Devátého března, v den neúspěšného útoku na povstaleckou pevnost, bolševický vůdce Kameněv měl projev k X. sjezdu Komunistické strany v Moskvě. Řekl, že současná situace v Kronštadtu se zkomplikovala nade všechna očekávání, takže vzpoura nebude zlikvidována „přes noc.”[349] První útok byl uspěchaný. Vláda v úzkostné snaze potlačit vzpouru dříve, než se k ní dostane pomoc zvenčí, nebo než se rozšíří na pevninu, jednala zbrkle, chybovala v přípravě a nasadila nedostatečné počty mužů a techniky, výsledkem čehož bylo, že útok byl odražen s těžkými ztrátami.
Nyní však nastala ještě mnohem naléhavější situace, neboť zanedlouho začne roztávat led. Bolševický velitel Tuchačevskij se tak spěšně připravoval na druhý útok, provedený mnohem větší silou, než první. Na bojiště byly dopraveny jednotky dělostřelectva a letectva. Na obou březích naproti ostrovu Kotlin se odehrávaly rychlé přípravy a ze všech částí země proudily čerstvé jednotky. Protože v katastrofě z osmého března svoji roli sehrála nízká morálka, mužstvo bylo vybíráno mimořádně pečlivě. Z měst tak vzdálených, jako Smolensk, Vitebsk, Rjazaň a Nižnyj Novgorod, přijely celé prapory důstojnických kadetů a mladých bolševiků, zpívajících Internacionálu na znamení revoluční věrnosti.[350] Velmi vysoký podíl v novém útočném uskupení měly vybrané bolševické oddíly a zvláštní jednotky Čeky. Navíc byly z Ukrajiny a polské fronty povolány loajální pluky, doplněné čínskými, tatarskými, baškirskými a lotyšskými jednotkami, které měly pravděpodobně menší zábrany než Rusové střílet na povstalce. Jak poznamenal jeden pozorovatel, proti lidu stáli bolševici a nerusové (inorodcy).[351]
Z Akademie generálního štábu byli povoláni zkušení vojenští velitelé jako Feďko, Urickij a Dybenko, aby pomohli řídit útok. Dybenko, sám bývalý člen posádky Petropavlovsku a během revoluce prominentní bolševik flotily, svým „starým soudruhům námořníkům z Kronštadtu” napsal dopis, v němž odsuzoval Petričenka jako „poltavského kulaka” a vyzýval povstalce, aby složili zbraně.[352] Vláda se zároveň ze všech sil snažila, aby jednotky přesvědčila, že námořníci jsou kontrarevolucionáři. Tisk a rádio nepřetržitě tvrdily, že vzbouřenci z „Bílého Kronštadtu” jednají ve prospěch emigrantů a jejich dohodových spojenců. „Budiž prokleti kronštadtští zrádci”. zněl titulek z jedněch petrohradských novin. „Kronštadt zůstane Rudý”.[353]
Ve starém hlavním městě mezitím nastal nejistý poklid. Zinovjev kvůli zabránění novým nepokojům v době konečných vojenských příprav obyvatelům učinil další ústupky a mezi jiným přislíbil svolat městskou konferenci bezpartijních dělníků a omezit „byrokratismus” ve straně a vládě.[354] V Moskvě vzpoura vyvolávala stále větší starosti. Desátého března se vrátil Trockij s pochmurnou zprávou o situaci a přednesl ji na uzavřeném zasedání X. sjezdu strany. Toho večera se asi 300 delegátů dobrovolně přihlásilo na frontu, více než jedna čtvrtina celkového počtu, což dokládá vážnost, s níž bylo na povstání pohlíženo deset dní po jeho vypuknutí. Členové Dělnické opozice a Demokratických centralistů byli mezi prvními, kteří zvedli ruce, aby tak prokázali svoji loajalitu.[355]
Jeden z dobrovolníků, demokratický centralista jménem M. A. Rafail, nám zanechal svědectví o roli delegátů v závěrečném útoku na pevnost. Do Petrohradu dorazili jedenáctého března a byli rychle rozmístěni do jednotek na pevnině severně i jižně od Kronštadtu. Rafail a jeho skupina byli posláni do Oraniebaumu a na příjezdu zpívali Internacionálu.[356] Přestože někteří se měli zúčastnit skutečného boje, jejich hlavním úkolem bylo posílit morálku vojáků a překonat jejich zdráhání střílet na povstalce přesvědčováním, že vlastně brání revoluci před jejími nepřáteli. Snažili se navíc zmírnit strach, panující v jednotkách kvůli nutnosti vyjít na ledovou plochu bez jakékoli ochrany. Po debaklu z osmého března se muži třásli hrůzou při pouhém pomyšlení, že budou skoseni kulomety nebo zmizí v palebné přehradě dělostřelectva. Další funkcí delegátů bylo snažit se přesvědčit vzbouřence, aby vzdali svůj boj. „Svobodné sověty”, prohlašoval leták, určený pro Kronštadt, by ve skutečnosti znamenaly restauraci „buržoazie, velkostatkářů, generálů, admirálů a šlechticů a knížat a dalších parazitů” a toto heslo bylo pouhou zástěrkou pro „svržení sovětské moci, která je mocí vykořisťovaných a restauraci kapitalistických vykořisťovatelů”. Povstalci si tedy měli okamžitě vybrat: „Buď s bělogvardějci proti nám, nebo s námi proti bělogvardějcům”.[357]
