáždění s jeho buržoazním režimem, tak diktaturu Komunistické strany s její Čekou a státním kapitalismem, jejíž katova smyčka se utahuje okolo hrdla pracujících mas a hrozí, že je zardousí... Zde v Kronštadtu jsme položili první kámen Třetí revoluce, strhávající z rukou pracujících mas poslední okovy a otevírající širokou cestu nové socialistické tvořivosti”.[302]
...
ZÁPADNÍ I SOVĚTŠTÍ HISTORICI se opakovaně snažili připsat kronštadtský program tomu či onomu levicovému antibolševickému uskupení. Do jaké míry jsou podobná srovnání platná? Požadavky povstalců v mnoha bodech souzní s požadavky politické opozice, menševiků, eserů a anarchistů, kteří všichni protestovali proti bolševickému mocenskému monopolu a systému Válečného komunismu. Všichni rovněž volali po svobodných sovětech a odborových svazech, po občanských svobodách pro dělníky a rolníky, po skoncování s terorem a propuštění uvězněných socialistů a anarchistů. Požadavek na koaliční vládu, v níž by byly zastoupeny všechny socialistické strany, vznesli eseři a menševici již v říjnu 1917, což podpořila i významná část bolševiků: „Zaujímáme pozici, že je nezbytné vytvořit socialistickou vládu ze všech stran v Sovětu. Jsme si jisti, že jinak existuje pouze jediné další východisko - udržení čistě bolševické vlády prostředky politického teroru. To nemůžeme a také nebudeme akceptovat. Vidíme totiž, kam by to vedlo... k nastolení nezodpovědného režimu a zruinování revoluce a celé země”.[303]
Povstalci sdíleli jeden význačný rys se socialistickými revolucionáři, a to základní starost o potřeby rolníků a drobných řemeslníků a odpovídající nedostatek zájmu o problémy rozsáhlých průmyslových odvětví. Na druhé straně však odmítali převzít za svůj ústřední eserský požadavek obnovit Ústavodárné shromáždění a nepřijali ani pomoc, nabízenou uznávaným eserským vůdcem Viktorem Černovem. Již z toho je patrné, že eseři neměli ve hnutí významné slovo. To samé platí o menševicích. Aby bylo jisto, menševici byli nejpevnějšími stoupenci sovětů již od jejich prvního objevení se v roce 1905 a kronštadtská myšlenka uspořádat bezpartijní konferenci dělníků, vojáků a námořníků odrážela podobný návrh menševického vůdce Akselroda, který vytvořil teoretickou základnu pro ustavení původního petrohradského sovětu. Menševický vliv však nikdy nebyl významný právě v Kronštadtu, tradiční baště krajní levice. Mezi řemeslníky a dělníky z města a loděnic sice bylo možné najít určité množství aktivních menševiků (dva členové Revolučního výboru, o nichž sovětské zdroje uvádějí, že se jednalo o menševiky, Valk a Romaněnko, byli oba dělníci), ale kronštadtský program se takřka nevěnoval otázkám, týkajícím se průmyslového proletariátu. Počet menševiků mezi námořníky, kteří tvořili páteř povstání, byl navíc doslova zanedbatelný. Měli bychom rovněž poznamenat, že po celou dobu vzpoury se menševické vedení v Petrohradě i zahraničí zdrželo přijmout za svůj program svržení bolševiků silou zbraní.
Anarchistický vliv byl naopak ve flotile vždy velice silný a někdy je mu připisováno, že povstání podnítil právě on. To ale takřka vůbec není pravda. Zaprvé, nejznámější kronštadtští anarchisté nedávných let již nebyli na scéně - Anatolij Železňakov, mladý bouřlivý námořník, který rozehnal Ústavodárné shromáždění, byl zabit v bitvě s Bílými[304], I. S. Bleichman, populární řečník z Kotevního náměstí z roku 1917, zemřel několik měsíců před vzpourou a jeho soudruh Jefim Jarčuk, přední postava kronštadtského sovětu během revoluce, se nyní nacházel v Moskvě a když nebyl rovnou ve vězení, Čeka na něj bedlivě dohlížela. Jarčukova vlastní historie Kronštadtu anarchistům v roce 1921 nepřipisuje nikterak výjimečnou roli a stejně tak žádné další soudobé anarchistické prameny. Celkový soupis anarchistů, kteří na počátku 20. let buď padli v občanské válce nebo se stali obětí perzekuce, sice zahrnuje Železňakova, Jarčuka a Bleichmana, ale žádné jiné kronštadtské.[305] Pouze jeden člen Prozatímního revolučního výboru byl někdy spojován s anarchisty, a to pouze nepřímo (Perepelkin). Noviny kronštadtského hnutí se o anarchistech navíc zmiňují pouze jednou, když vydaly text Petropavlovské rezoluce, požadující „svobodu slova a tisku pro dělníky a rolníky, anarchisty a levicové socialistické strany”.[306]
Anarchistický duch, tak silně přítomný v Kronštadtu v roce 1917, se ale v žádném případě nevytratil. Perepelkin byl z povstaleckých předáků jediným známým anarchistou a jako člověk, odpovědný za agitaci a propagaci, se nacházel v příhodné pozici, aby mohl šířit své anarchistické postoje. Některá z klíčových hesel kronštadtského hnutí -„Svobodné sověty”, „Třetí revoluce”, „Pryč s komisarokracií!” - byla anarchistickými slogany z dob občanské války. „Všechnu moc sovětům, ne stranám!” rovněž znělo anarchisticky. Na druhé straně se většina anarchistů staví odmítavě k jakékoli výzvě po „moci” a co se týče námořníků, ti nikdy nevolali po naprosté eliminaci státu, středobodu jakékoli anarchistické platformy.
Anarchisté po celém Rusku byli v každém případě povstáním nadšeni. Oslavovali Kronštadt jako „druhou Pařížskou komunu”[307] a rozhořčeně odsuzovali vládu za nasazení armády. Na vrcholu povstání se v petrohradských ulicích objevily anarchistické letáky, kritizující obyvatele za to, že se k povstalcům obrátili zády a mlčeli, když nad Finským zálivem duněla dělostřelecká palba. Námořníci povstali pro vás, lidé z Petrohradu, stálo v letáku. Musíte ze sebe setřást letargii a připojit se k boji proti komunistické diktatuře, načež převládne anarchismus.[308] Další anarchisté se mezitím podobně jako Berkman a Goldmanová marně snažili urovnat konflikt a odvrátit krveprolití.
