Je možné jít kupředu a bát se přitom jít k socialismu?
Předešlý výklad může u čtenáře vychovaného běžnými oportunistickými idejemi eserů a menševiků snadno vzbudit takovouto námitku: většina zde uvedených opatření nejsou v podstatě opatření demokratická, ale již socialistická!
Tato běžná námitka, obvyklá (v té neb oné formě) v tisku buržoazním, eserském a menševickém, je reakční obranou zaostalého kapitalismu, obranou struvovskou. Říkají, že prý jsme ještě pro socialismus nedozráli, že je předčasné „zavádět“ socialismus, že naše revoluce je buržoazní -proto je třeba být poddaným buržoazie (ačkoli velcí francouzští buržoazní revolucionáři před 125 lety učinili svou revoluci velkou tím, že použili teroru proti všem utlačovatelům, jak proti statkářům, tak i proti kapitalistům!).
Pseudomarxisté, přisluhující buržoazii, ke kterým přešli eseři a kteří takto usuzují, nechápou (prozkoumáme-li teoretické základy jejich názorů), co je imperialismus, co jsou kapitalistické monopoly, co je stát, co je revoluční demokracie. Neboť kdyby to chápali, museli by uznat, že nelze jít kupředu, nejde-li se k socialismu.
O imperialismu mluví kdekdo. Imperialismus však není nic jiného než monopolistický kapitalismus.
Že se také v Rusku kapitalismus stal monopolistickým, o tom svědčí dosti jasně „Produgol“, „Prodamet“, cukrovarnický syndikát nám jasně ukazuje přerůstání monopolistického kapitalismu v kapitalismus státně monopolistický.
A co je stát? Je to organizace panující třídy - např. [*46]v Německu junkerů a kapitalistů. Proto to, co němečtí Plechanovové (Scheidemann, Lensch aj.) nazývají „válečným socialismem“, je ve skutečnosti válečný státní monopolistický kapitalismus nebo, řečeno prostěji a jasněji, vojenská káznice pro dělníky, válečná ochrana zisků kapitalistů.
A což kdybyste tedy zkusili postavit místo junkerskokapitalistického, místo statkářsko-kapitalistického státu stát revolučně demokratický, tj. takový, který revolučním způsobem ruší všechny výsady a nebojí se revolučním způsobem uskutečňovat nejúplnější demokratismus? Uvidíte, že státně monopolistický kapitalismus ve státě opravdu revolučně demokratickém nevyhnutelně, nutně znamená krok, ba kroky k socialismu!
Neboť jestliže se kapitalistický velkopodnik stává monopolem, znamená to, že slouží všemu lidu. Stal-li se státním monopolem, v zájmu koho řídí pak stát (tj. za revolučního demokratismu ozbrojená organizace obyvatelstva, především dělníků a rolníků) celý podnik?
Neboť socialismus není nic jiného než nejbližší krok kupředu od státně kapitalistického monopolu. Nebo jinými slovy: socialismus není nic jiného než státně kapitalistický monopol, jenž byl přeměněn, aby sloužil všemu lidu, a proto přestal být kapitalistickým monopolem.
Střední cesty zde není. Objektivní průběh vývoje je takový, že od monopolů (a válka zdesateronásobila jejich počet, úlohu a význam) jít kupředu nelze, nejde-li se k socialismu.
Nebo se bát kroků k socialismu, odsuzovat je tak, jako to činí Plechanov, Dan a Černov, takovými argumenty, že naše revoluce je revolucí buržoazní, že nelze „zavádět“ socialismus apod. - a pak nevyhnutelně sklouznout ke Kerenskému, Miljukovovi a Kornilovovi, [*47]tj. reakčně byrokraticky potlačovat „revolučně demokratické“ snahy dělnických a rolnických mas.
Střední cesty není.
A v tom je hlavní rozpor naší revoluce.
Zůstat stát na místě nelze - v dějinách vůbec, za války obzvláště. Musí se jít buď dopředu, anebo zpátky. Jít dopředu v Rusku XX. století, jež si vybojovalo republiku a demokratismus revoluční cestou, nelze, nejde-li se k socialismu, nečiní-li se kroky k němu (kroky, podmíněné a určované úrovní techniky a kultury: velké strojní hospodářství nelze „zavést“ do rolnického zemědělství, nelze je zrušit v cukrovarnickém průmyslu).
A bát se jít dopředu znamená jít zpátky, což právě dělají pánové Kerenští za nadšeného souhlasu Miljukovů a Plechanovů, za hloupé spoluúčasti Ceretěliů a Černovů.
Dialektika dějin je totiž taková, že válka tím, že neobyčejně urychlila přeměnu monopolistického kapitalismu v kapitalismus státně monopolistický, neobyčejně přiblížila lidstvo k socialismu.
Imperialistická válka je předvečerem socialistické revoluce. A to nejen proto, že válka svými hrůzami plodí proletářské povstání - žádné povstání nevytvoří socialismus, jestliže socialismus nedozrál ekonomicky -, nýbrž proto, že státně monopolistický kapitalismus je nejúplnější materiální přípravou socialismu, je to jeho práh, je to ten stupínek v dějinách, mezi nímž (stupínkem) a stupínkem nazývaným socialismus žádné mezistupně nejsou.
K otázce socialismu přistupují naši eseři a menševici doktrinářsky, z hlediska doktríny, které se naučili nazpaměť a kterou špatně pochopili. Líčí socialismus jako něco hodně vzdáleného, neznámého, jako temnou budoucnost.
Zatím však socialismus na nás hledí všemi okny soudobého kapitalismu, socialismus se bezprostředně, prakticky projevuje v každém velkém opatření, jež zna[*48]mená krok kupředu na základě tohoto novodobého kapitalismu.
Co je všeobecná pracovní povinnost?
Je to krok kupředu na základě novodobého monopolistického kapitalismu, krok k regulování hospodářského života jako celku, podle určitého celkového plánu, krok k tomu, aby se šetřilo prací lidu, aby se kapitalismu zabránilo touto prací nesmyslně plýtvat.
V Německu zavádějí junkeři (statkáři) a kapitalisté všeobecnou pracovní povinnost, a ta se pro dělníky nevyhnutelně stává vojenskou káznicí.
Všimněte si však téhož opatření a promyslete si jeho význam v revolučně demokratickém státě. Všeobecná pracovní povinnost, zaváděná, regulovaná a usměrňovaná sověty dělnických, vojenských a rolnických zástupců, to ještě není socialismus, ale není to již kapitalismus. Je to ohromný krok k socialismu, takový krok, že kdyby byla dodržena naprostá demokratičnost, nebylo by již možné bez neslýchaného násilí na masách jít od takového kroku zpátky, ke kapitalismu.
V. I. Lenin, Spisy, sv. 2, Praha 1956, str. 367-370.
Přetištěno v „obrat nebo krach“