To, co nám tu přednesl občan Weston, by se bylo vešlo do oříšku.
Všechny jeho vývody se redukují na toto: Donutí-li dělnická třída třídu kapitalistů, aby jí platila v podobě peněžité mzdy 5 šilinků místo 4, vrátí jí kapitalista v podobě zboží hodnotu 4 šilinků místo hodnoty 5 šilinků. Dělnická třída by v tomto případě musela zaplatit 5 šilinků za to, co před zvýšením mezd kupovala za 4 šilinky. Ale proč je tomu tak? Proč dává kapitalista směnou za 5 šilinků jen hodnotu 4 šilinků? Protože suma mezd je stálá. Proč se však ustálila v hodnotě zboží ve výši 4 šilinků? Proč ne v hodnotě 3 nebo 2 šilinků nebo nějaké jiné libovolné částce? Jsou-li hranice sumy mezd určeny ekonomickým zákonem, který je nezávislý na vůli kapitalisty i na vůli dělníka, měl občan Weston především tento zákon uvést a dokázat. Ale pak by byl měl také dokázat, že suma mezd skutečně vyplácených v každém daném časovém úseku vždycky přesně odpovídá nezbytné sumě mezd a nikdy se od ní neodchyluje. Na druhé straně, jestliže dané hranice sumy mezd závisí na pouhé kapitalistově vůli nebo na hranících jeho chamtivosti, jsou to hranice libovolné. Není na nich nic nezbytného. Mohou se měnit podle kapitalistovy vůle, a mohou se tedy měnit i proti jeho vůli.
Občan Weston ilustroval svou teorii tímto příměrem: Je-li v míse určité množství polévky, kterou má sníst určitý počet osob, množství polévky se nezvětší tím, že se zvětší lžíce. Nechť mi občan Weston promine, řeknu-li, že tento příměr je poněkud mdlé chuti. Připomíná mi trochu podobenství, kterého použil Menenius Agrippa. Když římští plebejové stávkovali proti římským patricijům, vyprávěl jim patricij Agrippa, že patricijské břicho vyživuje plebejské údy státního těla. Agrippovi se však nepodařilo dokázat, že někdo může živit údy jednoho člověka tím, že naplňuje břicho druhého. Občan Weston zase zapomněl, že v míse, z níž jedí dělníci, je celý produkt národní práce a že k tomu, aby si nabírali víc, nebrání ani malý objem mísy, ani skrovnost jejího obsahu, ale jen a jen malý rozměr jejich lžic.
Jaký trik umožňuje kapitalistovi, aby za 5 šilinků vracel hodnotu 4 šilinků? Zvyšování ceny zboží, které prodává. Avšak závisí zvyšování cen, a vůbec změna cen zboží, závisí snad ceny zboží samy na pouhé vůli kapitalisty? Nebo je naopak třeba určitých okolností, aby se tato vůle mohla uplatnit? Není-li tomu tak, je stoupání a klesání tržních cen, jejich neustálá fluktuace neřešitelnou hádankou.
Předpokládáme-li, že nenastala žádná změna ani v produktivní síle práce, ani v množství kapitálu a použité práce, ani v hodnotě peněz, v nichž se oceňují hodnoty výrobků, nýbrž jen změna v míře mezd, jak by mohlo toto stoupání mezd ovlivnit ceny zboží?Jedině tím, že ovlivňuje stávající poměr mezí poptávkou po tomto zboží a jeho nabídkou.
Je naprosto správné, že dělnická třída jako celek vydává a musí vydávat svůj příjem za nezbytné životní prostředky. Všeobecné zvýšení míry mezd by tedy vyvolalo zvýšení poptávky po nezbytných životních prostředcích, a tudíž i zvýšení jejich tržních cen. Kapitalisté, kteří tyto nezbytné životní prostředky vyrábějí, by se za vzestup mezd odškodnili vzestupem tržních cen svého zboží. Ale jak by tomu bylo u ostatních kapitalistů, kteří nevyrábějí nezbytné životní prostředky? A nemyslete si, že je takových kapitalistů málo. Uvážíte-li, že 2/3 národního produktu spotřebovává 1/5 obyvatelstva — nebo dokonce jen 1/7 obyvatelstva, jak prohlásil nedávno jeden člen Dolní sněmovny — pochopíte, jak ohromná část národního produktu se musí vyrábět v podobě přepychového zboží nebo se za ně směňovat a jaké obrovské množství nezbytných životních prostředků se musí vyplýtvat na lokaje, koně, kočky atd.; toto plýtvání, jak víme ze zkušeností, je vždy velmi omezováno stoupáním cen nezbytných životních prostředků.
