Nejnovější sociologické studium a psychologie zabývají se problémem kolektivního vědomí velmi pilně. Upozornil jsem už na novější obor tak zvané psychologie rodové (Völkerpsychologie); v poslednější době pěstuje se psychologie davu. Avšak problém zaměstnává vědu už dávno, neboť lidé si byli vždycky toho vědomi, že jejich individuální a časový vývoj je těsně spjat s jejich společenským celkem a s jeho historickým vývojem. Dnes si to jen více uvědomujeme a analysujeme tudíž poměr individua k společnosti všestranněji a hlouběji: Značná část moderního individualismu tkví právě v tom uvědomování.
Historie názorů o duchu kolektivním byla by velmi poučná; zde však můžeme uvést jen nejdůležitější, pokud toho potřebujeme k pochopení vzniku a vývoje socialismu a marxismu.
Čím dále jdeme do minulosti a čím níže sestupujeme do společností starších a primitivnějších, tím víc se objevuje jednotlivec spoután se společností; individua jsou si duchovně a mravně rovnější. Jednotlivec nejvíce vynikající pokládá se za poslance a nástroj božský. Tento mythický a mystický názor panuje ostatně ještě i v společnosti naší; jen zvolna se šíří pojímání společnosti a tudíž i individua kritické, přesné. Individuum závisí na svém celku a má z něho své síly; ale zároveň se uvědomuje Individuum zvláštním bojem proti tomu svému celku. Nesnadno je jednotlivci vyniknout ze společenského ovzduší; vývoj osvěty je jediným hromadným ostrakismem, a guillotina kolektivního ducha pracuje všude a neustále...
V jednotnou a vypracovanou filosofickou a politickou soustavu byl kolektivism uveden středověkým katolicismem. Katolicism formuloval právě pojem katolicity v tom smyslu, že totiž církev jako celek (a církev byla vším!) všude hlásá, věří a činí totéž (quod ubique, quod semper, quod ab omnibus); jak řečeno, měla tato zásada platit také pro církevní praxi a politiku, jak se totiž církev může a má rozhodovat.
Ale žádný katolicism se v praxi nemůže obejít bez individualismu. Historie církve je brzy historií sporu o pravomoc koncilu, církevního parlamentu, s papežem. Máme vedle sebe a nad sebou církev jako celek, její poslance na koncilu - tam zase majoritu a minoritu - a konečně individuum-papeže jako představitele celku.
Všimněme si ovšem, že v katolicismu byla katolicita pojímána a organisována hierarchicky, monarchickým absolutismem a centralismem. Obdobná byla organisace politická, feudální. Spor císaře s papežem, moci světské a duchovní, udržuje vědomí, že člověk náleží společenské organisaci dvojí, a tak posiluje uvědomění individuální.
Protestantismem se katolicism rozpadl na církve menší; proti sobě a vedle sebe stály církve různé. Protestantism posiluje individualism svým antagonismem proti katolicismu a zároveň svým subjektivismem i příslušnou církevní organisací a naukou. Ale i protestantism udržoval v své církvi katolicitu svou, a v protestantských církvích vznikaly proto tytéž otázky o poměru celku a individua, majority a minority, jako v katolicismu. Ale církve jsou právě menší, vznikají církve v církvi; církevní nauka a organisace je méně hierarchická, často nehierarchická a demokratická.
Zároveň s reformací zesilují se státy a organisují se absolutisticky. Ale o těchto moderních státech platí, co bylo řečeno o protestantských církvích - jsou menší, individualisovanější.
Proti politickému absolutismu roste politický odpor, stupňující se až v revoluci, kterou církevní protestantská revoluce pokračuje. Revoluce prohlašuje rovnost všech, je demokratická a kolektivistická - všeobecné právo volební a republikanism je kolektivistický. Církevní a politická diferenciace moderní společnosti dává zráti diferenciaci ekonomické a sociální. Vznikají rozličné moderní třídy a asociace.
