KRONŠTADT PADL. Vzbouřenci bojovali statečně a odhodlaně. Jejich vyhlídky na úspěch byly ovšem pochmurné již od začátku. Povstání, jak ostatně přiznali i jeho předáci, bylo nesprávně načasované a špatně připravené. Námořníci nedisponovali žádným invazním uskupením ani vnější pomocí, zatímco bolševici, kteří právě vyhráli občanskou válku, proti nim mohli zcela volně soustředit své nejlepší jednotky. Ledová pokrývka na Finském zálivu byla navíc ještě pevně zamrzlá, což vládě umožnilo proti izolované povstalecké pevnosti podniknout rozsáhlý útok pěších jednotek. Ve srovnání s dalšími protibolševickými hnutími občanské války byl Kronštadt z vojenského hlediska poměrně nevýznamnou záležitostí. Pokud se bolševikům podařilo porazit Děnikina, Kolčaka a Judeniče a obrátit na útěk Pilsudského pluky, pak nemohl Kronštadt sám o sobě představovat větší vojenské ohrožení.
Co však bolševiky skutečně zneklidňovalo, byla možnost, že Kronštadt rozpoutá všeobecnou vzpouru na pevnině, nebo se stane nástupištěm pro novou intervenci. Dobře věděli, že země se nachází ve stavu neustálých nepokojů, hraničících s protivládním povstáním. Dosud byli schopni své jednotlivé protivníky izolovat, ale Kronštadt, přestože představoval méně početné hnutí, než dejme tomu rolnické vzpoury na Sibiři a v tambovské oblasti, byl silně opevněn, jeho posádka byli zkušení bojovníci a jeho položení na okraji v Baltském moři a nikoli ve vzdálené vnitrozemské provincii mohlo posloužit jako odrazový můstek pro invazní armádu.
Je velmi těžké představit si vítězství povstalců. Přestože ruský lid, jakkoli hořce zklamaný, byl unaven válkou a demoralizován, stále se navzdory všem stížnostem na chování vlády více obával restaurace Bílých, než nenáviděl bolševiky. Stávky v Petrohradě, s nimiž námořníci spojovali své naděje, navíc již překročily svůj zenit. Co se týče vnější pomoci, západní mocnosti opustily politiku intervence a začínaly normalizovat své vztahy s bolševiky. Povstání nenarušilo anglo-sovětskou obchodní dohodu, jak doufali Bílí a bolševici se obávali, tento pakt byl podepsán v Londýně právě 16. března, jen několik hodin před závěrečným útokem na Kronštadt. Stejný den byla navíc v Moskvě uzavřena dohoda o přátelství s Tureckem. Kronštadt nezasáhl ani do vyjednávání s Polskem, které nehodlalo obnovit konflikt se svým odvěkým protivníkem. Rižská dohoda byla podepsána 18. března, právě když bolševické jednotky likvidovaly poslední ohniska povstaleckého odporu. Finsko se rovněž obrátilo ke vzbouřencům zády a znemožnilo transport pomoci přes své hranice. Ruští emigranti konečně zůstali stejně roztříštění a neschopní jako dříve a na obzoru se nerýsovala žádná možnost kooperace. Generál Wrangel už v žádném případě nemohl zasáhnout, neboť jeho jednotky byly rozptýleny a jejich morálka upadala den za dnem stále hlouběji, pouhá mobilizace a přesun ze Středomoří na Balt by zabrala celé měsíce. Pokus otevřít na Jihu druhou frontu by takřka jistě znamenal katastrofu.