Jak by na tom tedy byli kapitalisté, kteří nevyrábějí nezbytné životní prostředky? Ti by se přece nemohli za pokles míry zisku způsobený všeobecným zvýšením mezd odškodnit zvýšením ceny svých zboží, protože poptávka po těchto zbožích nevzrostla. Jejich příjem by se zmenšil a mimoto z tohoto ztenčeného příjmu by museli platit za totéž množství zdražených životních prostředků víc než dříve. Nejen to. Protože se jejich příjem zmenšil, měli by méně na výdaje na přepychové zboží, a tak by poklesla jejich vzájemná poptávka po jejich vlastním zboží. V důsledku tohoto poklesu poptávky by klesly ceny jejich zboží. V těchto průmyslových odvětvích by proto poklesla míra zisku nejen v jednoduchém poměru k všeobecnému zvýšení míry mezd, ale ve složeném poměru ke všeobecnému zvýšení mezd, vzestupu cen nezbytných životních prostředků a poklesu cen přepychového zboží.
Jaké by byly důsledky této rozdílnosti míry zisku u kapitálů použitých v různých průmyslových odvětvích? Byly by ovšem tytéž jako ve všech případech, kdy z toho či onoho důvodu vznikají rozdíly v průměrné míře zisku v různých sférách výroby. Kapitál a práce by odplývaly z méně výnosných odvětví do výnosnějších; a odplývání kapitálu a práce by trvalo tak dlouho, dokud by nabídka v jednom průmyslovém odvětví nevzrostla úměrně zvýšené poptávce a dokud by v jiných odvětvích nepoklesla úměrně snížené poptávce. Jakmile by nastala tato změna, všeobecná míra zisku v různých výrobních odvětvích by se znovu vyrovnala. Protože všechny přesuny vznikly původně z pouhé změny v poměru mezi poptávkou a nabídkou různého zboží, zmizel by s odstraněním příčiny i její následek a ceny by se vrátily na svou dřívější hladinu a do rovnováhy. Pokles míry zisku, způsobený zvýšením mezd, by nezůstal omezen na několik průmyslových odvětví, nýbrž stal by se všeobecným. Ve shodě s naším předpokladem by nenastala změna ani v produktivní síle práce, ani v celkové sumě produkce, ale tato daná suma produkce by změnila svou formu. Větší část produktu by tu byla v podobě nezbytných životních prostředků, menší část v podobě přepychových předmětů anebo, což je v podstatě totéž, menší část by se směňovala za zahraniční přepychové zboží a spotřebovala ve své původní formě, nebo, což je zase v podstatě totéž, větší část domácího produktu by se směňovala za zahraniční nezbytné životní prostředky místo za přepychové zboží. Všeobecné zvýšení míry mezd by tedy vyvolalo po dočasném zmatku v tržních cenách jedině všeobecný pokles míry zisku, aniž by vedlo k nějaké trvalé změně cen zboží.
Namítne-li někdo, že při této argumentaci vycházím z předpokladu, že celý přírůstek mezd se vydává na nezbytné životní prostředky, odpovím, že jsem vzal předpoklad pro názory občana Westona nejpříznivější. Kdyby se přírůstek mezd vydával za předměty, které dříve nevcházely do spotřeby dělníků, nebylo by třeba dokazovat reálný vzrůst jejich kupní síly. Protože však toto zvýšení jejich kupní síly je pouze důsledkem zvýšení mezd, musí přesně odpovídat poklesu kupní síly kapitalistů. Úhrnná poptávka po zboží by tedy nevzrostla, ale změnily by se součásti, které tuto poptávku tvoří. Zvýšená poptávka na jedné straně by byla vyvážena sníženou poptávkou na druhé straně. Protože úhrnná poptávka zůstává nezměněna, nemohla by nastat žádná změna ani v tržních cenách zboží.
