Při tomto kolektivistickém nazírání na práci Marx pochopitelným způsobem není přítelem dělby práce; ve společnosti komunistické dělby práce nebude.
Marx liší dvojí dělbu práce, dělbu společenskou a manufakturní (v dílně).[1]
Společenská dělba práce je dvojí. V rodině a v kmenu (vyvinuté rodině) děli se práce docela přirozeně na základě fysiologickém podle pohlaví a věku; rozšířením obce a vzrůstem obyvatelstva, hlavně však podmaňováním cizích kmenu »rozšiřuje se materiál« dělby práce (vzniká otroctví). Zároveň vzniká sousedskými styky rodiny s rodinou, od kmene ke kmeni, od obce k obci směna výrobku (vzniká tedy zboží už na tomto primitivním stupni!), neboť příroda poskytuje různým obcím různé prostředky výrobní a různou potravu, dělba práce je na tomto stupni podmíněna přírodou.
Společenská dělba práce je ve všech dobách; zato dělba manufakturní vyvíjí se, jak už jméno naznačuje, v manufaktuře a je svou podstatou kapitalistická, a to jen kapitalistická. Ačkoli oba druhy dělby práce mají mnoho analogií a spolu souvisí, liší se přece nejen stupňovitě, nýbrž i podstatou. Společenská dělba práce je »zprostředkována« koupí a prodejem zboží, vyrobeného různým odvětvím práce; v manufaktuře je souvislost dělby práce »zprostředkována« prodejem různých pracovních sil témuž kapitalistovi, jenž jich kombinací upotřebuje. Společenská dělba práce předpokládá rozptýlení výrobních prostředků mezi mnohé výrobce zboží na sobě navzájem nezávislé, dělba manufakturní předpokládá koncentraci v rukou jedněch, v rukou kapitalisty. V dělbě práce společenské jsou jednotlivci nezávislí, nepodčiněni autoritě jiné než konkurenci - v manufaktuře je kapitalista absolutní autoritou výrobců, kteří představují jen členy celkového mechanismu, patřícího kapitalistovi.
Dělba práce společenské žene v kapitalistickém způsobu výroby k anarchii, manufakturní dělba práce k despocii, a tato anarchie a despocie se podmiňují navzájem; v rozdělení výrobců a jejich výrobních prostředku panuje náhoda a libovůle. Naproti tomu ukazují nám dřívější formy společenské (praobce se společným majetkem jako v Indii - také zákony cechovní) se svou přírodní dělbou práce organisaci společenské práce plánovou a autoritativní (autoritätsmassig), dělba práce v dílně není vůbec, nebo je jen sporadická a náhodná. Kapitalism dělbu práce manufakturní zavedl, ale také ji zničí, a to právě těmi svými stroji, které ji způsobily. (Negace negace.)
Dělba práce je totiž dělbou člověka - člověk zmrzačí se na specialistu, a to netoliko dělník, ale i kapitalista. Na druhé straně způsobuje kapitalism svými neustálými technickými přeměnami obdobnou přeměnu dělnictva, které je z jednoho výrobního odvětví vrháno do druhého. Tento absolutní protiklad se řeší tím, že se toto střídání prací a co možná největší mnohostrannost dělníků uznává za obecný společenský zákon výrobní.
Přístroji nemusí stát pořád týž člověk,dělníci se mohou navzájem často vystřídávat, protože »všecek pohyb továrny nevychází od dělníka, nýbrž od stroje« ; dělník se naučí obsluze stroje v mládí, takže tedy není potřeba, aby při strojích byla zvláštní třída dělníků. Na místo dělníků specialistů a tím »lidí necelých« (»Theilindividuen«) nastoupí »individua úplně vyvinutá« (»das total entwickelte Individuum«), disponibilní reservní armáda dělnická bude nahrazena »absolutní disponibilitou člověka pro měnivé požadavky práce«.