Jediná naděje na úspěch kronštadtských povstalců spočívala v podniknutí okamžité ofenzívy na pevninu. Pokud by se řídili radami „vojenských specialistů” a zmocnili předmostí v Oraniebaumu, existovala vysoká šance, že se pod jejich praporem shromáždí celé jednotky Rudé armády stejně jako civilní obyvatelstvo. Povstání proti státu, jak na celou věc pohlížel Alexander Berkman, musí převzít iniciativu, rozhodným způsobem udeřit a nedovolit vládě získat čas na přeskupení sil. Jakmile je izolováno nebo hraje o čas, je odsouzeno k nevyhnutelné porážce. V tomto smyslu, poznamenal Berkman, Kronštadt opakoval chybu Pařížské komuny, stejně jako ta odmítla útok na Versailles, když se Thiersova vláda nacházela ve zmatku, Kronštadt nebyl schopen táhnout na Petrohrad, ještě než vláda stačila shromáždit své síly.[411] V březnu 1908 Lenin ve článku, vzpomínajícím na Komunu, učinil stejnou poznámku, když kritizoval „přehnanou velkorysost proletariátu. Namísto, aby zničila své nepřátele, rozhodla se je morálně ovlivňovat, odmítala důležitost čistě vojenských aktivit v rámci občanské války a namísto, aby korunovala své vítězství v Paříži rozhodujícím postupem na Versailles, vyčkávala tak dlouho, až byla versailleská vláda schopna shromáždit svoje temné síly v přípravě na krvavý květnový týden”.[412] To je trefný epitaf pro Kronštadtskou komunu z roku 1921.
…
JE TEDY OBTÍŽNÉ VYHNOUT SE NEODVRATNÉMU ZÁVĚRU, že pokud nebyl podniknut výsadek na pevninu, byla to jen otázka času, než bude povstání rozdrceno. Se vší pravděpodobností to je pravda, i kdyby mezitím roztála ledová pokrývka a dorazila pomoc ze Západu. Chráněni vodní plochou a s doplněnými zásobami potravin, léků a munice, mohli povstalci vydržet o několik týdnů déle a způsobit bolševikům těžší ztráty, ale dříve či později by stejně podlehli a pokud ne vojenskému tlaku, tak stejné kombinaci hrubé síly a ekonomických ústupků, která zpečetila osud petrohradského stávkového hnutí a rolnických povstání po celé zemi. Nová ekonomická politika všude otupovala ostří nespokojenosti a Kronštadt nebyl výjimkou.
Nechceme tím v žádném případě říci, že Kronštadt byl nějak zodpovědný za přijetí NEPu, kromě toho, že uspíšil jeho zavedení. V březnu 1921 už Lenina nikdo nemusel přesvědčovat, aby opustil program Válečného komunismu. Již od konce občanské války se svými kolegy uvažoval o změně ekonomické politiky a základní rysy NEP zformuloval několik týdnů předtím, než povstání vypuklo. Již v prosinci 1920, když eserští a menševičtí delegáti na VIII. sjezdu sovětů vyzývali k zastavení potravinových rekvizic a zavedení pevné naturální daně, Lenin také uvažoval o podobném kroku. Nakonec došel na pozadí šířící se vlny nepokojů k závěru, že na vážkách je samotné přežití bolševického režimu a na setkání politbyra z 8. února, kde se podrobně zkoumala otázka zemědělské politiky, nastínil plán, pomocí něhož by potravinové rekvizice byly nahrazeny pevnou naturální daní a zakotveno právo rolníka volně disponovat s přebytky poté, co splní povinnosti ke státu. V následujících týdnech byl projekt diskutován v sovětském tisku. Pět dní před vypuknutím povstání v Kronštadtu, 24. února, byl detailní předběžný návrh, založený na Leninových poznámkách, předložen Ústřednímu výboru k začlenění do agendy nadcházejícího X. sjezdu strany.[413] Ohlasy povstání se však na sjezdu, když se sešel 8. března v Moskvě, nijak nevytratily. Zdůraznily intenzitu lidového odporu a vzpoura jednáním vtiskla ducha naléhavosti a rozptýlila jakékoli pochyby o nutnosti okamžité reformy. Bolševické straně zvonila hrana. Později se vyskytly spekulace, že k povstání by nedošlo, pokud by NEP byl zaveden o měsíc dříve.