_[*309]Poznámky

Ke knížce Ludvík Brázda - „obrat nebo krach“

(1) CARR Edward Hallett se narodil v roce 1892. Studoval na Merchant Taylors' School v Londýně a na Trinity College v Cambridge. Od roku 1916 do roku 1936 pracoval ve službách ministerstva zahraničních věcí. Potom se stal profesorem mezinárodní politiky. V letech 1941-1946 byl náměstkem šéfredaktora The Times, od roku 1953 do roku 1955 asistentem politiky na Balliol College v Oxfordu a v roce 1955 se stal vědeckým pracovníkem Trinity College v Cambridge. Z jeho prací vyjímáme: The Romantic Exiles (1933), The Twenty Years' Crisis, 1919-1939 (1939); Conditions of Peace (1942); The Soviet Impact on the Western World (1946); The New Society (1951); Co je historie? (Praha 1967); History of Soviet Russia. The Bolshevik Revolution, 1917-1923 (1950-1953); The Interregnum, 1923-1924 (1954); Socialism in One Country, 1924 až 1926, tři svazky (1958-1964).

(2) STRUMILIN (Strumillo-Petraškevič), Stanislav Gustavovič, (1877) prof., akademik. Sovětský ekonom a statistik. Člen KSSS od roku 1923, předtím menševik; delegát IV. a V. sjezdu SDDSR. V letech 1921-1937 a 1943-1951 zastával vedoucí funkce ve Státní plánovací komisi SSSR. Současně se věnoval pedagogické činnosti na moskevských vysokých školách. Zaujímal též řadu odpovědných míst v Akademii věd SSSR. Od r. 1931 akademik. Za svůj život napsal více než 180 knih a statí z oboru statistiky, evidence, socialistického plánování, historie národního hospodářství a teorie i praxe přechodu od socialismu ke komunismu. Zejména publikoval v deníku Ekonomičeskaja žizň a v časopisech Na chozjajstvennom frontě, Planovoje chozjajstvo, Voprosy ekonomiki aj. Nejvýznamnější z jeho prací jsou: Bogatstvo i trud (1905); Problemy ekonomiki truda (1925); Očerk sovětskoj ekonomiki (1928); Socialnyje problemy pjatiletky (1928/9-1932/3); Promyšlennyj perevorot v Rossii (1944); Istorija čornoj metallurgii v SSSR (monografie 1954). V posledních letech se Strumilin zamýšlel nad některými sociálně ekonomickými problémy a nad perspektivou komunistické společnosti v SSSR. Napsal: Cesty ke komunismu (Praha 1959); Když skončí pracovní den (Praha 1961); Otázky socialismu a komunismu v SSSR (Praha 1963); Naš mir čerez dvadcať let _[*310](Moskva 1964). Strumilinovy memoáry Co jsem prožil vyšly česky r. 1959.

(3) DOBB, Maurice, M. A. přední anglický marxistický ekonom, lektor a vědecký pracovník Trinity College, Cambridge. V mezinárodních diskusích o socialismu a trhu v třicátých letech odmítal nezbytnost trhu a tržních kategorií pro socialismus; přiznával účelnost zachování jistých prvků trhu pro spotřební zboží, popíral nutnost trhu pro výrobní prostředky. Z jeho prací uvádíme: Political Economy and Capitalism; Studies in the Development of Capitalism; Wages (Cambridge Economic Handbook); On Economic Theory and Socialism (Collected Papers); An Essay on Economic Growth and Planning.

(4) OSINSKIJ (Obolenskij), V. V. (1887-1938), ekonom, žurnalista a politik, člen Akademie věd SSSR. Od r.1907 v SDDSR (bolševik). Aktivní účastník Říjnové revoluce. V letech 1917 až 1918 první předseda NNR. Během Brestu jeden z vůdců „levých komunistů“; velký odpůrce zásady „jediného vedoucího“. Při přechodu od válečného komunismu k Nepu byl nejhorlivějším propagátorem státního donucení v zemědělské výrobě a odmítal zavedení naturální daně. Projekt postátnění zemědělství předložil v pamfletu Gosudarstvennoje regulirovanie selskogo chozjajstva (1920). V letech 1920-1921 byl jedním z vůdčích činitelů skupiny „demokratického centralismu“. Náměstek lidového komisaře zemědělství 1921-1923, později vyslanec SSSR ve Švédsku, ředitel Státního úřadu statistického (1926 až 1928), náměstek předsedy NNR, v roce 1925 člen presidia Gosplanu SSSR, ředitel Ústřední správy národohospodářské evidence. Od XIV. sjezdu (1925) kandidát ÚV VKS(b). Psal velmi často do ekonomických časopisů.

(5) BUCHARIN, Nikolaj Ivanovič (1888-1938), akademik, jeden z vůdčích teoretiků a politiků KSSS, sovětského státu a Komunistické internacionály. V letech 1917-1929 redaktor ústředního orgánu strany Pravdy. Talentovaný ekonom a sociolog. V roce 1906 vstoupil do SDDSR (bolševik). Na VI. Sjezdu SDDSR(b) zvolen za člena ÚV a patří k vedoucí skupině, která připravuje a provádí povstání. Počátkem r. 1918 vede frakci levých komunistů, která vystupuje proti uzavření brestského míru a ve vnitřní politice je proti využiti státního kapitalismu. Ke konci období válečného komunismu napsal jednu ze svých nejznámějších prací Ekonomika přechodného období. Později se stal horlivým stoupencem Nepu, který ze všech jeho propagátorů vykládal nejvolněji. Názory na Nep a rolnickou politiku vyložil v článcích O nově ekonomické politice a našich úkolech (Bolševik, 1925/8, 9-10). Hlásal svobodnou kapitalistickou akumu_[*311]laci na vesnici, která měla být prostřednictvím nevýrobních družstev a spořitelen využita pro socialistické cíle. Z těchto pozic stoupil i proti J. A. Preobraženskému, který svou ekonomickou teorii a politiku založil na zákonu „prvotní socialistické akumulace“ a neekvivalentnosti směny mezi městem a venkovem. Byly to důležité stati Nový objev v sovětské ekonomice, čili jak je možné zničit dělnicko-rolnický blok (O ekonomickém zdůvodnění trockismu), Pravda 1924, č. 283 a O zákonitostech přechodného období. Kritické poznámky ke knize soudruha Preobraženského Nová ekonomika, Pravda 1926, č. ISO, 151.

V roce 1928 stál v čele „pravé opozice“. Její ekonomickou koncepci a konkrétní úkoly hospodářské politiky nalezneme ve stati Poznámky ekonoma. V dubnu 1929 byl Bucharin odvolán z Pravdy a z funkce předsedy exekutivy Komunistické internacionály, v listopadu zbaven členství v politbyru. 13. března 1938 odsoudil vojenský senát Nejvyššího soudu Svazu SSR Nikolaje Ivanoviče Bucharina k trestu zastřelením a konfiskaci veškerého osobního majetku.

Bucharin se věnoval filosofii, historii a teorii umění. Ale nejvýznamnější práce publikoval z politické ekonomie a sociologie. K nejdůležitějším z nich patří: Političeskaja ekonomija rantie (Kritika těorii cennosti i pribyli avstrijskoj školy) (1912); Mirovoje chozjajstvo i imperializm (1915-1916); Ekonomika perechodnogo perioda (1920); Imperializm i nakoplenie kapitala; Těorija istoričeskogo matěrializma; Azbuka kommunizma (spolu s Preobraženským).

(6) RADEK (Radomyslskij), K. B. (1885-1939). Od počátku XX. století se účastnil sociálně demokratického hnutí v Polsku a Německu. V říjnu 1917 se vrátil do Petrohradu a vstoupil do bolševické strany. R. 1918 byl „levým komunistou”. Potom se účastnil revolučních událostí v Německu (1918). Po Říjnové revoluci pracoval v lidovém komisariátu zahraničních věcí a byl sekretářem výkonného výboru Kominterny. Na VIII-XII. sjezdu byl zvolen členem ústředního výboru. XV. sjezd VKS(b) 1927 vyloučil Radka ze strany, r. 1929 byl znovu přijat, r. 1936 definitivně vyloučen z VKS(b). Nejvyšší soud SSSR odsoudil r. 1937 Radka k 10 letům vězení. Radek byl neobyčejně zručným publicistou. Za svůj život napsal spoustu článků, brožur a knih. Ekonomika však nebyla jeho hlavním žánrem. Věnoval se především otázkám taktiky komunistických stran, národnostní otázce a mezinárodní politice. Z prací, které mají nějaký vztah k ekonomice socialismu, vyjímáme: Program socialistického budování; An der Schwele der grossen Aufbauarbeit im Sowjetrussland, Leipzig 1921; Der 10. Kongress der Kommunistischen Partei Russlands, Leipzig 1921; Vývoj socialismu od vědy k činu, Praha 1924.

(7) _[*312]PJATAKOV, G. L. (1890-1937), v SDDSR od roku 1910, bolševik. Po Říjnu jeden z prvních ředitelů Státní banky; jara 1918 patřil k vedoucím činitelům „levých komunistů“. Od oku 1918 se stal předsedou první ukrajinské sovětské vlády. V odborové diskusi (1920-1921) byl stoupencem Trockého, jako jeden z vůdců trockistické opozice byl na XV. sjezdu VK (b) vyloučen ze strany. V září 1928 mu bylo členství obnoveno, v roce 1936 byl z VKS(b) definitivně vyloučen. V roce 1937 byl odsouzen k trestu smrti zastřelením. Na XII., XIII., IV. a XVI. sjezdu byl zvolen členem ústředního výboru. Od ku 1920 pracoval v hospodářských orgánech. Byl předsedou ůstřední správy kamenouhelného průmyslu Donbasu, náměstkem předsedy NNR SSSR a obchodním zástupcem SSSR ve Francii, předsedou správní rady Státní banky SSSR, náměstkem lidového komisaře těžkého průmyslu apod.

(8) KRICMAN, Lev Natanovič (1890-1938), význačný sovětský ekonom, publicista a politický pracovník; doktor ekonomických věd; talentovaný interpret „válečného komunismu“.

V revolučním hnutí byl činný od roku 1905. Žil v emigraci a r. 1918 se vrátil do Ruska. Téhož roku vstoupil do KSR(b). V prvních letech sovětské moci pracoval na hospodářském úseku: předsedal různým komisím v aparátu NNR a RPO. V roce 1921 se stal členem presidia Gosplanu; v letech 1923-1924 redaktor Pravdy. Od roku 1925 do roku 1931 člen kolegia a potom náměstek ředitele Státní statistické správy SSSR. Člen presidia Komunistické akademie a hlavni redakce Velké sovětské encyklopedie. Byl redaktorem časopisů Problemy ekonomiki, Na agrarnom frontě; ředitel Zemědělského institutu. Autor mnoha prací o agrární otázce a politické ekonomii. Z nich vyjímáme: Očerk chozjajstvennoj žizni i organizacija narodnogo chozjajstva Sovětskoj Rossii (spolu s J. Larinem), (1920); Geroičeskij period Velikoj Russkoj revoljucii (Opyt analiza t. n. „vojennogo kommunizma“), Moskva 1924; Jedinyj chozjajstvennyj plan i Komissija ispolzovanija (1921); Klassovoje rasslojenije v sovětskoj děrevně po dannym volostnych obsledovanij (1926); Proletarskaja revoljucija i děrevňa (1929); Očerki ekonomičeskoj istorii Rossii (1960).