Chceme-li posuzovat tyto Marxovy názory o dělbě práce podle jejich významu věcného a sociálního, musíme uznat, že Marx podává o věci mnoho trefných myšlenek. Ale dělba a organisace práce je problém mnohem širším, než se jeví u Marxe. Dělba práce ovládá práci všecku, nejen hospodářskou, a tak by se methodicky doporučovalo, posuzovat hospodářskou dělbu a organisaci práce v souvislosti s problémem celkovým. Marx nemá náležité klasifikace zaměstnání a prací, a proto nemůže podat správný obraz o souvislosti a vzájemnosti jednotlivých oboru pracovních. Přirozená klasifikace zaměstnání je nutnou podmínkou pro poznání, kterými sociálními silami se dělba práce děje a jaký má význam pro vývoj a pokrok práce. Dělení, spojování a organisace práce se zhusta podává jako něco samozřejmého; de facto se tají ve věci problém sociálních ženoucích sil, problém společenské organisace a jejího vývoje.[2]
Marx, jak řečeno, nepředložil si problém dělby práce celý; nepostihuje příčin vedoucích k dělení práce nejen fysické, ale i duševní, a právě proto podává nedostatečný obraz spojování a organisace práce.
Především je nedostatečné rozlišování dělby práce společenské a manufakturní. Vedle rozdílů pohlaví a věku musí se také uznat stejně přirozené rozdíly vloh a nadání; pak pochopíme rozmanitost sociálních diferenciací lépe, než mohl Marx. Pak také lépe postihneme rozličné druhy spojování a skládání práce. Marx právě nerozlišuje různé síly a příčiny vedoucí k spojování a organisaci prací, respective pracovníků. Slyšíme o vlivu přírody na směnu (že ji umožňuje rozmanitost přírodních daru), slyšíme, že společenskou dělbu práce ovládá konkurence, ale nedovídáme se, jak jsou vlastně pod vlivem přírody a konkurence dělníci navzájem spojováni. Nedovídáme se, v jakém poměru je konkurence v oblasti společenské k despocii kapitalistů v oblasti manufakturní - to, co o tom Marx říká, je málo, nehledíc k tomu, že se kapitalistická despocie jako organisační síla vůbec blíže neanalysuje.
Marx dává příliš velký důraz na manufakturní kooperaci ve velkém, jako by jí dělení a organisování práce bylo vyčerpáno. Ve skutečnosti je kooperace Marxem popisovaná jen typem jedním a jen částí velké organisace práce objímající celý svět.
Marx vidí v dělbě práce téměř jen stránky stinné. Nechápe, že se dělbou práce rozličné síly a vlohy jednotlivců také vyvíjejí a sílí. Rostoucí specialisace má jistě své nevýhody, a odsud důležitá otázka, jak jim odpomoci. Tato otázka má význam nejen pro specialisaci hospodářskou, nýbrž také pro specialisaci vědeckou.
V oboru duchovním volá se proti zjevným nedostatkům specialisace po vzdělání všeobecném a po filosofii, po jednotném celkovém názoru na svět; specialisace v oboru hospodářském volá podobně po harmonickém vývoji celého těla a ducha. Sociální otázkou není pouze mrzačení těla, nýbrž stejně specialistické mrzačení ducha. Otázka po možnosti a podstatě vědecké filosofie je právě s Marxova stanoviska positivistického důležitá.
Otázka klasifikace věd už sama o sobě má význam také sociální a přímo hospodářský (viz shora § 16); ale zvlášť záleží na tom, ukázat, jak je možná vedle věd speciálních ještě věda obecná, filosofie. Podobná otázka se dává pro oblast hospodářskou. V obou případech může otázka znít jen tak, jak se může odbornická specialisace oprostit od svých nedostatků - o jejím zrušení nemůže být řeči.
Marxova nejasnost o podstatě a úkolech moderní filosofie svádí ho k ideálu »absolutní disponibility«, která platí zvláště u Engelse také pro oblast duchovou.
Engels poznává důležitost specialisace vědecké práce a positivisticky zavrhuje starou metafysiku, která právě byla takovou »absolutní disponibilitou«; »absolutní disponibilita« Marxova není nic jiného než obnovení této staré metafysiky také v oboru hospodářském.
Vadám specialisace fysické lze odpomoci jen získáním času na vzdělání duchovní a na harmonické cvičení těla (už dnes sokolují také dělníci, ne jen inteligenti) - na fysickou metafysiku »absolutní disponibility« sotva kdo bude pomýšlet.