Delegáti nejdříve neměli takřka žádný úspěch. Morálka bolševických jednotek zůstala špatná, zatímco na druhé straně bojový duch obránců nijak zřetelně neutrpěl. Viníkem této situace byla především sovětská vojenská strategie. Bolševici se k údivu amerického konzula ve Viborgu nepoučili o nesmyslnosti „místních útoků”.[358] Devátého března došlo k novým pokusům o průzkum bojem, které ale byly bdělými obránci zahnány zpět. Následujícího dne sovětská letadla bombardovala pevnost a po soumraku baterie z obou břehů zasypaly povstalecké pozice nemilosrdnou kanonádou. V ranních hodinách jedenáctého března následoval pokus o útok z jižní strany, který byl s těžkými ztrátami odražen. Zbytek dne byl klidný, protože na Finský záliv padla hustá mlha, která zabránila dalším vojenským operacím. Viditelnost byla tak špatná, že bolševický pilot, letící z Oraniebaumu do Petrohradu, omylem přistál v Kronštadtu. Poté, co si uvědomil svoji chybu, vytočil motory, odstartoval vprostřed těžké palby z ručních zbraní a podařilo se mu bezpečně dostat do Petrohradu.[359]
Sovětské velení, odhodlané rozdrtit vzpouru předtím, než popraská ledová pokrývka, nehodlalo navzdory opakovaným neúspěchům odložit vojenské operace až na dobu, kdy budou lépe připraveny. Dvanáctého března bylo obnoveno letecké i dělostřelecké bombardování, pokračovalo sporadicky po celý den, ale nezpůsobilo vážnější škody. Podle jednoho exilového zdroje byl protiletadlovou palbou z Kronštadtu sestřelen jeden sovětský letoun, který se zřítil do Finského zálivu[360], což byla jediná ztráta svého druhu během povstání. Následujícího rána se opakoval scénář z předchozích dnů, kdy po útoku z jižního pobřeží těsně před úsvitem následovalo bombardování. Přestože útočníci na sobě měli bílé maskovací pláště, nedostali se daleko, než byli zatlačeni zpět křížovou palbou z předsunutých povstaleckých fortů. Útoky ale pokračovaly. Ráno čtrnáctého března pod příkrovem tmy se čerstvé bolševické jednotky vrhly do uragánu dělostřelecké a kulometné palby, byly přinuceny se stáhnout a zanechaly za sebou na ledu hromady mrtvých a raněných. To byl nicméně poslední z menších útoků. Příštích 72 hodin vzdušné a dělostřelecké útoky pokračovaly, ale veškerá pozemní aktivita ustala, protože bolševici se horečně připravovali na dobytí povstalecké citadely všeobecným útokem.
...
NA VRCHOLU VOJENSKÝCH PŘÍPRAV se bolševici museli vyrovnat s dalšími vážnými obtížemi. Došly například zprávy, že zaměstnanci železnic z Krasnovo Sela, křižovatky jihozápadně od Petrohradu, odmítají přepravovat jednotky, vyslané proti Kronštadtu. V dalším případě si jeden mladý bolševik z Moskvy povšiml, že během krátké cesty z Petrohradu do Oraniebaumu vlak neustále zastavuje a přestože strojvůdce si stěžoval na špatné palivo, dobrovolníci ho podezřívali, že tak jedná úmyslně.[361] Mnohem vážnější byl incident ze 16. března, dne, kdy se odehrál závěrečný útok. Pěšáci z 22. omské divize, kteří se vyznamenali v občanské válce proti Bílým, se v Oraniebaumu vzbouřili a vydali výzvu „táhnout do Petrohradu na Židy”. Loajální jednotky pod velením I. F. Feďka, jednoho z vojenských expertů Akademie generálního štábu, rychle odřízly základnu, obklíčily kasárna omských vzbouřenců a zatkly vůdce vzpoury. Virus nespokojenosti však byl silný a nebyli před ním imunní dokonce ani jinak spolehliví kursanti, zhruba ve stejné době bylo odhaleno antibolševické spiknutí mezi kadety Peterhofské velitelské školy. Několik jich bylo zatčeno a s ozbrojeným doprovodem eskortováno do Petrohradu.[362]
Navzdory těmto příkladům se v průběhu posledních dvou dní před závěrečným útokem morálka jednotek Rudé armády podstatně zvedla. Hlavní zásluhu na tom měli delegáti X. sjezdu strany, vyzbrojeni mocnou zbraní - 15. března sjezd v Moskvě odhlasoval nahrazení nucených rekvizicí pevně stanovenou naturální daní. Poté, co Lenin oznámil tento nový program na plénu, řečník ze Sibiře prohlásil, že „nyní už jen stačí povědět celé Sibiři o tomto dekretu, abychom zastavili rolnické nepokoje”.[363] Delegáti na frontě byli o této záležitosti informováni a rychle ji sdělovali jednotkám. Efekt byl pozoruhodný. Okamžitě, jak vzpomíná jeden bolševický komisař, došlo k „prudké změně nálady” mezi vojáky, z nichž byla většina rolnického původu.[364] Tento ústupek značil začátek konce Válečného komunismu a jeho oznámení mělo rozhodující vliv na výkon rudých jednotek v konečné bitvě.