Krátce řečeno, povstání nebylo ani inspirováno, ani připraveno žádnou specifickou politickou stranou nebo skupinou. Jeho účastníci byli nejrůznější radikálové - eseři, menševici, anarchisté, řadoví komunisté - nedisponující ucelenou ideologií nebo pečlivě připraveným akčním plánem. Jejich krédo, složené z prvků, pocházejících od několika rozdílných revolučních proudů, bylo nepříliš jasné a nezřetelně definované, spíše soupis stížností, výkřik protestu proti bídě a útlaku, než soudržný a konstruktivní program. Místo přednesení konkrétních návrhů, zvláště co se týče zemědělství a průmyslu, se povstalci raději spoléhali na to, co Petr Kropotkin nazval „tvořivým duchem mas”, činných prostřednictvím svobodně zvolených sovětů.
Jejich ideologii bychom mohli nejlépe popsat jako svého druhu lidový anarchismus, jehož nejhlubší pohnutkou bylo uskutečnit starý narodnický program „Půdu a svobodu” a „Vůli lidu”, odvěký sen o volné federaci autonomních komun, v nichž dělníci a rolníci žijí v harmonické kooperaci a užívají plné ekonomické a politické svobody, zorganizované zdola. Politickou skupinou, nejbližší povstalcům co do temperamentu a zjevu, byli eseři-maximalisté, malá vysoce radikální odnož Strany socialistů-revolucionářů, zaujímající na politickém spektru pozici mezi levými esery a anarchisty, sdílející určité prvky obou uskupení. Takřka všechny důležité body kronštadtského programu, přednesené v povstalecké Izvěstiji, souzněly s programem maximalistů, což nasvědčuje správnosti sovětského tvrzení, že redaktorem časopisu byl eser-maximalista (jménem Lamanov).[309] Maximalisté uznávali doktrínu naprosté revoluce. Stavěli se proti obnovení Ústavodárného shromáždění a místo něj volali po „sovětské republice pracujících”, založené na svobodně zvolených sovětech s naprostým minimem ústřední státní moci. To se politicky krylo s cíli kronštadtských a „Moc sovětům, ne stranám!” původně bylo politické heslo eserů-maximalistů.
Paralely v ekonomické sféře jsou neméně výrazné. Co se týče zemědělství, maximalisté odsuzovali konfiskace obilí a zakládání státních statků a požadovali, aby veškerá půda byla předána rolníkům k volnému užívání. V průmyslu odmítali dělnickou kontrolu buržoazních manažerů ve prospěch „společenské organizace výroby a jejího systematického řízení zástupci pracujících lidí”. Jak pro maximalisty, tak povstalce se to nerovnalo znárodnění továren a centralizovanému systému státního managementu, právě naopak, opakovaně varovali před tím, že centralizace vede přímo k „byrokratismu”, redukujícímu pracujícího člověka na pouhé ozubené kolečko v ohromném odosobněném soukolí. „Ne státní správa a dělnická kontrola, ale dělnická správa a státní kontrola”, to bylo jejich motto a vláda měla pouze plánovat a koordinovat. Ve zkratce tedy bylo zcela zásadní předat výrobní prostředky přímo lidem, kteří je užívali. To bylo poselství všech maximalistických hesel: „Všechnu půdu rolníkům!”, „Všechny továrny dělníkům!”, „Všechen chléb a výrobky pracujícím lidem!”[310]
...
SKUTEČNOST, ŽE POVSTALECKÁ MENTALITA byla ze své podstaty lidově-anarchistická, je zřejmá z jazyka a mýtů účastníků. V Kronštadtu prováděli propagaci lidé, jejichž emoce a výrazivo byly blízké pocitům samotných rolníků a dělníků. Propagace, vyjádřená v jednoduchých sloganech a heslech, se vyznačovala přímou lidovou řečí, upoutávající pozornost většiny posluchačů. Povstalečtí agitátoři psali a hovořili (jak poznamenal později jeden novinář, který s nimi dělal rozhovor)[311] prostým jazykem bez marxistického žargonu a cize znějících slov. Vyhýbali se termínu „proletariát” a typicky lidovým způsobem vyzývali k vytvoření společnosti, v níž by vedoucí roli hráli všichni „pracující” - rolníci, dělníci a „pracující inteligence”. Spíše hovořili o „sociální”, než „socialistické” revoluci a pohlíželi na třídní konflikt nikoli v omezeném smyslu střetu průmyslových dělníků a buržoazie, ale tradičním narodnickém smyslu pracujících mas jako celku, postavených proti všem, kteří způsobují jejich bídu a vykořisťování, včetně jak politiků a byrokratů, velkostatkářů a kapitalistů. Pro západní ideologie - marxismus a liberalismus - nebylo v jejich duševním světě příliš místa. Jejich nedůvěra k parlamentnímu zřízení byla hluboce zakořeněna v lidovém a anarchistickém dědictví - Gercen, Lavrov a Bakunin všichni odmítali parlament jako zkorumpovanou a odcizenou instituci, „žvanírnu”, zřízenou za účelem ochrany zájmů vyšších a středních vrstev proti nárokům zbídačelých vyvrženců, pro něž cesta ke spáse ležela v lokální samosprávě, založené na tradiční ruské komuně.
