Hlavní nesnází proletářské revoluce je zavedení co nejpřesnější a nejsvědomitější evidence a kontroly v celostátním měřítku, dělnické kontroly nad výrobou a rozdělováním výrobků.
Když:nám publicisté z „Nové Žizni“ namítali, že prý upadáme do syndikalismu, vytyčujeme-li heslo „dělnické kontroly“, byla tato námitka příkladem školácky naivní aplikace „marxismu“, který není promyšlen, nýbrž na způsob Struva nabiflován. Syndikalismus buď [*49] odmítá revoluční diktaturu proletariátu, nebo ji, stejně jako politickou moc vůbec, klade na poslední místo. My ji klademe na první místo. Kdybychom v duchu novožizněnců prostě řekli: nikoli dělnická kontrola, nýbrž státní kontrola, byla by to buržoazně reformistická fráze, byla by to v podstatě čistě kadetská formulka, neboť kadeti nic nenamítají proti účasti dělníků ve „státní“ kontrole. Kornilovští kadeti velmi dobře vědí, že to je nejlepší způsob, jak buržoazie může balamutit dělnictvo, nejlepší způsob, jak rafinovaně politicky korumpovat všelijaké ty Gvozděvy, Nikitiny, Prokopoviče, Ceretělie a celou tuto bandu.
Říkáme-li „dělnická kontrola” a klademe-li při tom toto heslo vždy vedle diktatury proletariátu, vždy hned za ni, vysvětlujeme dm, jaký stát máme na mysli. Stát je orgánem panství třídy. Které třídy? Jestliže buržoazie, pak je to právě kadetsko-kornilovsko-„kerenskovská“ státnost, ze které se dělnému lidu v Rusku už více než půl roku v očích „korniluje a kerení“. Jestliže proletariátu, jde-li o proletářský stát, tj. o diktaturu proletariátu, pak se dělnická kontrola může stát všelidovou, všeobsáhlou, všudypřítomnou, co nejpřesnější a nejsvědomitější evidencí výroby a rozdělování výrobků.
V tom je hlavní nesnáz, v tom je hlavní úkol proletářské, tj. socialistické revoluce. Bez sovětů by byl tento úkol, alespoň pro Rusko, neproveditelný. Sověty vytyčují organizační činnost proletariátu, která může vyřešit úkol světodějně důležitý.
Zde jsme se dostali k druhé stránce otázky státního aparátu. Kromě převážně „utlačovatelského“ aparátu stálé armády, policie a úřednictva existuje v dnešním státě aparát zvlášť těsně spjatý s bankami a syndikáty, aparát, který provádí obrovskou práci evidenční a registrační, je-li možno se tak vyjádřit. Rozvíjet tento aparát není možné a není to ani nutné. Je třeba vyprostit jej z područí kapitalistů, odřezat, odsekat a odetnout od něho kapitalisty i s kořáním jejich vlivu, podřídit jej proletářským sovětům, rozšířit jej, udělat z tohoto aparátu apa[*50]rát všeobsáhlejší a všelidovější. A to se dá udělat, budeme-li se opírat o vymoženosti, kterých už dosáhl nejvyvinutější kapitalismus (stejně jako proletářská revoluce vůbec může dosáhnout svého cíle jedině tehdy, bude-li se opírat o tyto vymoženosti).
Kapitalismus vytvořil aparáty evidence ve formě bank, syndikátů, pošty, spotřebních družstev, zaměstnaneckých svazů. Bez velkobank by byl socialismus neuskutečnitelný.
Velkobanky, to je ten „státní aparát“, který potřebujeme k uskutečnění socialismu a který přejímáme hotový od kapitalismu, přičemž naším úkolem je pouze odsekat to, co kapitalisticky znetvořuje tento skvělý aparát, ještě víc jej rozšířit, ještě víc jej zdemokratizovat a učinit ještě všestrannějším. Kvantita přejde v kvalitu. Jediná největší z obrovských státních bank s filiálkami v každé volosti a v každé továrně - to už je devět desetin socialistického aparátu. To už je celostátní účetnictví, celostátní evidence výroby a rozdělování výrobků, to už je takříkajíc jakási kostra socialistické společnosti.
