Přecházím k trampotám našich levých komunistů ve vnitřní politice. Těžko se nesmát, čteme-li v tezích o současné situaci takovéto fráze:
„Plánovité využití nepoškozených výrobních prostředků je myslitelné jen při nejrozhodnějším zespolečenštění... ne kapitulace před buržoazií a jejími maloburžoazními inteligentskými přisluhovači, nýbrž dobíjení buržoazie a definitivní potření sabotáže...”
Milí leví komunisté, jak jsou rozhodní... a jak málo uvažují! Co znamená „nejrozhodnější zespolečenštění”?
Je možné projevit rozhodnost nebo nerozhodnost v otázce nacionalizace, konfiskace. Ale právě v tom to vězí, že ani ta největší „rozhodnost” na světě nestačí pro přechod od nacionalizace a konfiskace k zespolečenštění. Právě v tom je neštěstí našich „levých”, že tímto naivním, dětinským spojováním slov „nejrozhodnější... zespolečenštění” prozrazují, že vůbec nechápou, oč jde, co vyžaduje současná situace. Právě v tom je smůla „levých”, že nepostřehli podstatu „současné situace”, přechodu od konfiskací (při jejichž provádění je nejdůležitější politikovou vlastností rozhodnost) k zespolečenštění (jehož provádění vyžaduje od revolucionáře jiné vlastnosti).
Včerejší situace vyžadovala co nejrozhodněji nacio[*87]nalizovat, konfiskovat, bít a dobíjet buržoazii, potírat sabotáž. Dnes jen slepý nevidí, že jsme mnohem více znacionalizovali, zkonfiskovali, dobili a potřeli, než jsme stačili spočítat. A zespolečenštění se liší od prosté konfiskace právě tím, že ke konfiskaci stačí pouhá „rozhodnost” bez schopnosti správně spočítat a správně rozdělit, kdežto zespolečenštění bez této schopnosti není možné.
Naší historickou zásluhou bylo, že jsme včera byli (a zítra budeme) rozhodní při konfiskacích, při dobíjení buržoazie, při potírání sabotáže. Psát dnes o tom v „tezích o současné situaci” znamená obrátit se čelem k minulosti a nepochopit přechod k budoucnosti.
„Definitivní potření sabotáže...” To si našli úkol! Vždyť sabotéři jsou u nás už sdostatek „potření”. Chybí nám něco docela jiného: vypočítat, kam které sabotéry postavit, jak organizovat své síly, aby dejme tomu jeden bolševický vedoucí nebo kontrolor dozíral na stovky sabotérů, kteří k nám přicházejí pracovat. Ohánět se za takového stavu frázemi „co nejrozhodnější zespolečenštění”, „dobíjení”, „definitivní potření” znamená střílet vedle. Pro maloburžoazního revolucionáře je typické, že nevidí, že v zájmu socialismu nestačí dobíjet, potírat apod. - to stačí drobnému vlastníkovi, který se rozlítil na velkého vlastníka - ale proletářský revolucionář by se takové chyby nikdy nedopustil.
Jestliže slova, která jsme citovali, vyvolávají úsměv, pak už přímo homérický smích budí objev levých komunistů, že prý sovětské republice při „pravé bolševické úchylce” hrozí „evoluce směrem ke státnímu kapitalismu”. Tím už nám ale opravdu nahnali strachu! A jak horlivě opakují leví komunisté v tezích i v článcích tento hrůzostrašný objev...
Ale to je nenapadlo, že státní kapitalismus by byl proti nynějšímu stavu v naši sovětské republice krokem kupředu. Kdyby byl u nás asi tak za půl roku zaveden státní kapitalismus, byl by to obrovský úspěch a nejjistější záruka, že za rok se socialismus u nás nadobro upevní a stane se nepřemožitelným.
[*88]Představuji si, s jakým ušlechtilým rozhořčením odmítne levý komunista tato slova a jakou „zdrcující kritiku” „pravobolševické úchylky” pronese před dělníky. Jakže? V sovětské socialistické republice by byl přechod k státnímu kapitalismu krokem kupředu?.. Není tohle zrada na socialismu?
A právě v tom je kořen ekonomické chyby levých komunistů. Právě tento bod je třeba podrobněji prozkoumat.
Za prvé leví komunisté nepochopili, jaký vlastně je ten přechod od kapitalismu k socialismu, jenž nás opravňuje nazývat se socialistickou republikou sovětů.
Za druhé odhalují své maloměšťáctví právě tím, že nevidí v maloburžoazním živlu hlavního nepřítele socialismu u nás.