Kronštadtští navíc vykazovali zřetelné rysy slovanského národovectví, což vzhledem k jejich převažujícímu rolnickému původu není překvapující. Přestože se označovali za internacionalisty, příliš se nezajímali o světové revoluční hnutí. Jejich úvahy se spíše soustřeďovaly na ruský lid a jeho osud a jejich téma „Třetí revoluce” v sobě nese mesianistické podtóny, srovnatelné s doktrínou o „Třetím Římu” ze šestnáctého století. „Samoděržaví padlo. Ústavodárné shromáždění odtáhlo do pekel. Komisarokracie se hroutí. Nadešel čas pro skutečné zřízení pracujících lidí, pro moc sovětů”.[312] Jejich rolnické kořeny se občas poněkud podivně prolínaly s prvky evropské revoluční tradice, například když pravoslavná pohřební ceremonie za padlé povstalce, prováděná v Mořské katedrále na Kotevním náměstí, byla ukončena tóny Marseillaisy. Ve hnutí převládal lidový charakter, projevující se nejen v náboženském obřadu pro jeho padlé účastníky a jejich sociálním původu, ale rovněž v tradičních lidových mýtech, které se ideologickým předivem povstání vinou jako červená nit.
Jedním takovým mýtem, hluboce zakořeněným v psychologii rolníků, bylo přesvědčení, že centralizovaný stát je umělou strukturou, násilím zvenčí vnucenou ruské společnosti, cizím břemenem, tvrdě zatěžujícím lidi a odpovědným za jejich utrpení. Lidová nenávist k vládě a jejím představitelům má hluboké kořeny v ruské historii a datuje se až zpět ke kozáckým a rolnickým vzpourám sedmnáctého a osmnáctého století.[313] Pro Stěnku Razina a Pugačeva vládnoucí šlechta nepatřila k ruskému lidu, narodu, ale tvořila oddělenou třídu, skutečné plemeno parazitů, vysávajících rolnickou krev. Měli před sebou manichejskou vizi, v níž síly dobra, představované obyčejnými lidmi, stály proti silám zla, zosobněným ve státě a jeho představitelích. Kronštadtští námořníci byli přímými potomky těchto původních rebelů, dědici tradice spontánní vzpoury (buntarstvo) proti byrokratickému despotismu. Byli připraveni bojovat proti „komisařům a byrokratům” stejně jako Razin a Pugačev proti „bojarům a úředníkům”. Zločiny šlechty se proměnily na zločiny nové vládnoucí třídy - Komunistické strany, které byla přikládána vina za neštěstí lidu - od hladomoru a občanské války až po námezdní otroctví a vykořisťování.
Odvěký pocit odcizení od oficiálních státních struktur byl jasně a stručně vyjádřen v titulku povstaleckého úvodníku „My a oni”, vydaného bezprostředně po prvním bolševickém útoku přes led. Objevoval se také v pojmu „komisarokracie”, oblíbeném označení, kterým námořníci nazývali sovětský režim: „Lenin řekl, že ´komunismus jsou sověty plus elektrifikace.´ Lidé se ale přesvědčili, že bolševická forma komunismu je komisarokracie plus popravčí čety”.[314] Oficiální bolševičtí představitelé byli napadáni jako nová privilegovaná kasta kariéristů, užívajících si vysokých platů a potravinových přídělů a žijící v teplejších bytech, než obyčejní lidé. Vzpomeňme si na útoky na Kalinina, který byl z Kotevního náměstí vyhnán výkřiky jako „Narozdíl od nás nemrzneš!” a „Podívej se na svoje funkce - vsadím se, že z tebe udělaly boháče!” Straničtí představitelé byli znovu a znovu obviňováni, že odcizili plody revoluce a „tělo a duši” Ruska uvrhli do nové formy otroctví. „Takové je zářné království socialismu, do něhož nás dovedla diktatura Komunistické strany”, stěžovalo si poslední číslo povstalecké Izvěstije. „Dostali jsme se ke státnímu socialismu se sověty, složenými z funkcionářů, hlasujících podle diktátu stranických výborů a nových komisařů. Heslo ´Kdo nepracuje ať nejí´ bylo novým ´sovětským´ pořádkem převráceno do podoby ´Všechno pro komisaře!´ Pro dělníky, rolníky a pracující inteligenci zbývá jen skličující a bezduchá dřina ve vězeňském prostředí”.[315]
Není překvapivé, že hlavním cílem hněvu kronštadtských byli Zinovjev a Trockij, kteří „sedí ve svých měkkých křeslech v osvětlených pokojích carských paláců a přemýšlejí, jak nejlépe prolít krev povstalců...”[316] Zinovjev si vysloužil opovržení námořníků jako petrohradský stranický šéf, který potlačil stávkující dělníky a nyní se snížil ke vzetí jejich rodin jako rukojmích. Skutečným hromosvodem povstalecké nenávisti ale byl Trockij. Komisař války a předseda Revolučně-vojenského sovětu, Trockij byl odpovědný za ostré ultimátum z pátého března a rozkaz zaútočit o tři dny později. Na něj směřoval celý zástup nejrůznějších epitet, jako „krvavý polní maršál Trockij”, „tahle Trepovova reinkarnace”, „Maljuta Skuratov... hlava bolševické opričniny,” „zlý duch Ruska,” který se „jako jestřáb vrhá na naše hrdinné město”, „tyranské monstrum, po kolena se brodící v krvi pracujících lidí”. „Měj na paměti, Trockij”, prohlašovala kronštadtská Izvěstija z 9. března, že „předáci Třetí revoluce obhajují skutečnou moc sovětů proti zločinům komisařů”.[317]
Povstalci, věrni své lidové mentalitě, vykreslovali zřetelnou dělící čáru mezi Trockým a Zinovjevem na jedné straně a Leninem na druhé - mezi zrádnými bojary a carem, před nímž se skrývá utrpení lidu. Ruské nižší vrstvy tradičně neobracely svůj hněv proti samotnému vládci, kterého obdivovaly jako „pomazaného otce”, ale spíše proti zkorumpovaným a intrikánským rádcům, v nichž spatřovaly ztělesnění všeho zkázonosného a zlého. Chudé přeci neutlačoval vzdálený autokrat, „Bůh je na nebesích a car daleko”, říkalo staré ruské přísloví. Rolníky a městské obyvatelstvo odírali a udržovali v bídě a ponížení spíše přítomní velkostatkáři a úředníci.
