Marxism je tedy rozhodným ilusionismem. Ale ani Marx ani Engels svého materialistického ilusionismu nijak neprohloubili, ani psychologicky, ani sociologicky. Měli jsme již několikrát příležitost a příčinu konstatovat, že pojem ideologie v marxismu zůstává neobjasněn.
Vědomí prohlašuje psychologie za evidentní a bezpečné - nemáme konec konců nic než to své vědomí, a musíme mu tedy důvěřovat. Tato evidence a bezpečnost vědomí nevylučuje však nejrůznějších omylů, sebeklamů a ilusí o tom o všem se můžeme poučit v každé učebnici psychologie přesněji.
Co se speciálně termínu iluse týká, nemíním tu pouze u psychologů ustálený terminus technicus, označující iluse smyslové, ale užívám slova iluse, ilusionism v tom smyslu, ve kterém říkávají mnozí ethikové, že altruism je ilusí, ježto tak zvaná nesobecká láska k bližnímu je v jádře jen egoismem. Podobně se můžeme klamat o jiných citech, co do obsahu, síly a podobně; týž klam se může vztahovat také na vůli, zkrátka na činnost duševní všecku - ilusionism, ilusionism absolutní. V literatuře krásné kouzlo psychologů realistů tkví právě v tom, že nám odhalují pravou podstatu člověka. Psychologie vědecká, zejména asociační, předcházela v tom slavné romanopisce ruské, norské a jiné.
Marx se mohlo svém úkolu psychologickém poučit třeba u Schopenhaura. Schopenhauer, ovšem se stanoviska idealistického, má propracovaný systém ilusionismu: svět a také svět vnitřní není tím, čím se nám zdá, ale je slepou vůlí.
Také Schopenhauer prohlašuje zejména motivy za ilusi a s toho hlediska neuznává ethických imperativů - Marx mohl z komplikované psychologie Schopenhaurovy pochopit, co to znamená, ilusivnost vědomí netoliko tvrdit, nýbrž proti obyčejnému vědomí také jak tak dokazovat. Marxův ilusionism je ovšem objektivistický - krajní objektivism vede k ilusionismu, tak jako krajní subjektivism.
Může-li se takto nebo jinak vykládat vědomí a život vůbec, může se ovšem také historie vykládat podobně může se tvrdit, že její smysl, obsah a cíl je docela jiný, než se nám zdává. Jako máme iluse o svém vědomí, tak můžeme mít iluse o vývoji historickém. Nepřekvapuje tedy, že Marx a Engels poznávají podstatu člověka a historie v něčem jiném, než se obyčejně myslilo, totiž v hospodařivosti - ale překvapuje, že se nepokoušejí své učení náležitě dokázat.
Marx měl svůj ilusionism formulovat přesněji nejen psychologicky, nýbrž také sociologicky. S tohoto hlediska měl Marx předně ukázat, jak proti vědomí kolektivismu vzniká iluse vědomí individuálního. Marx prostě vědomí individuální úplně podřizuje vědomí kolektivnímu: individuum mu není nic, masa všecko.
Otázka vědomí kolektivního má ještě stránku druhou, historickou: je vědomí podmíněno historicky a do které míry? Marx praví, že posud lidstvo snilo, teprve teď že se probouzí - co je to ten sen a co je to to probuzení? O tom bude řeč níže (v § 49), vzpomínám problému už zde jen proto, aby Marxova nekritickost a nesoustavnost jeho ilusionismu plněji vynikla, aby nedostatky jeho psychologie a sociologie byly osvětleny.
Jak jsem se zmínil, mají tyto psychologické a sociologické nedostatky svůj vlastní původ v Marxově metafysice v materialismu. Marx skutečně Hegla postavil na hlavu: Heglův pantheism je, vzato filosoficky a sociologicky, od začátku až do konce pokusem, překonat ilusi individuálního vědomí, a zvláště ilusi smyslovou, rozumem, a to nejen rozumem obyčejným, nýbrž rozumem vyšším, dialektickým. Marxův materialism naopak usvědčuje z iluse rozum, a usvědčuje jej smysly. Ovšem právě to je iluse Marxova; »číst evangelium smyslů v souvislosti, toť myslit«, pravil materialista Feuerbach, ale tomu Marx dobře neporozuměl - domníval se, že smysly číst lze. Nepostřehl, že vlastně každé myšlení důsledné, že každá filosofie je vlastně desilusionismem - stálou kritikou a překonáváním našich rozmanitých ilusí. Jedni vidí pramen těch ilusí, a ilusí největších a nejosudnějších, ve smyslech (tak křesťanství, filosofický idealism), druzí vidí tento pramen v rozumu. K těm náleží Marx.
Nemusím připomínat, že materialisté všichni s Marxem zajedno nejsou - ukázal jsem právě na výrok Feuerbachův, upozornil jsem také už na Milla, jenž jako materialista rozumu smysly nekorigoval. Marx se liší od svých kritičtějších předchůdců tím, že je právě nekritický: Nepochopil, že všeliká věda a filosofie, i nejempiričtější, je světa a života výkladem. Smysl života a světa nelze vidět, nelze fotografovat, nýbrž jen vyložit - to jest věčně hledat.