Zajímavé je, že čistě ekonomickým uvažováním G. Becker poodkryl to, co se odehrává v hloubi naší psychiky.
1. dílčí řešení přinesla Teorie preferencí G. Beckera (Preference a hodnoty, Praha, Grada Publishing 1997). Podle něj přímý užitek např. z poslechu přednášky je výnosem stejně jako budoucí zvýšení příjmu v důsledku této investice do lidského kapitálu. Prakticky tedy snižuje náklady (obětované příležitosti) na studium, srov. např.:
- "Tato kniha předpokládá, že prozíraví jedinci si uvědomují působení svých přítomných voleb a zkušeností na osobní kapitál v budoucnosti a že budoucí kapitál má přímý vliv na budoucí užitky. Potom jejich volby probíhající v současnosti závisí nejen na tom, jak působí na současný užitek, ale též na tom, jak působí na budoucí užitky." (S. 20.) - ...a jimi vyvolané přítomné prožitky! - dodali bychom z našeho hlediska. To je zcela zásadní moment rozdílu v pohledu a každý si ho může ověřit vlastním sebepozorováním.
- "Poptávka po statcích a zkušenostech zvyšujících budoucí osobní kapitál je stimulována tehdy, když tento kapitál zvyšuje užitek, a je omezována, když osobní kapitál užitek snižuje. Například důkazy o tom, že kouření dlouhodobě poškozuje zdravotní stav, které začaly být shromažďovány v 60.letech, způsobily rozsáhlý pokles v poptávce po tabákových výrobcích. Počáteční pokles poptávky po tabákových výrobcích vyvolal další rozsáhlá omezení, neboť kouření je věcí zvyku, a protože tlak na skoncování s ním přišel z referenčních skupin, kde bylo kouření mnohem méně rozšířeno. Mnoho lidí běhá pro zdraví a cvičí jenom proto, že to rozšíří jejich schopnosti užít si života." (S. 20.) - K první větě - tato poptávka je stimulována právě tím, že požitek či prožitek začíná přinášet to, co dříve tento požitek či prožitek nepřinášelo. K poslední větě - např. takto motivované či racionalizované běhání či cvičení (jako určitá aktivita) přináší nový zdroj požitků (stává se dokonce návykovým fenoménem) a nabývání statků, které jsou podmínkou vykonávání těchto aktivit (např. sportovní oblečení či zařízení) přináší najednou zrovna takový prožitek, potěšení, radost apod. jako dříve jiné statky.
- "Trvalá změna v prostředí, vyvolaná například hospodářským rozvojem, obvykle způsobuje větší změnu v chování mladých lidí než starých. Podle běžné interpretace jsou mladí lidé mnohem pohotověji sváděni od svých zvyků a tradic třpytem nového (západního?) prostředí. Podle naší interpretace reagují mladí a staří lidé odlišně, dokonce i když mají shodné preference a motivace. Aby mohli staří lidé drasticky změnit své chování, musí buď stáhnout investice ze svého kapitálu, který byl uzpůsoben starému prostředí nebo investovat do kapitálu, který je uzpůsoben novému prostředí. Jejich motivace to udělat může však být dost slabá, protože jim zbývá poměrně málo let, během nichž by dosahovali výnosů z nových investic, a z většiny lidského kapitálu lze stahovat investice pouze pomalu.
- Mladí lidé naproti tomu nejsou tak svazováni akumulacemi kapitálu přizpůsobeného starému prostředí. V důsledku toho nemusí mít odlišné preference nebo motivace nebo být vnitřně pružnější, aby byli více ovlivněni změnou prostředí: mají pouze větší motivaci investovat do znalostí a dovedností (kvalifikace) přizpůsobené novému prostředí." (S. 54 -55.) - Argument, že starším lidem "zbývá poměrně málo let", neobstojí. Právě tak z hlediska logiky "vršení" vyplývá, že špičkových parametrů lidského kapitálu lze dosáhnout mnohdy až v pokročilém věku (tak kde špičkový lidský kapitál vzniká právě formou vršení vzájemně propojených vstupů vzdělání, zkušeností, přístupu k informacím a vytvářením společenských kontaktů). Právě v těchto případech bývá motivace k osvojení toho nejnovějšího, toho špičkového nejintenzívnější.
- "Ekonomie obvykle předpokládá, že jsou diskontní sazby budoucích užitků konstatní a dané pro každého, i když se mohou u jednotlivých lidí lišit. Takový předpoklad vytváří vhodné počáteční zjednodušení, ale nemůže vysvětlit, proč se diskontní sazby liší podle věku, příjmu, vzdělání a dalších osobních rysů, nebo proč se mění s časem u stejného jedince tak, jak jedinec dospívá." (S. 24.) - Jak si ukážeme vzápětí, může být tato diskontní sazba i záporná. Připomeňme, že kladná diskontní sazba, kterou teorie užitku předpokládá jako něco zcela samozřejmého, znamená, že budoucí užitek stejného druhu má menší současnou hodnotu než užitek současný. Za určitých okolností tomu může být naopak. A to v případě, že budoucí užitek generuje řadu současných užitků, které mají svůj původ v přenesení budoucího prožitku spojeného s užitkem na současné aktivity jednotlivce směřující k dosažení tohoto užitku (bez překonávání odporu, různých protivenství, vynakládání úsilí apod. by hodnota prožitku, byť by byl okamžitý, byla menší, doslova by nestála za nic).