Tehdy došlo rovněž k posunu nálady v Kronštadtu, ale v opačném směru. Až do poloviny března byla morálka povstalců velmi vysoká, navzdory tomu, že museli čelit velmi nepříznivým okolnostem. „Dnes je výročí svržení samoděržaví a úsvit pádu komisarokracie”, stálo v kronštadtské Izvěstiji 12. března.[365] Kurýr z amerického konzulátu ve Viborgu, který onoho dne navštívil pevnost, zaznamenal „pevnou disciplínu a ducha posádky i obyvatel”. Podobná zpráva eserského dopisovatele hovoří o tom, že ve městě panoval naprostý klid a pořádek a továrny pracovaly. „Chceme zahájit dílo osvobození Ruska,” řekl mu Petričenko. „Snažíme se získat na svoji stranu petrohradské obyvatelstvo... Dobudeme skutečného zřízení sovětů”.[366] Kronštadt stále žil v přesvědčení, že jeho věc je spravedlivá a vzpoura se brzy rozšíří na pevninu. Jedenáctého března se Izvěstija obrátila na zbytek Ruska, aby se přidal k boji proti bolševickému útlaku. „Kronštadt bojuje za vás, hladové, prokřehlé, nahé... Soudruzi, kronštadtští vztyčili povstaleckou vlajku a důvěřují tomu, že desítky milionů dělníků a rolníků odpovědí na jejich výzvu. Není důvodu, proč by se úsvit, zrozený zde, nemohl stát zářivým dnem pro Rusko a především nejprve pro Petrohrad”.[367]
Revoluční výbor se mezitím snažil posílit obranu ostrova proti nadcházejícímu útoku. Po soumraku bylo nařízeno dodržovat zatmění, aby se ztížila práce nepřátelských dělostřelců a letců. Navzdory intenzivnímu bombardování byly ztráty stále mimořádně nízké, lidé, kteří navštívili Kronštadt, podali zprávy o malém počtu zraněných a pouze lehkých škodách na budovách a zařízeních. Do desátého března bylo podle povstaleckých údajů zabito pouze 14 lidí a 4 zraněni (dva námořníci, voják a civilista). Dvanáctého března Izvěstija pokládala za nutné zveřejnit, že čtrnáctiletý chlapec byl zraněn na hlídce (nic ho nemohlo zastavit, vysvětloval článek, protože otce mu vloni v rodné vesnici zastřelili bolševici)[368].
Věci se ale začaly obracet k horšímu. Navzdory očekáváním se Petrohrad zjevně nepřidával na stranu povstalců. Několik málo výtisků kronštadtské Izvěstije bylo vylepeno po zdech továren a při jedné příležitosti městem projíždělo nákladní auto, z něhož byly šířeny povstalecké letáky. Sedmého března dělníci z továrny Arsenal schválili Petropavlovskou rezoluci a vyslali delegáty do dalších provozů s výzvou, aby zahájili generální stávku na podporu povstalců.[369] Podobné snahy ale vyzněly naprázdno a město, umlčeno ústupky a vystrašeno přítomností armádních jednotek, zůstalo zticha. Námořníci se cítili zrazeni, což byl pocit, převládající ještě dlouho po zlomení jejich hnutí. Uprchlíci ve Finsku si později stěžovali, že si mysleli, že petrohradští dělníci „to myslí vážně” a stávky se rozvinou do otevřené revoluce. Zajatí námořníci, s nimiž se Dan setkal ve vězení, si podobně stěžovali, že je dělníci prodali vládě „za pár kilo masa”.[370]
Pomoc ve skutečnosti nepřišla ze žádné strany. Kronštadt zůstal osamocen a izolován, podrobován častým náletům a palbě těžkých děl z pevniny. Kvůli nočním výpadům bolševických úderných jednotek si námořníci utrhli jen velmi málo spánku a povstalecké hlídky kvůli nedostatku bot chodily ve sněhové vánici jen v sandálech. Jak se tenčily zásoby paliv, kronštadtská Izvěstija se obracela na obležené obyvatele, aby používali elektřinu tak málo, jak to jen jde. Zásoby munice se rovněž snižovaly. Jedenáctého března byl vydán rozkaz, aby povstalci nestříleli na bolševická letadla z pušek nebo kulometů, což byla marná snaha, vedoucí pouze k vyplýtvání cenných nábojů. „Vojenští specialisté” si zároveň stěžovali, že někdy se střílí z děl bezmyšlenkovitě na dlouhé vzdálenosti a pochybné cíle. Počet obětí na straně povstalců, přestože nikterak významný, začal prudce narůstat. Asi v polovině měsíce došly zásoby lékařského materiálu a úmrtnost se výrazně zvýšila. Jak bolševické dělostřelectvo zasypávalo město granáty, čtrnáctého března se konala společná pohřební ceremonie v Kronštadtské námořní nemocnici a další šestnáctého v Mořské katedrále. Toho večera morálka povstalců dostala těžkou ránu, když granát ráže 305 mm z Krasné Gorky probil pancéřovou palubu Sevastopolu, zabil 14 námořníků a dalších 36 zranil.[371]
Za podobných okolností, jak vzpomíná bývalý člen Prozatímního revolučního výboru, bylo beznadějné myslet si, že je možné udržet původní nadšení, vyvolané samotnou vzpourou.[372] Opakované útoky, nedostatek potravin a paliv, dlouhé bezesné noci, strávené v zimě v pohotovosti, jak poznamenal Berkman, vysávaly životní sílu povstalecké pevnosti.[373] Povstalci s narůstajícím neklidem očekávali útok, o němž věděli, že přijde a stavy neustálého napětí a následného uvolnění se začaly projevovat na jejich psychice. Prvořadou starostí všech byl stav kronštadtských potravinových zásob, problém, který autor Tajného memoranda předpovídal týdny předtím, než povstání vypuklo. Jak dlouho mohl ostrov, odříznutý od okolního světa, uživit svých 50.000 obyvatel? Už na konci prvního týdne nebylo možné udržet původní denní příděl asi 250 gramů chleba a čtvrtinu konzervy. Osmého března každý dostal malé množství ovsa, které mělo vydržet čtyři dny. Devátého se distribuovalo asi 100 gramů placek z mouky a sušených brambor. Následujícího dne kronštadtští kovodělníci poskytli obyvatelstvu svůj zvláštní příděl konzervovaného koňského masa. Kromě toho byla v době povstání distribuována pouze jedna plechovka kondenzovaného mléka na osobu, občas malé množství masa a pouze pro děti čtvrt kilogramu másla. Patnáctého března došla mouka, zásoby chleba byly zcela vyčerpány a skladem zůstaly pouze nějaké konzervy.[374]
Lidé měli hlad a jak poznamenal petrohradský sovět, „Hlad je často hlavní příčinou kapitulace pevností ve válkách mezi lidmi”.[375] Kronštadtská naděje, že by se mohli udržet až roztaje led, se rozplývala a povstalečtí předáci začali přemýšlet o pomoci zvenčí. Černovovy nabídky z prvních dnů povstání byly zdvořile odmítnuty, ale když 16. března dorazil baron Vilken s nabídkou potravin a léků jménem Ruského červeného kříže, byla vděčně přijata.