[414] Ať je to pravda nebo není, panovala všeobecná shoda, že okamžitě musí být provedeny nějaké reformy, pokud bolševici nemají být smeteni příbojovou vlnou lidového hněvu. Kronštadt, jak řekl Lenin, „osvětlil skutečnost lépe, než cokoli jiného”. Lenin pochopil, že vzpoura není izolovaným incidentem, ale součástí širokého hnutí, zahrnujícího nepokoje na vesnici, konflikty v továrnách a narůstající vření v ozbrojených silách. Ekonomická krize válečného komunismu, poznamenal, se přeměnila na „politickou krizi: Kronštadt” a budoucnost bolševismu visela na vlásku.[415]
Desátý stranický sjezd, jeden z nejdramatičtějších v bolševické historii, značil zásadní změnu v bolševické politice. Lenin před lety vyslovil dvě podmínky vítězství socialismu v Rusku: podporu ze strany proletářských revolucí na Západě a spojenectví mezi ruskými dělníky a rolníky.[416] V roce 1921 nebyla naplněna ani jedna z nich. Lenin byl výsledně přinucen opustit svoji myšlenku, že přechod k socialismu je nemožný bez podpory evropských revolucí. Zde leží zárodky „socialismu v jedné zemi”, doktríny, rozvinuté o několik let později Stalinem a zahrnující zpomalení revolučního procesu, uklidnění vztahů s kapitalistickými mocnostmi a vypořádání se s rolnictvem. Bezprostřední a nade vše vystupující potřeba, na níž záviselo vše ostatní, spočívala v potlačení vzbouřeneckého vesnického obyvatelstva. Lenin X. sjezdu řekl, že „socialistickou revoluci v Rusku může zachránit pouze dohoda s rolnictvem, než dojde k revolucím v dalších zemích”.[417] O tři roky dříve, v březnu 1918, Lenin učinil podobný krok zpět na mezinárodní frontě, když odmítl „revoluční válku” proti Německu a podepsal brest-litevskou dohodu. Nyní, aby bolševikům umožnil „vydechnout si”, což jim bylo v roce 1918 upřeno, Lenin odvolal Válečný komunismus ve jménu opatrnějšího a smířlivějšího programu. Prohlásil, že „musíme uspokojit ekonomické tužby středního rolníka a zavést volný obchod, nebo vzhledem ke zpoždění světové revoluce nebude možné dále v Rusku udržet proletářskou moc”.[418]
Patnáctého března tedy X. sjezd strany přijal to, co jeden delegát (marxistický autor D. B. Rjazanov) nazval „rolnickým Brestem”. Opatření, které představovalo úhelný kámen Nové ekonomické politiky, nahrazovalo násilné konfiskace potravin naturální daní a přiznávalo rolníkovi právo disponovat přebytky na volném trhu. To byl první z řady kroků, zahajující přechod od Válečného komunismu ke smíšené ekonomice. Návrh Valeriana Osinského na centrálně řízenou osevní kampaň, předložený na VIII. sjezdu sovětů, byl opuštěn. Ozbrojené hlídkové oddíly se stáhly ze všech silnic a železnic a následně znovu ožil obchod mezi městem a vesnicí. Navíc byly rozpuštěny Trockého pracovní armády a odborovým svazům zaručen určitý stupeň autonomie, včetně práva volit si vlastní představitele a svobodně diskutovat všechny záležitosti, týkající se zájmů pracujících. Následné dekrety obnovily soukromé obchody a výrobu spotřebního zboží, zatímco stát si podržel „velitelské funkce” ekonomiky - těžký průmysl, zahraniční obchod, dopravu a komunikace - ve vlastních rukou. Každý z těchto kroků představoval další hřebíček do rakve masové opozice a vnesl nový život do ruských měst a vesnic. Rolnické nepokoje pokračovaly ještě několik dalších měsíců v Tambově, na Sibiři a v Povolží, ale na scénu byly povolány početné formace kursantů a Čeky, stejných jednotek, jaké byly použity proti Kronštadtu a na podzim 1921 byl jakýkoli efektivní odpor již zlomen.