Je zajímavé, že Leninovo chování během Kronštadtského povstání směřovalo spíše k potvrzení této představy. V prvním týdnu, zatímco Trockij a Zinovjev byli na scéně v Petrohradě, vyhrožovali a připravovali ofenzívu proti povstalcům, Lenin zůstával v Moskvě a zapojil se pouze do té míry, že podepsal rozkaz z druhého března, který postavil mimo zákon Kozlovského a jeho údajné komplice. Jeho jméno se nikdy přímo neobjevilo v povstaleckých novinách, které charakteristickým způsobem tvrdě odsuzovaly „četníky” Trockého a Zinovjeva za to, že před lidem „ukryli pravdu”.[318] Osmého března se Lenin nicméně na úvodním zasedání X. sjezdu strany vynořil z pozadí a odsoudil vzpouru jako dílo bělogvardějských generálů a maloburžoazních elementů z řad místního obyvatelstva. Po tomto projevu ho Prozatímní revoluční výbor poprvé kritizoval. Dělníci a rolníci, prohlásila povstalecká Izvěstija, nikdy Trockému a Zinovjevovi nevěřili ani slovo, ale skutečně nečekali, že se k jejich „pokrytectví” přidá i Lenin. Báseň v Izvěstiji o něm posměšně hovořila jako o „caru” Leninovi a noviny nyní odsuzovaly „firmu Lenina, Trockého a spol.”, zatímco dříve se hovořilo pouze o „krvežíznivém Trockém a spol”.[319]
Leninovi se však dostávalo i určitých sympatií, které ho oddělovaly od jeho společníků. Podle povstalecké Izvěstije ze 14. března Lenin svým kolegům během nedávné diskuse na téma odborů řekl: „Všechno mě to unavuje k smrti. Nehledě na svoji nemoc mám chuť to všechno hodit za hlavu a odjet někam hodně daleko, jedno kam”. Izvěstija jeho slova komentovala následovně: „Leninovy kohorty ho ale nenechají odjet. Je jejich zajatcem a musí ze sebe chrlit urážky stejně jako ony”.[320] Zde máme před sebou v nejčistší formě prastarou legendu o dobrotivém carovi jako bezmocném zajatci zrádných bojarů. Lenin byl i nadále obdivován jako určitá postava otcovského typu. Podobně, když byly ze zdí kronštadtských úřadů strhány obrazy Trockého a dalších bolševických vůdců, Leninovy podobizny zůstaly.[321] Jakovenko, místopředseda Prozatímního revolučního výboru, ve finském exilu ostře odlišoval Lenina od jeho kolegů. Jakovenko, vousatý, vysoký a mohutný námořník, bojoval v Říjnové revoluci na straně bolševiků a nyní byl rozzuřen tím, jak strana zradila své ideály a sliby. Tvář mu zrudla hněvem, když tvrdě kritizoval „vraha Trockého” a „bídáka Zinovjeva”. „Respektuji Lenina”, řekl, „ale Trockij a Zinovjev si s ním dělají co chtějí. O tyhle dva bych se rád postaral vlastníma rukama”.[322]
Zvláště Trockij byl přímo živoucím symbolem Válečného komunismu a vůbec všeho, proti čemu námořníci povstali. Jeho jméno bylo spojeno s centralizací, militarizací, kasárenskou disciplínou a regimentací. K odborové otázce přistupoval hrubě a dogmaticky v kontrastu vůči Leninově opatrnému a smířlivému přístupu. Na rolnictvo jako revoluční sílu se takřka neohlížel, zatímco Lenin si vždy uvědomoval, že spolupráce s vesnickým obyvatelstvem je klíčová pro dobytí a udržení moci, což byl přístup, který jeho ortodoxní současníci pohrdavě označovali za relikt narodnické hereze. Zatímco Trockij byl netolerantní, povýšenecký a vznětlivý a vykazoval to, co Lenin ve své slavné „závěti” označil za „příliš dalekosáhlou sebedůvěru”, Lenina osobně si někteří cenili za prostý způsob života a nepřítomnost osobních sobeckých pohnutek.
Lenin byl navíc Velkorus ze středního Povolží, srdce rolnického Ruska. Strohý, skromný, lidé se na něj dívali jako na prostého Rusa, sdílejícího lidské starosti a ochotného v těžkých časech naslouchat lidu. Trockij a Zinovjev byli naopak židovského původu a spíše se identifikovali s internacionalistickým křídlem komunistického hnutí, než samotným Ruskem. Zinovjev byl dále předsedou Kominterny. Trockij byl podle kronštadtského Revolučního výboru během občanské války odpovědný za smrt tisíců nevinných lidí „jiné národnosti, než vlastní”.[323] Přestože povstalci jedním dechem popírali jakékoli antisemitské předsudky, není pochyb o tom, že protižidovské nálady byly přítomny i mezi baltskými námořníky. Mnoho z nich pocházelo z Ukrajiny a západního pohraničí, klasických oblastí ruského bojovného antisemitismu. Pro mnoho lidí, pocházejících jako oni z rolnického a dělnického prostředí, Židé představovali obvyklé obětní beránky v těžkých a neklidných časech. Tradiční lokalismus je navíc vedl k nedůvěře vůči „cizorodým” prvkům a poté, co revoluce eliminovala velkostatkáře a kapitalisty, nepřátelství se často obracelo proti bolševikům a Židům, kteří byli vzájemně ztotožňováni. Námořníci si byli samozřejmě dobře vědomi Trockého a Zinovjevova židovského původu, už jen na základě záplavy antisemitské propagandy, vydávané Bílými během občanské války ve snaze přirovnat bolševismus k židovské konspiraci. „Bronštejn (Trockij), Apfelbaum (Zinovjev), Rosenfeld (Kameněv), Steinberg - všichni jsou jak tisíce dalších věrných synů Izraele”, tvrdil bělogvardějský leták, obviňující židovské bolševiky ze spiknutí za účelem ovládnutí celého světa.[324] Skutečnost, že podobné fantazie kolovaly i v Baltské flotile, je očividná z pamětí jednoho námořníka, který v době Kronštadtského povstání sloužil na petrohradské námořní základně.[325] Ve zvláště nenávistných pasážích útočí na sovětský režim jako „první židovskou republiku” a téma „zrádných bojarů”, tak význačné v ruské lidové mytologii, se jasně objevuje, když označuje Židy za „novou privilegovanou třídu”, třídu „sovětských knížat”. Autor si nechává nejhorší zášť pro Trockého a Zinovjeva (neboli Bronštejna a Apfelbauma, jak je často nazývá) a vládní ultimátum Kronštadtu nazývá „ultimátem Žida Trockého”. Tvrdí, že tyto pocity sdílelo mnoho jeho kolegů, přesvědčených, že skutečný prospěch z revoluce mají Židé a ne ruští dělníci a rolníci, Židé obsadili vrcholné funkce Komunistické strany a státu, Židé infiltrovali všechny vládní úřady, zvláště Potravinový komisariát a starají se, aby jejich souvěrci nehladověli a dokonce i hlídkové oddíly - obzvláště nenáviděné formace - přestože z 90 % tvořeny Rusy, jsou takřka výlučně pod židovským velením. Není pochyb o tom, že v Kronštadtu byly podobné pověry také nějakým způsobem přítomny, stejně jako v Petrohradě. Sověti se to snaží doložit údajnou výzvou člena Revolučního výboru Veršinina, který osmého března vyjel na led, aby komunikoval se sovětským oddílem. „Dost bylo toho vašeho ´hurá´, přidejte se k nám a pojďte na Židy. My, dělníci a rolníci, trpíme kvůli jejich prokleté nadvládě”.[326]
...