Za třetí tím, že vytahují strašáka „státního kapitalismu”, prozrazují, že nechápou ekonomickou odlišnost sovětského státu od státu buržoazního.
Prozkoumejme všechny tyto tři okolnosti. Nevyskytl se, tuším, dosud člověk zabývající se ekonomikou Ruska, který by popíral přechodný ráz této ekonomiky. Myslím, že žádný komunista nepopíral ani to, že výraz socialistická sovětská republika znamená odhodlání sovětské moci uskutečnit přechod k socialismu, ale vůbec ne uznávání daného ekonomického řádu za socialistický.
Ale co vlastně znamená slovo přechod? Neznamená snad, aplikováno na ekonomiku, že nynější řád obsahuje prvky, částečky, kousíčky i kapitalismu i socialismu? Každý uzná, že ano. Ale ne každý, kdo to uznává, uvažuje o tom, jaké vlastně jsou prvky různých sociálněekonomických forem v dnešním Rusku. A v tom je celé jádro otázky.
Vyjmenujme tyto prvky:
Rusko je tak veliké a různorodé, že se v něm všechny tyto různé typy sociálně ekonomických forem prolínají. Právě v tom je svéráznost situace.
Ptáte se, které prvky převládají? Je jasné, že v malorolnické zemi převládá a nemůže nepřevládat maloburžoazní živel; většina, a to obrovská většina zemědělců jsou malovýrobci zboží. Slupku státního kapitalismu (obilní monopol, kontrolovaní podnikatelé a obchodníci, buržoazní družstevníci) protrhávají hned tu, hned tam spekulanti a hlavním předmětem spekulace je obilí.
Hlavní boj se rozvíjí právě na tomto poli. Mezi kým probíhá tento boj, mluvíme-li v termínech ekonomických kategorií, jako je „státní kapitalismus”? Mezi čtvrtým a pátým stupněm v pořadí, jak jsem je právě vyjmenoval? Ovšemže ne. Zde nebojuje státní kapitalismus proti socialismu, nýbrž maloburžoazie plus soukromohospodářský kapitalismus bojují společně, bok po boku, jak proti státnímu kapitalismu, tak proti socialismu. Maloburžoazie se vzpírá každému zasahování státu, evidenci a kontrole jak státně kapitalistické, tak i státně socialistické. To je naprosto nezvratná skutečnost, v jejímž nepochopení právě vězí kořen ekonomické chyby levých komunistů. Spekulant, keťas a sabotér monopolu - to je náš hlavní „vnitřní” nepřítel, nepřítel ekonomických opatření sovětské moci. Jestliže se před 125 lety francouzským maloburžoům, nejohnivějším a nejupřímnějším revolucionářům, ještě dalo prominout, že se snažili zdolat spekulanty popravou několika „vybraných” jednotlivců a hřímavými deklamacemi, pak dnes čistě frazérský postoj takových levých eserů k této otázce budí v každém uvědomělém revolucionáři jen odpor nebo štítivost. Velmi dobře víme, že ekonomickým základem spekulace je malovlastnická vrstva, v Rusku neobyčejně početná, a soukromohospodářský kapitalismus, který má v každém [*90]maloburžoovi svého agenta. Víme, že tato maloburžoazní hydra zachvacuje milióny svých chapadel hned tu, hned tam jednotlivé mezivrstvy dělníků, že do všech pórů našeho sociálně ekonomického života místo státního monopolu proniká spekulace.
Kdo to nevidí, ten právě touto svou slepotou prozrazuje, že je v zajetí maloburžoazních předsudků. Právě takoví jsou naši leví komunisté, kteří slovy (a ovšem podle svého nejupřímnějšího přesvědčení) jsou neúprosnými nepřáteli maloburžoazie, ale ve skutečnosti jí jen pomáhají, jí jen slouží a tlumočí její hledisko, když bojují - v dubnu 1918!! - proti... „státnímu kapitalismu”! Trefili vedle!
Maloburžoa má v zásobě nějaké ty penízky, několik tisíc, které „poctivě” a ponejvíc nepoctivě nashromáždil za války. To je ekonomický typ, charakteristický pro základ spekulace a soukromohospodářského kapitalismu. Peníze jsou poukázkou na společenské bohatství, a proto mnohamiliónová vrstva drobných vlastníků pevně drží tuto poukázku, schovává ji před „státem”, a protože nevěří v žádný socialismus ani komunismus, „přečkává” v úkrytu proletářskou bouři. Buď tohoto maloburžou podřídíme své kontrole a evidenci (jsme schopní to udělat, zorganizujeme-li chudinu, tj. většinu obyvatelstva neboli poloproletářů, kolem uvědomělého proletářského předvoje), nebo tento maloburžoa nevyhnutelně a neodvratně svrhne naši - dělnickou - moc, jako kdysi svrhli revoluci Napoleonové a Cavaignacové, kteří vyrůstají právě z této malovlastnické půdy. Tak je to. Jedině leví eseři nevidí za frázemi o „pracujícím” rolnictvu prostou a jasnou pravdu, ale kdo bere vážně levé esery utápějící se ve frázích?
