Sovětská republika se z mírového oddechu dlouho netěšila. Již v první polovině roku 1918 začala vojenská intervence a rozpoutala se občanská válka.
V prvních fázích války se intervenční armády a bílá vojska zmocnily tří čtvrtin území sovětského Ruska. Obsadily Archangelsk, Murmansk, Střední Asii, Dálný Východ, Sibiř, Ukrajinu, Ural a část Povolží. Od okolního světa bylo Rusko odděleno neprodyšnou blokádou. Zařízení, která země tradičně dovážela, např. i trubky pro kotle, elektrické lampy apod., byl krajní nedostatek.
Republika byla odtržena od svých nejdůležitějších surovinových, palivových a potravinových oblastí. Po Děnikinově ofenzívě ztratilo Rusko Doněckou uhelnou pánev. Ke spotřebitelům se nedostala ani kapka bakuské či grozenské nafty. Propukla těžká palivová krize. K roku 1919 poklesl objem paliva dostupného pro spotřebu více než o polovinu ve srovnání s rokem 1917.[1]
Místo vysoce kalorických paliv se konzumovala méně hodnotná: uhlí a nafta se nahrazovaly rašelinou, podřadným podmoskevským uhlím a především dřevem. Pod kotli lokomotiv se většinou topilo poleny. Průmysl byl na dřevo odkázán z 50%; auta jezdila na dřevěný líh.[2]
Kricman uvádí, že v sovětském Rusku zůstaly asi 2/3 obyvatel, větší část kovoobráběcího průmyslu, 3/4 [*96]textilního průmyslu, ale jen 45% produkce pšenice, 37% ječmene, 8 % výroby cukru, 10% těžby uhlí, 23% tavby železa, 33% výroby kovových předmětů.
Nedostatek paliva a zdržování oprav v železničních dílnách urychlily dezorganizaci dopravy. Jen s velkým vypětím plnily železnice požadavky jednotlivých front. Přímý rozvrat a hmotné škody byly též důsledkem nepřetržitého pohybu frontové linie. Např. Kyjev prodělal 16 mocenských převratů.
Občanská válka byla do značné míry „válkou železniční“, poněvadž se vedla podél hlavních železničních tratí a dráhy byly vlastně jediným dostupným prostředkem pro přepravu vojenských útvarů a proviantu. Roku 1919 se asi 50% lokomotiv schopných jízdy používalo pro vojenské účely.[3] Podíl vyřazených lokomotiv, vyžadujících opravy, který koncem roku 1917 činil asi 30%, se v prosinci 1919 prudce zvýšil na 47% a roku 1920 na 69%. Úměrně tomu se ztenčoval počet lokomotiv schopných provozu; koncem roku 1917 činil asi 14500, následujícího roku prudce poklesl pod 5000 a v lednu 1920 pod 4000 strojů. Podíl vagónů, které čekaly na opravu, dosáhl v roce 1920 více než 20%.[4]
Moskva a Petrohrad hladověly. Za plnohodnotné potraviny se přidělovaly náhražky; místo chleba brambory, místo cukru cukerín, kravské mléko se nahrazovalo kozím atd. Velká města se vylidňovala. Podle profesora Oganovského ztratil Petrohrad v letech 1910-1920 62% obyvatelstva a Moskva 49%.
Ochromení dopravy, časté střídání bojových linií a hospodářské rozpolcení Ruska přerušilo spojení mezi jednotlivými oblastmi a výrobními odvětvími. Probíhala úplná hospodářská dezintegrace. Velké průmyslové podniky upadaly, ale relativně se vzmáhala malovýroba. Za těchto podmínek se hlavním úkolem ekonomické po[*97]litiky Komunistické strany Ruska stalo spíše rozdělení ztenčujících se zásob než starost o produkci nových předmětů; v období válečného komunismu dominovala distribuce nad výrobou.
Nejvýrazněji se tento rys válečného komunismu ukázal na zásobovací politice. Sovětská moc navázala na vyživovací opatření Prozatímní vlády. Potvrdila obilní monopol dekretovaný 20. března 1917. Další zhoršení zásobovací situace ji však donutilo k zostření výkupních metod. Dekret VÚVV z 14. 5. 1918 již pracujícím rolníkům přímo vyhrožoval v, případě, že odmítnou dodat státu přebytečné obilí za pevné ceny. Dekret prohlašoval, že takoví hospodáři budou prohlášeni za nepřátele lidu, zbaveni občanských práva postaveni před revoluční tribunál. Podle dekretů z počátku srpna 1918 se ustavovaly zásobovací oddíly, složené z dělníků a vesnické chudiny, aby získaly obilí za pevné ceny nebo u kulaků rekvizicí. Polovina takto soustředěného obilí byla určena pro organizace nebo průmyslové podniky, které oddíl vyslaly. Druhá polovina měla být předána komisariátu zásobování pro ostatní distribuční síť. Dále byl vydán dekret o povinné směně zboží. Distribuční orgány mohly uvolnit průmyslové výrobky pro rolnictvo jen tehdy, bude-li nejméně 85% hodnoty výrobků proplaceno v zemědělských produktech.