...
JAK ALE VÍME, žádná pomoc nikdy nedorazila. Právě šestnáctého totiž Tuchačevskij přeskupil svoji armádu pro závěrečný útok na povstaleckou citadelu. Připravovala se dvě útočná uskupení, větší, rozložené na jižním břehu Finského zálivu a menší na severu, podél karelského pobřeží. Celková síla bolševických oddílů byl různě odhadována od 35.000 do 75.000 mužů, nasazených proti asi 15.000 dobře opevněným obráncům.[376] Skutečný počet se pravděpodobně pohyboval okolo 50.000 mužů (dvojnásobek použitých jednotek z prvního útoku 8. března), z nichž 35.000 tvořilo Jižní skupinu. Připraveno bylo několik nejlepších bolševických velitelů, aby vedli útok. Mnoho z nich prokázalo schopnosti v občanské válce, včetně Feďka a Dybenka z Akademie generálního štábu a Vidovta Putny, který byl postaven do čela vzbouřenecké 27. omské divize. Navzdory všem vládním obviněním, že Kronštadt představuje konspiraci bělogvardějských generálů, bývalí carští důstojníci hráli mnohem významnější roli mezi útočníky než obránci. Velitelé Severní a Jižní skupiny, E. S. Kazanskij a A. I. Sedjakin, stejně jako jejich nadřízení, Tuchačevskij a S. S. Kameněv (nemající žádný vztah ke stranickému vůdci L. B. Kameněvovi), byli všichni dříve důstojníky carské armády.
Morálka řadových vojáků nyní byla mnohem vyšší kvůli zvýšeným počtům, vynikajícím kvalitám velitelů a neúnavné agitaci stranických delegátů ve stylu „Tři roky jsme trpěli hladem, nedostatkem otopu apod. a nyní taková zrada! My už ale zchladíme jejich horké hlavy”.[377] Takový byl tón sovětské propagandistické mašinérie, který vyvolal odezvu v novém odhodlání vojáků se vzpourou skoncovat jednou provždy. Muži, vystrojeni v bílých maskovacích pláštích a zimních botách, byli vybaveni dostatkem munice a speciálními nůžkami na stříhání ostnatého drátu, obklopujícího kronštadtské forty a baterie. Každý voják dostal dvoudenní příděl chleba a dva plátky uzeného masa, aby si nikdo nestěžoval na stravu. Jeden velitel ze Severní skupiny však v doporučení, jen těžko určeném na povzbuzení morálky, radil mužům, aby před bojem nejedli, protože zranění žaludku jsou po jídle vážnější.[378]
Tuchačevského plán počítal s dlouhým dělostřeleckým bombardováním, po němž bude následovat soustředěný útok pěchoty ze třech různých směrů. Severní skupina měla udeřit na severní část ostrova Kotlin, Jižní na jižní a východní výběžky. Kanonáda začala ve dvě hodiny v noci 16. března a pokračovala celý den. Granáty dopadaly v Kronštadtu i poblíž hřbitova, kde se odehrával pohřeb padlých obránců. Povstalci odpověděli těžkou palbou z fortů, baterií a dvou bitevních lodí v přístavu. Během souboje bolševický granát probil palubu Sevastopolu, kde způsobil jen malé škody, ale zabil či zranil 50 námořníků. Petropavlovsk vypustil kouřovou clonu, aby se vyhnul podobnému osudu, ale následujícího dne také dostal přímý zásah, který zabil pět a zradil sedm mužů.[379] Kromě palby z pobřeží byla přes průliv vyslána letadla, aby bombardovala pevnost a její řetězec opevnění. Dělostřelecké bombardování a nálety však dohromady nezpůsobily žádné větší škody a na straně povstalců si vyžádaly relativně málo obětí. Hlavní efekt byl psychologický, ještě snižující tonoucí morálku obránců.
Po soumraku ostřelování ustalo. Povstalci, pamětlivi scénáře z předchozího týdne, očekávali útok. Každý muž byl na svém místě, přestože mnoho z nich nebylo vystřídáno déle, než dva nebo i tři dny. Dlouhou dobu panovalo naprosté ticho, jen reflektory z kronštadtských fortů a válečných lodí pročesávaly led a pátraly po známkách pohybu. Konečně ve tři hodiny v noci začal nástup. Severní skupina, složená hlavně z důstojnických kadetů petrohradské oblasti, pod ochranou husté mlhy, visící nad zálivem, postupovala ve dvou kolonách od Sestrorecka a Lisého Nosu, jedna proti Fortu Totleben a Krasnoarmějec a druhá proti sedmi očíslovaným fortům mezi karelským pobřežím a ostrovem Kotlin. V čele každé kolony se nacházely dobrovolnické úderné jednotky, určené k otevření průlomu. Bylo učiněno vše, aby jednotky nebyly zpozorovány. Mluvení bylo zakázáno a rozkazy se předávaly šeptem. Komunikace rovněž probíhala pomocí předem pečlivě připravených signálních lamp. Jinak se ničím jiným nesvítilo a kouření bylo zakázáno.