Lenin nezamýšlel NEP jako pouhé přechodné opatření, uplatněné jen dokud nebude obnoven pořádek a bolševická moc upevněna na jistějším základě. „Dokud nepřetvoříme rolníka”, řekl X. sjezdu, „dokud ho nezmění rozsáhlá mechanizace, musíme mu zajistit možnost, aby neomezeně dále provozoval svoji ekonomiku. Musíme najít způsob, jak koexistovat s drobným rolníkem”. Lenin přiznal, že kolektivizace byla silou dotlačena příliš daleko a odcizila tak individuální vlastníky půdy. „Budeme s nimi muset vycházet ještě po mnoho dalších let”, řekl, „protože přeměna drobného rolníka, přetvoření celé jeho psychologie a všech jeho zvyků, to je úkol na celé generace”.[419] Tímto přiznáním Lenin ve skrytu uznal argumenty svých menševických odpůrců, kteří v roce 1917 varovali před jakýmkoli předčasným pokusem dotlačit zaostalou agrární zemi do socialismu násilím.[420] Trvali na tom, že skuteční marxisté vědí, že pravý okamžik ještě nenastal, že Rusko se svým nepočetným proletariátem a převažující rolnickou populací postrádá základní podmínky pro socialistickou revoluci. Engels rovněž na toto téma napsal, že není nic horšího, než předčasná revoluce, tj. ta, v níž se socialistická strana dostane k moci ještě předtím, než se stačí rozvinout průmysl a demokracie. Bolševici se nicméně stále pokoušeli o to, co učení historického materialismu pokládalo za nemožné - provést socialistickou revoluci předtím, než byly učiněny nezbytné předchozí kroky. Nová ekonomická politika byla pokusem tento nedostatek napravit. Lenin si NEP představoval jako dlouhé období ekonomického oživení, období usmíření města a venkova, během něhož budou položeny základy socialistické společnosti.
…
NEPU SE PODAŘILO UVOLNIT značnou část napětí v ruské společnosti. Nebyl však schopen splnit požadavky Kronštadtu a jeho sympatizantů. Konfiskace obilí sice skončily a hlídkové oddíly byly odvolány, pracovní prapory rozpuštěny a odborovým svazům přiznán jistý stupeň nezávislosti na státu. Státní statky ale existovaly dále beze změny a v průmyslovém sektoru byl dokonce částečně obnoven kapitalismus. Navíc v rozporu s principy proletářské demokracie původní ředitelé a techničtí specialisté dále řídili velké závody a dělníci zůstali i nadále oběťmi námezdního otroctví, vyloučeni stejně jako dříve z jakéhokoli podílu na správě.
Nedošlo samozřejmě ani k žádnému obnovení demokracie ve vojenském životě. Právo volit si lodní výbory a vlastní politické komisaře zůstalo u ledu. Po Kronštadtu se už nikdy za žádných okolností nejednalo o decentralizaci autority nebo uvolnění tuhé vojenské disciplíny. Právě naopak, Lenin navrhl Trockému, aby celá Baltská flotila byla dána do šrotu, neboť námořníci jsou nespolehliví a vojenská hodnota plavidel pochybná. Trockému se ale podařilo svého kolegu přesvědčit, že takový drastický krok není nezbytný. Namísto toho bylo sovětské námořnictvo zbaveno všech disidentských elementů, úplně reorganizováno a mladí bolševici zaplnili námořní kadetky, aby v budoucích letech zajistili spolehlivé velení. V Rudé armádě byla zároveň ještě výrazněji upevněna disciplína a plány na vybudování lidové milice, složené z rolnických a dělnických dobrovolníků, byly navždy opuštěny.[421]