(9) LOZOVSKIJ (Dridzo), Solomon Abramovič (1878-1949), vlivný činitel sovětského a mezinárodního odborového hnutí. V SDDSR od r. 1901, bolševik, po porážce revoluce 1905 bolševik-smířlivec, za první světové války internacionalista. Od roku 1909 do roku 1917 žil v Paříži. Po návratu do Ruska aktivně pracoval v odborovém hnutí. Na III. všeruské konferenci odborů byl zvolen sekretářem Všeruské ústřední rady odboru. V červenci spolu s „mezirajonci“ vstoupil do bolševické _[*313] strany. Po 7. listopadu 1917 hájil nezávislost odborů na orgánech politické moci a byl z KSR(b) vyloučen. V letech 1918-1919 vedl politickou skupinu sociálních demokratů-internacionalistů. S nimi pak byl v prosinci 1919 znovu přijat do KSR(b). V odborové diskusi (1920-1921) zastával Leninovu „platformu deseti“. V dubnu 1921 (některé prameny uvádí r. 1922) se stal generálním sekretářem Profinterny (odborové internacionály). Byl členem předsednictva VÚRO, členem VÚVV SSSR a kandidátem ÚV VKS(b). Roku 1949 se stal obětí kultu osobnosti. Autor řady prací o mezinárodní politice a zejména mezinárodním odborovém hnutí. Například Nové cesty odborového hnutí (Oč usiluje Rudá odborová internacionála), Praha 1922; Die Internationale Gewerkschaft-Bewegung vor und nach dem Kriege, Berlin 1924.

(10) Jde o dekret o spotřebních komunách, který byl schválen RLK 11. dubna 1918.

(11) Teze byly předneseny a prodiskutovány na společném zasedání skupiny levých komunistů a vedoucích soudruhů ze stranického ústředí dne 4. dubna 1918. Reprezentují zcela nezastřený program tzv. hrubého komunismu. Byly odrazem rozporů, které vznikly v KSR jednáním a uzavřením míru s Německem a nálad po německé okupací značné části území sovětské republiky. Leví bolševici, jak se sami nazývali, podcenili význam dobyti politické moci a vnitřní možnosti sovětské vlády. Vsadili více na přenesení socialistické revoluce do západní Evropy než na vnitřní přestavbu společnosti, počítali i s ozbrojeným zásahem ruského proletariátu do mezinárodní revoluce. Pokud se orientovali na vnitřní výstavbu, žádali neprodleně uskutečnit socialistický program: úplně likvidovat kapitalistické výrobní vztahy, přejit k všeobecné socializaci velkoprůmyslu a kolektivizaci zemědělství. V rozvoji výroby více spoléhali na revoluční entuziasmus a třídní zaujetí než na ekonomické působení. Z těchto pozic vystupovali i proti upevňováni kázně a úkolovým mzdám, v nichž viděli div ne návrat ke kapitalistickým formám podnikání. Zavrhovali kompromisy s kapitalistickými státy (a hájili „ofenzivní taktiku odhalování imperialismu“), stejně jako uzavírání dohod s kapitalistickými podnikateli. Leninova myšlenka využít různé formy státního kapitalismu a pokusy o její realizaci jim byla doslova trnem v oku. Domnívali se totiž, že by obezřetnější přechod k socialismu posílil kontrarevoluční síly uvnitř země, narušil revoluční energii dělnické třídy a odtrhl ruskou revoluci od revoluce mezinárodní. Ve svém subjektivismu zašli tak daleko, že ignorovali reálné předpoklady a možnosti postupu k socialismu, např. ukvapenost při likvidaci trhu a peněz. Platforma proletářských komunistů byla zjevně sektářská; orga_[*314]nizovaná výstavba socialismu mohla být podle jejich názorů uskutečněna jedině silami proletariátu. (Leninovu polemiku s radikálními komunisty viz dokumenty č. 9, 10.)

K pravému křídlu strany počítali leví Lenina, Zinovjeva, Stalina, Sokolnikova aj., kteří byli bezvýhradně pro uzavření brestského míru a vytvořili většinu v ÚV. Platforma levých komunistů obsahovala i některé správné postřehy. Předvídala např. deformace, které potenciálně byly skryty v byrokratické centralizaci.

(12) Ve své stati O „levém“ dětinství a maloměšťáctví Lenin znovu kritizuje tento názor. Viz str. 86-94 této publikace.

(13) Lenin má na mysli vytvoření státně kapitalistického sdružení v kožedělném, textilním a cukrovarnickém průmyslu.

Počátkem roku 1918 uzavřel odborový svaz koželuhů dohodu se Všeruskou společností továrníků v kožedělném průmyslu, podle níž byly kožedělné závody povinny pracovat podle státních zakázek a dostávaly státní subvence a jejich veškerou výrobou disponoval stát. V řídících orgánech měli dělníci 2/3 míst. Obdobné dohody byly uzavřeny v textilním, cukrovarnickém a v některých odvětvích lehkého a potravinářského průmyslu. Stát si však uchoval právo konfiskovat podniky státně kapitalistických sdružení.

(14) KRŽIŽANOVSKIJ, Gleb Maxmilianovič (1872-1959), jeden z nejstarších činitelů revolučního hnutí (od r. 1893), spolu s V. I. Leninem organizoval petrohradský Svaz boje za osvobození dělnické třídy; inženýr-energetik, od r. 1929 člen Akademie věd SSSR. Na II. sjezdu SDDSR byl v nepřítomnosti zvolen členem ÚV; ve stranické práci se zdůrazňuje jeho prakticko-organizátorská schopnost. Aktivní účastník první ruské revoluce. Po Říjnové revoluci se zasloužil o obnovu a rozvoj energetického hospodářství Moskvy. Roku 1920 byl na Leninovo doporučení postaven do čela Státní komise pro elektrifikaci Ruska (Goelro). O plánu elektrifikace Ruska referoval na VIII. Sjezdu sovětů (prosinec 1920). V letech 1921-1930 předseda Gosplanu; významně se podílel na vypracování prvního pětiletého hospodářského plánu (1928-1933).1930-1932 předseda Hlavního výboru pro energetiku při lidovém komisariátu palivového průmyslu. Předseda Výboru pro vysokoškolské vzdělání při Všesvazovém ústředním výkonném výboru SSSR (1932-1936) a potom lidový komisař osvěty RSFSR. V letech 1929-1939 vicepresident Akademie věd SSSR, organizátor a ředitel Energetického institutu Akademie věd SSSR. Autor řady vědeckých prací z oboru energetiky a statí na ekonomická témata. V naší publikaci se odvoláváme na jeho práci Hospodářské problémy RSFSR (1921).

_[*315](15) MILJUTIN, Vladimír Pavlovič (1884-1938), ekonom, publicista a politik. V sociální demokracii od r. 1903, zprvu se přimykal k menševikům, od r. 1910 bolševik. Na dubnové konferenci SDDSR(b) r. 1917 zvolen členem ÚV. V první sovětské vládě byl lidovým komisařem zemědělství. Byl stoupencem koaliční vlády spolu s esery a menševiky; prohlásil, že nesouhlasí s politikou strany, a odešel z ÚV a vlády. V letech 1918-1921 byl náměstkem předsedy NNR. Byl členem a kandidátem ÚV a členem ÚKK, též členem VÚVV SSSR a presidia Komunistické akademie; zastával funkci ředitele Ústřední statistické správy SSSR. Roku 1938 postižen represemi. Po XX. sjezdu KSSS rehabilitován. Redigoval časopis Na agrarnom frontě a byl autorem mnoha statí na ekonomické téma. Z větších prací uvádíme: Ekonomičeskoje položenije Sovětskoj Rossii (1919); Narodnoje chozjajstvo Sovětskoj Rossii (1920); Novyj period mirovoj ekonomiki (1924); Agrarnaja politika SSSR (1926). Redigoval sborníky Agrarnaja revoljucija (1928) a Kresťjanskoje dviženie v 1917 godu.

(16) PREOBRAŽENSKIJ, Jevgenij Alexandrovič (1886-1937) zakladatel jedné ze škol politické ekonomie socialismu a politický činitel. V SDDSR od r. 1903 (bolševik). V r. 1918 „levý komunista“; v odborové diskusi 1920-1921 stoupenec Trockého, r. 1927 vyloučen z VKS(b), znovu přijat (1929), později definitivně vyloučen. Jeho hlavní prací byla Nová ekonomika (1926); v ni zdůvodnil svoji teorii o „prvotní socialistické akumulaci“; povýšil ji na hlavní ekonomický zákon socialistického hospodářství, alespoň na dobu jeho budování. Z mnoha dalších prací vyjímáme: Kresťjanskaja Rossija i socializm (1918); O kresťjanskich kommunach (1918); Azbuka kommunizma (spolu s Bucharinem) (1920); Bumažnyje děngi v epochu proletarskoj diktatury (1920); Zadači finansovoj politiki sovětskoj vlasti (1922); Die Ergebnisse der Genueser Konferenz und die wirtschaftlichen Aussichten Europas (Hamburg 1922); Ekonomičeskije krizisy pri Nepe (1924); Těorija padajuščej valjuty (1930); Zakat kapitalizma. Vosproizvodstvo i krizisy pri imperializme i mirovoj krizis 1930-1931 (1931).

(17) Bucharinova a Preobraženského Abeceda komunismu je spolu s Bucharinovou Ekonomikou přechodného období prací, v níž urychlený přechod ke komunismu byl teoreticky zdůvodněn nejuceleněji. Její účel prozrazuje podtitul: Populární výklad programu Komunistické strany Ruska (bolševiků). Objasnění vcelku odpovídá dokumentu. Nemůže však plně zastřít, že interpretace programu pochází z pera radikálně smýšlejících komunistů. Líčení budoucí společnosti postupně přechází u autorů do takových detailů, že se podobá „táboritskému komu_[*316]nismu“. Oba autoři si představují komunistickou společnost nutně jako pravý opak společnosti kapitalistické. Proto mimo jiné nedoceňuji některé zkušenosti z prvního období sovětské moci, které připouštěly jisté, ne-li trvalé, tak alespoň dočasné kompromisy mezi komunismem a kapitalismem (různé formy spolupráce s buržoazií, dohoda s družstvy apod.). Takřka nic nenasvědčuje tomu, že by si byli vůbec vědomi podstatného vlivu hospodářského rozvratu a krajního nedostatku zboží na pokusy o bezprostřední realizaci komunismu. Urychlená likvidace kapitalistického vlastnictví výrobních prostředků a obchodu je pro ně především uváděním programových požadavků komunismu do života. Hrozivý stav celé společnosti je proti tomu pouze podružným momentem. Třídní motiv a snahy o sociálně spravedlivější pořádek je u obou autorů rovněž důležitým faktorem k odstranění všech pozůstatků kapitalistického vlastnictví. Bucharin a Preobraženskij generalizovali mimořádná opatření „válečného komunismu“, vytvářeli kolem nich kompaktní teorie; vylučovali jinou alternativu vývoje komunismu, např. novou ekonomickou politiku. Pojetí komunistické společnosti zdůvodňovali také situaci ostatního světa. Kapitalismus byl podle nich odsouzen k záhubě, poněvadž je zmítán anarchii výroby, válkami, krizemi a konkurenci. Záblesk racionálnějšího pohledu na buržoazní společnost se u nich projevil na jednom místě v tom, že připouštěli možnost organizovaného kapitalismu, ale tento řád není s to odstranit vykořisťování člověka člověkem. Dále spoléhali na světovou proletářskou revoluci; spolu s ní bude Rusko vtaženo do socialistické výstavby.

Z Abecedy jsme vybrali dvě kapitoly, které se zabývají zbožní výrobou, rozdělováním a penězi. Socialistickou společnost pojímají Bucharin a Preobraženskij jako nedobudovaný komunismus. Existenci drobné výroby a maloobchodu považuji za přechodný jev. Jejich funkce převezme velkovýroba a naprostý státní obchodní monopol. (Na jednom místě knihy si Bucharin začíná uvědomovat obtížnost socializace vesnice. Zmiňuje se o tom, že „drobného rolníka hnát obuškem do říše socialismu nelze“.) Autoři Abecedy počítali s využitím družstevního aparátu pro rozdělování produktů, avšak nepřipisují družstvům nějakou samostatnou úlohu. Družstva mají „vplynout do soustavy socialistického rozdělování, povznést se k úloze státního distribučního aparátu“. Tento názor silně připomíná „postátnění družstev“. Podle něho neměla mít družstva obchodní autonomii, ani nepřipadala v úvahu jako konkurent státního obchodu.