Tyto třídy jsou jiné povahy než starší stavy středověké. Stavy středověké byly členem organisace hierarchické, aristokratické, stavy, třídy nové chtějí být demokratické.
Vedle vědomí politického a sociálního vyvíjí se v novější době také vědomí národností. Herder byl jeden z prvních, kdo pojem národa jako přirozeného člena člověčenstva vyslovili jasněji. Herder pojímal národ proti umělému státu jako člena přirozeného. Od té doby se posiluje vědomí národnostní ve svém významu politickém a sociálním, a vnucuje se otázka po poměru individua k tomuto kolektivu.
Národnost se socialisuje právě tak jako stát a církev. K stavům starším, majícím práva, přistupuje lid; na sklonku XVIII. století stal se tento pojem lidu theoreticky a prakticky určitějším. Lid se stává stavem třetím a čtvrtým; sociálně se mluví od té doby o lidu, co do jazyka a politické moci o národu. Uzrává také rozdíl mezi měšťanstvem (buržoasií) a proletariátem.
Souběžně s tímto vývojem vypracovává filosofie, literatura a umění ideál ethický: ideál renaissančního humanismu se rozšiřuje a prohlubuje ve všeobsáhlý ideál čistého a přirozeného člověctví - v ideál humanity. V XVIII. století je tento ideál už tak vypracován, že se v jeho jménu už prohlašují nová práva politická - práva člověcká. Poněkud později následuje uznání práv jazykových. Přirozeně se také humanitní ideál socialisuje; socialism požaduje svá práva také ve jménu lidství.
Nemysli však nikdo, že při tom při všem běželo jen o vývoj politický a sociální. V době, kdy se uznávají práva lidská, národní, jazyková a sociální, počíná se cenit také lidové umění; v druhé polovici XVIII. století sbírají se a uznávají projevy lidového umění básnického; uznává se nejen právo lidu, ale i jeho umění. Proti poesii lidové stojí poesie individuální.
Ale uznává se také filosofie lidu. V téže době se chválí sensus communis, zdravý lidský rozum: Vico se ho dovolává pro sociologii a politiku, filosofové pro filosofii a proti Humově skepsi.
Rousseau formuluje učení o obecné vůli, a Ferguson, na svou dobu znamenitý sociolog a historik, podává theorii, že jednotlivec má význam jen jako člen svého celku.
Století XIX. rozvíjí tradice století XVIII., a tak stojí dnes ve všech oborech theorie a praxe kolektivism a individualism vědoměji proti sobě.
Názor kolektivistický se posiluje moderním historismem a evolucionismem; romantism upadá v historism až mystický. (Filosofie dějin, historická škola právní filosofie a národního hospodářství.)
V tuto dobu spadá ustavení sociologie Comtem; Marx usiluje odůvodnit socialism vědecky. Socialism se vyslovuje pro kolektivism - socialism je právě svou podstatou kolektivismem. Socialism je demokratický, často je mystickým kultem lidu, v kterém se sedlák, mužik, dělník a proletář stávají reky přítomnosti a budoucnosti. Tolstoj na příklad pojímá společnost a její vývoj, stejně jako Marx, jakožto organisaci a vývoj masy.
Moderní filosofie byla v celku a v svých nejdůležitějších zástupcích subjektivistická, tedy individualistická; tím spíš je rozhodně individualistická kritika (Hume, Kant); tu stojí filosofie proti theologii. Po Humovi a Kantovi stává se také filosofie kolektivističtější, zvláště filosofie sociologická-v Německu filosofie dějin; přede všemi jde Hegel, potom Feuerbach a Marx. Zvláště Feuerbach a ještě více Marx opouštějí individualistický subjektivism - jejich objektivism je eo ipso kolektivistický a historický.
Marx vychází z Hegla a z Feuerbacha.