Akce zásobovacích oddílů se často zvrhly v násilné vymáhání obilí. Rekvizicemi velmi často nebyl postižen jen kulak, nýbrž i střední rolník. Dekret z 30. října 1918 zřejmě reagoval na rostoucí nepřízeň této početné vesnické vrstvy vůči sovětům a měl zmírnit stávající výkupní režim. Část zemědělské produkce měla podléhat naturální dani; se zbytkem směli rolníci volně disponovat.
Avšak říjnový dekret o naturální dani jen rozmnožil řadu dekretů, které zůstaly jen na papíře. Stále větší ne[*98]dostatek základních potravin vyvolal ještě ostřejší kurs než před 30. říjnem 1918. Nařízením sovětské,vlády z 11. ledna 1919 se zaváděl rozpis obilovin a krmiv, tzv. potravinová „razvjorstka“. Srát pevně určil své požadavky na totální množství obili a krmiva a tuto kvótu rozdělil mezi produkční zemědělské gubernie; gubernie ji rozdělily mezi újezdy, újezdy mezi volosti a volosti mezi vesnice nebo jednotlivé rolníky. Dekret obnovil zásadu kolektivního ručení při odvodu povinných dodávek, které se používalo při vybírání daní za carské vlády. Takto vytvořeným obilním fondem disponoval stát. Zemědělské produkty se měly proplácet v pevných cenách. Postupně byla povinná státní „razvjorstka“ a státní monopol rozšířeny na všechny základní potraviny a rozpis se ukládal nejen produkčním, ale také spotřebním zemědělským pásmům. Soukromý obchod potravinami byl zakázán.
Zprvu se sovětská vláda snažila směnit obili za průmyslové zboží, které se při znehodnocení peněz stalo jedinou reálnou protihodnotou. Již v první polovině roku 1919 mohli rolníci v obilnářských guberniích obdržet průmyslové předměty pouze za obilí. Dekretem sovětské vlády z 5. 8. 1919 se přímá výměna průmyslových výrobků za zemědělské zaváděla po celé republice. Tato směna měla ještě jistý ekonomický základ; Gimpelson uvádí, že roku 1919 uhradila sovětská vláda průmyslovým zbožím 50% hodnoty obilí, které dostala podle „prodrazvjorstky“.[5]
Na zbylé obilí se pohlíželo jako na rolnickou půjčku. Ale s poklesem průmyslové výroby a růstem vojenských potřeb mohl stát přímou směnou proplatit jen nepatrnou část získaného obilí. Kricman se domnívá, že státní směna produktů ani tak nebyla směnou mezi průmyslem a zemědělstvím, jako spíše protislužbou sovětského státu vesnické chudině za to, že vymáhá obilí u zámožných vrstev vesnice.
[*99]Pokud rolník prodával obili za pevné ceny, šlo o směnu velmi nerovnocennou. Obilní monopol měl buď úplně zastavit či alespoň zmírnit růst obilních cen; avšak ceny průmyslového zboží prudce stoupaly. Tak inflace, odmyslíme-li si zámožné vrstvy, postihla především rolnictvo. Koupěschopnost peněz byla neobyčejně nízká a rolník, který byl nucen prodávat obili státu za pevné ceny, ve skutečnosti dostával za ně jen velmi málo. „Prodrazvjorstka“ se fakticky prováděla bez náhrady a neodpovídala tržním vztahům; mimoekonomické donucení se postupně stalo nejdůležitějším prostředkem vymáhání obilí.
Dalším charakteristickým znakem válečně komunistické ekonomiky bylo úsilí koncentrovat v rukou sovětského státu veškerou průmyslovou výrobu. Po vydání červnového dekretu o nacionalizaci nejdůležitějších průmyslových odvětví se celý tento proces neobyčejně urychlil. Na podzim roku 1918 přešlo pod státní správu asi 3000 velkých průmyslových podniků.[6] Drobné továrny měly zprvu zůstat původnímu majiteli; měly být dány pouze pod přísnou státní kontrolu, která měla zajistit výrobu zboží denní spotřeby pro zásobování armády a obyvatelstva.[7] Avšak v řadě případů místní mocenské orgány nacionalizovaly i drobné podniky. Ve městech vyvlastňovaly drobné kapitalisty místní orgány většinou municipalizaci. Ústřední vláda se nejprve snažila čelit tomuto svévolnému postupu. Dekret VÚVV z 26. dubna 1919 stanovil, že drobné domácké a řemesl[*100]né podniky mohou být nacionalizovány nebo konfiskovány pouze ve výjimečných případech a jen usnesením předsednictva NNR. Dekret sovětské vlády ze 7. září 1920 připouštěl nacionalizaci podniků, které používají námezdní práci, a to z usnesení místních národohospodářských rad. Nařízení zvýhodňovalo domácké výrobce, kteří znárodnění nepodléhali a část své produkce mohli dokonce prodávat na místních trzích. Ale za necelé tři měsíce, 29. listopadu 1920, následovalo pověstné usnesení NNR o nacionalizaci všech průmyslových podniků, jestliže zaměstnávají více než 5 dělníků při mechanickém pohonu a více než 10 dělníků bez mechanického pohonu.
