Jestliže pravím, že motivy hospodaření odkazují k motivům jednání vůbec, a tedy k ethice, k člověku celému, neříkám tím, že ekouomika je nějakým přívěskem ethiky. Stručně jsem se už vyslovil, ale teď chci svůj názor odůvodnit obšírněji:
V té příčině se držím učitele Marxova Adama Smitha. Smith správně oddělil ekonomiku od ethiky a obě discipliny odděleně přednášel a podle toho traktoval.
Ovšem Marx, se svého stanoviska materialistického a positivistického, názory svého učitele mnohonásobně modifikoval.
Od Smitha by se byl Marx mohl a měl naučit, že k pochopení hospodařícího člověka je potřebí psychologické analyse. Marx neanalysoval motivů hospodaření. Myslím, že Smith k té analysi přímo vybízí tím, že svou ekonomiku buduje na základě psychologickém a že vedle egoismu tu i tam přibírá i jiné mohutnosti vedoucí k hospodaření (na příklad pud směnný). Ani Smith neredukuje hospodaření výhradně na egoism, ponechává také motivům sympathie jakési uplatnění, třebaže slabé.[1] Jistě nemůže hospodaření vyložit egoism sám; při tom nehledíme k tomu, že na druhé straně není egoism motiv jen hospodářský, vždyť mnozí ethikové vykládají egoismem jednání lidské všecko. V té příčině se mi líbí novější pokus Adolpha Wagnera, odkrývat vedle egoismu ostatní motivy hospodaření.[2] A stejně je mi sympathická škola Mengrova v tom, že se obrátila k analysi psychologické.[3] Bylo docela přirozené, že z tohoto základu filosofové pokročili k analysi ještě podrobnější a k prozkoumání motivů jednání vůbec a k stanovení poměru ekonomiky k ethice.[4]
Psychologická analyse má také úkol osvětlit historický vývoj hospodaření. Otázka, jak totiž člověk z původní nechuti k práci a zejména k práci pravidelné se dostal k práci, jak se vůbec stal bytostí nejen pracující, ale také pracovitou - tato otázka byla Marxem řešena málo. Lakota a panovačnost na jedné straně, bída a nouze na straně druhé jsou mu samozřejmou pákou vývoje. Náležitá analyse by ukázala, jak různým způsobem byl člověk veden k pracovitosti; viděli bychom pak, jak na příklad militarism, jak náboženství vedly k pracovitosti a jak připravovaly moderní výrobu průmyslovou a kapitalistickou. Marxova historie hospodaření je po této stránce zcela nedostatečná.[5] U Marxe je hospodaření, a to hospodaření poměrně dokonalé, hotová událost - kde se vzalo tu se vzalo. Marx se neptá, jak se vlastně vyvinulo, a které síly k jeho vývoji napomáhaly přímo a nepřímo. Odkud a jak vznikly ty stále citované poměry výrobní? Všemu jsou příčinou a matkou - odkudpak se vzaly samy? Z jakých prvků? Jak se člověk naučil práci cenit a měřit a kterou práci napřed, kterou později?
Také po stránce methodologické zavdala autorita Smithova příčinu k nedorozumění. Jeho hlavní spis není jen theoretickou ekonomikou, jsou v něm také části sociologie a pak partie různých sociálních disciplin (věda finanční, z části státověda, politika a pedagogika). To svedlo mnohé, i Marxe, k tomu, aby identifikovali ekonomiku se sociální vědou vůbec, třebaže se na druhé straně některými sociálními obory Smith zabýval v přednáškách jiných (z části nalezených). Dnes se musí ekonomika i věcně i methodicky omezovat přesněji než u Smitha na svůj předmět a zároveň musí vejít v správný poměr k vědám ostatním (zejména sociálním). Klasifikace a organisace věd a speciálně věd sociálních je proto tak velice důležitá.