PŘESTOŽE POVSTALCI neměli pro oficiální bolševické představitele nic než slova opovržení, nechovali se nepřátelsky k řadovým komunistům nebo obecně ideálům komunismu. Je ovšem pravda, že někteří členové Prozatímního revolučního výboru v rozhovorech, které později poskytli ve Finsku, hovořili s hořkostí o bolševicích, kteří „ukradli lidu jeho svobodu”.[327] Antagonismus námořníků však byl vyostřen krvavým potlačením vzpoury a v každém případě měli spíše na mysli vedení Komunistické strany, než její řadové členy. Navíc nemálo povstalců včetně Petričenka a Kilgasta, předsedy a sekretáře Revolučního výboru, byli sami bývalí bolševici, kteří cítili, že revoluční ideály byly překrouceny a snažili se obnovit jejich původní čistotu. Pro jejich myšlení bylo charakteristické tvrzení jednoho námořníka, stále ještě člena strany, že Rusko se proměnilo na „úděsný režim” právě „úzkým okruhem komunistických byrokratů, kteří si pod komunistickou maskou v naší republice vybudovali teplá hnízdečka”.[328]
Navzdory vší animozitě vůči bolševické hierarchii námořníci nikdy nevolali po rozpuštění strany nebo jejím vyloučení z ruské vlády a společnosti. „Sověty bez bolševiků” nebylo, navzdory častým tvrzením jak sovětských, tak nesovětských autorů, kronštadtské heslo. Takové heslo nicméně existovalo, šířily jej rolnické oddíly ze Sibiře a machnovské partyzánské oddíly z Jihu podobně prohlašovaly, že jsou „Za sověty, ale proti bolševikům”.[329] Námořníci si však tato hesla nikdy nepřivlastnili. To, že tak učinili, je pouhá legenda, která se podle všeho zrodila v okruhu kadetského vůdce Miljukova, který v Paříži shrnul cíle vzbouřenců do hesel „Sověty místo bolševiků” (Sověty vměsto bolševikov) a „Pryč s bolševiky, ať žijí sověty”. Napsal, že námořníci chtěli, aby se moc přesunula z existující diktatury jedné strany do rukou koalice socialistů a bezpartijních radikálů, činné prostřednictvím sovětů, z nichž byli vyloučeni bolševici. Podobné uspořádání, dodal, by ponechávalo značný prostor pro obnovení Ústavodárného shromáždění na celostátní úrovni.[330] To byl ale značně nepřesný popis kronštadtského programu, výslovně odmítajícího Ústavodárné shromáždění a umožňujícího bolševikům najít si prostor v sovětech bok po boku s dalšími levicovými politickými organizacemi. V praxi je pravda, že bolševici sice byli vyloučeni z lokálních revtrojek, ustavených během povstání, ale ve značné míře byli zastoupeni na konferenci volených delegátů, která měla v Kronštadtu asi nejblíže k vysněné podobě svobodných sovětů.
Cílem povstalců tedy nebylo zlikvidovat jako takový komunistický režim, ale reformovat jej, zbavit diktátorských a byrokratických tendencí, které se objevily během občanské války. V tomto ohledu Kronštadt připomínal opoziční hnutí uvnitř Komunistické strany - Opozici ve flotile, Demokratické centralisty a Dělnickou opozici - s nimiž sdílel podobnou nespokojenost a určitý levicový idealismus. Povstalci se podobně jako „Opozice ve flotile”, k níž někteří z nich nepochybně patřili, stavěli proti hrubým a svévolným metodám nadřízených politických komisařů. Podobně jako Demokratičtí centralisté se stavěli proti narůstajícímu autoritářství bolševického vedení a vyzývali k „demokratizaci” jak strany, tak sovětů. Podobně jako Dělnická opozice protestovali proti militarizaci práce, což zahrnovalo vertikální management a kasárenskou disciplínu v továrnách, podřízenou roli odborových svazů a návrat „buržoazních specialistů” do svých dřívějších vedoucích funkcí. Nakonec kronštadtští společně se všemi opozičními skupinami odsuzovali narůstající izolaci strany od lidu a útočili na bolševické vedení za pokřivení nejzákladnějšího revolučního ducha, za obětování demokratických a rovnostářských ideálů na oltář moci a efektivity.[331]
Tyto paralely bychom však neměli rýsovat příliš ostře. Na jedné straně povstalci vykazovali blízkou souvztažnost s rolnictvem, tam, kde se Dělnická opozice a Demokratičtí centralisté chovali jako městské skupiny, složené z továrních dělníků a intelektuálů, příliš se nestarající o potřeby rolnictva. Co je ale důležitější, v ostrém kontrastu vůči povstalcům se snažili zachovat bolševický mocenský monopol a přivírali oči nad používáním teroru, kdykoli to bylo nezbytné pro udržení tohoto monopolu. Své požadavky omezovali na vnitřní stranickou reformu a nikdy neobhajovali podílení se na moci společně s dalšími socialistickými organizacemi. Shodné znaky v jejich a kronštadtském programu ale pro opoziční vůdce představovaly zostuzení a oni sami se od vzbouřenců horečně distancovali. Platilo to zvláště o Dělnické opozici, jejíž mluvčí na X. sjezdu, Šljapnikov a Kollontajovová, zlobně popírali jakékoli spojení s povstáním, které připisovali vlivu „maloburžoazní anarchistické spontaneity” a opakovali tak Leninovy poznámky z úvodního zasedání. V odpovědi na jednu otázku z řad delegátů Kollontajovová prohlásila, že právě členové Dělnické opozice byli mezi prvními dobrovolníky, kteří projevili ochotu jít na frontu bojovat proti povstalcům.