Udělat bilanci znárodnění průmyslových podniků v letech 1918-1920 je nesmírně obtížný úkol. Ukazuje se takřka nemožné odlišit podniky, které byly znárodněny nominálně, od podniků znárodněných ve skutečnosti, tj. těch, které fakticky přešly pod správu ústředních nebo místních hospodářských orgánů. Podle údajů průmyslové inventarizace, provedené 28. 8. 1920, činil počet všech podniků 412 707. Z nich bylo v provozu 358447. Přitom bylo nacionalizováno 37226 podniků. Bylo v nich zaměstnáno téměř 2 mil. dělníků. Podle Kricmana jejich převážná část patřila mezi drobné a nejdrobnější podniky. 18000 z nich nepoužívalo mechanického pohonu a více než 5 000 (z těchto 18000) byly opravdu malé dílničky s jedním zaměstnancem.[8]
Podle jednoho údaje bylo asi 4000 průmyslových podniků nacionalizováno a nacházelo se pod správou NNR; šlo převážně o velké podniky v nejdůležitějších průmyslových odvětvích. Ale značné množství nacionalizovaných a středních podniků nebylo v evidenci NNR. Gimpelson na základě statistických údajů dokazuje, že za celé období válečného komunismu zůstala značná část drobného průmyslu v soukromých rukou a [*101]že koncem roku 1920 existoval dost velký počet podniků, které nebyly znárodněny, přestože v nich pracovalo i 10-50 dělníků. Z celkového počtu 6908 průmyslových podniků, evidovaných NNR k 1. 11. 1920, bylo znárodněno 4547, tj. 65,7% podniků. Buď jak buď, skutečný rozsah nacionalizace neodpovídal záměrům sovětských dekretů.
Úplné soustředění průmyslového podnikání kolem ústředních státních orgánů bylo současně provázeno pokusem o socialistickou organizaci. Průmyslová výroba byla řízena přísně centralisticky. V čele každého průmyslového odvětví byly odpovídající výbory (glavki), které se v dějinách sovětské ekonomiky staly synonymem přehnaného centralismu. Všechny objednávky a všechno zásobování bylo koncentrováno v hlavních výborech. Na podzim 1918 měla NNR 18 hlavních výborů a koncem roku 1920 již 52. „Glavki“ byly podřízeny příslušným oddělením NNR, s nimiž později splynuly. V některých průmyslových odvětvích, např. v textilním, se budovaly analogické orgány zvané „ústředí“.
V horečné atmosféře občanské války se nepodařilo vytvořit nějaký řádně fungující ekonomický systém. Centralizační politika brzy narazila na odpor gubernských NR. Mezi hlavními výbory a místními NR docházelo k neustálým kompetenčním sporům. Hlavní výbory reprezentovaly vertikální systém organizace a osvojovaly si právo vrchního dohledu z jediného ústředí; gubernské NR útočily na tento systém ve jménu horizontální organizace, při které by průmyslové podniky dané gubernie byly řízeny nejvyšším místním orgánem.
Na III. všeruském sjezdu národohospodářských rad v lednu 1920 došlo k pokusu nějakým způsobem řešit tyto třenice. Pro administrativní účely byly průmyslové podniky republiky rozděleny do tří kategorií: do první byly zařazeny podniky celostátního významu a důležitosti; byly podřízeny přímo příslušnému hlavnímu výboru. Do druhé byly pojaty podniky střední velikosti, jejichž význam přesahoval místní měřítko, tj. [*102]vyráběly předměty určené pro celostátní zásobování. Méně důležité podniky byly v kompetenci gubernských sovnarchozů, ale jejich výrobní plán schvaloval hlavní výbor. Zvláštní ekonomická sekce gubernské NR však zpravidla vykonávala pouze příkazy nadřízeného hlavního výboru a projevovala jen malou iniciativu. Mezi první a druhou kategorii vlastně nebyl velký rozdíl. Ve třetí kategorii byly podniky místního významu, které využívaly tamějších surovinových zdrojů a hledaly své odbytiště na místním trhu. S urychlováním nacionalizace rapidně rostl počet podniků posledních dvou kategorií.
Ale i usnesení III. všeruského sjezdu hospodářských rad vyřešilo z kompetenčních sporů jen málo. Jak válečný komunismus spěl ke svému kulminačnímu bodu a sílila dezorganizace ekonomické správy, konflikty mezi místními a ústředními hospodářskými orgány ještě zesílily. Byrokratický centralismus plodil zmatek. Například vyšetřovací komise zřízená v červnu 1920 zjistila, že mnohé „glavki“ nejenže nevědí, jaké zboží a kolik je uloženo ve skladech, ale dokonce ani neznají počet těchto skladů. Rozkrádání a plenění skladů a tajný prodej předmětů na černém trhu nebylo nic zvláštního.[9] Stávalo se, že např. v textilním průmyslu byly zásoby surovin, ale ty ležely ve skladech nerozděleny.