Tak stojíme před dilematem: buď se přírůstek mezd vydává stejnou měrou za všechny spotřební předměty —pak musí být zvýšená poptávka na straně dělnické třídy vyvážena sníženou poptávkou na straně třídy kapitalistů — anebo se přírůstek mezd vydává pouze za některé předměty, jejichž tržní ceny pak dočasně stoupají. Tím způsobené zvýšení míry zisku v jedněch průmyslových odvětvích a její snížení v druhých způsobí pak změnu v rozdělení kapitálu a práce, změnu, která bude trvat tak dlouho, dokud nabídka v souladu se zvýšenou poptávkou v jednom průmyslovém odvětví nestoupne a v souladu se zmenšenou poptávkou v druhém odvětví neklesne. Za prvního předpokladu nenastane změna v cenách zboží. Za druhého předpokladu se po určitém kolísání tržních cen směnné hodnoty zboží vrátí na svou dřívější úroveň. Za obou předpokladů nebude mít všeobecné zvýšení míry mezd koneckonců žádný jiný účinek než všeobecný pokles míry zisku.
Občan Weston, chtěje zapůsobit na vaši fantazii, vás vyzval, abyste si představili, jaké nesnáze by způsobilo všeobecné zvýšení mezd anglických zemědělských dělníků z 9 šilinků na 18. Považte jen, volal, jak nesmírně by vzrostla poptávka po nezbytných životních prostředcích a jak by v důsledku toho strašně stouply jejich ceny! Vždyť všichni víte, že průměrná mzda amerického zemědělského dělníka je víc než dvakrát vyšší než průměrná mzda anglického zemědělského dělníka, ačkoli ceny zemědělských výrobků jsou ve Spojených státech nižší než ve Spojeném království, ačkoli celkový poměr mezi kapitálem a prací je ve Spojených státech týž jako v Anglii a ačkoli úhrn roční produkce je ve Spojených státech mnohem menší než v Anglii. Proč tedy náš přítel bije na poplach? Prostě proto, aby nás odvedl od skutečné otázky. Zvýšit náhle mzdy z 9 šilinků na 18 by znamenalo zvýšit je náhle o 100 %. My však vůbec nediskutujeme o tom, je-li možné, aby se všeobecná míra mezd v Anglii zvýšila rázem o 100 %. Nám vůbec nejde o velikost zvýšení, která v každém praktickém případě musí záviset na daných okolnostech a řídit se jimi. Máme jen prozkoumat, jak bude působit všeobecné zvýšení míry mezd, byť bylo třebas jen jednoprocentní.
Nechám tedy stranou zvýšení mezd o 100 %, které si vymyslel přítel Weston, a rád bych vás upozornil na skutečné zvýšení mezd, k němuž došlo ve Velké Británii v letech 1849—1859.
Všichni znáte zákon o desetihodinovém či přesněji řečeno o desetiapůlhodinovém pracovním dni, který platí od roku 1848. To byla jedna z největších ekonomických změn, jichž jsme byli svědky. Bylo to náhlé a nucené zvýšení mezd, a to ne snad v některých místních výrobních oborech, nýbrž ve vedoucích průmyslových odvětvích, s jejichž pomocí Anglie ovládá světový trh. Znamenal zvýšení mezd za mimořádně nepříznivých okolností. Dr. Ure, profesor Senior a všichni ti ostatní ekonomové, kteří jsou oficiálními mluvčími buržoazie, dokazovali — a musím říci, že mnohem pádnějšími důvody než náš přítel Weston — že tento zákon odzvoní umíráčkem anglickému průmyslu. Dokazovali, že tu nejde jen o obyčejné zvýšení mezd, nýbrž o takové zvýšení, které je způsobeno zmenšením kvanta použité práce a je na něm založeno. Tvrdili, že dvanáctá hodina, o kterou má být kapitalista připraven, je právě ta jediná hodina, ze které těží svůj zisk. Strašili zmenšením akumulace, vzestupem cen, ztrátou trhů, omezením výroby, které se zase odrazí na mzdách a nakonec zhroucením. Prohlašovali dokonce, že zákony Maximiliena Robespierra o maximu3 byly ve