...Viděli jsme výše, že prvním krokem v dělnické revoluci je pozvednutí proletariátu na panující třídu, vydobyti demokracie.
Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoazii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného v panující třídu, a co nejrychleji rozmnožil sumu výrobních sil.
To se ovšem může stát nejprve jen despotickými zásahy do vlastnického práva a do buržoazních výrobních vztahů, tedy opatřeními, která se zdají ekonomicky nedostatečná a neudržitelná, která však v průběhu hnutí přerůstají sama sebe a jsou nevyhnutelná jako prostředek k převratu v celém způsobu výroby.
Tato opatření budou ovšem podle různých zemí různá.
V nejpokročilejších zemích může však být téměř všeobecně použito těchto opatření:
K. Marx, B. Engels, Manifest komunistické strany, Spisy, sv. 4, Praha 1958, str. 448-450.
...Že jsou peníze nutným produktem určitých vztahů ve výrobě a v stycích a že zůstanou „pravdou“, dokud existují tyto vztahy, to se samozřejmě netýká takového svatého, jako je svatý Max, který vzhlíží k nebesům a obrací se k všednímu, světskému světu svou světskou zadní částí...
K. Marx, B. Engels, Německá ideologie, sv. I, Spisy, sv. 3, Praha 1958, str. 202.
Ve společnosti sdružených výrobců, založené na společném vlastnictví výrobních prostředků, nesměňují výrobci své výrobky; rovněž práce vynaložená na výrobky se tu neprojevuje jako hodnota těchto výrobků, jako jejich věcná vlastnost, protože tady, na rozdíl od kapitalistické společnosti, jsou individuální práce nikoli už oklikou, nýbrž bezprostředně součástí celkové práce. Výraz „výtěžek práce“, který je i dnes třeba zavrhnout pro jeho dvojznačnost, ztrácí tak jakýkoli smysl.
Máme tu co dělat ne s takovou komunistickou společností, která se vyvinula na svém vlastním základě, nýbrž naopak s takovou, která právě vychází z kapitalistické společnosti; která tedy v každém ohledu, ekonomicky, mravně, duchovně má ještě na sobě mateřská znamení staré společnosti, z jejíhož lůna vychází. Proto dostává jednotlivý výrobce - po srážkách - přesně to, co společnosti dává. To, co jí dal, je jeho individuální množství práce. Společenský pracovní den je například [*34]součtem individuálních pracovních hodin. Individuální pracovní doba jednotlivého výrobce je ta část společenského pracovního dne, kterou dodal, jeho podíl na něm. Od společnosti dostane potvrzení, že dodal tolik a tolik práce (po srážce z jeho práce na společné fondy), a na toto potvrzení si ze společenské zásoby spotřebních prostředků vezme právě tolik, kolik stojí stejné množství práce. Totéž množství práce, jaké dal společnosti v jedné formě, dostane zpátky v jiné formě.
Platí tu zřejmě táž zásada, kterou se řídí směna zboží, pokud je to směna stejných hodnot. Obsah i forma se změnily, protože za změněných okolností nikdo nemůže dávat nic kromě své práce a protože na druhé straně nemůže do vlastnictví jednotlivce přecházet nic kromě individuálních spotřebních prostředků. Při jejich rozdělování mezi jednotlivé výrobce platí však táž zásada jako při směně zbožních ekvivalentů, směňuje se stejné množství práce v jedné formě za stejné množství práce v jiné formě.
Rovné právo je tu tedy - v zásadě - stále ještě buržoazní právo, ačkoli zásada a praxe už nejsou na štíru, zatímco při směně zboží dochází ke směně ekvivalentů jen v průměru, a ne v každém jednotlivém případě.