V pět hodin ráno levá kolona z Lisého Nosu v síle pěti praporů zpozorovala, jak se před ní tyčí Forty č. 5 a 6, nejvysunutější povstalecké pozice. Muži dostali rozkaz pokračovat po všech čtyřech, zbývající vzdálenost překonali těsně po ledu a voda na povrchu jim promáčela maskovací pláště. Dostali se až k široké překážce z ostnatého drátu a začali ji prostřihávat, když je náhle ozářily povstalecké světlice a reflektory. Jejich světlo bylo tak intenzivní, vzpomíná jeden voják, že „noc byla proměněna v den”. Z Fortu č. 6 na ně volali, aby se vzdali. „Jsme vaši přátelé! Jsme pro sovětské zřízení! Nebudeme na vás střílet!”[380] Kursanti ignorovali tyto výzvy, vrhli se proti fortům s bajonety s ručními granáty, ale byli s těžkými ztrátami odraženi vražedným přívalem kulometné palby. Kadeti se znovu a znovu s výkřiky „Hurá!” vraceli a nakonec se jim podařilo proniknout do povstaleckých pozic a po lítém boji obsadit oba forty.
Ráno mlha ustoupila a 17. březen se ukázal jako jasný a slunečný den. Bolševici, nyní nekrytí, směřovali útok proti zbývajícím fortům. Obě strany bojovaly s fanatickým odhodláním a utrpěly těžké ztráty. Granáty z povstaleckých děl roztrhaly ledovou plochu a vytvořily malá jezera, která se stala vodním hrobem pro celé postupující nepřátelské jednotky. Podle S. P. Urického, velitele z Akademie generálního štábu, z jednoho bolševického praporu přežilo pouze 18 mužů.[381] Odpor však byl postupně překonán, do poloviny odpoledne byly všechny číslované forty dobyty a kursanti postupovali směrem k severovýchodnímu okraji města Kronštadtu. Mezitím se pravá kolona, složená pouze ze dvou pěších rot, neúspěšně snažila obsadit Fort Totleben. Obránci navzdory vyčerpání bojovali se zoufalou zuřivostí, několikrát útočníky odrazili a stejně jako oni utrpěli těžké ztráty. Po zahájení útoku pěchoty se fortové těžké dělostřelectvo stalo nepoužitelným, ale povstalecké kulomety a ruční granáty si rovněž vybíraly krvavou daň. Jeden oddíl kadetů vběhl přímo do minového pole a mnoho jeho příslušníků se utopilo, když výbuchy roztrhaly led. Nakonec se útočníkům podařilo prorazit do fortu a boj muže proti muži pokračoval po celý zbytek dne. Fort Totleben se nakonec vzdal až v jednu hodinu v noci 18. března, po čemž následoval i Fort Krasnoarmějec.
Jižní skupina mezitím zahájila útok na jižní a východní část města. Vyrazila z Oraniebaumu ve čtyři hodiny ráno 17. března, asi hodinu po Severní skupině a toto velké uskupení, v němž vojáci sebou sami táhli kulomety a lehká pěchotní děla, postupovalo třemi proudy na kronštadtský válečný přístav a čtvrtým na Petrohradskou bránu, nejzranitelnější přístup do města. Když se průzkumné jednotky 79. pěší brigády dostaly k postavením těžkého dělostřelectva, hájícího přístav, byla ještě tma. Kužele světlometů prohledávaly okolí, ale tma a mlha skryla jednotky v maskovacích pláštích před zraky obránců. Bolševické úderné oddíly pronikly až k jižnímu okraji města a rychle přemohly obsluhy několika vysunutých baterií. Pak postoupily dále a narazily na palebnou přehradu kulometů a děl z okolních povstaleckých postavení. Granáty vytvářely v ledu velké díry, zatímco tisíce odražených kulek zvedaly malé sněhové obláčky. Tváří v tvář tomuto uragánu smrti, zuřícímu na otevřené ploše, přibližující se jednotky prokázaly velkou odvahu a zoufale se snažily postupovat vpřed. Byly rovněž poháněny příkazy a výhružkami z týla. Není ale divu, že někteří muži zpanikařili a odmítli pokračovat. Když se dva vyděšení vojáci schovali do rybářské bárky, zamrzlé v ledu, jejich velitel je zastřelil na místě a pak vedl své muže dále.[382] Poté, co na místo dorazilo několik nákladních aut s povstaleckými posilami, bylo rozhodnuto a protiútok zahnal bolševiky zpět na led. Během tohoto střetnutí byla více než polovina mužů 79. brigády zabita nebo zraněna, včetně mnoha delegátů z X. sjezdu Komunistické strany.[383]
Na východním konci města se situace pro útočníky vyvíjela lépe. Těsně před rozbřeskem se 32. pěší brigádě, podporovaná 95. a 96. pěším plukem, podařilo prolomit skrze hradby severně od Petrohradské brány a vybojovat si cestu do města. Zároveň si 187. pěší brigáda, které velel Feďko, v čele s úderným praporem důstojnických kadetů, vynutila průchod samotnou bránou, následovaná 167. a 80. brigádou. V této chvíli již útočníci utrpěli opravdu těžké ztráty, ale jakmile se octli uvnitř hradeb, čekalo na ně slovy současníka „opravdové peklo”.[384] Zdálo se, že z každého okna a vikýře pálí kulomety a pušky. Sníh na chodnících se brzy zbarvil doruda. Mrtví a ranění se hromadili na obou stranách a boje pokračovaly od ulice k ulici a od domu k domu. Povstalci se ale uprostřed tohoto bratrovražedného krveprolití, když už byla dobyta většina fortů a bitva zuřila v ulicích samotného města, nepomstili na bolševických vězních. Poblíž Petrohradské brány se vládní záchranný oddíl probil k vězení, kde byli drženi jeho kolegové, rozbil okna, podal jim zbraně a vězni se sami osvobodili a okamžitě přidali do boje.[385]
Boje pokračovaly bez ustání celý den. Podle některých svědectví se zapojily i kronštadtské ženy, které obráncům nosily munici a pod těžkou palbou odnášely raněné do stanic první pomoci v místních nemocnicích.[386] Ve čtyři hodiny odpoledne povstalci podnikli náhlý protiútok, který bolševiky obrátil na útěk a hrozilo, že budou vytlačeni zpátky na led. V kritickou chvíli ale dorazil 27. jízdní pluk a oddíl bolševických dobrovolníků z Petrohradu a zachránil situaci. Těsně před soumrakem bylo do města dopraveno dělostřelectvo z Oraniebaumu a zahájilo na povstalce se zničujícím účinkem přímou palbu. Jak bitva zuřila dále a dále, muži na obou stranách padali po utrpěných zraněních nebo naprostým vyčerpáním. Večer se ze severovýchodu do města probili kursanti ze Severní skupiny a zmocnili velitelského stanoviště pevnosti, přičemž zajali mnoho mužů. Pak se spojili s kolegy z Jižní skupiny, kteří si již probojovali cestu od Petrohradské brány až do středu města. Okolo půlnoci boje pomalu utichaly. Poslední forty byly jeden po druhém dobyty. Vítězství bylo na dosah ruky.