Centralizovaný správní aparát se neobyčejně rozbujel. V červenci 1920 v Petrohradě bylo zjištěno, že ze 4 dospělých je 1 úředník; v průmyslu se počet úředníků k úhrnnému počtu dělníků zdvojnásobil.[10]
Podniky byly zbaveny ekonomické nezávislosti a závisely na státním rozpočtu. Vyrábělo se nehospodárně. Kržižanovskij(14) v práci Hospodářské problémy RSFSR napsal, že sovětský stát se pokusil zajistit výrobu maximálního množství produktů, aniž přihlížel k jejich výrobním nákladům nebo hospodárnému využívání omezených zdrojů.
[*103]Za válečného komunismu došlo také k pokusu vyloučit peníze jako prostředníka v operacích mezi státními podniky. Pokyn k tomu dává již v srpnu 1918 dekret NNR. Přesto ale peněžní účtování existovalo. Kricman podotýká, že podniky hospodařily podle rozpočtu a jejich důchody fakticky ani zdaleka nepřipadaly státu. NNR měla rovněž finanční oddělení a podniky úvěrovala.
Na IX. sjezdu KSR(b) na jaře 1920 byl zavedený způsob organizace a řízení průmyslu hodnocen velmi negativně, jako přechodný útvar ke skutečnému socialistickému centralismu. Jeho zápory viděla rezoluce sjezdu především v tom, že vyvolává „neuvěřitelné formy byrokratických průtahů“, které způsobily sovětskému hospodářství nenahraditelnou škodu. Rozpor mezi hospodářským centralismem a místní autonomii řešila rezoluce sjezdu kompromisem: měl se zachovat a rozvíjet vertikální centralismus po linii hlavních správ kombinovaný horizontálním podřízením podniků po linii hospodářských oblasti, v nichž se musí podniky různých průmyslových odvětví a různého hospodářského významu zásobovat ze stejných zdrojů místních surovin, dopravních prostředků, pracovních sil aj.[11]
To všechno byla sice pěkná slova, ale poslaná do větru. V době války nemohlo být centrální řízení uvolněno. K tomu došlo až při přechodu k Nepu.
Další tendenci válečného komunismu, která neustále sílila, bylo omezování obchodu a organizace bezpeněžního rozdělování potravin a spotřebních předmětů.
Vládní dekret z 21. listopadu 1918 O organizaci zásobování obyvatelstva všemi produkty a předměty osob[*104]ní spotřeby a domácího hospodářství dal signál k nacionalizaci obchodu, tj. k zákazu veškerého soukromého vnitřního obchodu. Jediným orgánem, který postupně rozděloval všechno spotřební zboží mezi obyvatelstvo, se stal lidový komisariát výživy. Zprvu ale státní monopol výkupu a prodeje nebyl úplný. Listopadový dekret rozdělil potraviny do dvou kategorií: v první byly produkty monopolizované státem (mezi tyto normované produkty patřilo např. obilí); ve druhé skupině byly zařazeny tzv. produkty nenormované, tj. předměty, které nepodléhaly státnímu monopolu. Například mléko, tvaroh, med, brambory atd. Produkty monopolizované mohla rozdělovat pouze státní a družstevní síť. Kdežto nenormované produkty se vykupovaly i soukromě a šly na trh. Roku 1919 byl státní rozpis a státní monopol rozšířen na maso a brambory a roku 1920 na všechny základní potraviny: máslo, vejce, med, zeleninu, mléčné výrobky, drůbež apod. Soukromý obchod potravinami byl úplně zakázán.
Maximální omezení obchodu i organizace bezpeněžního rozdělování byly koneckonců důsledkem válečných poměrů, krajního nedostatku spotřebních předmětů a peněžního rozvratu. Například naturalizaci mezd, která se začala projevovat již v roce 1919, způsobilo znehodnocení peněz a závratný růst cen potravin a spotřebního zboží na trhu. Důsledky inflačního procesu byly vskutku hrozivé. Od 1. 7. 1918 do 1. 1. 1921 poklesla koupěschopnost rublu 188krát. Za tutéž dobu vzrostla průměrná mzda továrních dělníků v republice všehovšudy podle Strumilina 24,5krát. Z toho je zřejmé, že zvyšování mezd a platů zdaleka nestačilo růstu cen a že naopak koneckonců způsobilo ještě větší vzestup cen: před inflací a růstem cen byl dělník chráněn právě naturální mzdou.
Nakonec vznikla otázka, je-li vůbec účelné prodávat potraviny, poněvadž peněžní částka, kterou sovětský stát dostával za příděly podle pevných cen, tvořila pouze nepatrnou část prostředků, které vynakládal na jejich [*105]koupi nebo výrobu. Mimoto se pevné ceny postupně víc a víc rozcházely s volnými cenami. Roku 1920 se pevné ceny staly pevnými jen podle jména a distribuce výrobků podle pevných cen se fakticky rovnala bezplatnému rozdělování.
