Je-li společnost organismem, je historie vývojem tohoto organismu; obecné vědomí je také historické, uvědomění dějin. Vědomí je sociální a historické, historické povýtce, musíme říci ze stanoviska Marxova; to je právě podstata jeho historismu.
Ani Marx ani Engels se věcí nezabývali přesněji. Běží hlavně o psychologický význam vědomí historicky se vyvíjejícího. Marx a Engels si všímají zpravidla jen logické stránky otázky; dávají totiž důraz, jak už víme (z § 13), na relativnost poznání, na logický, vědecký pokrok. Ale to nestačí, musí se přihlížet také ke stránce psychologické, eventuálně biologické.
Podle Marxe probíhá vědomí - podle Marxe přesněji vědomí kolektivní - tak jako u Comta několika stadii po sobě následujícími, z nichž nejdůležitější jsou: starší stadium mytické a pozdější pozitivní, přírodovědecké. Vzniká tedy pro filosofii dějin důležitá otázka: Jak si máme tento vývoj pozdějšího stadia vědomí po stadiu dřívějším a z něho myslit? Jak se vyvíjí myšlení pozivistické, vědecké, po myšlení mytickém, antropomorfickém a z něho? Jak jsme řekli, nestačí nám vysvětlení jen logické, nýbrž chceme vědět: Je stadium pozdější snad následkem biologické a historické zralosti? Mění se celý duch ve své podstatě, a do jaké míry je vědomí doby nynější jiné než vědomí doby předešlé a v čem se obě liší? A rozumí se, že tu vzniká také další otázka po poměru vědomí individuálního k historickému.
Je to v jádře, jak už bylo řečeno, hegelovský panteismus, absolutní duch, který se u Marxe a Engelse převádí do vědomí společného nebo obecného a do vědomí historického: Individuální vědomí je iluze, vlastní vědomí je vědomí masové, dějinné. Jednotlivec myslí, cítí a jedná pak, jak praví také Feuerbach, jen proto, že žije ve společnosti, a proto myslí, cítí a jedná také jako bytost žijící v historii a historií.[1]
[1] Ve skutečnosti vyjadřuje tuto myšlenku Feuerbach jednou takto: »Myslím jen jako subjekt vychovaný dějinami, zobecněný, spojený s celkem, s druhem, s duchem dějin světových; mé myšlenky mají svůj začátek a důvod nikoliv bezprostředně v mé zvláštní subjektivnosti, nýbrž jsou rezultáty; jejich původ a důvod je původem a důvodem dějin světových samých.« Karl Grün: Ludwig Feuerbach in seinem Briefwechsel und Nachlass sowie in seiner philosophischen Charakterentwicklung I, 309.