Zprvu ale prý má v socialistické společnosti zbožní hospodářství ještě částečně existovat. Sféra výroby zboží je vymezena především existenci rolnictva, „které nepracuje pro společný koš“; to je také hlavní důvod pro peněžní oběh. Drobný obchod _[*317]bude likvidován postupně úměrně zvyšování množství výrobků pro zásobování obyvatelstva, které budou procházet rukama státu. Dnes je takováto vidina komunistické společnosti hodně fantastická, zejména v paragrafu o penězích. Podle autorů Abecedy pozbývají peníze svůj význam od samého počátku říjnového převratu. Státní podniky „mají společnou pokladnu, nemusí prodávat nebo kupovat jeden od druhého za peníze“. Peníze prý ale ztrácejí své poslání i vůči rolnictvu, neboť zde vystupuje do popředí přímá směna (ztovarování). Bucharin a Preobraženskij dospěli posléze k závěru, že „stále větší a větší znehodnocování peněz je v podstatě jejich živelným anulováním“. V závěru tohoto paragrafu autoři ukazují, jak budou peníze postupně vytlačeny z různých oblastí společenských a třídních vztahů.

Proti Abecedě komunismu ani Bucharinově Ekonomice přechodného období nebyly tehdy zásadní námitky. Kritizovány byly až později, ovšem už z pozic nové ekonomické politiky (viz. dok. č. 23).

(18) Strumilinova stať je typickým projevem naturálně ekonomického myšlení, které zrcadlilo empirické skutečnosti válečného komunismu a klasické pojetí ekonomiky socialismu. Jeho prvky zjistíme ještě před 7. listopadem 1917 a potom v prvních osmi měsících existence sovětské moci. Někteří politikově a ekonomové, jmenovitě z řad „levých komunistů“, si nedělali příliš velké starosti s finanční politikou, daněmi nebo sestavováním státního rozpočtu; domnívali se totiž, že rostoucí úspěchy socialismu velmi rychle přivodí likvidaci peněz. Umrtvování oběhu zboží a peněz, růst inflace a posilování představo urychleném uskutečnění komunismu přispívalo ke značnému rozšíření těchto nálad. Někteří ekonomové začali naprosto vážně uvažovat o stanovení nové evidenční jednotky na místo peněz. Za nové měřítko hodnot pokládali pracovní ekvivalent. K této skupině národohospodářů patřil i profesor Strumilin. Názor na nahrazení peněžní evidence hospodářských statků bezpeněžní evidenci vyjádřil také ve stali Problema torgovogo učota, Ekonomičeskaja žizň, č. 237 (23. 10. 1920). Je důležité poznamenat, že pozvolné odstraňování peněz zdůvodňovali ekonomové nikoli mimořádnými válečnými poměry, ale zásadami socialismu. Počítali s tím, že pokračující proces zespolečenšťování výroby a rozvíjení plánovaného hospodářství povede dříve či později, a částečně již nyní, k likvidaci peněz. (Viz např. článek S. Čuckajeva, Problema děněg, Ekonomičeskaja žizň, č. 255 (23. 10. 1920). To, že pracující zatím nedostávají za práci produkty bezprostředně, ale směnou za peníze, zdůvodňovali nedostatečnými státními fondy; až bude vláda disponovat potřebnými zdroji, dostanou pracující v plné míře přímo za práci produkty místo mzdy (viz _[*318]D. Šapiro, Chozjajstvennaja strategija, Ekonomičeskaja žizň, č. 231 (10. 10. 1920).

(19) Návrh zákona O opatřeních k upevnění a rozvoji rolnického a vesnického hospodářství byl schválen VIlI. sjezdem sovětů 28. prosince 1920. Text zákona viz str. 138-140 této publikace. (Dokument č. 15.)

(20) Stať V. Kurajeva Ssypka semjan v obščestvennyje ambary byla uveřejněna v Pravdě čís. 286, 287 a 288 z 19., 21. a 22. prosince 1920.

(21) Usnesení O opatřeních k upevnění a rozvoji rolnického hospodářství se začalo připravovat v listopadu 1920. Lenin mu přikládal veliký význam. Ve svém projevu na moskevské gubernské konferenci KSR(b) 21. 11. 1920 zdůraznil, že veškerá pozornost nadcházejícího sjezdu sovětů bude soustředěna na hospodářské otázky a jmenovitě na podporu rolnického hospodářství. Sám se též rozpracování a projednávání nového zákona aktivně účastnil. 4. 12. 1920 se návrh zákona projednával na zasedání sovětské vlády, které Lenin předsedal. (Projekt zákona byl založen na pokynech, které dal komisi pro přípravu dekretu.) Na této schůzi se vláda mimo jiné usnesla, aby komise vypracovala krátkou zprávu pro rozhlas, že rada lidových komisařů připravuje návrh nového zákona. 14. 12. 1920 byl návrh zákona schválen vládou a zveřejněn v novinách.

Současně se ale návrh zákona projednával v ústředním výboru KSR(b). Podle Leninových poznámek byly zřejmě posuzovány 2 varianty. První, kterou předložil lidový komisariát zásobování (I. D. Cjurupa), především počítala se snaživým rolníkem, který i nadále zůstane samostatným hospodářem.

Druhá varianta, zpracovaná lidovým komisařem zemědělství (S. P. Sereda), naproti tomu zdůrazňovala vesnické sdružení, kolektivnost. Plenární zasedání ÚV 9. 12. zamítlo teze S. P. Seredy; doporučilo vypracovat novou osnovu a návrh rezoluce s tím, aby těžištěm byla konkrétní pomoc a výhody jednotlivým rolníkům. 17. 12. se ÚV rozhodl vytvořit novou komisi pro přípravu tezí předkládaných lidovým komisariátem zemědělství.

Členem komise byl i Lenin. 20. 12. se ÚV znovu zabýval touto otázkou a usnesl se, aby Lenin a Preobraženskij definitivně schválili teze o agrární otázce. Tím ale spory kolem návrhu zákona nekončily. Znovu propukly ve frakci komunistů na VIII. sjezdu sovětů. Na jedné ze schůzi frakce Osinskij ostře kritizoval stoupence kolektivizace. Řekl, že rolníci budou proti kolchozům a že kolektivizace bude možná jen tehdy, až rolnictvo bude zajištěno novou technikou, traktory, až se uskutečni elektrifikace. Osinského podporoval Lenin. Zdůraznil, že kolektivizace _[*319]není prvořadou otázkou a že kolektivy mají pověst „chudobinců“. Vyžadoval, aby se počítalo se soukromým rolníkem, nikoli s kolchozem. Další neshoda propukla kolem prémiování. Frakce se postavila proti bodu o prémiováni jednotlivých hospodářů (především I. A. Teodorovič). Lenin polemizoval s odpůrci personálního prémiování na schůzi frakce 27. 12. 1920. Odvolal se na existenci 20 mil. rolnických hospodářství, které budou hospodařit jednotlivě a jinak ani hospodařit nemohou, a ty je třeba odměňovat, aby zvyšovali produktivitu. ÚV byl pro personální prémiování a doporučil frakci, aby své rozhodnuti zrevidovala.

Vůdčí ideou nařízení, tak jak bylo schváleno, se stalo státní regulování zemědělské výroby. Správné vedení zemědělského hospodářství dekret vyhlásil za „velikou státní povinnost rolnického obyvatelstva“. Individuální osevní fondy zemědělců přešly do společné sýpky, tvořily celostátní osevní fond a rolníci se zavazovali k osévání pozemků podle jednotného plánu. Zřizovaly se zvláštní orgány - „posevkomy“ (seťové výbory). Dekret dále stanovil řadu konkrétních opatření pro pomoc rolnictvu stroji, nářadím, hnojivy apod. a určil způsob soustřeďování a přidělování osevního fondu. Spory kolem prémiováni byly vyřešeny takto: odměňovat se měla rolnická sdružení a jiné rolnické kolektivy a také jednotliví hospodáři, kteří se „odlišují hospodářskou snaživostí a dosahují největších úspěchů přesným plněním seťového plánu a pravidel zlepšeného obdělávání půdy“. K bodu o prémiováni byla připojena poznámka, která spíše vycházela vstříc odpůrcům hmotného pobízení než jeho stoupencům. Uváděla, že prémiování individuálních rolníků je proti prémiování celých sdružení a kolektivů druhořadé. Jednotliví hospodáři se měli prémiovat jen při nejpřísnějším dodržení podmínky, že dosáhli hospodářských úspěchů bez sebemenšího použití kulackých metod. Jako prémie měli samostatní rolníci dostat diplomy a předměty osobní a běžné domácí potřeby. Výrobními prostředky mohli být prémiování pouze za nutné záruky, že je nebudou využívat jako prostředek k přeměně v kulaka. Bod o prémiování ve své podstatě respektoval principy válečného komunismu, neboť úkoly stimulování ukládal státu. Dekret VIII. sjezdu sovětů byl vnitřně rozporný: na jedné straně vyhlašoval sice pomoc samostatnému rolnickému hospodářství, ale na straně druhé rozšiřoval sféru státního dohledu i na výrobu a v jistém smyslu se dokonce přikláněl k vyvlastnění rolnického majetku. Zásoby osiva patřící zemědělcům v množství potřebném pro plné oseti se vyhlašovaly za nedotknutelný osivový fond, který přebíral pod svou ochranu stát a měla se také dělat opatření k ochraně osivových zásob a distribuci semen uvnitř gubernie. Zákon více zdůrazňoval donucení než povzbuzení. Dekret VIII. sjezdu sovětů do značné _[*320]míry postihl osud celé řady dalších nařízení éry válečného komunismu, tj. nebyl uskutečněn.

(22) Kricman psal svou knihu pravděpodobně r. 1923 a v první polovině r. 1924 obohacen o zkušenosti tříleté praxe nové ekonomické politiky. V předmluvě k práci datované červencem 1924 píše o svém záměru konkrétně analyzovat ruskou revoluci a uvádí, že tento úkol by byl zcela nemožný bez abstraktního rozboru přechodu kapitalismu v socialismus, který podal Bucharin ve své Ekonomice přechodného období. Podle Kricmana nebyl Bucharinův výklad dosud historicky překonán.

Kricmanova kniha je velmi obsáhlá a vcelku je možno hodnotit ji vysoko. Lze bez nadsázky říci, že lepší práce o období válečného komunismu dosud napsána nebyla. Autor byl zároveň jeho nemilosrdným kritikem i horlivým vyznavačem.

Kritiku zasluhuje autorova teoretická a metodologická výzbroj. Jeho teoretické východisko je v celé řadě souvislostí poplatné „levému doktrinářství“. Kricman stál přibližně na stejné ideologické pozici jako Trockij, Preobraženskij a Bucharin. Myšlenkový postup radikálních komunistů se nejzřetelněji projevuje v absolutizaci významu teorie, třídního boje a revoluce. A nyní k pasáži, kterou jsme zařadili do této publikace.

Je zřejmé, že Kricman pokládal naturální hospodářství za jedině přiměřené socialismu. Říká, že za ekonomické revoluce záleží hlavní úkol proletariátu „V organizování společenské výroby jako takové v otevřené formě, tj. v nahrazení zbožní kapitalistické organizace výroby její naturální socialistickou organizací“. V tomto spojení navazuje (proletářská) ekonomická revoluce na vývojové tendence kapitalismu, které se projevují právě v nahrazení anarchické zbožní výroby plánovitou naturální výrobou; i proletářská ekonomická revoluce je „pouze pokračováním kapitalistické revoluce“.