Od poloviny roku 1919 do léta 1920 bylo ve městech a průmyslových střediscích zavedeno bezplatné zásobování dětí potravinami; později i prádlem, obuví a šatstvem. Odbory vydávaly dělníkům pracovní oděv zdarma. Od ledna 1920 se zavádělo bezplatné veřejné stravování (navíc k základnímu přídělu potravin) v důležitých městech, průmyslových podnicích a dopravě. Od léta přešel ÚV KSR(b) k úplnému zásobování městského obyvatelstva potravinami ze státních fondů. Od 1. ledna 1921 vláda zavedla vcelku bezplatné zásobování a služby u dělníků a úředníků státních podniků, u členů rodin rudoarmejců a u dalších kategorií pracujícího městského obyvatelstva. 4. 12. 1920 byl vydán dekret o bezplatném výdeji potravin obyvatelstvu; 17. 12. 1920 nařízení o bezplatném výdeji spotřebního zboží; 23. 12. 1920 další dekret o zrušení poplatků za poštovné, telefon, telegraf a radiotelegraf. 27. 1. 1921 vyšlo ustanovení o zrušení nájemného; anulovaly se také poplatky za vodné, kanalizaci, plyn, elektřinu a lázně.
Roku 1918 byla proplácena v naturáliích 1/2 dělnické mzdy, roku 1919 již více než 3/4 a koncem roku 1920 dokonce 9/10.[12] Přídělový systém[13] byl postupně nahrazen naturální mzdou.
[*106]V distribučním systému válečného komunismu měla veliký význam družstva. Se svolením .lidového komisariátu zásobování mohla obchodovat i monopolizovanými produkty. Pokud šlo o nenormované předměty, mohla družstva provádět své operace volně ze svých zdrojů a na vlastní útraty. Avšak okruh nemonopolizovaných produktů se neustále zužoval a družstva se ponenáhlu včlenila do státního distribučního aparátu.
Dalším zásahem měla být družstva nacionalizována úplně. O jejich postátnění se jednalo na IX. sjezdu KSR(b) na jaře 1920. Zásadním obhájcem postátnění byl Miljutin(15), který v družstevní sekci zajistil většinu pro rezoluci, která požadovala, aby družstva byla podřízena místním sovětským orgánům. Lenin vystoupil proti Miljutinovu návrhu s tím, že rolnictvo není na postátnění družstev připraveno. Carr uvádí, že prý Lenin uvážil i zahraničně politické aspekty, tj. zřejmě spojení sovětských družstevních organizací se zahraničními družstvy.
Sjezd přijal rezoluci předloženou Krestinským, podle níž si družstva formálně zachovala svoji autonomii.
Historii válečného komunismu nelze psát podle dekretů sovětské vlády. Život velmi často nedbal desítek a stovek nařízení a vytvářel si své specifické formy. Ani o jednom rysu válečné komunistické ekonomiky nelze tvrdit, že se realizoval v plné míře. Hospodářství let [*107]1918-1920, to nebyl žádný ucelený systém. Bylo diferencováno na oficiální, legální ekonomiku, kterou se sovětská moc snažila udržet v mezích naturálních vztahů a která buď přímo nebo nepřímo byla řízena státem a její výsledky distribuovány ústředními orgány, a na ekonomiku ilegální, tržní, která se státnímu dohledu vymykala a její výrobky putovaly na černý trh.
V jaké proporci existovala a rozvíjela svoji činnost nelegální ekonomika? Její specifická váha rostla úměrně tomu, jak odumíral život ve velkých podnicích a vzmáhala se malovýroba a jak rostly dezorganizace a zmatek plozené byrokratismem hospodářské správy. Živnou půdou ilegální ekonomiky bylo hlavně rolnické hospodářství. Mužik chytračil a řídil se úslovím „Imějem po děkretu, živjom po sekretu“. Roku 1920, podle údajů, které jsou k dispozici, zůstalo před orgány sovětské moci utajeno 9 miliónů děsjatin osevu a asi 900 miliónů pudů obilí z celkové sklizně 2 700 miliónů pudů, což reprezentovalo plných 30%.
Již za válečného komunismu došlo k pokusům vyčíslit závislost lidového konzumu na legálním a ilegálním zásobování. Průzkum ukázal, že obilní produkty rozdělované v průměru v republice prostřednictvím zásobovacích orgánů činily zjara 1919 45% celkové spotřeby městského obyvatelstva, v létě 1919 již 30% a v lednu 1920 36%;[14] zbytek spotřebovaného obilí byl získán různými pokoutními cestami, hlavně prostřednictvím trhu. Ve spotřebě obilí tedy získal převahu volný obchod nad státním rozdělováním. Kricman uvádí, že v letech 1918-1919 ze 136,6 miliónu pudů obilí, dodaného spotřebitelům, bylo 40%, tj. 54,4 miliónu pudů dodáno státními distribučními orgány a 60%, tj. 82,2 miliónu pudů ilegálním volným trhem. S černým trhem měla spojení většina obyvatelstva.
Vezmeme-li výživu obyvatelstva vcelku, pak roz[*108]hodující podíl, dokonce i ve městech, má volný trh. Činil 3/5 až 4/5.[15]
Černý obchod čerpal jednak z obili, které rolníci nedodali, a částečně z potravinových přídělů. Potravinových lístků se totiž vydával větší počet, než byl počet obyvatelstva, neboť mj. zásobovací orgány nemohly neustále evidovat odliv obyvatelstva z měst. Na trh se dále dostávala značná část produkce drobných výrobců.