Pátého března, ještě než došlo v Kronštadtu k jakémukoli krveprolití, Petrohradský obranný výbor varoval povstalce, že na poslední chvíli je jejich předáci, „Kozlovští a Petričenkové”, ponechají svému osudu a uprchnou do Finska.[387] Tato předpověď se nyní svým způsobem vyplnila. Večer 17. března, když se vše již zdálo zcela ztracené, jedenáct členů Revolučního výboru (včetně Petričenka), ustoupilo přes led do Terijoki (Valk, Pavlov a Perepelkin byli zajati v boji a Veršinin, jak jsme již napsali, byl rovněž zajat na ledu během prvního útoku z 8. března). Kozlovskij, Solovjanov a další spolupracující vojenští specialisté rovněž odešli. Krátce po půlnoci asi 800 uprchlíků včetně jádra povstaleckého vedení dorazilo k finskému pobřeží. Nejvíce se měli proč obávat zajetí a opustili ostrov jako první, kromě skupiny z číslovaných fortů od karelského pobřeží. Není pochyb, že klíčovou roli v jejich rozhodnutí ustoupit sehrála vyhlídka na zastřelení na místě. Jejich odchod byl v každém případě signálem pro masový exodus obránců ostrova Kotlin a okolních opevnění. Během příštích 24 hodin finskou hranici překročil mohutný proud uprchlíků, většinou námořníků. Celkem uprchlo asi 8000 lidí, více než polovina povstaleckých sil. Přes led bylo převedeno asi 400 koní a finští pohraničníci poblíž pobřeží posbírali celkem 2.500 znehodnocených pušek.[388]
Již jsme poznamenali, že bolševické ostřelování, trvající s přestávkami celkem 11 dní, kronštadtským obranným pozicím překvapivě takřka vůbec neuškodilo. Ustupující námořníci nyní v posledním gestu odporu odstranili závěry ze všech děl z fortů a baterií, zničili dynama, světlomety, kulomety a další vybavení. Když se bolševici vrátili, v severních fortech fungovalo jen několik málo zbraní.[389] V noci 17. března velitelé Petropavlovsku a Sevastopolu nařídili posádkám, aby obě lodi vyhodily do povětří, ale muži, kteří se dozvěděli, že jejich předáci uprchli, to odmítli učinit. Namísto toho zajali velící důstojníky a informovali sovětské velení, že jsou ochotni se vzdát. Ve 23.50 již bolševické velení v Kronštadtu mohlo Petrohradskému obrannému výboru zaslat vítěznou depeši: „Kontrarevoluční hnízda na Petropavlovsku a Sevastopolu byla zlikvidována. Moc drží ve svých rukou sympatizující se sovětskou vládou. Vojenská aktivita na palubách Petropavlovsku a Sevastopolu ustala. Přijímáme okamžitá opatření, abychom zastavili důstojníky, prchající směrem k finským hranicím”.[390] V časných ranních hodinách 18. března obě bitevní lodi obsadily oddíly kursantů. Kromě několika kapes, kde obránci bojovali až do posledního muže, se ostatní rovněž začali postupně vzdávat, takže v poledne osmnáctého již byly forty, lodi a takřka celé město v rukou vlády. Zbylo pouze zlikvidovat několik izolovaných skupin obránců, kteří se ještě drželi. Odpoledne byl překonán i poslední odpor a v Kronštadtu utichly zbraně.
