Když jsme tedy, pokud to bylo při tak letmém způsobu možné, analyzovali povahu hodnoty, hodnoty kteréhokoli zboží, musíme nyní věnovat pozornost specifické hodnotě práce. I tu vás musím znovu překvapit zdánlivým paradoxem. Všichni jste přesvědčeni, že to, co denně prodáváte, je vaše práce; že tedy práce má cenu, a protože cena zboží je pouze peněžním výrazem jeho hodnoty, musí tedy existovat něco jako hodnota práce. Ale nic takového, čemu se v běžném slova smyslu říká hodnota práce, neexistuje. Viděli jsme, že množství nutné práce krystalizované ve zboží představuje jeho hodnotu. Použijeme-li nyní tohoto pojmu hodnoty, jak bychom mohli určit hodnotu, řekněme, desetihodinového pracovního dne? Kolik práce je obsaženo v tomto dni? Deset hodin práce. Kdybychom řekli, že hodnota desetihodinového pracovního dne se rovná desetihodinové práci čili množství práce, které je v něm obsaženo, byla by to tautologie, nejen to, byl by to nesmysl. Ovšem, jakmile objevíme pravý, ale skrytý smysl výrazu „hodnota práce“, budeme s to vysvětlit toto iracionální a zdánlivě nemožné použití hodnoty, tak jako jsme s to vysvětlit zdánlivé nebo jen jevící se pohyby nebeských těles, jakmile poznáme jejich skutečný pohyb.
To, co dělník prodává, není přímo jeho práce, nýbrž jeho pracovní síla, kterou dává dočasně k dispozici kapitalistovi. Je tomu tak do té míry, že dokonce — nevím, zda podle anglických zákonů, ale určitě podle některých zákonů na kontinentě — je stanovena maximální doba, na kterou smí dělník prodat svou pracovní sílu. Kdyby jí směl prodávat na neomezenou dobu, znamenalo by to okamžitě obnovení otroctví. Kdyby se takto dělník prodal např. na celý život, stal by se rázem doživotním otrokem svého zaměstnavatele.
Jeden z nejstarších ekonomů a nejoriginálnějších anglických filozofů Thomas Hobbes už ve svém Leviathanu instinktivně vystihl tento fakt, který přehlédli všichni jeho následovníci. Praví:
„Hodnota čili cennost člověka, jako všech jiných věcí, je jeho cena, tolik, kolik by se zaplatilo za používání jeho síly.“
Vyjdeme-li z tohoto základu, budeme moci určit hodnotu práce stejně jako hodnotu všech ostatních zboží.
Avšak dříve, než tak učiníme, mohli bychom se zeptat, jak dochází k tomuto podivnému jevu, že se na trhu setkáváme jednak se skupinou kupujících, kteří vlastní půdu, stroje, suroviny a životní prostředky, tj. až na neobdělanou půdu vesměs věci, které jsou výrobky práce, a jednak se skupinou prodávajících, kteří nemají na prodej nic než svou pracovní sílu, své pracující ruce a mozky? Že jedna skupina ustavičně kupuje, aby dosahovala zisku a obohacovala se, kdežto druhá ustavičně prodává, aby si vydělala na živobytí? Zkoumat tuto otázku by znamenalo zkoumat to, co ekonomové nazývají „prvotní čili původní akumulace“, co by se však mělo nazývat původní expropriace. Zjistili bychom, že tato takzvaná původní akumulace není nic jiného než řada historických procesů, které vedly k rozkladu původní jednoty, jež existovala mezi pracujícím člověkem a jeho pracovními prostředky. Ale takové zkoumání přesahuje rámec mého dnešního tématu. Jakmile se však toto odloučení mezi pracujícím člověkem a pracovními prostředky stalo skutkem, bude se tento stav udržovat a na stále vyšším stupni reprodukovat dotud, dokud ho nová a fundamentální revoluce ve způsobu výroby opět nepřevrátí a neobnoví původní jednotu v nové historické formě.
Co je tedy hodnota pracovní síly?
Jako hodnota každého jiného zboží je i hodnota pracovní síly určována množstvím práce nutným k její výrobě. Pracovní síla člověka existuje jen v jeho živé tělesnosti. Má-li člověk vyrůst a udržovat se naživu, musí spotřebovávat určité množství životních prostředků. Ale podobně jako stroj i člověk se opotřebuje a musí být nahrazen jiným člověkem. Kromě onoho množství životních prostředků, jichž je třeba k udržení jeho samého, potřebuje dělník další množství životních prostředků, aby vychoval určitý počet dětí, které by ho nahradily na trhu práce a udržovaly rod dělníků. Kromě toho se musí vydat ještě další množství hodnot, aby dělník mohl rozvíjet svou pracovní sílu a získat určitou zručnost. Pro náš účel stačí vzít v úvahu jen průměrnou práci, při níž jsou náklady na výchovu a výcvik mizivě malé.
Pří této příležitosti však musím konstatovat, že právě tak jako jsou různé výrobní náklady na pracovní síly různé kvality, musí být různé i hodnoty pracovních sil zaměstnávaných v různých výrobních odvětvích. Volání pro rovnosti mezd je proto založeno na omylu, je to nesplnitelné pošetilé přání. Je to výplod onoho falešného a povrchního radikalismu, který přijímá předpoklady, ale snaží se vyhnout závěrům. Na základě námezdního systému je hodnota pracovní síly určována stejně jako hodnota každého jiného zboží, a protože různé druhy pracovní síly mají různé hodnoty čili vyžadují ke své výrobě různá množství práce, musí mít na trhu práce různé ceny. Žádat za námezdního systému stejné nebo dokonce spravedlivé odměňování je totéž jako žádat za otrokářského zřízení svobodu. Co považujete za správné či spravedlivé, o to tu nejde. Jde tu o toto: Co je za daného systému výroby nutné a nevyhnutelné?
Po tom, co jsme si tu řekli, je jasné, že hodnota pracovní sily je určena hodnotou životních prostředků nezbytných k tomu, aby se pracovní síla vytvořila, rozvíjela, udržovala a obnovovala.