Nemusím teprv dokazovat, že výklady Engelsovy vlastního problému svobody vůle neobjasňují. Není to výklad psychologický, natož metafysický. Vědění je moc - víc nám Engels neříká.
Marx to na jednom místě III. svazku Kapitálu dobře poznal a příliš živému Engelsovu citu svobody přiložil dusítko.[1] Ale ani Marx problém nikde obšírněji a důkladněji neprobírá a pojmu svobody přesněji nevykládá. Důvodů by k tomu bylo dost, a zvláště se stanoviska Marxova a Engelsova ilusionismu.
Jsem s Marxem a Engelsem zajedno v otázce determinismu, rozcházím se však s nimi v několika hlavních bodech.
Nepřijímám jejich materialismu a naturalismu. Zákonitost jednání individuálního a kolektivního nezdá se mi tedy tak fatalistická.
Mám jejich ilusionism za pochybený a také z toho důvodu se mi nezdá determinovaná zákonitost tak slepá a fatalistická.
Za třetí neztrácí se mi v mase a v historii individuum a proto nevidím v pravidelnosti hromadných jevů sociálních a historických žádného nového a zvláštního důvodu pro determinism, to jest ani zákonitost jevů hromadných mě fatalisticky nenalaďuje.
Marxovi a Engelsovi právě tato pravidelnost imponovala, a identifikovali ji s fatalismem. Vedlo se jim v té příčině jako mnohým jiným. Jako na příklad Queteletovi a Adolfu Wagnerovi. Pravidelnost sociálních a historických jevů hromadných, možnost přibližně je předvídat (na příklad roční počet vražd, sebevražd a tak dále), vnukla Queteletovi slovo o budgetu popravišť, jenž se prý platí se zastrašující pravidelností, a přepínání podobná. Řekl jsem už před lety, že tento strach je zbytečný, a opakuji znova, že pověry velikých čísel nesdílím. Hromadnost jevů sociálních patrně působí na naši fantasii, i jsme pak sklonni, hledat v množství i psychologicky mnohem více než v jednotlivci. Neprávem.[2]
Jinak se mi zdá spor o svobodu vůle dnes už dost zbytečný. Je to psychologická quaestio facti. Ale theologové, právníci, pedagogové, a jak vidno i sociologové, vnášejí do otázky, především čistě psychologické, své různé názory a podle toho postulují takovou nebo onakou vůli. Tak na příklad se říká: Bůh nemůže být vinen za zlo a špatnost zločinec musí být odpověden a trestán a tak dále - je tedy vůle »svobodná«. Zatím běží o psychologickou empirii, je-li chtění determinováno či ne. Empirie však dokazuje, že determinováno vždycky jest. Proto musí theism, právo trestní, pedagogika s tímto faktem počítat. Jsou-li tedy důvody pro theism, tak musí theism obstát s determinismem; a stejně trestání, pokud vůbec má smysl a oprávnění, je oprávněno jen na základě determinismu a tak dále.
A co je s tou tvůrčí spontánností, které jsem se sám právě dovolával a ke které odkazuji (§ 38 shora) Engelse, hledajícího v historii ženoucí síly sil ženoucích?
Tu stojíme všichni před otázkou otázek. Jestliže taková hlava jako Kant pomáhal si divnou dvojakostí empirické nesvobody a zároveň svobody, postulované čistým rozumem, hledali Marx a Engels rozřešení světové a životní záhady ve fatalismu materialistickém.
Marx skutečně věří ve všemohoucnost náhody a v slepé fatum; obyčejně toto fatum nazývá poměry: »Mé stanovisko, které pojímá vývoj ekonomické formace společenské jako proces přírodní, může méně než kterékoli jiné stanovisko dělat jednotlivce odpovědným za poměry, jejichž výtvorem jednotlivec sociálně jest, ať se sebevíce nad ně subjektivně povyšuje.«[3] Což nejsou »poměry« také lidé a - každý z nás sám? Ilusionism ovšem přichází ze svého krajního objektivismu k tomuto fatalismu nutně.
Sám si vykládám svět a historii theisticky: theistický determinism je mně pak synergismem nejen sociálním, ale právě i metafysickým.
[1] Tento pasus, který, jak se zdá, vztahuje se přímo na Engelsovy vývody, zní: »Svoboda v této oblasti může záležet jen v tom, že zespolečenštělý člověk, asociovaní výrobci tuto svou výměnu látek s přírodou racionálně regulují, přivádějí pod svou společnou kontrolu, místo aby se ji dali ovládat jako slepou mocí; provádějí ji s nejmenším vynaložením sil a za podmínek nejhodnějších a nejadekvátnějších své lidské přirozenosti. Ale zůstává to vždycky říší nutnosti. Mimo ni začíná se lidské rozvinutí sil, které je samo sobě cílem, pravá říše svobody, která však může vykvést na oné říši nutnosti jako na své basi. Zkrácení pracovního dne je podmínkou základní.« (Das Kapital III, 2, 355.)
[2] Srovnej Masaryk: Der Selbstmord als sociale Massenerscheinung der modernen Civilisation, 238. Odkazuji vůbec k tehdejším svým vývodům. Adolf Wagner už svůj dřívější názor opravil (Grundlegung der politischen Oekonomie I, 1, 141, 226): že prý jeho dřívější názor o statisticky prokázané pravidelnosti lidských činů byl příliš mechanický. Možná: ale neběží pouze o mechanickost respective upřílišený sociologický naturalism, nýbrž také o to, že Wagner, nemýlím-li se, dívá se (posud) na hromadné jevy sociální příliš kolektivisticky. Pokud se svobody a nesvobody vůle týká, sociální a historické jevy hromadné (o to mně tu běží proti Marxovi) nedokazují determinismu a tedy existenci historických zákonů o nic více než jevy individuální. Nemyslím, že by v tomto případě, jak Wagner říká, běželo o hádky slovní: že však v mnohých případech při problému svobody vůle skutečně jde jen o slova, to mohl a s velkým právem říci už Hume. Zmiňuji se o tom při této příležitosti proti Cathreinovi (Moralphilosophie), který mne pro můj rozhodný determinism obviňuje z fatalismu. Já ovšem mám za fatalisty spíš indeterministy.
[3] Místo z Kapitálu I, 8: srovnej už Die heilige Familie, 206.