Ale proletářská revoluce byla nucena zajít dál, začala plánovitou naturální výrobu zavádět i v oblasti, která pro ní nebyla předchozím vývojem připravena. Totiž v důsledku zostření třídního boje (občanská válka) byla proletářská moc nucena vyvlastnit také střední a drobný kapitál (a dokonce i zdroje, které nefungovaly jako potenciální kapitál) a násilně potlačit i trh. Tím sice revoluce zneškodnila kontrarevoluční odpor kapitálu, ale zároveň překročila meze ekonomické účelnosti. Aplikace plánovité naturální výroby byla hospodářsky zdůvodněná ve sféře kapitalistické velkovýroby; ale drobní kapitalisté a maloburžoazní podniky nebyly připraveny pro revoluční hospodářskou výstavbu. To sice umožnilo vítězství revoluce, ale současně vedlo k deformacím proletářského naturálního systému, zrozeného revoluci. Postup proletářské revoluce umožnil, aby se mohly svobodně projevit její vnitřní tendence.

_[*321]Kricman fakticky odmítá i sám pojem válečný komunismus; pokládá ho za „naprosté znevažování ekonomického režimu let 1918-1920“. Nesouhlasí ani s názorem, že by tento ekonomický systém byl pouhou náhražkou komunismu, „který vlastně přechod k socialismu předstíral“. Vyvrací tvrzení některých členů strany, podle jeho mínění velmi povrchní, že tzv. válečný komunismus uskutečnil pouze organizaci „týlu“, a nebyl tedy organizaci socialismu, nýbrž organizaci válek.

Podstatu válečného komunismu vidí Kricman v něčem hlubším a dalekosáhlejším; byl proletářskou organizaci výroby a reprodukce v podmínkách proletářské revoluce. „Takzvaný válečný komunismus představuje první obrovskou zkušenost proletářského naturálního hospodářství, zkušenost prvních kroků při přechodu k socialismu. Ve své podstatě není omylem osob či třídy; je, třebaže ne v čisté podobě, ale s jistými deformacemi, předjímání budoucnosti, průlom této budoucnosti i do naší současnosti (nyní už minulosti).“

Této definici nelze upřít jisté racionální prvky. Válečný komunismus byl skutečně něčím z toho, na co Kricman ukazuje. Nepochybně někteří komunisté vědomě či podvědomě realizovali ekonomický systém let 1918-1920 jako organizaci komunistické společnosti. Nelze však přijmout výklad, který líčí válečný komunismus převážně jako proces uvědoměle řízený lidmi ovlivňovanými vnitřními silami revolučního proudu. Válečný komunismus byl také výslednici hospodářského rozvratu, krajního nedostatku zboží a závratné inflace. Bylo v něm mnoho náhodného, živelného, teoreticky neopodstatněného (např. vyvlastňování osobního majetku apod.). Kricman vychází z nesprávné premisy, když tvrdí, že v zásadě válečný komunismus nebyl revolucí vnucen zvnějšku.

Kricman výhradně odmítá analogii „válečného socialismu“, tj. formy hospodářství kapitalistických států za světové války, s válečným komunismem. Přesto se vážně zabývá rozborem kapitalistického válečného hospodářství. (Kricman nebyl jediný, který spojoval rozvoj státního kapitalismu za první imperialistické války s přípravou socialismu. I další socialisté včetně Lenina tušili v něm blízkost socialismu.)

Charakterizuje ho jako kapitalistické naturální hospodářství, jež je vyšší formou kapitalistické ekonomiky než hospodářství zbožně kapitalistické. Zde je ale jeho stanovisko vnitřně rozporné. Na kapitalistické naturální hospodářství pohlíží jako na dovršení vnitřních tendencí vysoce vyspělého (finančního) kapitalismu; zároveň však považuje státní kapitalismus pro vyspělé kapitalistické země za předčasný (válka jej pouze odkryla). Domnívá se, že „konflikt mezi formami zbožního hospodářství a výrobními silami, jež toto hospodářství přerostly, dokázal kapitalismus vyřešit v mezích své působnosti pouze ve specifickém _[*322]ovzduší světové imperialistické války“, kdy nejdůležitějšími spotřebními hodnotami jsou děla, kulomety, výbušniny, jedovaté plyny, tanky atd., kdy tedy kapitalismu jde o jeho vlastni existenci. Uzavírá, že mimo rámec světové války státní kapitalismus nebude pro velkokapitál nezbytný. A proto prý státní kapitalismus, přestože byl vyšší formou národohospodářské organizace než zbožní kapitalistické hospodářství, ustoupil po válce finančnímu kapitálu. Znamená pro něj i obrovské sociální nebezpečí, protože odhaluje společenský charakter výroby a vyvolává odpor i u masy kapitalistů proti hrstce kapitálových magnátů, kteří vládnou celé třídě kapitalistů. Kapitalismus jako by nebyl s to trvale prosazovat své vlastni progresivní tendence; upadá a společenského pokroku lze dosáhnout jedině překonáním kapitalismu samého.

Dobová charakteristika imperialismu jako zahnívajícího systému se ukázala nesprávnou. (Divné je, že se podobné názory udržovaly ještě tehdy, kdy kapitalismus vykazoval obrovské pokroky.) Chybné bylo ztotožnit státní kapitalismus s naturálním kapitalistickým hospodářstvím. Naturalizace vztahů, která se začala rýsovat v podmínkách finančního kapitalismu, se nestala programem vyspělé kapitalistické ekonomiky. Kapitalismus se nevyvíjel tak, že by od základu popřel úlohu zbožně peněžních vztahů. Deformace trhu za první světové války byla důsledkem mimořádné situace a vůbec nereprezentovala nějaký vyšší stupeň národohospodářské organizace. Monopolistický kapitalismus zdokonalil trh i konkurenci a mimo jiné také diky tomu urychlil rozvoj výrobních sil kapitalismu. Zbožní hospodářství se nestalo brzdou, nýbrž pákou rozvoje kapitalistické ekonomiky a společností.

Ještě několik poznámek k pojmovému aparátu Kricmanovy knihy. Jde zejména o rozlišení pojmů „ekonomická revoluce“ čili „specifické ekonomické vztahy“ a revoluce v „obecných ekonomických vztazích“. V prvním případě se ekonomickou revolucí rozumí nahrazení kapitalistického řízení výroby proletářským; je to změna vlastnictví, zrušení kapitálového vztahu se všemi důsledky, které tato likvidace přináší; odstranění vykořisťování, organizace nového řízení hospodářství. V druhém případě, pod obecnými ekonomickými vztahy se mysli zbožní vztahy, které jsou třídně neutrální, revoluční cestou je přeměnit nelze; mohou být překonány jedině dalším rozvojem výrobních sil. (Viz inž. Jiří Hronovský, Nezbožní koncepce socialistické ekonomiky v prvních letech po Říjnové revoluci, Praha 1966, str. 89-92.) Týž autor přikládá tomuto rozdílu velký význam: „I když zde jsou ještě nejasnosti (např. zbožní vztahy jako ozvěna někdejší antagonistické struktury společnosti), toto pojetí již obsahuje v zárodku poznatek, na svou dobu geniální tušení, že vlastnické vztahy a zbožní vztahy jsou různými momenty eko_[*323]nomických vztahů, které, i když je mezi nimi těsná souvislost, hrají v ekonomice různou úlohu. To je jeden z největších teoretických výtěžků období válečného komunismu.“ (Tamtéž na str. 91-92.)

(23) TROCKIJ (Bronštejn), Lev Davidovič (1879-1940), teoretický a politický zakladatel svérázného proudu ruského marxistického socialismu - „trockismu“. Od r. 1917 patřil k čelným politickým osobnostem KSR a sovětského státu; byl členem exekutivy Kominterny a významně se podílel na její činnosti.

Trockij se aktivně účastnil sociálně demokratického dělnického hnutí od 90. let minulého století. Od r. 1902 žil v emigraci. V revoluci 1905 se vrátil do Ruska a byl předsedou petrohradského sovětu dělnických poslanců. Po porážce revoluce žil Trockij v zahraničí. R. 1917 přijel do Petrohradu, vstoupil do bolševické strany. Stal se členem ÚV a potom i politbyra. V září 1917 se stal předsedou petrohradského sovětu a účastnil se organizace ozbrojeného povstání v říjnu 1917. Po vítězství byl lidovým komisařem zahraničních věcí. V odborové diskusi (1920-1921) propagoval „postátnění odborů“ a hájil militaristické formy práce. Své názory vyložil v pamfletu O úloze a úkolech odborů. Po uzavření míru až do roku 1924 byl Trockij lidovým komisařem vojenství a předsedou Revoluční vojenské rady republiky. Interpretaci Nepu nalezneme zejména v jeho projevu o průmyslu na XII. sjezdu KSR(b) (1923). Vletech 1923-1927 vedl tzv. trockistickou opozici. R. 1927 na XV. sjezdu VKS(b) byl vyloučen ze strany a vypovězen nejprve do Střední Asie a r. 1929 za hranice. R. 1940 byl zavražděn v Mexiku.

Trockij byl neobyčejně nadaným publicistou. Za svůj život napsal mnoho prací a článků. Například: Naša revoljucija (Petěrburg 1906); Der Krieg und die Internationale; Fevralskaja revoljucija; Okťjabrskaja revoljucija; Terrorismus und Kommunismus; Anti-Kautsky (Wien 1920); Die neue Etappe. Die Weltlage und unsere Aufgaben (Hamburg 1921); Von der Oktober-revolution bis zum Brester Friedensvertrag (Bern 1918); Osnovnyje voprosy revoljucii (Petrohrad 1925); Evropa a Amerika (Praha 1926); Tage-buch im Exil (Mnichov 1926); Moje paměti. Pokus o vlastní životopis (Praha 1930); Co je permanentní revoluce (Praha 1930); Dějiny ruské revoluce 1905 až 1917 (Praha 1934-1936); Was nun? Schicksalsfragen des deutschen Proletariats (Berlin 1932); Zfalšovaná revoluce (Praha 1930); Zrazená revoluce. Co jest SSSR a kam spěje? (Praha 1937); Stalinskaja škola falsifikacij (Berlin 1932).

(24) Tento dokument napsal Lenin na zasedání politického byra ÚV strany, kde se jednalo o jarní osevní kampani a o situaci rolnictva. Je to první dokument, který vymezuje nový ekonomický _[*324]základ svazku dělnické třídy a rolnictva a přechod od válečného komunismu k Nepu. Byl také základem pro rozhodnutí zaměnit povinnost odvádět všechny přebytky naturální daní, které bylo přijato X. sjezdem strany 15. března 1921.

(25) Viz program KSSS, přijatý na VIII. sjezdu.

(26) X. sjezd KSR(b) přijal rezoluci o zavedení naturální daně místo povinného odvádění všech přebytků (viz KSSS v rezolucích a usneseních, ..., I. díl, str. 487-488). Na základě této rezoluce schválil 21. března 1921 VÚVV dekret O zavedení naturální daně místo povinného odvádění přebytků potravin a surovin (viz str. 193-194 této publikace).

(27) Dekret VÚVV z 21. března 1921 je zákonným vyjádřením rezoluce X. sjezdu KSR(b) o zavedení naturální daně místo povinného odvádění všech přebytků. Je to téměř doslovné znění této rezoluce. Liší se tím, že zavádí sankce za nesplnění daně a že anuluje kolektivní ručení, které bylo obnoveno při „prodrazvjorstce“. Dekret více zdůrazňuje zájmy vesnické chudiny. Nový je bod 10, podle něhož „zásobování nejchudšího vesnického obyvatelstva zabezpečuje stát podle zvláštních pokynů“.