[332] Třetí vůdce, Jurij Ljutovinov, se v době vzpoury nacházel v Berlíně, kde působil ve funkci vedoucího sovětské obchodní delegace. Ve veřejném interview povstalce odsoudil a zopakoval oficiální verzi o bělogvardějském spiknutí, podporovaném menševickými a eserskými kontrarevolucionáři. Řekl, že pokud vláda odkládala použití síly na potlačení vzpory, bylo to pouze kvůli ušetření civilního obyvatelstva města, jinak by „likvidace kronštadtského dobrodružství byla záležitostí velmi krátké doby”.[333]
Mezitím byla v samotném Kronštadtu zasažena opozičním virem místní bolševická organizace. Povstání, jak přiznal Trockij, „do svých řad přitáhlo nemálo bolševiků”, některé ze strachu před represemi, ale většinu kvůli opravdovým sympatiím s povstaleckým programem. Přesněji řečeno, Trockij odhadoval, že 30 % kronštadtských komunistů se povstání účastnilo aktivně, zatímco 40 % zaujalo „neutrální postoj”.[334] To bylo přirozeně pouze vyvrcholením ohromné vlny odchodů ze stranických řad, která v období mezi zářím 1920 a březnem 1921 ztenčila členstvo ze 4.000 na 2.000, což je dramatický projev povstalecké nálady, která přišla na scénu po ukončení občanské války. V průběhu povstání se zbytek kronštadtské stranické organizace přes noc doslova rozpadl na kusy. Vystoupilo asi 500 členů, a to ani nemluvě o 300 členech-kandidátech a ostatní, jak jeden přiznal, byli silně demoralizováni a v odpovědi na vzpouru pouze váhali a projevovali nerozhodnost.[335]
Vzrůstající vlna nespokojenosti se odrážela v dlouhých seznamech odchodů z Komunistické strany, občas publikovaných v kronštadtské Izvěstiji. Jen ve dvou číslech novinové sloupce takto zaplnilo přes 200 jmen. Předním důvodem těchto odchodů je bolševický útok ze 7 - 8. března. „Třesu se při pouhém pomyšlení”, napsala ředitelka jedné z kronštadtských škol po prvním dělostřeleckém bombardování, „že bych mohla být pokládána za spoluvinici krveprolévání nevinných obětí. Cítím, že již nemohu důvěřovat v něco, co se samo zneuctilo tímto barbarským činem a ještě to propagovat. Od prvního výstřelu jsem se tedy přestala považovat na členku Komunistické strany”.[336] Čím těžší byla kanonáda z bolševických fortů na pevnině, tím početnější byl v Kronštadtu exodus členů bolševické strany. Stránky povstalecké Izvěstije každý den přinášely dopisy od místních komunistických skupin, odsuzujících vládu za použití násilí a schvalující protiopatření Revolučního výboru. Ti, kteří veřejně oznámili svůj odchod ze strany, se nevzdávali ideálů komunismu, ale napadali stranické vedení za to, že je zneužilo ve prospěch osobních zájmů. Ředitel další kronštadtské školy například tvrdě odsuzoval příliv kariéristů do strany, lidí, kteří „pošpinili krásnou myšlenku komunismu”.[337] Další dopis došel od jednoho rudého velitele z kronštadtské posádky, syna populisty, odsouzeného do vyhnanství ve slavném Procesu 193 v sedmdesátých letech devatenáctého století. „Uvědomil jsem si,” napsal, „že politika Komunistické strany zavedla zemi do slepé uličky, z níž není východiska. Strana se zbyrokratizovala... Odmítá naslouchat hlasu mas, na které chce uvalit svoji vůli... Naší zemi může probudit z letargie pouze svoboda projevu a větší možnost participovat na její rekonstrukci prostřednictvím zrevidovaných volebních procedur... Odmítám se tedy nadále považovat za člena Ruské komunistické strany. Zcela schvaluji rezoluci, přijatou na všeobecném shromáždění z prvního března a nabízím svoji energii a schopnosti k dispozici Revolučnímu výboru”.[338]
Po celou dobu povstání se z řad kronštadtské organizace Komunistické strany nepozvedla žádná vážnější opozice. Druhého března se skupina loajálních straníků v počtu asi 200 lidí sešla v budově Vyšší stranické školy a ozbrojila proti povstalcům, ale brzy poznala, že jejich situace je beznadějná a uprchla přes led do Krasné Gorky.[339] Během rané fáze povstání další zarputilí členové strany opustili ostrov nebo obcházeli okolní forty v marném pokusu poštvat je proti vzbouřencům. Revoluční výbor mezitím začal zatýkat hlavní bolševické vůdce. Prvním zatčeným, na konferenci v Domě vzdělání druhého března, byl Kuzmin, komisař flotily, dále Vasilijev, předseda nepravomocného sovětu a Koršunov, komisař kronštadtské bitevní eskadry. Následujícího dne byl povstaleckou hlídkou zadržen E. I. Batis, náčelník Pubaltu, když se pokoušel přejít přes led směrem k Fortu Totleben.[340] Mezi dalšími zatčenými se nacházel i Dr. L. A. Bregman, dlouholetý kronštadtský bolševik a sekretář obvodního stranického výboru.