Maloburžoa, který schovává tisícovky, je nepřítelem státního kapitalismu, a snaží se tyto tisícovky realizovat určitě pro sebe, proti chudině, přes veškerou celostátní kontrolu, a tyto tisícovky dohromady tvoří mnohamiliardovou základnu spekulace, která podkopává naši socialistickou výstavbu. Dejme tomu, že jistý počet [*91]dělníků vyrobí za několik dní hodnotu vyjádřenou číslicí 1000. Dejme tomu dále, že 200 z této hodnoty přichází u nás nazmar vinou drobné spekulace, všemožného rozkrádání a proto, že drobní vlastníci „obcházejí” sovětské dekrety a sovětská nařízení. Každý uvědomělý dělník si řekne: kdybych mohl dát 300 z tisíce, aby byl zaveden lepší pořádek a organizace, rád bych dal tři sta místo dvou set, neboť snížit pak za sovětské vlády tuto „daň” řekněme na sto nebo na padesát bude velmi snadné, jakmile bude zaveden pořádek a organizace, jakmile bude drobným vlastníkům definitivně znemožněno mařit jakýkoli státní monopol.
Tímto prostým číselným příkladem - který je úmyslně pro srozumitelnost krajně zjednodušen - lze vysvětlit vzájemný poměr nynějšího stavu, státního kapitalismu a socialismu. Dělníci mají v rukou státní moc, mají skutečnou právní možnost „vzít” celý tisíc, tj. nevydat ani kopejku na jiné než socialistické účely. Tato právní možnost, opírající se o faktický přechod moci do rukou dělníků, je prvkem socialismu.
Ale malovlastnický a soukromokapitalistický živel mnoha způsoby podrývá právní stav, provozuje potají spekulaci, maří provádění sovětských dekretů. Státní kapitalismus by byl obrovským krokem kupředu, dokonce i kdybychom (a úmyslně jsem zvolil takový číselný příklad, abych to zřetelně ukázal) zaplatili více než nyní, protože se vyplatí zaplatit „za učení”, protože je to pro dělníky užitečné, protože vítězství nad nepořádkem, hospodářským rozvratem, lajdáctvím je ze všeho nejdůležitější, protože pokračovat v malovlastnické anarchii je největší, nejhorší nebezpečí, které nás (nepřekonáme-li je) určitě přivede do záhuby, kdežto větší poplatek státnímu kapitalismu nás nejen nepřivede do záhuby, nýbrž dovede nejspolehlivější cestou k socialismu. Dělnická třída, která se naučila, jak hájit státní řád proti malovlastnické anarchičnosti, která se naučila, jak uvést do chodu velkou, celostátní organizaci výroby podle zásad státního kapitalismu, bude pak mít - promiňte mi [*92]tento výraz - v rukou všechny trumfy a upevnění socialismu bude zajištěno.
Státní kapitalismus stojí ekonomicky nepoměrně výš než naše nynější ekonomika, to za prvé.
A za druhé, v něm není pro sovětskou moc nic hrozného, neboť sovětský stát je stát, v němž je zajištěna moc dělníků a vesnické chudiny. Leví komunisté nepochopili tyto nesporné pravdy, které ovšem nikdy nepochopí levý eser, protože si nedovede srovnat v hlavě vůbec žádné myšlenky z politické ekonomie, které však bude nucen uznat každý marxista. Nestojí ani za to přít se s levým eserem, stačí na něho ukázat prstem jako na „odstrašující příklad” žvanila, ale s levým komunistou je třeba se přít, neboť zde chybují marxisté, a rozbor jejich chyby pomůže dělnické třídě najít správnou cestu.
Abychom otázku ještě lépe objasnili, uvedeme především velmi konkrétní příklad státního kapitalismu. Všichni ten příklad znáte: Německo. Zde máme „poslední slovo” moderní velkokapitalistické techniky a plánovité organizace, podřízené junkersko-buržoaznímu imperialismu. Vynechte podtržená slova, dejte na místo státu vojenského, junkerského, buržoazního, imperialistického rovněž stát, ale stát jiného sociálního typu, jiného třídního obsahu, stát sovětský, tj. proletářský, a dostanete celý souhrn podmínek, který tvoří socialismus.