(28) Vládní výnos O spotřebním družstevnictví je jedním z dekretů, který upřesňoval a zaváděl usnesení X. sjezdu KSR(b). Dekret poskytoval spotřebním družstvům právo směňovat, kupovat a prodávat přebytky zemědělců, výrobky řemeslníků, výrobních družstev aj., zřizovat různé výrobní a zpracovatelské podniky. Bližší vysvětlení o poslání družstev v prvních letech Nepu viz úvod ke IV. kapitole této publikace.

(29) Nařízení O směně je dalším z těch dekretů, které konkretizovaly usnesení X. sjezdu strany o zavedení naturální daně.

Logicky navazovalo na dekret o spotřebních družstvech a na dekret RLK ze 17. května, kterým se rušila platnost nacionalizačního výnosu z listopadu 1920. V tomto dekretu již chyběla formulace o omezení obchodu na „místní obrat“, i když se toto omezení ještě výslovně nerušilo. Novinkou bylo, že dekret poprvé připustil i existenci soukromého obchodníka - překupníka, který měl „v jednotlivých případech“ dostávat do komise zboží ze státních fondů s podmínkou, že o tom bude informováno ústředí spotřebních družstev. Tento dekret sice důsledně dodržuje linii X. sjezdu KSR(b), ale zároveň už překračuje sjezdová usneseni. Ještě ale neznamená kvalitativní změnu.

_[*325](30) OLMINSKIJ (Alexandrov), Michail Stěpanovič (1863-1933). Jeden z nejstarších činitelů revolučního hnutí v Rusku, profesionální revolucionář a publicista. Zprvu narodnik, od roku 1898 člen SDDSR, po druhém sjezdu bolševik. V letech 1904 až 1905 byl v emigraci, vrátil se do Ruska a redigoval celou řadu bolševických novin a časopisů. Delegát VI. sjezdu SDDSR(b) a účastník Říjnové revoluce. V roce 1920 předseda Komise pro dějiny strany, potom vedoucí oddělení dějin strany ÚV KSR(b), od roku 1925 předseda Rady dějin strany; redaktor časopisu Proletarskaja revoljucija. Od roku 1928 člen ředitelství Institutu V. I. Lenina. Autor celé série literárně kritických a publicistických článků. Redigoval též literární dílo Saltykova-Ščedrina.

(31) Olminského stať je zřejmě první veřejnou kritikou Bucharinovy Ekonomiky přechodného období. S věcnou stránkou článku Olminského lze se vcelku ztotožnit. V době, když ještě nebylo ve straně zcela jasno o všech konsekvencích Nepu, se autor vyslovil proti tomu, aby proletářský stát odmítal ekonomické podněty zbožního hospodářství a přeceňoval faktor donuceni. Mýlil se však v tom, že přechod k Nepu znamená návrat k programu KSR, schválenému VIII. sjezdem v březnu 1919. Závěry, které Bucharin vyložil ve své Ekonomice, byly totiž programu blíže než nová ekonomická linie po X. sjezdu KSR(b).

Olminskij se snaží být vůči Bucharinovi shovívavý: závěry obsažené v Ekonomice zkoumá v dobových souvislostech a uvádí jejich gnoseologické zdroje. Je však třeba mít vážnou výhradu k tomu, že Olminskij Bucharinův postoj k Marxovi (viz str. 200 -209 této publikace) hned označuje za „revizionismus zleva“ a hází ho do jednoho pytle s menševiky. V odpovědi Olminskému (Kavalerijskij rejd i ťažolaja artilerija) otištěné v témže čísle Krasnoj novi se Bucharin snažil odbýt Olminského kritiku žertem a svého oponenta zesměšnit. Omlouval se tím, že jeho kniha uváděla jen všeobecné a čistě abstraktní otázky o přechodném období a nečinila si nárok na konkrétní analýzu hospodářských procesů. Splatil Olminskému minci mincí a vytkl mu, že jde ve šlépějích vulgárních buržoazních ekonomů, kteří chtějí zvěčnit buržoazní vztahy ve snaze uchránit marxismus od Bucharina. Na obranu svého stanoviska Bucharin citoval řadu Marxových výroků.

Bucharinova metodologická chyba byla v tom, že sice formálně byl pro tvůrčí pojetí marxismu, avšak v aplikaci se dogmaticky držel klasických Marxových představo socialismu a komunismu. Tedy to, co Ohninskij vytýkal Bucharinovi z metodologického hlediska, vůbec nebylo jeho nedostatkem, nýbrž předností. Bucharin ale nebyl s to tento „revizionistický“ přístup použít důsledně; v podstatě, jak již bylo řečeno, přidržoval se Marxových ortodoxních pouček.

_[*326] E. B. Genkinová (V. I. Lenin, Perechod k novoj ekonomičeskoj politike, Voprosy istorii, 5/1964) upozorňuje na zajímavou skutečnost, že názory Olminského podpořila také A. I. Jelizarovová (sestra V. I. Lenina) v článku Něčto otnositělno ekonomiki i psichiki perechodnogo perioda. Stať měla být otištěná v časopise „Torgovoj Věstnik“ v září 1921, ale zatím se nenašla. Genkinová uvádí (rukopis článku se zachoval ve stranickém archivu), že Jelizarovová protestovala proti nepřístojně urážlivému tónu, s jakým Bucharin s Olminským polemizoval. V článku dokazovala, že základní kategorie marxistické politické ekonomie působí i v podmínkách ekonomiky přechodného období, že je třeba s nimi počítat, „pokud zbožní hospodářství existuje jak v celém světě, tak i v naši rolnické zemi“. Genkinová vyslovuje domněnku, že Lenin se s článkem Anny Iljiničny seznámil. Dále píše, že Olminského kritika Bucharinovy knihy byla v souladu s leninskými hodnoceními a pokyny. Toto autorčino tvrzení je třeba historicky zařadit. V době, kdy Ekonomika vyšla (1920), ji Lenin vysoko ocenil a s hlavními závěry knihy souhlasil. Při přechodu k Nepu nejen Lenin, ale i celá strana své dřívější představy o přechodu k socialismu a komunismu upřesnila. I Bucharin se krátce poté stal horlivým stoupencem Nepu.

(32) KALININ, Michail Ivanovič (1875-1946), dlouholetý „všeruský starosta“, tj. předseda ÚVV SSSR a předseda presidia Nejvyššího sovětu SSSR, člen politického byra ÚV strany. R. 1895 začal pracovat v Putilovském závodě v Petrohradě jako soustružník. Zde se zapojil do ilegální revoluční činnosti. V Petrohradě se také účastnil první ruské revoluce (v této době byl členem petrohradského výboru bolševiků). V lednu 1912 na pražské konferenci SDDSR zvolen kandidátem ústředního výboru a kooptován do ruského byra ÚV. V období od února do října zastával důležité stranické funkce v petrohradské organizaci. Byl jedním z organizátorů a účastníků říjnového ozbrojeného povstání. Po smrti J. M. Sverdlova 30. 3. 1919 se stává předsedou VÚVV. V témže roce se stává členem ÚV strany, od r. 1926 je stálým členem politického byra. 17. 1. 1938 zvolilo zasedání Nejvyššího sovětu SSSR Kalinina předsedou presidia Nejvyššího sovětu SSSR. 3. 6. 1946 po dlouhé těžké nemoci Kalinin zemřel. Vedle problémů zdokonalování sovětských orgánů se Kalinin hodně věnoval otázkám zemědělské politiky a práci strany na vesnici. Na XIII. sjezdu KSR(b) referoval o daňové politice na vesnici a na XVI. konferenci VKS(b) v dubnu 1929 o zvýšení úrovně zemědělství a o snížení daní středním rolníkům. Pečlivě sledoval problémy vesnické chudiny, přál hospodářskému rozvoji středního rolníka a jeho postoj k zámožným hospodářům byl poměrně liberální. Kalinin byl častým autorem novinových a žurnalistických stati; psal zejména _[*327] do orgánů ÚVV SSSR a do novin a žurnálů věnovaných zemědělské problematice, např. do Bědnoty.

Z jeho publicistické a politické činnosti vyšlo knižně: Vospominanije o Vladimire Iljiče Lenině (1934); Za eti goda. Kn. 1-3, M.-L. 1926-1929; Socialističeskaja rekonstrukcija selskogo chozjajstva (Stati i reči) (1934); Stati i reči 1919-1935 (1936); O komunistické výchově. Vybrané projevy a články, Praha 1949; Izbrannyje proizveděnija v četyrech tomach, Moskva 1960-1962.

(33) Osobnost Michaila Ivanoviče Kalinina může být známa českému čtenáři především ze sborníku O komunistické výchově. Tato publikace však silně zkresluje Kalininovu publicistickou a politickou činnoST. Michail Ivanovič byl ovšem uznávaným propagátorem komunismu; působil prostým a nevtíravým dojmem a vždy dovedl své posluchače zaujmout lidským slovem. Byl však také neobyčejně moudrým státníkem, který se nikdy neodcizil prostředí, ze kterého vyšel, a který - pokud „kult osobnosti“ mu v tom nezabránil - dokázal nacházet koncepční stanoviska k nejrůznějším problémům života sovětské společnosti.

Stať autora byla publikována v době, kdy se ještě v praxi plně neprojevily všechny důsledky zavedení naturální daně a kdy koupě a prodej za peníze v měřítku celého národního hospodářství ještě nebyly uznány oficiálně. Kalinin napsal článek před srpnovým zasedáním ÚV, jehož usneseni byla vtělena do nařízení RLK, které vyhlásilo přechod ke koupi a prodeji a aplikovalo „komerční principy“ v průmyslu. (Viz dok. č. 25.) Přesto ale Kalinin několik týdnů před tím vcelku správně vystihl podstatu Nepu jako obrat od administrativního nařizování k ekonomickému ovlivňování.

(34) V úvodu ke IV. kapitole komentujeme Nařízení z 9. 8. 1921 z hlediska aplikace Nepu v průmyslu. Tento dekret však byl mnohem závažnější. Bez nadsázky lze říci, že vyznačil počátek nové vývojové etapy Nepu. Návrh tezi o ekonomických opatřeních, který byl potom zveřejněn jako Nařízení rady lidových komisařů o provádění zásad nové ekonomické politiky, reagoval na prudké zhoršení situace v zemi; vázl obrat zboží, pro nedostatek surovin a potravin se uzavíral velký počet průmyslových podniků, vrcholila všeobecná zásobovací krize. O tezích se vedla takřka měsíční diskuse, které se kromě zástupců NNR a vlády účastnily také odbory. Lenin se iniciativně podílel na vypracování nového dokumentu. Pozorný čtenář si jistě povšimne, že opatření nové linie ekonomické politiky, tak jak byla uzákoněna v Nařízení, dokument dával do těsné spojitosti s prací odborových svazů, které se měly rozhodněji zapojovat do řízení výroby. Zdůraznění úlohy odborů nebylo v Nařízení náhodné. _[*328] Dekret v mnohém velmi nepopulárně zasahoval do vžitého rovnostářství a odbourával některá privilegia dělnictva (zaváděl placeni služeb, vázal přiděly na skutečné výsledky práce podniků, pokládal naturální příděly za součást mezd). Protože se předpokládal odpor odborů, byl návrh Nařízení předem projednán v odborových svazech a v dokumentu akcentováno poslání odborů.

Nejdůležitější pasáž Nařízení je o obratu zboží. Uvádí se v ní, že není správné omezovat se na místní obrat, a kde je to možné a výhodné, přecházet na peněžitou formu směny. V návrhu tezi, které byly podkladem Nařízení, je výraznější formulace:

„Hranice místního obratu zboží, jakož i výpravy za zbožím, organizované průmyslovými centry a jednotlivými továrnami, které zásobovaly trhy obvodů svého působení jedním druhem zboží (nitě nebo textil nebo kov), definitivně znemožňuji trh a jakoukoli normální směnu zboží. Ekvivalenty praktikované při svobodné směně... na podkladě předválečných cen a ceny na volném trhu... diktují přechod ke koupi a prodeji. Ve všech zbožních operacích se nesmíme omezovat hranicemi místního obratu. Vedle naturální směny zboží tam, kde je to výhodné, musíme co nejrozhodněji přecházet k formulaci: zboží - peníze - zboží. (Leninskij sbornik, sv. XX, M. 1932, str. 105.) (Podtrženo sestavitelem.)

