Argumentace občana Westona vycházela v podstatě ze dvou předpokladů:
1. že suma národní produkce je neměnná, že je to stálé množství čili veličina, jak by řekli matematikové;
2. že suma reálných mezd, tj. mezd měřených množstvím zboží, které za ně lze koupit, je neměnná suma, stálá veličina.
Jeho první tvrzení je mylné na první pohled. Uvidíme, že hodnota i masa produkce každým rokem vzrůstá, že vzrůstá produktivní síla národní práce a že se množství peněz nutné k oběhu této rostoucí produkce ustavičně mění. Co platí na konci roku a o různých letech srovnaných navzájem, platí také pro každý průměrný den v roce. Množství čili velikost národní produkce se ustavičně mění. Není to veličina stálá, nýbrž proměnná, a i když nepřihlížíme ke změnám v počtu obyvatel, musí to být veličina proměnná, protože se neustále mění akumulace kapitálu a produktivní síla práce. Je nesporné, že kdyby dnes stoupla všeobecná míra mezd, pak by tento vzestup, ať by měl jakékoli další následky, sám o sobě bezprostředně nezpůsobil změnu v sumě produkce. Vycházel by nejprve z daného stavu. Jestliže však národní produkce byla před vzestupem mezd proměnná, a ne stálá, zůstane proměnná, a ne stálá i po zvýšení mezd.
Předpokládejme však, že suma národní produkce je stálá, a ne proměnná. Dokonce i pak bude to, co náš přítel Weston pokládá za logický závěr, stále jen ničím nepodložené tvrzení. Máme-li dané číslo, řekněme osm, nebrání absolutní hranice tohoto čísla jeho částem, aby měnily své relativní hranice. Kdyby zisk činil šest a mzda dvě, mohla by mzda stoupnout.na šest a zisk klesnout na dvě, a přece by celkový počet zůstal osm. A tak stálá suma produkce by nijak nedokazovala, že suma mezd je stálá. A jak dokazuje náš přítel Weston tuto stálost? Tím, že to tvrdí.
Ale i kdybychom připustili jeho tvrzení, vyplývala by z něho dvojí možnost, zatímco on sám vidí jen jednu. Je-li suma mezd stálá veličina, nelze ji ani zvětšovat, ani zmenšovat. Jestliže si tedy dělníci počínají pošetile, když se domáhají dočasného zvýšení mezd, počínali by si neméně pošetile i kapitalisté, kdyby usilovali o dočasné ‚snížení mezd. Náš přítel Weston nepopírá, že dělníci si za určitých okolností mohou vynutit zvýšení mezd, protože však je podle jeho názoru jejich suma svou povahou stálá, musí následovat reakce. Na druhé straně však přítel Weston také ví, že si kapitalisté mohou vynutit snížení mezd, a vskutku se o to také ustavičně pokoušejí. Podle principu stálých mezd by měla v tomto případě nastat reakce stejně jako v předešlém případě. Proto by si dělníci počínali správně, kdyby se stavěli proti pokusům o snížení mezd nebo proti už prováděnému snižování mezd. Jednali by tedy správně, kdyby se domáhali zvýšení mezd, neboť každá reakce proti snížení mezd je akcí za zvýšení mezd. Tedy i podle principu stálých mezd, který razí občan Weston, se dělníci mají za určitých okolností spojovat a bojovat za zvýšení mezd.
Jestliže občan Weston odmítá tento závěr, musí se zříci i předpokladu, z něhož tento závěr vyplývá. Nesmí pak říkat, že suma mezd je stálá kvantita, nýbrž že suma mezd, třebaže nemůže a nesmí stoupat, může a musí klesat, kdykoli se kapitálu zlíbí ji snížit. Zlíbí-li se kapitalistovi krmit vás brambory místo masem a ovsem místo pšenicí, musíte přijmout jeho vůli jako zákon politické ekonomie a podrobit se jí. Je-li v jedné zemi míra mezd vyšší než v druhé, například ve Spojených státech vyšší než v Anglii, museli byste si tento rozdíl v míře mezd vysvětlovat rozdílem mezi vůlí amerického kapitalisty a vůlí anglického kapitalisty, což je metoda, která by zajisté velmi zjednodušila studium nejen ekonomických, ale i všech ostatních jevů.
Ale i pak bychom se mohli zeptat, proč se vůle amerického kapitalisty liší od vůle anglického kapitalisty. A abychom mohli na tuto otázku odpovědět, museli bychom opustit oblast vůle. Velebníček mi může namlouvat, že vůle boží je jiná ve Francii a jiná v Anglii. Kdybych na něm chtěl, aby mi tuto dualitu vůle vysvětlil, měl by možná tolik drzosti, že by mi odpověděl, že je to boží vůle mít jinou vůli ve Francii a jinou v Anglií. Ale náš přítel Weston je jistě poslední, kdo by se chtěl úplně vzdát rozumného způsobu myšlení a takto argumentovat.
Jistěže je vůlí kapitalisty uchvátit co nejvíc. A nám jde o to, abychom nemluvili o jeho vůli, ale abychom zkoumali jeho moc, meze této moci a charakter těchto mezí.