Bitva o Kronštadt se ve své zuřivosti vyrovnala nejkrvavějším epizodám občanské války. Ztráty byly těžké na obou stranách, ale bolševici, přinuceni útočit po otevřené ledové ploše proti silně opevněným obráncům, zaplatili mnohem vyšší cenu. Podle oficiálních zdravotnických zpráv mezi 3. a 21. březnem bylo do petrohradských nemocnic přijato více než 4000 mužů, zraněných nebo v šoku a 527 z nich zemřelo. Tato čísla samozřejmě nezahrnují ohromné množství těch, kteří padli v boji. Po bitvě se na ledu nacházelo tolik mrtvých těl, že finská vláda oficiálně požádala Moskvu, aby je nechala odstranit, neboť po oblevě by byla vyplavena na pobřeží a představovala zdravotní riziko.[391] Nejnižší odhad, pocházející z oficiálních bolševických zdrojů, stanovuje počet padlých na 700 a 2.500 zraněných nebo v šoku, ale jeden bolševický přímý účastník bojů poznamenal, že tyto údaje jsou nesrovnatelně řádově nižší, než skutečné ztráty, soudě podle toho, co viděl na vlastní oči jen před Fortem č. 6. Další odhad určuje ztráty rudých na 25.000 mrtvých a raněných. Podle Harolda Quartona, obvykle dobře informovaného amerického konzula ve Viborgu, sovětské ztráty dosáhly čísla 10.000 mužů, což se zdá být poměrně realistická kalkulace padlých, raněných a nezvěstných dohromady.[392] V tažení přišlo o život asi 15 delegátů X. sjezdu strany. Společně s ostatními padlými bolševiky byli pohřbeni s vojenskými poctami na masovém obřadu, konaném 24. března v Petrohradu.[393]
Ztráty na povstalecké straně byly méně početné, ale v žádném případě zanedbatelné. Nemáme k dispozici žádné spolehlivé údaje, ale jedna zpráva stanovuje počet zabitých na 600, raněných 1.000 a zajatých 2.500.[394] Počet padlých zahrnuje nemálo těch, kteří byli zmasakrováni po skončení bojů. Jakmile se útočící jednotky ocitly v pevnosti, zahájily krvavé orgie pomsty za své padlé druhy. Stupeň nenávisti, která se nashromáždila během útoku, nejlépe ilustruje povzdech jednoho vojáka, že nebylo možné použít letadla, aby postřílela z kulometů uprchlíky, směřující přes led do Finska. Trockij a jeho vrchní velitel S. S. Kameněv navíc povolili případné použití chemických zbraní proti povstalcům a pokud by se Kronštadt držel ještě déle, byl kadety Vyšší vojenské chemické školy vypracován plán útoku otravnými plyny pomocí plněných dělostřeleckých granátů a balónů.[395]
…
ZPRÁVY O POTLAČENÍ VZPOURY se rychle rozšířily a vyvolávaly v odlišných táborech různé reakce. Ruští vyhnanci v Západní Evropě zoufali. Naříkali nad svoji neschopností dopravit povstalcům materiální pomoc a odsuzovali Velkou Británii za podepsání obchodní dohody s bolševiky právě uprostřed boje. Jeden emigrantský časopis však zoufalství nepropadl. V úvodníku nazvaném „Poučení z Kronštadtu”, prohlásil, že boj za osvobození Ruska bude pokračovat až do vítězného konce. Profesor Grimm v podobném duchu napsal svému kolegovi, že během příštího výbuchu nespokojenosti v Petrohradu jejich organizace již nesmí být zastižena nepřipravená.[396]
V Rusku bolševici oslavovali těžce vybojovaný triumf. S nadšením se však mísily projevy soustrasti s „chybujícími soudruhy námořníky”. Tyto pocity sdíleli i bolševičtí zahraniční návštěvníci, kteří ale stále podporovali režim, jakkoli si již byli jisti, jakou cestou se vydá. Tvrdili, že bolševické Rusko je navzdory všem nedostatkům stále prvním socialistickým státem v historii, v němž byli velkostatkáři a kapitalisté odstaveni od moci. Další úvahy byly v jejich očích druhořadé. Někteří zahraniční návštěvníci, jako například Victor Serge, byli událostmi těžce zasaženi. Na anarchisty jako Emu Goldmanovou a Alexandra Berkmana však potlačení Kronštadtu mělo drtivý dopad. Když v noci 17. března, vzpomíná Goldmanová ve svých pamětech, přestala hřmět děla, ticho, které sestoupilo na Petrohrad, bylo mnohem hrozivější, než neustálá palba předchozích dnů. V posledních hodinách boje Berkman „ztratil poslední špetku víry v bolševiky” a bezcílně se procházel po ulicích, zatímco Goldmanová ve svém hotelovém pokoji prožívala nevýslovné zoufalství, „každý nerv v mém těle byl napjat k prasknutí”. Jak seděla před oknem, prázdný pohled upřený do temnoty, Petrohrad jí připadal jako „strašidelná mrtvola”, zahalená do černého rubáše a žlutě poblikávající pouliční lampy byly jako „svíčky u její hlavy a nohou”. Příštího dne, 18. března, v petrohradských novinách stály ohromné titulky, připomínající padesáté výročí Pařížské komuny. Orchestry vyhrávaly vojenské pochody a bolševici defilovali po ulicích a zpívali Internacionálu. „Její tóny”, poznamenala Goldmanová, „kdysi tak radostné, mě nyní zněly jako pohřební píseň za planoucí naději lidstva”. Berkman si s hořkostí poznamenal do svého deníku: „Vítězové oslavují výročí Komuny z roku 1871. Trockij a Zinovjev odsuzují Thierse a Gallifeta za povraždění pařížských povstalců”.[397]