Podle posavadního vývoje lze dělat jen ten závěr, že dělení práce v budoucnosti nepřestane. Specialisace je nutná, jen jí se dá plně využít zvláštní schopnosti individuální. To platí o práci duševní i o práci fysické. Práce tak zvané nenaučené není, přihlédneme-li blíže, mnoho. Marx přepíná mechanickost práce při stroji; myšlenka, že pohyb továrny vychází od stroje, nikoli od dělníka, je přímo absurdní ovšem v souhlase s Marxovou hypostasí a personifikací stroje.
Dělba práce v budoucnosti nepřestane. Engels ovšem slibuje, že v budoucí společnosti socialistické nebude zvláštního nádeníka vozícího cihly a zvláštního stavitele - týž muž bude prý půl hodiny jako architekt stavbu řídit a po jistou dobu vozit na kolečkách.[3] Není pochybnosti, že by architekt mohl »po jistou dobu« kolečkovat, a snad by mu to bylo docela prospěšné; ale bude moci kolečkář také architektovat? Nebo jinými slovy: bude tolik architektů kolik nádeníků? Otázka je tu zároveň odpovědí, a proto se nedivím, že Kautsky v svém výkladu Erfurtského programu Marxe a Engelse opouští a právem očekává, že v budoucnosti bude práce rozdělena ještě více.[4]
Materialism historický, to je nasnadě, nemůže se problémem dělby práce dobře zabývat - není právě podle něho práce jiné než hospodářské, a ta zase Marxem je redukována na práci fysickou, a to ještě na práci jednoduchou. Materialistický primitivism překáží Marxovi zase i tu; a jen na tomto svém materialistickém základě Marx mohl dospět k své materialistické metafysice »absolutní disponibility«.
Společnost je prací docela jinak organisována, než se to vidí v Marxově kooperaci. Společnost se nerozpadá jen na dvě třídy, kapitalisty a proletáře, z nichž nota bene kapitalisté vlastně ani nepracují; komplikace vztahů a rostoucí vzájemnost nejrozmanitějších pracovníků nedělá ze společnosti takové »gelée«, k jakému ji odsoudil realistický ruský překladatel Marxovy Gallerte. (Ostatně je to dost případný obraz pro Marxův primitivism a materialism práce.)
Marx podceňuje moderní organisaci rozdělené práce. Anarchii, libovůli a despocii kapitalistické dělby práce líčí příliš černě. Sám sice přiznává, že je přirozená tendence různých sfér výrobních, dostat se v rovnováhu, ale to prý je pouze reakce proti stálému porušování té rovnováhy.[5]
Ve skutečnosti nejsou kapitalisté jen slepými, nepracujícími vyssavači, ale také podnikateli - to jest lidmi, kteří pozorují, myslí a počítají. Kapitalism není tak naprosto anarchický a vydaný všanc náhodě. Mnozí, pravda, podnikají a pracují naslepo, ale velmi mnozí, jistě velká většina, poměry studují, pozorují a posuzují: co znamená všecka ta rozmanitá statistika práce, obchodu a tak dále, obyvatelstva a jeho vzrůstu, co znamená všecka ta práce rozmanitých sociologů, národních hospodářů (také Marxe!), politiků, historiků? Zkrátka - organisace hospodářská není tak slepá, jak soudí Marx, a není pravda, že poměry výrobní výrobce podmaňují úplně.
Marxova nesprávná theorie pokroku mu vadí, aby správně oceňoval moderní dělbu práce; on staví dělbu práce nové doby v takovou antagonistickou protivu k dělbě práce doby starší, že se to sice shoduje s jeho rousseauismem a se zákonem negace negace, ale ne s historickou skutečností.
[1] Marx: Das Kapital I, 315.
[2] Konkrétní logika, jako klasifikace a organisace věd, upozorňuje na mnohé otázky pro sociologa důležité. Máme teď lepší analysi dělení a organisování práce hospodářské u Büchera: Die Entstehung der Volkswirtschaft (2. vydání, 1898). Se stanoviska sociologického posud význam má Comte; srovnej Durkhelm: De la divislon du travail social. Étude sur l’organisation des sociétés supérieures, 1893.
[3] Engels: Herrn Eugen Dühring’s Umwälzung der Wissenschaft, 213.
[4] Kautsky: Das Erfurter Programm, 159.
[5] Marx: Das Kapital I, 321.