Co je ale důležitější, nebyl splněn ani jeden z politických požadavků povstalců. Došlo spíše k dalšími utužení diktátorského režimu. Ústupky NEPu byly totiž zcela otevřeně zavedeny proto, aby upevnily bolševický mocenský monopol. Ve svých poznámkách k projevu na X. sjezdu strany Lenin napsal: „Poučení z Kronštadtu - v politice uzavření stranických řad (a posílení disciplíny), intenzivnější boj proti menševikům a socialistickým revolucionářům. V ekonomice - uspokojit jak to jen bude možné potřeby středních rolníků”.[422] Lidová iniciativa tak zůstala i nadále paralyzována a svobodné sověty byly nesplněným snem. Stát odmítl obnovit svobodu slova, tisku a shromažďování, k čemuž vyzývala Petropavlovská rezoluce, nebo propustit socialisty a anarchisty, obviněné z politických zločinů. Levicové subjekty nebyly v žádném případě zapojeny do koaličního systému oživených sovětů, ale naopak metodicky potlačovány. Je smutnou náhodou, že v noci na 17. března, když kronštadtský Prozatímní revoluční výbor prchal přes led do Finska, svržená gruzínská menševická vláda, poslední svého druhu v Rusku, odplouvala z černomořského přístavu Batumi do západoevropského exilu.[423] Během občanské války umožnili bolševici, ohrožovaní ze všech stran Bílými, levicovým prosovětským stranám vést nejistou existenci za podmínek neustálého šikanování a dohledu. Po Kronštadtu již ani to nebylo tolerováno. V květnu 1921 byly zrušeny všechny předpoklady pro působení legální opozice, když Lenin prohlásil, že místo soupeřících socialistů je buď za mřížemi nebo v exilu, bok po boku s bělogvardějci.[424] Na hlavy menševiků, eserů a anarchistů se snesla nová vlna represí, protože vláda je obviňovala ze spoluúčasti na vzpouře. Těm šťastnějším bylo dovoleno emigrovat, ale tisíce dalších skončily v čekistické síti a byly vypovězeny na daleký Sever, Sibiř a do Střední Asie. Koncem roku již byly všechny zbytky aktivní opozice umlčeny nebo přinuceny přejít do ilegality a dokončena konsolidace moci jedné strany. Kronštadt tedy stejně jako všechna ostatní neúspěšná povstání proti autoritářským režimům dosáhl opaku svého cíle - namísto nové éry lidové samosprávy byly v zemi tvrději, než kdy jindy utaženy šrouby bolševické diktatury.
Upevnění bolševické vlády bylo doprovázeno tlakem na ukončení rozporů v samotné straně. Lenin měl velmi daleko k tomu, aby připustil „vnitrostranickou demokracii” a oznámil, že frakční spory musí okamžitě přestat, pokud má režim přežít současnou krizi. „Přišel čas”, řekl X. sjezdu, „skoncovat s opozicí, rozpustit ji, už máme dost opozice”.[425] Lenin používal Kronštadt jako klacek, kterým své oponenty ztloukl do podřízenosti a tvrdil, že jejich kritika stranické politiky dodala povstalcům odvahu pozvednout zbraně proti vládě.[426] Tento názor nalezl širokou odezvu mezi jeho posluchači, kteří sdíleli Leninovy obavy, že je masová vzpoura může odstavit od moci. „V současné době”, řekl jeden řečník, „ve straně existují tři frakce a tento sjezd musí určit, jestli budeme i nadále tolerovat takovou situaci. Podle mého názoru nemůžeme jít proti generálu Kozlovskému se třemi frakcemi, a tak by měl sjezd také rozhodnout”.[427] Delegáti ochotně souhlasili. Odhlasovali ostrou rezoluci, odsuzující program Dělnické opozice jako „syndikalistickou a anarchistickou” úchylku od marxistické tradice. Druhá rezoluce, „O stranické jednotě”, zmiňovala Kronštadt jako příklad, kdy mohou kontrarevoluční síly využít stranické rozpory a vyzývala k rozpuštění všech frakcí a uskupení uvnitř strany. Poslední odstavec, utajovaný po následující tři roky, poskytoval Ústřednímu výboru mimořádné pravomoci vylučovat ze strany disidentské elementy.[428] Brzy poté Lenin nařídil prokádrovat stranu „odshora dolů” a eliminovat nežádoucí názory. Do konce léta byla vyloučena takřka celá čtvrtina členů.