srovnání s tím maličkostí, a měli v jistém smyslu pravdu. A jak to dopadlo? Třebaže pracovní den byl zkrácen, peněžité mzdy továrních dělníků stouply, počet zaměstnaných továrních dělníků značně vzrostl, ceny jejich výrobků neustále klesaly, produktivní síla práce továrních dělníků se báječně rozvinula, odbytiště jejich zboží se postupně nebývale rozšiřovala. Sám jsem slyšel roku 1861 v Manchesteru na zasedání Společnosti pro povznesení věd, jak pan Newman přiznal, že on i dr. Ure i Senior a všichni ostatní oficiální představitelé ekonomické vědy se mýlili, kdežto instinkt lidu byl správný. Nemíním profesora Francise Newmana, nýbrž pana W. Newmana, který zaujímá význačné místo v ekonomické vědě jako spolupracovník a vydavatel History of Prices pana Thomase Tooka, tohoto výborného díla, které sleduje dějiny cen od roku 1793 do roku 1856. Kdyby byla správná fixní idea našeho přítele Westona o fixní sumě mezd, o fixní sumě produkce, o fixním stupni produktivní síly práce, o fixní a permanentní vůli kapitalistů a všechny jeho ostatní fixní závěry, pak by bývaly byly správné pochmurné předpovědí profesora Seniora a nebyl by měl pravdu Robert Owen, který už roku 1815 prohlásil všeobecné zkrácení pracovního dne za první přípravný krok k osvobození dělnické třídy, a skutečně na vlastní pěst proti všeobecně vládnoucím předsudkům zavedl zkrácený pracovní den ve své přádelně v New Lanarku.
V téže době, kdy byl zaveden zákon o desetihodinovém pracovním dni a kdy po něm nastalo zvýšení mezd, došlo ve Velké Británií z příčin, které tu není možno vyjmenovat, rovněž k všeobecnému zvýšení mezd zemědělských dělníků.
Třebaže to bezprostřední cíl mého výkladu nevyžaduje, zmíním se o tom předběžně v několika poznámkách, abych předešel nedorozumění.
Jestliže někdo dostával mzdu 2 šilinky týdně a jeho mzda stoupla na 4 šilinky, míra mzdy stoupla o 100%. Vyjádří-li se to, jako zvýšení míry mzdy, vypadá to velkolepě, ačkoli skutečná výše mzdy, 4 šilinky týdně, zůstává i nadále žebrácky nízká, hladová. Nesmíte se proto dát oslnit těmito honosně znějícími procenty míry mzdy.Musíte se vždycky zeptat: jaká byla původní výše mzdy?
Dále, není tak těžké pochopit, že dostává-li 10 dělníků po 2 šilincích týdně, 5 dělníků po 5 a dalších 5 po 11 šilincích, dostává těchto 20 dělníků dohromady 100 šilinků čili 5 liber šterlinků týdně. Jestliže potom vzroste celková suma jejich týdenní mzdy řekněme o 20%‚ stoupne z 5 liber št. na 6 liber št. Vezmeme-li průměr, můžeme říci, že všeobecná míra mezd stoupla o 20%, třebaže ve skutečnosti mzdy 10 dělníků zůstaly nezměněny, mzda jedné skupiny 5 dělníků stoupla pouze z 5 šilinků na 6 šilinků u každého a úhrn mezd druhé skupiny 5 dělníků z 55 šilinků na 70 šilinků. Postavení poloviny dělníků se vůbec nezlepšilo, postavení čtvrtiny se zlepšilo zcela nepatrně a jedině postavení čtvrtiny dělníků se skutečně zlepšilo. Vezmeme-li však průměr, stoupl celkový úhrn mezd těchto dvaceti dělníků o 20%, a pokud jde o celkový kapitál, který je zaměstnává, a o ceny zboží, které vyrábějí, bylo by to přesně totéž, jako kdyby se všichni stejnoměrně podíleli na průměrném zvýšení mezd. V případě zemědělských dělníků, u nichž je výše mezd v různých hrabstvích v Anglii a Skotsku velmi různá, se projevilo zvýšení velmi nestejně.
Konečně v období, kdy došlo k tomuto zvýšení mezd, působilo proti němu několik vlivů, jako např. nové daně vyvolané válkou s Ruskem4, hromadné bourání obytných domů zemědělských dělníků atd.