Značný počet funkcionářů se vyhnul zatčení prostřednictvím spolupráce s povstalci. Druhého března tři bolševici - J. Iljin - komisař zásobování, F. Pervušin - bývalý předseda sovětu a A. Kalanov - předseda Kronštadtské odborové rady, vytvořili Prozatímní byro kronštadtské organizace Ruské komunistické strany. Byro vydalo 4. března prohlášení, uznávající potřebu nových voleb do sovětu a vyzývající všechny kronštadtské komunisty, aby zůstali na svých místech a uposlechli příkazů Revolučního výboru. Navíc varovalo před „zlovolnými pomluvami”, rozšiřovanými údajně agenty Dohody, že se komunisté připravují na likvidaci povstání nebo že by povstalci stříleli členy Strany.[341] Jak se později ukázalo, Iljinova spolupráce byla zradou, pouhou snahou získat čas, než z pevniny dorazí pomoc. Svým nadřízeným do Krasné Gorky totiž tajně telefonicky předával informace o kronštadtských potravinových zásobách. Lest byla brzy odhalena. Iljin byl zatčen a jeho Byro patrně rozpuštěno, neboť v dalších dnech se o něm již nedozvídáme.[342]
Celkem bylo během povstání zatčeno asi 300 bolševiků, většinou místních funkcionářů, společně s několika dalšími, kteří se snažili uprchnout nebo které Revoluční výbor pokládal za podezřelé. Zatímco to není v žádném případě malé číslo, představuje celou jednu pětinu všech členů v Kronštadtu, je na druhé straně pozoruhodné, že tolik dalších bylo ponecháno na svobodě a nikdo je neobtěžoval, když vláda například popravila 45 námořníků v Oraniebaumu a vzala příbuzné kronštadtských jako rukojmí. Možná právě toto poslední opatření zklidnilo nálady kronštadtských komunistů s výhledem na možnost stejného protitahu ze strany povstalců. Kronštadt byl v každém případě pozoruhodný tím, že se v období vypjatých emocí a stoupajícího napětí ke svým nepřátelům choval lidsky. Třem stům bolševických vězňů se nic nestalo, žádné popravy, ani mučení nebo bití. Vzpoura se koneckonců nekonala proti Bílým, které námořníci přímo vášnivě nenáviděli a zmasakrovali by je bez nejmenší výčitky svědomí, ale v tomto smyslu proti kolegům revolucionářům, jejichž ideály sdíleli a jejichž praxi se pouze snažili zreformovat. Můžeme se nicméně zamyslet nad tím, jaký osud by asi potkal Trockého nebo Zinovjeva, kdyby se dostali povstalcům do rukou.
Dokonce i ti nejneoblíbenější funkcionáři ale neutrpěli ani škrábnutí. Zprávy, že s Kuzminem bylo zacházeno brutálně a jen stěží se vyhnul okamžité popravě, vůbec nejsou pravdivé. Victor Serge se k němu ve Smolném po vzpouře přihnal a Kuzmin, který vypadal úplně normálně, sám přiznal, že taková tvrzení „značně přehánějí” a s ním a jeho kolegy bylo nakládáno korektně. Iljin byl rovněž ušetřen, přestože Petričenka jeho zrada strašně rozzuřila.[343] Když se Revoluční výbor doslechl, že příbuzní komunistů jsou bojkotováni nebo propouštěni ze zaměstnání, varoval obyvatelstvo před snahami po odplatě. „Navzdory všem hrůzným činům, které bolševici spáchali, bychom měli mít tolik sebeovládání, abychom je z veřejného života vyloučili pouze tak, aby jejich zlovolná a lživá agitace nenarušovala naši revoluční práci”.[344]
Bolševická vláda však o osud zatčených projevovala nemalé obavy. Po první vlně zatýkání vláda odpověděla vzetím rukojmí a varováním, že jakékoli násilí vůči bolševikům bude mít vážné následky. Sami vězni podle vlastních svědectví žili v neustálém strachu, že budou zastřeleni.[345] Jejich situaci nezlepšilo ani to, když se 50 bolševiků z Fort Krasnoarmějec pokusilo prorazit směrem na karelské pobřeží a byli dopadeni. Jindy loajalisté signalizovali na pobřeží signálními lampami a vypalovali světlice, aby v noci označili cíle. Výsledkem bylo, zvláště po útoku z osmého března, že povstalci s místními bolševiky začali nakládat přísněji. Desátého března bylo všem bolševikům přikázáno, aby odevzdali zbraně a signální lampy ve svém držení. Brzy poté Revoluční výbor požádal obyvatele, aby si dávali pozor na zrádce, signalizující nepříteli. „Vypořádáme se s nimi na místě”, varovala Izvěstija, „bez soudu, podle zákonů diktovaných okolnostmi”. Došlo k menším konfliktním případům, například když byli dva členové Komunistické strany obviněni, že kradou a hromadí potraviny a na konferenci delegátů z 11. března se ukázalo, že bolševickým vězňům bylo zabaveno 280 párů bot pro stráže, které chodily po ledu a vlastníkům byly namísto toho vydány lýkové sandály. Oznámení se setkalo s potleskem a výkřiky „Velmi dobře! Vezměte jim také kožichy!”, k čemuž nakonec zjevně došlo, neboť jeden ze zadržených později uvedl, že mu zkonfiskovali jak plášť, tak boty.[346]
...
„NAŠE POVSTÁNÍ JE HNUTÍM ZDOLA za svržení bolševického útlaku a poté se vůle lidu sama projeví”. To řekl Petričenko ve Finsku v rozhovoru pro amerického novináře a charakterizoval tak březnové povstání. V jedné jediné větě vyjádřil ducha povstání, neboť výrazným rysem Kronštadtu byla jeho spontaneita, vlastnost, odlišující jej od soudobých rolnických povstání a dělnických nepokojů. Tato hnutí, považována za jeden velký jev, představovala vzpouru mas podle razinovských a pugačevských tradic, kde námořníci hráli roli kozáků a střelců, jejichž náchylnost k bezprostředním výbuchům proti organizovanému despotismu zdědili v plné míře. Stejná tradice se odrazila v roce 1917, novém vydání klasické „ruské vzpoury”, slepé a nemilosrdné, jak Puškin popsal pugačevščinu osmnáctého století. Pro anarchisty, maximalisty a další krajně levicové proudy tehdy konečně přišla „sociální revoluce”. Spojili síly s bolševiky, jejichž hesla - některá si vypůjčili od syndikalistů a eserů - vyhovovala jejich náladám a tužbám. „Půdu rolníkům!”, „Pryč s Prozatímní vládou!”, „Továrny do rukou dělníků!” Jako revoluční program to bylo mnohem bližší narodničestvu než marxismu a mocně se obracelo na lidově-anarchistické instinkty nevzdělaných prvků ruské společnosti.