Přes tento pokrok nepřekračuje toto rovné právo stále ještě buržoazní meze. Právo výrobců je úměrné práci, kterou dodávají; rovnost tkví v tom, že se měří stejným měřítkem, prací. Ale jeden člověk je tělesně nebo duševně zdatnější než druhý, a dodá tedy za tutéž dobu více práce nebo může pracovat déle; a práce, má-li být měřítkem, musí být určena co do rozsahu nebo co do intenzity, jinak by přestala být měřítkem. Toto rovné právo je nerovným právem za nerovnou práci. Neuznává třídní rozdíly, protože jeden jako druhý je jen dělníkem; uznává však mlčky nestejné individuální nadání a tím i pracovní schopnost dělníkůl[1] jako přirozené výsady. Je to tedy co do svého obsahu právo nerovnosti jako každé [*35]právo. Co do své povahy může právo záležet jen v uplatnění stejného měřítka; ale nestejné jedince (a nebyli by to různí jedinci, kdyby nebyli nestejní) lze měřit stejným měřítkem jen potud, pokud je postavíme pod stejný zorný úhel, pokud se na ně díváme jen po určité stránce, například v tomto případě pokud na ně hledíme jen jako na dělníky a nevidíme-li na nich nic jiného, nedbáme-li ničeho jiného. Dále: jeden dělník je ženatý, druhý není; jeden má víc dětí než druhý atd. atd. Při stejném pracovním výkonu a tedy i stejném podílu na společenském spotřebním fondu, dostává tedy jeden fakticky víc než druhý, jeden je bohatší než druhý atd. Aby se právo vyvarovalo všech těchto nesrovnalostí, muselo by být spíš nerovné než rovné.[2]
Tyto nesrovnalosti jsou však nevyhnutelné v první fázi komunistické společnosti, která po dlouhých porodních bolestech právě vyšla z kapitalistické společnosti. Právo nemůže být nikdy na vyšším stupni než ekonomická struktura a jí podmíněný kulturní vývoj společnosti.
Ve vyšší fázi komunistické společnosti, až už jednotlivci nebudou v zotročujícím područí dělby práce a až tedy zmizí i protiklad mezi tělesnou a duševní prací; až práce nebude pouhým prostředkem k životu, nýbrž stane se sama první životní potřebou; až s všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou i výrobní síly a všechny zdroje bohatství potečou plným proudem - teprve pak bude možno plně překročit úzký obzor buržoazního práva a společnost bude moci vepsat na svůj prapor: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!
Zabýval jsem se podrobněji jak „nezkráceným výtěžkem práce“, tak i „rovným právem“ a „spravedlivým rozdělováním“, abych ukázal, jaký je to hřích, chce-li někdo jednak znovu vnucovat naší straně jako dogmatista představy, které měly smysl kdysi, dnes však je to [*36]jen pár bezcenných zastaralých frází, jednak překrucuje-li se realistické pojetí, které bylo straně s takovou námahou vštípeno a nyní v ní konečně zapustilo kořeny, ideologickými právními a jinými floskulemi obvyklými u demokratů a francouzských socialistů.
Nehledě k tomu, co jsem dosud vyložil, bylo vůbec chybou pokládat takzvané rozdělování za podstatu a klást na ně hlavní důraz.
Každé rozdělování spotřebních prostředků je jen důsledkem rozdělení výrobních podmínek samých; toto rozdělení však vyjadřuje sám charakter výrobního způsobu. Kapitalistický výrobní způsob spočívá například v tom, že věcné výrobní podmínky jsou přiděleny nedělníkům v podobě kapitálového a pozemkového vlastnictví, zatímco masy vlastní jen osobní výrobní podmínku, pracovní sílu. Jsou-li prvky rozděleny, vyplývá z toho samo sebou nynější rozdělování spotřebních prostředků. Jsou-li věcné výrobní podmínky sdruženým vlastnictvím dělníků samých, vyplývá z toho rovněž jiné rozdělování spotřebních prostředků než dnes. Vulgární socialismus se naučil od buržoazních ekonomů (a od něho zase část demokracie) dívat se na rozdělování a pojednávat o něm, jako by bylo nezávislé na výrobním způsobu, a líčit proto socialismus tak, jako by se točil hlavně kolem rozdělování. Jestliže však byl skutečný vztah už dávno objasněn, proč se zase vracet zpátky?
4. „Osvobozená práce musí být dílem dělnické třídy, proti níž jsou všechny ostatní třídy jen jedinou reakční masou.“
První část věty je z úvodních slov ke stanovám Internacionály, ale je „opravena“. Tam se praví: „Osvobození dělnické třídy musí být dílem dělníků samých“; tady však má „dělnická třída“ osvobodit - co? „Práci“. Pochop, kdo můžeš.
Odškodněním je za to v druhé části věty citát čistě lassallovského ražení: „proti níž (dělnické třídě) tvoří všechny ostatní třídy jen jedinou reakční masu“. Pochop, kdo můžeš.