Sem plynuly i rozkradené předměty. Mimoto se na trhu prodávaly i předměty získané naturální mzdou.[16]
Přímo symbolem nemožnosti odstranit tržní vztahy byla pověstná Sucharevka, tržní náměstí v samém centru Moskvy. Zde probíhal neobyčejně intenzívně obchod vším možným, a to i produkty, které byly vyhlášeny za státní monopol. Postupný přechod k bezpeněžnímu rozdělování měnil stejně postupně emisi v prostředek nákupu na černém trhu. Peníze, které státní orgány dávaly pracujícím, nebylo možno použít v okruhu bezpeněžního hospodářství, ale pouze mimo něj.
[*109]V tomto smyslu Kricman píše, že emise byla onou pupeční šňůrou, která spojovala naturální hospodářství s černým trhem.
Ilegální ekonomika zahrnovala dokonce i kapitalistické výrobní vztahy. Například státní hospodářské orgány spolupracovaly s velkododavateli při těžbě dřeva. Podle orgánu Lesozagotovitělnaja politika, roč. 1921, činil v letech 1920-1921 podíl soukromého podnikatele na úhrnné těžbě dřeva asi 15%.
Kricman dále dospěl k nesmírně závažnému závěru; totiž, že nezničitelnost trhu vězela v samé anarchii naturálního hospodářství. Naturální vztahy imanentně v sobě obsahovaly vlastní negaci; měly tendenci k přeměně ve vztahy zbožní. Vidíme tedy, že „druhá“ ekonomika vyrůstala z nitra státního hospodářství.[17]
Peníze stát potřeboval na výplaty mezd a platů, na výkup nenormovaných produktů, na potřeby Rudé armády apod. Lidový komisariát financí vydával úřadům částky a přitom přihlížel jak k pevným, tak i volným cenám. Stát byl nucen zvyšovat mzdy a platy. Gimpelson uvádí, že zvýšením podílů naturální části mzdy se peněžní část mzdy nekrátila, ale naopak neustále rostla a že i po vydání dekretu o bezplatném zásobování nebyla peněžní mzda zrušena. Za peníze nakupoval dělníka úředník na volném trhu. Sovětská vláda nezrušila úplně ani peněžní daně, i když měly zcela nepatrnou úlohu. 14. února 1920 úvodník Pravdy navrhl zrušit peněžní daně. Vláda však váhala toto opatření realizovat. Teprve za rok, 3. února 1921, v předvečer přechodu k Nepu, [*110]jednalo presidium VÚVV o návrhu zrušit peněžní daně. Ani tento projekt však nepředpokládal zrušení všech peněžních poplatků; připouštěl místní zdanění.
Je tedy zřejmé, že se peníze jako platidlo zachovaly i v letech 1918-1920. Ovšem sféra jejích použití se neustále zužovala.
Existence oficiální a neoficiální ekonomiky, státního obchodu i černého trhu svědčí o rozpornosti v hospodářské struktuře válečného komunismu. Konflikt mezi legální i ilegální ekonomikou koneckonců podlomil celý systém naturálního hospodářství.
Válečný komunismus byl velmi složitý společenský jev. Na jeho vznik a vývoj působila celá řada činitelů historických, sociálních, teoretických i gnoseologických. Ne všechny však byly stejně závažné. Bylo by proto naprosto pošetilé redukovat zdroje válečného komunismu na jedinou prapříčinu. Takový postup by otvíral jen neplodné a nekonečné diskuse. Je naopak nutné dále rozlišit objektivní od subjektivního, tj. zkoumat, čím válečný komunismus skutečně byl a za co jej lidé pokládali. Výklad příčin válečného komunismu zachází v literatuře do dvou krajností: buď se zdroje tohoto systému redukují na ryze objektivní stránku, anebo se vydává válečný komunismus za čistě teoretickou záležitost.
Ve všeobecné interpretaci válečného komunismu, která je v tzv. západní literatuře celkem běžná (distancuje se od ní např. M. Dobb), se toto období téměř výlučně líčí jako produkt teorie, jako pokus uskutečnit komunistické ideály, který selhal, byl anulován a sovětská moc ustoupila ke kapitalismu. Tento názor nelze úplně zatratit a přejít do druhého extrému. Má jisté oprávnění nejen v určitých oficiálních opatřeních, nýbrž i v názorech mnohých komunistů. Leckterý ze součas[*111]níků se nepochybně domníval, že některé podstatné rysy válečně komunistického systému již ztělesňují ideál komunistické společnosti, jsou jejím legitimním vyjádřením.
Uveďme jeden charakteristický příklad. V první polovině roku 1920 byla Státní banka sloučena s lidovým komisariátem financí; tím se fakticky měla přeměnit v pouhé evidenční oddělení zmíněného ministerstva. Toto, jakož i jiná opatření nechápali mnozí komunisté jako mimořádné, ale jako trvalé opatření. Považovali ho za normální vývojovou etapu, za událost, která anticipuje úplný komunismus.