Pokud běží o Marxe (a Engelse) , o věci jsme už jednali. Víme, jak Marx dost pečlivě neodděluje oboru sociálního od přírodního, vytkli jsme jeho upřílišený historism, poznali jsme jeho názory o ekonomice a jejím poměru k filosofii a vědám ostatním.[6] Pokud je toho třeba k posouzení Kapitálu, dodal bych tu ještě toto:
Mně je ekonomika disciplinou konkrétní. Musí se tedy zakládat na sociologii (abstraktní). Celý obor poznání ekonomického se rozpadá na ekonomiku všeobecnou a pak na discipliny speciálnější (ekonomika státní = věda finanční, ekonomika agrární a tak dále).
Vedle sociologické theorie, abstraktní sociologie a konkrétních věd sociálních, máme sociální praxi a vědu o ní: sociologii praktickou neboli politiku. Jednou částí této politiky je politika hospodářská.
Všecky vědy speciální potřebují základu filosofického. Také ekonomika. Theoreticky spojuje filosofie ekonomiku s celkem vědeckým - hospodaření se má chápat v souvislosti se vší kulturní činností. Prakticky pátrá filosofie po smyslu života, tedy také života jevícího se nejen v práci vědecké a vší práci duševní, nýbrž také v práci fysické. Filosofie má vůbec ráz ethický, ethika je životní moudrostí vůbec. Soudu ethickému podléhá všecka činnost praktická a theoretická, také jednání a konání politické a hospodářské. Neříkám, že se ethickými normami hospodářské jevy mají vykládat, nemyslím, že se pouhým kázáním lásky k bližnímu dá zorat pole a napéci chleoo - ale tolik je jisto: všecko jednání, inclusive hospodářské, má být mravné, má-li jednání být mravné vůbec. Opakuji: to neznamená, že ethika má ekonomice předpisovat; ne, ethika jen žádá od všech lidí, tedy i od lidí vytvářejících hodnotu a pracujících, aby byli lidští a mravní. Podobně logika nepředpisuje fysice a sociologii, ale fysik a sociolog musejí pracovat logicky, ať už logiku (in abstracto, jako vědu) studovali nebo ne.
Toho Marx a Engels při svém positivismu a materialismu nepochopili. Odsud jejich nepřirozená snaha, posuzovat všecko lidské jednání jen hospodářsky. Odsud pak ovšem nutné fiasko tohoto krajního materialismu, a proto jeho pozdější zmírnění.
Ale ovšem: Marx, jak jsem už vyložil, nehlásá jen amoralism, nýbrž chtěj nechtěj také jeho protivu. Právě Kapitál, a zejména jeho svazek I., je svou theorií vykořisťovací stálou »denunciací« společenské nespravedlnosti a horoucím apelem na právo a humanitu. Engels může takový apel pokládat za nevědecký a jen za pouhý symptom, náznak Marxův Kapitál tento ultrapositivism vyvrací.[7]
Z novějších marxistů Bernstein také v tom zlomil s tradicí, ostatně Marxem a Engelsem samými už nalomenou. Bernstein uznává, že v pojmu nadhodnoty a hodnoty vůbec je prvek ethický, představa rovnosti a spravedlnosti.[8]
Tím je nadobro odčiněno nesprávné učení Engelsovo, že mravní vědomí je jen symptomem, příznakem a signálem vývoje hospodářského.[9] Bernstein zdůrazňuje, že se právě masa bez pohnutky mravní nepouští do žádné trvalé akce, a že právě v straně socialistické nejčinnější jsou ti, kteří by toho, jak se říkává, nejméně potřebovali.
Co se konečně týká methody, představuji si správný postup v ekonomice takto: Především by šlo o náležitý popis skutečného hospodaření a celé hospodářské organisace naší doby, o realistické konstatování fakt. Marx přes svůj positivism není realista. Marx příliš všemu rozumí a všecko vykládá, jako francouzští a němečtí romanopisci rozumějí svým rekům v nejnemožnějších situacích - protože je konstruuji. Přál bych si ekonomického realistu a la Tolstoj, Dostojevskij - ti svým rekům (vlastně ani reků nemají!) často vůbec nerozumějí, a to proto, že je skutečně pozorují. Podobně bych si přál co možná věrný obraz nynějšího hospodaření, toho, co se hospodářsky skutečně děje.