[*37]V Komunistickém manifestu se praví: „Ze všech tříd, které dnes stojí proti buržoazii, je skutečně revoluční třídou jen proletariát. Ostatní třídy s vývojem velkého průmyslu upadají a zanikají, proletariát je však jeho nejvlastnějším produktem.“[3]
Zde je buržoazie pojímána jako revoluční třída - jako nositelka velkého průmyslu - proti feudálům a středním stavům, kteří si chtějí uhájit všechny společenské pozice vytvořené zastaralými výrobními způsoby. Feudálové a střední stavy netvoří tedy dohromady s buržoazií jen jedinou reakční masu.
Na druhé straně je proletariát vůči buržoazii revoluční, protože sám, vyrostlý na půdě velkého průmyslu, usiluje o to, aby zbavil výrobu kapitalistického charakteru, který se buržoazie snaží upevnit na věky. Ale „Manifest“ dodává, že „střední stavy... jsou revoluční... vzhledem k svému nastávajícímu přechodu do řad proletariátu“.
Z tohoto hlediska je tedy opět nesmysl, že střední stavy „dohromady s buržoazií“ a nadto ještě s feudály „tvoří jen jedinou reakční masu“ proti dělnické třídě.
Volalo se snad při posledních volbách na řemeslníky, malovýrobce atd. a na rolníky: Tvoříte proti nám s buržoazií a feudály jedinou reakční masu?
Lassalle znal „Komunistický manifest“ zpaměti tak, jako jeho ovečky znaly spasitelské spisy, které napsal on. Zfalšoval-li tedy „Manifest“ tak hrubě, udělal to jenom proto, aby zastřel svou alianci s absolutistickými a feudálními odpůrci proti buržoazii.
Ke všemu je ještě v tomto paragrafu jeho moudrost za vlasy přitažená, nijak nesouvisí se zkomoleným citátem ze stanov Internacionály. Je to tedy prostě impertinence, která jistě není proti mysli panu Bismarckovi, jedno z oněch laciných hulvátství, v jakých si libuje berlínský Marat.
K. Marx, B. Engels, Spisy, sv. 19, Praha 1966, str. 48-51.
[*38]Takovéto formy tvoří právě kategorie buržoazní ekonomie. Jsou to společensky platné, tedy objektivní myšlenkové formy pro výrobní vztahy tohoto historicky určitého společenského výrobního způsobu - zbožní výroby. Všechen mysticismus světa zboží, všechna kouzla a čáry, které zamlžují produkty práce za vlády zbožní výroby, mizejí ihned, jakmile přejdeme k jiným formám výroby.
Protože politická ekonomie miluje robinsonády, nechť se především i na našem ostrově objeví Robinson. Je sice od přirozenosti skromný, ale přes to musí uspokojovat rozmanité potřeby, a tedy konat různé užitečné práce: zhotovovat nástroje, dělat nábytek, krotit lamu, chytat ryby, lovit zvěř atd. O modlení apod. tu ani nemluvíme, protože takovou činnost považuje za odpočinek po práci. Přes rozmanitost svých produktivních funkcí ví, že jsou to jen různé formy činnosti téhož Robinsona, tedy jen různé druhy lidské práce. Nouze ho nutí, aby si přesně rozděloval čas mezi své různé funkce. Zda jedna zabírá více, druhá méně místa v jeho celkové činnosti, to závisí na menší či větší obtíži, kterou musí překonat, aby dosáhl zamýšleného užitečného efektu. Tomu ho učí zkušenost, a náš Robinson, který při ztroskotání lodi zachránil hodinky, hlavní knihu, inkoust a pero, si začíná hned jako pravý Angličan sám o sobě vést účty. Jeho inventář obsahuje seznam užitných předmětů, které má, různých operací, kterých je zapotřebí k jejich výrobě, konečně záznamy o pracovních hodinách, které ho průměrně stojí zhotovení těchto různých výrobků. Vztahy mezi Robinsonem a věcmi, z nichž se skládá jeho bohatství vlastní výroby, jsou zde tak jednoduché a průhledné, že by jim rozuměl i pan Wirth bez zvláštní duševní námahy. A přes to jsou v nich obsažena všechna podstatná určení hodnoty.