(35) Komise pro politickou osvětu (politprosvěty) byly podle dekretu Z 23. února 1920 vytvořeny při místních (volostních, újezdních a gubernských) odborech lidové osvěty. Práci místních komisí usměrňoval hlavní výbor pro politickou osvětu (Glavpolitprosvět) při lidovém komisariátu osvěty.

II. všeruský sjezd komisí pro politickou osvětu se konal 17. až 22. října 1921 v Moskvě. Zúčastnilo se ho 307 delegátů, z nichž 193 mělo rozhodující a 114 poradní hlas. Z delegátů bylo 281 komunistů a 26 nestraníků.

(36) Usnesení VÚVV z 29. dubna 1918 bylo přijato po Leninově referátu O nejbližších úkolech sovětské mocí. Zásady vyložené v tomto referátu a v článku Nejbližší úkoly sovětské moci (viz Spisy, sv. 27, str. 248-251, kapitola o významu evidence a kontroly viz. str. 70-74 této publikace) shrnul podle usnesení VÚVV do stati Šest tezí o nejbližších úkolech sovětské moci (viz Spisy, sv. 27, Praha 1962, str. 309-312).

(37) VII. moskevská gubernská konference se konala 29.-31. října 1921. Zúčastnilo se ji 637 delegátů. K Leninovu referátu měli kritické připomínky např. soudruzi Sorin, Stukov, Larin, Semkov a Golcman.

Jejich diskusní příspěvky byly otištěny v Pravdě čís. 249 ze _[*329] 4. listopadu 1921. Tito soudruzi odmítali Leninovo odsouzení dřívější politiky jako chybné a zdůrazňovali, že za dané situace nebyla jiná politika možná. Soudruh Larin řekl např.: „Proti Leninovu stanovisku vyjádřenému v jeho brožuře O naturální dani neměl nikdo námitek. Když se však nyní začíná mluvit o dalším ústupu, o ústupu ještě o jednu zákopovou linii, mám za to, že je nutné dokázat, že ta politika, kterou až dosud strana schvalovala, se nezdařila. Nic takového se ale nestalo. Proč právě nyní je třeba ustupovat, to je naprosto nejasné. Soudruh Lenin ve své nové linii zdůvodnil tento bod nedostatečně.“ (Viz V. I. Lenin, Spisy, sv. XXVII, 3. rus. vyd., M.-L. 1931, str. 506, pozn. čís. 31.)

Na kritiku těchto soudruhů odpovídá Lenin v závěrečném slovu na této konferenci (viz Spisy, sv. 33, Praha 1962, str. 95.).

Konference nepřijala k Leninovu referátu samostatnou rezolucí. Byla přijata rezoluce k Leninovu a Kameněvovu referátu, kterou připravila čtrnáctičlenná komise. (Text rezoluce viz V. I. Lenin, Spisy, sv. XXVII, 3. rus. vyd., str. 430-431.)

(38) Listok Objavlenij (Inzertní oznamovatel) byl vydáván skupinou soukromých podnikatelů v Moskvě od října 1921 do února 1922.

(39) Stať Cesty ruské revoluce napsal K. Radek na podzim 1921. Tuto stať, která se zabývá obdobím od 7. 11. 1917, uvádí autor obsáhlou kapitolou, kterou napsal již v prosinci 1919 v berlínské věznici.

Pro tuto publikaci jsme vybrali pasáže, v nichž Radek analyzuje hospodářské poměry a politiku sovětských komunistů. Z citované práce z r. 1919 jsme vyjmuli dva krátké odstavce o hospodářských kompromisech a snaze sovětské vlády organizovat státní kapitalismus.

Autora inspiroval příkrý obrat od politiky válečného komunismu k Nepu. Reagoval pohotově také na Leninovy referáty, jednak na II. sjezdu politickoosvětových pracovníků 17. 10. 1921, jednak na VII. moskevské gubernské konferenci 29. 10. 1921 (viz dok. č. 26 a 27). Radek ve svém článku polemizuje s Leninovou ostrou kritikou politiky válečného komunismu. Uvádí Nep do nejširších historických souvislostí. Zdůrazňuje zejména souvislost Nepu s jarní koncepcí roku 1918, a to tak, že mizí kvalitativní rozdíl mezi politikou jara 1921 a politikou prvních měsíců roku 1918. Prosazuje názor, že Nep je pouze rozvinutím dřívější ekonomické linie strany, a že odpovídá dosavadnímu vývoji bolševické taktiky. Nep sice navazoval na některé významné postuláty z „Nejbližších úkolů“ (státní kapitalismus, vysoké odměny buržoazním odborníkům a kompromis s buržoazními družstevníky), avšak podstatně měnil dřívější představu o socialismu a komunismu. Radek podcenil modernost nové eko_[*330]nomické politiky a tento politicko-ideový motiv ho svedl k některým zkresleným závěrům.

V článku polemizuje s Leninovým výrokem, že válečný komunismus byl chybou, pokud byl pokusem o bezprostřední realizaci komunismu. Chápe sice důvody, pro které Lenin ukazoval na omyly dřívější politiky (metody válečného komunismu byly silně zakořeněny v myšlení i praxi komunistů a bylo třeba jimi otřást, aby Nep pochopili a úspěšně ho zaváděli), považoval však za nutné Leninovo hodnocení opravit. Radek zdůrazňuje, že válečný komunismus zformovala objektivní situace, revoluční účelnost a sociální tlak dělnické třídy. Z politického rozhodování se snaží vyloučit chyby subjektivního rázu a jejich teoretické příčiny. Tvrdí, že komunisté si byli vědomi negativních důsledků politiky válečného komunismu, avšak nebylo prý zbytí, protože nemohli jednat svobodně vystaveni tlaku mimořádných poměrů. Politika válečného komunismu je pro Radka historickou nezbytností a nelze prý mluvit o chybě.

Radkova obhajoba válečného komunismu vůbec bez rozlišeni jeho vojenské a koncepčně hospodářské stránky se fakticky měnila v jeho apologetiku a ztěžovala přechod k Nepu. Neudivuje proto, že se Radkovo hodnocení politiky válečného komunismu, i když v dílčích věcech nebylo vždy nesprávné, setkalo okamžitě s nesouhlasem (viz dok. č. 32).

Dále čtenáře upozorňujeme, že analogii mezi dobýváním Port Arthuru japonským generálem Nogima posouzení chybnosti dřívější ekonomické politiky, kterou použil Lenin ve svém referátu na VII. moskevské gubernské konferenci strany, Radek nesprávně vztahuje k projevu na sjezdu politickoosvětových pracovníků.

Nep autor spojuje s vnitřní a mezinárodní situací. Domnívá se, a podobného názoru byli mnozí další komunisté, že v případě rozvoje světové revoluce by byly ústupky rolnictvu menší. Jestliže by existoval; dostatečný zbožní fond, byla by prý přímá bezpeněžní směna možná. Za této podmínky počítal s tím, že rozdělování bude v socialistické ekonomice prováděno ve fyzických jednotkách. V případě, že sovětské Rusko zůstane v izolaci, tj. nezvítězí-li světová revoluce v průmyslových zemích, proletářská moc sovětů prý kapitál nezdolá. Do vítězství proletářské revoluce ve vyspělých státech má Sovětská republika plnit skromný úkol; udržet moc dělnické třídy, aby se Rusko nestalo rezervoárem lidských a materiálních sil kontrarevoluce. Má tedy mít spíše pasivní úlohu; trvalý socialistický charakter ruské revoluce prý závisí především na rozvoji světové proletářské revoluce.

(40) Je míněna kniha G. M. Kržižanovského Hospodářské problémy RSFSR a práce Státní plánovací komise, část I. Kniha vyšla v prosinci 1921 s dodatkem, o němž se Lenin zmiňuje v dopise.

_[*331](41) Tímto dopisem Lenin odpovídá na Trockého sdělení, že na konferencí mládeže, kde referoval, vystoupil menševik Gurvin, který se odvolával na Leninovy projevy o státním kapitalismu a tvrdil, že nová ekonomická politika je návrat ke kapitalismu.

(42) SMIRNOV, V. M. (nar. 1887), ekonom, publicista a politik, v SDDSR od roku 1907 (bolševik). Po únorové revoluci pracoval v Moskvě, kde redigoval noviny Social-Demokrat. V Říjnové revoluci byl členem Vojenského revolučního výboru moskevského sovětu. Zjara 1918 „levý komunista“. Účastník občanské války na východní frontě. Potom pracoval v ekonomických institucích. Přimykal se ke skupině demokratického centralismu a od roku 1923 byl členem Trockého opoziční skupiny. Roku 1926 se s ní rozešel a spolu se Sapronovem vytvořil novou frakci, která vydala „platformu patnácti“. V roce 1927 byl vyloučen z VKS(b). V. M. Smirnov byl pravděpodobně autorem termínu „prvotní socialistická akumulace“ ; autor statí v sovětských ekonomických časopisech.

(43) Smirnov napsal svůj článek po XI. konferenci KSR(b), která se konala koncem prosince 1921. Tehdy se nová ekonomická politika již v podstatě konstituovala. Rezoluce konference Naléhavé úkoly strany při obnově hospodářství uváděla, že hlavním úkolem je, aby „sovětská moc řídila hospodářskou činnost tak, že bude z existence trhu a přihlížet k jeho zákonům, že bude ovládat trh a že pomoci systematických, přesně promyšlených a na přesné evidenci tržního procesu založených ekonomických opatření vezme do svých rukou řízení trhu a peněžního oběhu.“

Autor článku Naše ekonomická politika nepochybně patřil k velmi zajímavým osobnostem sovětské politické publicistiky. Nejrůznějších diskusí - a to i k problematice, která k jeho žánru přímo nepatřila - se účastnil s neobyčejnou angažovaností, s polemickým zápalem a s velkou dávkou ironie v nich tepal své protivníky. Jeho články obsahovaly celou řadu výborných postřehů a znamenitých šlehů. Překvapoval výstižnými charakteristikami osob i společenských souvislosti, aby vzápětí vyslovil názory, které bylo a je třeba brát s velkou rezervou anebo dokonce i odmítnout. Stejně svérázným je i jeho článek Naše ekonomická politika, který přes některé slabiny řadíme k progresivním pokusům o propracování nové ekonomické politiky.

Smirnov nesporně správně přistupuje k rozboru ekonomické politiky strany, jestliže počítá s tím, že „každý akční plán musí vycházet ze zhodnocení minulé zkušenosti“ a z kritické analýzy dřívější politiky a když oponuje těm komunistům, kteří politiku válečného komunismu považovali ve všem za správnou a dožadovali se pouze její dílčí úpravy. Tady se ukazuje jako _[*332] neúprosný a spravedlivý kritik omylů dřívější politické linie, který nelítostně vyvrací utkvělá ideologická dogmata éry válečného komunismu. V tomto polemickém zápalu jde někdy až do extrémů. Nelze zcela souhlasit s jeho tvrzením, že stará ekonomická politika neexistovala, čili, že ekonomická koncepce válečného komunismu byla vyloženě pouhou improvizací. Má však plnou pravdu v tom, že během občanské války objektivně nešlo o výstavbu komunistické společnosti a že subjektivní představy tohoto druhu byly představami falešnými. Přesto nelze redukovat válečný komunismus na vojenskou obranu a zajištění týlu; šlo totiž o určité pojetí vývoje společnosti, které mělo své přesné teoretické zázemí. Ostatně tuto souvislost na jiném místě chápe i sám autor, když píše, že „taktiku maximální exploatace existujících zásob... jsme považovali za taktiku výstavby nové společnosti“. Z toho, že dřívější politika byla chybná, že nebyla politikou komunistické výstavby, z toho nelze usuzovat, že vůbec nebyla politikou. Za politiku nelze pokládat jen politiku správnou. Odmítl-li Smirnov existenci staré ekonomické politiky, samozřejmě nemohl souhlasit s pojmem „nová ekonomická politika“. Svůj článek nazval Naše ekonomická politika a v textu slůvko „nová“ dává do uvozovek. Popírá její novost vzhledem k tomu, že „jsou to pouze první pokusy nahmatat správné metody socialistické výstavby vůbec a v podmínkách tak zaostalé země, jako je Rusko, s obrovskou sférou maloburžoazního hospodářství zvláště“. S tímto tvrzením je možné souhlasit i nesouhlasit podle toho, k čemu by tento „relativismns“ mohl vést: buď k zdokonaleni nové ekonomické politiky, anebo k jejímu popření. Nejde však o slovíčka.