Ale bylo tomu skutečně úplně tak? Objektivní skutečnost byla poněkud jiná. Zmíněné opatření de facto kodifikovalo proces odpeněžení, který byl krajním důsledkem inflačního procesu. Lze souhlasit s názorem M. Dobba, že válečně komunistická opatření nebyla nutně a priori produktem teorie. Byla tu však snaha uskutečnit programové požadavky komunismu. Viz např. pasáž z druhého programu KSR(b) o bezpeněžní distribuci a orientaci na zrušení peněz. Je totiž nesmírně obtížné zjistit, nakolik bylo rozhodování komunistů ovlivněno teorií a nakolik praxi. Jedna věc se časem stala výrazem věci druhé. V nepřehledné situaci těchto let často nezbyl komunistům čas na dlouhé uvažování a mnohdy museli rozhodovat pod tlakem poměrů. Je však jisté, že s narůstáním celého systému se nákaza stala takřka všeobecnou. Většina komunistů vydávala opatření válečného komunismu za metodu a plnoprávné vyjádření zrychleného přechodu ke komunismu. Nebylo to však nic jiného než nesprávné ocenění reálné podstaty ekonomických faktorů, ztotožnění jevové stránky s podstatou. Neudivuje proto, že jakýkoli ústup od systému, který se několik let vydával za základ komunistické organizace, byl kvalifikován jako vyklizení dobytých pozic.
Nelze souhlasit ani se stanoviskem, které jednostranně akcentuje význam objektivních příčin, tj. praxe. M. [*112]Dobb konfrontuje válečný komunismus s prostředím, které ho vytvářelo, i s léty, která ho předcházela i následovala, a dospívá k názoru, že byl jasně empirickou kreací a nikoli a priori produktem teorie. Válečný komunismus se mu jeví více jako improvizace, kterou se čelilo válečné naléhavosti a krajnímu hospodářskému nedostatku. A v souhlase s tím líčí i přechod k Nepu jako pouhý návrat k ekonomické koncepci „jara 1918“ a nikoli i jako draze zaplacenou zkušenost. Toto zúžené hodnocení válečného komunismu souvisí s jeho vývodem, že v prvních 8 měsících nesledovala sovětská moc přechod k socialistické ekonomice.
Podobné chyby se dopouští i Gimpelson. Najdeme u něho formulace, které dávají jednoznačně najevo, že ekonomická politika válečného komunismu byla politikou vynucenou. Válečný komunismus byl prý specifickým jevem vyvolaným podmínkami občanské války. A proto kritizuje Kricmana za to, že ve své práci o válečném komunismu hodnotí tento systém jako pokus o „anticipaci budoucnosti, průlom této budoucnosti v přítomnost“.
Aby nedošlo k omylu. Je nutné souhlasit s tím, že hlavním činitelem, který si koneckonců vynutil celou sérii mimořádných opatření, byl rozklad a chaos v ekonomice. Vzápětí ale musíme zdůraznit, že válečný komunismus byl také politikou, která byla spojena s iluzemi o rychlém přechodu ke komunismu.
Existuje ještě jeden zcela vyhraněný názor, který se snaží události 1918-1920 do značné míry zpolitizovat. Téměř všechno, k čemu během válečného komunismu došlo, vysvětluje třídním bojem a revolucí. výrazným zastáncem tohoto tendenčního výkladu byl Kricman. Ten pokládal válečný komunismus za svého druhu ekonomickou revoluci, která oproti politické revoluci odstraňující kapitalisty od státní moci likviduje kapitalistickou vykořisťovatelskou soustavu v hospodářství. Usuzoval, že tempo revolučního přetvoření ekonomiky je závislé na ostrosti třídního boje, který mu dává [*113]životodárné látky. Proto se domníval, že ekonomická expropriace buržoazie byla nutná, aby se mohly svobodně projevit vnitřní tendence proletářské revoluce. Urychlená nacionalizace, potlačení trhu apod. byly pro něho především akty třídního boje. Trh byl útočištěm kontrarevolučního kapitálu, a proto prý ho bylo třeba zrušit. K ekonomickému potlačení kontrarevoluce prý muselo dojít. Byla v tom revoluční nezbytnost, nehledě na to, že celá řada akcí nebyla z ekonomického hlediska účelná. Ve světle revoluce stává se pro něho i válka něčím vedlejším, především ve vztahu k organizaci naturálního hospodářství. Základní principy, které prý tento systém pronikaly a charakterizovaly, „nebyly žádným výplodem války, tj. formy, které revoluce nabyla, ale produktem revoluce samé, pro niž byla válka pouze jevovou formou“.[18]
Pravda i sociální tlak k rovnostářskému komunismu byl zde neobyčejně silný a vůči němu bylo třeba i lavírovat. Nelze ale dát za pravdu radikalistickému a sektářsky výlučnému Kricmanovu stanovisku, který z těchto nálad tvořil směr a snažil se je ospravedlnit i zásadními teoretickými úvahami.
Na otázku, čím válečný komunismus byl objektivně, je odpověď daleko prostší: byl to právě válečný komunismus, komunismus krajního nedostatku, bídy a nouze. Ale byl to současně první velký experiment, který vyzkoušel v praxi hlavní komunistické principy, i když ve velmi specifických podmínkách.