…
PRO UVAŽUJÍCÍHO ANARCHISTU jako Alexandra Berkmana byl Kronštadt skličujícím zážitkem, který ho přivedl ke kritickému přehodnocení bolševické teorie a praxe. Povstání však navzdory vší tragické dramatičnosti nezapůsobilo na mnoho jiných jako významná událost. Nesehrálo žádnou zásadní roli v procesu determinace politiky Leninova režimu. Posun směrem k uvolnění v domácí i zahraniční oblasti totiž probíhal již od konce občanské války. Jeho důležitost spočívá spíše v tom, že bylo v prvé řadě symbolem širší sociální krize - přechodu od Válečného komunismu k NEPu - kterou Lenin ve svém projevu k IV. sjezdu Kominterny označil za nejvážnější v sovětské historii.[429] Když ale vývoj přinesl nové období stalinského totalitarismu, povstání nabylo nového významu. „Pravdivý hlas”, zardoušený v Kronštadtu, „je po sedmnácti letech slyšet stále výrazněji”, napsala Ema Goldmanová v roce 1938, na vrcholu Velkých čistek. „Jaká škoda”, dodala, „že mlčení mrtvých je někdy výmluvnější, než slova živých”.[430] Z perspektivy moskevských procesů a stalinského teroristického režimu začali mnozí na Kronštadtské povstání pohlížet jako na osudovou křižovatku dějin Ruské revoluce, značící triumf byrokratického útlaku a konečnou porážku decentralizované a svobodné formy socialismu.
Neznamená to, že sovětský totalitarismus začal až potlačením Kronštadtu, nebo že byl tehdy jakýmsi způsobem nevyhnutelný. „Často se uvádí”, poznamenal Victor Serge, „že zárodek stalinismu se v bolševismu skrýval již od samotného začátku. Ano, nemám námitek. Bolševici však obsahovali i další zárodky - mnoho zárodků - a ti, kteří prožívali první nadšená léta po revoluci by na to neměli zapomínat. Soudit člověka pouze podle mrtvých orgánů, které odkryje pitva a které sebou nosil již od narození, není příliš smysluplné”.[431] Serge tím jinými slovy chtěl říci, že na počátku dvacátých let se sovětská společnost ještě přeci jenom mohla vydat jinou cestou. Nicméně, jak sám zdůraznil, v bolševické teorii a praxi byl vždy přítomen zásadně autoritářský rys. Leninovo hluboce zakořeněné elitářství, jeho důraz na centralizované vedení a tuhou stranickou disciplínu, jeho potlačení občanských svobod a posvěcení teroru - to vše se hluboce odrazilo na vývoji Komunistické strany a sovětského státu. Během občanské války se Lenin snažil ospravedlnit tuto politiku pomocí naléhavých opatření, diktovaných nouzovou situací. Ta však v podstatě nikdy neměla skončit a mezitím byl vybudován celý aparát pro budoucí zcela otevřeně totalitní režim. S porážkou Kronštadtu a rozdrcením levicové opozice v Rusku odešly ze scény dějin poslední hlasy, požadující proletářskou demokracii. Totalitarismus, pokud nebyl zcela nevyhnutelný, představoval velice pravděpodobnou eventualitu.
Lenin zemřel v roce 1924 a bolševické vedení se pustilo do zuřivého boje o moc. O tři roky později konflikt dosáhl vrcholu, když Ústřední výbor na základě tajné klauzule rezoluce X. sjezdu o stranické jednotě vyloučil Trockého ze strany a brzy poté vyhnal do exilu. Je ironické, že poté, co Trockij vytvořil vlastní opozici proti Stalinově tyranii a byrokratismu, anarchističtí socialisté, kteří si velmi dobře pamatovali, jakou roli sehrál v potlačení vzpoury, proti němu vyvolali ducha Kronštadtu. V odpovědi svým Kritikům se Trockij snažil prokázat, že vlastně nebyl přímo zapojen. V roce 1938 napsal, že „ve skutečnosti jsem se osobně ani v tom nejmenším nepodílel na pacifikaci Kronštadtského povstání nebo represích, které následovaly”.[432] Trval na tom, že po celý průběh událostí se vlastně nacházel v Moskvě, v Petrohradě měl ve své moci vše Zinovjev a represe byly dílem Čeky, v jejímž čele stál Dzeržinskij, a ten do svých pravomocí nenechával zasahovat vůbec od nikoho.