Po tom všem, co jsem předem uvedl, jsem nyní nucen konstatovat, že v letech 1849 - 1859 průměrná míra mezd zemědělských dělníků ve Velké Británií stoupla přibližně o 40%. Na důkaz svého tvrzení bych vám mohl uvést spoustu podrobností, ale pro náš účel myslím postačí, odkáži-li vás na svědomitou a kritickou přednášku The Forces Used in Agriculture (Síly užité v zemědělství), kterou roku 1860 přednesl zesnulý pan John G. Morton v londýnské Společnosti pro umění a řemesla. Pan Morton uvádí statistické údaje, které nasbíral z účtů a jiných autentických dokumentů přibližně od 100 farmářů, žijících ve 12 skotských a 35 anglických hrabstvích.
Podle názoru našeho přítele Westona, a zejména uvážíme-li současné zvýšení mezd továrních dělníků, bylo by mělo v letech 1849 - 1859 nastat ohromné zvýšení cen zemědělských výrobků. Co se však fakticky stalo? Přestože byla válka s Ruskem a od roku 1854 do roku 1856 následovala po sobě neúrodná léta, klesla průměrná cena pšenice, která je hlavním zemědělským produktem Anglie, přibližně ze 3 liber št. za kvarter v letech 1838 až 1848 asi na 2 libry 10 šilinků za kvarter v letech 1849 až 1859. To znamená, že cena pšenice klesla o víc než 16%‚ zatímco mzdy zemědělských dělníků se zvýšily průměrně o 40%. V témže období, porovnáme-li jeho konec s jeho počátkem, tj. rok 1859 s rokem 1849, klesl oficiální pauperismus z 934 419 na 860 470 osob čili o 73 949. Připouštím, že je to úbytek velmi malý, a navíc v následujících letech zase zmizel, ale přece jen je to úbytek.
Lze namítnout, že po zrušení obilních zákonů5 se dovoz obilí ze zahraničí v období 1849 - 1859 ve srovnání s obdobím 1838 až 1848 víc než zdvojnásobil. Co z toho však vyplývá? Z hlediska občana Westona bychom byli očekávali, že tato náhlá, obrovská a neustále rostoucí poptávka na zahraničních trzích tam nutně vyžene ceny zemědělských výrobků do nesmírné výše, protože účinek zvýšené poptávky zůstává týž, ať je to poptávka zahraniční nebo domácí. Co se ale fakticky stalo? Až na několik neúrodných let se po celou tuto dobu ozývaly ve Francii stálé nářky na zhoubný pokles cen obilí; Američané byli nejednou nuceni spálit přebytky své produkce a Rusko, máme-li věřit panu Urquhartovi, podněcovalo občanskou válku ve Spojených státech, protože konkurence Yankeeů ochromovala vývoz ruských zemědělských výrobků na evropské trhy.
Jestliže převedeme tvrzení občana Westona do abstraktní formy, znamená to: ke každému zvýšení poptávky dochází vždycky na základě dané sumy produkce. Proto nemůže zvýšení poptávky nikdy zvýšit nabídku žádaného zboží, nýbrž může pouze zvýšit jeho peněžní ceny. Ale i nejprostší pozorování ukazuje, že v několika případech ponechává zvýšená poptávka tržní ceny zboží úplně nezměněné a v jiných případech vyvolává přechodný vzestup tržních cen, po němž následuje zvýšená nabídka, načež opět následuje pokles cen na jejich původní hladinu a v mnoha případech pod původní hladinu. Ať dochází ke zvýšení poptávky proto, že stouply mzdy, nebo z jakékoli jiné příčiny, nemění to vůbec nic na podmínkách problému. Vysvětlit tento všeobecný jev z hlediska občana Westona bylo stejně nesnadné jako vysvětlit jev, k němuž dochází za výjimečných okolností při zvýšení mezd. S předmětem, o němž pojednávám, nemá jeho argumentace tedy nic společného. Prozradila jen, že je občan Weston bezradný, pokud jde o vysvětlení zákonů, podle kterých zvýšení poptávky vyvolává zvýšení nabídky, a ne konečné zvýšení tržních cen.