Tento „státní aparát“ (který za kapitalismu není zcela státní, který však bude úplně státní u nás, za socialismu) můžeme „převzít“ a „uvést do chodu“ naráz, jedním výnosem, neboť faktické účetnictví, faktickou kontrolu, registraci, evidenci a účtování v něm vykonávají zaměstnanci, z nichž většina je sama v postavení proletariátu nebo poloproletariátu.
Jedním výnosem proletářské vlády je možno a nutno převést tyto zaměstnance do stavu státních zaměstnanců - podobně jako hlídací psi kapitalismu typu Brianda a jiných buržoazních ministrů jedním výnosem převádějí stávkující železničáře do stavu státních zaměstnanců. Takových státních zaměstnanců budeme potřebovat mnohem víc a bude možno jich získat mnohem víc, protože kapitalismus zjednodušil funkce evidence a kontroly, zredukoval je na poměrně jednoduché záznamy, které může pořizovat každý člověk se základním vzděláním.
[*51]„Postátnění“ masy bankovních, syndikátních, obchodních a jiných a jiných zaměstnanců je věc zcela proveditelná jak technicky (vzhledem k předběžné přípravě, kterou za nás vykonal kapitalismus a finanční kapitál), tak politicky, bude-li existovat kontrola a dozor sovětů.
A s vysokými úředníky, kterých není příliš mnoho, kteří však tíhnou ke kapitalistům, bude nutno naložit jako s kapitalisty - „s veškerou přísností“. Stejně jako kapitalisté, i oni se postaví na odpor. Tento odpor bude nutno zlomit, a jestliže bezmezně naivní Pešechonov již v červnu 1917 žvatlal jako skutečné „státnické embryo“, že „odpor kapitalistů je zlomen“, pak tuto dětinskou frázi, dětinské vychloubačství a klukovské naparování uskuteční proletariát doopravdy.
A to udělat můžeme, neboť jde o to, zlomit odpor nepatrné menšiny obyvatelstva, doslova hrstky lidí, z nichž každý se dostane pod takový dozor zaměstnaneckých svazů, odborových organizací, spotřebních družstev sovětů, že každý takový Tit Tityč bude obležen jako Francouzi u Sedanu. Každého z těchto Titů Tityčů známe jménem: postačí vzít seznamy ředitelů, členů správních rad, velkých akcionářů apod. Je jich v celém Rusku několik set, nanejvýš několik tisíc, a ke každému z nich může proletářský stát s aparátem sovětů, zaměstnaneckých svazů atd. postavit třeba desítku nebo i stovku kontrolorů, takže se snad dokonce podaří pomocí dělnické kontroly (nad kapitalisty) místo „lámání odporu“ jakýkoli odpor znemožnit.
„Háček“ nebude však ani tak v konfiskaci majetku kapitalistů jako právě ve všelidové, všestranné (univerzální) dělnické kontrole nad kapitalisty a jejich eventuálními přívrženci. Pouhou konfiskací nic nedokážeme, neboť ta nezahrnuje prvek organizace, evidence správného rozdělování. Konfiskaci snadno nahradíme spravedlivým zdaněním (třeba podle „šingarjovských“ sazeb) - jen když se nám podaří vyloučit možnost jakéhokoli uhýbání od povinnosti skládat účty, zatajovat pravdu [*52] a obcházet zákon. A tuto možnost odstraní jedině dělnická kontrola dělnického státu.
Nucená syndikalizace, tj. nucené spojování ve svazy pod kontrolou státu - to je to, co už kapitalismus připravil, co v Německu uskutečnil stát junkerů, co v Rusku bude úplně uskutečnitelné pro sověty, pro diktaturu proletariátu, co nám dá „státní aparát“, aparát univerzální, moderní a nebyrokratický.
V. I. Lenin, Spisy, sv. 26, Praha 1956, str. 93-97.
Přetištěno v „obrat nebo krach“