Trockij však řekl, že povstání muselo být stejně zlomeno. Idealisté podle něj vždy obviňovali revoluce z „excesů”, ale ty údajně plynou „ze samotné podstaty revolucí, které jsou samy o sobě ´historickými excesy.´” Kronštadt podle Trockého nebyl ničím jiným, než „ozbrojenou reakcí maloburžoazie proti strastem sociální revoluce a tvrdosti proletářské diktatury”. Pokud by bolševici nejednali dostatečně rychle, vzpoura by je mohla svrhnout a údajně otevřít stavidla kontrarevoluce. Popírají snad kritici, tvrdil Trockij, právo vlády na sebeobranu nebo kontrolu nad svými ozbrojenými silami? Může nějaká vláda přímo ve svém srdci tolerovat vojenské povstání? Měli jsme naši moc jen tak zahodit za hlavu? Trockij závěrem tvrdil, že to, co bolševici v Kronštadtu učinili, byla „tragická nezbytnost”.[433]
Své kritiky však nepřesvědčil. Navzdory všem tvrzením měl totiž Trockij jako komisař války a předseda Revolučně-vojenského sovětu všeobecnou odpovědnost za potlačení Kronštadtu. Odjel dokonce osobně do Petrohradu, kde 5. března vydal své ultimátum a rovněž navštívil Oraniebaum a Krasnou Gorku a sehrál významnou roli v řízení bolševických válečných příprav, i když ne tak klíčovou jako Zinovjev a Tuchačevskij. Navíc, jak zdůraznil Dwight Macdonald, Trockij nikdy nereagoval na obvinění, že bolševici s povstáním naložili se zaslepenou brutalitou. Jak vážně se pokoušeli o mírové narovnání? Jestliže je pravda, že z různic ve straně těžili Bílí, nebyla zároveň nebezpečí ze strany tuhé diktatury, zakopané u moci i navzdory masovému tlaku mnohem větší? Mohla by si stalinistická klika tak snadno uzurpovat kontrolu nad stranou, která by připustila masovou participaci a větší svobodu pro levicovou opozici?[434] Anton Ciliga podobně konfrontoval bolševické tvrzení, že pokud by Kronštadt nebyl potlačen, pustil by z řetězu reakční síly. To je možná pravda, připustil Ciliga, ale co je naprosto jisté, je skutečnost, že v roce 1921 revoluce zahynula.[435]
Vítězové z Kronštadtu však nakonec sami padli za oběť systému, který pomáhali vytvářet. Trockij a Zinovjev byli zatraceni jako „nepřátelé lidu”, vychytrale napomáhající kontrarevoluci. „Jidáš Trockij”, prohlašovala sovětská brožurka z roku 1939, naplnil Kronštadt svými pochopy, včetně banditů a bělogvardějců, zatímco se úmyslně kryl pomocí odborové otázky. Další stalinistická práce vzpouru sváděla na Trockého „oblíbence, velitele 7. armády Tuchačevského” a „starého trockistu Raskolnikova”, velitele Baltské flotily. Strana nakonec vyslala „skutečného komunistu” a Stalinova soudruha ve zbrani Klimenta Vorošilova, aby se vypořádal se zrádci, i když Vorošilov ve skutečnosti na kronštadtské frontě sehrál pouze vedlejší roli politického komisaře.[436] Revoluce pohlcovala své tvůrce jednoho po druhém. Zinovjev, Tuchačevskij a Dybenko byli zastřeleni ve velkých čistkách. Trockij byl zabit v Mexiku agentem sovětské tajné policie. Raskolnikov a Laševič spáchali sebevraždu. Mnoho sjezdových delegátů, kteří odjeli do Kronštadtu, včetně Pjatakova, Zatonského a Bubnova, zmizelo ve Stalinových vězeních. Kalinin takřka jako jediný zemřel přirozenou smrtí v roce 1946. Mučedníci z Kronštadtu však přežili, uchováni v paměti lidu jako nevinné děti revoluce.[437]