Neučleněnost Marxova pojmu tříd vynikne ještě lépe, podíváme-li se přesněji nejen na jejich strukturu, ale také na jejich funkci - boj. Ten boj, slyšíme, je vždycky politický, ale to je jen jeho forma, jeho vlastní význam je ekonomický.
Ale boje národnostní, boje církví a tak dále, které v nové době hrají a hrály tak velkou roli, absolutně nelze redukovat na ekonomické boje tříd. Ano, ani boj třídní, pokud jest, není výlučně politický - je přece také boj čistě ekonomický, který se politicky vůbec neprojevuje, ani nemá nijakých přímých politických následků. To platí do velké míry o hospodářské konkurenci, jak jí právě Marx pranýřuje. Nesmíme také zapomínat, že se dělníci mohou organizovat také hospodářsky a že se mohou účastnit výroby, jak ukazuje příklad z Anglie, Belgie, Švýcarska. (Srovnej dále § 160.)
Myslili jsme právě konkurenci hospodářskou. Také podle Marxe je vedle boje třídního boj individuí. Marx a Engels sami přece přijali darwinism a s ním jeho boj o život. Už v Komunistickém manifestu čteme, že je stálá konkurence mezi dělníky; ale Marx a Engels doufají přesto, že organizace proletářstva ve svou vlastní třídu ten boj přemůže. Engels ještě později praví, že boj o existenci jednotlivou (Kampf um s Einzeldasein) přestane teprve ve společnosti socialistické.[1] Jaký je tedy poměr mezi tímto bojem individuálním a bojem třídním? Dá se boj o existenci jednotlivou, jak chce Engels, přenášet z přírody se zmocněnou zuřivostí do společnosti?[2]
O poměru darwinismu a marxismu už jsme leccos řekli (v § 10). Pokud je darwinovský boj o život totožný s hospodářským bojem konkurenčním, je zajisté zřejmé, že se veliký, hromadný boj třídní nedá sjednotit s osobním bojem konkurenčním. Na každý způsob, jak uslyšíme, nechtěl Marx původně přiznat konkurenci nijaký vliv na hospodářské hodnocení statků, později však tento názor opustil a význam konkurence pro tvoření hodnoty uznal. Tím je ovšem také modifikována původní theorie třídního boje.[3]
A když už uvažujeme o třídním boji, vznikají také pochybnosti, máme-li boj třídní pokládat za stálý či ne. Ve spise proti Proudhonovi mluví Marx o boji jako o obecném hybateli historie; později se ustaluje s Engelsem na mínění, že se boj třídní začal teprve civilizací a že ve společnosti komunistické zase přestane. Máme si tedy představovat, že třídní boj je jen dočasná, krátká epizoda dějin, a boj jednotlivý (darwinistický), zjev obecný a trvající v celých dějinách?
Podle definice materialismu historického, podané ve spise Zur Kritik der politischen Oekonomie, vznikají sociální revoluce jen občas; občasnost a dočasnost sociálních revolucí vyžaduje se také zákonem negace, ačkoli si můžeme také představit, že boj tříd je stálý, ale jen občasně akutní, jindy slabší. Na každý způsob je theorie boje třídního tuze mlhavá.
Heslo »boj« je dnes hodně rozšířeno, a obecně se ho užívá; mluví-li se o životě, všichni například říkáme, že život je boj a jenom boj. Boj o život je slovo velice oblíbené.
Přihlédneme-li blíže, postřehneme brzo, že slovo boj má mnoho významů. Tak například myslíme velmi často při slově boj na rozličné stupně a způsoby konkurence mezi individui a třídami; není však sporu, že je také konkurence velmi užitečná (Kollárova aemulace), kterou musíme rozlišovat od konkurence zhoubné, a to netoliko v oboru hospodářském, ale všude.
Moderní člověk cítí jisté napětí, nespokojenost, vede »boj« proti osudu a proti dějinám; ale ten boj se neobrací proti určitým osobám a třídám, nýbrž je povahy filosofické, metafyzické.
Namítne se mi, že přece doba naše, celý náš věk je právě velmi revoluční. Ano. Ale ta revolučnost nepochází jen z proletariátu a z dělnictva, nýbrž začala v době dřívější, ve které dělnictvo a proletariát nemyslili ještě socialisticky. Francouzská revoluce má své otce nejen ve fyziokratech, ale také v Pascalovi, v jansenistech, ve filosofech a v politicích; francouzská revoluce měla ovšem také příčinu, a velmi silnou, v bídě, ale nebyla to příčina jediná, ani nejsilnější. Moderní revolučnost není jen v proletariátu, nýbrž v třídách všech, a má svůj původ v nespokojenosti se starým režimem náboženským, církevním, filosofickým, politickým, sociálním a ovšem také hospodářským. Mussetův Rolla, Goethův Faust, Byronův Manfred, Mickiewiczův Konrad, Krasi ského Pankrác, Tolstého Levin, Dostojevského Ivan - ideje a tužby, které tito titánové vyslovují ve jménu své doby, stejně jako Marx vyslovuje ideje a tužby své, nedají se nijak redukovat na poměry respektive nespokojenost jen hospodářskou. Ale boj to je, boj těžký, jejž vedou, boj skutečně krvavý, nikoli však hospodářský. Engels to ovšem tvrdí, ale je to jen tvrzení.[4]
Život však není jenom boj. Nerozpakuji se tvrdit, že lidé všech tříd cítí také svou vzájemnost, že je vůbec mezi lidmi a třídami pocitu upřímné lidskosti ne sice přílišné, ale více, než nám všelijací materialisté namlouvají. A ten pocit lidskosti má vliv na sociální poměry, a vliv patrný. Marx sám uvádí toho ve svém Kapitálu příkladů několik, uváděje některé (nedělnické!) inspektory a funkcionáře anglické, kteří pro dělníky dělali dobré zákony.