- "Váha, kterou jedinec klade na budoucí užitky při určování nynějších rozhodnutí, je ovlivněna tím, jak dobře si může představit podobu budoucích užitků. Schopnost anticipovat budoucí užitky není pevně stanovena, i když má pravděpodobně biologické složky (viz podnětná analýza provedená Rogersem, 1994). Lidé mění váhu připisovanou budoucím užitkům vynakládáním většího množství času, úsilí a statků na vytváření osobního kapitálu, který jim pomáhá lépe si představit budoucnost.- Celá staletí filozofové, ekonomové a mnozí další tvrdí, že většina lidí podhodnocuje budoucí užitky, protože si jen obtížně představuje budoucnost. To sice může být pravda, ale zároveň se lidé cvičí, aby omezili a někdy i více než potlačili jakýkoli sklon k jejímu podhodnocování. Analýza provedená v této knize dovoluje lidem maximalizovat diskontovanou hodnotu nynějších a budoucích užitků vynaložením času a dalších zdrojů na tvorbu "představivostního" kapitálu, který jim napomáhá lépe ocenit budoucí užitky (viz Becker a Mulligan, 1994)." (S. 24.) - Vůbec nejde jen o "představu" budoucnosti, i když i ta hraje určitou roli. A to roli právě v přenosu prožitku na aktuální, tj. současnou aktivitu a na statky, které výkon této aktivity podmiňují (jsou při ní užívány a spotřebovávány). Jde totiž o to, že lidé mohou mít a za určitých okolností mají aktuální prožitky související se schopností představit si budoucí prožitky a - doslova a do písmene - je v určité podobě prožít při překonávání překážek a vynakládání úsilí na dosažení budoucích prožitků. Tzv. představivostní kapitál je tak spíše součástí toho, co bychom mohli nazvat "přenosový motivační kapitál", kapitál, který (jakožto určitá schopnost) koresponduje s tou složkou rozšířeného schématu efektivnosti, kterou jsme nazvali dynamičností, tj. s přechodem od uspokojování potřeb k rozvoji schopností, tedy k akumulaci lidského kapitálu.
- "Představivostní kapitál nejen že ovlivňuje diskont budoucího užitku, ale rovněž mění preference statků působením na nynější a budoucí volby. Ten, kdo klade větší váhu na budoucí důsledky současných voleb, je mnohem pravděpodobněji angažován v aktivitách, které zvyšují budoucí užitky, možná na úkor současného užitku." (S. 25.)
- "Není třeba říkat, že bychom přivítali vysvětlení, proč někteří lidé získají návyk na alkohol a jiní na Mozarta, ať již toto vysvětlení vzniklo rozvinutím našeho přístupu, nebo jako příspěvek některé jiné vědy o chování člověka." (S. 67-68.) - Za podrobnější rozbor by stála polarita, která se vytváří mezi směřováním k rozvoji schopností člověka (nejen - ale i např. - posloucháním Mozarta) a mezi ubíjením svých vlastních schopností (nejen - ale i např. - návykem na alkohol). Ta je totiž (a velmi poučným způsobem) dána logikou přenosu finálních prožitků na zprostředkující aktivity a vše, co s nimi souvisí. Vážné poruchy ve vývoji osobnosti totiž vznikají právě tehdy, když to, co v důsledku přenesení budoucích či očekávaných prožitků na aktuální aktivity (tedy fenomén "záporného" diskontu podmíněný - nejen - představivostním kapitálem) vyvolalo akumulaci lidského kapitálu naráží na bariéry realizace tohoto lidského kapitálu (a nevede tudíž k budoucím užitkům). Podle běžné interpretace teorie užitku se člověk aktuálně rozhoduje podle toho, jakou intenzitu slasti a odporu odhaduje při pořizování a užívání statků. Pokud je jeho úsilí vynaložené při získávání statku přinášejícího mu slast čirou náhodou samo doprovázeno slastí, nebo naopak, pokud mu užití statku přináší nejen slast, ale přispívá k nabývání dalších statků, které mu přinášejí slast, pokud tedy dojde ke "spojení příjemného s užitečným", považuje to běžná interpretace teorie užitku za něco zcela mimořádného, co do teorie ani nepatří.
V našem přístupu považujeme tento jev nejen za podstatný a častý, ale dokonce za klíč k pochopení toho, jak se v naší psychice mechanismus "oceňování prostřednictvím slasti a odporu", či přesněji prožitkový mechanismus, vytváří. Tvrdíme, že lidská psychika, konkrétně pak její prožitkový mechanismus, má schopnost reagovat za určitých okolností na změnu podmínek tak, aby to, co - jako statek, nebo aktivita nezbytná k dosažení tohoto statku, nebo statek-prostředek, který je nezbytný k realizaci této aktivity - zprostředkovává dosažení slasti samo slast přinášelo.