Smirnov odmítal státní kapitalismus jako nejbližší etapu hospodářského zřízení sovětského Ruska. V tomto bodě polemizuje v článku formálně a velmi taktně, ale věcně velmi pádně proti Leninovu pojetí státního kapitalismu. Popírá ho proto, že samy buržoazní státy po první světové válce státní kapitalismus zlikvidovaly. (Domníval se shodně s Kricmanem, že státní kapitalismus „nebyl ničím jiným než kapitalismem válečné doby“, že se nebude rozvíjet; také nesprávně ztotožnil státní kapitalismus s deformaci tržních vztahů za války.) Podle něho se budou v ekonomice Ruska po dloubou dobu kombinovat především 3 hospodářské sektory; maloburžoazní, kapitalistický a státně socialistický. Ze známých pěti Leninových společenskoekonomických formaci Smirnov jednu nezdůrazňuje (patriarchální formu) a druhou (státní kapitalismus), jak již bylo řečeno, neguje. Pokud jde o sféru vlivu jednotlivých forem podnikání, je autor pro zúženi státního, socialistického sektoru. KSR nemá opakovat chyby válečného komunismu, tj. nemá zespolečenšťovat všechno, nýbrž do rukou státu soustřeďovat jen ta průmyslová odvětví, která jsou nejkoncentrovanější a technicky na výši. Značná část _[*333] malého a středního průmyslu nemá být pod státní správu zahrnuta. Teprve v budoucnu tyto podniky zcela přejdou do rukou státu tím, že budou převedeny na vyšší technický základ. Autorova myšlenka, aby stát nepřebíral za svou povinnost socialistickou organizaci celého hospodářství, je velmi racionální. Stejně i názor, že kapitalismus má zaniknout až s rozvojem výrobních sil společnosti.

Nedostatek zkušenosti, ideologická zátěž minulosti i jistá inklinace k levému radikalismu nedovolily autorovi, aby důsledně rozvinul své názory. Vystupuje jako horlivý zastánce zbožně peněžních vztahů, je pro rozvoj soukromohospodářského obratu mezi průmyslem a zemědělstvím; má odvahu pustit do volného oběhu i nedostatkový produkt; velmi správně vyvrací jedno z dogmat válečného komunismu, které nabylo sily předsudků, totiž že „socialismus a kapitalismus jsou formy, které se navzájem vylučují“; tvrdí, že „obchod a jeho formy jsou jedním ze životních problémů naši ekonomické politiky“. Avšak tato úcta k ekonomickým kategoriím zbožního hospodářství má u něho své hranice. Ty se jeví nejzřetelněji při aplikaci Nepu v oblasti velkoprůmyslu. Zde nepřekročil meze válečně komunistického myšlení. Domnívá se, že při použití Nepu v průmyslu se zašlo daleko. Píše s hořkostí o tom, že se komunisté dali v průmyslové politice „cestou přechodu ke kapitalistickým vztahům“ tím, že organizovali trusty, zaváděli peněžní zúčtování, zásadu rentability a jiné soukromohospodářské kategorie. Považuje za krajnost „škodlivý přechod k soukromohospodářským formám tam, kde výroba vzhledem ke stavu techniky již může být organizována socialisticky“. Domnívá se, že organizace výroby uvnitř státního velkoprůmyslu má být založena na socialistických principech.

Nejzávažnější metodologické chyby se dopustil v závěru tvrzením, že se plán a hodnotové kategorie v oblasti státního velkoprůmyslu vzájemně vylučuji. Konkrétně se to snaží dokázat na cenové politice. „Předepsat, aby se stárni podniky a instituce mezi sebou vypořádávaly v penězích, a zároveň předepsat nějaký plán je zřejmý nesmysl; buď to, nebo ono se hroutí.“ A dále; „Závěr je jasný; kde je plán, nemůže být cena, kde je cena, nemůže být plán.“ Autor nesprávně zobecnil dílčí neúspěchy v hospodářském životě země v době, kdy zatím ještě nebyly vytvořeny normální podmínky pro zdravý rozvoj tržního hospodářství. Máme např. na mysli provedení peněžní reformy, která byla dokončena až v roce 1924.

Smirnov považoval aplikaci komerčního principu ve státním velkoprůmyslu za přehnanou a škodlivou. Kupodivu však byl pro značné uvolnění trhu ve sféře, která se vždy jevila nejkomplikovaněji, a to obchod s obilím. Zatímco se strana jakoby ukvapila při zavádění soukromohospodářských forem v průmyslu, v tomto _[*334] případě, tj. v oblasti zásobování obilím, prý po celou dobu „držela opratě na prasknutí“. Smirnov správně brojí proti fetišizaci státního zásobování obilím, které má být jen jistým doplňkem nebo zajišťovacím fondem, chce prorazit „dveře do stěny oddělující město od vesnice“, vystupuje „proti přežitkům spotřebitelské ideologie, která brzdi přechod na výrobní koleje” (za válečného komunismu se totiž každý produkt, kterého bylo nedostatek, automaticky vyhlašoval za předmět státního monopolu, tj. nebyl puštěn na trh a byl použit výhradně ke kryti potřeb státu. Bylo to nejen obilí, ale i válenky, rohože, pytle apod., což autor správně ironizuje). Podle něho zásobování obilím nemá být státní zásobování, ale má být zprostředkováno soukromými nákupy. Naturální daň však má být prozatím zachována. Konkrétně si to představoval tak, že podniky, zhotovující předměty rolnické spotřeby, si mají samy z určité části svých zdrojů opatřit potraviny. Smirnovův návrh, i když vycházel celkem ze správných premis, byl velmi problematický, poněvadž i v dalších letech krajní nedostatek průmyslového zboží a zájmy industrializace země si zřejmě vynucovaly přísně regulovaný a mimoekonomický „nákup“ obilí u rolnictva.

Ještě poznámka ke dvěma nejasným termínům. V úvodu se Smirnov zmiňuje o „straně komerčního progresu“ a o „komunistické reakci“. Stranou komerčního progresu Larin zřejmě nazýval stoupence rozvoje zbožně peněžních vztahů, trhu, obchodu. Nešlo však o žádnou stranu nebo o politický směr, ale o výplod Larinovy literátské fantazie. Linie na formuli „zboží - peníze - zboží“ byla schválena ÚV KSR(b). Stranou komerčního progresu uvnitř strany mohla tudíž být jenom většina ÚV v čele s Leninem. Směr „komunistické reakce“ pak skutečně existoval a Larin byl jeho čelným představitelem. Sem patřili v podstatě odpůrci Nepu, reformátoři politiky válečného komunismu. Pokud Smirnov píše o tom, že Larin bezmocně navrhuje hned jednu a hned zase druhou „mez přizpůsobivosti“, má tím na mysli Larinovo vystoupení v Klubu komunistické akademie, které bylo publikováno v časopise Krasnaja Nov, 4/1921 pod názvem O mezích přizpůsobivosti naši ekonomické politiky.

(44) SOKOLN1KOV (Brilliant), G. (1888-1939), jeden z předních aktérů hospodářské politiky v prvních letech sovětské moci, politický činitel a publicista, odborník na finanční otázky a problémy zahraniční politiky.

V SDDSR od roku 1905 (bolševik); v letech 1910-1911 smířlivec. Během první světové války spolupracoval v orgánu Trockého Naše Slovo. Po únorové revoluci pracoval v moskevském oblastním byru SDDSR(b). Po listopadu 1917 se věnoval hospodářské, diplomatické a vojenské činnosti a byl členem prvního presidia NNR.

_[*335] V roce 1921 se stal členem lidového komisariátu financi, od roku 1922 lidový komisař financi; v odborové diskusi člen Bucharinovy „nárazníkové skupiny“. Od roku 1926 náměstek lidového komisaře zahraničních věcí. Byl volen členem a kandidátem ÚV strany. V roce 1925 se přimykal k „nové opozici“, potom vstoupil do sjednoceného bloku Trockého a Zinovjeva. V roce 1936 byl vyloučen ze strany. V roce 1937 jej odsoudilo Vojenské kolegium Nejvyššího soudu SSSR k 10 letům vězení. Sokolnikov byl činný i publicisticky. Napsal mj.: Finansovaja politika revoljucii (1922); pod jeho redakcí vyšel sborník Problemy mirovogo děněžnogo obraščenija.

(45) Jde o výňatek referátu N. Bucharina „Otázky programu“ na IV. kongresu KI v listopadu 1922. Zabývá se sice jen racionalizaci ekonomiky, řeší ji však v nejpodstatnějších souvislostech. Svědčí o tom, že si již tenkrát někteří komunisté začali uvědomovat, že dělnická vláda, aby zajistila postup k socialismu, nemusí závazně monopolně ovládat všechny hospodářské pozice, veškerý hospodářský život v zemi, ale stačí jí ekonomická převaha zajištěná nacionalizaci průmyslu, dopravy, peněžnictví, obchodu apod. Socialistický stát tedy může zúžit rozsah státního hospodářství. Nebude účelné ani nutné, aby přebíral tolik hospodářských povinnosti, které přesahují jeho síly a finančně ho nadměrně zatěžují, poněvadž vyžadují přebujelý aparát. Výmluvné je i Bucharinovo varování před násilnou a překotnou likvidací drobných vlastníků a jejími nepříznivými důsledky. Uvedeným záměrům přikládal Bucharin mezinárodní platnost, neboť vysloveně hovoří o „proletariátu kterékoli země“. Jeho nesouhlas s postátněním celé ekonomiky je v souladu s Leninovým kritickým stanoviskem k úloze státního monopolu: „Teoreticky nelze tvrdit, že státní monopol je z hlediska socialismu to nejlepší.“ (Spisy, sv. 32, str. 232.)

(46) Při studiu tezí Trockého je třeba vzít v úvahu, že byly určeny delegátům IV. kongresu Komunistické internacionály, který se konal roku 1922. Na III. kongresu Kominterny r.192l vystoupila proti nové ekonomické politice „levá“ opozice, která se rekrutovala z řad členů bývalé „dělnické opozice“ a také německých „levých“ komunistů. Ale také ostatní zahraniční delegáti, kteří proti Nepu přímo neprotestovali, se obávali, aby nepovská reforma v Rusku nepřivodila restauraci kapitalismu, zejména pokud by opoždění západoevropské revoluce bylo trvalého rázu. Trockij tedy zřejmě musel při přípravě svého referátu počítat s jistými nejasnostmi o Nepu a rozvoji světové socialistické revoluce, které mohly na nadcházejícím IV. kongresu vzniknout. Tato okolnost ovlivnila jeho skladbu i význam. V tezích a referátu Trockého - rovněž v projevech Bucharina, _[*336] Lenina a dalších delegátů - je si dále třeba povšimnout toho, že se Nep nepovažuje jen za specifickou záležitost Ruska, že sovětské zkušenosti mají být zdrojem poučení pro ekonomickou výstavbu i v jiných zemích, kde by byla ustavena dělnická vláda.