V Kronštadtu se bolševici mezitím snažili všemožně zahladit následky povstání. Velitelem pevnosti byl jmenován Pavel Dybenko a obdařen absolutní pravomocí zbavit město disidentských elementů a neloajálního myšlení. Na místo kronštadtského sovětu, který již nikdy nebyl obnoven, byla dosazena revtrojka, složená z Vasilijeva, Bregmana a Grilova, třech nejoddanějších kronštadtských bolševických funkcionářů, určená ku pomoci novému veliteli. Osmnáctého března se ve městě objevil nový deník, Rudý Kronštadt. Bitevní lodě Petropavlovsk a Sevastopol byly překřtěny na Marat a Pařížská komuna, zatímco Kotevní náměstí se stalo Revolučním náměstím. Proběhla nová registrace členů Komunistické strany a 350 jich bylo vyloučeno, nebo se nedostavilo. V sovětském námořnictvu byl slovy jednoho autora proveden „chirurgický řez”. Nespolehliví baltští námořníci byli rozptýleni do Čenomořské, Kaspické, Aralské a říční Amurské flotily na Dálném Východě, zatímco všechny zbývající jednotky byly zbaveny údajných Ivanmorů, celkem 15.000 lidí.[398] Rudoarmějci, kteří se zúčastnili závěrečného útoku, byli rovněž rozptýleni na odlehlé posádky do všech koutů země. O pouhý jeden měsíc později se jejich velitel Tuchačevskij chopil pro změnu velení trestné výpravy, vyslané rozdrtit Antonovovy partyzánské oddíly v tambovské oblasti.[399]
Zbývá ještě popsat osud těch kronštadtských, kteří přežili útok. Nikdo ze zajatých povstalců nebyl postaven před řádný soud. Z více než 2.000 zajatých, vzatých v boji, bylo vybráno 13 mužů, kteří byli poté na uzavřeném líčení „souzeni” jako vůdci povstání. Sovětský tisk se snažil podpořit tezi o kontrarevoluční konspiraci a pečlivě zveřejnil jejich údajný sociální původ. Pět námořních důstojníků šlechtického původu, jeden bývalý kněz, sedm rolníků.[400] Jejich jména nikomu nic neříkají, nikdo z nich nepatřil do Prozatímního revolučního výboru - čtyři jehož členové - Valk, Pavlov, Perepelkin a Veršinin - byli najisto zajati vládními silami - a nebyli ani „vojenští specialisté”, kteří sehráli v povstání roli poradců. Třináct „vůdců” bylo „souzeno” 20. března a odsouzeno k smrti.[401]
Několik set zbývajících zajatců bylo podle všeho postříleno ještě v Kronštadtu. Další Čeka odsunula do vězení na pevnině. Petrohradská vězení byla přecpána k prasknutí a po několik měsíců byly stovky povstalců odváděny po malých skupinkách a zastřeleny. Mezi nimi se nacházel i Perepelkin, s nímž se potkal Fjodor Dan během cvičení na vězeňském dvoře. Perepelkin před popravou ještě stačil sepsat podrobné svědectví o povstání, ale Dan nevěděl, co se s ním stalo.[402] Další byli posláni do koncentračních táborů, jako například nechvalně proslulého vězení na Solověckých ostrovech v Bílém moři s rozsudkem nucených prací, což pro mnohé znamenalo pouze pomalou smrt hladem, vyčerpáním a nemocemi.[403] V některých případech tento osud potkal i rodiny povstalců. Kozlovského manželka a dva synové, vzatí na počátku března jako rukojmí, byli posláni do koncentračního tábora, ušetřena zůstala pouze jedenáctiletá dcera.[404]
Co se stalo s povstalci, kteří uprchli do Finska? Přes led jich ustoupilo asi 8.000 a bylo internováno v uprchlických táborech v Terijoki, Viborgu a Ino. Takřka všichni uprchlíci byli námořníci a vojáci, civilisté a děti tvořili pouhý zlomek. [405] Americký a britský Červený kříž jim dodával potraviny a ošacení. Někteří dostali zaměstnání na stavbách silnic a dalších veřejných zakázkách. Život v táborech ale byl pochmurný a depresivní a povstalci, kteří měli zpočátku zakázáno stýkat se s místními lidmi, se mu jen velmi obtížně přizpůsobovali. Finská vláda se obracela na Ligu Národů se žádostmi o pomoc s jejich usídlením v jiných státech, zatímco bolševici požadovali repatriaci i se zbraněmi. Mnoho se jich vrátilo zpět do Ruska, ošáleno falešným příslibem amnestie, jen proto, aby byli ihned po příjezdu zatčeni a odesláni do koncentračních táborů. V květnu a červnu jich celé skupiny procházely vězením, v němž se nacházel Dan, na cestě vstříc nuceným pracem a brzké smrti.[406]
Navzdory převládajícímu pocitu hořkého smutku se Petričenko stále těšil uznání svých kolegů uprchlíků. Jeho největší chybou, řekl, byla neschopnost nechat postřílet v Kronštadtu bolševické funkcionáře. Petričenko osobně by toho nijak nelitoval. Když v Terijoki poskytoval rozhovor americkému reportérovi, přiznal, že povstání bylo předčasné a špatně zorganizované. „My jsme byli poraženi”, prohlásil, „ale hnutí pokračuje dále, neboť vychází ze samotného lidu… Lidí jako já jsou v Rusku miliony, ne reakcionářských Bílých a zabijáckých Rudých a bolševismus svrhnou právě tito obyčejní lidé”.[407] O Petričenkově následném životě v exilu toho víme jen velmi málo. Sovětský sborník dokumentů a svědectví, vázajících se ke Kronštadtskému povstání přináší, text, vydávávající se za dopis povstaleckého předáka příteli v Rusku, datovaný 17. 11. 1923, v němž přiznává chyby a naznačuje, že požádal o repatriaci.[408] Autenticita dopisu je ovšem velice pochybná. Článek, který Petričenko publikoval v jednom eserském časopise v prosinci 1925 prokazuje, že ohledně své role v povstání ničeho nelituje a Kronštadt stále považuje, že spontánní výbuch proti diktatuře Komunistické strany, nebo lépe řečeno, jejích vůdců.[409]
Oficiální sovětská historie občanské války chybně uvádí, že Petričenko brzy poté opustil Finsko a usadil se v Československu. Ve skutečnosti zůstal ve Finsku po více než čtvrtstoletí. Jak jsme již viděli, tak po porážce byl ochoten uvažovat o spolupráci se západoevropskými emigrantskými kruhy, s nimiž sdílel touhu zbavit Rusko bolševického režimu. Později se ale kupodivu připojil k finským prosovětským skupinám. Během II. světové války se tak dostal do konfliktu s finskými úřady a v roce 1945 byl repatriován do Ruska, kde byl okamžitě zatčen. Zemřel ve vězeňském táboře o rok nebo dva roky později.[410]