Já dále tvrdím, že vzájemný poměr lidí a tříd je do značné míry spravován také rozumem; já tvrdím, že dnes i již dávno mnoho hlav o stavu společnosti a její budoucnosti přemýšlí hodně intenzivně a upřímně, a že také tyto myšlenky mají vliv patrný. Já tvrdím, že například i dělník je si vědom toho, že do značné míry se svým zaměstnavatelem má totožný zájem; na jedné straně sice dělník, zejména je-li třídně uvědomělý, proti zaměstnavateli energicky hájí svého prospěchu, na druhé straně však také počítá a ví, že jejich zájem je také společný.[5]
Řekne se: vypočítavost, egoism. Také egoism. Ale lidé jako z egoismu bojují, tak také z egoismu nebojují - přijde na to. Řekne se dále: toho egoismu je mnoho, lásky málo. Věřím, že egoismu je víc. Ale není mým úkolem vypočítávat, kolik je ve společnosti egoismu a kolik lásky, kolik boje a kolik neboje. Jestliže nějaká nádoba se udržuje, jsouc svázána provazem a stužkou (komu by se to zdálo sentimentální, ať ji místo stužkou sváže špagátem), nádoba se rozpadne, ať přeřežeš stužku, ať přeřežeš provaz. Bylo úkolem Marxovým a Engelsovým pečlivěji odhadnout, drží-li společnost pohromadě opravdu jen protiva tříd.
Sám Marx a Engels očekávají, že člověk bude dělat v budoucnosti svou historii úplně svobodně a bez boje - takoví lidé jsou už dnes a je jich velmi mnoho, a smíme doufat, že jich v budoucnosti bude pořád více.
Člověk stále a ve všem nebojuje a s druhými nezávodí, žije a vyvíjí se také samostatně, pozitivně, sám sebou a ze sebe, a kdo by chtěl tvrdit, že tento pozitivní vývoj vlastní osobnosti je bez významu?
Jak řečeno - neříkám, že boje není, a neříkám, že není boje třídního. Ale tvrdím, že vedle boje upravují, utvářejí organizaci společnosti také prostředky smírné, a tvrdím, že ten boj je jiný, než jej líčí Marx, a že má jiný smysl, než mu Marx přičítá. Analyzujeme-li i vývoj hospodářský pečlivěji, zjevuje se nám v jiném světle než Marxovi. Tak například osvobození sedláků v Rakousku a u nás v Čechách nestalo se pouze bojem sedláků proti pánům, nestalo se proti naprosté vůli pánů, naopak mnozí z nich a zejména koruna věci přáli také. Tehdejší obdělávání půdy a získaný výtěžek nestačily majitelům a nestačily fisku; také se potřebovalo více obilí pro vývoz - světová tržba obilní se počala měnit a podobně, a proto musel být sedlák osvobozen. To cítil absolutistický stát a stál tudíž o osvobození sedláků i proti přání přemnohých pánů půdy - osvobození sedláků není tedy jen výsledkem boje. Průmysl také napomáhal tím, že zabíral pro sebe pracovní síly, že fabrikanti se svým bohatstvím byli aristokracii trnem v oku, stejně jako se průmyslový dělník stával vzorem mnohým sedlákům. Značný vliv měly také ideje humanitní a tak dále, to znamená, že k osvobození sedláků nedošlo jen třídním bojem, nýbrž že je výsledkem sociálně-historických sil mnohých a dlouho působících, sil antagonistických, ale také neantagonistických.
A takových a podobných příkladů je plno. Ostatně bych rád viděl, jak by se chtěly redukovat dějiny, pro mne třeba jen dějiny politické, na třídní boj; jak se chce redukovat například vývoj a zánik světové říše římské na boje třídní? Jak dějiny stěhování národů?
[1] Engels: Entwickelung des Socialismus von der Utopie zur Wisseenschaft, 43.
[2] Engels: Herrn Eugen Dühring’s Umwälzung der Wissenschaft, 293.
[3] Názor o vzájemném boji individuí měl také Hegel; dějiny jsou mu bojem individuí, v němž se vášně navzájem paralysují, aby se rozum sám mohl uskutečnit.
[4] »Všecky boje historické, ať se odehrávají na poli politickém, náboženském, filosofickém nebo jakémkoli ideologickém, vskutku jsou jen více nebo méně jasným výrazem bojů tříd společenských.« V úvodě k Marxovu spisu Der Achtzehnte Brumaire des Louis Bonaparte.
[5] Bernstein popisuje v Neue Zeit 1898-1899 I. »Neue Formen Gewerblicher Verbindung in England«: jsou to nové průmyslové alianční smlouvy (Trade Alliances), tj. sdružení všech, kdo jsou činní v jednom oboru, podnikatelů i organisovaných dělníků; tato sdružení jsou »velmi vzdálena toho, zamítat odborovou organisaci delnictva, poskytují jí všech možných výhod«.