Socialismus je nemyslitelný bez velkokapitalistické techniky vybudované podle posledního slova nejnovější vědy, bez plánovité státní organizace, v níž desítky miliónů lidí co nejpřísněji dodržují jednotné normy při výrobě a rozdělování výrobků. O tom jsme my, marxisté, vždy mluvili, a na rozmluvu s lidmi, kteří ani tohle nepochopili (anarchisté a dobrá polovina levých eserů), je škoda času.
Socialismus je zároveň nemyslitelný bez panství pro[*93]letariátu ve státě: je to také elementární poučka. Dějiny (od nichž nikdo, snad kromě menševických tupců prvního řádu, nečekal, že by hladce, klidně, snadno a prostě přinesly „úplný socialismus”) se daly tak svéráznou cestou, že roku 1918 zplodily dvě oddělené poloviny socialismu, jednu vedle druhé, jako dvě budoucí kuřátka v jedné skořápce mezinárodního imperialismu. Německo a Rusko v roce 1918 nejnázorněji ztělesnily materiální uskutečnění ekonomických, výrobních, sociálních a hospodářských podmínek socialismu na jedné straně a politických podmínek socialismu na druhé straně.
Vítězná proletářská revoluce v Německu by naráz nesmírně snadno rozbila jakoukoli skořápku imperialismu (která je bohužel z nejlepší oceli, a proto nemůže být rozbita klováním kdejakého... kuřete), dosáhla by vítězství světového socialismu jistojistě, bez obtíží nebo s bezvýznamnými obtížemi - bereme-li ovšem „obtížnost” z hlediska světodějného, a ne šosácky omezeného.
Dokud revoluce v Německu ještě otálí se „vzplanutím”, je naším úkolem učit se státnímu kapitalismu od Němců, co nejusilovněji jej přejímat, nezdráhat se použít diktátorských metod k tomu, abychom jej přejímali ještě rychleji, než přejímal Petr vymoženosti Západu pro barbarské Rusko, aniž se zdráhal použít barbarských prostředků proti barbarství. Jsou-li mezi anarchisty a levými esery lidé (bezděky jsem si vzpomněl na Karelinovu a Geovu řeč v ústředním výkonném výboru), kteří jsou s to jako Narcis rozjímat, zda se pro nás revolucionáře sluší „učit se” od německého imperialismu, je třeba říci jedno: revoluce, která by brala takové lidi vážně, by určitě (a zcela zaslouženě) zahynula.
V Rusku nyní převládá právě maloburžoazní kapitalismus, od kterého vede jedna a táž cesta jak ke státnímu velkokapitalismu, tak k socialismu, vede jednou a touž mezistanicí, která se nazývá „evidence a kontrola výroby a rozdělování výrobků veškerým lidem”. Kdo to nechápe, dopouští se neodpustitelné ekonomické chyby, protože buď nezná skutečná fakta, nevidí to, co je, ne[*94]umí se podívat pravdě do očí, nebo se omezuje na to, že abstraktně staví „kapitalismus” proti „socialismu” a neproniká do konkrétních forem a stupňů tohoto přechodu nyní u nás. Mimochodem budiž řečeno: je to táž teoretická chyba, která zmátla nejlepší lidi z tábora listů Novaja Žízň a Vperjod: ti horší a průměrní z nich jsou pro svou tupost a bezcharakternost ve vleku buržoazie, protože jsou jí zastrašení; ti nejlepší z nich nepochopili, že o celém období přechodu od kapitalismu k socialismu nemluvili učitelé socialismu nadarmo a nezdůrazňovali zbytečně „dlouhé porodní bolesti” nové společnosti, přičemž tato nová společnost je zas abstrakce, která se nemůže stát skutečností jinak než po mnohých rozmanitých, nedokonalých konkrétních pokusech o vytvoření toho či onoho socialistického státu.
Právě proto, že od nynějšího ekonomického stavu Ruska nelze jít kupředu, dokud se neprojde tím, co je společné jak státnímu kapitálu, tak socialismu (evidence a kontrola veškerým lidem), je vysloveným teoretickým nesmyslem strašit jiné i sebe „evolucí směrem ke státnímu kapitalismu” (Kommunist, čís. 1, str. 8, sloupec 1). To právě znamená ideově se odchýlit „směrem” od skutečné cesty „evoluce”, nechápat tuto cestu; v praxi je to pak totéž jako táhnout nás zpět k malovlastnickému kapitalismu.
V. I. Lenin, Spisy, sv. 27, str. 329-337.
Přetištěno v „obrat nebo krach“