Hegel opouští individualistický subjektivism - u Fichta dokonce anarchistický - a obrací se k společnosti, k dějinám; jeho historism je logickým důsledkem pantheismu: absolutní duch se projevuje a vyvíjí v průběhu dějin. Kolektivistické je také Heglovo učení o objektivním duchu (stát, občanská společnost, rodina); Hegel ovšem nezapomíná na ducha subjektivního - velký myslitel, velcí duchové vůbec jsou mluvčími a jednateli absolutního ducha.[1]
Aristokratický pantheism Heglův má své stoupence u heglovské konservativní pravice; heglovská levice je radikálnější a demokratičtější, rozstupuje se však na dva tábory: v tábor kolektivistický, socialistický a v tábor individualistický. Individualisty jsou Bauer se svým kritickým kritikem a Stirner - Feuerbach, Marx a Engels se stávají kolektivisty.
Feuerbach vidí člověka jen v »člověku obcovém«, kterého nazývá přímo také »komunistou«; tento komunista je mu ovšem bytosti po výtce ethickou, jak to žádá ideál humanity.
Marx a Engels spojili Hegla a Feuerbacha, jdou však ještě dále. Tím, že do krajnosti stupňují feuerbachovský objektivism a absolutně zavrhují subjektivism, takže se vědomí individuální prohlašuje za ilusi, za vědomí falešné, stává se Heglův pantheism materialistickou masou absolutně rovných individuí. Absolutní duch Heglův stává se masou, proletářem, feuerbachovský humanism humanismem reálním a nakonec absolutním, obecným, mezinárodním komunismem: celé lidstvo v své historii je vlastním subjektem světovým. Rozumí se, že tak drastický objektivism musí utrpět subjektivistickou porážku: společnost se rozbíjí v třídy, Marx přijímá individualistické heslo boje. Psychologický ilusionism musí být podepřen přímo absurdní psychologií motivace. Marx sám s počátku prohlásil masu za element pasivní.
Dnes proti sobě stojí socialism a kolektivism rozličných směrů a individualism stejně rozmanitě formulovaný.[2] V theorii běží o kritické pochopení, přesné určení poměru mezi společenským kolektivem a individuem, v praxi o organické sečlenění sebevědomých individuí, individualit, v souladný celek.
Vidíme, že socialism (kolektivism) vystupuje po výtce nábožensky, ethicky a politicky; Rousseau mluví o obecné vůli, ne o obecném rozumu, a také Vicův sensus communis je po výtce praktický; také Marx a socialism vůbec myslí především na vnitřní spojení individuí v součinnosti. V theorii a pro theorii uznává se individualism poměrně dost obecně. Filosofie je posud po výtce individualistická, aristokratická - posud se drží závěti Platonovy, jenž přes svůj komunism filosofy ustanovoval nejen v theorii, ale i v politice za krále. A přece mohou dobře vědět právě filosofie a moderní věda, jak jsou nejen subjektivní a individuální, nýbrž také objektivistické a kolektivistické: právě vědy přesně zachytily dlouhý historický rodokmen pojmů, ideí a směrů. Mnohé pokusy popularisovat vědu a filosofii pocházejí z nedobrého svědomí duchovní aristokracie; dnes žene právě literární a filosofická aristokracie, dokonce dekadence, krále myšlenky aspoň pro jistou dobu do tábora socialistického; jiní jdou za sedlákem. Lid získává na prestiži nejen politickém, nýbrž také filosofickém a uměleckém. Slyšíme proto i ve filosofii heslo socialisace, zlidovění, oproštění - ovšem zase dost často věda a filosofie se prostě obětují.
Celkem dnes převládá směr kolektivistický, jak v praxi, tak také v theorii. Socialisace politiky, práva, kriminalistiky, výchovy, ba i umění a náboženství jsou rozsáhlým a obsáhlým programem dneška. V sociologii, v ekonomice, ve vědách státních, také v historiografii nazírání kolektivistické má tuším převahu.[3]
Ujasnění poměru individua a společenského kolektivu je naléhavým úkolem sociologické theorie i sociální praxe. Při složitosti věci neběží o nějakou abstraktní definici a formuli; problém nejlépe vynikne celkovým propracováním sociologie a zúplněním programu politického.