K. Marx, Kapitál, Kritika politické ekonomie, díl I, Praha 1954, str. 94-95.
Představíme-li si nikoli kapitalistickou, nýbrž komunistickou společnost, odpadá především úplně peněžní [*39]kapitál, tedy i všechno to maskování transakcí, k němuž pro něj dochází. Věc se redukuje prostě na to, že si společnost musí předem vypočítat, kolik práce, výrobních prostředků a životních prostředků může bez újmy vynaložit na taková výrobní odvětví, která, jako např. stavba železnic, nedávají dlouhou dobu, rok nebo déle, ani výrobní, ani životní prostředky a vůbec žádný užitečný efekt, avšak odnímají celkové roční výrobě práci i výrobní a životní prostředky.
K. Marx, Kapitál, Kritika politické ekonomie, díl II, Praha 1955, str. 331.
S převzetím výrobních prostředků společností je odstraněna zbožní výroba, a tím i vláda výrobku nad výrobci. Anarchie ve společenské výrobě je nahrazena plánovitou uvědomělou organizací. Boj o individuální existenci ustává. Teprve tím se člověk v jistém smyslu definitivně vyděluje z říše zvířat, vstupuje ze zvířecích životních podmínek do podmínek skutečně lidských. Okruh životních podmínek obklopujících lidi, který až dosud lidi ovládal, se teď dostává pod vládu a kontrolu lidí, kteří se nyní poprvé stávají uvědomělými, skutečnými pány přírody, protože a tím že se stávají pány svého vlastního zespolečenštění. Teprve pak lidé používají s úplnou znalostí věci, a tedy ovládají zákony svého vlastního společenského konání, které až dosud stály proti nim jako cizí přírodní zákony, jež je ovládaly. Vlastní zespolečenštění lidí, které dosud stálo proti nim, jako by jim je příroda a dějiny naoktrojovaly, se teď stává jejich vlastním svobodným činem. Objektivní, cizí mocnosti, které až dosud ovládaly dějiny, se dostávají pod kontrolu lidí samých. Teprve pak budou lidé dělat své dějiny s plným vědomím sami, teprve pak budou mít společenské příčiny, které uvedli do pohybu, převážně a ve stále rostoucí míře i účinky, které chtěli. Je to skok lidstva z říše nutnosti do říše svobody.
B. Engels, Pana Eugena Dühringa převrat vědy, Spisy, sv. 20, Praha 1966, str. 280 až 281.
[*40]Jakmile společnost převezme výrobní prostředky a začne jich jako bezprostředně zespolečenštěných používat k výrobě, stává se práce každého člověka, ať je její specificky užitný charakter seberůznější, ihned a přímo společenskou prací. Množství společenské práce, které vězí ve výrobku, se pak už nemusí zjišťovat oklikou; denní zkušenost přímo ukazuje, kolik je jí průměrně třeba. Společnost může jednoduše vypočítat, kolik pracovních hodin vězí v parním stroji, v hektolitru pšenice z poslední sklizně, ve stu čtverečních metrech sukna určité kvality. Ani ji tedy nenapadne, aby množství práce uložená ve výrobcích, která zná pak přímo a absolutně, vyjadřovala ještě nadto v nějakém jen relativním, kolísavém, nedostatečném měřítku, dříve nevyhnutelném jako východisko z nouze, v nějakém třetím výrobku, a ne v přirozeném, adekvátním, absolutním měřítku, v čase... Za zmíněných předpokladů nepřipisuje tedy společnost výrobkům také žádné hodnoty. Jednoduchý fakt, že sto čtverečních metrů sukna si vyžádalo ke své výrobě například tisíc pracovních hodin, nebude vyjadřovat nejasným a nesmyslným způsobem, totiž tak, že mají hodnotu tisíc pracovních hodin. Ovšem i potom bude společnost muset vědět, kolik práce potřebuje každý spotřební předmět ke svému zhotovení. Bude muset výrobní plán upravit podle výrobních prostředků, k nimž zejména patří i pracovní síly. Plán budou koneckonců určovat užitečné efekty různých spotřebních předmětů, porovnané vzájemně mezi sebou a s množstvím práce potřebným k jejich zhotovení. Lidé vyřídí všechno velmi jednoduše bez prostředkování proslavené „hodnoty“.
B. Engels, Pana Eugena Dühringa převrat vědy, Spisy, sv. 20, str. 303 -304.
Přetištěno v „obrat nebo krach“
[1] V německém vydání z roku 1891 je slovo „dělníků“ vynecháno. (Pozn. red.)
[2] V německém vydání z roku 1891: muselo by být nerovné místo rovné. (Pozn. red.)
[3] Viz K. Marx, B. Engels, Spisy, sv. 4, Praha 1958, str. 435.