Fakta náležitě konstatovaná musejí se však vyložit. Rozumí se, že theoretik může dávat obojí - popis i výklad - najednou; respective v jedné a téže práci; ale vědom si musí být toho, co je skutečný výklad a co jen konstatování hospodářských fakt, hospodářských dokumentů. Nemůže být ovšem konstatování bez theorie, jako naopak není theorie bez konstatování, bez empirie.[10] Právě proto je theoretikům třeba jisté reservy, řekl bych jakési filosofické diskretnosti.
Marxovi by in specie nebylo škodilo, kdyby si z positivismu této diskretnosti byl osvojil více. Ale jeho dogmatický materialism ho zavádí, že stále, všude a všecko vykládá, to jest jen zdánlivě vykládá, de facto se svého jednostranného stanoviska fakta znásilňuje a výklad fakt dedukuje, nikoli z fakt samých, ale ze svého materialismu. V té příčině se jeví u Marxe pokrok v III. svazku Kapitálu naproti svazku I.; ve svazku I. ho vede jeho materialistický předsudek přímo ke scholastice - III. svazek je positivnější, realističtější.[11]
Řekl jsem konečně už dost o historismu a proti němu. Opakuju proto (nejen proti Marxovi), že ekonomika není vědou historickou o nic více než sociální vědy ostatní.[12]
[1] Adam Smith: Wealth of Nation I, kapitola 2. Německý překlad Garnierův, 31.
[2] Adolph Wagner: Grundlegung der politischen Oekonomie I. 3. vydání, 83 a další.
[3] Otázka po její theorii hodnotní - o theorii hraničního užitku - je věc jiná.
[4] Meinong: Psychologisch-ethische Untersuchungen zur Werththeorie, 1894; Ehrenfels: System der Werththeorie I. Allgemeine Werththeorie. System des Begehrens, 1897.
[5] Bücher: Arbeit und Rhythmus (1896), pokouší se o výklad pracovitosti.
[6] viz shora §§ 16-18.
[7] »Tento apel na marnost a právo nepomůže nám vědecky ani o palec dále; ekonomická věda nemůže vidět v mravním rozhořčení, sebeoprávněnějším, nijaký důkaz, nýbrž jen symptom«, a tak dále, (Engels: Herrn Engen Dühring’s Umwälzung der Wissenschaft, 152 a 153.) Věc je pro nás prostá: Morálka nepředpisuje, jak pracovat; ale morálku, to jest účinnost mravních motivů, musíme přes to uznat a svědomí nesmíme prohlašovat za ilusi. O protivě amoralismu a moralismu u Marxe viz shora § 27.
[8] Bernstein: Das realistische und ideologische Moment im Socialismus II (Die Neue Zeit 1897-1898, 292); srovnej ještě níže § 133.
[9] O tomto mínění Engelsově viz shora stranu 139.
[10] Ekonomika, tak zvaná ekonomika popisná, není pro mne, zvláštní věda oddělená jako speciální odbor od vlastní ekonomiky theoretické; jde o rozdíl jen methodický. Je jen ekonomika jakožto konkrétní obor sociologický, a ta, jako moderní věda každá, má úkol, svá zvláštní fakta vykládat - eo ipso tedy fakta také konstatovat.
[11] V poslední době se mnoho jedná o theorii hodnotní - právem, ale je v tom jisté nebezpečí. Fysika daleko nepokročila, pokud spekulovala o hmotě a síle in abstracto; pokročila, jakmile začala řešit pečlivým studiem všech fysikálních jevů, co hmota je. V oboru věd duchovních a speciálně sociálních jsme po té stránce tam, kde byla dříve přírodověda; spekulujeme o sociabilitě a jejich posledních silách, o hodnotě jako základu vší ekonomiky a podobně, ale lépe by bylo pracovat monograficky, monograficky myslit a na takovém základě se dobírat základních pojmů.
[12] Co se týká historie hospodaření, pochopíme, podle toho, co jsme řekli už dříve, starší formy hospodářské nejlépe, vnikneme-li s porozuměním do hospodaření přítomnosti.