[1] Viz Larin a Kricman, Nástin hospodářského života a organizace národního hospodářství sovětského Ruska, str. 28-29, cit. podle M. Dobba, cit. dílo, str. 98.
[2] Viz L. Kricman, Geroičeskij period Velikoj russkoj revoljucii, Moskva 1924, str. 42-55.
[3] Larin a Kricman, cit. práce, str. 35; viz. M. Dobb, cit. dílo, str. 99.
[4] L. Pasvolskij, Economic of Communism, str. 362; Šatunovskij, Ročenka Kominterny, 1923, viz M. Dobb, cit. dílo, str. 99.
[5] E. G. Gimpelson, O politike „vojennogo kommunizma“ (1918 - 1920 gg.), Voprosy istorii, 1963/5, str. 41.
[6] Viz Nacionalizacija promyšlennosti v SSSR. 1917-1918 gg. Sbornik dokumentov i matěrialov, Moskva 1945, str. 44; uvádí Gimpelson, str. 39.
[7] Tamtéž.
[8] Sbornik statističeskich svěděnij po Sojuzu SSSR. 1918-1923. Trudy CSU, t. XVIII, Moskva 1924, str. 153. Viz Gimpelson, str. 40.
[9] Viz M. Dobb, cit. dílo, str. 111-112.
[10] Tamtéž, str. 113.
[11] KSSS v rezolucích..., díl I., str. 417.
[12] Viz M. Dobb, cit. dílo, str. 101.
[13] Lístkový systém byl převážně zaveden ve velkých městech. Obyvatelstvo bylo nuceně združstevňováno. Byly zhruba tři kategorie potravinových lístků. První dostávali převážně tovární dělníci, druhou členové jejich rodin a ostatní pracující s rodinnými příslušníky, třetí příslušníci bývalých vládnoucích tříd. Potraviny byly distribuovány podle třídního hlediska a podle principu kdo nepracuje, ať nejí. V první kategorii byly přiděly 4krát, ve druhé 3krát větší než ve třetí. Ve třetí kategorii byly přiděly zcela nepatrné a mnohé potraviny se nevydávaly vůbec. Těžce pracující dostávali mimořádné příděly a také děti dostávaly zvláštní lístky. Rolníkům se vydávaly produkty podle zvláštních norem, které byly zpravidla nižší než u první a druhé městské kategorie. Zvláštní lístky se vydávaly kojícím matkám a členům rodin rudoarmějců. Ze vzorového rozdělení byla tedy celá řada výjimek, které distribuci ještě více zkomplikovaly. Proto VII. sjezd sovětů v prosinci 1919 požadoval sjednotit a zjednodušit přídělový systém. Byl stanoven jednotný dělnický příděl a do něho byly zahrnuty i kvalifikované formy intelektuální práce.
[14] Viz Ekonomičeskaja žizň, 25. 5. 1920; cituje Gimpelson na str. 45.
[15] Viz Kricman, cit. dílo, str. 134. Poněkud jiný obrázek dostaneme, připočítáme-li k potravinám předměty průmyslové spotřeby. Přidáme-li k rozpočtu dělníka výdaje za bydlení, ošacení apod., potom státní zásobování v naturáliích činilo roku 1920 u této kategorie 75%. To znamená, že volný trh k tomuto datu pohltil jen 1/4 dělnického rozpočtu. Tamtéž, str. 135.
[16] Hlavní figurou černého trhu byli tzv. „měšočniki“ (šmelináři). Podle údajů kalužského komisariátu zásobování, k němuž podklady dala anketa prováděná od 1. 8. 1917 do 1. 1. 1918, se šmelinařením zabývalo 40% obyvatelstva. Sovětská vláda stíhala překupnictví nemilosrdně, ale marně. Občas byla nucena ho legalizovat a povolila převoz 1 1/2 pudu. V září 1918 prý tito „polutorapudniki“ zakoupili a vyvezli do velkých měst více než 4 1/2 miliónu pudů obilí, tj. 2krát více, než bylo plánováno lidovým komisariátem výživy. Tento příklad svědčí mj. o tom, že se rolníci neobyčejně urputně bránili povinným dodávkám a že značná část jejich obilí nemohla být získána jinak než směnou. Šmelináři přežili všechny perzekuce; zprvu brali peníze a potom, když hodnota peněz klesla, vyměňovali kus za kus. Ilegální trh byl zprvu potírán, postupně byl však tolerován; zprvu jako nutné zlo a potom i jako pozitivní příspěvek k zásobování obyvatelstva.
[17] Uveďme malý příklad. Téměř každý spotřebitel měl některých výrobků nebo surovin nadměrné množství, ale druhých se mu nedostávalo. Ty přebývaly jinému. Byly to však produkty již jednou rozdělené a vzájemný přesun přebytečných nebo úzkoprofilových výrobků byl možný pouze směnou; tak anarchie naturálního hospodářství vytvářela potenciálně zboží, a nutně vyvolávala poptávku a nabídku. Zmatek v zásobování byl proto jedním z životadárných zdrojů černého trhu. Na trh se dostávaly i předměty technické spotřeby, takže i průmyslové podniky využívaly černého trhu.
[18] Viz L. Kricman, cit. dílo, str. 169.