Hned poté, co Trockij charakterizoval všeobecné podmínky hospodářského vývoje sovětského Ruska (teze 1-2), vlastně přechází k hodnoceni ekonomické soustavy válečného komunismu. Zřejmé zastává názor, že ekonomické přeměny v Rusku začaly teprve občanskou válkou a intervencí. Stejně jako ostatní radikální komunisté nedoceňuje zkušenosti z prvních 8 měsíců existence sovětské moci. Proto stírá hranici mezi obdobím od 7. 11. 1917 do 28. 6. 1918 a etapou válečného komunismu, tj. druhá polovina 1918 - konec roku 1920. Je pro něho maličkost tvrdit, že „Dělnický stát se tedy od samého počátku své existence stal vlastníkem všech průmyslových podniků včetně těch nejmenších“ (podtrženo mnou - L. B.), ačkoli to odporuje skutečnosti.

Radikální komunisté smýšleli v celé řadě věcí obdivuhodně stejně. Také Trockij vylíčil konfiskaci majetku velké, střední a drobné buržoazie jako opatření politické nezbytnosti, nikoli jako direktivu hospodářské účelnosti. Jeto polopravda. KSR koncentrovala ve svých rukou velké, střední a drobné podniky také z programových důvodů organizace plánovaného hospodářství, a proto, aby lépe zajistila potřeby fronty a týlu. „Válečný komunismus“ - tvrdí Trockij - „tj. režim obklíčené pevnosti.“ Avšak komunisté, kteří stáli v čele strany, si neuvědomovali, že tento systém „slouží především vojenským ůčelům“ a že nemůže zajistit komunistický rozvoj hospodářství. Předpokládali, že pomoci rozpisu potravin, tohoto pilíře politiky válečného komunismu, se vybuduje plánovitá organizace společnosti. V tomto smyslu se několikrát vyjádřil k podzimu 1921 i Lenin. Trockij se dopouští chyby, jestliže v tezích nerozlišuje mezi tím, čím válečný komunismus byl objektivně a tím, co si lidé o něm mysleli. Teprve po absolvování etapy válečného komunismu si vedoucí skupina komunistů uvědomila, že např. nacionalizace průmyslových podniků byla zbytečně rozsáhlá, že huránacionalizace nevyhovovala ekonomickým principům ani přechodu ke komunismu. Vyvlastnění velké a střední, ale i drobné městské a vesnické buržoazie proto nelze vysvětlit jen odkazem na politiku a třídní boj. Trockého teze vyvolávají dojem, že chyby, kterých se strana za válečného komunismu dopustila, nevyplývají také z neznalosti cest ke komunismu. Totéž tvrdili Radek i Larin, který v článku O mezích přizpůsobivosti naši ekonomické politiky napsal, že nešlo o chyby nebo hlouposti z naší neznalosti.

Stanovisko radikálního komunisty prozrazuje Trockij také při objasňování příčin zavedení nové ekonomické politiky. Kal_[*337]kuluje s oběma podmínkami: vnitřními i vnějšími. Říká, že Kronštadt ukázal, „že je naprosto nezbytné podstatně přizpůsobit hospodářské metody socialistické výstavby potřebám rolnictva“. Ale větši význam připisuje vnějším podrnínkám (viz tezi č. 7-8). Zřejmě se shoduje s Radkem i Larinem, že Nepem se komunistická strana Ruska více přizpůsobila vnějším podmínkám, tj. oddálení socialistické revoluce v Evropě, než vnitřnímu ekonomickému stavu a vztahu tříd. Tvrdí, že „Ekonomický ústup - nebo správněji: politický ústup na hospodářské frontě (III) - se stal naprosto nevyhnutelný, když se plně vyjasnilo, že sovětské Rusko musí svými vlastními organizačními a technickými silami a prostředky budovat své hospodářství až do té doby, než se evropský proletariát připraví k získání moci.“ (Viz tezi č. 8.) V závěru teze č. 21 znovu opakuje, že sovětský stát byl „v důsledku opoždění revoluce na Západě donucen k určitému, víc formálnímu než materiálnímu ústupu“. Rozhodující podmínky uvádění Nepu do života byly ovšem vnitřního charakteru.

Podstatu Nepu Trockij vystihl správně, vidí ji v obnově trhu, jeho metod a instituci. Rovněž jeho názory na vztah plánu a trhu jsou velmi realistické a zní takřka dnešně. Trockij učinil obrovský krok kupředu od dosavadních „článků víry” v tom, že nestavěl plán a trh do vzájemného protikladu, i když v perspektivě počítal s tím, že trh bude plně nahrazen plánem. Avšak k tomu nedojde negaci trhu, ale naopak jeho rozvinutím. Píše o tom, že „činnost státních hospodářských orgánů je... kontrolována a do značné míry usměrňována trhem“, dále, že „proletářský stát řídí hospodářství na podkladě trhu a všech s ním souvisících metod, procesů a institucí“. V sepětí plánu a trhu vidí možnost plánovitého a proporcionálního rozvoje hospodářství. „Je naprosto nutné spojit centralizovanou státní kontrolu nad těmito produkty s automatickou kontrolou trhu.“ Zůstal však na úrovni tehdejšího myšlení, jestliže se domníval, že k likvidaci trhu dojde nejprve ve vztazích mezi samými státními podniky. Dosavadní zkušenosti tento závěr vyvrátily; zbožně peněžní vztahy jsou prospěšné i ve sféře státního průmyslu.

Druhým momentem Nepu je podle Trockého „ústup“, který chápe velmi jednostranně, pouze jako zúžení sféry státního hospodářství (likvidace krajnosti dobytí průmyslu vojenskou cestou v období válečného komunismu) a dokonce jen jako politický ústup na hospodářské frontě. Nep však byl všeobecným ústupem. Byl to strategický ústup, úplný obrat od ekonomické soustavy válečného komunismu, příkrá změna od socialistického naturálního hospodářství ke zbožně peněžním vztahům.

Posléze se Trockij zabývá mezinárodní platností Nepu. Ústup (v jeho interpretaci) nebude v ostatním světě tak výrazný jako byl v Rusku. Zato ale všechny dělnické vlády „budou muset _[*338] v té či oné míře využívat metod a instituci vytvořených kapitalismem k řízení hospodářství (burzy, banky, trusty, syndikáty)“. Jak rychle se socialismus zbaví této „kapitalistické slupky“, to bude záviset vedle politických:činitelů na hospodářské a kulturní úrovni a stavu výrobních sil, kde se dělnická třída chopila moci. Čím vyšší bude tato úroveň, tím rychleji proletářská moc přejde k socialistickému a potom i ke komunistickému hospodářství. Tuto prognózu další vývoj nepotvrdil.

Trockého teze zahrnují vcelku zdařilou charakteristiku ekonomiky Sovětské republiky. Soukromý kapitál v obchodě a jeho podíl na tržním obratu (jak to ostatně naznačuje sám Trockij) byl vyšší, než uvádí v tezích. Alespoň v dalších letech se zvýšil. Soukromý obchodní obrat vcelku, tj. velkoobchod a maloobchod, činil ještě v roce 1924 (květen) 64% úhrnného obchodního obratu.

Nemůžeme opomenout, že se Trockému do tezí vloudil nechvalně známý termín „státní prvotní socialistická akumulace“, čili odčerpávání prostředků ze zemědělství a ostatních soukromohospodářských odvětví ve prospěch obnovy a rozšíření základních fondů. Tuto teorii později propracoval národohospodář J. A. Preobraženskij - stoupenec názorů Trockého v ucelený systém organizace socialistické ekonomiky. Teorie prvotní socialistické akumulace se všemi svými důsledky inklinovala k popřeni nové ekonomické politiky a tržních forem.

(47) Carrova práce vyšla poprvé roku 1952. V lecčems se jeho názory blíží názorům M. Dobba. Tato shoda se týká i výkladu ekonomické politiky KSR v období, které předcházelo občanské a intervenční válce. Prof. Carr se domnívá, že „naturální ekonomika nenavazovala na politiku počátečního období sovětské moci“. Toto jeho stanovisko není správné. Ve II. kapitole dokládáme, že původní teoretická koncepce socialistické ekonomiky byla nezbožní a že došlo k pokusům o její uskutečnění. Popření přímé cesty k socialismu již z jara 1918 logicky vede autora k dalšímu chybnému závěru: interpretuje novou ekonomickou politiku jako návrat na cestu nastoupenou v prvních měsících před občanskou válkou. Naturální ekonomika zapustila po 7. listopadu 1917 přibližně stejně hluboké (ne-li hlubší) kořeny jako „koncentrace ekonomické autority a moci“.

Za nesprávné považujeme i tvrzení, že Trockij patřil k myšlenkovému proudu, který považoval válečný komunismus za „ukvapený a dramatický zvrat v politice prvního období režimu“. Trockij se vyjadřoval k otázkám ekonomické politiky do vypuknutí občanské války sporadicky. S Leninovou ekonomickou koncepci tehdy nepolemizoval. A později, když válečný komunismus kulminoval, byl sice pro jisté zmírněni politiky vůči rolnictvu (návrh na zavedeni naturální daně zjara 1920), _[*339] ale potom hájil a prováděl energicky nejeden princip politiky válečného komunismu včetně militaristických forem práce. V interpretaci Nepu stál Trockij přece jenom poněkud „nalevo“ od Lenina; jeho názory na Nep měly zvláštní odstín. Ani o Leninovi však nelze jednoznačně tvrdit, že pokládal válečný komunismus za násilné přerušení linie „jara 1918“. V jeho konceptu programu nalezneme mnoho myšlenek, které přišly na pořad dne v letech válečného komunismu. (Současně ale se jeho tehdejší pozice i v perspektivních otázkách příkře odlišovala např. od názorů „levých komunistů“.) (Viz dok. č. 10.) Carr vzápětí po tomto tvrzení uvádí, že Lenin nebyl důsledný ve své diagnóze zdrojů válečného komunismu. Skutečně, Lenin hned zdůrazňoval vynucenost ekonomické soustavy válečného komunismu a hned zase zdůrazňoval její myšlenkový základ. Válečný komunismus byl tím i oním: jak logickou kreaci, tak i plodem mimořádných poměrů. Po X. sjezdu „kolísal“ Lenin mezi krajními stanovisky zejména z politických důvodů; ostřeji však kritizoval ty, kteří odmítali Nep, protože tíhli k metodám válečného komunismu, než ty, kteří v něm viděli čistě výtvor empirie a válečné nezbytnosti.

(48) Práce M. Dobba byla publikována poprvé roku 1948; dotisk vyšel v následujícím roce. V letech 1951-1960 vyšlo celkem 5 vydání. K autorovým názorům na genezi válečného komunismu viz úvod ke kap. V. této publikace. Nelze souhlasit s názorem, že orientace na bezprostřední přechod ke komunismu byla jen „výstřelkem levičáckých představ“. Tendence k přímému přechodu byly ve straně všeobecně rozšířeny. Stačí vzpomenout Leninovu myšlenku ze Státu a revoluce o „rovnosti v práci i rovnosti ve mzdách“, jeho návrh na „povinné sdružení veškerého obyvatelstva ve spotřebních a výrobních komunách“ a pasáž o rozdělováni v Programu KSR, které náš závěr potvrzuji. V poznámce 47 má sestavitel výhradu k tvrzení, že vyhlášení Nepu bylo návratem k ekonomické koncepci „jara 1918“. Svůj názor, že válečný komunismus byl vynucen válkou a rozvratem, opírá M. Dobb o některé Leninovy myšlenky. Rovněž z Leninova díla je možné vybrat citáty, které toto tvrzení popírají, výroky, že válečný komunismus byl výplodem ekonomické utopie. E. H. Carr (viz. pozn. č. 47) interpretuje Lenina svědomitěji.