Pokud běží o marxism, chtěl bych tu opakovat, co jsem řekl hned úvodem: že socialism není toliko otázkou hospodářskou - tím méně marxism.
[1] V své polemice proti kritickému individualismu Baurovu odvozuje Marx toto učení z Hegla. Heglova filosofie dějin nezdá se mu než rozvedením křesťansko-germánského dogmatu o duchu a hmotě, o Bohu a světu: v dějinách se tato protiva vyjadřuje tím, že jen málo vyvolených individuí je duchem aktivním, ostatní lidstvo bezduchou masou, hmotou. To, čemu v Německu učil Hegel, zároveň prý hlásali po Marxovi ve Francii doktrináři: prohlásili suverenitu rozumu proti suverenitě lidu, aby masy vyloučili a jimi vládli. (Marx: Die heilige Familie, 126,)
Marx by byl mohl připomenout učení Heglovo o velikých mužích: Vlastní, speciální účely těchto mužů obsahují obecno, vůli ducha světového; toto obecno je zároveň obsaženo v obecném, nevědomém instinktu lidí, kteří jsou puzeni k témuž, a proto se podrobují vedení svých velikých mužů, neboť oni uskutečňují tím, že sledují svůj vlastní účel, vlastní vnitřní účel masy. »Tito světodějní jednotlivci jsou takto jednateli účelu, jenž byl stupněm v pokroku ducha obecného.«
Srovná-li čtenář tuto Heglovu psychologii mas s Engelsovou, snadno najde shody. Shoda vynikne ještě více, dodáme-li, že Hegel hlásá také ilusionism individuálního vědomí: jednotlivci se snaží se vší vášnivostí uskutečňovat své vlastní účely, ale de facto uskutečňují jen to, co chce rozum; vášně se navzájem paralysují. (Uvedeno shora v § 42.)
[2] Carlyle na příklad se nesmí počítat k individualistům bez jakési reservy: pokládá přece individuum veliké, hrdinu, podle staršího způsobu za proroka, za povolaného mluvčího a za představitele národa a člověčenstva.
[3] Celkovou situaci lze literárně charakterisovat asi těmito údaji: Socialism sám vystupuje v rozmanitých odstínech.
V tak zvané klasické ekonomice jsou kolektivisty tak zvaní socialisté kathedroví a škola historická. (Politikové a národní hospodáři konservativní jsou také kolektivisty; liberalismu skutečně individualistického je už dost málo.)
O socialisaci práva trestního a kriminalistiky viz Lisztovu učebnici Lehrbuch des deutschen Strafrechts (srovnej dále § 134). O sociálním a kolektivistickém významu práva vůbec, zejména práva občanského, poučí diskuse o kodifikaci občanského práva německého a o kodifikacích novodobých vůbec. (Holtzendorff: Encyklopaedie der Rechtswissenschaft, 5. vydání 1890, 387. Srovnej Handwörterbuch der Staatswissenschaften, II. Supplementband: Bürgerliches Gesetzbuch.)
Na problémy pedagogické jako důsledky kolektivismu duchového upozorňuje americký sociolog Vincent: The Social Mind and Education, 1897. Také Natorp: Socialpädagogik. Theorie der Willenserziehung aut der Grundlage der Gemeinschaft, 1899.
Pro historii formuloval úkoly názoru kolektivistického naproti individualistickému Bernheim: Lehrbuch der historischen Methode; zvláště pak i Lamprecht se rozhoduje pro kolektivism v svých dějinách a v některých statích (Jahrbücher für Nationalökonomie und Statistik 1897, články Rachfahlovy a Lamprechtovy).