Po Říjnu Lenin a jeho strana ale začali upevňovat svoji moc, vyprošťovat zemi ze sociálního chaosu a snažili se zavést revoluci zdola na cestu centralismu a autoritářství. Jejich snahy byly protikladné k tužbám rolnictva a dělnické třídy, pro něž revoluce představovala zásadní negaci centralismu a autoritářství. Lidé zcela jasně požadovali decentralizovanou společnost, založenou na lokální iniciativě a samosprávě. Být ponechán sám sobě bez zásahů vlády a jejích úřadů, to bylo odvěkým snem pracující třídy. Nebyla to tedy žádná náhoda, když rolníci začali rozlišovat mezi „bolševiky”, kteří zlikvidovali šlechtu a dali jim půdu a „komunisty”, kteří zakládali státní statky a vysílali na vesnice konfiskační oddíly. V roce 1917 bolševici přislíbili naplnění lidově-anarchistického milénia, ale jakmile se dostali k moci, vrátili se k původním státotvorným axiomům.
V ruské revoluční tradici obecně řečeno existovaly dva zásadně protikladné směry. Jedním byl centralistický trend, představovaný Leninem a jeho stranou a snažící se nahradit staré pořádky revoluční diktaturou, druhý, představovaný anarchisty a také esery, směřoval k decentralizované samosprávě, nepřítomnosti silné státní moci a důvěřoval demokratickým instinktům lidu. Kronštadt se svými kořeny v rolnickém lokalismu a spontánních vzpourách zřetelně náležel do druhé kategorie. Námořníci se jako oponenti centralizovaného despotismu obrátili proti svým bývalým bolševickým spojencům a jejich elitářskému státnímu socialismu. Zašli až tak daleko, že v důsledku popírali, že bolševický program vůbec představuje socialismus. Pro povstalce - stejně jako před nimi pro Bakunina - socialismus bez osobní svobody a sebeurčení - přinejmenším pro pracující třídu - nebyl ničím jiným, než novou formou tyranie, někdy horší, než ta, kterou nahradila.
U kořene konfliktu z března 1921 leží právě tato rozdílnost pohledů. Základním rysem bolševismu byla nedůvěra ke spontaneitě mas. Lenin věřil, že pokud by dělníci a rolníci byli ponecháni sami sobě, spokojí se s částečnými reformami, nebo hůře, padnou za oběť reakčním silám. Podle jeho názoru tedy masy musí být „zvenčí” vedeny odhodlaným revolučním předvojem. To byl základní prvek jeho politické filosofie, který uplatnil i na situaci, nastalou v Kronštadtu. Musíme pečlivě zhodnotit, řekl X. sjezdu strany, politická a ekonomická poučení z této události. „Co znamená? Přesun politické moci do rukou nepopsatelného konglomerátu nebo aliance špatně čitelných prvků, které se jednu chvíli zdají být napravo, pak zase nalevo od bolševiků, ani to nemůžeme říci s jistotou, tak beztvará je kombinace politických skupin, které se v Kronštadtu snaží uchopit moc do svých rukou”. Přestože Lenin sváděl vzpouru na bělogvardějské spiknutí, uvědomoval si až do důsledků její skutečný význam. Hnutí svými slovy označil za kontrarevoluci „maloburžoazní anarchistické spontaneity”, což ve skutečnosti znamená masovou vzpouru, úzce spojenou se soudobými dělnickými a rolnickými nepokoji. Jako takové bylo pro přežití bolševismu extrémně nebezpečné, více než Děnikin, Kolčak a Juděnič dohromady.[347]
Lenin se více než čehokoli jiného obával vypuknutí nové pugačevščiny. Obával se, že stejná lidově-anarchistická vlna, která bolševiky vynesla k moci, je nyní smete. Námořníky činila mimořádně nebezpečnými skutečnost, že v kontrastu vůči Bílým povstali ve jménu sovětů. Povstalci, jak poznamenal Victor Serge, byli navíc tělem a duší opravdoví revolucionáři.[348] Vyjadřovali utrpení a vůli lidu, a dotýkali se tak černého svědomí bolševického vedení více, než mohlo jakékoli jiné opoziční uskupení. Lenin chápal výzvu masám, předloženou povstáním. Napadal ji jako „maloburžoazní” a „polo-anarchistickou” stejně, jak před čtvrtstoletím útočil na populisty za jejich romantický sen o dávno minulé éře komun a řemeslnických družstev. Podobná vize byla pro bolševické smýšlení zcela heretická, pokládali ji nejen za primitivní a neefektivní, ale také reakcionářskou a neschopnou přežít v podmínkách dvacátého století, kde všude triumfoval centralizovaný stát a centralizovaná průmyslová mašinérie.
To je důvodem, proč pro Lenina Kronštadt představoval větší riziko, než Bílé armády z dob občanské války. Stál za ideálem, který, jakkoli v danou chvíli nedosažitelný, odpovídal nejhlubším přáním ruské pracující třídy. Pokud by Kronštadt prosadil svou, tvrdil Lenin, znamenalo by to konec veškeré státní moci a soudržnosti a rozdělení země na tisíce samostatných fragmentů, podle něj další období chaosu a atomizace jako v roce 1917, ale tentokrát namířené proti novému pořádku. Lenin si myslel, že Rusko nemohlo tento stav vydržet a podle něj by krátce poté nějaký nový, spíše pravicový než levicový centralizovaný režim zaplnil vzniklé vakuum. Pro Lenina tedy cesta byla jasná, povstalci musí být rozdrceni za každou cenu a v Kronštadtu obnoven bolševismus.